Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les

Pobaveně se zasmál myšlence, která se mu objevila v hlavě. „Probůh, to by bylo nadělení, kdyby třeba Merlin už uměla lovit! Občas mě napadne, že jsem na svůj věk hodně neschopný,“ zazubil se radostně, ač jeho hlas postrádal jakýkoliv náznak veselí. Styděl se za sebe: jenže proč? Jak měl vlk umět žít, když ho to nikdo nenaučil? Možná, že ta Mamon nebyla tak dobrá vlčice, jak si vždycky myslel. Ale vždyť ... „Ale na druhou stranu jsi jediný, kterého jsem ve svém věku zatím poznal. Ono na tom asi něco bude,“ zamyslel se jen škádlivě. Neznal mnoho vrstevníků, kteří by mu byli -- snad mimo Merlin a Wyiana -- věkově příliš podobní. Znamenalo to snad, že Anemone mu je jako jediná věkově nejblíže?
A kdo vůbec ta Anemone z jeho vzpomínek byla? Taková záhada!
„Co ty ještě nevymyslíš!“ zasmál se, šťastný, že takového vlka má. Vlastně to bylo snad poprvé, co měl nějaké štěstí -- ačkoliv jejich vztah zprvu vypadal stočen tím nejhorším směrem, jaký mohl nabrat, postupem časů si Faust začal uvědomovat, že by nevěděl, co by bez svého nejlepšího kamaráda v takovém velkém světě vůbec udělal.
Zvědavě nastražil uši, jakmile se Wyian zdál kousek odvandrovat: no a to by nebyl on, kdyby se nevydal hned za ním! Rozhodně se v tomhle lese nechtěl ztratit. No a když před něj položil myš? Vděčně se usmál, ani nestihl poděkovat, jaký hlad se v něm najednou zmohl. Co by bez něj byl dělal?
„Ty fakt budeš umět úplně všechno, Wi,“ pochválil kamaráda jen, pohledem už míříce k nebi, které bylo bez stromů teď už mnohem viditelnější. „Myslím, že to by tak správný vůdce nějaké skupiny měl mít. Ale taky by měl mít někoho, kdo ho podrží!“ zazubil se zvesela. Zapomněl by na něj někdy černavý vlček: a byl by toho vůbec schopen? Ač si to Faust sám neuvědomoval, on sám by zapomenout klidně mohl. Jeho hlava nebyla nejlepší na to pamatovat si věci, či vlky -- a po tom incidentu s vodou ...
Zvědavě pokyvujíce hlavou, nebylo pochyb, že takové kamínky se více a více stávaly jeho oblibou: jeho další slova mu ale vyrazila dech z plic, přinucen po něm zalapat. Podíval se na něj prudce -- brzy ale pohled v jakési pomyslné sebeobraně obrátil jinudy, pouze stahující uši. Projela jím vlna nejistoty. Odkud to mohl vědět? Nepamatoval si, že by mu to byl řekl -- bylo to jeho a Niranovo ... tajemství. Jeho a Niranovo. Někdo tam chyběl.
Přežil to snad ten ... ten ... Neir? Nor? Noir?
Nevědomky se nad tou myšlenou otřásl, oči bleskově cestující po okolí, aby všechny ty zlé myšlenky dostal z hlavy. Proč se s tím vůbec ozýval -- a proč zrovna tohle Wyian věděl? „Nepamatuji se,“ hlesl jen, jakoby mu to po tomto výstupu mohlo pomoci as přidáním se dostal napřed, k jezeru.
„Podívej! Vypadá tak smutně,“ houkl po Wyianovi v nadějích, že vezme nejen svou, ale i Wyianovu mysl od těch pár chvil, co strávili v podzemí. „Vypadá, že tady na tom místě slunce rozhodně vycházet nebude,“ usoudil, naklánějíce zaujatě hlavu. Cožpak něco mohlo být tak smutné, až by se ... „Utopilo se ve vlastních slzách. Dole na dně je někdo, kdo plakal tak moc, až ... až to, no,“ voda, prokletá voda!
„Co vůbec takový táta má dělat? Myslím, že Merlin jednoho má, ale nepamatuji se přesně, co mi říkala,“ zadumal se nad tím chvilkově, ale zmohl se jen na pokrčení ramen nad vlastní myšlenkou. „Jsou vůbec k něčemu? My jsme se bez nich obešli. My jsme se vlastně obešli bez úplně kohokoliv- až na Shine! Nedělá to z nás něco jako přeživší? Něco jako ... jako ... neporazitelné vlky!“ nevěděl, jak je taková rodičovská osobnost v životě důležitá, a tak mu bylo zatěžko říct, co to z něj vůbec dělalo, když neměl rodiče. Stačila mu Shine -- pochyboval, že ještě někdy někdě na světě najde Mamon.
„No, cítil jsem z ní neskutečně mnoho vlků, takže asi bude žít v nějaké skupině,“ zalovil ve své hlavě, nepamatujíce si žádnou zmínku o smečkách. Jakpak by mohl? Ten si sotva pamatoval svoje jméno. „Je taková oranžová, jako veverka, ale má černé a bílé fleky. Vypadá docela vtipně, když se nad tím tak zamyslím,“ zacukal koutky úst, chviličku se pozastavujíce nad jezerem, do kterého tak urputně zíral, než-li mu pohled konečně přeskočil na Wyiana. „Od Rokle šla k tomu velkému titánu, a tam vím, že by měl být portál, takže musí být někde tam, u Sněžných tesáků. Víš, jak jsme tam tehdy byli se Shine? Možná bychom se po ní mohli podívat taky!“

