Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak akutně jsem se snažil tuhle situaci vyřešit, zjistit co se vlastně stalo. Liss mi ale moc nepomáhala, jejím slovům jsem věřil. Nakonec prozradila, že v téhle jeskyni vlčata našla. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Proč by nám bohyně strkala do úkrytu tři vlčata?" Zastříhal jsem ušima. "Myslím, že to takhle dělá často protože... protože bohové třeba vlčata jí! Tak je občas někomu jako... jako darují?" Zamlaskal jsem. "Bohové jsou zlí, ale... vlastně nejsou, když je takhle strkají kam můžou!" Zamrkal jsem. "Takže ty jsi něco jako teta?" Zastříhal jsem zvědavě ušima a při tom zabořil pohled na Liss.
Má alfa se zajímala i o to, jak vypadají naše zásoby v úkrytu. Samozřejmě, že jsem to měl v mérku, nedávno jsem tam dokonce byl. "Je to pár dnů, co jsem tam s Nixi dal divočáka a jednoho zajíce. Pár dalších zajíců tam je. Ale dělal jsem tam pořádky, vyhodil staré maso, šiklo by se něco velkého." Řekl jsem. Vesměs to bylo vyjezené, to nejlepší maso jistě že. "Tak až potkáš supráckýho Viňátora, tak by asi měl někde skočit na něco na skus." Ne, že bych ho předhazoval k tomu, aby šel pracovat. Já měl teď ale úplně jiné starosti!
Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Už jsem byl v plné proudu hry. Vlčice byla odvážnější, snažila se mi ukousnout tlapky. Ale moc jí to nešlo. Druhý vlček se prozatím zdržoval u Lissi a podivně malého vlčete. "Liss jsi tu s nimi už dlouho? Můžu... můžu je pohlídat! Můžu je vzít ven? Prosíííím! Já jim ukážu jen okolí! Fakt! Naučím je lovit, plavat, skákat! A možná i mluvit!" I když neměli mluvit čím, plavání vypadalo spíše jako zkouška kdo přežije, ale... myslel jsem to dobře. Za chvíli se ke mě přidal i druhý vlček, který si radostně přitakal a ponořil se do víru hry. Jakmile se obě vlčata choulely u mých tlap a stále se mě snažily zabít, udělal jsem jim radost. "Au! Jauvajs to je bolest aaaa upadne mi tlapka...." Hrál jsem divadlo a pomalu se kácel opatrně k zemi. Div to nebylo v místnosti zemětřesení. Svalil jsem se na záda. "Vyhrály jste, vzdávám se! Jste silnější!" Doslova jsem se v tom zhlédl. Měl jsem z malých vlků hrůzu, ale možná to bude prďárna! I přes to že mi nedocházelo, že jsou tak malí a ne všechno úplně zvládnou. Hojšal jsem tlapkama nahoře.

