Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokud si Faust myslel, že zde Wyiana skutečně najde, byl vcelku naivním – ale i taková naivita mu dodala do kroku kapku radosti, nechala jeho oči zvědavě pomrkávat po každém koutu, které toto místo mělo. Nikdy se po okolí nerozhlížel tak, jako dnes – a pokud ano, většinou to bylo gesto, které si neuvědomoval. Většinu svého času plul skrze svou hlavu a představivost, neuměl si postavit pevné sloupy, kterých bych se mohl chytit: které by mu mohly pomoci zůstat v realitě.
Proč neexistoval svět, ve kterém by mohli s Wyianem žít ve svých vymyšlených světech? Faust by s sebou vzal v prvé řadě Anemone a Mamon – no a černobílý vlk by mohl vzít jejich opatrovatelku!
Překvapeně sklonil hlavu a tlapkou si šáhl na hruď, kde pociťoval zrychlený tep srdce. Neuvědomoval si, že mu bude chybět i Shine – předpokládal, že více zalituje zmizení Nirana a- oh. Zkroušeně vystrčil spodní pysk, nepotěšen náhlým přísunem … samoty. Kdyby se vrátil do oné džungle – plné vody, plné lián! – možná by tam šedavého … kamaráda našel. Neříkala ale černá vlčice, že je to pro vlčata nebezpečné místo?
Nehledal původně Wyiana? Už zase se příliš-!
Vyděšeně vyjekl, neschopen ovládnout své tělo: Faust samým úlekem nadskočil jako kočka, pociťující zvednutou srst na krku. Probůh, ta je tichá jako myš! Skončil v sedu, zatímco jeho hruď se prudce nadzvedávala – při pohledu na vlčici nebyl schopen určit, zda-li to bylo adrenalinem, jehož nátura mu byla zaseta do oběhu, anebo náhlým rojem motýlků, které se rozjely v jeho břichu. Na chvíli by byl přísahal, že si sedl na něco ostrého – bolest se ale brzy rozplynula.
„Mluvíš tak strašně dospělácky,“ vyjelo z něj okamžitě, co nabyl svého slova. Kdyby se vlci uměli červenat, nebylo pochyb, že Faust by byl rudým až za ušima – rychlostí si připlácl tlapku k tlamě, nepatrně kulící oči. „Teda ne, že by to byl- že bych byl- tedy, no, jakože ne že jsem to myslel- to, no-“ neschopen ovládat svá slova, chvilkově zmlkl, nervózně očima skákající po všem možném: hlavně ne po vlčici, před kterou mu nyní bylo až moc stydno.
„Rose! Říkají- no, vlastně mi tak říkají jen dva vlci, na původní jméno se nepama- chci říci Rose, jsem Rose,“ zažbleptal, jakoby mu už tak nebylo horko ze svého předešlého trapasu.
S Wyianem bylo mnohem lehčí konverzovat: i proto se na dlouhou chvíli ztišil, absolutně netušící, jak reagovat ve společnosti někoho, kdo v něm probouzel tak matoucí pocity. Co to bylo? Přátelství? Ne, s Wyianem mu bylo hezky teplo, nestyděl se – s touto vlčicí se … styděl se před ní, byl nervózním až do aleluja.

<< Němé údolí

I za takového chichotání, které se zdálo být patřící vlku se zlomenou myslí, Faust nenechal svou pozornost padnout na okolní prostranství: že se přemístil, poznal výhradně podle pachu, neb jej velmi brzy zaujalo, že zde byla určitá stopa po Wyianovi. Taková informace byla přímo vytržením z vymyšlené reality – svižně se rozhlédl, oči dokořán otevřeny. Možná, že tu černobílý vlk někde je – a třeba dokonce čeká zrovna na něj- Rose!
Opět zastříhal ušima, přebírajíce toto gesto jako nervózní, ne-li natěšený tik: ve fantazii byl sic machrem, taková skutečnost a realita už pro něj byly nadmíru obtížným světem, ve kterém se jen těžce uměl orientovat. Lehce zmateně se rozhlédl, a tentokrát se pořádně podíval očima, než-li hlavou: tohle rozhodně bude problém. Neodpustil si zamračit se, zadumaně nevědící, kde by měl v takovém hledání začít.
Ačkoliv si uvědomoval, že tohle rozhodně nebude jednoduchý úkol, cosi jej pohánělo: a to cosi také dobře rozpohybovalo jeho ocas, který se radostí nad myšlenkou, že za chvílí si zase bude moct vymýšlet se svým kamarádem, nemohl zastavit. Faust- Rose mu to neměl za zlé, ba si jej pomalu ani nevšímal, jak byl zahrabán do toho najít Wyiana. Musel zde někde být – a pokud nebyl, tak si jej najde třeba na konci světa! Ať už se jen zbaví té samoty, tfuj!

Zvědavě cukajíce ušima, neodpustil si dostat se do podivného transu, který jej nechal místy až zalapat po dechu, zatímco se jeho tlapky nevědomky stočily – mířil k místu, kde ještě před chvílí hlasitě klábosil a vymýšlel s černavým dospívajícím, kterému tak dobře vysvětlil, že jedinou cestou, kterou on sám zvládá žít bez konstantního pocitu viny nad okem cizího vlčete – Noir, připomínal si, Noir, co tě tak ohavně urazil – bylo skrze fantazii.
Taková fantazie je dobrým únikem, řekl by kde kdo: nuže dobrá. Jenže bylo dobrým vypnout a nevědět, co tělo samo dělá?
Bez sebemenšího zaváhání se odvážným krokem – snad jakoby byl šel zachraňovat své drahé přátelé z války (přátel mnoho neměl, mělo by cenu vůbec se do takové války? Pro Nirana a Mamon, pro Wyiana a Shine …) – šátral směrem, kterým přišel. Tohle místo nebylo jeho hlavě zajímavým: bylo tichým, a i to pouze plnilo hladový žaludek jeho šeptající- ne, přímo křičící mysli. Rose tu, Fauste-! jinde – nevěděl, k jaké myšlence dříve přeskočit, a jak takový hluk v hlavě vyvážit. Prozatím mu avšak nevadil, neb se jevil jako skvělá společnost do samotného dne: možná byl skutečně hloupým, když se od černobílého vlčete tak náhle odpojil – a ještě s tak stydným rozloučením!
Byl by se červenal až za ušima, nervózně, stydlivě se chichotající nad vzpomínkou nad gestem, které vůči druhému vlčku učinil. Bylo podivným, jak se protiklady, kterými byli, mohly potkat …

