Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kolika strání před příchodem do Alatey Astrid probrázdila, a kolika strništi musela projít bosá, bez jakékoliv podpory? Bezpochyb mnoha. Dlouho se jí nestalo, že by byla zamýšlela nad minulostí (pokud nepočítala Cinder, ale samozřejmě, že ji nepočítala - vždyť v jejím pelíšku stále šel cítit její pach, třebaže už jen mlhavě. Byla tu, ještě tu byla, a Hana se jí odmítala vzdávat. Dokud na ni pamatuji, dokud jsou tu její děti...), ale jak tu nyní s vlčicí seděla, přistihla se, jak jemně naklání hlavu a v koruně stromu snad hledá včerejší den.
S respektem mlčela do chvíle, než si byla jistá, že jí vlčice neřekne víc - občas jí pokývla hlavou ve znaku toho, že naslouchá, sic tak se zamyšleným výrazem nemusela vypadat. „Ticho se rádo zarývá hluboko do morku kostí, když jeden cestuje jako samotář,“ a jakých let nato ještě zůstává, jakoby se mu nechtělo pryč, jakoby si bylo zvyklo a zabydlilo se! Nebylo jednoduché ze sebe smýt léta samoty, ale smrtelně důležité, pokud chtěl vlk žít. Hanka o tom věděla své. „Alatey by bez tebe dnes nebyla taková, jakou právě je,“ zhodnotila nakonec s pousmátím, očima bloudíce po své společnici , „jsem vděčná, že jsi se do smečky tehdy přidala.“ Efekt motýlích křidélek.
Ještě, než se jí přes pysky dostalo ono osudné jméno se po tvářích Hanky rozlil drobounký, sladký úsměv, který div nevoněl po svatojánském kvítí a nehřál tak, jako tulivé paprsky slunéčka. „To Arryn,“ řkouc, „byl první, koho jsem na ostrovech kdy potkala. Měli jsme v životě podobnou zkušenost, a tak jsme se shodli na tom, že je třeba se na zimu přidat do smečky.“ Kdoví, jak by bez něj její život vypadal? V jiné smečce? Hančí si dlouho zvykala na krutost hor a jejich přísný, podrážděný pohled, co ji jako nováčka léta provázel po každé stezce, kterou si v nich našla - časem to byl pohled pečující, jakoby samy měly starost o to, kam se rozhodla vyvandrovat tentokrát. Možná jsem se měla stát hraničářem, huh? „Musím se ale přiznat,“ zazubila se znenadání, „když jsem se tu ocitla poprvé, hrozně jsem se Einara bála. Jeden by s jeho chladným pohledem pomyslil, že nemůže být takový dobrák - ale óch, věru je.“

Pokud si vlčice povšimla prazvláštní třaskavosti v jejích drobných, takřka nepostřehnutelných gestech, nekomentovala to a i nadále setrvala v nepatrném úsměvu, co vůči ostatním vlkům nesla snad vždycky. Bylo mnoho výjimek, kdy tomu tak nebylo - mnoho temných dní, které strávila v zarytém tichu a ledva ke druhým zvedla pohled, nebo které zažila s denně smáčeným kožíškem a tlapkami umazanými od bahna. Období krutých potop tu bylo dávno, a přesto... Přesto jakoby se to všechno událo za tak kraťoučké období.
Jakoby tu Cinder ještě před chvílí byla a smála se Hance za to, že všechny její děti dostala jako učedníky právě ona jediná. "Kdo se ti pak má divit, že jenom pracuješ?" řekla by hnědá vlčice určitě, "z tebe neměli dělat betu, ale učitelku." Možná by to pro všechny bylo jednodušší.
„Kéž,“ přitakala jí, „mám trochu obavy, aby kořeny těch v úkrytu nezačaly být problém,“ protože se pod kamenem nemohou navěky věků skrývat. V horách šla přece také občas vidět vytrvalá pampeliška, co napříč svému osudu rostla z chladného kamene! Ostatně tak, jako Alateyští.
Hanka se podívala zpátky k sýkorečce na stromku, která ale k jejímu překvapení už před jakousi chvílí vyletěla, a teď nebyla nikde k vidění. Tak přece jen jsi vyletěla z hnízda. Nebo za Cipher? Milá, ale nesmyslná myšlenka. Že? „Jak dlouho jsi vlastně v Alatey, Astrid?“ zeptala se zadumaně, zvědavá. Věděla, že tu vlčice byla před jejím příchodem s Arrynem - ale kdoví? „Vzpomínám si, že jsem tě vždycky vídala, už jako nováček,“ pokračovala nenuceně dál, „takových roků dávno!“ Tehdy si myslila, že byla Einarovi velmi blízká - a dodnes to tak muselo být, když s ní měl děti. Co ale byli? Přátelé? Bývalí partneři? Něco horšího?

