Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jak to bude vypadat za portálem ze stolem....... https://www.youtube.com/watch?v=53KNDhmFlEg :-D

Tým 1 / Rhax, Azrael a Aileen

Byl jsem rád, že hnědý vlk nic nenamítal. Když jsem promluvil, nic se nestalo, očividně to již nevadilo a monstrum se odebralo možná na jiný kontinent tohoto lesa. Běžel jsem zhruba ve stejné úrovni, jako hnědý vlk a již se viděl v chodbě podivné skály, nebo hory, nebo co to vlastně bylo.
Při tom štěstí jsem viděl i hnědou vlčici s růžovým šátkem, jak již netrpělivě čeká u vchodu. Je dobře že je v pořádku. Nikdo nemluvil, stále tady vládlo ticho. Vlčice se vrhla kolem krku svému bratrovi, byla z ní cítit obrovská úleva, nejspíš díky tomu, že je její bratr v pořádku. Stál jsem opodál a čekal, než se ti dva pozdraví. Já jsem však nebyl o objetí ochuzen, byl jsem z toho lehce poblázněný. Na tohle bych si klidně zvykl. Ale teď jsem neměl čas na to nechat se rozvlnit svými hormony. Jen jsem se na vlčici usmál a raději přesunul zrak do chodby.
Kdo tady však promluvil byl onen béžový vlček, který si to z vesela šinul z místnosti. Zůstal jsem na něj zírat s otevřenou tlamou. Takže my tady pro něj nasazujeme krk a on je úplně v pohodě? "Čus bejku." Řekl jsem a nezakrýval menší ironii v hlase. Očividně jsem byl mimo, všechno tady hrálo, všichni byli v pořádku. Každý byl nějaký a já bych se možná už taky mohl trochu uvolnit a nebýt furt jak na trní.
Tady se najednou začali dít věci. Zvědavě jsem zastříhal ušima, když jsem uslyšel podivný zvuk. Ve vzduchu se začali tvořit jiskry, nabíraly na obrátkách a tvořily pozoruhodný kruh. Za pár dalších sekund byla vidět místnost se stolečkama. Portál? Promluvil hlas, který s námi do teď nekomunikoval. Trhl jsem sebou, nečekal jsem to. Představil se jako Matěj a chodil po dvou. Kozel Matěj? Napadlo mě hned. Nabídl nám, ať projdeme portálem za ním, že to bude rychlejší, nebo se můžeme vrátit zpátky lesem. Otočil jsem se, ale že by se mi přes les chtělo trmácet zpátky až k tamtomu ukazateli se říct nedalo. Zároveň věřit někomu v pekle byl dost velký hazard. "Kdo je ten Mefist, Matěji?" Neuniklo mi, že jméno Mefist jsem už zahlédl na jednom z ukazatelů, ale stále mi ještě nikdo nevysvětlil, kdo to je. Matěj byl už za portálem a já chtěl znát svou odpověď. Přejel jsem pohledem všechny ostatní a pak se jednoduše vydal za ním. Co tady můžu už ztratit? Přežili jsme toho už dost, tohle mohla být další zkouška, ale já se rozhodl jí risknout. A vkročil jsem do portálu.

Tým 1 / s Azarelem a Aileen

Zaposlouchal jsem se do zvuků lesa, nebylo slyšet jen šumění, ale i kroky. Šouravý krok monstra, které se pohyboval v tuhle chvíli opravdu rychle. Nejspíš se mu nelíbilo, že jsem tady dělal rambajz. Zůstal jsem potichu skryt ve skaliskách, již jsem mlčel, jen poslouchal. Zavřel jsem oči, abych své smysly ještě více zdůraznil. Určitě jde po mě. To jsem byl rád, doufal jsem, že jsou ti dva v pořádku.
Slyšel jsem zpěv, a kroky, které již začaly nepříjemně škrábat. Monstrum bylo na skalisku, za kterým jsem se schovával. Mou jedinou výhodou teď bylo, že neměl oči, jinak by mě určitě zbystřil. Ale za to měl čuch, očividně né moc dobrý. Zvedl jsem hlavu a viděl, že stojí přímo nade mnou, rozhlíží se, ale nic neviděl. Z tlamy mu kapala krev přímo na mou hlavu. Jak nechutný. Kdyby to byl pohledný vlk, možná bych uvažoval nad tím, že ta krev bude nějaká kouzelná a že pokud jí slíznu, budu třeba umět létat. Jenomže kdybych olízl tuhle krev, chytl bych tak nějakou chorobu možná. Nebo chřadnutí kostí.
Monstrum se dalo na ústup, během několika sekund bylo zase pryč. Zvědavě jsem ještě chvíli poslouchal, ale slyšel jsem jen běh vlka v dálce. Tlapy, které se dotýkaly zemského povrchu, nic nerachotilo, ba naopak se jednalo o vlčí tělo. Zvědavě jsem vylezl ze svého úkrytu, monstrum bylo pryč, bylo zbytečné tady zůstávat. Rozešel jsem se zpátky, ano přesně tak, nešel jsem k hranicím lesa, které jsem měl na dosah tlapy, šel jsem za zvukem běhu. Teď nebyl žádný prostor na to mít své ležérní tempo, přidal jsem. Snažil jsem se být potichu, ale už to bylo asi jedno. Rozběhl jsem se a že se mi to vyplatilo. Málem jsem se totiž srazil s hnědým vlkem, který se nejspíš rozhodl běžet za monstrem. Jeho sestra tady nikde nebyla, byl tu sám, teda byly jsme tu samy. Ještě že jsem do něj nevrazil. "Nemáme moc času." Řekl jsem, už mi to bylo tak nějak buřt, věděl jsem, že jde monstrum lehce zmást, co se zvuků týče. Kývl jsem hlavou směrem ven z lesa. Snad jeho sestra bude už na místě venku. Počkal jsem na hnědého, jestli poběží se mnou k východu lesa, který ukazoval jasně na obrovskou horu. Její vchod byl už na dosah tlap. Jakmile se vlk rozběhl, běžel jsem vedle něj.

