Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar, Vittani, Vidar - podtržené; Yaro, Leto, (a každý, kdo chce reagovat) - přímá řeč

Komfort, který jí přítmí křídel přineslo, byl... vítaný. Kéž by trval déle, aby si mohla utřídit myšlenky - laskal ji a hladil něžněji, než kdy jaký společník. Kdyby tu tak byl býval Arryn, ke kterému by se mohla po tomhle všem schoulit; kéž tu tak byla matka příroda, do jejíhož klína by mohla složit svou ztěžklou hlavu a odložit migrénu, co už teď tepala v jejích spáncích. Moment v temnotě vlčici zavřel oči a dodal nádech, který jí chyběl.
Pak to všechno mohlo začít znova.
Přišla Vittani a všechno změnila. Krve by se v ní nedořezala! Haně se oněměle otevřela tlama, oči obrácené vzhůru k tomu svatému obrázku, než se navrátila nazpátek k mladé, šílené vlčici. Ohně už za dnešek viděla tolik! Jen od ohně si dovolila ucouvnout ještě o kousíček dál, s pomocí zrzavého alfy, protože její vlastní tělo bylo zkoprnělé.
Nad zvláštním projevem magie Leta však přece jen pozvedla pomyslné obočí, se kterým se snažila vyhledat oči Einara. Vtipný protipól, viď?
Věřila Einarovi - Einarovu ohni avšak nikoliv. Proslov na sebe nenechal dlouho čekat, jak už bylo na výsost jasné - těla Yara a ani omladiny totižto nebyla sežehnuta na popel, nýbrž... Zahřáta. Zda-li pak je jeho akt zahřál i na srdéčcích? Tentokrát v drcnutí od křídel neviděla hru a ani motivaci. Možná i proto její tělo ucuklo překvapením, snad strachem, zmáhaje se na pajdavý ústup číslo dva. Pryč od jeho srsti, rudé ohněm, pryč od rozhodnutí, které před tak mladou duši postavil. Jeho křídla, jeho Alatey a rodina... Co kdyby se naštval a vybouchl a všechny tu spálil na popel? To už by totiž žádnou krev neprolil, nýbrž uvařil. Tohle však byly myšlenky, které se dostaví až mnohem později, třeba právě po srazu.
Hana si připadala jako ve zlém snu už jen z toho, jak se to v očích jiných zdálo být... normální. Alateyské. Einar je ujistil o jejich bezpečí, třebaže by nemusel, kdyby byl býval nikdy nerozzářil jejich úkryt svým ohněm - svou vlastní duší. Unášena jiskrami, co tu a tam praskly ve vzduchu, vlčice prchajícím adrenalinem a otupělým návratem ze své hlavy cítila, jak napjaté bylo po celou dobu její svalstvo. Jako puzzle se jí končetina po končetině odhalovalo, kde všude její údy bolely a jakou smetanu bude muset za svůj chorobný, dosud nevyléčený strach slíznout. O tupé, gradující bolesti v její natažené tlapě ani nemluvě. Po vzoru alfy vystoupala zpátky na vrchol, nemaje příliš chuti se Yarovi dívat z očí do očí.
