Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za 10 žetonků prosím jednu mušli :>

Zapsáno

Zalézt do tepla, zopakoval jsem si pokyny v duchu a neubránil se mírnému úšklebku. Teď po těchhle povodních, v tohle roční období, nebude lehké najít místo, které je suché a ještě k tomu teplé. Musím si najít jeskyň a zkusit si poradit pomocí elementu... Hm, kdepak jen bych sehnal toho toho... Obchodníka. Třeba by měl nějaké vysoušecí udělátko. No, asi ani nebylo třeba udělátek, protože mi Shine kožich vysušila jen tak?
Zeleninu? Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mě chtěla vlčice ještě navrch k tomu všemu, co už pro mě udělala, ještě krmit. "To je v pořádku, děkuju moc." Sledoval jsem ji, jak odchází a jak se zbavuje mrtvého těla. Natáhl jsem zvědavě krk, abych viděl, co s tím hodlá dělat - a pak těžce polkl, když tělo zem pohltila. Čeho všeho byla safra Shine ještě schopná? Až mě to mírně děsilo. Bude lepší se zdekovat, než se něco stihne zvrtnout.
"Děkuju ještě jednou za pomoc. Půjdu si najít nějaké to suché místo a vyspat se z toho... Můžu se v- ti nějak odvděčit?"

https://drive.google.com/file/d/1F8zf9V7Gr95mDoxazvxzZ_hqDmDkFegh/view?usp=sharing

× Nech si ošetřit vážné zranění související s potopami
× Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti / odvar z trychtýřku

"Ohrožení života umí i ve slušných vlcích probudit primitivní pudy," přitakal jsem slovům vysoké vlčice, "všechno ve jménu sebezáchovy." Až moc dobře jsem věděl, co jsem říkal. Ještě aby ne, když jsem to zažil z pohledu první osoby, že ano?
Ani jsem si nevšiml, že z toho promoknutí nějak posmrkávám. Jak jsem tu teď ale stál, několikrát jsem pčíknul. No, co mi ještě scházelo. Jako správný hypochondr budu teď ještě nachlazenej, no paráda! Měl jsem víc štěstí než rozumu, že jsem narazil zrovna na tuhle vlčici. "Moc děkuju," řekl jsem s jemným úsměvem, když Shine začala nanášet plazivec na ránu. Následně jsem však hned zatnul zuby, protože ten kontakt trochu zabolel, ale nic, co by se nedalo vydržet. Pčík. Pokýval jsem hlavou. To dávalo smysl. "To je od vá- od tebe velmi šlechetné, Shine. Moc hezké jméno. Já jsem Gareth," řekl jsem přátelským, konverzačním tónem. Pčík. To je otravné... Hm? To stačí několikrát pčiknout a dostanu extra služby? To si nechám líbit. "Děkuju." Sledoval jsem, jak vývar připravuje a pak, když mi byl nabídnut, tak jsem ho poslušně vypil bez ohledu na chuť.

× prodiskutuj povodňová zranění

Šel jsem tedy blíž k vlčici, když ta se pohla. Že bych ji zbudil? ...Nebo už nespala? Zarazil jsem se na místě. Ani jsem nemusel o pomoc prosit. Ah, jaké to vysvobození. "Dobrý den," nahodil jsem zdvořilou personu a doufal, že mi to nějak pomůže. Ano, prosím. Nedosáhnu na ni," zakňučel jsem a zatvářil se politováníhodně. No nedali byste tomu pětikorunu? "Hmm, plazivec?" nastražil jsem oči a podíval jsem se na rostlinku, která se objevila vlčici u nohou. V hlavě jsem si udělal mentální poznámku o tom, jak to vypadá a jak to použít. To se určitě bude hodit. "Ne ne, tohle není z vody. To mám od jedné vlčice." Nerozebíral jsem situaci víc. Kdybych se do těch lží moc zamotal, tak by přestaly být uvěřitelné, tak je lepší situace zamlžit, něco vynechat, ale moc si toho nepřidávat. "...Tohle vy děláte často? Že pomáháte cizím vlkům?"