>> Nížina hojnosti

<< Most

Naklonil hlavu, nechápající, proč by Wyian říkal takové .. rozumné věci. Magie sama předci byla postavena na fantazii a představě čehokoliv, co se vlkovi jen zachtělo, nebylo tomu tak? Tak proč by -- pro všechny bohy, kteří Fausta teď mohli slyšet! -- si chtěl takové věci vysvětlovat logikou? Již u Merlin se nad touto věcí pozastavil, pramálo se mu líbilo, jak limitovali svou fantazii: jenže co by proti tomu byl zmohl? Mít je rád takové, jací byli -- ostatně tak, jako oni brali to, že občas mu jednoduše s jeho zvláštními nápady mohlo přeskočit. „Taková schopnost může působit jen jako vylepšení. Lov nemusí jen čistě záviset na tom, jakou máš techniku, ne? Vlastně bych se takové věci chtěl naučit. Docela mi po tom všem mluvení vyhládlo ...“ odhodlal se vrátit ke slovu, jen co byli od toho mrazivého mostu pryč. Tak na tohle místo už se rozhodně vracet nebude!
„Ty jsi se do toho chránění fakt zahrabal. No, jen aby sis pak uměl i hrát a mít v životě zábavu, Ochránče!“ zapředl pobaveně, přestože jej tato věc vnitřně neskutečně těšila. Byl rád, že se této role ujal právě Wi: pochyboval, že on by dokázal svou pozornost na potencionální i reálné nebezpečí udržet dostatečně dlouho na to, aby jej předpověděl, anebo se jej přinejlepším rovnou zbavil. „Ale jsem rád, že jsem na straně, kterou chceš ochraňovat- ne na té, kterou bys zničil byť jen při tom, jak by se na tebe někdo podíval! Vsadím se, že by se strachem a staženými ocasy utíkali na míle daleko, jen co by cítili tvůj pach. A pokud ne teď, tak tomu jednou určitě bude!“ zamával vesele ocasem, nevědomky vstupuje do lesa, ve kterém byla teprve pořádná tma. Za takové noci se ale zdálo, že se mu vidí docela dobře: rychle si přivyknul na černavo, které se v tomto místě nacházelo. Třeba jeho magie fakt spočívala ve tmě a stínech!
„Kdyby- to kdyby- no, to bych-“ pokusil se ze sebe vyšmodrchat, ale upřímně svému kamarádovi nemohl dát přímou odpověď. Co by dělal? Nikdy nezvážil to, že by taková věc mohla nastat: předci jen i Merlin zněla tak otevřeně vůči tomu poznat Wiho. Chtěl něco naznačit? „Já bych tě nezavrhl. Bavil bych se s tebou i Merlin, jen asi ... asi s každým v jiný čas,“ pokrčil rameny, „na střídačku bych byl u každého z vás.“
„To mě ani nenapadlo!“ přeskočil raději téměř okamžitě na téma, které se jim naskytlo, nechtějíce více zabrušovat do téhle verze budoucnosti. V té své to měl už příliš hezky namalované a vytvarované: nechtěl se jí vzdát, ať už by jej to stálo cokoliv. „Možná, že na výrobu měli taky takové magie. I pan Wu musí mít nějaké- není možné, aby si je jen tak sbíral, kamkoliv by byl přišel,“ zadumal se nad tím, ale mnoho z toho nemohl vyvodit. Neměl ten Wu taky zlaté oči, jako právě Niran?
No to si piš, že mi to sluší! „Někdy bych jich chtěl najít, nebo dostat, více. Líbí se mi takové ... kamínky,“ pokrčil nad tím jen rameny, a s úsměvem se zahleděl na vlastní tlapky -- vidět je v tom tmavém prostranství, to teprve byla fuška!
„Mě by třeba zajímalo, jak chutnají. Vlastně jsem jednou, ...“ měl mu o Noirově oku povědět? Za koho by jej jen měl. „Ale to je fuk.“
„No to si teda piš, že předrostu! A třeba se jednou stanu takovým titánem, nebo nabudu takové síly, jakou máš právě ty,“ básnil opět, přestože jej ta myšlenka v hlavě podivně zatahala. Necítil se, že to bylo to pravé ořechové: jenže ... jenže proč? Neměl takový snad být každý mladý vlk? No, on si prozatím nechá svoje sny a malovánky -- to mu bohatě stačilo. Pokud se o takové věci ale Wi chtěl bavit, proč by mu bránil? „I když si nemyslím, že tě asi teda předrostu. Mamon byla docela malá a kdoví, jestli vůbec nějakého otce mám.“ A i kdyby neměl -- co na tom? Pokud měl Wyiana a Merlin, tak u sebe měl domov, ba celý svět, a nic víc tak nepotřeboval.
„Já bych vlčata možná nechtěl vůbec. Ani až dospěju,“ zamyslel se nad tím: snad to byl jeho strach z toho, že by jej jedno po druhém opustila tak, jako jej očividně nechali plavat rodiče. I když bylo pravdou, že Mamon jej prakticky ukradli a Shine hodili do náruče ... těžko říct. „Ne, že bych tě mi-miloval, nebo tak, tsk! To by sis dělal moc velké naděje,“ zazubil se na něj, nemaje problém o takových věcech vtipkovat -- jenže co byl vtip a co ne? „Víš co, na to se taky Merlin zeptáme. Ta to jako holka bude vědět líp, než my, co jsme byli pod kouzlem boha,“ odbyl ho nakonec, leč sám mu bylo zatěžko určit proč. Nebylo to vůbec špatné téma -- uzavření, ke kterému Wyian došel, ale tak považoval za oficiální ukončení této časti jejich konverzace.
„Tohle je ten druhý ostrov? Pěkně divný, to ti povídám. Máš tu nějaké zkušenosti? Tohle bude moje první cesta tady! Teda ... skoro první,“ věnoval mu zazubení, a už-už se po hlavě vrhl na další místo, kterým procházeli. „Kam my ... kam vůbec jdeme, hele? Jak Merlin najdeme?“