Tým 1 / Aileen a Azrael

Vyčkával jsem, co se stane. Nebyl jsem si vůbec jist, jestli jsem teď udělal dobře a hodil klacek do křoví. Udělalo to rambajz, přestal jsem skoro až dýchat, jen abych nebyl slyšet. Najednou jsem však něco uslyšel, něco se blížilo. Nebyly to typické vlčí kroky, či kroky nějakého známého lesního tvora. Zjevila se nesvůra, tělo povislé, suché, jen kůží obalené. Tvor byl nechutný, jeho hlava nepřipomínala hlavu vlka, ale spíše něčeho, co už bylo zdechlé a přejeté. Jen dvě čárky na dýchání a po očích to nemělo ani stopy. Co mě zaráželo byl fakt, že neměl žádné uši, tak jak poslouchal? Nejspíš tam měl nějakou vychytávku. Krom toho měl hubu od krve a rozhodně nevypadala kdo ví jak přátelsky. Spíše by si nás nejradši dal ke svačině, ale naneštěstí o nás neměl ani tušení. Nechutný tvor se však zastavil a posadil, čímž nám znepřístupnil cestu pokračovat po ní. Pohlédl jsem na ty dva sourozence vzadu, nebylo na výběr, museli jsme přes les.
Ač neochotně, tak jsem tak udělal, neměl jsem v úmyslu tady počkat s tím netvorem, ze kterého mi bylo na blití. Navíc smrdí. A tak jsem pomalu kráčel lesem, který vypadal celkem přístupně. Musel jsem však dávat pozor na to, kam strkám tlapu. Šlo to celkem těžce, nebyl jsem žádný drobek a mé tlapy byly mohutné, zrovna ladnost mezi mé klady nepatřila. Najednou jsem uslyšel hluk, v mžiku jsem se otočil na dva hnědé vlky, které byli strůjci toho hluku. Sakra, co teď? Bylo mi jasné, že tvor po nich půjde, protože to byl mnohem větší hluk, než který jsem udělal před chvílí já sám.
Měl jsem na výběr, buď vzít netvora na sebe a utéct s ním na zádech, nebo utéct sám a nechat vlky na pospas osudu. To jim nemůžu udělat. Byli příliš mladí na to, abych je tady mohl nechat. A při pohledu na drobnou hnědou vlčici s růžovým šátkem kolem krku mi srdce doslova bilo. Proto jsem se otočil a začal utíkat, bylo mi teď jedno, že jsem sešlápl nějakou větvičku. Jakmile jsem byl z dohledu dvou vlků, zhluboka jsem se nadechl a harmonicky jako pravý vlk zavyl. Což byl asi největší rámus, který jsem mohl udělat. Rozhlédl jsem se a teď se snažil v tichosti opustit tohle místo. Ještě párkrát jsem secvakl tlamou do vzduchu, abych tvora snažíc se zmátnout. Vždy z jiného místa jsem vydal nějaký zvuk. Pak jsem uviděl skaliska, využil jsem jich a schoval se potichu za ně. Tak pojď. Byl jsem připraven, že pokud můj úkryt objeví, budu se rvát. Každopádně jsem si byl jistý, že jsem ho od dvou mladých odradil.

