Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Házel jsem očko na jednu stranu, pak na druhou. Ale nikde nic, jen nekonečný písek, který tady jasně dominoval. Toužil jsem se odsud dostat, ale kudy? Kam? Proč jsem šel vůbec sem? Co jsem si to zase usmyslel. Toužil jsem po dobrodružství, které bych pak mohl Phoenix říct, ale... tohle bylo peklo, vážně peklo. Polštářky na tlapkách jsem měl už dokonale spálené, stejně tak i můj zadek. Dal bych krk za to, že už je holej, jako to mají opice. Suchý jazyk, který byl dlouhý jako dálnice sotva dosahoval klasické velikosti.
Fatamorgána? Uviděl jsem vlka, jehož tělo jako by patřilo do zdejšího světa, na rozdíl od toho mého. Zkoumal jsem ho svými světlými očky. "Óóóó!" Vyhrkl jsem, možná jsem přece jen trochu blouznil. "Horko? To je slabé slovo, co je tohle za místo? Je tak strašně divný!" Vyhrkl jsem a stěžoval si. "Jsou tu tak strašně divné stromy, viděl jsi je? Vypadají jako dlouhý strom, co má na hlavě pár chlupů a občas nějakou kouli." Popisoval jsem tu palmu, kterou jsem před malou chvíli viděl. Možná jsem tudyma někdy šel, ale rozhodně jsem si to nepamatoval. Až do dneška, kdy to na mě udělalo obrovský dojem a zároveň zásek.
Zavrtěl jsem se. "Vyznáš se tady? Dá se normálně žít na tomhle podivném sněhu?" Dal jsem tlapu do písku a pak ji zvedl. Z ní spadlo pár zrnek, ale většina zůstala přilepená na ní. Je tohle vůbec normální? Mrmlal jsem. Těžko říct, sám bych tomu rozhodně nevěřil, kdybych něco takového jen zaslechl. "Mé jméno je Freki! Nemáš něco dobrýho k jídlu?" I když jsem měl zásoby na spoustu let dopředu, nikdy jsem nepohrdl svačinkou a tu jsem už pěkně dlouho neviděl. Má mysl zkrátka zůstala uvízla na úrovni vlčete, odkud se nejspíš ani nikdy nedostane dál.

Znova jsem si lehl do písku a díval se, jak se mi před očima všechno mlží. Ach, jak tady to bylo divné, bylo to úplně jiné než na co jsem byl zvyklí. Já měl rád sníh, ovšem nepohrdl jsem ani lesem, ve kterém jsem teď žil. Daén je pro mě má rodina, má pravá rodina. A v ní i Phoenix, ach má drahá Phoenix. Jak se asi má? Co dělá? Nebyla minuta, během které bych na ni nemyslel. Ta vlčice měla něco do sebe, jo byla aktivní - hodně aktivní, což mi šlo většinou proti srsti, ale udělala na mě dojem. Během pár chvil mě donutila jít na lov, pomohl jsem jí, vysvětlil... poznal jsem ji. Líbila se mi a já si byl jistý, že s ní jsem se hodně dobře bavil. Kéž by to šlo vrátit a já bych si mohl zase s ní povídat. Vrátit čas? To ne, ale určitě se s ní ještě setkám! A zažijeme spoustu zábavy! Radoval jsem se v mých myšlenkách. Toužil jsem je sice rozvést. Co jsem ale hledal tady? Uprostřed pouště? Na druhém ostrově? Sám nevím. Možná jsem chtěl na chvíli jen vypadnout, něco zažít, abych se pak mohl vytahovat, jaký frajer jsem vlastně byl.
Zastříhal jsem ušima. Zkoumal jsem písek, který mě svým způsobem fascinoval. Byl takový jednoduchý, jako já. Jen zrnka, které nešlo nijak specifikovat. Jediné, co mi bylo jasné už teď je fakt, že ho z kožichu budu dostávat ještě několik následujících týdnů. "Hepčííí!" Vyprskl jsem ze sebe chrchel. Je tu spousta prachu. A tak jsem se pomalu zvedl, bylo na čase dát své tlusté a líné tělo do pohybu. Zamával jsem ocasem, ale kdykoliv jsem se někam dostal, viděl jsem jen hory písku. Kudy odsud? Tázal jsem se sám sebe. Ale odpovědi se mi bohužel nedostalo. Zhluboka jsem se nadechl a zavyl, doufal že se mi někdo ozve. Byl jsem v koncích, umřu tady! Někdo mě sežere, ale já nechtěl. Obzvlášť ne, aby mě žraly ptáci a opice! V písku jsem byl jako pěst na oko, zkrátka já na poušť nepatřím!