Takřka ohnivé kvítky stromu Cinder se při každém menším vánku překrásně zavlnily, stejně tak, jako zbytek zelenkavého listí, a spolu se sluncem házeli všude pod jejími tlapkami hezký třpyt. Živý. Na slunéčku bylo v tohle období dne snad nejlépe, protože už takřka minulo nejvyšší horko dne - ne, že by dneska pařilo, a že by tomu tak bylo navrch v horách -, a tak na něm Hanka chvíli setrvala. Nechat se hladit jeho dlouhými paprsky a jemně čechrat srst, léčit se, to všechno bylo právě to, co jí bylo nakázáno Cipher - a tak to také svědomitě plnila. Možná, že není tak špatné chvíli jenom posedět. Jenom tu společnost jí nemohu odkývat... Nebo?
Pohledem klesla ze sýkorečky na stromě, cukaje ouškem k modravým očkám. Mám? Ach, vždyť by o tom měla rozhodovat sama Cinder, jíž tohle místo náleží. „Budu tě tu mít ráda,“ usmála se, upřímně, a aby jí vlčice ještě neutekla, kousek se odsunula a udělala tak světlavé vlčici místo. Jak to bylo dlouho, co si pořádně promluvily? Vzpomínala na časy, kdy měla krátkodobý dohled nad vrhem své nejlepší kamarádky a navštívila s malou Cipher právě Astrid, která byla sama novopečená maminka. Čas utíká, což dokazovala třeba její nová jizva, co měla nad svým levým okem. Ošetřovala ji tehdy právě Astrid? Všechny tyhle vzpomínky byly tak mlhavé...!
„Tady ve stínku je dobře,“ pousmála se, „je milé, že tu ten strom máme.“ Že by jej byla nejraději vyvrátila, že ho viděla jako výsměch a ne milost, o tom mlčela jako hrob. „Skoro jakoby se chtěl vyrovnat těm, co máme v úkrytu, ale koutkem duše doufám, že do takové velikosti nikdy nedoroste,“ ale co by trocha magie nepovolila, že?