Tým 1

Kráčel jsem už po bahnité cestě, ti dva vlci se drželi blízko u sebe. Kdybych byl nějaký ustrašený vlk a znal ty dva, nejspíš bych se klepal s nimi. Bohužel jsem si to teď nemohl dovolit a tak jsem šel sám, obyčejně jako celý svůj život. Nikdy jsem na nikoho moc nespoléhal a musel se starat jen sám o sebe. Teď to bylo ale jiné, stále jsem neměl ani nejmenší tušení, kde jsme. Jestli v pekle? Nebo někde v mezi patře pekla? Zní to tak strašně divně. Nechtěl jsem přijít ke zranění, ale pomalu a jistě jsem si byl jist, že pokud jdeme pro toho blázna, bude nás to stát krk. Ti mladí se musí dostat ven. Byla by škoda, kdyby tady zůstaly.
Zůstávat v klidu, potichu jsem našlapoval a sledoval okolí. Podivný pocit z toho, že nás někdo sleduje jsem měl prolezlý to morku kostí. Někde tady byla zrůda, která jen čekala na naši chybu. Nechtěl jsem jí jim dát, snažil jsem se hrát podle pravidel, ale unavovalo mě to. Jaké jsme sakra teď měli vodítka? Jdi po cestě. Tohle bylo prostě celé divné, občas se objevila nějaká hádanka, jinak to byla cesta jako každá jiná lesní.
Zastavil jsem se u kraje cesty a hlavu jsem položil níže. Chytl jsem do tlamy krátký, nevinný klacík. Otočil jsem se na ty dva vlky dozadu a hlavou jsem kývl, ať zůstanou pro jistotu stát bokem. Ustoupil jsem od nich ještě dostatečně daleko. Klacek v tlamě jsem svíral tvrdě, málem jsem ho i rozkousl v tlamě. Tak jo, Freki, je na čase zjistit pravdu. Hlavu jsem naklonil na stranu a pak vší silou a rychlostí hlavu vymrštil a klacek pustil. Ten letěl pár metrů od nás a zasekl se v křoví. Udělalo to menší randál, tudíž jsem doufal, že se ta zrůda objeví, abych si jí mohl prohlédnout. Zaryl jsem své drápy do země, hlavu jsem měl skoro až u země a sledoval to křoví. Přijde ta potvora? Půjde prohledat ten keř? Nebo půjde rovnou po mě? Bylo to možná hloupé, ale já chtěl vědět, co je to zač, zatím jsem jen věděl, že je to zatraceně rychlé. Snad se ukáže.

Tým 1

Rozdělili jsme se, ani jsem si to neuvědomoval, že by někdo chtěl jít pro toho blázna se mnou. Ale našli se dva mladí, sobě podobní vlci. To jsou ti sourozenci. Projelo mi hlavou, jen jsem si je dostatečně prohlédl, vlk byl mohutný, pár jizev na sobě. Vlčice byla drobnější, bázlivější, s růžovým šátkem kolem krku. Oba jsou hodně mladí, v pekle nemají co dělat. Cítil jsem trochu zodpovědnost, že bych je měl v pořádku dovést domů, tak snad se mi to i podaří.
Šel jsem po té cestě dál, snad Rhaaxe najdeme co nejdříve. A snad bude Lissandra v pořádku. Neboť ta se asi rozhodla jít druhou cestou. Byla jediná vlčice, co jsem tu znal, teď jsem byl na neznámém místě s dalšími neznámými vlky. Našlapoval jsem v rámci možností potichu. Snažit se na sebe neupozornit, nikoho třeba neprobudit. Kamenná cesta byla zvláštní, neboť se během pár sekund změnila v bahnitou stezku uprostřed lesa. Zvědavě jsem našpicloval uši dopředu, slyšel jsem líbezný zvuk, nějaký pták tady zpíval. Chtěl jsem něco říct, ale neměl jsem na jazyku prakticky žádné slovo. Uklidňovalo mě to, dokázal jsem si představit si tady lehnout a spát.
Stačil jeden špatný tón a zpěv ustal. Viděl jsem jen nějaké podivné zvíře, šmouhu. Naklonil jsem hlavu na stranu a uviděl na větvičce stát jen prázdné dvě nohy. To byl ten zpěváček? Polkl jsem. Že by špatná tónina? Nebo nesmíme mluvit vůbec? Raději jsem to vůbec nepokoušel a prostě jsem jen šel dál. Dával jsem pozor i na dva ostatní vlky, aby mi nezmizely z dohledu. Nenechal jsem se tímhle místem odradit. Kdo ví jak dlouho budu šlapat tohle bahno, ale Rhaax už tady někde musel být. Trochu mi vrtala hlavou ta cesta, nebylo by lepší jít spíše někde bokem? Podíval jsem se z cesty do lesa. Už jsem měl skoro našlápnuto, že sejdu z cesty, ale všiml jsem si na hodně spadlých větviček. Dělalo by to hluk. Uvědomil jsem si a tak jsem se zase honem vrátil do reality a šel po bahnité cestě.

