Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mnoho konverzací, mnoho slov, které vlčici občas až prolétly jedním uchem tam, a druhým zase ven. Napaden? Musilo být jen štěstí, že mne alespoň ve dvojicích poslechli na slovo. Vždyť by jeho krev byla na mých tlapkách - sebevíc schopný je, Chaós je silný soupeř. Střihla uchem, nedala na sobě nic znát: ale v hrdle jí vyschlo, a srdéčko poskočilo. Mohl dopadnout jako Cinder. Óch! Uvědomovala si, že tohle všechno nemohla být její chyba a že jí její tělo jen dávalo na zřetel, že se ještě plně nezotavila z utržených ran - jenomže to byla taková ostuda. Kdyby tehdy byla na oba dva tvrdší, k hranicím by třeba nikdy nedošli a nikdy nepotkali toho hada, stejně jako by nikdy nepřišli na to, že se nám hranice snaží překročit. Co by v takové situaci bylo pro Hanku důležitější?
Odpověď, kterou v srdéčku vycítila, byla nedostačující. Nemohla si vybrat.
„Než bychom potkali více lovců může uběhnout dlouhá doba. Takový lov domluvíme hned po dalším srazu,“ pousmála se nakonec na bělavou vlčici, aby neztratila naději, že se ho jednou dočká, „prvé půjdeme spolu a něco ulovíme. Protože u nás máme mnoho lovců, zrovinka ti u toho vybereme zaměření,“ navrhla. Věděla o takových vlastně jejich nejnovější lovkyně? Zbytek lovců o tom již musil slyšet na sraze, ale i těm dosud možná tohle rozsouzení nepřistálo. Máta se toho mohla ujmout. Snad také bratr Einara? Kéž by všechna takhle práce zase nepadla jenom na ni.
Namísto odpovědi svému kamarádovi jen provinile zamávala na rozloučenou, ba také se po něm hezky usmála - mohl jít s nimi, ale než to stihla navrhnout, už byl jako správný hraničář v trapu. Škoda! S takovou se nicméně otočila po Althyře: „Nu, vyrazíme?“ a po souhlasu vyrazila jednou z horských cestiček, která byla známá snad jenom zkušenějším členům smečky.

>> Tajga

Po slovech svého kamaráda se Hanka zadívala po horách, které obepínaly jejich území. Pnuly se ve vojenském zástupu, jako kdyby jejich smečka patřila k samotným generálům a dávaly na obdiv věru hezké vyznamenání - tahle se uměla překrásně blyštit, když na ni svitlo sluníčko, téměř jako oči Cinder, a vedlejší se prapodivně kroutila k samotným výšinám, přesně jako Einar. Třebaže byla její odmlka krátká, znejistěla tím, jestli chudáka nenechala na svou odpověď dlouho čekati: „To musíš cítit sám v sobě, Keiji. Kdo nad sebou váhá, ten se jen těžko stane dobrým vůdcem - a vzorem! - pro ostatní.“ Ale to také není tak úplně pravda, že, Hano? Nebo jsi tak dobrý lhář, až jsi přesvědčila sebe samu? Ale kolik pravdy na takovém šprochu bylo? Co byla její fabulace pravdy, zkreslené představy o její neschopnosti, a co zase skutečnost? Nespokojena se svými slovy nakonec dodala: „Nepochybuji o tobě,“ vyřkla, a v hlase byl znatelný tón bety.
Pysky se jí zkroutily do dalšího provinilého úsměvu, jak už jí dnes zjevně bylo přirozené, a s konstatováním zlehka zavrtěla hlavou: „Dnes mi to moc nemyslí, viď?“ Možná, že opravdu měla zůstat pod drobnohledem léčitelů - když tu ale měla černého hraničáře, určitě se jí nestane nějaké velké neštěstí. Asi. Ale což bych ho mohla nutit do lovu? To mu spíš nabídnout společnou obchůzku hranic - a třeba právě jako gratulaci za povýšení! „Uvidíme, jak se to vyvrbí,“ protože něco slibovat, to pro ni očividně neznamená nic dobrého! Co kdyby si tím proti sobě ještě někoho poštvala, udělala ve vlastní smečce nepřátele? Byla bych radši umřela, ale jen co se taková myšlenka objevila, celá mysl zmlkla.
Jenomže to byla ta stejná Hanka, která na sobě takové věci nedává znát. Nebyl Keiji nakonec pořádný chudák, že měl přístup do něčeho tak osobního? Něčeho tak komplikovaného a naprosto nesourodého s tím, co viděl před svýma očima?
S úsměvem se ohlédla po svém kamarádovi a vykročila, třebaže jejich cesta nebyla pranic dlouhá - Althyra se na obzoru brzičko ukázala sama. Sama? Ó, vždyť já si ani neuvědomila, že to není pach Einara! A přesto tak podobný, na chlup stejný... Tvář Hančí už při prvních slovech bělavé vlčice zazářila jako slunéčko, ráda, že ji vidí po všech těch krušnostech zdravou. „Ahojky!“ vyřkla k oběma, už-už přikyvujíc, „myslela jsem úplně na to stejné!“ Ale co takhle uspořádat lov pro všechny lovce? Riskantní, protože by byla Althyra vržena mezi vlky, jejichž lovecký styl nepoznala - protože ji však s jejím věkem považovala za zkušeného lovce, myslila, že by mu brzičko načichla.
Přenechala Keijimu tu čest své kamarádce povyprávět o úskalích, které je potkali, a trochu se pochlubit - ona se zatím s úsměvem povytočila po Jaině, cítící, jak se sýkorečka na jejím krku pohnula pro pohodlnější polohu. „A my dvě jsme si ještě, tuším, pořádně nepotykaly. Těší mě!“ Co když se zase jenom nepamatuji? Ách, kéž by všecku tu mlhu něco rozvířilo, kéž by zmizela!