>> Prokleté jezero

<< Les u Mostu

Zamyšleně se podíval na nebe, které bylo s blížícím se mostem o kus lépe vidět. Nevěděl, a možná ani vědět nechtěl -- ale nebyla právě v tom ta zábava? „Vsadím se ti o snídani že ... že jo! Určitě někdo musí mít magii, že ti jde alespoň líp lovit, a to fakt jakože hodně dobře lovit,“ vysvětlil Wyianovi své posunky, a s úškrnem se na něj podíval. Kdoví, třeba tu magii měl právě Faust! Stále bylo záhadou, co takové šedé oči znamenaly: na druhou stranu bylo zatěžko říci, jestli to vůbec vědět chtěl. Možná, že to znamenalo něco smrtelného, ba nějakou nechutnost -- a s takovou věcí by on rozhodně nechtěl přijít do křížku. Horší než voda to nebude! uklidňoval se chabě, leč to na jeho pyscích vykouzlilo drobounký úsměv. „Mohl bys celý život jen někde ležet, a vůbec nic nedělat. Což by byla nuda, ale na druhou stranu to zní jako dobré naplnění celičkého života,“ zapředl pobaveně, pouze nad takovou věcí vrtící hlavou. Měl pravdu, nepochybně ji měl! A až najdou takovou Merlin, tak Wiho o této věci společně přesvědčí.
„Je neskutečně chytrá. Ale to musela po někom zdědit, no ne? To bychom neměli poznat její rodiče, nebo nás absolutně zkritizují a zakážou jí se s námi bavit,“ zadumal se nad tou věcí -- taková dědičnost musela mít jistě něco do sebe. Pokud se on vzhledově podobal Mamon, nepochybně musel mít povahu po otci: vlčice mu nikdy nepřišla tak ... Faustovská. „Ale my bychom si ji byli ukradli, žejo? Merlin je naše kamarádka- naše sestra. Viď?“ poočku pozoroval, jak na to bude reagovat a byť si nebyl jist, jestli zrovna on bude tím nejlepším bojovníkem, rozhodně by si za svým přátelstvím s oním zvláštním vlčetem stál. Po kom měl tu tvrdohlavost ... „Poslyš, tobě dobře narostlo mínění o sobě samém!“ zasmál se mu popichovačně, přestože vůči svému příteli pociťoval radost z toho, jak rychle se v životě uměl posunout. Fungoval pro něj čas jinak?
„Pochybuji, že tam měli toho obchodníka, Wi. Byla to úplně jiná dimenze- však jsi to sám viděl. Ale všiml sis, že Shine též něco má? Třeba se to už naučila, a tak mi pomůže to taky ovládnout. Anebo to funguje jako magie, a tak mi pomůže Merlin!“ pokrčil rameny, stále nepřesvědčen, zda-li to nechce mít jen jako hloupou ... ozdobu. Zdálo se mu to mnohem bezpečnější, a přestože by se jindy vrhl po všem, co zní byť jen kousíčkem zajímavě, zrovna s takovými magiemi si rozhodně nechtěl hrát. Měl před nimi respekt: jenže těžko říct, jestli takový respekt nerost v holý strach.
Radostně vyjekl, jakoby se právě dostali k objevu století. „To bude ono, skřítci času! Kápl jsi na to!“ zazubil se na něj -- tak-tak, tohle už bylo mnohem lépe uvěřitelné! „Takoví určitě žijí v našem světě, a jsou za každým rohem,“ básnil téměř okamžitě o svých představách, nechávajíce hlavu se plně upnout na tuto maličkost. „A mají různé velikosti- no a třeba je musíš sníst, abys vyrostl!“ pohuboval šťastně ocasem, usmívající se tak moc, div jej nerozbolely koutky úst.
„Cítil jsi někdy pravou lásku?“ optal se jej řečnickou otázkou, jakoby právě taková věc měla být argumentem. „Myslím, že naše matky prostě umí přirozeně kouzlit. Anebo to taky byl ten divný bůh, či co to vůbec bylo, co nás dostalo k té tvojí vlčici a Merlin,“ navrhl vysvětlení, byť se mu nad tím kysele zkřivil obličej. „Probůh, myslíš, že po nás bohové chtěli, abychom s nimi měli vlčata? Ew!“ vyplázl nad svou myšlenkou čiře znechuceně jazyk. „Anebo je láska pro dospělé. Máma a táta jsou předci vždy dospělí.“ Pak se chvilkově zamyslel, než s přimhouřeným pohledem kamsi za sebe šept: „Ale kdybych byl holka, asi by ses mi líbil.“ Kdo by takové urostlému fešákovi odolal?! No Faust rozhodně ne!
Nad následujícími slovy Wyiana rozhodně pokýval hlavou. Nebylo pochyb -- jeho kamarád byl přirozený vůdce! „Chtěl bys? Ó, klidně bys mohl být vůdce a ochranář té naší s Merlin! No a pak by se přidala třeba Shine, nebo Yren- a třeba i Niran, nebo, nebo Anemone- a vůbec kdokoliv, koho potkáme!“ zasnil se nadšeně, už si byl barvil jejich společnou budoucnost. Merlin by je vždycky mohla něco nového naučit a mohla by s Faustem lovit, zatímco Wi by dohlížel na to, aby se jim náhodou nic nestalo.
Nad jeho slovy jeho radost ale brzy opadla, a uraženě, byť s nezastavitelným úsměvem rázně zavrtěl hlavou. „No to si piš, že teda ne!“ hned nato dramaticky zalapal po dechu, „přiznej se, že tys to udělal naschvál?! Poslal je na mě?!“ štěkl po něm uraženě, leč zadržovaný smích brzy vybublal na povrch. Jakby ne? S Wyianem by se mohl smát celý den a celou noc!
„Podívej, most,“ dodal na serióznější notě, zatímco se uklidnil -- samým udivením stihli dojít až k onomu pověstnému Mostu. Faust zde snad ještě nikdy nebyl, anebo si to nepamatoval: výzor, kterou ona věc ale měla, jej upřímně vystrašila. „Přejdeme to?“
Ale coby nepřešli? Se zdlouhavým váháním se po mostě vydal jako první, a měl co dělat, aby s každým sebemenším zasténáním dřeva nevyskočil z kůže. Alespoň by se Wyianovi nic nestalo, kdybych spadl první, pomyslel si -- a s touto myšlenou se i motivoval k tomu, aby tomu zrádnému místu unikl.

>> Temný les

<< Na Vyhlídce

Zamyšlen se nezmohl na nic, než-li pokývnutí hlavy. Co by mu byl povídal, když takovou magii neznal? Stále mu to přišlo podivným, jak někoho mohlo ono kouzlo naplňovat tak moc, až to ovlivnilo i byť jen takovou hloupou věc, jako barvu očí. Když měl šedé oči, neznamenalo to snad, že je on ... prázdný? Jak vlk takovou věc měl vůbec poznat -- šla magie snad cítit proudit tělem? Fuj, tak to by nechtěl zažít! „To už mi zní víc jako magie počasí. Myslíš, že taková existuje? Nebo třeba magie jídla, to by bylo super!“ zaculil se nad svými nápady, ale musel mu dát zapravdu. „Jo, to je asi fakt. I když nevím, jestli Merlin taky všechno bude vědět,“ pokrčil rameny. To, že vlčici vychvaloval až do nebes, byla jedna věc -- co skutečně uměla možná Faust nepatrně přikrášlil k tomu, jak mu jeho fantazie poručila. „Zas aby nás neodehnala, že na to nemá čas.“
Radostně se usmál, cítící, jak se mu ze slov Wyiana do těla vlévá příjemné teplo -- a to i přes to, že tato noc ještě stále nebyla tím nejteplejším, co Faust kdy viděl. Nu což, alespoň nám na cestu svítí měsíc! „Ani já tebe. Popravdě jsem ještě nevyzkoušel tu moc toho náramku, jak jsem tehdy povídal- to o tom, víšco, jak mi dal Niran tohle,“ pozvedl v kroku svou tlapku, div nepadající na zem -- tak, aby kamarádovi mohl ukázat fialový náramek, který se mu houpal na tlapce. „Ale myslím, že má něco do sebe. Dávat vlkům do hlavy myšlenky. Když se mi po tobě bude stýskat, tak bych ti mohl vložit něco do hlavy! Ale nevím, jak na to,“ pronesl trochu rozmrzele, byť mu takový tón rozhodně nesmyl úsměv z tváře. Těšil se z toho, že i když si vlci z okolí nevěděli rady nad jeho šedavýma očima, alespoň měl tohle -- no a mohl to kdykoliv sundat, aby se té magie zbavil!
„Ne-e, Wi, v tom bude něco zamotanějšího, než skřítci!“ oponoval mu vytrvale, přestože Wyian mohl mít dost možná pravdu. Nikdo široko daleko jistě nevěděl, jak takové výšky vlk dosáhne: a tak těžko říct, kde na tu svou přijde on. Nechtěl být menší, než jeho společník -- no, a kdyby už byl, tak aby alespoň zůstal vyšší, než Merlin, která na takový růst jistě měla ještě spoustu času.
„Co ty víš! Třeba ti je visím taky,“ zašvitořil, než se na jeho tváři mihl zkřivený výraz. „Teda ne, že bych tě miloval! To je pro holky,“ i když já od takové holky taky daleko mít nebudu, smál se sám sobě posměvačně, nelíbící se mu, nad jakou hloupou myšlenkou se načapal.
„Ty jsi mi nějak pozorný! Jako takový vůdce nějaké skupiny,“ zadumal nad tím chvilkově, ale to už Wi jeho pozornost přesunul na něco absolutně jiného. „Jo-jo, bez Fa- ROSEHO byste se neobešli,“ och probůh, že on měl na ty problémy štěstí.
Nad jeho slovy pouze pokýval hlavou, chvilkově se nad tím zamýšlející. Bylo mu příjemným takovou věc slyšet nahlas -- být ujištěn, ačkoliv si o to vůbec nezažádal. „A ty mě. Jako měsíc patří hvězdám,“ pokývl hlavou k úplňku, který nad nimi plul. Jenže do takového měsíce, pod nímž si najednou nemohl představit nic jiného, než Wyiana, se zahleděl přes stromy až příliš dlouho -- a už-už spadl přímo na tlamu, bolestně přitom zaskučel.
„Ale notak, že se tyhle věci dějí zrovna mě!“ zasmál se nad tou pitomostí a bleskurychle se postavil, aby si ho Wi ještě náhodou nezačal za nešikovnost dobírat. „To- to určitě byl nějaký ten tvůj skřítek! Chtěl mi pomoct k výšce, ale místo toho jsem o něj zakopl- no jen se přiznej, za tohle určitě, ale úplně nejvíc můžeš ty!“ usmál se lišácky, aby toho svého kamaráda taky potrápil. Nebylo pochyb -- Wyian si neuměl udržet svoje skřítky, a tak za to Faust trpěl!

