Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4

Možná, že jej její otázky k němu trochu znejistily, ale Faust se nechtěl nechat zarazit a zastavit. Jeho tělo bylo plné přebytečné energie, jara a přicházející sluneční paprsky zastiňovaly slova, která Merlin tak nějak řekla. Byl si jistý, že by dlouhá odpověď znamenala prohru v jejich slovním boji, a tak se brzy pustil do toho, oč mu šlo, „Je to dlouho cos mi to říkala, asi ano, praštil jsem se do hlavy a tyhle věci mi vypadly, ale tebe si pamatuji moc dobře, princezno,“ a tělem jí jemně přejel po jejím.
Mohla cítit, že na něm byly vyšší známky vzrušení. Sál z ní tak příjemný pach, taková příjemná vůně, které nechtěl odolávat. „Potom, co tu ignoruješ prakticky cokoliv co udělám, mám nyní i já právo ignorovat tvá slova. Nechci tu řešit tyhle zbytečnosti, když zas můžeme být spolu. Merlin, prosím. Užijme si tuhle chvíli,“ a opět svýma šedýma očima zachytil ty její modré. Bylo to jako sledovat vlny oceánu, co to oceán byl? Čert to vem!
Faust začínal uvnitř sebe cítit opravdu sympatické pocity, které ho neustále táhly víc a víc k ní. „Musíš zabít partnera? Ty jsi se mi ale rozjela, neřekl bych, že budeš takhle temná... Prakticky nic nevím, proč jsi tak kousavá? Jsem rád, že se vidíme... a ty na mě takhle vyjíždíš...“ stáhnul se od ní, kdy se usadil a uši stáhl k hlavě, na tváři se mu rozjel smutný pohled, se kterým se podíval do země jako naprosto nevinný. „Chtěl jsem tě jen znovu cítit... Merlin.“

3

„Nehraju divadlo, Merlin,“ svýma šedýma očima vyhledal ty její, aby slovům dodal pravý důraz, „jsem rád, že tě opět vidím ty moje tříbarevná princezno...“ tiše špital sladká slova k ní. Jeho uši se držely u hlavy, hlava mu povolovala pod úroveň lopatek, zatímco šedé oči se snažily o udržení pozornosti tříbarevné.
„Řekni mi, cos za tu dobu, co jsme se neviděli, jsi zažila? Ublížil ti někdo?“ otázal se s naprosto upřímným tónem, který by jindy měl jiné úmysly či by předstíral jen zájem. Nyní začínal cítit, že ten zájem o tuto vlčici nebyl jen tak nějakým. Nad jejich hlavami se zvedaly paprsky, společně s nimi i teplota. Jeho srst byla nyni z východu ozářena ranními doteky slunce. Očima vyjel na tvář vlčice a prohlížel si její plnopu krásu. Nebyl si jistý co uvnitř jej pracovalo, osud, rytíři? projelo mu hlavou a nakonec se s naprostou něžností pokusil jazykem upravit rozbouřenou srst Merlin, která stála u něj.

2

Faust cítil nával tepla uvnitř tepla. Proč ta vlčice mě nazývá Rosé, jsem snad nějaký kvítko? Ah! hlavou mu procházela spousta ztracených myšlenek, které mu nedávaly prakticky žádný význam. Faust nyní jen tušil, že Merlin, aspoň tak se jeho nynější střed pozornosti jmenoval, byla jedna ze střípků minulosti, která mu z hlavy tak docela vyklouzla.
Hodlal tak trochu využít situace, zvláště když mu v těle bublal nápoj lásky, který ho tak neskutečně lákal k vlčici přičichnout, přiblížit se... „A.. vlastně ano,“ na tváři se mu rozlil neupřímný úsměv, který se letmo zakřivil při potvrzení toho, že ji nezná, „Merlin.. oh bože, copak jsi dělala v mé nepřítomnosti?“ stáhnul uši k hlavě, kdy šedýma a naprosto pustýma očima hleděl do těch přenádherně modrých. Ocasem hýbnul párkrát do stran jako pes a brzy se již věšel i on na jejím krku. „Ten pach,“ nasával čím dál tím více, „jenom jsem tě zkoušel, Merlin!“ zalhal a brzy vlčici jemně štípnul na krku.