>> Ostříží zrak

<< Ostříží zrak

Zvědavě při rozhlédnutí zastříhal ušima, nenechávaje se obelhat všudypřítomnou bělobou. Přišlo mu, že onen sníh pokrýval téměř všechno území, nejen hory: a to jej přílišně netěšilo. Hůře se mu přicházelo s teoriemi o tom, jak co vzniklo: a teď, když byl sám, bylo to o to horší.
Ticho v tomto kraji v něm evokovalo nepříjemný pocit, ačkoliv v okolí velmi hlasitě skřípal klid – mrtvolný klid, se kterým nechtěl mít absolutně nic společného, ať už to bylo cokoliv. Nutilo to Fausta přidat do kroku, přestože neměl sebemenší ponětí, kam mířil – avšak .., Musel mít vždy cíl? Vždyť ani v podzemí jej neměl. S lehce frustrovaným povzdechem se nepatrně zamračil, uraženě vystrkující bradu. „Že ty ses vůbec odpojoval od Wyiana! Zkoumat? To má být zábava, když si na to sám?“ vyjel po sobě nevědomky nahlas, nerozeznávající rozdíl mezi myšlenkou a hlasitým rozhovorem, který mohl kdykoliv kdokoliv zaslechnout.
Aby Rose pravdu řekl, neviděl veliký rozdíl mezi mnoha věci, a i to jej činilo poněkud … jiným vlčetem. Otázkou vždy zůstalo, jestli to bylo dobrou, nebo špatnou věcí – i to jeho přílišné snílkovství taky jednou mohlo mít na svědomí to, že by si byl něco nešťastnou náhodou udělal – a kdyby byl zůstal jen u toho!
S uculením si vzpomněl na lov pokladů s Mamon, která byla prvním pozemským vlkem, kterého kdy viděl. Rozhodně nevypadala jinak od jeho vlastního druhu, vlastně by se dalo říci, že byla nachlup stejnou téměř všemi věcmi – a realita si za touto věcí dokonce stála. Jenže byl by to skutečně Faust, kdyby si nevymyslel vlastní teorii: nepomyslel na něco tak hloupého, jako rozdělení vlku mezi pozemské a podzemské? Na dospělé a děti? Ačkoliv se zde dospělí nějak museli zjevit, příčila se mu představa, že jednou vyroste – a že tak možná i ztratí svůj dar vymýšlení si.

Radostně svému společníkovi přikyvoval, jakmile započal mluvit. Ano, ovšem – takhle na to Wyian musí! Předci jen to v sobě má! „Kápls na to, Wi!“ Dar? Možná se to dalo považovat za něco neobvyklého, ba magického – otázkou avšak bylo, v jak velké míře to také bylo věcí dobrou. Přehnané, takto divoké snění předci jen mohlo být výsledkem něčeho méně dobrého. Pro dnešek byli avšak dospívajícími vlčaty: v jejich případě se tak jeden nemusel příliš obávat.
„Možná se mu po něčem stýská- třeba po těch barvách, které tu dříve bývaly!“ vyštěkl radostně, pohupující ocasem – nebál se ke světu černobílého vlka přidat kus své vlastní představy, neb držet jazyk za zuby bylo něco, co Faust – vlastně Rose – jen těžko dokázal udělat.
To už ale jeho společník spěchal k jiným teoriím o této věci: a on se jich nemohl nabažit, stávajíc se pozorným posluchačem. Wyian nebyl v tomto ohledu levým – jen to v sobě potřeboval pořádně otevřít, o což se on mohl s radostí postarat. Na rozdíl od jeho bratra předci jen v podzemí nestrávil tak dlouho, a měl štěstí, že potkal zrovna Nirana – ačkoliv se onen šedavý vlk jiným mohl jevit jako … násilník. Faustovi upřímně chyběl: byla to zatím jedna z mála dospělých duší, co jej dokázala životem provázet, nejen hole ukazovat – a právě to se mu líbilo.
Vytrhl se ze svých vykolejených myšlenek o kus později, horlivě vlku přikývnul. „Třeba byl i smutný, ale smutek je tak vyčerpávající, že to vlka- obra hned us-uspí!“ zazubil se na Wyiana, přestože veselá věc to vůbec nebyla.
Zvědavě natáhl krk – předci jen nebyl tak obstojně vysoký jako jeho černavo-bílý společník – na rozdíl od vlčka se avšak neodvážil přiblížit. Měl šedou srst: a jeho srdce bolestně zaplesalo nad myšlenkou, že je poněkud povědomý jeho nezvěstnému … mentorovi? Chtěl Nirana oslovovat jako kamaráda: na druhou stranu mu to s tím, jak pomalu poznával Wyiana, přišlo nepatrně chladným vůči jeho novému bratru. A-a vůbec! Nir-Niran by nechtěl mít k … kamaráda. Jen … jen učně, pomyslel si s lehce zkroušenou tváří, pohledem svému společníkovi naznačující, že se mu příliš nechce. Jenže coby to bylo za život, kdyby si všechno sám neprolezl?

// obchod //
S opatrnými krůčky přistoupil blíže, poočku dávaje pozor na to, aby si Wyian něco neudělal: opomněl jej poslouchat, neboť se zapředl do bezvýznamné, drobné konverzace s Wuem, díky němuž se jako mrknutím oka byl nepoznal v nedaleké, zamrzlé louži. Obchod poznal rychle: fuj, už nikdy víc!