// Duny (přes Palmovou pláž)

Už jsem neviděl ani před sebe. Tlapy mě tak neskutečně bolely, sedřené jsem je měl od celé cesty. Kdybych se na ně podíval, možná by byly i od krve. Snažil jsem se najít aspoň jeden ten divný strom, ale jak za boha nic. Povzdychl jsem si. Toužil jsem se napít, ale voda v nedohlednu. Usadil jsem svůj tlustý zadek doprostřed celé pouště. Přede mnou nic, za mnou nic, co je tohle za místo? Kdesi v mé paměti mi utkvěla vzpomínka na tohle místo. Ale už to bude hodně dávno.
Lehl jsem se a převalil se na záda, chtěl jsem se poškrábat, ale spíše jsem se zahrabával pod písek. Byl jsem zrovna na malém kopečku a tak jsem využil chvíle srandy a pomalu začal válet sudy. Pomalu... co to je pomalu? Zkrátka jsem nabral takovou rychlost, že jsem vyletěl skoro do půlky dalšího pískového kopce. To je srandovní! Smál jsem se na celé kolo. Možná mi jen hráblo. Vyskočil jsem znova na nohy a posadil se. Chtěl jsem ten písek ze sebe setřást, ale byl už zažraný do srsti, že se brzké koupeli jen tak nevyhnu.

// Most (přes Temný les)

Unaveně jsem si protáhl své líné tělo. Na chvíli jsem se na kraji lesa posadil. Les, ve kterém jsem se nacházel byl temný, podle toho měl určitě i trefný název. Ve vzduchu jsem však cítil černotu a tak jsem se moc dlouho zdržovat nechtěl. Spíše jsem jen popadl dech, abych mohl nadále pokračovat. Tady to zní komplikovaně. Kdybych potkal třeba Chaos, mohl by nastat problém. A nebo potkám nějakou zatraceně sexy vlčí královnu a ta na mě bude valit bulvy! Mé představy byly tak funny. Byl jsem tak šťastný za to, jaký jsem ve skutečnosti byl.
Jakmile jsem si pár minut odpočinul, znova jsem se postavil na své teď už oteklé tlapy. Mé polštářky trpěly, byly sedřené za tu cestu, kterou měly během chvíle za sebou. Zavrtěl jsem hlavou a díval se kupředu. Písek? Páni, ten už jsem tak dlouho neviděl! Radostně jsem si poskočil a své tělo rozpumpoval. Nemohl jsem běžet, v písku jsem běhat neuměl a bylo by to komické.

// Poušť (přes Palmovou pláž)

// Luka (přes les u Mostu)

Dostal jsem se tam, kde mé obavy celou dobu končily. Stál jsem před Mostem a jen zděšeně koukal dolů. Vždy jsem z toho byl lehce nesvůj. Phoenix mluvila o nějakém portálu, není někde tady? Rozhlédl jsem se, ale nic zajímavého jsem neviděl. Třeba botu, která by byla přenášedlem, bohužel. Povzdychl jsem si, ani dnes se téhle zkoušce nejspíš nevyhnu. Zděšeně jsem sledoval, jak se houpe sem a tam. Šlápl jsem na první desku a uslyšel praskání dřeva. Tohle není dělané pro silné a krásné vlky. Zachvěl jsem se.
Šel mi mráz po zádech, pokaždé mi to přišlo divné. A po kolikáté jsem tudy šel? Po čtvrté? Možná po páté? Nepočítal jsem to. Nehledě na to, že už si svůj zadek rád válím na téhle půlce mapy. No nic, hejbni se. Donutil jsem se udělat další krok. Už jsem stál na deskách, nervózně jsem se ohlédl. Není lepší se vrátit? Snad ne. Další krok, další krok. Most se hýbal sem a tam, nepříjemně jsem se zavrtěl. To zvládni, nedívej se dolů, nedívej se dolů. Přivřel jsem oči a díval se jen na ty desky pode mnou a lehce přede mnou. Tohle zvládnu. Jsem velkej statnej vlk, to zvládnu. Frkl jsem. A co čert nechtěl, už jsem viděl cílovou rovinku!

