Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ouch, ouch, ouch! ozývalo se lesem, ve kterém se hnědka nacházela. Neměla opouštět bratra... byla mu nyní poměrně vzdálená a jen horkotěžko nalezne, kde se nyní nachází. Před hnědou vlčicí se zjevil jakýsi vlk... měl cosi na hřbetu, což vypadalo poměrně zajímavě. Přemýšlela nad tím, co to asi bylo a ač bývala jindy ledovou, dnes hodlala aspoň nahlížet tomu, co to je.
zastavila se, tlapy si srovnala na stejnou úroveň a modrýma očima začala sledovat namodralý hřbet, který se musel s čímsi vypořádat. Spadl snad z nebes? prošlo jí zvědavě hlavou. Uši měla nastražené, oči držela se vším klidem na tom cizinci, který nacházel tam... tam před ní. Musela se brzy dozvědět co to bylo... bez toho by dnes upřímně neusnula. Vlk se začal brzy zvedat.
Padající listí bylo krásným detailem, který v modré srsti hrál příjemnou změnu a roli... Byla to velmi zajímavá srst, kterou neměla tu šanci ještě vidět. „V pořádku?“ pokusila se cizince oslovit, ale bylo velmi... velmi pravděpodobné, že Keiji její hlas nezaslechne. Byl tak tichý, klidný... nikdo by nedokázal přesně říct, zda její tón neodnesl vítr. Nebyla si tím sama jistá a nechávala to osudu, a tak jen stála a sledujíc cizince se bavila nad tou cizou věcí, kterou právě měla šanci vidět.

→ Zubří pláň

Mlha rozevřela pomyslnou bránu až u vysokých stromů, jejž listí bylo barveno všelijakými odstíny. Ty vlčice sotva spatřila a jen s mávnutím ocasu se zastavila u prvního mohutnějšího kmene. Cosi zašustilo. Přímo jí za tělem. Ve vteřině se otočila, uši sklopila k hlavě a na tváři vytvořila ostřejší rysy podobající se mračení. Tiše začala vrčet jakoby se osudu hodlala nebát. Byla květinou, která, při příchodu neznámá, chladne. Vlčice začala sledovat okolí, vše se tak zvláštně hýbalo... jakoby ji kdosi sledoval. Samotné stromy? prošlo její hlavou až pobaveným tónem, který nadzvedával vážnost situace, která jí začínala být poměrně nepříjemná. „Varuji tě-,“ prošlo tiše i s francouzským přízvukem, který už sám o sobě nesl opovržení v tónu hlasu, „-vím o tobě...“ šeptala k tomu cosi, co si myslela že ji sleduje. Nikdo tam, nejspíš, nebyl.
Hnědka se otočila během vteřiny, když stromy opět nepřirozeně zašustily, své tělo čelem k nim neřešíc onu stranu, která se za ní rozevírala kousek od Tajgy. Kdo jsi? Proč jsi přišel? tázala se nejistě v sobě, zatímco jí na jazyku hořkla slova.

→ Bažiny

Hnědá srst splývala s tmou. Její charakteristické zbarvení poseto krémovými hvězdami na hřbetu ji nechávalo klidně a bez povšimnutí proklouzávat noční pokrývkou, pláštěm, který ladne se vznášel na místní kraje... kam ta cesta vede? Kudy mě mé tlapy ponesou? bývaly to ty tiché myšlenky s otazníky, které nutily Flo jít dál. Ezra byl v pořádku... lehce sobecky jej nechala na pospas osudu v minulosti, tam, kde jí chtěl ukázat taje končin, ale ona neměla trpělivost setrvat. Chtěla vpřed, chtěla poznávat! Musela poznávat. Její kroky se prodloužily, tiché našlapování vlčici nutilo být velmi bystrou v tom, aby volila i správnou cestu. Noc sic příliš neodhalovala místní končinu, ale sem tam něco zahlédla; někdy i cítila a skrz pach si v hlavě cosi představila. Siluety.
Brzy se jí do uší dostalo příjemně šumivého zvuku. Řeka. Tipovala. Na pár vteřin setrvala poblíž krásného, klidného zvuku, ale brzy... brzy ji zaujal jakýsi pach, se kterým pokračovala neznámo vpřed. Mlha. Krutá mlha... „Další zkouška osude?“ tázala se, ale skrz její tichý hlásek... nedokázal osud slyšet.