„Wyiane- dívej! Teď už jako holka i vypadám. Ještě si najdu pořádného chlapa, a bude hotovo!“ zazubil se Faust lišácky, zatímco jej hravě postrčil. „Podívej se na sebe! Vyválel se s v popelu?!“ dobíral si kamaráda hned, co si všiml těch nepatrných, leč stále výrazných změn. Rozhodně teď vypadal jako větší chlap, než-li on: z nějakého důvodu to ale Rose vůbec, ale vůbec netrápilo – vlastně se mu jeho nový kožíšek až příliš moc líbil.
„Ale myslím, že teď už budeme muset jít každý jinudy. Myslím- myslím, že je mi tohle místo pachem povědomé,“ na důraz svých slov hlasitě, přehraně potáhl, aby nasál okolní pachy: bylo na tom něco velmi vzdáleně povědomé. „Půjdu to tu prozkoumat. A občas ti zavolám do hlavy, tak se mě nelekni! Potom se tu znovu musíme setkat,“ zdůraznil důležitě, ačkoliv jeho hlava již poskakovala po lukách a lezla po stromech, okouzlen pocitem, který jím projížděl. Chvilkově postával, nevěděl, co udělat: pak se ale odhodlal otravně, byť přátelsky Wyianovi olíznout tvář, rychlostí beroucí nohy na ramena tak, aby mu to nechutné, ale v čemsi milé gesto nebylo vráceno se vším všudy. „Na viděnou, můj chlape!“

>> Němé údolí

NÁKUP
Stav účtu před: 176 kšm, 5 rubínů, 6 mincí
Kupuji: Změna vzhledu za 110 kšm
Stav účtu po: 66 kšm, 5 rubínů, 6 mincí

Schváleno

<< Rokle

Upřímně se zasmál, potěšen tím, že se jeho spolucestující dokázal alespoň tímto zapojit do konverzace. Zatímco nepochyboval o tom, že by jej Wyian možná skutečně nechal jen o kostech, přílišně se mu ta představa nehnusila: předci jen byl v tunelech déle, a kdoví, jestli tam vůbec něco jedl – Faust měl grandiózní příležitost sníst … oko.
„Och probůh, velkolepé díky, drahý pane! byl by vlkovi zasalutoval, kdyby věděl jak, culící se od ucha k uchu, „byl bych potěšen dostat byť jen maličkou kostičku, nic více si nepřeji!“ s Wyianem mu šly takové věci téměř samy: a i to bylo jednou z věcí, co shledával pozitivní. Přestože by se k tomu nechtěl přiznat, vzadu v hlavě se stále snažil přesvědčit o tom, že zatímco Faust si hraje, černobílý vlk to také umí – ale v poněkud zrádcovském pojetí věcí, které chtěl vlček již dávno zahrabat. Nebyli nyní snad bratry? „Vskutku – nic více, nikdy více!“
S pokýváním hlavy naoko protočil očima, zatímco za veselého pohupování ocasem bystře naslouchal tomu, co má jeho společník na srdci – tentokrát se přílišně neupnul na okolí, ačkoliv jeho hlava sebou občas zatočila naokolo, dychtící po tom vychutnat si veškeré okolní mrtvo. Bylo na tom cosi krásného, vidět sníh a žádný život naokolo – vlk si tak mohl mnohem více vymyslet, stvořit vlastními tlapky, než-li všeobecnou znalostí.
„No jo- docela divné, žejo. Ale teď se přenes do budoucnosti! Jak se tu ty kameny dostaly? A měly vždy takovou barvu? Co když byly součástí něčeho velkolepého—třeba něčeho, jako slzy obrů!“ Rozjel se, v kroku se rychlostí rozmáchnul tlapkou po jejich okolí, které se postupně začalo měnit. „Všecko má svoje logické vysvětlení, ale pro logiku tu vůbec nejsme, tu mají rádi jen dospělí. No a dospělí- dospělí jsou … ti jsou … no, jsou dospělí!“ nevěděl, k čemu dospělé přirovnat: přišlo mu to jako absolutně nový druh. Již tehdy vedl konverzaci s Mamon o tom, jak vlčata a dospělí neslídí stejný druh, výhradně výzor: a přestože dnes již znal svět o něco lépe, rozhodně si stál za svými šílenými teoriemi. To, že nebyly skutečností, jej nijak netrápilo – ačkoliv si to uvědomoval. „Je to o tom- no, občas prostě nepřemýšlet, ale vnímat. Vypnout hlavu a zapnout oč-oči, nebo čumák!“ pronesl důrazně, nad svými slovy se hlasitě a hluboce nadechnul – tak, aby jej Wyian alespoň čímsi pochopil.
Jeho kmitavá pozornost ale byla téměř upsána čemukoliv zajímavému – nebylo tak divu, že při vstupu do nového prostředí téměř okamžitě při svém nádechu zacítil cizí pach. Žeby další chlap?

<< Nejvyšší hora

Pokud si jeho drahý společník myslel, že Faust přestane, šeredně se mýlil. Jakmile Wyian očividně nic nenamítal, a dával tak absolutně volnou tlapku v průboji jeho vlastním světě, který si tak dobře naaranžoval, nešlo jej zastavit: ačkoliv protentokrát mlčel a za občasného křupnutí sněnu, či padajícího kamínku, mezi nimi nastalo poněkud neutrální ticho. Přemýšlel, co by mohl ještě říci – chtěl vlčka skutečně zaujmout, přestože by se k tomu osobně nikdy nepřiznal.
„No o tom bych pochyboval!“ Zasmál se radostně, jakmile se mu předci jen dostalo alespoň pár odpovědí nad popichováním, které byly těmto odpovědím cílené. Wyian měl skutečně příjemný hlas – a nebýt toho, že se zdál být tak zašitým do sebe, Faust by jej byl prosil o to, aby mu o něčem sám vyprávěl. „Vsadím se, že kdyby tam nebyla Shine, spořádal by si toho zajíce celého jedním hltem,“ zazubil se naň, beroucí i to jako jakousi hru: odpoutání se od skutečnosti, že oba dva byli vcelku hladovými zpět v oněch tunelech. Žeby byl snědl oko i černobílý vlk …
„Dobře- dobře, krabe!“ zaculil se nevinně a hlasitě si oddechl, jakmile se prodrali naokolo oné monstrosity, co si byla říkala hora: spící obr, který se mohl kdykoliv probudit, a sníst je. Nebo by se byl raději mazlil? Pociťující náhlou prázdnotu, vzpomínaje na jemný dotek, kterému se mu dostalo v tunelech ještě zde, na rodné půdě, jeho úsměv nepatrně poklesl. Co ale takový smutek byl v porovnání s poučením vlka o hru?
„No- takže ta hra!“ odkašlal si, aby mu černobílý vlček věnoval pozornost, „buď si můžeme rozdělit svět, anebo tě můžu naučit, jak si umět sakra dobře vymýšlet,“ s nepatrným zazubením radostně rozmáchl tlapkou do jejich okolí, chtějíce, aby se jeho společník dobře rozhlédl. „Ale rozdělení světu počká. Co vidíš okolo sebe? Co ti to připomíná?“ provokoval jej Faust otázkami, doufaje, že to padne na úrodnou půdu.
Bylo sobeckým chtít jej slyšet mluvit? Umět si vymýšlet? A nakonec by bylo sobeckým, kdyby si to Wyian nechával pro sebe.