/ Tým 1 /

Měl jsem špatný pocit z toho, že mladý vlk se snažil tu obludu probudit. Nešlo ho však bohužel zastavit a jak jsem zjistil, nebyl jsem jediný, kdo byl proti. I když na mou otázku vlastně nikdo ani nereagoval, nebo jí přeslechly, cítil jsem se tak trochu navíc. A netušil jsem proč, vždyť ani ostatní vlci se mezi ostatními neznali, nebo někteří z nich, nebyl jsem tady takový samostatný jenom já. No jo, Freki, jsi prostě nezajímavý.
Bohužel pro vlka, tu obludu opravdu probudil. Cukl jsem sebou ale zůstával všema packama na zemi. Zůstával jsem stát opodál, tam kde byli i ostatní vlci, v dostatečné vzdálenosti od netvora. Jeho líbezný hlas se rozlehl po celém prostředí. Démon se představil jako Balzac, ale nic víc k tomu neřekl, jen že patří k těm méně příjemným. "A co má takový démon na denním pořádku za práci?" Zeptal jsem se, když už jsme byli u těch ne příliš příjemných démonských témat. Neboť ještě před chvílí tady spal... takže jeho povinnosti asi moc velké a důležité nebyli. Démon však dostal do své moci béžového vlčka, který se ztratil přímo před očima. Tak ten nikomu chybět nebude. Projelo mi okamžitě hlavou, vybral si nejspíš šťastnou oběť, protože pro něho se tu nikdo vracet nebude. Vlk zmizel portálem, ale démon nám radil, ať jdeme raději cestou. Od kdy máme poslouchat démona? Něco mi na tom nehrálo, byl zvláštní.
Ale nečekal jsem, rozhodl jsem se jít po kamenité cestě kolem démona dál. Beze slova, stejně jsem tady byl asi jako samostatná jednotka, které si nikdo prakticky nevšímal. Další chodba byla zvláštní, slyšel jsem v ní smích. Sledují nás. Čím hlouběji jsme byli, tím to bylo divnější. V chodbě se však najednou zjevilo podivné dusno, podivní duchové. Ti prolétli každým z nás, včetně mě. Ucítil jsem chlad a možná místy i mdlo. "Co to sakra..." Zanadával jsem si potichu. Projelo to mnou, jako nůž do másla. Nestačil jsem se podívat, jestli ten podivný duch i vyšel, nebo zůstal někde ukrytý ve mě a čekal na příležitost, kdy mě dostat.
Šel jsem dál, byl jsem ostražitý, a kdo by to čekal? Uprostřed ničeho tady byl ukazatel. No tak to je dobrá bžunda. Dřevěný ukazatel, který na sobě měl dvě šipky. Jedna vedla k jménu Rhaaxin, druhá vedla ke jménu Mefistovi a napovrch. "Vážně by to bylo takhle jednoduché?" Zamračil jsem se podíval se při tom směrem k ceduli k Mefistovi a ven. Cítil jsem úlevu, chtěl jsem se vydat tím směrem, ale... v hlavě mi zněly hlasy, jako by nebyly ani mé, ale byly. Něco mi říkalo, že tady toho vlka nemůžeme nechat, nesmíme být sobečtí, nač by tady jinak byly všude ty nápisy? "Já se půjdu podívat po tom vlkovi." Řekl jsem směrem ke skupině, nejspíš se teď mohl každý rozhodnout jak chtěl a vybrat si směr. Já si možná teď vybral špatně, ale aspoň nebudu mít černé svědomí, že tady někoho nechám. A pomalu jsem se vydal cestou, která vedla cedule Rhaaxin.

/ Tým 1 /

Moc jsem nevnímal, co se děje přede mnou. Byl jsem rád, že se nějakým způsobem pohybuji, ovšem až do okamžiku, než se vlastně všichni zastavili. Zvědavě jsem pohlédl dopředu, doufajíc že něco zahlédnu. Můj zrak na tom nebyl tak dobře, jako mé ostatní smysli, proto jsem viděl vlky, kteří ode mne byli nejdál trochu rozmazaně. Proč teda stojíme? Vypadalo to na nějaký problém a teprve teď mi to došlo, ten most dál nepokračuje! Jdeme po mostě, který nemá prostředek, vnitřek, vnitřnosti, prostě není celý! V duchu jsem panikařil, ale na povrchu? Na povrchu jsem byl tvrdý jako kámen. Z mého pohledu se nedalo vyčíst vůbec nic. Záhada byla vyřešena, vlci se nadnášeli nad prostorem. Zůstal jsem civět, jestli to myslí opravdu vážně. Neznal jsem tady nikoho, nikoho kromě Lissandry, která se ještě tak daleko nedostala. Ale několik vlků už doslova chodilo po neviditelné podlaze. Nevěřil jsem tomu a myslel jsem, že blázním, ale... když jsem se otočil, žádná cesta zpátky tam nebyla. To je v prčicích, doufám že to nemá pamatováka, třeba nejsem hoden na to stoupnout. Ale to nevím, když to nezkusím. Bezmyšlenkovitě jsem se tedy přiblížil k místu, kde most podle všeho končil. Tak jo. Zavřel jsem oči a vkročil do prázdného prostoru, ale... stál jsem. Pod mými tlapkami se objevili kružnice, tak jak jsem pokládal packy, tak se objevili další a další. Snad to není žádný blbý fór. A tak jsem cupital na druhou stranu, pokud možno možná co nejrychleji.
Konečně se tak stalo. Stál jsem v nějaké chodbě, byla rozhodně větší než ta, kterou jsme sem původně přišli. Bylo to tady něčím jiné... celková příroda byla jiná. Nepřipomínalo to už peklo. Ruiny, které tu zůstaly po vodě, mrtvá tráva... kdysi před lety tady musela být tráva, možná i jiné rostliny. Kdysi tu byl život. To mi teď nedávalo smysl. Jak v pekle mohl být někdy život? Znamenalo by to, že tohle není tak úplné peklo.
Byl tu jeden ukecaný vlk, měl krémovou srst a na krku podivný obojek. Očkem jsem ho sledoval, protože to byl nejspíš totální žvanil. Ale dál jsem si všímal spíš sám sebe. Byl jsem možná lehce smutný z toho, že si nikdo nechce povídat se mnou, ale stačilo mi, že jsem tady nebyl sám. Najednou jsem uslyšel další hlasy, nepatřily vlkům. Zbystřil jsem, zvedl jsem prudce hlavu. Mé mohutné a velké tělo se napřímilo, byl jsem obrovský a zároveň zvědavý. Mlčky jsem pokračoval dál. Obrovské monstrum si tady dávalo zrovna dvacet. Jeho tělo bylo něčím zvláštní, připomínalo spíše tělo medvědí a hlavu nějaké kočkovité šelmy. Hnědý vlk se držel v tichosti, to se ovšem nedalo říct o tom krémovém. "Co takhle hlasovat o tom, zda-li ho probud-?" Šeptl jsem potichu směrem ke skupině, bohužel jsem to nemohl dopovědět, protože hlas béžového vlka se rozlehl prakticky po celé místnosti, i když to vlk šeptl, rozlehlo se to. Přední tlapu jsem si přitáhl k hlavě a kdyby to šlo, pravděpodobně bych do ní praštil. Pane bože nikdy nikoho nebuď, nikdo to neudělá dobrotu. Rozhlédl jsem se rychle po ostatních a přiskočil k houfu, v jednotě je přece síla a já nechtěl být na odstřel jako první.