>> Most

Zvědavě pokýval hlavou, uznávající, že to asi skutečně nebude možné. Jenže co jiného by mohl vlk s takovou magií vzduchu dělat? Ač mu to přišlo mnohem lepší, než voda, nevěděl, v jakých věcech to mělo své výhody. „Co jiného se vzduchem ale můžeš dělat? Musíme pak i s Merlin najít nějakého vlka, co toho ví hodně o magiích, aby nás všechny naučil těm našim,“ zauvažoval, přestože se mu do toho osobně moc nechtělo. S magií popravdě moc zkušeností neměl, a docela se obával toho, co to obnášelo -- něco tak ... tak mocného mít. Už je to, jak onen známý Nirana ublížil Yrenovi ... No počkat, ten jeho fialový náramek měl magickou moc!
Vytrhl se ze svého nepříliš milého přemýšlení: „Ještě, abys mě tu nechal!“ Pokud byla na světě věc, které se bál víc, než vody, byla to samota. Zdálo se mu to jako cyklus -- dlouho být sám, a pak najednou narazit na někoho, kdo od něj nakonec chtěl odejít vlastní cestou. Ale Niran to neudělal dobrovolně, ne, on jediný v tom byl nevinně.
Přitakal mu, nemaje více slov, které by ze sebe mohl dostat -- leč jich občas měl až příliš. Něco ... něco speciálního ... Zasloužil by si takovou věc? A musel si vlk vůbec něco zasloužit před tím, než to dostal? „Ok, tak tady jsi mě ale dostal,“ zazubil se se smíchem nad sebou samým. „I když nevím, jestli by zrovna skřítky unesly nějaké maličké křidélka. Možná si vyrostl kvůli tomu, že ses zamiloval do té Corinne!“ zalapal po dechu nad svou teorií. V tom případě to ale znamenalo, že Faust taky musel vyrůst: tak proč se ta výška nedostavila?! Meškala snad? Jak nehorázné! „Ó, třeba ji ještě furt miluješ!“ docvaklo mu najednou, ač jej ta představa podivně podráždila. Wyian byl JEHO nejlepší kamarád, se kterým měl všecko sdítet. Cítil se tak i on, když mu povyprávěl o Merlin? Tohle je nějaké divné.
„Velký chlap Wyian. Jednou dorosteš do výšky titánu, a budeš mít taky svaly!“ podporoval svého kamaráda, ačkoliv se nikterak nehrnul do toho též se postavit. Ta tráva mu najednou byla divně pohodlná -- a přestože by jindy skákal po okolí z toho, kolik energie měl, najednou ji nemohl najít. „To bude super. Ty sílu, Merlin magii, no a já- já- no a já budu mít slova! Anebo se naučím pořádně lovit, ať mi vyčerpáním nepadnete. A budu lovit taky pro Shine, ať jí splatím to, jak nám tehdy v horách ulovila!“ rozpovídal se opět, rád za to, že měl někoho, kdo jej doopravdy poslouchal. U Wyiana si s takovou věcí nemusel dělat starosti -- snad by si nemusel lámat hlavu ani nad ... „Ty, Wi- nejsme něco jako bratři?“ optal se zvědavě, zajímajíce se o to, jaký názor na to bude mít vlk. Pokud by tomu tak bylo, Merlin měla pravdu: byli by to bratři. Ale takové kamarádství lepší, než celá galaxie ... znělo to divně, ale mnohem lépe.
On už měl předci jenom Anemone, to byl jeho právoplatný sourozenec. Nebo snad ...? Kdo byl ... byla vůbec Anemone skutečná? Najednou si nemohl vzpomenout.
„Uuuuž? To čerpáš energii nějak rychle- a- a je tma! Tu ve tmě nenajdeme,“ zaskuhral, vůbec, ale VŮBEC nemaje chuť do toho vandrovat. Ale pokud to Wyian chtěl, proč by ne? Za tmy muselo všechno vypadat jinak -- a ne tak strašidelně, pokud mu Wi prakticky přislíbil, že jej ochrání.
„Nojo, tak pojďme, ty dobrodruhu,“ svolil po chvíli přemýšlení, které mu připadaly jako hodiny, a konečně se vyšvihl na nohy -- tentokrát neriskující hru na babu, kdy by mu utekl další nejlepší kamarád. „Kupředu! Třeba ... třeba tudy!“