Veškerý emoční vnitřní život už při prvních jiskřičkách ustal, a tak se nyní vlčice rovnala s absolutním vzduchoprázdnem. Však přece jen v něm něco bylo - povšimla si ohlušujícího tepání srdce, naslouchajíce jeho pravidelnosti ve svých uších. Bap-bap, bap-bap. Vzpomněla si na každičký moment, kdy něco ulovila, sebemenší výměnu pohledů a poslední výdechy, co se jednoho dne dostanou i z ní. Rozdíly mezi kořistí a lovcem byly vždy markantní - pocity, které při lovu oběti i činiteli běhaly tělem, zjevně stejné. Nevědomky přitom očima vyhledala Vidara, u nějž si, sebezvláštnější to bylo, našla jakýsi sloup. Stálý bod, co neprchal. Tohle Arrynovi neodpustí.
Jedním uchem poslouchala, co říkal Einar, zatímco zraky se loudaly u nepořádku z pírek - jakmile dohovořil, konečně je zvedla a mlčenlivě si projela vlky pohledem. U nikoho nezůstaly dlouho, neb jí jejich povzbudivé úsměvy a úklony hlavou byly krajně nepříjemné. Vždyť vlky taky věčně chválila ona, ne naopak, tak proč měnit zajeté koleje! „Yaro a Leto,“ ozvala se, držíce svůj hlas na jí absolutně nepřirozené, neutrální tónině. Nechala mezi dav prostoupit odmlku, zda se snad rozjela nějaká debata, a pokračovala následovným: „Vaše úmysly byly... nu, dobré. Yaro, i tak jsi porušil zásadní pravidlo a tvůj čin je nesmazatelný. Počínaje dnešním dnem jsi Alateyskou omegou a zakazuji ti vykonávat tvou funkci opatrovníka - až prokážeš, že jsi jí hoden, vrátí se ti. Tvůj bratr stejně-tak. Jako omegy nemáte právo opouštět území smečky za žádných okolností, pokud vám to nedovolí Einar samotný, či já.“ Třeba by z toho byl i dobrý proslov, kdyby kdy bývala vrchním mluvčím, nebo měla praxi. Nepleťme si totiž extroverta a řečníka! Ale ona už se to rychle doučí: však taky bude muset, ať si o ní členové nemyslí, že je úplné jelito. „Kdokoliv vás o cokoliv požádá, posloužíte mu - je jen na vás, jak si získáte důvěru smečky zpět. A... a po srazu uklidíte úkryt od...,“ řka.
Cokoliv dalšího se dělo, na to už Hana reagovala vesměs pasivně. Tu a tam pokývla na slova Einara či vlků hlavou, pokud a když nějaké byly - jindy zvedla zraky, zamlžené vzpomínkou. Dívala se na vlky, a přesto jakoby až viděla kamsi za ně, přes ně. Jestli filozofovala nad svými vlastními slovy, nebo se její plíce plnily kouřem tam kdesi hluboko v její minulosti, to už se říkalo jen těžko. O úsměvy se ani nepokoušela, ponechávaje tváři kralovat... zamyšlení. Beztvárnost.
Vlastně se ohromně těšila do svého pelíšku. ...Alespoň do chvíle, v níž si uvědomila, že ho pro Stinu nařídila rozebrat a že tam stejně nenajde toho, koho by tam hledala. Oh. Dnes se zjevně ňuchání dít nebude - ani den poté, ani den potom a potom a potom a... Přece se v ní něco našlo, volejte hurá! Žalostné zklamání a žíravý pocit naprosté samoty.