Souhlasně vlkovi pokývala hlavou, ale mnoho váhy tomu nepřidávala. Občas jí připadalo, že si ostrovy dělaly všecičko, jenom né to, co si po nich vlci přáli - a jindy tomu bylo úplně naopak. Hlavu s takovou myšlenkou jemně povytočila směrem, kde tušila stromek své kamarádky. A co ty, Cinder? Hřeje tě dárek, co ti věnovaly? Drobounce si povzdechla a nebýt zranění, určitě by si zavrtěla hlavou, kdybys tu tak dnes byla, kdybys ho byla bývala viděla...
S jemným pokrčením ramen se vytrhla z myšlenek: „Myslím, že nás není tak moc, jak se na první pohled zdá,“ zmínila jednu ze svých dlouhodobých domněnek, „jenom je o nás vždycky na srazech nejvíc slyšet - tedy, o našich učednících. O mých učednících.“ Většina totiž byla její práce, na kterou byla panečku pyšná! Nechtěla podrývat Vidarovu učitelskou autoritu, ale byly věci, ve kterých uměl být opravdu nezodpovědný. Ale cožpak mu to mohla dávat za zlé, když občas s těmi svými do některých srazů tak-tak stíhala zkušební, větší lovy? Třebaže je zahlcovala teorií každou druhou chvíli, lovec byl lovec, potřeboval pracovat celým tělem, nejen hlavou. Možná je právě v tom ten zakopaný pes. Tak usilovně přemýšlel, až si usmyslil, že jsem s ním v křížku, a teď se mě bojí. Nebo jsem mu někdy omylem řekla Cipher? Celou tu dobu mohu býti na vině já, nikoliv on. Zapeklitá to situace! „To zní jako dobrý plán,“ zahmkala svému kamarádovi, a vděčně se na něj usmála. Nepochybovala, že existovalo vícero faktorů pro Enigmovo chování - prvé bude moudré prozkoumat právě to, než se s ním vrhne na skutečné lovení.
„Brzo?“ optala se překvapeně. Jakoby se ještě před chvílí nezmiňovali o prazvláštním toku času! Nebo se její kamarád někde zapomněl a nevybavoval si, že už to bude alespoň rok, co je součástí téhle smečky? „Keiji, neznám nikoho lepšího, kdo by si to povýšení zasloužil,“ a že je opravdu třeba trochu začít povyšovat. „Necítíš se na to trošku kariérního růstu?“ Jenomže to bylo to - pokud si smečka takové postavení nevychovala už od co nejútlejšího věku, nenaučila je vážit si vlastní domoviny, těžko se zaplňovaly nerodáky. Jako bys na tom, Hanko, byla jinak. Vždyť to není tak dávno, cos sama pobíhala po smečce jako sigma, a dumala, jestli vůbec někdy Alatey řekneš "domov". A kde až byla teď, že?
Po pyscích jí však přebleskl drobounký úsměv: „Vypadá jako moc milá vlčice. Jenom je pořádná škoda, že se přidala zrovna v období potop,“ zalamentovala. Kéž by onehdá ještě počkala, aby jí mohli ukázat smečku právě z kraje jara! Ale coby ne? Trochu si spolu zalovíme, až bude sušší půda. S takovou vzhlédla k nebesům, na nichž se hezky zatřpytilo hned několik hvězdiček. „Kéž mezi nás zapadne,“ zamumlala do větru, než se s úsměvem povytočila na Keijiho, „až budeme mít nějaký lov, možná by ses k nám mohl přidat. Určitě by ocenila, kdyby tam měla po tlapce svého prvního kamaráda.“ Když už se o ní ale bavili, měla by poukázat na její pach, když ten jeho nesloužil? Musela se zdržovat někde na území, a to pro ně byla dobrá zpráva. „Je tu někde poblíž,“ vyřkla nakonec.