→ Začarovaný les

Jméno vlčice: Florence
Pohlaví: Pouze samci
Věk: 4+
Preferovaná povaha: klidně i ostřejší, nezáleží. Osobně bych jen chtěla někoho, komu nebude vadit případné klidnější tempo.
Čísla: 1, 12, 25

→ Mělká pláž

Velký bratr v jejích očích vždy byl, nebyla si jista, zda pochopil její pokus o popíchnutí, kterým se jej chystala letmo škádlit. Byla nakonec moc ráda, že svého bratra potkala... uplynulo už pár dnů od chvíle, co jí slaná voda ukázala novou cestu, nový způsob, začátek... Kdoví, zda zde vlčice vydrží a zda obstojí zkoušky místních končin, které nebyly často tolik vřelé. Byla však francouzskou dámou, která se právě mohla procházet těmito místy... Byla zajímavá. „Zníš egoisticky Ezro, jakoby ti včelka popíchla tvé já,“ lehce se zazubila a následně se světlýma očima začala rozhlížet kolem. „Jsi si jist, že napodobíš otce?“ švihla ocasem, ale když se ujal citace jeho slov i s gestem, které v její hlavě ihned otevřela starou vzpomínku... Bylo to cosi, co jen tak někdo neuměl a vlk pro to nejspíš musel mít cit.
„...říkej i těm poslední. Jeden strom, jeden stín stal se z nás...“ opakovala tichým hláskem, kdy svému bratru věnovala upřímný úsměv, stáhnula uši k hlavě a sledujíc jej jen ladně mrkla. „Přesně tak to říkával,“ posmutněla a pohled jí spadl k zemi, avšak, bratr ji zachránil před pádem do neznámého smutku. „To zní hezky,“ přiznala tiše a hlavou oplatila bratru drknutí, při kterém se pokusila o bratra lehce otřít, hlavu ponechala na jeho hřbetu až do chvíle, než se rozešli, ale... kam?
„Kam nyní jdeme?“ usmála se a pokračovala za ním. Flo následovala bratra, ale.. brzy pocítila jakési nutkání jít směrem jiným. Byla přec jen už dospělou vlčicí. „Ezro, bratře, podívám se tímto směrem... vyčkáš?“ otázala se, když už tlapami mířila kamsi vpřed.

→ Zubří pláň přes Baštu

Podívala se na svého bratra a pár vteřin jej sledovala bez jakékoliv emoce, až jen převalila pár slov klidným tónem: „Tu.. tuhý kořínek?“ zopakovala zcela bez chuti ta slova, která tak sebejistě říkal a tvrdil. Chvíli jej sledovala, snažíc se svého bratra dostat do lehké nejistoty... Byl si vždy tak jistý. prošlo jí hlavou, následně jen kývnula a klidně se nadechla. Hlavu natočila s výdechem znovu za sebe, kdy nechávala modré pláně býti modrými pláněmi a přijímajíc fakt, už jen s klidem otočila hlavu na svého bratra Ezru. „Bylo by to skvělé mít rodinu zde...“ zašeptala tiše do větru jakoby doufala, že vítr slova odvane za zátoku, oceán... vezme je větrnými proudy a shledají se s jejími brášky. Kde byli? Co asi dělali? Ten fakt odloučení ji tížil méně - museli o sebe někdy přijít - ale... bylo jí jí zkrátka smutno, že přišlo tak náhle a bez rozloučení.
Hlavu otočila na zrzavého a následně přikývla, že je čas vyrazit. Opatrně si hlavu usadila o něco dopřeději a dlouhým, klidným krokem se vydala za svým bratrem, který, díky bohu, ctil únavu její sestry a nespěchal, ač... o prohlídku těchto neznámých končin žádala sama. „Přesně tak, ráda si zopakuji chvíle, kdy jsi padal do potůčků a já tě v nich mohla s radostí nechávat,“ obnažila bílé nože, které kryla kůže se srstí a následně přidala do kroku, aby držela s bratrem krok, „bylo to úsměvné... ty doby byly fajn.“ přiznala a následně se začala prohlížet kolem... Bylo to velmi rozdílné, a to nejen ve vizuální stránce.