Einar - pohled Stině, Vidarovi, Letovi a Yarovi

Cítila se, jakoby za celou tuhle... tohle mohla ona a tíha, která na ni s tímto uvědoměním dolehla, postupně, se sadistickým labužnictvím, kost po kosti její opěrnou soustavu lámala a trhala a mlela do prášku, co se právě vířil Alateyským vzduchem. Nesla na sobě cejch, ne-li Kainovo znamení, které ji dnešním dnem počínaje bude pronásledovat na každičkém jejím kroku. Už nikdy se Yarovi nepodívá do tváře; těžko k dobrosrdečnému vlkovi, byť infantilnímu, promluví.
Očima bleskla po Stině a Vidarovi stojíce u vchodu, u dveří s nápisem "exit" od jámy lvové, co by ji dozajista propustila od inferna uvnitř. To horko, ten žár, neukojitelný, chtivý po všem živém --
Nechtěla. Nechtěla se k vlkovi dělaného z ohně přiblížit ani o píď, byť by to byl jen milimetr - ale kdo se kdy ptal, co vlci můžou a nemůžou? Kam šel jejich alfa, tam automaticky měli jít i oni a Hanka, ač bojujíc s vlastním vnitřním světem, musela uposlechnout slibu, který ji k Einarovi vázal.
Jako kámen, jako celá skála se s nesmírnou těžkostí hnula (byť cizímu oku lehce, jako pírko ve větru, se kterým si nejeden hraje), aby zrzavému vlkovi stála za zády - tak, aby mu je pomyslně chránila, či tělem naznačila, že stojí za jeho rozhodnutím. Kazdičkým. Žaludek bouřlivé moře, ona tonoucí poustevník, snad ztroskotanec, který neměl na výběr a musel bojovat. I to přec bylo něco, co mělo být betám přirozené, že? Dělat svým poručníkům a opatrovatelům stín. Kam se pohne, tam bude následovat i Hana: byť by to bylo na konec světa, nebo do pekel horoucích.
Vždyť v tuto chvíli v tom rozdíl nebyl nijaký.
A pak... Pak viděla dílo ruky boží. Nirvána.
Snad ji jedno z křídel i o kus posunulo, jako novorozené ptáče - pták se klube z vejce. Jakékoliv pírko naň dopadlo, to tělem Hany vyslalo nejasný pokyn k strnutí, k ještě větší zkamenělosti, než při jejím snaživém výkonu se dostat až po bok jejího alfy a přihlížet na osud, který nad oběma vlky pomáhala vynést. Kain.
Bylo toho moc. A tak jednoduše v jednu chvíli prostě... uvnitř vypnula, zhasla, a nechala čas plynout. Pozorovala Einara, Yara s Letema ve své tváři nenesla žádný strach, obavu, nebo snad radost a veselí - nenašlo se nic, co by se z vlčice dalo vyčíst. Leda tu zatla zuby, tam po Letovi hodila zamračení. Skrz naskrz však byla prázdná, do dna jako černá díra, jež pouze pohlcovala teplo vysíláno žárem mocného ohně a jeho původce, čekaje.

Einar (a jenom ten)

Už-už chtěla pohledem hledat Vidara, když v tom... Einara obdařila výrazem s otazníčky v očích. Huh? Trvalo jí jen zlomek sekundy si uvědomit, že se jí ptá proto, že je beta a na takové věci má už jakýsi ten pátek asi pravomoce. Vždycky bylo lepší se tázat - hlavně potom, jak ho obalamutila s tou tlapkou! Rychle si cizího vedle Yara prohlédla, než drobně zavrtěla hlavou: „Oh, obávám se, že netuším, o koho jde,“ vyřkla směrem k rudému alfovi. ...Určitě by se tak zvláštně neptal, kdyby ho sám znal, že? Proč by tu ale tedy vlk vůbec byl? Nebo spíš - proč ho tu Yaro vůbec vedl? Byl snad zraněný tak, jako Fialka? Nevypadal!
V žaludku se jí usadil nepříjemný, silný pocit něčeho. Až by se jednomu před očima z toho všeho mžikla jedna taková náramně výrazná, ne-li přímo planoucí vzpomínka, že? Hanka si pro svůj klid na duši vlka ještě jednou, pořádně zkontrolovala, jakoby to za uplynulou minutu nedělala už poněkolikáté. Bylo nadmíru jasné, že i kdyby se snažila sebevíc, vlka ve svých vzpomínkách nenajde - nikde totiž nebyl. Nechtěla by o sobě tvrdit, že si pamatovala úplně všecičko, co potkala, ale takové věci by si určitě někam zapsala.
Ač by možná něco na místě mohla vymyslet, dvojici vlků neměla jak dlouhodobě obhájit - a vlastně ani nechtěla. Zrovna jim umře vlče a v úkrytu se jim objeví vlk, kterého nikdo nezná? Po boku opatrovatele? Všechno to dozajista byly jen unáhlené názory a domněnky, ale možná tu právě teď a tady hledí na něco mnohem, ale mnohem horšího, než jak se zprvu jeví... „Tys ho...? Ne,“ odpověděla po krátké odmlce se vším sebevědomím, co ze sebe ještě dokázala ze zlých předtuch (a strachu z Einara samotného, přiznejme si) vyždímat. O cosi potišeji, třeba to ani zrzavý alfa neslyšel: „Naposledy jsem Yara viděla možná tak po... srazu s... Vé, a...“ jméno vlčice se jí sotva dostalo přes pysky a ona už teď cítila nakyslou, odpornou pachuť minulého střetu. Ó, tak u toho, co se tu právě vařilo, ona nechtěla vůbec být!