Děkuji za akci ! :-) Poprosím vše k Frekimu a o magii Led. :-)

ZAPSÁNO

/Tým 1/
Nijak zvlášť jsem se o vlka připoutaného k řetězům nezajímal. Raději jsem ani nechtěl vědět, co udělal tak strašného, že teď tam musel takhle trpět, tak či tak jsem se rozhodl ujmout se první pozice a vybrat si tunel. Ani jsem si nevšiml, že za mnou se objevil hloučel vlků, který mne následoval. Slyšel jsem za sebou menší konzultaci, ale nijak zvlášť jsem jí nevěnoval pozornost, měl jsem tady tolik věcí na prozkoumání, že jsem dočista nemohl věnovat pozornost všemu na světě.
Šel jsem tedy dál, v tuhle chvíli si svých nových kolegů moc nevšímal. Byl jsem v tunelu, několik vlků mě již stihlo předběhnout, ale nevadilo mi to, kochal jsem se. Snažil jsem se zapamatoval si každý možný detail, co kdyby se nám mohlo zase někdy něco hodit? Modrý oheň... ale nikde, kde by něco podpaloval, nebo by byl v nějaké nádobě, jen hořel. Fascinující. Projelo mi hlavou a já zvědavě zastříhal ušima. Najednou jsem přece jen zahlédl něco zajímavého, nápis. Oko je podvedeno, ale i přesto dokáže rozhodnout o správném kroku nebo pádu. Zamračil jsem se. Tohle bude jedna velká hádanka. Hluboká propast byla přímo před námi. Zastavil jsem se. Jako první se všeho ujal hnědý vlk, byl opravdu hodně mladý, nejspíš neměl ani pud sebezáchovy, kdo ví. Vlček na nás zvolal, že drží, ale nevypadalo to nijak vábně.
Na mostě byl jak hnědý vlček, tak nejspíš i jeho sestra, alespoň pachy tomu nasvědčovaly. Byly to zvláštní vlčata. Vlk byl nebojácný, to už prokázal, ale vlčice byla hodně ustrašená a držela se za ocáskem svého bratra. Tohle nebylo místo pro ni. Můj výhled mi byl upřen díky několika dalším vlkům, kteří šli za nimi. Tak jo, Freki, je na čase aby si se taky dal do pohybu, flákal si se už dlouho. Nakopl jsem se a pomalu položil svou tlapu na kamenný most, pak i druhou, třetí, čtvrtou a tak dále. Vždyť stejně nakonec všichni skončíme v pekle.