>> Ostříží zrak

<< Červená louka

Byl by se studem začervenal, kdyby to u vlků bylo možné – takhle mohl jen Wyianovi věnovat nepatrný, zhola nejistý úsměv. Bylo tu ještě hodně ledů, které museli prolomit: a hodně vod, které čekaly na to, až je přebrodí. „Neřekl, ale vsadím se, že až poznáš ostatní, tak si to budeš myslet,“ zamyslel se jen krátce, ačkoliv se staženýma ušima se k tomu již nevracel. „No ale to je teď vůbec úplně jedno!“ štekl jen na veselejší notě, cítící se plnější při nabytí jistoty, že Wyian by jej jen tak nezaprodal – teď, když byli bratři.
„Probůh, ty zníš jako lenoch!“ zachechtal se hravě, snad jej až vyzívající ke slovní přestřelce. Bylo tu ještě hodně, co o sobě museli vzájemně poznat: a takové hranice toho, kam ten druhý mohl zajít, by se až nadmíru hodily. „Tak to si vymyslím další tři jména, když mě nepojmenuješ. A když chceš nějaké chlapské, tak mi, tak se budu jmenovat třeba … třeba Kámen! To zní tvrďácky, no ne?“ Faust nevěděl, jestli to bylo tím, že okolo mnoha vlčat donedávna ještě nebyl, trávíce svůj čas s dospělými – nebo tím, že se s vlčkem jednoduše neměli příležitost dobře poznat. Taková cesta to ale mohla změnit: přestože on osobě měl nutkání otáčet se za každou nezvyklou věcí, což bylo téměř vše.
Se strohým pokývnutím hlavy jen dodal: „To si piš!“
Ačkoliv jeho společník tedy vůbec neoplýval chutí do konverzace – nejméně neměl tak dobrou fantazii jako on, aby se do ní vůbec mohl přílišně přes neustále výboje energie Rose zapojit – jemu se to vůbec nezdálo vadit. Vystačil si se svou hlavou sám již nyní, co se o svou mysl jeho spolucestující nepodělil: a že by mu to vadilo, o tom se nedalo ani smýšlet. Možná občas byla samota lepší, mluvíce spíše sám pro sebe, jak k Wyianovi: na druhou stranu se mu ale zamlouvala skutečnost, že s ním vlček souhlasil a na jeho teorie přitakával.
„Tak tohle vypadá- to vypadá hodně vysoko,“ zadumal Faust, jakmile dorazili k hoře. „Ne že- ne že bych se výšek bál!“ vyjekl hned poté, s očividně příliš přehraně frajerským pohledem se dívaje po vlčeti. „Možná bychom to měli obejít,“ navrhl jen, s tichým polknutím se rozhlížejíce za svého pomalejšího kroku. Rozhodně se mu za zimy nechtělo šplhat tak vysoko: musela to být pořádná námaha, a čím níže byli, tím lépe Faustovi bylo na duši.
Tehdy mu to v hlavě cvaklo. „Tohle- no jo, Wyiane! Tohle bude- jeden, jeden z těch obrů, no a … a kdybychom šli přes něj, tak ho- um, jo! Tak ho vzbudíme. Pf-ha! Určitě bys na něj byl moc těžkým,“ zazubil se na vlčka lišácky, neváhající v tom vést jejich dvojici naokolo onoho spícího obra. „Protože na zemi vyrostl a pořádně se natáhl- tak moc, až se dotkl hvězd! –už se nevlezl pod zem, a tak se zašil tu,“ vysvětloval dále svou teorii, doufajíce, že jeho společníkovi ty neustálé řeči nevadí. Nakonec by mu to ani nedošlo, nepovšiml by si: byl příliš zabrán do svých vlastních výmyslů a fantazie, než-li by si byl uvědomil, že Wyianovi tyto věci nemusejí být příjemné.
„Po tomhle jdeš první ty! Naučím tě- naučím tě hru na svět!“

>> Rokle

<< Portál: Sněžné tesáky

Se zazubením a veselým ocasem Wyianovi radostně pokývnul, plně oddán myšlence, že společně by mohli tvořit skutečně dobré duo – co se zvířecích společníků týkalo. Takový pavouk sice mohl být menším – a ne, že by byl Faust tak malým oproti svému společníkovi! – ale alespoň to přinášelo značné výhody. „Chceš tím snad říct, se ti se mnou není dobře?“ zajíkl se naoko uraženě, s pobaveným zafuněním vrtíce hlavou – nedokázal se příliš dobře přetvářet. „Však ty ještě poznáš, jaká zábava se, no- se mnou umí být,“ zasmál se, v hlase nepatrná stopa nervozity. Třeba ne.
Nad jeho otázkou sebou ale nepatrně ošil, nemaje dobré výmluvy. Znělo Rose skutečně tak špatně? Jemu osobně se náhodou to jméno zalíbilo, ať už znělo sebevíce zženštile. „Pokud se ti nelíbí, tak si mě sám pojmenuj. Vlk snad může mít tři jména, ne?“ vyřkl se škádlivým zazubením, absolutně si neuvědomující, že se prořekl – a jiné jméno, než-li Rose, skutečně měl. „Myslím, že Niran vlky obecně nerad oslovoval. Jeho jméno jsem si taky musel vysloužit určitými .. uh, no, musel jsem- a to je vlastně fuk,“ pokrčil nad tím lhostejně rameny – lhostejné mu to nebylo.
Procházejíce skrze mihotavou, třpytivou věc hned za Wyianem, vůbec se nebránil svému okouzlení nad bělavě křišťálovou loukou, která se před nimi objevila. Bylo tohle skutečným?! „Tohle trpaslíci nebyli- tohle- tohle musela být celá horda trpaslíků!“ vyjekl z úžasu, tlapky cukaje nad vítězící chutí skočit mezi zasněžené prostranství po hlavě. Jak to tu asi vypadalo v létě? Zdálo se, že by se tu mohlo vyskytovat nespočet květin různých druhů. Až jej mráz zalechtal v čumáku, hlasitě si nad tím překvapivým pocitem odkýchl.
„Museli to stavět tak strašně dlouho. Třeba to ale nebyli trpaslíci, ale obři, co sešli z podzemě, a jeskyně jsou jen díry, co po nich zbyly- nepochybně tu byli, a udupali lesy!“ otočil se rozzářeně po svém společníkovi, neváhaje rozeběhnout se napříč tímto místem. Že byla zima, a okolí se tak zdálo nepatrně mrtvým, mu očividně vůbec nevadilo. „Co myslíš? Co tu udělali?“ houkl na vlka, očekávaje, že jej bude následovat kupředu.
Jednou se tu musel vrátit – a až ten čas přijde, tahle louka by se měla pořádně vyparádit, protože takový pohled si chce Rose- Faust navždy vyrýt do paměti.