<< Úkryt Alatey

Úsměv, který se objevil na jejích pyscích, jasně odrážel barvy provinění ze zapomnění. Achich, to je vlastně pravda. Jak jsem jen mohla zapomenout? A zrovinka když se jednalo o vlky, kteří mohli mít tlapky potřísněné krví její kamarádky! Nebylo to trochu nezodpovědné, zapomenout na tak důležitou informaci? Tolika vlků, co se začíná nachomýtati kolem našich hranic. Cožpak je tam něco tak láká, myslí si snad, že jsme lehká kořist? Srdéčko se jí stáhlo o cosi víc, uvědomujíc si, že právě kolem území mají své cesty také její přítel, Keiji, a partner. Snad se jim všechno neštěstí vyvaruje, kéž jejich patroni dají, aby jim ani vítr chlup nezkřivil! „Potopy byly téměř ještě včera, a přesto mi přijde, že je to tak dávno,“ zavrtěla nakonec nevěřícně hlavou.
Její kroky byly pomalejší, pohyby mírnější. Hanka, která většinou měla rychlý a rázný krok a kompenzovala tím svou výšku znenadání vypadala přesně tak, jaký z ní mohli mít ostatní první dojem - že šlo o miloučkou, maličkou dušičku, co ráda poslouží jako polštářek, nebo rohožka. Možná jsem měla s těmi procházkami chvíli počkat. Ale jak bych mohla, když se příroda probouzí, když se protahuje a zívá? Je možné odolat její kráse? Ach, to jaro, ten život! „Až moc,“ zavtipkovala s úsměvem, „další hordu učedníků už bych dozajista nezvládla. Teď, když se k nám ale přidala Althyra, určitě nepadne učitelská role jenom na mě,“ snad! Ráda by si odpočinula a zalovila s trochu zkušenějšími lovci - učedníci se to sice museli nějak naučit, a hlavně od někoho, ale že by to měla být jenom ona...! „Vlastně jsem se tě chtěla zeptat na radu. Mám jednoho učedníka, Enigmu - zdá se mi, že se mi neustále vyhýbá učí se od jiných, než mě. Snažila jsem se o tom s ním mluvit, ale nepřipadalo mi, že by poslouchal, co jsem se mu snažila předat,“ svěřila se svému kamarádovi s věcí, kterou už dlouho neměla čas pořádně promyslet. Co by na jejím místě dělal on? Kdyby to tak bylo po pohřbu Cinder, asi bych ještě našla nějaké rozumné vysvětlení. Ale leží tady nějaké? Její povinností bylo se postarat o to, aby byl hnědý vlk připraven zastávat roli lovce ve smečce. Bylo možné, aby ho před Einarem prohlásila lovuschopného, když by o jeho lovení nevěděla zhola nic?
„No ovšem!“ zvolala radostně, jen co si pospojovala, co se jí kamarád snažil naznačit. Nedělalo to z Keijiho vlastně jednoho z mistrů oboru? A rázem se jí po pyscích přehnal hravý úsměv: „A určitě víš, co to znamená,“ mrkla, ale kdyby si nebyl jist, dodala, „určitě tě brzičko bude čekat povýšení. Einar by Althyru jinak určitě svěřil pod někoho jiného, kdyby si nemyslel, že si dost zodpovědný.“ Najdou ji vůbec na své procházce? Kéž by!