→ Bažiny

Sledovala zrzavého vlka, v její tváři dozníval strach, bolest, kterou si při cestě za ním vytrpěla, ale i tak se ji snažila nedávat najevo, aby si držela svou hrdost. „Ezro, nebuď pyšný, je normální mít o bratříčka strach!“ ve vteřině vyšlo důrazným tónem, který během chvil zanikal do prázdna. Hnědá vlčice povznesla hlavu výše, tlapy srovnala k sobě do typického, vůdčího a nadřazeného postoje: „Dobrá tedy, nebála jsem se o tvé počínání- ty zrzavý paličáku.“ modrýma očima odešla z pohledu na něj do levého rohu, aby zdůraznila svůj nezájem. Jemně zavrtěla hlavou a následně pozvedla koutek a podívala se na svého bratříčka. „Tuhý kořínek?“ zopakovala jeho slova poněkud pobaveným tónem, aby se pokusila z jeho maličkosti dostat pravý opak, ale brzy se zaměřila na jeho další slova, která pro ni byla momentálně více důležitá jak cokoliv jiného: lesy, pevnina, portály? Pár slov pro ni bylo cizích, ale věřila, že se je s dostatečnou naučí ovládat a bude připravena se do místních poměrů dostat s naprostým klidem. „Ah... jediné, co mi zde bude chybět - bratříčci.“ pozvdechla tiše a zklamaně stáhnula uši k hlavě otáčeje hlavu za sebe, kdy modrýma očima vysílala tiché, dočasné: sbohem.
Byla si jista, že s její povahou nebude mít problém se přizpůsobit místním poměrům, ať už byly jakékoliv... Ale přeci jen to bude nějakých pár dnů trvat. „Už... už jsem se z toho nějak vymotala a jestli tu je dost všeho... možná to odloučení nebude nejhorší, ale... nechceme se porozhlédnout kolem? Ráda bych poznala nová místa, která bys mi mohl představit?“ zavrněla nad touto větou, milovala nové informace. Opatrně se otřásla, slaná voda slepovala její srst, ale... to nebylo čas řešit. Byla vlčice a musela jít příkladem, že se i v horších podmínkách dámy musejí umět nosit.

Šumění oceánu, ty dunivé zvuky, které se jí prolínaly v uších zatímco vyděšenýma očima sledovala svého bratra, který byl opravdu živ a ona až nyní přicházela sama k sobě. ...Sama k sobě... Modré oči s tmavým ohraničením se na chvíli naklonily k těm jeho, mohl už začít vnímat jistý klid, který v nich začínal panovat se sněhovým pokryvem; chlad, který z ní vycházel a byl pro ni typický. „Ezro,“ zavrtěla hlavou a hluboce vydechla až hlavu hlavu snesla k písku, „myslela jsem, že jsem o tebe přišla. Bála jsem se.“ tiše přiznala svému bratru. Byla v šoku, který na její maličkosti prolil neznámé chování, které muselo chvílemi být až děsivé, ale... už se začínala nadechovat a do svého těla dostávat nový vzduch. Nový vzduch? prošlo jí hlavou a modré oči přesunula za sebe, zatímco naslouchala hlasu bratra.
Rozlil se před ní oceán, na druhé straně byly jakési siluety: „Pevnina?“ špitla sama k sobě, když se její nevýrazný tón dostal do větru a společně s ním odtančil pryč. Prohlížela si to neznámé místo. „Přišli jsme o bratry?“ zamručela tiše a lehce stáhla uši k hlavě vyjadřujíc smutek, lítost... Byla vždy nadměrně loajální jedinec vůči své rodině, a tak jejich ztrátu nesla velmi těžce. Dělalo jí radost a povzbuzovalo už jen to, že slyšela hlas nazrzlého s tmavými znaky; bratr, rodina, to nejvíc. „Vše je někde tam, kdovíkde.“ zavrtěla s výdechem hlavou a následně se otočila čelem k bratru se slovy: „Bylo to děsivé, to, co jsem zažila v té vodě... Chvíli jsem myslela, že jsem navždy ztratila vás všechny a za pár chvil i sebe, ale... jak jsi zmizel tam u nás doma, šla jsem po stopách a vzalo mě to s tebou. Bylo to děsivé, ale mělo se to nejspíš stát.“ přiznala a následně si jen prohlédla svého bratra a povznesla pravý koutek do úsměvu, ačkoliv v očích byl smutek. „Nebude špatné? Proč myslíš?“ tázala se s trochou nepochopení v hlase, když za svým hřbetem měla celou rodinu. Ciel byla silně zmatená.