<< Úkryt Alatey

Už s drobounkým úsměvem Alateyská beta vyrazila důstojným krokem z úkrytu se sýkorečnou, která se rozhodla usídlit mezi jejíma ušima. Nebylo to příliš příjemné, protože musela držet hlavu srovnanou a navíc ji její společnice občas zatahala za nějaký chloupek, který byl blízko novodobé jizvě - nebyla nejnovější, ale stále bolela. „To byla Cipher, víš?“ zahuhňala do prázdna, jakoby očekávala, že ji sýkorečna poslouchá, „té už se také chce vyletět z hnízda, jako by se mělo chtít vyletět tobě.“ Pravdu říci, byla za svou ptačí společnost vděčná, ale koutkem srdéčka jí bylo smutno z toho, že se jí tak držela - neměla snad sama někoho, kdo na ni v tom velikém světě čeká? Svou rodinu, své povinnosti? Ale dumati takhle nad ptáčkem, Hano, to je možná příliš hluboké. Je to zvíře divočejší, než ty. Samozřejmě, ale-!...
Aniž by si toho povšimla, tlapky jí téměř automaticky zavedly k hrobu Cinder, kam se posadila. Nebylo prospěšné ho kontrolovat a dávat pozor na to, aby se neopotřeboval? Samozřejmě, že v horách se nedařilo úplně všem květinám (kde má Sierra svou zahrádku? Možná bych jí mohla pomoci), ale zdálo se jí, že kouzelný strom (kde je Máta? Určitě by ocenila společnost na lov), který tu kdysi vykvetl, žil spokojeně dál. Hance se v ústech hnula stejná hořkost, jako onehdy na pohřbu - kdykoliv se na ten strom podívala, vždycky v něm viděla absurdní výsměch smrti. Mrtvý obdaroval živé životem, ale na sebe zapomněl. Absurdní.
Z prapodivně lepkavých myšlenek ji vzbudilo až máchnutí křídel a štípnutí na čele. S překvapením vzhlédla k sýkorečce, co se, třebaže trochu neohrabaně, dostala až k jedné z větviček a teď na ni zvědavě hleděla a občas u toho povyskočila a pískla. „Vidíš!“ zaradovala se Hančí, jak se po ptáčkovi pousmála, „ó, moc dobrá práce. Ale snad tě to křidélko moc nebolí? Možná, že bys ještě létat neměla,“ ale to byla už jenom sobecká myšlenka, kterou si měla nechat pro sebe.
Sýkorečka po ní zase jenom zapískala, a vlčice už s čímsi poklidnějším úsměvem pomalu uvolňovala dosud napnuté svalstvo. Možná, že protentokrát může na chvíli hodit nohy nahoru a... odpočívat.

Klouzla po dcerce varovným pohledem, ačkoliv v něm sotva skryla pobavení, co bubnovalo na její hruď: „Celou,“ přitakala vážně, „a pokud budu mít ještě hlad, tak si tě dám jako dezert.“ Kdo by ji samou láskou nesnědl? Netřeba odpovídat, neboť se stačilo na Cipher podívat a jednomu tlouklo srdéčko jaksi klidněji - Hanka si byla moc dobře vědoma obrovské konkurence. Až jednou vyletíš z hnízda, až se rozhodneš prozkoumat svět...
Cožeto? S jakýmsi překvapením se po sýkorečce podívala bez odpovědi, aniž by příliš dbala na její blízkost, kterou už považovala za přirozenou. (Na rozdíl od ptáčka, který v pravidelném načasování začal pískat a upozornil tak obě vlčice, že je tu něco špatně, něco nebezpečného). „Brzičko si půjde po svém tam, kde její jméno znají lépe, než my vlci,“ zadumala nakonec nahlas, třebaže jí učednice vložila pořádného brouka do hlavy. Proč tu vlastně ještě jsi, sýkorečko? Nebyl nejvyšší čas, aby si našla svou druhou polovičku, aby smýšlela nad příštím rokem?
Nedělala to stejné sama Hanka? Vyčkávajíce, vysedávajíce?
Hanka se na svou dcerku - ne, na jejich dcerku, neboť byla především Cindeřina - už jenom usmála a na všechno jí jemně pokývla hlavou. Když odcházela, pocítila v očích štípání a ještě dlouho musela sedět se zavřenýma očima, aby ji přešlo. Táhlý výdech, táhlý nádech. Jediná výhoda, že v úkrytu byla sotva živáčka, že? Arryne, kde jen jsi? Vidíš ji, můj nejmilovanější, jak je velká, jak nám vyrostla před očima, naše neteřinka? Vidíš na ni, má milá a nejmilovanější? Slyšíš v ní kus sebe, Cinder?
Kéž by... Kdyby tak...