Obdarování. Ale čím by se byla zasloužila, když nikdy nedělala dostatečně dobrou práci, když jí srdéčko už tolikrát ochablo a dohnalo ji k tomu, že se ke druhým nechovala tak, jak by se chovat chtěla? Necítila se být hodna takových darů - rozhodně ne poté, co se v tak směšném tanci téměř jakoby dotkla smrti, a i tou byla odmítnuta. Ale sýkorky, to nebylo nic, co šlo brát na lehkou váhu - jenomže co si pod tím mám představit? Vždyť je zraněná, jediné, co na tomhle světě má, nezmůže! Až nabere dost sil, odletí - teď jistě jen potřebuje čas. Čas, a mou přítomnost. „Ano,“ uznala po zdlouhavé odmlce, jakoby její mysl utekla daleko - pryč od míst, kde se právě nacházeli, „asi ano.“ Třebaže tomu Hanka dnes nerozuměla, dojde dnu, kdy se všechno rázem osvětlí a svět už nebude vypadat tak mlhavě. Kdybych tak mohla... Těžko se jí přemýšlelo, tak těžko!
Překvapeně se na něj podívala a chvíli zůstala jen zmateně mrkat. Jakoby mi četl myšlenky, zavtipkovala sama se sebou a po pyscích se jí rázem prohnal drobounký úsměv: „Althyra? Také jsem nad ní právě přemýšlela, nebudeš mi věřit!“ Hezká náhoda, že? A jak ses bála, že už nemáte mnoho společného! „Spojíme síly a najdeme ji, bez pochyb. Jak dlouho tu jizvu vlastně máš, Keiji?“ nevybavovala si, že by jí o tom ještě stihl říct - pravda ale byla taková, že určitě mohl. Kéž by se necítila tak otupěle, tak hloupě! Sebevíc se cítila fyzicky, její mysl plula v prazvláštních mořích. Možná bych měla vyhledat léčitele, napadlo ji, ale ihned nato se jí srdéčkem prohnal strach, ale ještě to počká. Rodinným nemocem nebyla cizí, ale nebyla na tyhle typy ještě mladá?
Určitě to bylo způsobeno jenom tím lítým bojem. Samozřejmě.
„Vy hraničáři jste všichni stejní,“ zahučela naoko nespokojeně, jakoby z něj chtěla vyloudit kus byť hraného soucitu, „až budu mít někdy děti, nesmíš jim jít za kmotra - určitě byste se na mě s Arrynem domluvili, a já už bych doma neměla nikoho,“ ale nebylo by to pěkné, mít ho takhle v rodině? Kdyby si s ním tak Arryn jako hraničář vyšel na procházku kolem hranic, Keiji by měl rázem lepší známosti - a můj milý také! Srdéčko ji zabolelo, jen co na toho potulného vlka pomyslila. Tuláčisko jedno! A to mi slíbil, že mi něco ukáže.
Kam zmizel tentokrát, vrátí se do večera, nebo zase za pár let? Sýkorečka na jejích zádech se hnula, aby se lépe udržela a Hanka na moment zadoufala, že by se po něm mohla jít podívat právě ona. Kdybys tak mohla. Rezekvítek také musí mít někoho, kdo je jí blízký a za kým se těší - až se vyléčí, odletí k nim třeba až na konec světa. Hanka se zmůže jen na čekání, čekání, čekání. Pokud Arryna skutečně milovala, co ji v místních krajích drželo? Nebyla by snad také té chtivosti roztáhnout křidélka a vyletět z hnízda? Byla, je - jenomže tak, jak bylo zlomeno křidélko Rezekvítek, byla zlomena kdesi hluboko uvnitř.