Zůstal jsem ležet a hledět na vlčici. A ona mi jen tak nabídla se k nim přidat? Byl jsem vůči téhle nabídce docela skeptický, ale nebyl jsem v pozici, kdy jsem si mohl zrovna vybírat. Pokud v tom nebyl žádný háček, tak bych z takových spojenců mohl profitovat. Stačí se s nikým moc nekamarádíčkovat a moc se na nikoho nespoléhat, moc se nesvěřovat. To by šlo. Budu se tvářit jako věrný bratr, dokud to pro mě bude výhodné. Přikývl jsem. "Pokud jsou všichni členové jako vy, bude mi ctí," odpověděl jsem s úsměškem na rtech. Snažil jsem se ignorovat bolest po šrámech, které tento souboj na mém těle zanechal. S něčím, co by se dalo nazývat úsměvem, jsem si vyslechl všechna pravidla.
Posadil jsem se, až když alfa se svými vlčaty odešla.
Chvíli jsem tam seděl a přemýšlel, co dělat s ranami po boji. Zvedl jsem se po nějaké chvíli - až když déšť ustal a na nebi se objevila duha. Pomalými kroky jsem se ploužil okolo jezera a hledal nějaké místo, kde bych si mohl lehnout a aspoň se z toho vyspat. A jak jsem tak šel, uviděl jsem velkou černou vlčici. Zdálo se, že spí. Nevypadá nebezpečně... Možná když na ni udělám smutné oči, tak mi tu ránu na zádech olíže? A pak se budu modlit, abychom se už znovu nepotkali... Ponižující, ani si na to nedosáhnout a potřebovat něčí pomoc? Pf.

Gareth
- Udělej nájezd na cizí bezpečné místo/hranice (3b) [Allavanté a vlčata úkryt]
- Servi se s cizím vlkem (4b) 3/3 [S Allavanté a jejími prcky]
___________
Celkem: 7b

Servi se s cizím vlkem 3/3

Běžel jsem tedy vstříc útoku cizí vlčice - a došlo ke střetu tak nějak v půli cesty. Co jsem ale nečekal bylo, že se z úkrytu vyhrnula celá školka vlčat a dala se svými malými, ale zato ostrými, zoubečky do útoku v první linii. Zmateně jsem se po nich ohlédl koutkem oka, zatímco se mi zem pod tlapkami svezla ve stejnou chvíli, kdy se mi do krku zakousla ta jejich "alfa". Naprázdno jsem otevřel tlamu, dech se mi na moment zadrhl v krku, jak jsem pocítil tlak gravitace smísený s bolestí; ale nevydal ani hlásku. Jo, tahle tlupa děcek vypadá jako dobrej chaos, to byla asi moje první myšlenka po dopadu na rozmáčenou zem - a pokud pode mnou v ten moment zrovna nějaké nešťastné vlče bylo, teď bylo nejspíš zalehlé. Zůstal jsem ležet na zemi, poražený, a zírat na tuhle vlčici, která mi teď dávala přednášku o tom, co to ten Chaos je. Funěl jsem, ale postupně mě hněv opustil - a vystřídal jej pud sebezáchovy, který si předtím odskočil kdoví kam. "Ughh..." vylezlo ze mě, když jsem zvedl hlavu a pocítil ránu po jejích zubech. "Přiznávám. Tohle vám jde dobře. Odhadl jsem vás špatně."

Servi se s cizím vlkem 2/3

Úsměšek mi ze rtů zmizel v momentě, kdy z úkrytu vystoupila tmavá vlčice. Čekal jsem, že na mě zaútočí. Nic jiného se od cizího vlka v téhle situaci ani čekat nedalo a byl jsem ze svých cest zvyklý očekávat od ostatních jen to nejhorší. I přesto jsem však nebyl dostatečně rychlý na to, co přišlo. Uskočil jsem, co mi to jen obratnost dovolila, ale plamen ohnivého biče mi i tak sjel na koso po hřbetu. Sykl jsem bolestí a rychle otočil hlavu tak, abych si popálená záda zkontroloval. Nevíte, jak jsem byl z nenadání vděčný za deštivé počasí. Tady nebylo nic, co jsem mohl s ranou v tomto okamžiku dělat - a do toho podivného jezera by mě nikdo nedostal i bez přítomnosti téhle "alfy chaosu". Její poznámka o slabé iluzi mě solidně urazila. Ufrkl jsem si. "Chaosu? A to má bejt jakože co? Kult nebo bordel?" Rozzuřen, vystartoval jsem oproti hnědé vlčici - vstříc jejímu útoku.