>> Avar Alatey

Tvář se jí roztáhla ve veselí a i ona se brzičko smála téměř přes celý úkryt (možná trochu hýkavě, jak se nezasmála už... už dlouho), v němž se jako líná kočka rozvalilo tisícero nových barviček, které házelo sluníčko z korun větví vysoko nad nimi. Hančí se znovu zacítila být přesně tam, kde byla nejvíc potřeba a kde také bylo nejlépe - doma. „Ale příště tě to bude stát draho, jen si nemysli!“
„Mám tu tebe,“ usmála se hned, co se dcerky pustila - sotva to ale dostala přes jazýček, už-už slyšela hvízdnutí sýkorečky na svém krku. Au, trochu blízko uchu, nemyslíš? „Samozřejmě i tebe. Cipher, tohle je moje... schovanka?“ poslušně pozvedla tlapku, aby na ni mohl ptáček vyskočit a pořádně se podívat své konkurentce do očí. Zamávala u toho ale jen jedním křidélkem; druhé bylo očividně ještě v nepříliš dobrém stavu. Nebo se bojíš vyletět, sýkorko? Nebojí se o tebe doma? „Řeknu ti o ní víc jindy,“ neboť tohle nebyla konverzace, v níž by byla schopna přiznat, že takřka dopadla jako... jako... Jizvy z boje s Chaósem si odnesla tak, či onak, „až se vrátíš z toulek po světě, ve kterém se určitě neztratíš, protože budeš sledovat mraveniště. Směr, kam se naklání, je taky směr domů,“ poradila první věc, na kterou pomyslila, a už-už se vzpírala, aby jí mohla vlepit na oplátku pusu na tvář. „Nelov ty, co mají dlouhé těla - až si zarybaříme spolu, naučím tě na ně tajný trik, abys od nich nedostala facku. A některé také kousají, tak pozor!“ Tak, a teď si může kamkoliv!
...Třebaže by jí měla Hanka nejraději u sebe v náruči, navždycky.
Drobounce se po vlčici s nezbedným trojuhelníčkem pousmála. „Nějak si nám vyrostla,“ řkouc se už s jakýmsi odleskem nostalgie, která kupodivu nebyla lepkavá, nýbrž zavoněla jako svěží ranní rosa za rozbřesku, když se člověk nachází daleko od domova, ale ví, že tam na něj myslí. Kde je doma? Tady, nebo tam? Hanka si najednou uvědomila, že tohle určitě byla chvíle, v níž by se Cinder dlouze zadívala na svou dceru a možná, že by jí vyhrklo i pár slz (sama od toho z nějakého důvodu neměla daleko, třebaže se držela zkrátka, v pousmátí, protože tu přece byla dospělým ona a musela vědět, jak nést vlastní břímě). Kdybys ji tak viděla, Cinder, kdybys ji tak viděla. „Sebe,“ řkouc tařka šeptem, podvědomě, než už hlasitěji zadumala: „Něco, co hezky voní,“ navrhla, „levanduli.“ Pozná ji vlčice? Možná, že by se mohla poptat někoho cizího, a udělat si nového kamaráda! „Do večeře ať jsi doma!“ Bylo třeba se na závěr trochu odlehčit, jen co je pravda!

„...Vlastně jsou tu už od začátku,“ povídala tlumeným hlasem směrem k sýkorce, protože po chvíli postávání u stromů v hrobovém tichu zacítila svrbění nervózy ze samoty, „myslím, že tu obrovským otřesem vznikla díra, a pak tu tvůj druh omylem zanesl semínka, co vyklíčila.“ (Kde jsou asi alateyské děti? Ó, kéž by se tu nějaké proháněly, aby tu bylo trochu živo, trochu hlasu!, neboť přebývat uprostřed tichounkého, obrovského úkrytu nebylo dvakrát tak komfortní. Pachy tu byly, samozřejmě - jenomže pach nebyl vlčí hlas!). „Občas naprší, ale-“
Polekaně cukla hlavou směrem ke svému ocásku a celým tělem jí projela hrůza, co se jí jako ledová ruka smrti chytla za hrdlo a dostala z ní vypísknutí podobně vysoké tomu, jaké ze sebe vyrazila sýkorečka. Jenomže to nemohlo být všechno - jakoby ještě před chvílí neudělala úplně stejnou chybu, jakoby už tak neměla rozbolavělé nitro, které pulsovalo a tlačilo kdesi na její útroby, Hančí při pohledu na Cipher zaváhala: Cinder? Koutkem oka si nicméně povšimla důvěrně známého trojuhelníčku, správně lišáckého tak, jako jeho nositel, a po srdéčku jí někdo potáhl příjemně hřejivou pavučinku. Všechno úskalí bylo pryč tak rychle, jak se také zjevilo.
Po pyscích jí takřka ihned přeletěl úškrn, až by si jeden povšiml vrásek (nebylo to pěkné, že v tomhle světě mohla zestárnout, dospět? Že nebyla pohřbena dřív, než dovršila dospělost?): „No ne, drakobijec ve svém přirozeném prostředí!“ vyhrkla. S takovým se po hnědé vlčici vytočila celá a už-už jí jemně vytahala za ucho a přitom tlapkou plácla po čele, aby ji trochu pocuchala, „sama proti drakovi!“ ...Kolik že jim bylo?