➻ Červená louka

1

Hnědý mladík si to vykračoval dost z ostra. Jeho tlapy se míjely a s tím i utíkal poměrně rychle čas. Začínal být unavený, jeho tělo mělo poměrně dost cestování a nepomáhalo tomu zrovna to, že právě vycházel do kopce. “Bože,” zaklel poněkud protivným tónem, který se brzy ztratil za hlasem, který volal na něj, ”Rosé? Rosá? Rosa!” chytl se toho slova a brzy otočil hlavu k tříbarevné vlčici, která dost možná mířila opravdu jen a pouze k němu.
“Ta Merlin? Ten Rosé,” vydechl poněkud zaraženě nad tím co povídala a brzy se jí podíval do očí, “že tebe jsem opustil? Ale nech toho… neznáme se, nejspíš si mě pleteš. Jméno ‘Rosé’ slyším prvně… normálně mi říkají, no… Faust, Merlin.” opravil ji s poněkud štiplavým tónem a následně se kolem tříbarevné začal motat tak ztraceně jak to jenom šlo. Do čumáku se mu brzy dostal ten podivný třpyt, vlastně si toho ani nevšimnul, a tak jeho tepová frekvence vzala na rytmu. “Ty bys měla říkat sobě spíš Rosé, hm?

➻ Červená louka

Vlk pomalu dorážel do místa, kde jej již v brzkém čase sejme vlna zvláštních pocitů. Faust nebyl zrovna znalým, co se odboček v životě týče, a tak jen klidně kráčel vzhůru po strmém, poměrně nepříjemném povrchu. „Sakra... sakra,“ zamručel párkrát když pokračoval výš a výš.
Oči se mu plnily slzami od toho jak se uvnitř sebe v této situaci vztekal. Neovládal se, a to absolutně. Jeho tlapy se křížily a jeho tělo sotva drželo jakýsi balanc, no nakonec jej se vším štěstím a šikovností ustál. Brzy se mu v dáli objevil jakýsi obrys. Stál tam jako andělíček na sněhu a Faust jen s trochou šikovnosti začal zaměřovat. „Nazdar,“ pustil k tříbarevné vlčici, když se k ní blížil. Nebyl obeznámen s tím, aby z jeho tlamy vycházelo i něco trochu přijatelnějšího, no, proto jeho nástup byl poněkud potrhlý a on se stáhnutím uší k hlavě hodil podivný pohled do pravé strany. Rozhodně nebyl kladný. „Ses ztratila jo?“

➻ Sněžné tesáky

Zrzek procházel jen tak kolem, když ho to žluté světlo vyplivlo na zcela jiném světě. „Život je tak neskutečně složitý,“ zavrtěl hlavou s povzdechnutím a uši natáhnul k hlasům, které přicházely zepředu, oči se mu naplnily jakýmisi otazníky a on jen sledujíc je pokračoval v přikrčení dál, „tady bych asi být neměl, co?“ podíval se na Rytíře, který na něj tak zajímavě pokýval hlavou.
Brzy se vlk vzdálil dostatečně, aby jej dvojice neměla šanci postřehnout, no možná že jen pach k nim dostal vítr, ale těžko říct... co když padající sníh ničí pachy? přemýšlel pro sebe a brzy se narovnal, jelikož jej z toho plížení už začínala bolet záda.
„Máme velmi složitý osud Rytíři,“ vydechnul pomalu duši z těla a brzy si povšimnul dalšího vyvýšeného objektu, anebo hory? No hory a rozhodl se vyrazit tam, jelikož... ho tam zaujal takový zajímavý vlk.

➻ Nejvyšší hora

➻ Mlžné pláně

Zrzek se pomalu šplhal výš a výš. Jeho tlapy se sem tam vratce hýbnuly a on si tak nemohl být úplně jist, že jej ještě pár sekund udrží. Na jeho tváři se jevil jakýsi soustředěný úšklebek, se kterým vypláznul i jazyk a párkrát se do něho kousnul. Nebylo to zrovna nic příjemného, a tak se občas ozvalo mezi horami, mimo jiné, i kníknutí jakýmsi dámským tónem, za které se Faust styděl.
Jeho tón hlasu neměl též úplně přesnou specifikaci. Občas tónina vyšla poněkud výš než měla a jindy nebyl slyšet vůbec... mutace holt k přibývajícímu věku patří a Faust si tím musel projít aspoň nyní, když ne jindy. Brzy se vlk objevil na skaliskách hleděje vpřed, kde cosi zářilo. No nečekal ani vteřinu a k místu se rozeběhl hned okusit oč se jedná.

➻ Červená pláň přes portál

➻ Bašta

Dříve zrzavý mladík, nyní již poněkud barevněji zbarvený pokračoval směrem na sever. Chtěl se projít? No to tedy chtěl a měl na to opravdu velké právo! Hnědý ploutník, cestovatel a prvnotřídní spáč se nyní nesl s poněkud lehčím tempem. Jeho tlapy se zvedaly v rytmu melodie, která hrála uvnitř jeho hlavy a on zároveň s tím i přemýšlel nad tím vším, co zatím (ne)zažil na místních ostrovech. Pamatoval si vlastně něco? No...
„Jak se jmenuji a kdo vlastně jsem?“ tázal se uprostřed mléčné mlhy, když se zrovna stočil špatným směrem, díky neznalosti, tak narazil na vyvýšená skaliska, na která následně hodlal začít vylézat. Byla to velmi nebezpečná pouť, ale Faust byl příliš mladý a zvědavý na to, aby tuto pouť nezvládl.