Servi se s cizím vlkem 1/3
Udělej nájezd na cizí bezpečné místo

<< Hraniční pohoří
Sešel jsem pomalu do údolí, ve snaze vyhnout se nebezpečným skalám. Opravdu jsem si nepřál uklouznou na nějakém šutru, děkuji pěkně. Co jsem však pod pohořím nalezl bylo méně než hezké. Temná hladina, patrně zvednutá nepřetržitým deštěm. Ohnul jsem čenichem. Taková smůla. Upřímně, čím déle jsem na těchto ostrovech byl, tím více jsem je nenáviděl.
Obešel jsem si jezero na okolo. Brzy jsem uviděl cosi jako plamínek, světýlko. Zastavil jsem se a v hrdle se mi ozvalo zavrčení. Měl jsem tady toho všeho po krk. Ještě tak narazit na nějakého vlka, který by mi chtěl ublížit. Lepší by bylo na něj zaútočit první. Vzpomněl jsem si na hořící Začarovaný les a koutky se mi stočily do úlisného, podlého úsměšku. To znělo tak sladce... Zastrašit kohokoli, kdo tam byl. Vytvořil jsem iluzi medvěda, který zaútočil na úkryt se světlem a pak zmizel pryč. Nebyl jsem dál než na deset metrů daleko - jinak by iluze nefungovala.

Zdálo se, že toho už víc z "maličkého" nevymáčknu. Ufrknul jsem si, zakroutil hlavou a rozešel jsem se jižněji pohořím. Po cestě jsem narazil na vlčici, která zrovna odcházela z jakési pouště. [Zapsání rychlohry s Tundrou] Setkání však bylo předčasně ukončeno, šlo jen o velmi krátkou konverzaci. Přikývl jsem jí tedy na rozloučenou a pokračoval dále jižněji přes pohoří. V tom všem začalo ošklivě pršet. Zvedl jsem čenich k obloze, na tváři se mi objevila otrávená grimasa. Jak já nesnášel vlhko... Pokračoval jsem dál a dál pohořím, skaliska s deštěm začala klouzat, což výrazně zpomalilo moje tempo. Nebyl jsem zrovna nadšený. Ani jsem se nesnažil potlačit zavrčení. Déšť, zdálo se, nechtěl ustat. Pokračoval jsem stále více na jih, zdálo se mi to být až nekonečné.

>> Prokleté jezero (přes Temný les)

Nadzvedl jsem jedno obočí do zmatené grimasy. "Co?" Proč bych se ptal člena smečky... Co? "Jak mám vědět, že jsi členem smečky, proto se tě ptám ne, abych to zjistil, abych náhodou nenarušil zdejší hranice a nedostal se do problémů..." Pokusil jsem se krotit svoje emoce, ale vlkova reakce mě rozčílila a tak se mi to možná nepovedlo úplně skrýt. To mi však bylo docela jedno, světlý vlk působil vyděšeně. Pokud se mě bál, nemohl být dostatečnou hrozbou. To mi dodalo sebevědomí. "Ale jak tak koukám, tak tady žádné trable nehrozí." Spadla maska a na obličeji se mi objevil zlověstný úsměšek. "Takže, maličký," zcela jsem ignoroval fakt, že jsem menší než on, "nechceš mi o sobě něco říct? Nebo třeba o těchhle ostrovech, hm?" Něco v mém hlase naznačovalo, že pokud nebude spolupracovat, mohlo by to mít nepříjemné následky.

Měl jsem co dělat, abych se nedal do smíchu. Zřejmě jsem vlka vylekal, jak nepříjemné. A to jsem se ani neplížil. Copak spal? Musel jsem mu způsobit dobrý šok, protože začal koktat. Venčit se? Neopustil jsem si úšklebek. Copak vypadám jako jezevčík? "Nehledám nic konkrétního... Jen to tu pořádně neznám a ucítil jsem pach smečky. Vzhledem k tomu, že se náhodou nacházím poblíž hranic, tak jsem se chtěl ujistit, že zdejší obyvatelé vědí, že přicházím v míru a hned zase odejdu... Hory nemám moc rád. Jste členem zdejší smečky? Nebo... Víte o ní něco?" Co jsem tak tušil, území bylo docela velké. To muselo ve smečce být mnoho vlků. Prohlédl jsem si vlka od hlavy k patě ještě jednou. Světlé zbarvení by se snad i k severním oblastem hodilo, ale nepřišel mi nijak extra arktický. Možná sem také jen zabloudil a nebyl zdejší, pach by tomu naznačoval - ale nedokázal jsem to určit přesně. "Uhm, kdo by mě měl sledovat?"