>> Nejvyšší hora

Situace si k situaci sedla, a Faust z ní opět vyšel jako smolař – se smůlou se narodil, a jednou, až mu štěstěna nebude v jeho rychlosti stačit, jistojistě se smůlou umře. Byla mu vepsána do krve, vyryta na čelo: „pozor, smolař!“ jako Kainovo znamení. Byl prokletý? Kdo by se divil, kdyby mu to někdo v životě potvrdil. „Já jsem divný pavouk, a ty můžeš být krab poustevník. I když vlastně--“ zamyslel se opět, brzy zavírající tlamu. Napovídal toho víc, než dost.
„No a co. Holky mají občas pěknější jména,“ zamyslel se krátce, nikterak více nemaje potřebu se k tomu vyjadřovat. A holky to taky měly lepší. A byly hezčí. A vůbec – být tak holka, třeba by si i s Wyianem rozuměl líp! S nepatrným úsměvem, byť v očích zmatení, se podíval na černavou vlčici. „I já vás! Vlastně, no—tedy—ne že bych předtím-“ rozjel se opět, se stydně staženýma ušima ale raději zmlkl. Probůh, nauč se mluvit s cizími! „Jako bratři, jo?“ vyhrkl, aby se zachránil před svou vlastní hlavou, která už tak byla zhola otravnou věcí: rozhodně neměl zájem o to rozhodovat se, jestli být holkou nebo klukem bylo lepší, a jestli se náhodou nezachoval před vlčicí jako blbeček. „Jen aby ten tvůj chlap pak nežárlil!“ upozornil jej s nepatrným úškrnem, ačkoliv ve tváři měl vepsanou nejistotu. Nepřehnal to svou poznámkou …? Jistojistě ne—ale co kdyby-
„Mě se magie nikdy neprojevila,“ pronesl nad jejich konverzací nepatrně zkroušeně, „ale Anemone měla krásné zelené oči! Úplně zářily, jako vaše, ale asi světlejší,“ vybavoval si matně, hlavou nepatrně pokynul k Shine, aby bylo jasným, o kom mluví. Když se nad tím tak zamyslel, záviděl jí to: jeho prý byly … nijaké, smutné. „Však teď už jsi pryč, a magii máš. Možná takové vlky pouštěli!“ zamyslel se, ačkoliv o tom pochyboval. To, co tehdy zažil s Niranem a Noirem … při náhlém obratu žaludku si Faust ostře odkašlal, točící hlavu v reflexu od dvojice. Oh, hlavně ne tak hlasitě, mlč, je to pryč! A přesto … Bylo? Byl by musel prohledat svůj vlastní žaludek, aby tomu tak bylo.
Při zmínce magií se ale opět posbíral dokupy, zvědavě zvedaje k Shine uši. Byly poněkud vyšší, nepatrný detail jeho vzhledu. „N-ne? Ale to by možná i, to-“ musel se zamyšleně zastavit, připadajíce si nepříjemně při držení očního kontaktu. Oči. K čemu je vlk měl? K jídlu možná byly dobré, to ano, ale z živého vlka … Co kdyby jej Niran přinutil, aby je snědl právě této vlčici? Wyianovi? Nemohl by říci ne, to si kamarádi nedělají: jenže kamarádi si asi ani není oči. „Vlastně, vlastně je možné, že to tak ani není. Nebo- bourat se někomu do hlavy, to je … jako, jako mu vidět na oč-duši, do duše,“ ošil sebou při náhlém uvědomění, že taková věc asi nebude tak skvělou, jak si zprvu pomyslel.
Se střihnutím uší se naň zazubil. „Zavolám vám do hlavy!“ příliš vesele to ale nezaznělo.
„Tak už pojď, poustevníku! V dálce se cosi třpytilo- a, a já se ti vsadím o další drápky, že to bude zase nějaký ten výmysl trpaslíků!“