Chvíli se všechno zdálo poměrně organizované a hned nato zase ne - vlků totiž zničehonic přibylo a protože nikdo dosud netušil, že je jejich novou betou, vlčice se koutkem duše až bála jim navrhnout nějaký úkol. Ale to by taky neměla, že? Teď už se nesmí zaleknout ničeho, ať už by to byli ti chlupatí, vypasení pavouci z labyritu, nebo tma, nebo... nebo oheň... A čas plynul, vlci plynuli a čím déle Hanka nehýbala se svým tělem, tím intenzivněji pociťovala pekelně vzrůstající bolest, která ji až paralyzovala na místo. Jaký to vhodný trest za to, že neuposlechla ani alfu, ani kamaráda a dokonce ani vlastní tlapku a vydala se projít, aby vyčistila hlavu, že? Jakoby to nemohla udělat doma!
Teď na to však jistě bude mít času dost, silně pochybujíce o své schopnosti se s vyhlížejícím měsícem podívat pryč z úkrytu, pokud se nebude jednat o nějaké, tentokrát opravdu léčitelkami nařízené procházky na čerstvém vzduchu. Mohla začít na své chyby reflektovat už teď, když v tom-

Einar
„-Einare, ahojky!“ ovládla grimasu, co se jí kradla jako stíny z nedalekého ohně do tváře. Ukazovat před vlastní alfou bolest, tak to už by klesla na samé dno a její ubohost by se nedala slovy popsat! Na(ne)štěstí to byla holka šikovná a nic podobného se nedělo. Dokud se bude tvářit, že to není tak strašné, nebude to tak strašně ani bráno. Doufala.
Skoro už mu pověděla o úspěchu její učednice, protože si pomyslila, že zaskočil na pořádný kus řeči, ale... Jen co se k ní sklonil, měla co dělat, aby se od něj s jistou obavou neodtáhla - zmohla se jen nervózně polknout, pokývnout hlavou a nasadit na tvář omluvný výraz. Až na to přijde čas, všechno mu vysvětlí. Teď před ní stál nesmírně náročný úkol, totižto někam vyšplhat.

Posbírala ten zbytek sebevědomí, který jí po tom všem zbýval, a už-už se jala klidnými pohyby dostat nahoru. Bolavou tlapku se snažila nepoužívat, ale aby před ostatními vlky takhle na výslunní nevypadala špatně, občas ji použila. Co by taky byla za betu, kdyby byla slabá jak čaj! Vlci v Alatey těžko tušili, co se jí stalo, a tak by mohli mít... Názory. Domněnky. Předsudky. Nadávky. Tak daleko by to jistě nezašlo, ale... No, nikdy neříkej nikdy, že?
Téměř se nestihla posadit, co se skoro lekla těch hořících koulí. Hořících. Oheň. Organizovaný oheň, navíc EINAREM, musela si připomenout, aby neztratila dech, jako když tehdá stála poblíž Vé. Všecky ty plameny, ta zář a žár a- Nenechala na sobě nic znát. Hlavně klid.
Poslušně stočila hlavu k alfovi, než jí došlo, kde je - to už pohledem projela všechny vlky před nimi a věnovala jim drobounké, povzbudivé pokývnutí. Hlavně klid. Žádný stres, nebo dostaneš za uši, a- A uvidíš! Myslela, že nic horšího, než tu tlapku, si přivodit už nemohla. Chce to jenom klid.
A že nějaké vlče zesnulo-... Tak to byla skutečnost, kterou čekala nejméně. Očima se rychle vydala hledat Xandera, Cinder a Astrid s Vločkou, aby se ujistila, že jsou v pohodě. Zjištění, že našla leda bílou vlčici, ji dvakrát tak neuklidnilo. Jenže co ze své pozice tady na hoře mohla stejně udělat? Nic. Jenom poslouchat novinám, které by se nikdy nestaly, kdyby se dával větší pozor, třeba takový hraničářský spolek, a- A hlavně klid, připomněla si už poněkolikáté jako mantru. HLAVNĚ KLID.