Byl jsem tak nějak v šoku, tak bych to rozhodně nazval! Koukal jsem na ty nebohé vlčata, jak se tady snaží balancovat ze strany na stranu. Neměl jsem absolutně tušení, jak a odkud se tu vzaly. Technicky vzato jsem do dnes netušil, jak vlčata přicházejí na svět a jak vůbec dojde k jejich početí. O nic z toho jsem se nikdy moc nezajímal, až do dnešního dne. Začal jsem plácat páté přes deváté, hledat důvod tohoto vzniku.
Podíval jsem se na svou alfu. Liss ležela opodál, nijak se nevzrušovala, když jsem se tu objevil. Mžouravým pohledem jsem zaregistroval slabé tělíčko nebohého třetího vlčete. "Jejich srst?" Podíval jsem se pro jistotu ještě jednou. Chlupy se mi splašily do všech stran. "Počkej počkej! Chceš říct, že ty máš vlčata s Phoenix?!" Vykulil jsem oči, teď to pro mě byla situace ještě víc zamotaná, než kdy dřív. Je tohle možné? Proč teda mám tohle? Zvedl jsem přední tlapu, abych se mohl podívat na své tlusté břicho, za kterým stejně nebylo vidět to, co jsem chtěl. "Škrkny?" Liss to určitě vzala vážně stejně jako já. "Takže ty nevíš jak se tu objevily?" Vykulil jsem oči. "Co s nimi chceš dělat?" Vyhrkl jsem. "Jí vlčata maso? Doufám, že mi nebudou jíst mé osobní zásoby! Musím si je jít rychle schovat!" Vyhrkl jsem vyděšeně. Srdce mi bilo jako o závod. Moje jídlo, moje jídlo, tolik hladových krků! "Neměli by pít takové to mléko? Kdo ho teda má? Ty nebo Phoenix? Nebo ho máte obě?!" Jedna otázka za druhou, valil jsem to jako o závod.
Až do doby, než mě jeden z těch oných objektů kousl do tlapky. Cuknul jsem trochu dozadu, ale vlče vypadalo, že se nebojí. Balancovalo ze strany na stranu, hledalo rovnováhu. Udělal jsem podobné gesto jako ona, dal jsem hlavu k předním tlapkách až k zemi a zadek vyšpulil do vzduchu. "Chceš si hrát?" Zazubil jsem se a vrtěl také ocasem, já byl rozhodně pro! Moc rád jsem si hrál a konečně jsem měl kumpány!

Našla jsem všechny, takže mám 97 bodů. A poprosím o:

70b - 3 tlapky do magie Ledu
25b - 10% do síly
2b - 2 kšm

Děkuji za akci! :-)

// Daén

Začenichal jsem. Vkročil jsem pomalu do jeskyně a nejistě se rozhlížel. Neznámé pachy se mi rozhodně nelíbily a ač by mi to mnohdy bylo úplně jedno, dneska ne. Nejspíš na mě měla Nixi nějakou divnou pifku. Já se odjakživa zajímal jen o sebe, o to abych měl plný žaludek a svůj pivní pupek mohl táhnout dál. Ale teď? Měl jsem smečku! Funkci! Byl jsem i povýšený, zkrátka jsem byl perfektním adeptem pro člena smečky. A hodlal jsem se tak i chovat. "Liss?" Zavolal jsem do prázdná. "LISS!" Zvolal jsem víc. Počkat ona má vlastně to svý patro. Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem jí nesl ty houby do toho jejího poschodí.
Pachy tady sílily a já z toho byl lehce nesvůj. Chtěl jsem zjistit, co se to tady děje, že je tady najednou tolik pachů. Přece jen jsem tady byl už víc jak půl roku a zdejší členy jsem stačil poznat. Nebo ne? A tak jsem se vydal k těm nepříjemných schodům. "Liss doufám, že jsi nahoře! A já nebudu muset jít po těch schodech zbytečně!" Frkl jsem. Nadechl jsem se. Já snad do léta zhubnu do plavek. Což bylo víc než děsivé. Ale při pohledu na můj pupek - ne to by opravdu nešlo. Byl jsem zkrátka jedna velká roztomilá koule.
A tak jsem se pomalu vydal nahoru, po schodech. Zadýchaně jsem se vyškrábal s několika pauzami nahoru. Zadýchaně jsem si dal tlapu na srdce, zpocený až na zadku jsem padl na tu svou řiť. Ježiši kristě... je to za mnou, to byl výšlap. Potřeboval jsem se vydýchat a dát dohromady. "Liss?" Zvolal jsem do prostoru. Zorientoval jsem se a najednou uviděl.... něco velice divného. Bylo tady něco malého a nebylo to jedno. Okamžitě jsem nastražil ušiska, vykulil očiska. Postavil jsem se na tlapky a nevěřícně koukal. Pak jsem dal hlavu k předním tlapám, ale zadek nechal ve vzduchu. "Liss něco tady je!" Vyhrkl jsem vyděšeně. "Ježiši Liss to je vlče! A a a... a tam je další! Liss seš tu!? Vidíš to taky! Liss to ale nejsou moje vlčata! Liss já je tady takhle našel, no fakt!" Vykulil jsem oči a s vypleštěným xichtem jsem bádal po své alfe. Situaci jsem absolutně nepobral, ovšem.... kdy já pobral něco správně? "Liss jak se tady dostaly? To vyrostly z těch hub, co jsem vloni donesl?!" Logika level nula, vážně může bejt někdo tak blbej, jako já?