>> Avar Alatey

Výplaty za Únor
Jméno vlka: Hanka z Alatey
Počet příspěvků: 4
Postavení: Beta
Povýšení: ///
Funkce: Lovec (stopař a naháněč)
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí: Vracela se do smečky na Einarových zádech, a pak se kurýrovala v úkrytu, aby nabrala trochu sil. Doufala v poňuchání, ale nikdo za ní nepřišel - jenom ptáček, který se jí nechce pustit. V tuhle chvíli je na rozpravě s Keijim, svým dobrým kamarádem.
Smečková minihra: ///

Bylo zvláštní, jak jednoduché bylo s Keijim zabřednout do starých kolejí. Viděli jsme se pár dní zpět, ale jeden by řekl, že to byly celičké roky. Ale což by pár let zvládlo strhat naše pouta? Nu? Vybavovaly se jí vzpomínky na jeho první dny v Alatey, ba také pocit nejistoty, když smečce oznámil, že by se rád zabýval hraničařením. Ach, vždyť takové věci - takřka jako vepsány do mého osudu, mého žití! Míti za přátele vlky, kteří jako první čelí nebezpečí, co se odvážně vydávají napospas nepřátelům a cizím, co rádi strkají čumák tam, kam nemají. Hance se v očích mihla nostalgie, vícero však nic.
„To je teprve správný kamarád pro hraničáře!“ vyřkla namísto nechceš se vzdát své funkce, nechtěl bys tu být někde blíž - se mnou?, „a ještě s tou jizvou. Vypadáš přímo empesně. Alatey nemůže být na nikoho tak pyšná, jako je na tebe,“ pochválila ne jako beta, ale kamarádka. Nepochybovala o tom, že se Keiji se střetem s jiným uskupením sám musel vyčinit, a předtím v těch horách tančil velice obstojně! Jak je velký rozpínavý vesmír, takovou úctu k němu Hančí chovala.
Ptáček, který se usilovně držel na jejím rameni, zapískal - snad chtěl vlkovi odpovědět předtím, než se k tomu dostala ona sama. „Och,“ vyrazila ze sebe s jakýmsi neurčitým, snad nejistým úsměvem, „musím se přiznat, že vlastně nevím, jak se to stalo. Nechtěla se mě prý pustit, když mě ošetřovali. Možná ani nemohla - má poraněné křidélko,“ řekla tolika, co věděla. V ptácích se Hanka vyznala moc dobře. Navrch by Keijimu bez zadrhnutí byla schopná říci, co symbolizuje tam, odkud sama pochází - jenomže takové věci na půdě avarském neznamenaly nic a přestože si z toho něco třeba vzal, nebylo by to dostatečné, nevypadalo tak, jak to vypadalo v jejím srdéčku.
Domov byl daleko, a daleko byla také Hanka.
„Myslím,“ začala opatrně, „myslím, že by mi prospěla menší procházka. Kdybys měl-,“ copak mu vůbec chci říci, o čem se s ním baviti? Bylo to tak dávno, všechno je tak dávno! Kéž bychom potkali Althyru - oba si tak dobře rozuměli, ryzí přátelé, a já bych měla šanci se dozvědět více o jejím loveckém umu. „Kdybys chtěl, byla bych moc ráda za společnost.“ Zdálo e, jakoby se mezi nimi roztáhla jakási říčka - nebyla tak divá, aby se cítila v nebezpečí, ale dvakrát tak volila své kroky. Potopy na jejich vztah neměly převelice dobrý vliv. A pohřeb Cinder...
Vlci ve smečce vůbec se jí na dlouhou dobu zhnusili, ač ani jeden z nich (a to si uvědomovala s takovým zarputilým přesvědčením, a přec! Nepomáhalo to!) nebyl nijak proviněn. Jako by každý z nich byl zubní kaz v jejích ústech, které právě přežvykovaly dužnaté, slaďoučké ovoce. Jenomže takhle věci nemohly zůstat věčně, a Hanka potřebovala udělat nutný první krok: „Byla bych ráda za tvou společnost. Vsadím se, že už jsi stejně přemýšlel, že by ses zašel podívat na hranice,“ laškonicky se po něm usmála, ale volba zůstávala jeho.