Zvědavě pozvedla ouška. Byl nějaký důvod, proč Althyře ještě nebylo umožněno odejít bez dozoru? Přidala se za krutých časů - ale i ty už odvál čas, i s těmi se stihli vypořádat a teď skrz otvor v úkrytu zase prosvítalo slunéčko, léčivé a hřejivé. Do určité míry. „Řeknu to Einarovi, pokud ho ještě dnes uvidím. Bude to na mou zodpovědnost,“ pokývla jí s úsměvem hlavou, načež žertovně dodala: „Nu, jak říkáš, do večeře doma.“ Bude mít přesně takové promluvy někdy ke svým a Arrynovým dětem, až na to jednou přijde? Bylo zvláštní, kolik generací už v rámci svého mentorství odučila, kolik vlků jí prošlo pod tlapkami - vidět je teď všechny jako samostatné dospělé jest tak zvláštní, tak nové! Ach, jak ten čas utíká, jak je pánem všeho, nám jen poroučejíc! „Tu kůži ti nechám tamhle v rohu, aby ti ji někdo neukradl,“ zmínila ještě, nevědíce, jestli už si vlčice vybrala své místo.
Naposledy se usmála k rozloučení, když se vlčice vydala ven, a sama se pustila do práce. Stáhnout lišku z kůže už pro ni nebylo tak náročné, protože to nebylo vůbec poprvé - onehdá takovou věc dělala před porodem Astrid, z níž se stala první maminka místní smečky. Jaký kus práce jsme za tu dobu udělali, ku kolika změnám svět přišel? Jeden by se byl podivil. že se toho dá tolika stihnout, tolika zažít! S úsměvem u své práce vzpomínala na kdejakou eskapádu, kterou právě s Alateyskými zažila - skoro si nepovšimla téměř dotčeného pískání. „Chuděrko jedna,“ pousmála se na sýkorečku, co ji tahala za bělavějící chloupky na srsti, „počkej, tady,“ a tlapkou jí pomohla k vlastnímu krku. „Někdo by se ti na to měl ještě podívat. Třeba už si budeš moct zase zaletět,“ zahmkala občas tichounce ke své společnici, která jí však stěží mohla odpovídat.
Jakmile bylo dokonáno, odtrhla si z masa pořádný kus, aby ještě na dlouho zahnala prázdnotu v žaludku a dle smluveného odnesla kůži do temného rohu.
S takovým se Hančí vydala k velikánským stromům, v jejichž korunách spolu se sýkorečkou pozorovala třpytivé listí.

R y c h l o h r a
Vittani. V minulosti - počátek jara letošního roku.
Hanka se po útoku delší dobu zdržela v úkrytu, díky čemuž narazila na svou, také zřízenou, učednici. Jak jí bylo líto vidět ji v takovém stavu, jak se cítila provinile za to, že tu pro ni nemohla být! Popovídaly si spolu o ztrátách - o Cinder, přičemž jí Hanka naznačila, že tu pro ni vždycky byla a vždycky bude, stejně tak, jako to už dávno ukázala Cipher.
Nakously také téma úkolu, který jí byl zadán - beta jí poradila s tím, za kým s tímto úkolem zajít. S takovou se rozloučily.