Byl jsem zvědavý a vzhledem k tomu, že jsem teď opravdu hodně dní lenošil u jezera, bylo na čase rozhýbat ztuhlé svalstvo. Pohlédl jsem tedy na Nixi a navrhl bravůrní plán. Chtěl jsem zjistit, co se to územím line za pachy. Bylo jich strašně moc a já málokterý znal. Nixi ale byla proti, možná se ode mě chtěla jsem na chvíli odpoutat. "Jasně Nixi, to chápu!" Řekl jsem a zazubil se. Zamával jsem ocasem. "Tak přeji příjemnou prochajdu! Brzy se uvidíme!" Přikývl jsem na její slova ohledně pozdravování vlků a pak jsem se pomalu rozešel k ohnisku všech pachů.
Jak zvláštní, že jsem cítil takovou malou zodpovědnost vůči své smečce. Protáhl jsem se a dal se do pohybu. Rozhýbal své sexy boky. Vypadá to, že to jde z území, je to možné? Jak by se tolik neznámých vlků dostalo přes území nepozorovaně přímo do úkrytu? To mi nešlo do hlavy. Ach bože, doufám že tam je aspoň Liss jinak budu mít pěknej průser. Uvědomil jsem si. Na území jsem v tu chvíli kdy se tu ty pachy objevily byl jen já a Nixi. A na Nixi se rozhodně Liss zlobit nebude. Spíše na mě, já jsem byl přece ochránce!
Zavrtěl jsem se a za malou chvíli po několika dalších krocích jsem už uviděl vchod do jeskyně. Sebral jsem veškerou svou zbylou hrdost, svůj pivní pupek táhl po zemi a vklouzl nepozorovaně dovnitř.

// Úkryt

Zmateně jsem se rozhlédl. Najednou jsem ucítil velký přísun nových pachů. Zvědavě jsem zastříhal ušima a snažil se nasát pachy. Ty pachy mi nic neříkaly, ale má lenost byla mnohem větší, než touha zjistit, odkud se ty pachy hrnou. Co mě trochu trápilo bylo fakt, že jsem necítil žádné členy smečky, kdo ví kde se zašívaly. Podíval jsem se ale v ten okamžik na Nixi. "Nikdo ze členů nevypadá, že by toužil po aktivitě, hmm... chceš se podívat po příčině těch nových pachů?" Zeptal jsem se Nixi. Sice jsem byl opravdu lenivý a nic se mi nechtělo. Zároveň strach z toho, že mi Liss mohla nakopat zadek za to, že neplním své povinnosti... ten strach byl asi o něco větší. Kdyby byl na území aspoň jeden přítomný člen, asi bych na to hodil bobek, ale takhle? Já a Nixi jsme byli první na ráně, co měli dávat pozor na území.
Zhluboka jsem se nadechl a pomalu se postavil. "A když už nic, aspoň se trochu projdem." Je fakt, že tím že jsem byl tak obrovský tlustý, mé svaly a šlachy mnohem rychleji tuhly. A já tak byl rozpitý jako cigánská hračka během pěti minut. Protáhl jsem se, bylo slyšet i pár zalupání kostí. Chtěl jsem se možná trochu i projít, porozhlédnout se, aby to nevypadalo, že tady na to nedávám pozor. Zavrtěl jsem se, má srst byla už uschlá, naštěstí. Po žádných kapkách ani památky a tak se Nixi nemusela bát, že bych jí zamokřil. "Tak se hejbej, línej zadku!" Zazubil jsem se na Nixi a škodolibě jsem jí ťukl nosem do boku. Bylo to divné, že to šlo zrovna z mé tlamy, takové slova... ale Nixi mě asi svým způsobem trochu měnila. A nebo to bylo tím, že přicházelo jaro. Já měl jaro strašně rád!