>> Les u Mostu

Pokýval mu hlavou, zaujatě pozorující Wyiana, zatímco sám cosi povídal. Faust nikdy nerozlouskl, jak takové magie fungují, a co je naplňuje -- což bylo vzhledem k jeho známosti s Merlin poněkud ... zvláštní. Příště se jí musel zeptat na tolik věcí -- a to od sebe nebyli odloučeni zas tak dlouho! Byla jako jeho průvodce skutečným, dospělým životem, zatímco on jí mohl představit ten vymyšlený, takový, co musel mít na celém světě snad jen on. „Myslíš, že bys mohl létat? Jako pták? Třeba ti v úplné dospělosti narostou i křídla!“ usmál se pobaveně. Dokázal si představit Wyiana, jak plachtí vzduchem, anebo díky němu nabírá neskutečné rychlosti. „Takový vzduch musí být dobrá magie. Možná by ti Merlin mohla pomoct objevit ji, myslím, že svoji už tímhle časem umí alespoň trošku vyvolat,“ zadumal se nahlas, vlastníma šedýma očima bloudící všude možně.
„To by bylo super!“ pokýval mu hlavou. „Myslím, že bych ale mohl mít něco s tmou obecně. Docela se jí sám bojím, ale tak dlouho jsem žil v podzemí!“ rozmáchnul tlapkami, jakoby mu mohl ukázat, jak dlouho mu taková věc trvala, a poočku pozoroval jeho reakci. Věděl, že Wyian si zřejmě takové podzemí a jeskyně nebude užívat tak, jako Faust, který v nich nacházel určitý pocit domova.
Radostně mu přitakal, rád, že s ním může tuto myšlenku -- snad sen -- sdílet. „Ale prosímtě! Nemohls být tak malý, že na tebe skřítci dosáhli. Leda by měli dlouhatánské tlapky, které by se uměly dotknout až nebes!“ odporoval mu na jeho výšku, skutečně nevěřící tomu, že to byli skřítci. Ne, to v žádném případě -- v tom musela být nějaká větší a silnější magie. Takový ... takový parazit, co žil ve vlkově těle a čím víc ho vnitřně jedl, tím víc rostl -- a s ním rostl i vlk! Fuj, tak to by Rose raději zůstal navždycky malým!
„Ale vždyť se dokážu rozhodně ochránit sám,“ odfrkl mu pobaveně, a nemohl si neodpustit vzpomenout si na to, jak když byl s Mamon, téměř zakopl o písek. Jak to dokázal? To už bylo ve hvězdách. Nepatřil mezi svalnatce s chytrou hlavou -- byl takové nedochůdče, které se až urputně drželo všeho, co doposud znalo, a odmítalo vyrůst. „Ale pokud bys mě ochraňoval před takovými titány zrovna ty, tak bych to možná i bral,“ dodal mimoděk, přiznávající si, že pokud šlo o Wyiana či Merlin, Faust rád zůstane kdesi vedle nich, než-li by byl sám zaujal hlavní roli.
Vesele mu pokýval hlavou, vůbec se nebránící zaculení, které si našlo cestu na jeho pysky. „Merlin mi říkala o svých rodičích. Připadalo mi to jako to, co máme se Shine- my dva,“ vysvětlil, „Mamon jsem už dlouho neviděl, tak mě třeba nakonec fakt nechtěla. Ale Shine chce, a já chci Shine - tak, jako tebe,“ dumal nad tím vším opět nahlas, ale brzy jej utišil nepatrně smutný tón v kamarádově hlasu. „A třeba si ani nepotřebuješ vzpomenout, když ti to nejde. Možná to nebylo nic důležitého,“ pokrčil rameny, a překulil se na bok, aby se vlkovi mohl konečně pořádně podívat do těch jeho očí. Přišlo mu vtipné, že nebýt úplňku, Wyian by se mu se svou srstí úplně ztratil do tmy. Tak ty stíny asi nebudou jeho magie ... „No, a když si nic nepamatuješ, je tam víc místa na to, abychom ti udělali s Merlin a Shine ještě lepší vzpomínky, na které jen tak v budoucnu nezapomeneš!“

Zvonivě se zasmál slovům svého kamaráda, nemohoucí nic více, než plně souhlasit. Co by mu tak ale udělali, až by ho našli? Možná, že by mohli ukradnout jeho magii, a udělat s ním to, co oni s ním! Ještě by potřebovali najít nějakou skupinu vlků, kteří by se na to mohli dívat -- tak, aby tomu byl někdo svědkem! „Chvíli jsem si myslel, že to byla magie Merlin, protože ta o nich tolik zná, ale ta má údajně vodu. Doufám, že já vodu mít nebudu!“ zapředl nové téma do jejich konverzace, se zamyšlením hledíce po nebi, kde pomalu byl zářil úplněk. Takhle při měsíčku s Wyianem, tak ... tak by to chtěl i v budoucnosti. Pokud měl s Merlin slunce, s tímto vlčkem by se mohl dělit právě o měsíc.
„Vlastně se vody hodně bojím. Po tom, co jsme byli tam v té- jak jsme skončili v té džungli,“ přiznal se o cosi tišším, pochmurným hlasem, ale takový tón zrovna Fausta opustil téměř hned. K vodě se přibližovat nemusí -- a kdyby ano, tak mu předci jen vlčice slíbila, že tam bude s ním. U moře. Šel by i Wyian?
„No ještě aby ne! Bych ti ukázal, kdybys mě někým nahradil. Ne-ne, jen ty, já, možná Merlin a Shine. Třeba časem Yren a Niran, ti taky,“ zamyslel se nad tím, vzpomínající si na to, jak byl seznámen se smečkami. Líbila se mu ta představa, že by byli žili všichni na jednom místě, a k tomu měli do party i jiné vlky: na druhou stranu zatěžko říci, jestli by do takovýchto společenství zapadl. Zatím v ničem na rozdíl od Merlin, která měla vysokou inteligenci, anebo Wyiana, který byl vysoký a nepochybně silný vlk, nevynikal. Přicházely takové věci časem, nebo je měl Faust hledat? „Jak jsi se vůbec dostal k té výšce? Byl to čas?“ Zrádný, hloupý čas. Jak on ho nenáviděl!
„Jednou se na ni podíváš a hned se ti bude líbit! Umí toho tolik, Wi,“ přesvědčoval svého kamaráda, ač nepochyboval, že až ji sám pozná, hned si s Merlin padnou do oka. Přišlo mu, že by si rozuměli v tichosti, anebo předávání informací, zatímco Faust by-... Faust by tam prostě jen byl. To by mu úplně stačilo ke štěstí!
„Ty jsi ale pořádný lenoch! Chceš i něco povyprávět na dobrou noc?“ usmál se na něj posměšně, zatímco mu očima proletěla hravá jiskra. On by rozhodně dělal cokoliv jiného, než odpočíval -- odpočívání ho nudilo do morku kostí! „Vlastně můžu- ještě jsem ti neřekl o tom, že jsem asi přišel na to, kdo je moje maminka! Samozřejmě, že Shine je na prvním místě, ale tady to místo je speciální. Bylo to tu poprvé, co jsem vyšel z jeskyně- a potkala mě tu Mamon! Myslím, že jsem její pokrevní příbuzný. I když si vzpomínám, že se chovala trošku divně a říkala, že si mě asi nechá. Možná mě předtím nechtěla,“ rozpovídal se, mezi svými slovy se převalující na záda, a pozorující hvězdy. Co všechno asi znamenaly? Připomínaly mu bzučivé včely, akorát byly aktivní za noci.