Stál jsem na loďce a v klidu sledoval, jak se postupně vlci dostávají na palubu. Byl jsem z toho lehce nervózní, nehledě na to, že se loďka pohupovala. Nebyl to pro mě přirozený pohyb, proto jsem měl i žaludek jako na vodě. Naneštěstí jsem na sobě nenechával nic znát. Téměř nikoho jsem neznal, nechtěl jsem se nijak zvlášť projevovat, spíše jsem si dával pozor. Většina tu přece jen byla v nějaké té malé skupince, a proto jsem si musel dávat pozor. Co kdyby ostatní popadl amok. Už se to blíží. Bylo vidět, že né každému vlku se chtělo úkol od převozníka splnit. Já sám jsem byl toho příkladem. Pohlédl jsem při tom na svou tlapku, ze které již přestala téct krev. Snad nechytnu zánět. Konečně, zůstal poslední vlk na břehu a já se těšil, že se pohneme. Jenomže... to by nebyla ta pravá výprava, nemít tady nějakého zdrženlivce. Bíločerný vlček se rozhodl přepravci nedůvěřovat a tak dělal caviky, že svou krev nikomu nedá. Zhluboka jsem vzdychl, tohle jsme snad mohli přeskočit. Tak šup. Už jsem se chystal tu loď vlastnoručně začít pádlovat, abychom byly už na druhé straně. Převozník musel vylézt ze své loďky a vlka donutit jít na palubu za námi. Není cesty zpět? Teď mi přešel mráz po zádech. Začínalo to být čím dál tím víc záhadnější.
Loďka se konečně dala do pohybu. Já si mohl prohlédnout převozníka. Nikde jsem na něm neviděl oči, ani pusu, či čumák. Pohyboval se po dvou, ale bylo vidět, že měl vlčí rysy. Neslyší, nebo slyší jen to co chce slyšet? Chtěl jsem se zeptat, ale nevěděl jsem, na co bych se zeptal. "Ehm... odkud máte ten krásný plášť?" Zkusil jsem na něj promluvit, ale spíš to byl takový test. Tušil sem, že mě převozník bude ignorovat - bude mít asi jen omezený pohyb co může a co ne. A tak jsem si kecl na zadek a nechal jsem se dál unášet proudem. Všude byla mlha, jen ztěží jsem dokázal něco vidět. Až se najednou loďka o něco zastavila. Převozník nás slušně požádal, abychom laskavě vypadli. Dral jsem se ven jako jeden z prvních. Zem! Božská zem! Ale trochu to tady smrdí a zem taky není kdo ví jak krásná. Olízl jsem si čumák a dával jsem si dohromady vlastní žaludek, abych tady nehodil pořádnou šavli.
Najednou mě oslnilo modré světlo. Zvědavě jsem našpicloval uši dopředu, světlo nevypadalo teple, spíše chladně, a nešlo o světlo, možná o oheň? Dvě chodby. Ajéje. Tohle smrdělo průserem. Čekal jsem, která hlava přijde jako první s tím se rozdělit. A pak že v jednotě je síla. Ale nejen chodba upoutala mou pozornost. Před chodbami byl vlk, z masa a kostí, nebo aspoň z jeho zbytků. Na packách měl řetězy, které byly přikovány k zemi. Vlk byl samá jizva, vypadalo to, jako trest. Lehce jsem se zamračil, kdybych měl co, dal bych mu kus žvance, ale takhle jsem mu mohl nabídnout jen vlastní nohu a o tu jsem se rozdělit moc nechtěl. Nad vlkem byl podivný název. Hrdost a pýcha jsou zkázou svého pána. Zopakoval jsem si v duchu pro sebe. Bylo to zvláštní, možná vchod do pekla? Každá brána musí mít nějakej prďáckej název, co musí nahánět hrůzu. Zastříhal jsem ušima. Za hrdost se vždy platí. Každopádně jsem zkoušel dát si dvě a dvě dohromady. Že by ten vlk, co je tady za něco pykal? Za své chování? Stále mi to nešlo moc dobře do hlavy. Zajímej se víc o ostatní a né jen o sebe? Bylo to zvláštní přísloví, nebo citát, nebo co to vlastně bylo. Přiblížil jsem se trochu blíž, abych viděl, ale byl stále mimo dosah neznámého a divného vlka. Tak jo, hurá do pekla, ale stále nevím proč tam jdeme, ale tenhle vlk s námi asi nikam nepůjde. Rozhlédl jsem se.

Pár vlků se rozhodlo odpověď ještě jednou nahlas zopakovat. Každopádně jsem koukal na Lissandru, která stála vedle mě a dala se do činu. Zakousla se do packy tak silně, že jí začala kapat krev. Zůstal jsem na ni hledět a nemohl odtrhnout zrak. "Liss! To je sebepoškozování!" Řekl jsem vyděšeně. Já si nedokázal představit, že bych se měl kousnout. Ještě by mi zůstala jizva a co bych pak říkal vlčicím? Kousl jsem se? Vykuleně jsem hleděl kolem dokola. Další vlčice udělala to samé a najednou bum. Nějaký pobuda vystřelil blesky přes řeku. Jízlivě jsem sledoval, jak se blesky vrací zpátky přímo na vlka, kterému to nejspíš patřilo. Karma je zdarma. Kdyby jsme nebyli v pekle, možná by mě tahle situace i pobavila, ale soucítil jsem s ním.
Převozník řekl, že dvě dámy zaplatili a tak můžou nastoupit, čímž mi odpověděl na moji původní otázku, musíme zaplatit všichni. Odmítám se kousnout! Rozhlédl jsem se. Vzhledem k tomu, že jsme stáli na tvrdé půdě - na skalách, tak bylo jasno. Musel jsem prostě najít nějakou ostrou hranu. Začal jsem se rozhlížet a při tom přehlížel všechny vlky, kteří se momentálně sebepoškozovali. Udělal jsem pár kroků bokem a uviděl menší skálu, se špičatými rohy. Zvedl jsem tlapku a z přední strany jsem se ostře opřel o skálu. Ucítil jsem štípnutí, hodně velké štípnutí a pak ucítil teplou krev, jak mi stéká po tlapce. Vrátil jsem se zpátky k převozníkovi a zvedl tlapu tak, aby dobře viděl. "Tady máš." Řekl jsem mu a upřeně na něho hleděl a pomalu se rozešel za Lissandrou, neznámou vlčicí a hnědým vlkem, kteří již byli na palubě.