Jméno vlka: Freki I. svého jména.
Počet príspevkov: 46
Postavení: Kappa
Povýšení: Ano, Freki byl povýšen neherně i herně!
Funkce: Ochranář na plný čáře.
Aktivita a shrnutí: Tenhle měsíc měl Frekoš na pilno. Nejenže obešel hned 2x hranice! Ale seznámil se s Nixi, který ho protáhla i malým lovem na divočáky. (A Freki jí musel ukázat kam na lov.) Takže si zdejší vlci můžou nacpat pupek, divočák a zajíci jsou v úkrytu schovaní v zásobárně! Pak už se Freki pomalu a jistě vrací do normálního režimu, lenoší a jí. Také pomohl Phoenix zlepšit se ve své magii. A technicky vzato dává pozor na území smečky. Jo a potkal se s Liss, která ho povýšila a on je z toho trochu na prášky.
Úkoly: Aktivista (jestli se počítá lov divočáku s Phoenix), Pisatel, Hraničář také splněn (klidně ti najdu odkaz na ten dlouhej post), Učitel

Přikývl jsem. Musel jsem Liss věřit, musela vědět co dělá. A když jsem měl vyšší postavení, znamenalo to, že jsem pro smečku asi dobrý. Možná za to může fakt, jak jsem tady pořád. Členem jsem byl od posledního podzimu a mohl jsem tady svůj přístup rozvíjet mnohem víc a rychleji, než kdekoliv jinde. Vlastně jsem byl moc rád, že mám za alfu mou kamarádku. I když občas to byla spíše nevýhoda, Liss zkrátka byla velitelkou tělem i duší.
Chtěl jsem vědět, jestli by Nixi chtěla znát budoucnost. Její odpověď byla krkolomná a vlastně mi neřekla nic, co už bych nevěděl. Nechtěla svou budoucnost znát a i kdyby, byla by zklamaná, že toho dosáhla. Takhle měla cíl i cestu, kterou musí projít a na konci jí bude čekat slibovaná odměna. "Hmm..." Zabručel jsem a snažil se vymyslet nějaký dobrý příběh. "Co když ti spadne srst? Narostou ti další tři nohy? Budeš mít pět očí, nebo budeš úplně bez zubů. Věděla bys to teď, že se to stane za rok! Nechtěla bych to vědět, aby ses tomu vyhla? Nebo... nebo se změníš v samce! Jen lusknutím tlapek!" Vyhrkl jsem příklady, které byly opravdu jen málo pravděpodobné a používaly se na strašení malých vlčat. Ale musel jsem to říct, přece jsem to nemohl nechat jen tak? "Neměla bys radost z toho, že nebudeš mít tři páry nohou?" Naklonil jsem hlavu na stranu a zazubil se. Snažil jsem se ve své hlavě představit, jak by asi Nixi vypadala, kdyby měla tolik nohou. Byla by opravdu srandovní. A já bych netušil, jak bych měl chodit, abych nespadl, nebo nevypadal komicky.
Má smečka pro mě opravdu hodně znamenala. Liss mi dala příležitost a já se jí ujal. I přes to, jaký jsem byl lenoch. Zhluboka jsem se nadechl. "Myslím, že o Chaosu samotném ještě uslyšíme." Řekl jsem a byl z toho lehce nesvůj. "Ti vlci chtějí škodit, páchat zlo... kdo ví čeho všeho jsou ještě schopní. Já ještě žádného vlka z Chaosu nepotkal." Neměl jsem ani tušení, kde bych je měl hledat. Jaké mají podmínky, když chce někdo k nim do té podivné a smradlavé tlupy. Nixi si ale nebyla jistá, jestli by se za svou smečku postavila. Každý to měl očividně jinak a ona to brala více osobně. Což jsem chápal. "Tak doufám, že jednou to tady budeš nazývat rodinou!" Řekl jsem a zazubil se. Každý měl právo na svůj názor a když se necítil na to, bojovat za svůj domov - aspoň zatím. Nemuselo to tak být. Nixi byla prozatím nejnovějším členem, ale já si byl jist, že jí to tady přiroste k srdci stejně jako mě. "Můžu ti ještě ukázat, kde budou růst ty houby až bude teplo, chceš?" Navrhl jsem. U jezera jsme lenošili snad i několik dní. Možná bylo načase se porozhlédnout po lese, jestli je vše tak jak má být.