5% Solveig do schopnosti lovu, díky :]

VYHODNOCENÍ ZA LISTOPÁD, PROSINEC, LEDEN
Podběl: 4+1+2 = 7kmš
Mercer: 2+1+3 = 6kmš
Espen: 15+5 = 20kmš
Althyra: 5+2+8 = 15kmš + 1% do síly
Nora: 1+7+15 = 23 kmš + 1% do síly
Hanka: 4+12+4 = 20kmš
Máta: 14+2+1=17kmš + 2% do síly
Enigma: 15+1+1= 17kmš
Vittani: 12+14+6 = 32kmš + 2% do vytrvalosti
Taiclara: 12+12+3 = 27kmš + 1% do síly

Zapsáno

VÝPLATY ZA ÚNOR

Jméno vlka: Bára
Počet příspěvků: Posty za únor
Postavení: Odehrané postavení
Povýšení: Odehrané povýšení, dají se z toho získat peníze, no neberte!!
Funkce: Jaképak povolání máte? Čímpak byste chtěli být?
Aktivita pro smečku: Jak jste se tentokrát vyčinili, a co se nesmí zapomenout odměnit? Jen se nestyďte, určitě se něco najde!
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Copak jste vyvedli tentokrát?
Smečková minihra: Pište si na příslušné místo


Psát si o ně můžete do 12.3. :]

Odpočívání (pokud se tomu tak dalo říkat! Její hlava ještě nikdy nepodstupovala tolik náhodných, a přesto ne úplně nahodilých myšlenkových řetězců, jako právě teď na lůžku) zanechalo Hance v ústech prazvláštní pachuť. Neměly co říci a jak pomoci, sec by přísahala, že se po nich právě teď prohánělo přímo stádo zdivočelých slov - snad to ale bylo následky jejích zranění, co se lepkavě hojila. Mlha, která doteď okupovala její mysl, ustala - žel nedostatečně na to, aby takovému úkazu byla schopna plně rozumět. Ale cožpak mohu na takové věci používat rozumu? Já, která jednala jako pudové zvíře, lovec veškerého života? Stud, co v ní rozdmýchával nepříjemnou horkost, neustával. Mladý kus, snad také mladší, než je samotná Cipher. Připravila bych matku o dítě?
Hlava jí cukla v odpovědi, ba i tvář odpověděla za ní, za její srdéčko - jen z hrdla nevyšel ani sten. Tak byla, Hano?
Pocítila, jak Rezekvítek hnula zdravým křidélkem, jen co se její ramena napnuly. Nepřemýšlet. Uvědomovala si, že musí odpočívat - jenomže zatímco by takových pokynů tělo milerádo poslouchalo, hlava se stavěla na odpor a tvořila tak neslučitelný, nevyvážený stav.
Život v ní neustával tak, jako neustával ve smečce. S nejistým krokem kupředu vykročila ze svého úkrytu a pořádně se rozhlédla, jestli někde neuvidí či neucítí Arryna - snad také na hranicích nepotkal ten klan koček? Kdyby se mu něco stalo, kdyby zase nedošel domů...! srdéčko se jí stáhlo strachem. Co by bez něj byla dělala? A Cipher, je snad ním? Ó, ptáčku, kéž bys tak mohl létati, kéž bychom my oba mohli...! Zkontrolovat, zda jsou kvítky jí na světě nejmilejší, za to by v tuhle chvíli dala cokoliv. Nebyli však jediní, o které měla Hančí starost - a tak bylo naprosto přirozené, že jakmile spatřila Keijiho, zamířila si to přímo k němu.
Na pysky se snažila napasovat úsměv, drobounký a unavený, ale snaha byla očividná: „Ahojky, Keiji.“ A pokud chudák spal, toho už si Hančí nevšimla! Nechtěla se bavit o boji, kterým si oba prošli - letmým pohledem zkontrolovala jeho zjev, a když se ujistila, že náhodou po smrtelném zranění neskotačí v úkrytu, pokynula hlavou: „Co to tu máš za hezkou věc? Myslela jsem si, že ledy už budou v tomhle času pomalu tát, třebaže jsme v horách!“