>> Portál na Červenou louku

Faust Wyianovi přitakal, s neurčitým zazubením střihl uchem. „Jsem divný pavouk,“ pojmenoval sám sebe nad jeho slovy – tím, co si v hlavě již tolikrát řekl. Připadalo mu to jako fešná přezdívka, která jej ale také mohla dostat do maléru: s takovým divným pavoukem, jak si usmyslel, by se přespříliš vlků bavit nechtělo – a to by se jeho ambivertní nátuře rozhodně nelíbilo.
Zprvu na vlka nepatrně vykulil oči, překvapen tím, co ze sebe dostal. Začít odznovu? Neodpustil si zapochybovat, pocítit vír nejistoty a zrazení toho, kdo mu momentálně byl na zemi nejmilejší – na druhou stranu …„To by se mi vlastně—to by bylo- jo, rozhodně ano!“ vyštěkl nadšeně, hned nato pokyvující prudce hlavou. „Najdeme je oba, a třeba—a vůbec, Niran by ti mohl odpustit, vždyť se nic velkého nestalo,“ zaradoval se následně, se zamyšleným pohledem se culící na svého černobílého společníka. Měli to s vlčicí společné.
Nepatrně stydlivě si vlkovi dovolil odporovat, rychle se zapalující do jejich fantazírování – a hne, Shine se objevila! „Ó, vsadím všechny drápky na to, že existují! Jinak by tu rozhodně takové prohlubně nebyly, tak-tak,“ poukázal, zatímco si dovolil konečně do tlamy strčit něco, co se jíst ve skutečnosti mělo. Přežvykoval s očividnou chutí: předci jen to už byla doba, co do sebe alespoň něco dostal, a tak byl neskonale rád za to, že jej Shine takto zachránila z života plného hladu a utrpení nad kručením, které jej uvádělo do rozpaků. Byl by snědl vlastní oko. To Wyianovo ještě nedávno vypadalo chutně!
Nastražil uši a zvedl hlavu od svého sousta, jakmile se vlčice dostala k jeho předešlému výbuchu všech možných dotazů, které by jinému nepochybně byly otravné. Byla někdo jiný, než-li Niran: naplňovala jej elánem do toho vědět a pořádně se rozhlížet, nahrazující stáhnutý ocas a ticho. Nevadilo mu to – jenže udržet svou tlamu zavřenou, jak toho se on vynasnažil: jak moc to teď vše potřebovalo ven! Jenže otázka očividně byla opáčena – s náhlou neurčitostí nervózně projel po okolí, nezapomínaje u toho v tiku trhnout ocasem. „Fhst,“ zamumlal nejdříve, příliš se mu do toho nechtějíce – pochopení v jejím hlase jej ale předci jen trklo k tomu obrátit směr. Když vlk jednou řekne svoje jméno, všechno je to najednou tak nějak osobnější: a toho se Faust vcelku obával. „jmenuji se-! U-um, c … n-, uh-oh,“ jak mu to mohlo vypadnout z hlavy? Vždyť to měl ještě před chvílí na jazyku! Kdo mu dal jméno – byla to Mamon? Nevzpomínal si. „RrrRose! Rose, můžete mi říkat Rose,“ vypravil ze sebe poněkud rychle: nevědíc, jestli takové jméno vůbec dává smysl.
Na druhou stranu se mu zalíbilo: znělo to zajímavě, a možná se to k němu i lépe hodilo. Jako přezdívka to bude muset stačit, dokud se nezmíní a vzpomene si na svoje, blbec jeden.
S nadějným, rozzářeným obličejem pohlédl na černavou vlčici, hltající veškeré její slova rychleji, než-li před chvílí zajíce. Byl hotov poněkud … neslušně rychle. „Tak to je úžasné! Budeme- můžeme, třeba máme stejné magie!“ Vydal ze sebe za doprovodu tišších, ale o to energičtějších písknutí, zatímco se zazubil na Wyiana. Jako liška. „Je to na něm nějak vidět?“ Zvědavě zamrkal nad jejím uhodnutím vlkovy magie, dále pak už jen zamyšlen její vlastní otázkou. Proč se zajímá o ten, a neřekne mu o té jeho, když to vyčetla z jeho společníka? Nevinně nad tím ale pokrčil rameny, nemaje se co do takových věcí drbat. Možná jí to zajímá více, protože o takových přívěšcích sama něco ví – třeba mají větší hodnotu, než-li magie!
„Funguje to s myslí! Mohu teď komukoliv z vás do hlavy strčit třeba…. Třeba zajíce, když si ho představím dost dobře! Nebo- nebo tam taky něco říct- ale prý nic … neuslyším,“ bylo vidno, že očividně nad tím usilovně přemýšlel: snažil se vzpomenout tak, až mu to šlo lépe, jako rozpomenout si na vlastní jméno. Divný, divný pavouk. „Možná bychom s tím mohli někdy najít naše kam .. naše, naše-um,“ ohlédl se, že Wyianovi tu skvělou novinku řekne: jenže pak si uvědomil, že on a Niran nebyli kamarádi. „No, naše chlapy!“ Ukončil nakonec, nevědíce, jak lépe by to mohl zformulovat.

Zvědavě pokyvoval Shine, místy se na jeho pysky vloudil i úsměv – kdyby takovou věc ale někdo zmínil, Faust by to rozhodně popřel. Nakonec mu nebylo tak špatně, jak se zprvu cítil: bylo hloupým držet proti někomu zbytečné obvinění, a jeho potřeba poznávat nové vlky pomaličku vítězila nad názorem, že Wyian pro něj nebyl tou nejvhodnější společností. „Jednou bych se rád podíval na měsíc,“ zmínil se po stručném vysvětlení vlčice, s drobounkým chichotáním si přejíce, aby to vzali jako vtip. Nevtipkoval. „A tam, nahoru ke hvězdám. Do jiné dimenze, na novou planetu-!“
Teleporty jej ale rozhodně dostaly více, než-li celá galaxie. Tu jednou najde – objeví ji v druhém vlku, poukáže na hvězdy v cizích očích – nyní se chtěl soustředit na magii, která údajně byla obsažena … všude. „Myslíte, že ty portály vytvořili vlci? Že by vlci taky mohli, no— mít magii?“ Nepatrně pozvedl hlavu, zatímco se poočku usmál na Wyiana: bezdůvodně, jen proto, že se tak cítil. Možná by se chtěl taky na něco zeptat – a kdyby mu to Faust mohl vyčíst z očí, ani by se nemusel obtěžovat s tím otevřít tlamu! No a nebylo by úžasné mít s někým propojenou mysl?! Proč ne rovnou celou duši! To by se pak ve světě nikdy nemusel nikomu ztratit – své sestře, Mamon, Niranovi … „Vlci v podzemí magii měli.“
Po krátkém zamyšlený pokývl hlavou. „To bychom jednou mohli být smečka— jít spolu lovit!“
Osamocen s Wyianem i přes tu chvíli se na vlka stydlivě usmál, pokyvující mu: svůj pohled raději zarazil do tlapek, nejist si tím, co by se v takové samotě s druhým mělo dělat. Ticho mu hlasitě pištělo v uších, trhalo kousek po kousku elektřinu hned vedle nich – neodpustil si je stáhnout, se zafuněním se hrbíce. Jeho postoj nebyl tím, co by jeden nazýval nejzdravější věcí – naštěstí si toho drobného detailu dva z jeho společníků nezdáli všímat, a tak se Faust ani nepokoušel tuto věc skrývat.
Hlavou mu proudilo mnoho myšlenek, maloval je barvami, které ještě nedávno viděl – ty dlouhatánské planiny, a jak rád by se po nich prohnal bez bělostného sněhu, který jej akorát zebal na tlapkách. Brr! Jako lusknutím prstu se ale ona malovaná krajina rozprskla do všech stran, přímo explodovala a stala se galaxií, do níž mu nebylo dovoleno nahlédnout: překvapeně pohlédl na Wyiana, a pak i Shine, která od nich náhle odcházela. „Tak ahoj!“ Houkl přes rameno, zatímco se s čiře patrnou nejistotou vydal kupředu, za vlkem: zazubení mu ale dodalo odvahy, a tak i na jeho pyscích ulpěl lišácký úsměv.
Na rozdíl od svého společníka se ale vydal o kousek hlouběji, zvědavými kamínky – byly to vyhaslé hvězdy, o tom nebylo pochyb! – zkoumající prostor, v němž se nalezli. „Myslíš, že tu někdo před námi žil? Možná nějaký trpaslík!“ Zazubil se, zrychlující cukání ocasem v nervózním tiku. „A třeba pocházel z vesmíru. A přinesl sem tu magii, roztrhal dimenze, a proto vznikly portály!“ Rozjel se, očividně nacházející ve svých nesmyslných slovech jakousi útěchu. „A pak se mu zlomily drápy, a z těch drápů jsme vznikli my. Rozhodně. Jinak bychom se tu v životě nepodívali!“ Zasmál se zajíkavě, věnujíce svému společníkovi pohled – musel se ale zaseknout, na moment neurčitě cosi ve vlku hledajíce, než zatřepal hlavou, a uhnul. Jsi divný pavouk, Fauste.
Nechal se zase trýznit tichem, z nejistého přecházení se rozhodl lehnout si do stinných útrob tohoto místa. Poskytovalo mu to pocit bezpečí, být uvnitř jeskyněk a takovýchto prohlubní, co jednoduše existovaly. Dýchal tak, jako dýchala půda: a držel tak pevně, jako kameny, co působily jako vnější ochrana. Divný, divný pavouk.
Zvědavě našpicoval uši – předci jen se vrátila, a ani to nebylo dlouho! Neodpustil si pociťoval kousavý pocit kdesi vzadu na hlavě, který mu odepíral věřit tomu, že by se vrátila: a nyní se za to cítil nepatrně provinile. Nepatrně se otřepal, zatímco vstal – div nevrazil do jedné ze stěn, a věnoval Wyianovi tázavý pohled. Postával, chvíli nevěděl kam – nakonec se ale pomalu odebral za dvojicí venku, aby si i on vzal něco pod zub.
Lehce na zajíce vykulil oči, překvapen náhlou vzpomínkou, která se mu prohnala hlavou. „To už jsem jednou přece měl!“ Zaradoval se nad tím, že si rozpomenul na tak drobný detail.