Rozhlédl jsem se, lehce se převalil na druhý bok. Ležel jsem u jezera a užíval si přítomnosti Nixi a krásně velkého jezera. Tenhle pohled jsem měl opravdu moc rád. Panoval tu takový klid, že bych si na to i zvykl. Počkat, já už si zvykl. Žil jsem tady moc rád a opravdu si navykl na veškerý zdejší ruch. Lov sem mohl jednou začas oželet, občas někomu o pomohl. Bylo to tady na pohodu.
Čenichal jsem, ale do čumáku mi nešel žádný nový pach. Byl jsem z toho možná trochu zklamaný, že stále nikde nikdo není. Členové smečky se na pár dnů nejspíš zdekovaly. Tady aspoň Nixi mohla vidět, že si může kdykoliv jít kam se jí jen zachce. Dělali to tady všichni. Jen já byl moc rád tady, na území smečky. Snad si toho Liss stačila už všimnout, že jsem tady moc rád! A hlídám jí území. Ovšem když se tu někdo objeví, měl bych co dělat s tím, jestli za ním jít, nebo ne. Spíš bych ho vytím zavolal k sobě, abych se mohl vyhnout procházce směrem k cizinci.
Nakonec jsem se zvedl, bylo načase se umýt od krve, kterou na mě zanechal ten ušák. Pomalým, šouravým krokem jsem udělal těch pár namáhavých kroků. Hlavu sklonil a začal nejdřív s čumákem. Využil jsem i chvíle, abych se pořádně napil. Voda byla chladná, ale ve vzduchu bylo cítit jaro. Konečně. Radoval jsem se. Měl jsem jaro opravdu moc rád. Udělal jsem jeden krok dopředu, abych ponořil tlapky, ve kterých jsem ještě před chvíli držel toho ušáka. Krev sice na mých černých tlapách nebyla vidět, ale já cítil slepené chlupy a to jsem opravdu neměl rád. Nakonec jsem tam ponořil i svou bílou hlavu, abych se osvěžil. Vodu jsem ucítil v uchu a ihned jsem jí vytáhl. Začal jsem s ní třepat, ale voda mi zajela do jednoho ušního sluchovodu. A tak jsem měl jedno ucho zalehlé. Snad se to časem spraví. Doufal jsem. Zavrtěl jsem hlavou a posadil se. Hladina byla tak klidná, že mě to k ní tak táhlo. Tenhle pohled bych si dokázal zapamatovat a chtěl bych ho vidět i na smrtelné posteli. V pozadí hory, na špičkách sníh. Pod nimi les, pláňka a jezero, na které zářily sluneční paprsky, zkrátka slast pro oči.

Děkuji moc za super akci! Tlapku poprosím do magie Ledu. :-)