Okouzleně mu přikývl hlavou -- nepochybně to tak muselo být! Ačkoliv si Faust na jednu stranu uvědomoval, že největší podíl na to bude mít to, že Wyian se postupně stává dospělým, -- ani na něho nepočká, nezbedník jeden! -- nemohl si chvilkově užívat v představě, že nikdy se z nich nestanou dospělí. To, co mu ukázala Merlin, mu přišlo jako ukázkový dospělý: a přestože měl svou kamarádku velmi rád a její společnost jej těšila, nemohl si odpustit mít nepatrné obavy z toho, že s takovým dospěním přicházejí i starosti, které vlčata a dospívající rozhodně nemusí mít. Nechtěl být smutný.
„Třeba nás očarovala úplně stejná věc!“ pokýval mu s úsměvem hlavou, pozorující, jak si lehl. Byl snad unavený ...? Ale to vůbec nevadí! Faust mo mohl vyprávět, až by byl usnul -- a to, že byli na otevřeném prostranství, kde je mohl kdokoliv napadnout, tak to mu do hlavy nesvitlo. „Ale byl to docela příjemný pocit. I když jsem strašně- to, no, koktal! Skoro jsem jí ani svoje jméno nemohl říct,“ zasmál se pobaveně sám sobě. „Možná toho, kdo na nás dal tu magii, jednou najdeme. A pořádně mu dáme!“ navrhl s hravými jiskřičkami v očích, spiklenecky se na svého kamaráda uškrnul.
Náhlou změnou ve Wyianově chování avšak příliš nepochopil. Stalo se mu něco, slábl snad? Starostlivě, avšak nechápavě si svého kamaráda měřil, snažící se usilovně přijít na to, co mu bylo, než-li by se byl zeptal.
ZAPOMNĚL?!
Překvapeně vykulil oči, nevěřící vlastním uším. Tohle si myslel? A Fausta by až porazilo, že se mu udělalo nějak špatně! „To bych ti nikdy neudělal!“ zavrtěl nesouhlasně hlavou, a už-už si k němu lehl, nenacházející žádný stud v tom, že se k němu přitulil -- něco jako "osobní prostor" mu v případě Wyiana rozhodně nic neříkal. Ti dám, že zapomněl! „Kdybys ji poznal, řekl bys úplně, ale úplně to samé- a že ty ji poznáš, to ti říkám! Najdu ji, jen abych to potvrdil!“ obhajoval se, „Ty jsi ten nejúžasnější, nejlepší, nejhezčí, nejchytřejší, nejvyšší, ultra-mega-super-moc nej kamarád, kterého nahradit ani nejde!“ A navíc se o Fausta mohli dělit, no ne? Tak, jako se s Wyianem chtěl podělit o Merlin, nebo s Merlin o Wyiana. Mohli být ta nejlepší parta, kterou celý tento svět kdy viděl!

A pokud to skutečně byli bohové, tak ho museli mít rádi. Ještě před tím, než se ale přes černočernou noc ponořil do svého urputného přemýšlení o tom, jak to všechno tehdy bylo, zaslechl svoje -- tedy, "svoje" -- jméno. Zbystřil, neboť hlas poznat téměř hned: a to bylo najednou radosti! Jak mohl přemýšlet nad Mamon, jak mohl pátrat v minulosti, když se před ním najednou zjevila postava, kterou chtěl udělat svou budoucností? Co bylo, to bylo -- Faust si s tím už nemusí dělat starost.
„Wyiane!“ vyštěkl radostně, až už-už se hrnul k tomu ... najednou tak divně vypadajícímu vlku! Zvědavě, místy až zmateně si neodpustil svého společníka projet zaujatým pohledem. „Jakoby tě někdo natáhl!“ usmál se radostně, a rozhodně se nijak nezdráhal v tom ho v táhnout do pořádného objetí. „Ale fešák. Takhle bys určitě porazil celý svět!“ uškrnul se na něj hravě, po chvíli se odtahující. Že na to měl nějaké štěstí! Faust si vedle něj ale nepřišel špatně -- to, že prozatím neměl ty nejvýraznější rysy, jej nijak netrápilo: popravdě mu to přišlo jako situace s Merlin. Ta taky byla nadmíru chytrá, a on si nad tím nelámal- MERLIN!
„Musím ti toho tolik povědět, hlavně o Merlin! Potkal jsem jednu vlčku, mladší než já, a přestav si, co se stalo- něco nás okouzlilo! Ježíš, choval jsem se jako pitomec. Byl to takový divně hřejivý pocit,“ ujal se slova, občas u toho divoce gestikulující tlapkami. „Merlin řekla, že to byla- jo, jmenuje se Merlin, ta vlčice- řekla, že to byla láska, nebo tak něco. Bylo to strašně divné- no ale pak jsem ji znovu našel, a tak jsem se omluvil! Bavili jsme se o tolika věcích- musíš ji poznat, Wyiane! Je tak strašně chytrá, a zná toho neskutečně hodně- hlavně o magiích! Prý se podle nich barví oči,“ vysvětloval a zarytě se u toho snažil nebýt příliš ... uspěchaný. Po tom, co se bavil s vlčkou pochopil, že ne každý jeho slovům porozumí: a brát si na věci -- v jeho případě slova -- svůj čas vůbec není nic hanebného.
„Je to moje nejlepší kamarádka,“ vysoukal ze sebe nakonec, přestože mu to najednou přišlo jako ... jako ... zradil tím snad Wyiana? Ještě před chvílí by mu byl básnil o tom, jak úžasné to s ní bylo -- jenže teď měl potřebu počkat si na vlkovu reakci, snad vyslechnout jeho vlastní slova z vandrování, a teprve pak pokračovat ve svém vlastním monologu.

<< Severní hory

Oklepal se nad zimou, která s ním naposledy otřásla, a zvědavě se rozhlédl po novém -- novém? -- koutku světa, který si jeho oči mohly vychutnat. Bylo mu to tu nějaké příliš podezřele povědomé, ač nemohl rozeznat, odkud si toto místo pamatoval. Mohlo to snad být s Mamon ...? Nepochybně to tak muselo být: jenže co by tu vůbec dělal? Zvuky, které se ozývaly zespod strmého útesu, jej spíše děsily, než poskytovaly uklidnění. Už jen představa toho, že by se v té vodě mohl utopit -- jak to s jeho tělem pořádně škublo, ve tváři strach! Kde byla Merlin, která mu slíbila, že se s ním jednou k nějaké vodě podívá? Teď tu byl sám, a najednou ani nevěděl, z jakého důvodu.
Utekl před strašidly, které představovaly stíny z rokle -- to ovšem. Jenže ... jenže proč zrovna zde? Pokud tu byl už někdy s Mamon, možná si jeho hlava myslela, že to tu bude bezpečné. Bylo by, kdyby ho od Nirana tehdy neodtrhla ta velikánská voda, brr!
S promrzlými tlapkami, které mu z předešlého místa zbyly, se rozvážně vydal na menší obhlídku tohoto podivně známého místa. Žeby snad ... poznal to maso zrovna tady? Ulovila ho pro něj tehdy Mamon? A odkud sem vůbec přivanroval?
Jakoby mu v hlavě cosi svitlo -- a že pořádně špatně! Mamon musela být jeho máma. Teď, co byl u toho zvláštního vlka -- ten byl určitě doktor, co jej vyléčil z nějaké nemoci srsti, která po oné návštěvně našla svou původní barvu! -- jej očistil od nějaké zvláštní barvy, co měl na srsti. Podobali by se na sebe, o tom nebylo pochyb -- no a Merlin se zmiňovala, že každý musel mít maminku, no ne?
Dopad, kterého se mu v džungli dostalo, mu musel pořádně zatřást s hlavou -- Faust si najednou nebyl schopen vzpomenout na Ayshi, kterou zprvu pamatoval jako velkou vlčici. Nahradil si ji s Mamon -- ovšemže si ji tak nahradil! Ayshi tu pro něj, zdálo se hlavě, nebyla, a tak ji jednoduše vypustila. Proto mě to sem táhlo! Něco muselo chtít, aby sem Rosé došlapal, a naučil se o svém původu. Možná ... možná nějaký bůh ...?