➻ Sněžné tesáky

➻ Zlatý les

Brzy se s příchozím sněhem dostal na otevřenou plán, která mu byla možná známá a možná se taky jen pletl! Místo bylo poměrně rozlehlé, vlk mohl za horizontem vidět jakýsi další les, který se držel v ústranní. Měl tendenci se k místu vydat a prozkoumat jej, ale brzy narazil na jakýsi zvláštní zvuk, který se ozýval z dálky. Očima se pokusil o zaostření. Chvíli tak držel tělo v klidu a jen ocasem hýbnul vlevo a vpravo, následně hlavu začal natahovat k místu, ale tlapami se držel pevně přikovaný k povrchu zemskému, aby jej snad neodfouklo.
Brzy si povšimnul jakéhosi šedého vlka, který tam tak zvláštně postával. Měl velmi atypickou siluetu, a tak se rozhodl, z neznalosti, zvolit cestu přímo k němu a zjistit tak, co by mu ten šedý stařík mohl přeci jen nabídnout! Brzy se tedy tělem rozhodl rozejít, no tu ale zapomenul na jednu ze svých tlap, a tak ještě pár vteřin balancoval aby situaci ustál.
Jeho šedé oči ohraničila víčka, která se smrštila díky zaostřování více k sobě, až se nakonec Faust odhodlal vyjít na přímo. Brzy se jen šedému vlkovi poklonil, no to však nečekal co s ním šedý vyvede.
Následně se Faust pouze jak kdyby poklonil, poděkoval a vydal se dál.

➻ Mlžné pláně

N Á K U P

152 kšm|| 5 rubínů|| 6 mincí

• Vzhled // 80 kšm
• Mystery box // 50 kšm
---------------------------------
152 - 130 = 22 kšm

Stav po nákupu

22 kšm|| 5 rubínů|| 6 mincí

Mystery box - 12 - 2 mince
Schváleno

➻ Tichá zátoka

Šedé oči sledovaly okolní svět a naslouchaly slovům Rytíře, který mu povídal poměrně poutavou historku a on jí rád naslouchal. Bylo to jakési rozptýlení od bolavých, zmrzlých nohou, které se nyní daly z čista jasna do pohybu a Faust je musel opět nechat ožít. Očima se podíval na svého přítele, který však brzy někam utekl a Faust tak zůstal jen sám se sebou.
Na tváři se mu držel jakýsi křivý úsměv, možná až šklebení, které pramenilo z jeho bolestí, již zmiňovaných, nohou. Následně povznesl hlavu k nebesům, na kterých se začala mračit i mračna a padající sníh mu brzy dělal tu jedinou společnost, kterou zde mohl mít. V očích se mu odrážely vločky, které dopadaly na jeho srst a díky teplu se začaly po chvíli rozpouštět a zanechávat jen navlhlé vleky.
➻ Bašta

➻ Kvílivec přes Kvetoucí louku

Vlk si táhnul nohy těsně nad zemí, neobtěžoval se je zvedat výš či níž, no zkrátka to takhle jednoduše cítil a chtěl. Jeho tlapy si vykračovaly poněkud nejistě, drápky se točily tak trochu do písmene „O“ a hlava se držela sebevědomě vynesena nad úrovní lopatek.
Uvnitř té, na pohled, vyzrálé palice se nesla však spousta otázek. To už je zima? Proč tu kolem je tolik známě neznámých věcí? Mám hlad? Kam zmizela všechna zvěř a kdo mi ji chytí? možná to znělo jako hledání matky, která by do tlamy Fausta dostala aspoň pár soust a on si tak mohl na chvíli oddechnout, no... kdyby tak býval věděl, že zaspal poměrně podstatné části svého života, které mu nedaly potřebné zkušenosti, které by téměř tříletý samec měl mít.
„A teď tudy,“ pokýval si hlavou, když šedýma očima vyhledal Rytíře, jenž se držel jeho hřbetu a držel pravidelné tempo.