<< Avar Alatey

Hance stačilo vejít do úkrytu a už takřka automaticky očima projela širé okolí (Keiji musí být někde u hranic, vždyť to tak sám říkal. Ale Arryn? Jeden by ho tu cítil, ale jenom, aby mě neklamal vlastní čumák!). Copak by se muselo stát, aby její nejmilovanější namísto svědomité práce kolem hranic vyspával až do poledne? Nebude chudák nějaký nemocný? Slunéčko se sice po nebesích teprve loupalo, pravdaže, ale i tak moc příjemně hřálo a určitě hraničáře lákalo k obchůzce - vlastně až tak, že vlčice sama smýšlela nad malou procházkou po avaru. Mohla bych vytáhnout Cinder, pomyslela si dřív, než si pořádně rovzpomněla a už-už dvojici malovala nějakou pěknou výpravičku. Navíc by spolu mohly také pořádně promluvit o tom, jaký vývoj může jeden očekávat na hranicích, že?
...Že?
Na srdéčku ji zabolelo, a zuby stiskly kořist silněji, než bylo nutné - snad i po tvářích se jí prohnaly černavé ovce, do jejichž vlnek byl vpleten její smutek. Chmury. Bylo jednoduché zapomínat, že některé věci už možné nejsou, sebevíc by si je přála.
Navedla bělavou vlčici do spižírny smečky, kterou už ale někdy samozřejmě sama viděla, a konečně se pustila lišky. Drželi takhle Cinder, když ze sebe drala poslední dechy? Kdoví - Hanka si však vzpomněla na moment, kdy tak držela Tania ji. „Budiž zproštěna přítomnosti tvé bety,“ zasmála se od srdéčka, aby tím smazala modrý smutek ze svých očí, „snad jsem tě moc neuhnala - myslím, že jsem na území cítila Keijiho, kdybys jej chtěla vidět.“ Bylo důležité pamatovat na své kamarády, a na černavého vlka obzvlášť!

<< Tajga

Přestože Hanka nemohla po cestě komentovat všelijaké srázy a krásnou přírodu kolem nich, nebo už jenom samotnou klikatící se cestičku, koutkem duše věděla, že bělavá vlčice určitě dbá na jejich výšlap. Kolik tomu už je, co jsem se jednou z nich poprvé vydala já? Nebýt tehdy Arryna, nebýt jeho hraničářství-! Nebyla to stejná cesta, jakou ji vzala z hor, a byl za tím úmysl - čím dřív se Althyra sžije s až tajnými stezkami vlastní smečky, tím dřív porozumí tomu, jak zvláštní je, že právě u jejich hranic se v poslední době stalo tolik krvavého neštěstí. Nevyzradil někdo naši polohu? Samozřejmě, není nemožné se k nám dostat, ale o běžnou věc jít přeci také nemůže... Nebo o tom měla vlčice zkreslené představy? Až se dostanou do úkrytu a ona dokončí svou práci, vyhledá svého nejmilovanějšího - ten by se s ní po hranicích jistě rád prošel!
Dnes to ale asi bohužel nebude. Cítila tu změnu v ovzduší Althyra také, padla na ni podivná, prazvláštní slabost ve stehnech? Zašelestělo jí na srdéčku? Hančí se na moment zastavila a zvláštně si potřásla tlapkou, jakoby ji v ní cosi zaštípalo, nebo ze sebe něco chtěla setřást - nakonec však jen přes kořist zahuhňala „v pohď!,“ a pokračovala k úkrytu. Horský vzduch...
Ale proč by v něm cítila... Géralt?