// Duny (přes Temný les

// Irisin ráj (přes Dračí Průsmyk)

Co čert nechtěl, dostal jsem se do údolí. Tohle se mi vždy moc líbilo. Vypadalo to tak temně a magicky. Jůva, třeba tu je něco nebezpečného! Tomu bych se vysmál do tváře! Ano, já byl zkrátka obrovský vlk s logikou mravence. Nebál jsem se ničeho, což bych asi měl. Prát jsem se uměl, ale nevyužíval jsem toho. Spíše jsem se stranil, pro sebe už se bít nejspíš nikdy nebudu. Ale pro někoho jiného? Možná. Za Phoenix bych položil i krk! Kdyby to teď šlo, možná by mi z hlavy trčelo srdíčko, místo kulatých panenek taktéž. Zkrátka jsem pro ni měl slabost, byla to prostě kočka. Je tak sexy! Ale to bych jí nikdy neřekl. Když jsem totiž v její blízkosti, jsem nervózní. Celý se chvěji a nedokážu slátat ani normální větu.
Zavrtěl jsem hlavou, nedával jsem pozor na cestě a při myšlence na Phoenix jsem prostě zakopnul. Vzpamatoval jsem se až na zemi. Zavrtěl hlavou. Dávej pozor ty tlusťochu sexy vlku! Upozornil jsem sám sebe. Pobaveně jsem se zvedl a pokračoval dál.

// Most (přes Les u mostu)

// Furijské hory (přes Němé údolí)

Pochodoval jsem si to i nadále dál. Cítil jsem se tak neskutečně unavený, celý Freki mě bolel. Mé tlusté nohy dostávaly zabrat. Kdybych mohl, potil bych se jako prase, bohužel vlci ani psi se nepotí. Není to fyzicky možné. Ale skoro jsem cítil, jak mi teče čůrek po čele. Můj pivní pupek se i nadále vlněl a pohyby v chůzi legračně žbluňkaly. Dřív bych se tomu smál, ale to bych se nesměl tolik hýbat. Kdo ví, kam mě mé tlusté nohy nakonec zavedou, ale určitě to bude výborný kus dobrodružství. Až něco zažiju, musím o tom říct Phoenix! Bude na mě hrdá, že jsem vyšel ven z lesa! Nebo tomu nebude věřit. Věděl jsem, že Phoenix můžu říct úplně všechno na světě a bude mě poslouchat. Protáhl jsem se a cítil, jak mi lupou kostičky a obratle. Měl jsem ten zvuk moc rád, bylo to tak příjemné. Zamířil jsem ale stále víc a víc na sever. Neměl by tady být někde ten hrozný most? Možná jen předbíhám. Už to byla nějaká doba, co jsem tudy šel naposledy. Krásný ráj jsem prošel rychle, tuhle krásu oceňují jiní, já oceňoval třeba krásu zvěře a masa.

// Luka (přes Dračí průsmyk)

// Daén, přes les Alf

Už teď jsem se cítil znavený, zničený, nejraději bych se vrátil a válel se doma. Ale když už jsem se rozhodl dát se trochu do pohybu, měl bych u toho i vydržet. Zastříhal jsem ušima a znova se rozhlédl. Hory byly krásné, vždy se mi v nich líbilo, ovšem připomínalo to mou rodnou smečku. A na tu jsem neměl úplně ideální vzpomínky. Jedinému, komu jsem se kdy svěřil byla Phoenix a ta to vzala víceméně dobře. Byl jsem rád, že jsem měl dobrou kamarádku, které jsem se mohl pořádně svěřit. Vlastně bych se svěřil možná kdovíkomu, kdyby se někdo zeptal na správní otázky. Se svou minulostí jsem byl zcela smířený a tak mi nevadilo se o to mluvit.
Byl tady čistý vzduch, líbilo se mi to. Zhluboka jsem se nadechl, nade mnou létali ptáčci, kterých jsem si začal všímat. Wau... tady jich je. Nejspíš sem zamířily z lesa Alf, za kterým jsem se ještě ohlédl. Tak brzy čauko. Zavrtěl jsem ocasem, vstříc dobrodružství!