➻ Zlatý les

Jeho oči byly zaslepené sny, které produkovala jeho hlava v poněkud zvláštním měřítku. Nazrzlý blonďák se cítil poněkud zvláštně, no i jeho tělo vypovídalo o jeho poněkud traumatizovaném spánku. Držel hlavu na zemi, tělo bokem svalené a letmo cukající svaly dávaly najevol, že uvnitř jeho hlavy jede bitva dvou ohromných smeček. Ajaj... prošlo mu hlavou, když si uvědomil, že jeden ze zvláštních citoslovců vypustil i on ze své tlamy a s tím se rozhodl probrat.
Podíval se kolem, cítil tolik zvláštních a cizích pachů, že ho přítomnost tolika cizích vlků dokonce až začala děsit. Možná by býval padal do úzkosti, ale nyní neměl při sobě na pomoc ani lísteček té šťavnaté jarní kopřivičky... „Nefé, nefér...“ proběhlo mu hlavou když se začal opatrně zvedat ze země a poněkud potrhlým, mládeneckým krokem se vydal vpřed.

➻ Tichá zátoka

Vlk se nacházel v místě jemu známém. Šedýma prázdnýma očima se rozhlédl kolem hledaje jakési znamení o tom, že se stále nachází ve svém životě. Slyšel hlasy. Za tu dobu, co tu pobýval, jich slyšel nespočet a mnohdy procházející vlky počítal jako ovečky na dobrou noc. Faust se dlouho držel na jednom místě, sám. Bylo to vše tak nefér! A on nyní na sobě sám cítil velkou únavu.
Hodně věcí se uvnitř jeho maličkosti změnilo a stále ještě bylo v procesu změny. Lehl si tedy kousek od jezera, aby byl hezky ukryt v trávě. Jeho břicho volalo o kus žvance, jeho tělo volalo o pomoc. Kde je? ptal se Rytíře. „Kde to všechno je, Rytíři?“ zašeptal do neúprosného ticha a následně své tělo začal choulit do klubka. Cítil se osaměleji víc než kdy jindy. „Brzy se vydáme na cestu,“ polkl na prázdno a podíval se směrem do oblohy, kde viděl jeho přízrak, „spolu.“

<<< Kvílivec

Když se zastavil, aby popadl dech při útěku od zlých duchů jezerních, uvědomil si, že se dostal na rozlehlou louku, plnou odkvětlých květin. Zaujatě se posadil, naklánějíc hlavu nad podivným obrazem květin, které byly dříve plné života, ale teď už nejsou. To, že někoho má hledat, najednou očividně nebylo tak horké. Květy, které v něm budily neurčitou melanchonii převzaly prioritu. Kdo jim co tak strašného udělal, že takhle lehly k zemi? V koutku mysli věděl, že je to součástí přírody. Že každý rok vyrostou nové, staré zemřou a mladé je nahradí. Proč ale byla příroda takhle nespravedlivá? A nebyla nespravedlivá jen ke kytkám! Naopak, ke všemu kolem. Nevinná kořist byla lovena, vlci se sami sobě ztráceli, osud je rozděloval… Nerozdělil i někoho od něj? Měl pocit, že ano. Mozek věděl, že něco chybí, paměť si ale nedokázala vzpomenout co. „To je tak nefér!“ Zavyl krátce do nebe, jako kdyby chtěl odpověď od bohů samotných. Copak udělal něco zlého, aby byl takto potrestán zapomínáním? I když… vlastně těžko říct, co kdy udělal nebo neudělal. Pamatoval si jen nejasné scénárie, krátké výstřižky.

(<<< Nížina hojnosti)

Přicházela zima. Tedy, myslel si to. Zároveň si to ale nemyslel. Prostě to tušil. Nevzpomínal si, že by už něco takového prožil, když však začal pociťovat, že se ochlazuje, připadalo mu to docela normální. Jako kdyby to tak bylo už od počátku věků. Jako kdyby to tak mělo být celý jeho život a bylo naprosto normální, že se roční období střídají. Těžko říct, usmyslel si nakonec a vytáhnul čenich z průzračné vody. Nevěděl to určitě, ale připadalo mu, že je i voda chladnější, než byla předtím. Všechno se tak mění… Postěžoval si tiše, když ho z myšlenek vytrhl podivný, vysoký zvuk. Znělo to jako… Kvílení? Jako kdyby někomu šlápnul na ocas. Ale byl tady sám. Nikomu na ocas šlápnout nemohl. Zbývala tedy jediná možnost: „Duch!“ vyjeknul a vyskočil na nohy, utíkajíc pryč. Snad si neznepřátelil zlé duše tohohle místa, proboha! Už aby byl pryč, než se mu pomstí! Navíc… Neměl v plánu někoho hledat? Matně si vzpomínal, že hledá někoho moc důležitého. Třeba se ho osud snažil popohnat, aby už neztrácel čas a pokračoval v pátrání? Ale koho má hledat? Někoho moc důležitého… Možná svoji rodinu?

>>> Kvetoucí louka