>> Úkryt Alatey

Pod chválou vlčice pookřála a její úsměv zjevně zazářil také trochu výraznější barvou, než tomu obvykle bývalo - vděčně jí pokývla hlavou, aby si byla nemyslila, že jí všechna ta sláva hned stoupla do hlavy. Její partner ji samozřejmě neopomínal chválit tak, jako i ona jej (ale kde Arryn zase je, kam se mi můj hraničář ztratil? Kéž by tu tak byla Rezekvítek-), ale z úst někoho jiného (po tak dlouhé době!) to lahodilo její duši. „Jsem ráda, že jsi tehdy s Keijim přišla,“ doplnila se nakonec.
S takovou se podívala po jejich oběti a zhola automaticky odškubla z jednoho z jehličnanů větévku, aby ji mohla zastrčit lišce do srsti a poděkovat tak za úlovek, který se jim podařilo společnými silami skolit. Kdoví, jak milostivá k nám všemocná matka bude příště? Jeden nikdy nemohl riskovat! S drobným pousmátím pohlédla na vlčici, „tak snad někdo v tom úkrytu bude, ať se můžeme pochlubit!“ Zažertovala, třebaže taková představa vždycky potěšila, „až budeme doma, můžu ti její kůži stáhnout, aby sis ji dala jako podestýlku do pelechu,“ navrhla. Bylo to pro ni automatické - vlčice se o zrzavou srst zasloužila, a navíc tím mohly pokřtít asimilaci Althyry do Alateyské smečky. Dárek, na který jednou bude vzpomínat s láskou. Poetické.
S takovou chytla lišku za jednu tlapku, očekávající, že jí s ní vlčice pomůže přes hory a kopce a srázy a všechny ty nesnáze jejich hraničářských hor, které jí tak přirostly k srdéčku.

>> Avar Alatey

Byl to prazvláštní, poslední tanec, který spolu s liškou prováděla. Kamkoliv se hnané zvíře už více přemoženo vlastní panikou a snahou udržet se naživu, než promyšlenými kroky, hnulo, tam se takřka okamžitě dostala také Hanka. Být tak v klidnější situaci, možná by si vzpomněla na jedny ze svých prvních lovů pro smečku právě se svým partnerem - nebyl také dokonce v tajze? Asi na tom něco bude, že se noví členové dostanou prvé právě tu, a nikam jinam, přemýšlela by, kdyby na to byl čas. Teď existovala jenom ona a zrzavá, provokativně ohnivá srst lišky, co se jí jako kluzký kamének snažil dostat z tlapek a vyhnout se cvakavým zubům, co ji jako pastýř směřovaly přímočaře.
Neměla problém se Althyře urychleně dostat z cesty tak, aby sama nebyla pod její tíhou sražena k zemi (jaká síla v ní dřímá? Obavy z někdejšího střetu u hranic s Chaósem stále nesla, vždyť je její beta a chce se starat, ale s pozorováním vlčice z ní prchaly katastrofické představy o tom, jak toto setkání proběhlo). Pro jistotu však ve zlomové chvíli nabrala dech a pohotově poběhla blíž - třebaže to už bylo zbytečně.
Pokud se na ni vlčice po poslední chvíli lišky podívala, bylo nadmíru jasné, že je jí naprosto unešená. Projev takové hrubé síly a přesto efektivního usmrcení bylo něco, co by sama sotva zvládla - a co pořádně neviděla ani u žádných ze svých učedníků, kteří měli jiné, stejně obdivuhodné kvality. „Suprové,“ vyhrkla s úsměvem, „to bylo naprosto suprové.“ Jak to jenom všechno vhodit do slov? „Skvělé využití terénu a dobrá všímavost, Althyro,“ ale tím by úplně opomněla úžas, který pociťovala nad samotným smrtelným úderem. „Až bude smečkový lov, bylo by skvělé tě mít jako jednoho z předních stratégů - a samozřejmě katů, pokud přijmeš čest téhle role,“ neboť nešlo vlkovi určit, co ho na lovu nejvíc bavilo - to už měl nastavené každý individuálně. V Alatey to dotáhne daleko; Einar bude moc rád, že ji máme. Stejně, jako to teď cítila sama Hanka!