Zapsáno

Nixi si mě i nadále dobírala a já jí to žral i s navijákem. Provinile jsem klouzal pohledem na ni a pak zase na jezero. Nedokázal si představit, jak budu všechno tohle stíhat. Lenošení, pozorování, lovení, bránění. Bylo toho zkrátka tak moc, až mi z toho začínalo být šoufl. "Všechno tohle mám obstarat? A co pak dělá celý den třeba ta beta?" Vykulil jsem oči a nedokázal si sám sebe na takovém postu představit. To bych zhubl jedna báseň a to jsem rozhodně neměl v úmyslu! Já jsem se sám sobě líbil takový, jaký jsem byl! A že mi to dalo práci roky, než jsem přišel k téhle postavě!
Nakonec to z Nixi začalo lozit. Vysvětlila mi, že kappa je vlastně plnohodnotný člen. Nemám větší povinnosti, než teď. Spadl mi kámen ze srdce, určitě to musela slyšet, protože to byl šutr jako hrom. "Phoenix! Tohle mi nesmíš dělat." Vyplázl jsem jazyk a spokojeně si přemlaskal. Můj klídek byl zase v bezpečí a mé lenošení tak bylo daleko od všech aktivit světa. "Tak já myslím, že Liss má hodně rozumu, aby mi vyšší postavení nedávala." Věděl jsem, že jsem tady jen kvůli mé perfektní a bezva povaze! Ale také hlavně ze známosti a na třetí... za třetí to bylo možná kvůli mému vzhledu. Byl jsem opravdu velký vlk, který naháněl strach na dálku. Takže se takový vlk na ochránce přece jen hodí.
Položil jsem Nixi zajímavou otázku, která mi kroužila hlavou. Týkala se budoucnosti a Nixi jí nechtěla znát. "Ani trochu tě to neláká? Zjistit kam se za ten rok posuneš? Jestli tvá píle bude vůbec k něčemu?" Zeptal jsem se zvědavě. Kdo ví, kam to tahle vlčice nakonec dotáhne, ale ambice měla opravdu veliké. Každopádně i na mě padla zajímavá otázka. Zamyslel jsem se. "Vím, že rodinu dělají vlci, ne místo, ale..." Zamumlal jsem zamyšleně. "Ale rozhodně bych svou rodinu bránil v přední línii, pokud by se jednalo o útok Chaosu. Nedal bych jim tenhle les tak snadno." Ale musel bych se na to psychicky i fyzicky plně připravit. Rozhodně bych si nedokázal představit jen tak z fleku si jít někoho zabít, nebo zbít. Ale kdyby napadli mou rodinu, musel bych něco udělat. "A určitě nebudu sám, viď?" Myslím, že Nixi by rozhodně nebyla někde pozadu.

Div mi nevystříkly slzy do očí. Podíval jsem se na Nixi, která měla tvář úplně kamennou. Začala mi vysvětlovat, co všechno musí kappa vlastně dělat. "Ale já si ten post nepotřebuji udržet!" Vyhrkl jsem okamžitě. Vždyť já o to ani nestál! Byl jsem spokojený tam, kde jsem byl. Ani jsem netušil, kde vlastně jsem, ale to byla věc vedlejší. "Počkat, co máš pořád s tím lovem? Všechno se netočí furt jen kolem lovu." Řekl jsem a zamračil se. Kdykoliv se o něčem mluvilo, Nixi měla v hlavě jen běhání a lov. Jako by v hlavě měla ten mozek už tak vyhoněný, že tam běhala jen ta opička dokolečka. Byla tak neskutečně aktivní, že jsem z toho byl celý paf. Její život mi zní jako peklo! Mluvil na mě čertík, který mi zrovna poskakoval po rameni, samozřejmě imaginární. Každopádně vše, co řekla smrdělo aktivitou, chozením a spoustou energie. Na to jsem neměl kapacitu. Už jen z toho důvodu, že jsem byl vlastně ochránce. "Smečka má tolik povinností." Vzdychl jsem a položil hlavu zpátky na zem. Nixi mi můj úděl moc nezáviděla, ale já moc dobře věděl, že vnitřně mi závidět přece musí! Byla moc cílevědomá a sama říkala, jak moc chce jít výš! Určitě si dělá jen srandu, nebo ne? Nebyl jsem si jistý, ale byl jsem z toho lehce nesvůj.
Oklepal jsem se a raději přesunul svůj zrak na jezero, hladina byla klidná, stejně tak jako i zbytek lesa. Dneska tu byl opravdu až moc velký klid. Přišlo mi to trochu zarážející. Většinou tu bylo aspoň trochu živo. "Chtěla by ses někdy podívat do budoucnosti? Třeba co bys dělala tenhle den třeba za rok?" Zeptal jsem se jí. Já osobně bych to vidět nemusel. Moc dobře jsem věděl, že za rok budu líně ležet stejně, jako dnes. Ale Nixi to mohla mít jinak, někoho budoucnost třeba i děsila. "Já vím, že budu určitě tady." Vyhrkl jsem a povzdychl si. Nikdy jsem se nikam nechystal a výpravy? To už jsem měl za sebou. "Párkrát jsem tady zažil děsivé věci a myslím si, že na území smečky mi nehrozí, že budu muset trmácet se v nějakém davu za dobrodružstvím." Na to jsem byl až moc starý. Hehe.