Slyšela ty dunivé zvuky; tlukot srdce vnímala mnohem více a citlivěji. V hlavě měla jakési podivné otázky, podivné emoce a hlasy, které se stále připomínaly a ujišťovaly ji: ...Jsi živá, jsi zde, druhá šance... otočila hlavou do pravé strany a jemně zacinkala čumáčkem do větru, hýbal se, nebyl to výrazný pohyb, ale uvědomovala si, že se nachází kdesi v krajině. Měla kolem sebe podivnou auru, která se nepodobala té, která kolem ní vládla jindy. Byla podivně prázdná a vyděšená, tělo by se jí chvílemi mělo i třepat, ale... to se snažila udržet až do chvíle, kdy zaslechla hlas; Ciel, nečekal bych, že se tu objeví někdo z naší rodiny. ten hlas by poznala vždy. „Bratře? Bra-Ezro!“ uši spadly k lebce, modré oči se jemně zakryly víčky a na tváři se jí rozlilo cosi spojené se strachem, nekončící závislostí, úlevou a nejspíše i klidu... Opatrně se začala zvedat, tlamy se jí viklaly od toho, jak zběsilá byla; přidávala tomu i slabost, které vlčice měla více než je zdravé. „A-ani nevíš, jak se mi ulevilo, že tě zase vidím, Ezro,“ přiznala jindy skrývající starost a jakmile se jí podařilo dostat na všechny čtyři, udělala delší krok směrem k bratru. Opatrně přiblížila hlavu, snesla ji pod úroveň kohoutku prohlížeje si ho, „jsi celý... jsi zdráv? Ne-nebolí tě něco?“ tiše k němu vypustila pár slov, která nebyla skoro slyšet, jak její klidný tón odvál vítr.
„Ah... borovicové lesy, vše... takže je vše pryč?“ opatrně udělala krok od Ezry sledujíc modrýma očima jeho maličkost. Její hlava se zjištěním klesla a ona jen smutně zabloudila očima do písku. „Vše je pryč?“ zavrtěla hlavou, když prohlížela drobná zrnka písku. „Bratři... vše je tam v těch vlnách?“ zeptala se opatrně, když se snažila z jeho slov vyčíst, zda ji tím chce ukázat nový domov. Nemohu je ztratit, a oči přesunula na něj, byly plné strachu a smutku, její modré skleněnky se leskly od slz, zatímco se snažila přijmout fakt. „Jsem ráda, že tě vidím,“ hluboce vydechla,„jsem ráda, že tě vidím.“ opakovala, jako kdyby se zasekla. Její pohled byl přímý k němu, hlavu stále nezvedla výš jak pár centimetrů nad zem, uši byly sklopené a ocas jen tak vlál s ledovým větrem, který přicházel od severu.

→ Francie

Šumivé a rušivé zvuky. „Bratře!“ volal v ozvěnách tón samice. Modré oči s tmavými obroučky byly čelem neznámu; roztáhlá cesta neznámem, která měla mnohonásobně větší sílu... Flo by pro svou rodinu udělala cokoliv, a tak neváhala... vše však bylo už minulostí, která byla odvlečena vodou. Tmavě hnědá s lysinkou na vrchu hlavy vnímala ty neochotné doteky, které dorážely do těla. Byla to krátká chvíle, co ji osud dopravil na nové místo; někdo by si býval myslel, že zemře, ale to bylo tajemství... Voda ladnými tanečními kreacemi, kdy sem tam udělala vysoký a dlouhý krok vpřed vyplavila, ne zrovna, drobné tělo vlčice. Srst byla promáčená a ošlehaná zimním větrem, který býval k tekutinám nekompromisní.
Byla jí zima, lehce se její nohy třásly, avšak... nechtěla si kazit svou úroveň a doufala, že se brzy dostaví na jakési místo, kde bude moc v klidu usušit svůj kožíšek. Bylo to na jednu stranu podivné, když se vlk objevil v těchto končinách, které prakticky neznal, ale ten fakt jí nedocházel. Ležela na břiše, hlavu měla bezvládně položenou čelem k ostrovům, kdy se tlama jemně pootevírala do rytmu tepu, který byl poměrně nestabilní, sem tam se ozvalo i vykašlávání, po kterém na zemi zůstávaly flíčky, které však písek vstřebával.
Až po nějaké chvíli hlavu zvedla výš, začala čumáčkem pátrat po známém pachu, ale udeřily jen ty zcela odlišné a neznámé, modré oči se podívaly kolem hledaje jakoukoliv indicii: „Která část lesů tohle je?“ položila otázku doufajíc naleznutí odpovědi, ale čekala marně. Byla zde sama, odkázána na své vlastní dovednosti.