<< Rokle přes Ostřízí zrak

Nasupeně, místy se ale až se strachem trmácel na místo, kde mu podvědomě bylo nejlépe. Nevěděl, kam jde: na druhou stranu si uvědomoval, že ať už to místo bude kdekoliv, bude se tam cítit o poznání líp, než tady všude naokolo. Jakby ne?! Takové Severní hory, okolo kterých samým neštěstím musel projít, aby se dostal do bezpečí, mu naháněly pořádnou hrůzu. Za vcelku rychle klesajícího šera i teplot si připadal nepříjemně, pociťoval potřebu utíkat před čímsi, co snad uviděl mihnout se v té černočerné tmě -- tak, jako kdysi Wyian a ten jeho ... jeho ... nikdy se na to nezeptal- kdo to vlastně byl? Bratr, kamarád, snad někdo, kdo s ním byl v milostném vztahu, jak mu vysvětlovala Merlin?
Taková představa se mu teda vůbec, ale vůbec nelíbila.
Wyian i Merlin byli jeho kamarádi. Konec konverzace.
Zdálo se, že přemýšlet nad tak hloupými věcmi se vyplatilo -- a tak Faust začal s přehnanou snahou uvažovat o tom, čím vším si Merlin vlastně prošla, a jak Wyian předtím žil -- měl tam někde taky takovou velkou osobu, co u něj byla, když poprvé otevřel oči v jeskyni? Měl vedle sebe někoho, kdo ho hřál, a komu občas dal po papuli, když se s ním dostal do křížku o jídlo?
Probůh, vždyť jemu tehdy taky kdosi donesl králíka -- a nebyla to Shine! Jedl maso, jedl! Jenže pak se dostal do portálu, to už měl v hubě to podivné oko.
Proč se nad tím tak čertil? Vždyť chutnalo docela dobře. Dal by si ještě.
Věděla Merlin, jak takové oko chutnalo, když už věděla snad všechno? Zadumaně, absolutně ponořen do své hlavy, se mu podivně podařilo projít skrze Severní hory bez úhony. Bylo pravdou, že místy zaškobrtnul, a jako nějaká vlčice musel zalapat po dechu -- takové situace ale byly poměrně výjimečné, a on se tak brzy mohl ponořit zpět do své hlavy.
Jak vlk poznal takovou lásku?

>> Na Vyhlídce

Jo, tak tahle taktika ti vůbec nevychází, zlobil se sám na sebe, nerad z toho, že vlčici ani neviděl, a ani necítil. Do toho všeho se zdálo, že tentokrát je ještě temněji, než bylo před chvílí -- no a kdo ví, co se všechno schovává ve tmě?! Faust rozhodně nechtěl zrovna na tomto místě zůstávat sám, ačkoliv jistě muselo mít něco do sebe -- klidně by si byl i přiznal, že se bál, pokud to mělo znamenat to, že odtud co nejdříve odejde. Na druhou stranu Merlin ...
Cítil se bez ní tak podivně chladně, pocit, který se mu ještě před chvílí rozléval po hrudi, jakoby byl najednou pryč -- a s ním i vlčice, kterou tu již zřejmě nenajde. Fajn, pomyslel si po nedlouhé chvíli, konečně se začal hrabat na tlapky: a ač mu to bylo líto, otočil se, a vyrazil tam, kam jej nohy zrovna nesly. Bez vlčice už to překvapivě nebyla taková zábava: a ještě navrch, jakoby toho neměl málo, u sebe neměl ani Wyiana, ani Shine! Kam ti dva vůbec zmizeli, daří se jim? Rozhodně na tom museli být lépe, než-li on -- tak hloupě se nechat zmást, a ztratit se kamarádce! Kdo z nich by takovou pitomost dokázal?! Ani jeden, protože na takové věci tu byl předci Rosé!
Na druhou stranu chápal, že zrovna na tyto dva vlky se nemohl zlobit -- nebylo by to správné. Jenže muselo se to neštěstí lepit na tlapky hlavně jemu? A proč se u něj drželo tak dlouho? Jindy by mu to bylo jedno a krčil by nad tím rameny, zatímco by utíkal za jinou příležitostí, po které by mohl chňapnout -- ale zrovna za Merlin ... za tou ... za tou mu bylo smutno. Kde bylo jejich slunce: bylo to snad špatné znamení?
Nebylo nejtepleji, a právě to jej popohnalo na zpáteční cestu. Rokle nebyla zas tak dlouhou, ale za přicházející noci se mu zdála obzvláštně nekonečnou -- Ostříží zrak tak už ze strachu prosvištěl, jakoby tam znovu mohl narazit na podivné bohy, kteří by mu mohli ublížit. Tu ránu v zadku bude navždy pamatovat, navěky věků!

>> Severní hory přes Ostříží zrak

<< Ostříží zrak

Aha, jaké máš štěstí!, pochechtával se sám sobě, když následoval slábnoucí, byť stále patrný pach té, která mu tak podivně popletla hlavu. Byla to snad její magie? Nikdo jiný v okolí nebyl, anebo si jej Faust nejméně nevšiml: musela v tom být namočena až po uši sama Merlin! Jenže proč by to dělala? A co to vůbec bylo za hloupé city, které jím tehdy projely tak prudce, jako blesk? Možná, že neměly pojmenování -- třeba si to nakonec všechno jen představil, a ve skutečnosti se nic takového nestalo. To by bylo nadělení! Nechtěl, aby vlčice byla pouhopouhým výplodem jeho fantazie, leč mu přišla příliš dobrou na to, aby byla opravdická, z masa a kostí. Mohl jen ... doufat. Ale vůbec -- takhle kreativní nikdy sám nebyl!
... Anebo snad ...?