// Irisin ráj (přes Němé údolí)

Rozhlédl jsem se a doufal, že něco dobrého zahlédnu, ale ani ň. Zastříhal jsem a pomalu se rozešel dál. Bylo na čase jít hledat úly kdo ví kam, někam do tramtárie. Zhluboka jsem se nadechl a zavyl, došel jsem totiž k názoru, že Ochránce tady momentálně nikdo nepotřebuje. Zamával jsem ocasem na rozloučenou a pomalu se rozešel k hranicím.
Tady žádné úly nejsou, kde se asi schovávají, hmm? Zamumlal jsem. Kde by asi tak ten můj vysněný úl mohl být. Je fakt, že jsem za tu dobu co tu jsem prošel už nemalé množství prostředí. To čumím, že to mé tlusté nohy vlastně zvládly. Ale zvládly. Za zvuku šumu lesa jsem se šinul dál, kdo ví, kam mě mé nohy vlastně zavedou. Lissi bude čumět, že jsem se dal do pohybu, do sebe! Že jsem se rozhodl udělat něco pro své zdraví. Třeba budu mít i krásně vysportovanou postavu. To by ke mě ale nesedělo. Mlaskl jsem a zvědavě se díval do druhého lesa. Za malý moment jsem měl však výhled na krásné hory

// Furijské hory, přes les Alf

Nebylo snad nic divného na tom, že jsem se dal do pohybu, nebo ano? Spal bych klidně i dál, lenošil a nedělal vůbec nic. Ale zvědavost z toho, jestli tu máme nějaký úl byla mnohem větší. Kdo ví, kde se ve mě brala ta hravost vůči tomu. Najdu to, co hledám? Nebo ne? Je to tak vzrušující! Úplně jsem zapomněl na to, že jsem měl nějakou zodpovědnost vůči někomu, či něčemu. Jako by to bylo už roky za mnou. Jel jsem si zkrátka své blues a nikdo mi do toho nemohl kecat.
Ťapkal jsem si svými velkými tlapami, břicho mi žbluňkalo ze strany na stranu. Bylo prostě moc velké na to, aby mohlo aktivně žít. Občas jsem musel přemýšlet i nad tím, kudy vlastně jdu, abych se případně někde nešprajcl. No, co se dá v tuhle chvíli dělat? Nic. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval plynule dál. Pod čumákem jsem si broukal melodii, která mi zrovna hrála v hlavě.
S úsměvem na tváři jsem sledoval koruny stromů, snažíc se zachytit obraz toho, po čem prahlo mé srdce. Zatím nikde nic. Les byl ovšem terénem nebezpečným a já s hlavou v oblacích to úplně vypustil. Až do doby, než jsem zakopnul a přeletěl svou hlavu celým tělem. Salto, které jen předcházelo válením sudů. Kutálel jsem se a udělal tak v okolí menší hluk. Pozvedl jsem spadlý prach, který se na zemi válel už několik týdnů. "Jauvajs!" Okamžitě jsem se oklepal a začal se drbat za uchem. Ani nevím, jakým způsobem, ale dostal jsem se zpět na tlapky, tak jak jsem patřil. Zastříhal jsem ušima a dělal jakože nic. Snad mě nikdo neviděl. Nebylo žádným velkým tajemstvím, že tohle se mi už ve zdejším lese stalo několikrát. Úsměv mi na tváři ale nezmizel a já se kutálel vstříc své výpravě - hledáním včelího úlu!