// Ice World

Byl jsem naprosto spokojený, dokázal bych si představit ještě něco dobrého na zub a pak bych spokojeně usnul. Ležel jsem si ve sněhu, spíše jsem si doslova lebedil, packy konečně mohly odpočívat a na tom mi záleželo doslova nejvíce. Lissandra byla nedaleko mě, bylo vidět, že tu nejspíš někoho i poznala, ale zase až tak jsem jí nezkoumal. Byla to její věc, já byl rád, že jsem nemusel nad ničím přemýšlet a prostě si jen chvíli odpočinout. Liss totiž byla jako aktivní voják, furt jsme museli něco dělat, proto jsem byl neskutečně rád, že ležím.
Bohužel jsem si svého klidu moc dlouho neužil. Zničeho nic se tady rozpoutalo menší peklo a to doslova. Stačilo pár otřesů, které mě vymrštily na tlapy a najednou velké bum. V zemi se objevila prasklina, ale nevypadala, že by byla úplně přírodní. Uši jsem stáhl lehce ke krku a s menším vrčením sledoval, co se to děje. Pár vlků se již seběhlo k prasklině blíž. Co to k čertu je? Věděl jsem od Liss, že je tahle země zvláštní... magický tvorové, magické věci a hlavně nevyzpytatelná země. Pohlédl jsem na Lissandru, která musela být v tuhle chvíli totálně nadržená co se dobrodružství týče. "Tohle bude hukot." Řekl jsem. Nedalo by se říct, že bych se bál, ale měl jsem z toho lehce rozpolcené pocity.
Stejně jako ostatní i já jsem své tělo nasměroval k prasklině. A čím blíže jsem byl, tím víc jsem i viděl. Nebyla to obyčejná prasklina, která by měla díru, tahle prasklina měla schody. Čáry máry fuk. Otřepal jsem se. Vlci pomalu slézali dolů a já je chvíli jen mlčky pozoroval. Co je tam dole? Sice bych se měl otočit a rychle utéct, ale touha zjistit, co je tam dole byla mnohem větší. Zvědavě jsem našpicloval uši, olízl si čumák a rozhodl se své líné tělo ještě chvíli trápit. Stoupl jsem na první zledovatělý schod a pak pokračoval dále po kamenitých. Málo mi těch schodů rozhodně nepřišlo, ale nedával jsem na sobě žádnou únavu znát, musel jsem se sebrat.
Došel jsem dolů, tam mě uvítala poměrně veliká místnost. Zvědavě jsem se rozhlížel, abych si zapamatoval každičký kout, na který mé oko dosáhlo. Zůstával jsem u houfu vlků a nijak zvlášť se nikam nechystal. Atmosféra tady byla opravdu hodně zvláštní, působila tady magicky. Houf vlků pokračoval, možná mě trochu trápilo, že jsem tady nikoho kromě Liss neznal, tudíž jsem nikomu ani pořádně nedůvěřoval. Jsem tady sám za sebe. Proto jsem byl místy až moc ostražitý a škubl sebou pokaždé, když jen ze stropu spadl kamínek. Na druhém konci místnosti jsem uviděl malou chodbu, tudíž jsem se přifařil a šel jsem za ostatními. Úzká cesta, po které mohl jít jen jeden vlk, tudíž nezbývalo nic jiného, než udělat vlčí vláček. Hlavu jsem lehce snížil, abych se nepraštil o strop a zařadil se. Musím dávat pozor. Na zdech se objevovaly podivné znaky, mému oku byly přímo neznámé.
Konečně jsme se dostali z úzké cesty na malý poloostrov. Zůstal jsem hledět na tekoucí řeku, která tady byla. Byl jsem opravdu překvapený, netušil jsem kde to vlastně jsme. Co se to tady děje? Krom řeky se tu vznášely i podivné bludičky. Jedna z nich dokonce i promluvila. Proč mám takové tušení, že jsme v pekle? Vlastně nám to ta bludička právě řekla. Bludička to tak úplně nebyla, bylo to něco mezi životem a smrtí. Takže až umřu tak tady jako budu takhle lítat, jo? Sakra na starý kolena budu muset ještě cvičit? Panenky se mi otočily nahoru a už teď mě bolelo, že se budu muset hýbat.
Avšak byla to hádanka, hádanka na kterou hned jedna aktivní vlčice odpověděla. Mrtví nepotřebují krev, proto budeme muset zaplatit krví. Jo, a taky si nedaj pořádný dlabanec, protože nejspíš nemají chutě. Nebo mají? Můžu se zeptat? Nechtěl jsem moc vyčuhovat, proto jsem radši držel hubu. Bylo mi blbé se zeptat, jestli mají v mrtvé fázi chuťové buňky. Jestli budu muset takhle létat a nebudu moct jíst, tak je to důchod pěkně na prd! Zavrtěl jsem hlavou. Kolik té krve chce? "Kousek krve od každého, kdo chce řekou proplout?" Zeptal jsem se tiše. Nijak mi to nevadilo, ať mi píchnou žilou a vezmou si jí kolik chtějí.