RYCHLOHRA S MERLIN
A skutečně -- pokud Rosé něco dnes měl, bylo to štěstí, které jej potkalo napůl cesty. Nevěděl, jestli jej Merlin sama hledala: jejich znovushledání bylo ale vřelým, a jím opět projel ten příjemný pocit, který na tu chvíli pocítil i pod jakousi prapodivnou magií. Dozvěděl se, že to naštěstí nebyla ona -- ba jej byla schopna přiučit něco, o čem sám doposud neměl tušení, což v něm samozřejmě vyvolalo neskrývanou radost.
Ač místy ve své konverzaci zabrousili do vážnějších témat, nad kterými si Faust jen těžce lámal hlavu. Cožpak byl on stavěný na to smutnit nad rozlitým mlékem? I přes svou obrovskou mezeru v těchto věcech se pokusil své nyní již nejlepší kamarádce vtlouci do hlavy pár rad a nápadů, které by mohla využít ve své rodinné situaci -- ačkoliv nad tím musel přemýšlet docela urputně, aby jí byl měl co říci, a dávalo to smysl.
Očividně na čas zapomněli oba: a to i na skutečnost, že oba dva zřejmě měli jiné místa, kde by měli být. Zatímco Faust zhola nevědomky drtil Merlin srdce, zdálo se, že s vlčicí předci jen není něco v nepořádku -- to ale přirovnal k předešlým konverzacím, a tak jej nenapadlo, že to mohlo být slovy, kterými chtěl sám přidat do rozhovoru.
Nakonec se ale odevzdali dětinské hře, která se stala velkým neštěstím.
KONEC RYCHLOHRY

„Merlin?“ houkl překvapeně, „Merlin!“ Kam se jen probůh mohla vypařit?! Tak tohle mu rozhodně nešlo do hlavy. Vždyť před chvílí byla ještě před tím -- a Faust se skutečně urputně snažil na to nerozhlížet se po okolí, aby byla jeho pozornost neskočila tam, kam neměla. Tohle by od ní bylo pěkně nefér!
Chtěla si snad hrát na schovávanou? Takovouto věc by mu rozhodně řekla ... že? V náhlé nejistotě se zastavil, nejist si tím, kam by byl pokračoval. Co měl v takové situaci dělat? Měl snad- měl by počkat na to, jestli se tu neobjeví, anebo se na vlastní pěst vydat kupředu, a pokračovat? Nevěděl -- i proto se rozhodl chvíli počkat, zda-li se Merlin nakonec neukáže, a oni mohou pokračovat ve své hře. Co vůbec hráli?
Povšiml si, že se začalo smrákat: a to počasí taky nevypadalo nejbezpečněji. Do čeho ses to zas namočil, ty smolaři!

Zmizela tak rychle, jak se objevila. Faust překvapeně zamrkal a začal se zmateně otáčet hned, co z jejich těl vyprchalo to zvláštní, city-matoucí kouzlo -- nevěděl, jestli právě kvůli němu Merlin nezmizela. Zastyděl se za své chování, jen co se mu do hlavy vrátil rozum, a s ním i náhlé uvědomění si toho, jak hloupě se k vlčici zachoval: div by si byl jednu neuvalil za to, jak koktal! Probůh, tohle že měl být on, co místy až nevěděl, kdy přestat mluvit? Musela v tom být nějaká prokletá magie, které opět nerozuměl.
Přemýšlel, že se toho zbaví -- jenže jej svrbělo svědomí. Věděl, že se nechoval dvakrát jako gentleman, a přestože nakonec vůbec nevěděl, jak by se vlk měl s takovým hřejivým pocitem chovat, ba s ním zacházet, uznal, že to, co předvedl, patřilo tak leda do nějakého příliš hraného cirkusu. No kdo by byl takhle zakoktal už jen vlastní jméno?! Ale co on -- pokud se on cítil takhle, jak se musela cítit taková Merlin!
A proč na sobě cítil ještě stopy toho vtipného citu? Proč ji měl chuť najít? Vždyť první mířil za Wyianem, dělal tak už neskutečně dlouho: v tomhle bude nějaká čertovina. Že by se té magie snad nezbavil ...?
Oklepal se, jakoby mu magie mohla zůstat v srsti a usadit se tam, a rychlostí pospíchal za pachem vlčice -- nemohl to nechat jen tak být! Aťsi byl jeho černobílý kamarád, kde chtěl, tohle byla o kus více důležitější mise, kterou Faust musel splnit na výbornou, nebo se už nikdy nebude moci vlčicím podívat do očí. Urazil ji moc? Bude se zlobit- najde ji vůbec?! Pomyslel si, a už-už se hnal k Rokli, kam se zdála jeho potenciální kamarádka utéci. Nesmí ji nechat jen tak jít, nebo bude mít, hlupák, doživotní dluh!

>> Rokle

Pokud předtím nebyl nervózním (nápověda: byl), nyní již rozhodně byl. Vycítil na sobě její pohled, a přestože jindy by mu to nevadilo, nyní se necítil svůj: kdyby nebylo onoho podivného šípu, o kterém nevěděl, rozhodně by si myslel, že Merlin je divnějším, než-li on sám – a že to bylo co říci. Musela se na něj dívat, když jej to uvádělo do rozpaků? Sám ji takovou věc nedělal – přestože se nedalo říci, že její pozornost mu nebyla nepříjemnou. Takovou věc by si ale nepřiznal.
Sklopil uši. „No tak to alespoň- to asi budeš mít- znát hodně vlků, viď?“ A teď byla řada na něm!
S rozklepaným nádechem se pošetile zazubil, stanoucí na rozklepaných tlapkách, které mu v náhlém momentu přišly jako kusy želé. „Ale já jsem taky podivín, tak na tom jsme asi stejně!“ vyhrkl s mácháním ocasu, než se v jeho tváři objevil čirý teror. „Teda jako- jako to, no, ne že bych- že bych byl chtěl říct, že jsi podivínka, to je maximálně Wyian, ale-“ zakoktal se opět, za zavrtění hlavy opět raději zaklapl tlamu, nepatrně vykulené oči nechávaje přilepené tvrdě na zemi. Nemohl se jí podívat do očí – ne po tom všem, co jako blbec napovídal. Probůh, on musel být prokletým!
„Sám jsem se tak pojmenoval!“ štěkl radostně, aby rychlostí změnil téma, a nemusel se soustředit na stud, který prostupoval každým koutkem jeho těla. Nešetřil jej: a za to, jak … očividně ne příliš přijatelně se choval, si pomyslel, že si to nakonec i zasloužil.
„Jasně! Vlastně mi můžeš- můžeme spolu, no- hledal jsem tu svého nejlepšího kamaráda!“ pronesl s jakousi veselejší kapkou v hlase – kdoví, jestli to bylo právě kvůli tomu, že vzpomínky na Wyiana uklidňovaly jeho zběsile tlukoucí srdce, nebo skutečnost, že tuto aktivitu může podniknout s touto neznámou vlčicí. Vůbec se neznali: a Faust byl předci jen vlk, co měl rád jiné vlky. Možná to bylo nadšení z toho, že mohl poznat někoho jiného – ačkoliv jej sužovala úzkostlivá panika z toho, že by mohl něco pokazit. Proč? Byla snad Merlin mocným mágem, co lákal mladé vlky, kterým byl, aby je pak mohla někde jíst? A i kdyby – měl se snad bránit tak skvělé příležitosti k dobrodružství?!
„Takže- tak, co tu vlastně děláš?“