Zarovnat tlapky a pořádně dbát na to, aby jeden nešlápl na klacek; Krčit se, ale ne tak, aby vlk sám neviděl na svou kořist; Prozkoumat zadní tlapkou půdu, aby se dalo využít výskoku. Jak dlouho už tomu je? Dlouho, předlouho nenalezla spojení duše i mysli - váhala, jakou cestou se vydat, aby při každém nádechu cítila jeho svěžest, nikoliv hleděla na zvedající se hruď. Hle, kde teď jsi.
Hanka v sobě zacítila burácející bouřku očekávající lov, a v životě jí nebylo lépe.
Třebaže její kožíšek dobře splýval s okolím a příliš v hustém, tmavém porostu tajgy nevyčníval, povšimla si, že liščí oko nejdéle hledí právě jejím směrem. Všimla si jí? Možná, že její protivnice v sobě zacítila podobnou touhu, jakou právě v tuhle chvíli obdivoval její vlčí protějšek - nebo se v ní odrazila pudová myšlenka, co ji hnala k životu.
Ať už tomu bylo jakkoliv, vlčice využila momentu, kdy k ní byla liška hlavou vytočená, a vystartovala jako první. Jeden by byl až překvapen, kolika rychlosti vlk s tak krátkýma nohama svede! Takhle Althyra bude moct skočit po jejím zátylku, pokud se ale zrzavá srst nerozhodne otočit příliš rychle k útěku? Nebyla jí nejblíž, jen co je pravda. Povšimla si pohnutek, jakoby se liška na prchavou chvíli zasekla ve svém vyseděném důlku - jestli ale měla čas vyběhnout přímo do náruče bělavé kolegyně, to už Hančí nemohla předpokládat.

VYHODNOCENÍ VÝPLAT ZA KVĚTEN
Rannei - 2 kmš
Tyree - 1 kmš + 10 kmš = 11 kmš
Arne - 1 kmš + 10 kmš = 11 kmš
Vittani - 1kmš
Solveig - 3 kmš
Sierra - 1kmš
Máta - 1 kmš
Taiclara - 10 kmš
Podběl - 10 kmš
Astrid - 10 kmš
Jaina - 10 kmš

Zapsáno

Od samotných chloupků na vrcholcích jejích slechů až po špičku ocasu vlčice zacítila příjemný, povědomý pocit, který ji naplňoval u každého lovu. Zpátky ve svém elementu? Nebyl způsoben tím, že by se těšila na usmrcení zvířete, nýbrž na všechno okolo týkajíc se především jejího těla - to, jak hbitě reagovalo na každé její sebemenší zachvění, jak energicky odpovídalo na výboje jejích protivníků. Kéž by takovou mentalitu mohla zachovávat i v bojích! ...Oh. Nebylo by si to tak nepodobné, když se nad tím jeden na chvilinku zamyslel, že? Okamžitě přestaň.
Odlepující zrak od osudné větévky, Hanka se zvídavě podívala ukazovaným směrem - no samozřejmě, ten pach! Jak si ho mohla nevšimnout dřív? Trocha vyhoření z povolání, nemyslíš? Nebo je to tím, že jsi dlouho lenivěla v úkrytu, Hano?
Protože pořádně chtěla zkoumat především počínání si Althyry, rozhodla se ustoupit její taktice a s drobným pokývnutím jít opačným směrem. Dobrý plán. Lišky byly známy pro svou mazanost, ale především také nepředstavitelnou hbitost - obklíčit ji vyzníval jako skvělý tah, třebaže měla mírné obavy, aby ji neuštvaly. Jakou radost by jeden z lovu měl, kdyby zvíře dlouho trápil?
A bude chtít Althyra kolem lišky kroužit, nebo udělá první krok a hned se na ni vrhnou? Tolika otázek, tak málo odpovědí. To ostatně také patřilo k souhře lovců - jeden musel svého kolegu znát takovým způsobem, aby si mohl dovolit vzít risk a alespoň náznakem o něm něco předpokládat. S plíživým krokem pohodila ocasem, všímaje si, že liška určitě musila něco zaregistrovat. Otázkou zůstávalo - vrátí se ke svému úlovku, blažená, nebo se jim pokusí prchnout?