Převalil jsem se na druhý bok, tohle už ke mě sedělo mnohem lépe. To lenošení pro mě bylo mnohem víc příjemnější, než to běhání kolem. Skoro bych až zapomněl, že jsem měl nějaké povinnosti. Technicky vzato... já na ně opravdu zapomněl. Vyplázl jsem jazyk a nechal ho volně plandat a olizovat kameny kolem. Unaveně se převalil na druhý bok. Tady je takový klid. Můj tep se vracel do normálu a stejně tak i má nálada. Smířil jsem se s tím, že vlčata, co jsem měl hlídat se vypařila a možná už ani neexistují. A kdybych je potkal, možná bych je ani nepoznal, kdo to mohl vědět? LIss na to třeba už zapomněla. Vlčata byla malá, ty mě určitě neprásknou!
Zakmital jsem ocasem ze strany na stranu a nechal všechno plavat. Raději jsem se zaměřil na to, co je teď. Jak moc jsem si užíval ten klid a pohodu, která kolem mě panovala. Bylo to pro mě tak přirozené, že jsem si nemohl pomoct.
Doufám, že Lissi už na tom lovu byla a vynechala mě z toho. Měl jsem tak tvrdý spánek, že by mě nevzbudila ani hroutící se jeskyně. Naštěstí se nezhroutila, ale určitě mohla! To by bylo zajímavé... Kdybych někde ležel a to místo se začalo hroutit. Co jsem to ale teď právě spatřil? Obří brouk, který si to kolem mě prosvištěl díky svým neviditelným křídlům. Čmelák! Už je to tady! Jaro! Brzy léto! Čmeláci a... V očích se mi rozzářilo při té myšlence. Úl! Měl jsem mooooc rád med. I když to velmi bolelo, než jsem se k nějakému úlu dostal. Musí tady nějaký úl být! Vyskočil jsem na tlapky a začal čenichat kolem. Nemohl jsem se spoléhat na čich, v tuhle chvíli jsem dal přednost svým uším a šel za bzučícím zvukem.

Panická hrůza? Něco na ten způsob se právě teď honilo v mém nitru. Netušil jsem, co s tím mám dělat. Cítil jsem potřebu najít to, co jsem pravděpodobně ztratil - nebo mi pod mým líným nosem uteklo. Ovšem strach z toho, jak mi Liss v brzké době vypráší kožich? To snad bylo ještě horší. Ťapkal jsem sem a tam, rozhlížel se a hledal, čeho bych se asi tak mohl chytit. Co by mi asi tak mohlo pomoci? Hledání té správné výmluvy. Výmluva! To je to, co právě teď potřebuji, nějaká super výmluva! Žádal jsem pána boha o to, aby mi dal nějaké zoufalé znamení, které mi v tuhle chvíli může pomoci.
Srdce mi tlouklo, ale znamení nikde. Můj tep se rovnal, jako bych měl po maratonu. Zastříhal jsem ušima, rozhlížel se a doufal, že se něco změní. Nic se nedělo. Ach, Liss sorry... usnul jsem a ty vlčata... prostě utekla! Netuším kde jsou a popravdě ani nevím, jak už vypadají! Ale... ale ty si určitě seženeš nějaké nové, náhradní... však se válí po celé naší zemi, no ne? Za tohle by mě asi nechala upálit za živa. I když Liss nebyla zrovna rodinný typ, tudíž... pokud jsem tak trochu dopomohl tomu, že jsem smečku zbavil několika hladových krků, možná mě nakonec i pochválí. Tak či tak jsem nechtěl chodit kolem horké kaše.
Zavrtěl jsem se a rychle se rozběhl k jezeru. Nějak moc pohybu pro dnešní den, ale chtěl jsem se dát trochu dohromady. Do jezera jsem vletěl jako neřízená střela, ponořil jsem se a ihned ucítil ten chlad, co mi tak dlouho scházel. Třeba tady mě něco napadne, přece jenom jsem měl chvilku pro sebe. Tady mysli. Měl jsem vodu moc rád a chlad technicky vzato taky. Trvalo to několik sekund, než jsem se vyhrabal zpátky na hladinu. Celý mokrý jsem se pak trmácel na břeh, kde jsem složil svůj tlustej zadek. Znova jsem zavyl, ale odezva žádná. Jsou mrtví? Všichni!

// Úkryt

Pane bože, já jsem usnul! Já jsem fakt usnul, jak dlouho jsem spal? Liss mě zabije! A já... já si sakra ani nepamatuju, jak ty vlčata vypadala! Byl jsem vyděšený, srdce mi pumpovalo v tom směru, že bych si ho nejraději vyrval z hrudníku. Div jsem neměl slzy v očích. Musím je honem rychle najít! Ale ani pachy mi nic neříkaly, bylo jich tady spousta!
Konečně jsem se vyškrábal ven z jeskyně. Tam pachy, venku pachy, všude pachy. Nervozita stoupala, co se tady děje? Spal jsem možná pár hodin? Ve skutečnosti spoustu dní, ale byl jsem aspoň vyspaný. Protáhl jsem se tak, že mi zalupalo pár kostí. Zhluboka jsem se nadechl a zavyl, abych dal vědět, že ochránce zdejší smečky je zase zpátky ve hře! Jak ty vlčata můžou být velké? Moc ne! Daleko dojít nemohli! Doufal jsem v to. To co mi opravdu nešlo bylo orientování se v čase. A dneska? Dneska jsem na tom byl opravdu dost špatně.
Slehlá srst na jedné strany, oslintaný krk, který jsem poslintal během svého spánku. Olízl jsem si suchý čumák, který se toužil napít. Spánek zároveň dost spaluje, cítil jsem hlad, obrovská hlad! "Budu se chovat přirozeně..." Řekl jsem si potichu pod čumákem, zamířil jsem k nejbližšímu stromu, abych se mohl pořádně vyčůrat.