<< Bašta (přes Bull Meadow)

Nepatrně popotáhl nad lehkými pohupy, které se počasí zdálo na jejich cestě kupředu nabírat – přestože by se byl chtěl bránit počasí jakkoliv, nyní pokračoval v cestě, která pod jeho tlapky rozžhnula jiskru kdykoliv došlápl: naplňujíce jeho hlavu nereálnou, ba idylickou představou o dobrodružství, které se počas této výpravy může náhle udát. Bylo zatěžko říci, jestli byl jeho snílkovský svět, jakési růžové brýle, jen odkazem na určitou společenskou soběstačnost – nebo něco poněkud znepokojujícího, co na tomto ostrově muselo potkat neskonale vlčat.
Přestože nepatřil mezi vlky, kteří by se byli topili v srsti, zima, která je obemknula, se zdála pouze přidávat jakýsi radostný poskok do jeho kroku – ačkoliv jeho společnost se nezdála vykazovat teplo veselí, kterého se urputně on sám snažil držet. Nepatřil mezi nereálně pozitivní vlky: ale jak v tichosti pokračovali, zřejmě přišel k porozumění toho, že s Wyianem bude muset strávit ještě kus svého vlastního času – a rozhodně nechtěl, aby mezi nimi byl jakýsi bručivý medvěd, co by jim překážel v normální, slušné konverzaci. Nechtěl být jeho kamarád, a rozhodně nechtěl mít nic se zrádcem, za jakého jej považoval – slovo, které se tak dobře stihl naučit od Nirana – na druhou stranu usuzoval, že až by je byla Shine na chvíli opustila, tíživé ticho by mu nedělalo dobře: tedy, dobré by nebylo především pro jeho těkavou pozornost. „Viděl jsi někdy něco takového?“ Zaštěbetal směrem k vlkovi, ačkoliv mu pohled nevěnoval – byl čiře zaujat okolní krajinou, nechávajíce oči přímo hltat ten zbytek barev. „Krajina se mění. Je to tak zvláštní, a to ani nejdeme tak vysoko! Vlastně- vlastně jsm-deme, jdeme vysoko,“ uchichlt se krátce nad svým popleteným jazykem, nevědomky točíce pysky do drobného úsměvu. „Vždycky jsem chodil jen pod zem, ne nad ní,“ svěřil se nakonec, cítíce náhlou nejistotu nad tím, zda-li měl vůbec promluvit. Niran by jej nenechal: přišla mu to jako lehká zrada toho, co jej šedavý vlk naučil. Ale se zrádci možná zrazovat mohl.
„Shine,“ ozval se po chvíli, v hlase čirá otázka, jestli si to vůbec smí dovolit - „mění se krajina často? Nebo je to tou výškou?“ Věci jej zajímaly – a otázky jej mohly postrčit k tomu poznat pozemní vlky více. Ačkoliv preferoval tunely, neb tam jej světlo natolik nebodalo v očích, musel uznat, že místa, která procházeli, jej skutečně začínala zajímat. „To je škoda,“ houkl jen nad odpovědí, přílišně se již nechtějíce pozastavovat nad tunely. Předci jen … teď v žádném nebyl. Nebylo to neslušným, zmiňovat se o nich? Dobré vychování, to by se mu taky hodilo!
„Teleport!“ Zakýval hlavou, ve tváři vepsané jemné překvapení a jakási forma úžasu. „To zní kouzelně. Vlastně to- kouzelné i, kouzelným to bylo,“ pozastavil se, zadržující lehce bublající smích ve svém hrdle. „Jsou to zajímavé věci. Rozhodně bych se k jednomu jednou chtěl podívat,“ a vejít do něj, domyslel si s drobným úsměvem. Čekal by jej někdo na druhé straně? Nějaké … tunely?
Dal Wyianovi prostor k odpovědi, nevidíc sebemenší pointu v tom rušit jej – ale ani jej přespříliš poslouchat. Jeho pozornost opět přeskočila, aniž by se byla pozastavila dostatečně dlouho na to, aby si Faust zapamatoval drobné detaily tohoto místa – hlavou už se opět vznášel ve výšinách, ze kterých mohl co nevidět ošklivě spadnout. „Myslím, že jsem členem něčeho byl,“ nakrčil jen neurčitě nos, usuzující, že nyní byl jeho čas k odpovědi. „Pamatuji si ale jen pachy, a Anemone. Žádné lovy, nebo určité … smečky? Co to vlastně je, taková smečka?“ nahodil jen s pokrčením ramen, poněkud rozpačitě uhýbaje pohledem tak, aby mysl opět rozptýlil. Anemone, Anemone, ta neměla šanci poznat nikoho, koho poznal on!
Brzy však již zvědavě pokukoval po Shine, energicky ji pokyvující hlavou. Nemohl si odpustit drobounkou bolest v tlapkách, a určitou nevolnost z hladu: jenže Faust se styděl přiznat si to, a tak se i nyní snažil svou pozornost soustředit kdekoliv jinde. „Je fajn, že jsme ji potkali,“ broukl jen k Wyianovi, zatímco byli sami – zaměřil se na pohupování vlastním ocasem, zatímco oči brázdily po místě, kde vlčice zmizela. Pociťoval rostoucí radost, ale i určitý nepříjemný, zužující pocit. Co když je teď donutí sníst další oči? A co když to tentokrát bude on, co přijde o oko?
Jakmile se černavá vlčka znovu objevila, Faust si neodpustil nepatrně přidat na tempu pohybu ocasu. „Rád!“ Už se chystal nabídnout Wyianovi hru o to, kdo tam bude první – jenže zaváhal, a raději se se zvědavýma očima vydal dovnitř skrýše, kterou vlčice nalezla. „Vy na tyto místa musíte mít čich!“