Byl jsem trochu zklamaný z toho, že Nixi odmítla můj post kuchaře. Ale nedalo se nic dělat, Nixi nechtěla, najde se určitě někdo další. O tom byl ten život, nebo ne? Navíc bylo fakt... kdo by chtěl sloužit celý život? Takhle mi to vyhovovalo, staral jsem se jenom o sebe a nemusel tak dávat pozor na ostatní. Nixi pak znova mluvila o tom, že mohla být alfou. Usmál jsem se, ale ve skutečnosti mi to nic neříkalo a jen jsem to přešel. "Třeba přijde jiná nabídka, lepší." Pokrčil jsem rameny. Kdo ví, co jí zdejší život přinese. Byl nevyzpytatelný a já věděl, že se může stát prakticky cokoliv! A když jsem říkal cokoliv, tak opravdu cokoliv. A já za to budu rád, hlavně ať Nixi zůstane někde poblíž, abych se mohl dívat jak nádherně stoupá. "To je různé." Nechtěl jsem na to moc odpovídat. Síla byla zvláštní a z vlků to spíše tahalo zlo. Magie mi přišla spíše přítěží, ale byl to jen můj osobní názor a nechtěl se k tomu moc vyjadřovat. Spíše jsem se začal nepřirozeně kroutit na zemi sem a tam.
Povzdychl jsem si. Nixi asi nikdy nezměním. Navždy to bude vlčice s velkým míněním a obrovskými cíli. "Ano jsi úžasná, ale já už na sobě nic zlepšovat nechci. Takže ne vždy je co zlepšovat." Já na to byl dosti líný a měl na to svůj názor. A kdybych po něčem prahl, musel bych se změnit. Být jiným a jít si tvrdě za tím, po čem bych toužil. Ale já netušil, co bych ještě tak mohl chtít. Měl jsem střechu nad hlavou, spoustu kamarádů. Co víc vlk potřebuje, kromě dobré společnosti?
Pak se tu objevila Liss. Spadla mi brada. "Ježiš šmarja Liss ty jsi tak krásnááá! Tak sexy a téééda, Nixi! Nixi vidíš co dělá život se mnou? Mrkni jak je Liss krááásně kulatá!" Zazubil jsem se, ale zůstal ležet na zemi. Liss se ale dlouho nezdržovala, poplácala mě po hlavě a povýšila mě na kappu. To už nebylo tak crazy, neboť s novým postem se pojí spousta nových povinností. I to nezapomněl zmínit. "Počkej cože... LISS!" Zavolal jsem na pupkatou vlčici, ale ta už zmizela z dohledu. Netušil jsem, že je Liss březí, ale vzal jsem si to jako že jí asi hodně přes zimu chutnalo. A něco podobného bych moc rád udělal i na Nixi! I jí by určitě slušelo takové pupendo!
Zavrtěl jsem hlavou, abych se z toho všeho vzpamatoval. Nixi mi hned gratulovala k novému postavení. "No.. to koukám. Co to znamená?! Co dělá kappa? Nevíš?" Vykulil jsem na ni oči. "Doufám že to neznamená třeba... něco... něco závažného!" Doufal jsem, že ne.