// Common forest

Kráčel jsem sněhem poměrně klidně, líbilo se mi, jak sníh pod tlapkami praská. Za sebou jsem nechával poměrně velké stopy, vzhledem k velikosti mých tlap. Stejně to za chvíli zase zasněží a stopy budou pryč. Zastříhal jsem ušima, netušil jsem, kam vlastně s Lissandrou jdeme, ale třeba už konečně najdeme i nějaký úkryt. Došli jsme společně až na místo, kde jsem slyšel šum řeky. "Voda? A tady?" Zeptal jsem se Liss a při tom pohlédl na hnědou vlčici. Byl jsem zvědavý, musely tu být silné proudy, aby řeka nezamrzla.
To však nebylo jediné, co mi na této oblasti nesedělo. Už z ovzduší jsem cítil, že je tady nemálo vlčích pachů. Přišlo mi to lehce zvrácené, byla zima a na severu ostrova se sejde tolik vlků? Netrvalo dlouho a já v dálce uviděl již několik tmavších siluet. Něco se rozdává zadarmo? Projelo mi hlavou. Ač bych rád věřil, že je to náhoda, že se tu ti vlci vzali, měl jsem z toho takový divný pocit. "Půjdeme se podívat, co je tady na tom tak zajímavého?" Zeptal jsem se vlčice a ani nečekal na odpověď, byl jsem zkrátka zvědavý.
Mé mohutné a velké tělo se rozvlnilo možná trochu rychleji, než jsem původně zamýšlel. Klus jsem neměl zrovna dvakrát ve zvyku, ale stalo se. No tak, Freki, jsi přece lenoch, zpomal. Ušklíbl jsem se. Kývl jsem na pozdrav přítomným vlkům, nebo aspoň těm, kteří se na mě podívali. Ale nijak zvlášť jsem se k nikomu neměl. Na tváři mi pohrával spíše vážnější výraz, hledal jsem tu frondu na zajíce, nebo na co se tady čeká. Zastavil jsem se nedaleko ostatních a lehl si, musel jsem dát aspoň pár minut odpočinout tlapkám, chodili už celé dny. Ohlédl jsem se za sebe, byl jsem zvědavý kam se Liss vydá. Kdo ví, jestli se bude chtít ještě trmácet se mnou, nebo tady najde nějakého známého mezi všemi. Mezi tím jsem si udělal menší pohodlí, v rámci možností.

// Podsvětí

Neviděl jsem nic špatného na tom, že jsem se přišel najíst za Lissandrou. Nechtěl jsem zůstávat nikde samotný, kdo ví třeba by mi Liss ještě někam utekla, nebo se ztratila. A co já bych tady potom dělal? Vlastně jsem jí ani moc nevnímal. Byl jsem opravdu hladový, takže jsem se těšil na každé sousto, které jsem si dopřál.
Jakmile jsem dojedl, převalil jsem se na bok. Můj pupek byl opravdu napapaný a možná to bylo i místama vidět. Ovšem já měl skoro vždy pár kilo navíc, takže se to možná i ztratilo. Vzduch tu byl poměrně hodně čistý a teplota byla možná pod bodem mrazu. Nijak to mému čumáku ale nevadilo, ale příjemné to nebylo. Hnědá vlčice, která svým kožichem do zimy absolutně nezapadala zavelela, že půjdeme zase o kousek dál. A co šlofík? Prosebně jsem se koukl na vlčici, ale ta se na mě ani nepodívala. Kdo ví, co se jí honilo hlavou, možná měla nějaký šestý smysl. "Dobře." Řekl jsem tak nějak zběžně. Zvedl jsem se a podíval se na zakrvácené místo, které tu zůstalo po zajíci. Však to se očistí.
Vyskočil jsem na nohy a doklusal k Liss, která zase nasadila poměrně rychlé tempo. "Cítím ve vzduchu, že dneska bude dobrý den." Radostně jsem se usmál. A to nejen proto, že jsem tento okamžik začínal s plným žaludkem. Sněžný terén tu byl poměrně kluzký, tak jsem musel dávat pozor na to, kam své tlapy dávám.

// Ice World, přes Ledové pláně