<<< Bažiny

S lehkým střihnutím ucha Faust němě pokyvoval hlavou, přestože neměl čemu. Snad do jakési němé tóniny, kterou prozpěvoval vítr: bylo těžko říct, co přesně slyšel - nebo co slyšet chtěl. V uších mu předci jen musely zůstat nějaké kapičky vody - a kdoví, co by mu v hlavě nadělají! Když se nad tím sám zamyslel, bylo skutečně překvapujícím, že se odtud vymotal: a ve své podstatě i neskutečná škoda. S lehkým steskem si cosi zamumlal popod čumák, aby jej nebylo slyšet, a hlavu v jakémsi odmítavém gestu stočil na své tlapky, pozorností tak skákaje od okolní přírody zpět do své hlavy. Nebylo tak lehkým ji udržet: leč to zřejmě bylo způsobeno tím, že Faust toho za život mnoho ještě neviděl, a především nezažil - nevěděl, jak v určitých situacích reagovat. Možná i proto si podle něj Wyian zasloužil chování, které samotná černavá vlčice nemusela uznávat: když mu ale nic nebylo vysvětleno, bylo zatěžko říci, jestli byla chyba plně na jeho straně. Moralita byla netknutým místem.
„Jednou jsem tu žil v tunelech,“ zašvitořil, opět se soustředíce na věc, která jej zaujala nejvíce. Ovšemže tu jednou žil - a to v tunelech. „Byl tam můj druh. Vlastně se to docela podobalo tomu, odkud jsme- jste, kde byla ta voda a Niran a všechen ten, ta akce,“ vyhrkl náhle, v očích žhnoucí jakási naivní jiskřička - jakoby si hlupáček pomyslel, že by tyto dvě věci mohly mít něco společného. Jednalo se o holé podzemí, o němž věřil, že tam žijí vlci absolutně jiné odrůdy - a jak moc on litoval, že do ní musí patřit i Wyian! „Jenže se nepamatuji na cestu. Vzali mě takovou magickou věcí, a- a vlastně jsem ztratil Mamon- ta by věděla, kde to bylo!“ Zaúpěl v zápalu přemýšlení. Možná mu nešlo ani tak o pomoc v hledání, jako náhlé zářící žárovce: jakoby byl protrpěl ztrátou paměti, a najednou se to na něj všechno sypalo. Faust byl Faustem - takové věci jeho hlava nestíhala pobírat dvakrát nejrychleji.
Zmínka jídla, která od Shine byla jako podpásovka, najednou rozezvučela jeho čiře prázdný žaludek - ó, a jak krásnou skladbu zahrál! Vlček se tichounce uchechtl, aby setřásl stopy studu, který mu projel tělem příliš ostře - v nervozitě nepatrně stáhl uši, a zoufale začal natahovat tlapky po jakémkoliv tématu, které by pozornost stočilo jiným směrem. „N-ne,“ vyhrkl spěšně Faust nad otázkou, na důraz svých slov vrtíce hlavou. Krajina jeho pozornost ztratila: teď už mohl pomyslet jen na jídlo! Jenže pak si rozpomněl na oko, které snědl, a hlad byl náhle tu-tam.

>>> Sněžné tesáky (přes Bull meadow)

< Mangrovy

Nakonec se to ale všechno předci jen stočilo do čirých kapek frustrace, které s každým krokem nabývaly, i ubývaly - vléval do nich veškeré emoce, a tak si občas neodpustil tvrdě dupnout, nebo s hlasitým, značně podrážděným povzdechem přejít naokolo. Bažiny rozhodně nebyly místo pro vlčata: a to i přes žáby, po nichž se Faust občasně vyjukaně podíval. Byl to zvláštní tvor: a taky pěkně divný. Jako uplakánek, pomyslel si s jistým hravým pocitem, nechávaje žáby nakonec býti - soustředil se na cestu za dvojicí před sebou.
Natahoval krk, aby viděl na místo, které vlčice myslela - předci jen se mu přes ně nevidělo příliš dobře. „Kam vlastně jdeme?“ broukl, snažíce se skrýt svůj zájem: v tom ale pohořel, a tak svou zvědavost přijal, a s jakousi nepatrnou jistotou vykročil o něco blíže vlčici, nechtějíce na druhou stranu působit jako ono černobílé vlče - a to dotíravě. Byl by se k ní lísal, nastokrát pravda!
Lehce přivřel oči nad světlem, které mu přišlo po tom všem o něco otravně výraznější, brzy se ale již chytl - a jeho hlava opět odvandrovala na jiné místo, cítíc se být rozostřený barvami, které sic nebyly na podzim tak různorodé, rozhodně měly něco do sebe. Na druhou stranu jej ovinul i typicky podzimní, chladný větřík. Zvláštní.

> Bašta