Dobré odpoledne a na (doufám né brzkou) shledanou, Chaoská chásko!

Hance na konto:
- 20% do obchůdku
- 4 tlapky - 3 do země (max), 1 do vzduchu (3 tlapky bude mít)
- Poňuchat
- 13% do obratnosti (počítám od postu z 7.12.2024 23:04, post s procenty, do postu 11.1.2025 18:26, kdy vyhnali kočku a dostali rozkaz sejít do nížiny)
- 10 kmš

Děkuji pěkně, pac a pusu!

<< Avar Alatey
1-2 herní dny zpátky

Jakpak by mohlo bezvládné tělo diskutovat? To bylo to, nediskutovalo. Hanka byla v prazvláštním stavu vědomí i nevědomí ošetřována jednou z jejich smečkových šikulek, protože i přes její okatou bezvládnost netrpěla vážnějšími zraněními. Ne viditelnými, ne fyzickými. Rány na rameni a tváři byly nejhlubší, budou se táhnout jako pavučinka a navždycky ji označí za dítě Kainovo - zbytek jistě bude rychle hojitelný. Jen zátylek, na ten pořádný pozor - nehýbat s krkem! Jako by zvládla vzhlédnout k nebesům a ne hledět do pekel horoucích, kam patří. Snad se jedné z léčitelek povedlo vymámit z vlčice také nějaké slůvko o tom, jak je na tom její mysl a zda by nechtěla něco na uklidnění, nebo třeba sladkého, aby odvedla pozornost od vrtkavých, bzučivých myšlenek - jenomže bylo těžko říct, jestli jim neodpovídala právě kvůli zvláštnímu stavu jejího převládajícího nevědomí, nebo je neslyšela - nechtěla slyšet - přes zvonění v jejích uších.
Netrvalo však dlouho, než se paní pacientka za pomoci druhých přesunula do svého, aby si tam odpočala. Odpočaly.

Přítomnost
Hanička už jakýsi den jako spořádaný člen smečky chtěla jít příkladem, a tak vůbec nevystrkovala byť jen špičku ocásku ze skrýše, kterou sdílela s Arrynem. Musí někde pobíhat po horách, láska moje, myslila si vždycky, když zaváhala a srdéčko jí bilo jako na poplach, je tu jeho pach, a není pranic starý. Možná mne nechce budit, přichází vždy, když odpočívám. A Cipher, dcerka, určitě se jeden o druhého dobře starají. Byli přece rodina.
S myšlenkou právě na rodinu očima pomalu zkontrolovala drobného ptáčka, jehož mrňavé tělíčko ji hřálo kdesi u břicha. Jeho křidélko bylo právě díky Konvalince také jaksi drženo, aby chudák sýkorka nemávala naprázdno a nevysilovala se - i přesto to muselo být náročné. Fyzicky i psychicky. Což nebylo v ptačí nátuře, že se k predátorům nepřibližovali? Jak bylo možné, že se nesnažila brázdit po nebesích a zdolávat hřebeny hor, když měla křídla - byť jedno nefungovalo? Musí se ti stýskat, myslila, zatímco ke své společnici starostlivě přitáhla čumáček, mně také. Ty k nebesům nemůžeš vzlétnout, a což já na ně mohu pohlédnout? I Hanka porušovala lovecké pudy - sýkory byly znamení vyšších sil. A v minulosti, když nemohla, přece také dřela a pracovala - co bylo tentokrát jinak, proč už dávno není na nohou a nepobíhá kolem svých členů, kolem učedníků, všech, kteří na ni spoléhají a čekají?
Její mysl byla tak, tak moc v mlze a jí se tak těžko přemýšlelo.