Jméno vlka: Hanka
Počet postů: 38
Postavení: Beta (dlouho jí to asi nevydrží, whoops)
Povýšení: Kappa >> Beta; odměna 30 KŠM + 3% do obratnosti, díky!
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Ulovila s Mátou kozu, poučila ji v lovu a přivedla Keijiho do Alatey! Jo a taky vlkům vyřizovala echo o srazu
Krátké shrnutí: Přivedla Keijiho do smečky, potkala Einara, byla vyděšena k smrti (1) a zrovna povýšila. Pak si šla odpočinout do úkrytu, kde zaúkolovala chudáka Vidara, vyspala se (ne s Vidarem) a šla protáhnout ztuhlé svaly, protože si myslela, že jí to vyléčí bolesti. No tupá hlava, co vám povídám. Na svých cestách potkávala vlky smečky a posílala je jako správné ovečky na mši domů - za zmínku stojí její zaměnění Enigmy za jeho sestru. Upravila kožíšek, nechala se poučit o svých magiích a pokusila se (marně) sblížit se svým elementem (vyděsila se k smrti 2). Navštívila poušť, kde měla gay myšlenky o matce přírodě, vyděsila se k smrti (3). Cestou domů se zamotala na spáleništi do divného labyrintu, kde zjistila, že má chorobný strach z pavouků (vyděsila se k smrti 4). Na cestě domů potkala Mátu, se kterou ulovila kozu a pak už se KONEČNĚ vydala hledat léčitelku, jenom aby zmíněná léčitelka dostala na bedra horší případ. Zaúkolovala hrst vlků, co jí přišlo pod tlapku a spolu se snaží pomoci Fialce k alespoň přijatelnému stavu. V tuto chvíli tiše trpí bolestech (to má za to, ha) a snaží se na všechny rozdávat motivační úsměvy.
Smečková minihra: Psala jsem si za únor <3

Cipher, Vločka, Dorya

Uši se jí na moment otočily směrem k vchodu do úkrytu - že by se vlci pomalu začali slézat na sraz? Ó né, a to doufala, že se ještě stihne vyspat! Nu nevadí, stejně by asi měla přikládat tlapku ke společnému, alateyskému dílu a jen tak nelenit a postarat se o to, že tak učiní i jiní. Hlavně, aby nám to všecko odsýpalo a sraz proběhl bez žádných dramat a plamenů! Ještě teď v ní cukalo, kdykoliv si na Einara v ohni vzpomněla. Jakou hrůzu to nahánělo, jaký čistý teror! Snad příroda dá, a nic takového už se nikdy nebude opakovat. Nikdy.
Pokud Vločka chtěla, samo-sebou jí pomohla naložit všecky ty hlouposti, kterými se dal udělat dobrý pelech právě pro Stinu. Chudák holka! Doufala, že sebou vlčice už dávno nepráskla potom, co s Mercerem založila ohýnek. Nebo to ještě nemají? Nebyly dvakrát tak rychlé, ale o šnečím tempu se taky těžko dalo mluvit.
Zrovinka táhla kůži kozy, kterou kdysi s jakýmsi členem ulovila a ukořistila si pro sebe právě k Fialce a- Cinder? Už je zpátky? Jé, tak to honem za jí! Určitě jí pomůže s tím na to tu zvláštní mrtvolku naložit a dotáhnout k Doubravce do léčitelského koutku. ...Nebo si to vůbec celé vezme na starost, protože Hanka pomalu začala ztrácet naději v to, že bude moci už zítra skotačit ve sněhu. Prokletý to sval! S úsměvem se nakonec od Vločky oddělila a mířila si to kupředu s kůží v hubě.
Čím blíž své kamarádce a neznámé však byla, tím míň si byla jistá, že šlo skutečně o ni. Kde byly její jizvy? Vlastně... Vlčice jí vlastně připomínala toho vysokého, srnkatého kluka, co právě s Cinder ještě včera potkala v Taize. Jak že se to jmenoval? EEe... Cipher je ta dcerka, ta ne. S tou jsem si ho přece spletla. Že by Eipher? Epher? Eher? En... „Oi, Enigmo, ahojky!“ pozdravila velikána hned, co k Fialce upustila podestýlku. „Víš, chtěla jsem se ti moc omluvit za to, jak jsem si tě spletla v Tajze se ségrou. Už si to podle hlasu budu pamatovat, přísahám!“ opravdu, Hanko? Věříš si? Dřív, než by ho pustila ke slovu, však už podotkla k fialové vlčici na zemi a znovu začala: „Myslíš, že bys ji dokázal dostat na tu kůži a odtáhnout do léčitelského koutku? Klidně si na to někoho půjč z úkrytu, určitě jim to nebude vadit!“