<< Začarovaný les (přes Tajgu)

Utíkal jsem pryč, stále jsem nedokázal uvěřit tomu, že jsem ten les skutečně zapálil. Míjel jsem stromy, ale v okamžiku kdy se terén začas svažovat, moje kroky zpomalily, až zastavily úplně. Otočil jsem se, protože mi právě něco došlo. Necítil jsem kouř, ani jinou vůni hořícího dřeva. A když jsem se ohlédl směrem, kterým jsem přiběhl, tak jsem ho ani neviděl. Pryč byl. Fuč. Jako by tam nikdy žádný požár nebyl. Přimhouřil jsem oči a mírně se zamračil. Tohle přece nedávalo smysl. Ale čím víc jsem nad tím uvažovat a dal si věci do souvislostí, tak mi to došlo. Byla to iluze a žádný oheň tam skutečně nikdy nebyl. Utekl jsem před falešným obrazem, který jsem sám stvořil.
To mi dalo chvilku k odpočinutí a uklidnění se. Myslet si, že se mi vymkl můj vrozený element kontrole? Pff! Zas tak levý ještě nejsem. Ať už mi ten Wu namíchal jakoukoli šlichtu, o účincích nelhal.
Vydal jsem se tedy nyní již klidným tempem dál do pohoří. Brzy jsem si všiml jakéhosi vlka. Tedy, první jsem ho ucítil. Byl jsem si vědom blízkosti hranic smečky. Nechtěl jsem působit jako narušitel, kdyby přišlo na boj, ani bych se neubránil. Opatrně jsem zamířil k vlkovi, ocas svěšený dolů, abych ukázal, že nestojím o zbytečný konflikt a zastavil pár metrů od něj. "Dobrý večer."

Zarazil jsem se. Slyšel jsem dobře? Rosé chtěl, abych to opravdu udělal? Zamyslel jsem se. Jakou katastrofu bych tím mohl způsobit? Co když v lese jsou vlci? A ke všemu... Necítil jsem se být zrovna nejmocnější. Co když se mi ten oheň nepovede rozdělat a jenom se zesměšním? Pff. Ukázal bych tak flekatému vlkovi, jak moc jsme slabý. Opravdu jsem to těch riskovat? Váhal jsem. Ale kdybych to odmítl, popřel bych svůj názor, popřel bych všechno, co jsem mu doteď řekl. To by nebylo rozumné. Myslel by si, že jsem lhář a pak, když bych si opravdu potřeboval vymýšlet, neprošlo by mi to. Nakonec jsem tedy přikývl. "Dobře, zkusím to, ale pokud se les umí hýbat, možná se umí i sám hasit a nepůjde mi to." Tím jsem si zajistil, že pokud ho nepodpálím, bude to vinou samotných stromů, ne mojí. Zaměřil jsem se na jeden z kořenů. Objevil se na něm drobný plamínek, ale hned na čerstvém zase uhasl. Přešel jsem tedy pohledem ke spadanému listí a zkusil podpálit to. Povedlo se mi to, jak jakmile dohořelo to, na které jsem se soustředil, okolní zůstalo jen doutnat. Oheň se nechtěl šířit. Bylo to, jako by se mi ten potracenej les vysmíval do ksichtu. Hromadila se ve mně frustrace, tiše jsem zavrčel a zkusil to znovu. Soustředil jsem se na svůj mentální obraz hořícího lesa natolik, že jsem pevně zavřel oči... A když je znovu otevřel, můj obraz nemizel. Před mýma očima byl hořící les a to samé viděl i Rosé. Ani jeden z nás však nevěděl, že je to iluze a nikoli skutečný oheň. Chvíli jsem nevěřícně zíral na své dílo, byl jsem na sebe hrdý, ale zároveň jsem se bál svých vlastních plamenů a začal couvat a pak se otočil a utekl bez rozloučení do hor.
>> Hraniční pohoří (přes Tajgu)

// Iluze vydrží jen tohle kolo, pak zaniká.