Dá se něco opravdu naplánovat? Nikoliv. Chtěl jsem vzít vlčata ven, na prochajdu, ukázat jim svět. Jenomže to na mě všechno nějak padlo. Cítil jsem zodpovědnost vůči nim. To že mi je Liss dala na starost, byl jsem z toho nesvůj. A tak jsem udělal to, co vždy. Z ničeho nic jsem lehnul a spal. To jsem měl přece na denním pořádku, nebo ne? Bylo to pro mě tak přirozené, že jsem si ani nevšiml, co ti dva pišišvoři vyvádí.
Párkrát jsem zamrkal a pak se po drobné místnosti ozvalo jen mé chrápání.
Jakmile jsem se probral, rozhlédl se, vlčata tady nebyla. A sakra, já měl něco udělat! Rozpumpovalo to mé srdce, byl jsem celý nesvůj. Cítil jsem smutek, byl jsem naštvaný sám na sebe! Bylo na čase se po nich podívat, okamžitě! Teď nebo nikdy. Hopsl jsem na své velké tlapy a donutil tak své líné obézní tělo zvednout. Cupital jsem si to po schodech z místnosti Liss, ve vzduchu jsem cítil nemalý počet pachů. Zavrtěl jsem hlavou, co se to tady jenom děje? Zmateně jsem přejížděl očima z jedné strany na druhou, dral jsem se co nejrychleji ven. Bylo na čase někoho najít a vyzpovídat. "Honem, honem tlustoprde!" Volal jsem na sebe přes celou jeskyni a můj zadek se tak kymácel z jedné strany na druhou, snad zhubnu i nějaké to kilčo.

// Daén

Přemlouval jsem svou alfu, ať mi nechá vlčata na starost, a co se nestalo? Odešla! Já měl radost, konečně jsem měl dva pidi kamarády, se kterýma bude určitě veliká sranda. Vrtěl jsem ocasem ze strany na stranu a sledoval, jak se vlčice klidila z malé místnosti. Bohužel tu však zanechala toho červeného ptáka. No co už, když budu mít hlad... Mlaskl jsem. Viděl jsem ale na vlčatech, že po své opatrovnici teskní a to jsem nemohl přece dopustit. "Tak jo, tak jo. Chcete se podívat ven? Vezmu vás ven!" Vyhrkl jsem nadšeně. "Nebo si můžeme hrát tady, ale venku je spousta věcí na zkoumání!" Bohužel vlčata nebyla úplně výřečná a já netušil proč. Já když jsem vylezl ze své matky, určitě už jsem kecal! Ani trochu mě nenapadlo, že mluvit třeba ještě neumí. Ale možná mi rozumí.
Tak či onak, rozhodl jsem se udělat něco jako divadlo. Ukázal jsem tlapkou na dvě drobné tělíčka. Hned po té jsem začal klusat na místě, abych názorně předvedl, že někam půjdeme. A nakonec? Přiskočil jsem ke vchodu a ukázal jím tlapkou. "Tadá!" Ta co? Jdeme?" Zazubil jsem se na ně. "Buď vás odnesu, nebo odvezu! Můžete si vybrat!" Vzhledem k tomu, že Lissina místnost byla po schodech, které by sami nezvládli, musím je tam nějak dopravit. A proto jsem si lehl na zem a nechal to na těch dvou. "Bude to sranda! Uvidíte! Ukážu vám prďárny tohohle světa!" Snažil jsem se co nejvíce mluvit, páté přes deváté, i když mi možná prd rozuměly. "Půjdeme si hrát!" Mlaskl jsem s úsměvem a těkal pohledem z jednoho na druhého, přijmou mou krásnou výzvu? Budou jí vůbec rozumět? Určitě! Po tom co jsem tady předvedl.