Přitakal jsem Nixi s naprostou sebejistotou a radostí. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji až do doby, než mi můj úsměv na tváři ztuhnul. "Počkej." Zadržel jsem ji a zvedl tak tlapku do vzduchu. Radostně jsem zavrtěl ocasem. "Lovit a lovce budeš potřebovat stále. Já budu pouze porcovat maso, co mi přinesou, co říkáš?" Zamrkal jsem toužebně. Tohle by snad šlo, nebo ne? Tenhle geniální plán naprosto seděl k mé povaze. Jídlo budu mít zadarmo a budu se moc nacpat, kdykoliv se mi zlíbí. "To bych bral, abych už nemusel nikdy lovit." Vysvětlil jsem jí a při tom přikývl. Po ničem jiném jsem neprahl, než jen ležet, lenošit a užívat si tu hromadu jídla.
Nixi chtěla ovládat hlavně svůj oheň, i počasí. Ale moc dobře jsem věděl, jaké jsou nástrahy zdejšího světa. "Jednou okusíš.. a pak tě to chytne a budeš chtít víc a víc síly." Věděl jsem, co to s vlky dělalo. Jednou jsem byl i ve zdejším Podsvětí, kde vlci prahli hlavně po moci. Nevzpomínal jsem tam na to úplně nejlépe. Měl jsem tam na starost hned dvě vlčata. Azraela a to druhé... jsem si už nepamatoval. Ale věděl jsem, že na ně musím dávat pozor. Vzpomínky... Zajásal jsem v duchu.
Já byl se svým životem spokojený, ani bych ho nechtěl měnit, vůbec jsem neměl chuť to měnit. Byl jsem spokojený takhle. Jak to bylo. A Nixi to na mě obdivovala. "Ty si někdy řekneš, že jsi spokojená? Moc vlků si to neřekne ani na smrtelné posteli." Kolikrát bylo lepší se spokojit s tím, co nejeden vlk měl.
Nixi si pak dělala srandu. Vyprskl jsem smíchy, naštěstí jsem zajíce už celého snědl a mohl si jen oblizovat tlamu a tlapky, na které mi spadlo několik kapek krve. "Ale houbelec, sekne ti to." Vysvětlil jsem jí. "Ještě chceš se mnou zůstat?" Se mnou znamenalo, že bude jen ležet a jíst. Takže bude čím dál větší. "Na můj vkus si ještě moc hubená ale." Ujistil jsem jí a převalil se na bok.

Nixi byla zábavná, občas jsem sice přeslechl to správné slovo. "Jo, větry mám taky, díky za optání." A nijak jsem se nevzrušoval a jedl dál. To, že ta věta nedávala smysl už bylo zcela vedlejší. Raději jsem se zaobíral požíráním. Jednou bych se chtěl projíst do jiného světa. Do světa třeba někde, kde bude maso viset na stromě a stačí jen přijít a kousnout si. Byl to krásný sen, jednou jsem takový sen možná i měl! A byl tak príma.
Byl jsem zvědavý, co Nixi bude dělat, až bude všechno umět. Záleželo na tom, kdy se to všechno naučí, proto mě to celkem i dost zajímalo. "Co máš ještě za cíl? Máš už smečku, chceš být všemocná. Chceš dobít svět? Stát se královnou?" Usmál jsem se. "Správná královna potřebuje ochotného poddaného, nebo klauna, nebo... kuchtíka!" Řekl jsem a spadlo mi opět sousto z tlamy. To bylo geniální. Mohl bych bych kuchař! Nejdříve bych koštoval jídlo, pak bych jí ho s chutí připravil! A můžu si i kousek dát, takže 3/4 sním a čtvrtku dám Nixi, stejně toho moc nesní. Byla by jsme dvojka k pohledání. Rozhodně jsem nechtěl, aby někam odešla, to by bylo moc smutné. A mě by to určitě nějak poznamenalo, už jsme toho spolu zažili tolik!
Možná taková magie existovala, možná ne. Tak či tak obchodík byl na mé poměry moc daleko. "Kdo ví, třeba to zjistíš a někdy mi dáš taky vědět." Houkl jsem a usmál se. "Ale já jsem spokojený takový, jaký to mám teď. Nepotřebuji nic vylepšovat." Zhodnotil jsem svůj život nakonec. Tohle nemohl říct jen tak někdo.