<< Nížina hojnosti
1-2 herní dny zpátky

Snad to byla právě líbezná vůně jejího domova, obmotaná kolem srdéčka jako popínavý břečťan, díky němuž se víčka vlčice nepatrně zatřepotala. Doma, byla napříč všem očekáváním její první myšlenka - nic nebolelo a nic nepálilo, protože se v jejím omámeném stavu pořádně do jejího vědomí neprodralo zhola nic. Snad jen hrstka jmen, co bušila na dveře jejího srdéčka, co se chtěla prodrat do jejích plic a zaplnit je do takové kapacity, že by jim nemohla utéci: Arryn a Cipher?, až pak další člen její rodiny, nikoliv smečky: „Einar?“ tak maličkým, tak zanedbatelným písknutím, možná zašvitořením ptáčete, že to bylo lehko přeslechnutelné.
Přestože byla Hanka malá vlčice, nikdy tak nezněla a vždycky na ní bylo i přes masu davu vidět - teď ale na světě nebylo mrňavějšího vlka, než jí. Patetické? Politováníhodné?
Brzičko zjistila, jak namáhavé je udržet vědomí živelné, ba vůbec živé, a tak se jí ještě před vstupem do úkrytu povedlo znovu upadnout v bezvědomí. Kdyby nad tím mohla přemýšlet, dumala by, o co všechno v tuhle chvíli mohla jako správná beta přicházet, a kolika informací zbytečně protékalo kol její pozornosti - jenomže pravda byla taková, že nemohla. Jediné, co pořádně utkvělo v její paměti, byly oči, oči toho nebohého dítěte - sotva dorostenec, vždyť ještě nemohl být ve světě, nemohl o něm nic vědět-! A měl skončit mrtev tak mlád, tak, jako kdysi skončila ona - a jenom kvůli ní.

>> Úkryt Alatey

Einar
Jenomže býti mrtvým, to je jakási svátost, neúprosná, ale milosrdná jistota všech živých bytostí - a ona už ji jednou porušila. Což si zasluhuje dostat stejný osud, jako její maminka? Zlomit kruh, který chrání její esenci a rituálně uloupit její srdéčko k získání magické moci - ne, tak by skončit neměla. Náleží jí pobíhat ve věčných lovištích s její nejlepší kamarádkou, s její anam cara? Cinder, kdekoliv si, kamkoliv půjdeš, tam si tě najdu, vždycky tě najdu. Ach, jak primitivní otázka!
Vždyť to bylo to, nezaslouží.
V hlavě omdlelé hrály zádumčivé, elegické tóniny, ale do světa živých se jen párkrát dostal její tichounký vzdech, či jí cuklo ve zkrvavené tváři. "Kdyby tě tak viděl Arryn", řekne si určitě poté, co si dostatečně popláče nad zjizvenou tváří, co se srovná s tím, že už nebude vypadat tak měkce, jako sladká pryskyřice, a konečně vyjde na světlo, "až tě tak uvidí, budeš za pokrytce všech pokrytců. Ale co na tom bude záležet, vždyť tě jeho milé slůvka vyléčí, vždyť jeho teplý kožíšek zahojí všechny bolavé svaly. A Cipher, ta tě potahá za ouško, kotník kousne, ale co na tom? Je to všechno láska - a všechna je jenom tvoje."
Svět bude vypadat tak jinak, až se zase vzbudí. První myšlenka, se kterou otevře oči, bude, že si musí promluvit s Einarem - musí se mu omluvit, celé své smečce se musí omluvit. Jako beta nestála ani za niklák, už dlouho to ví, ale tak zarputile skrývá! Což jí nejde o blaho smečky, což se cítí být bez špetky viny za to, co se v posledních měsících děje, a co očividně nezvládá? Krysa. Teď však jen při občasném drcnutí křídel hmkla, někdy snad zalapala po dechu, jakoby to měl být její poslední - ale konečně po dlouhé době nerušeně odpočívala.

>> Avar Alatey