Jéminkote! Že by jí neřekla, kdy jí tato informace byla dána? Přátelsky do Doubravky dloubla čumákem, aby si z toho moc nedělala. Vždyť to byla maličkost! „Řekl mi to dneska z rána, žádný stres!“ ještě by se jí tu chudera složila. Nebo vlastně ne - její sestřenka byť na první pohled svým povoláním a vůbec postavou mohla vypadat vedle jiných jako slabý článek, byla to opravdu odvážná a hlavně pevná osobnost, se kterou by jen tak ledajaký vítr nezametl.
Nadechovala se, aby se jí jemně postavila na odpor, ale v tu ránu byl u jejich tlapek právě naléhavě znějící Einar, kterému věnovala místy až provinilý úsměv. Ale jasné, že zůstala, ha-há... Co oči nevidí, to srdéčko nebolí! Hanka mu ze slušnosti pokývla - mnohem větší pozornost nicméně věnovala cizí vlčici, co jim přistála u tlapek. Ajéje. Že své povinnosti jak ona, tak Doubí prorazí právě u tak tristního případu, to by ji v životě nenapadlo. „Teď ji bude lepší zahřát, než umýt,“ podotkla mimoděk, přikyvujíce na vše ostatní. Vločka - VLOČKA! - Mercer, Stina, Astrid... Trochu ji potrápilo, že mezi jmenovanými nebyl i Arryn, ale brzičko to nechala plavat a namísto toho se s drobným úsměvem se podívala po své sestřence. Dívej, kolik nás zůstalo!
Jaké to překvapení, že nestihli Einara! Takové náhody se už ale v životě dějí, a tak si z toho nedělala velkou hlavu. V tuto chvíli byly na pořadu večera stejně mnohem zajímavější a urgentnější věci. „Zdravím!“ pronesla směrem ke... všem. Tolik hlasů, stejná otázka a každý čekal. Stagnace práce, co by vám Hanka pověděla! Chvíli sama potřebovala zkorigovat myšlenky a určit priority, protože takovéto rozdělování prací dělala naposled leda tak na lovu, a tam nad ní vždycky někdo držel bdělé oko. Cítila, že srdéčko jí náhlou situací začalo bušit o cosi rychleji. Teplo, léčení, komfort. Asistence Doubravky, možná, a až pak komfort číslo dva, pro vlčátka. Ale když tam půjde Stina odpočívat, no, tak to asi leda těsně před srazem! Nebo ji rovnou nahnat k Einarovi? Ne, to by bylo moc troufalé, a- hlavně přemýšlet nad prioritami!
„Tak jo, bando“ ozvala se trošku hlasitěji, aby na sebe upozornila pozornost případně konverzujících vlků - obávala se totiž, že toho na její sestřenku v tuhle chvíli může být trochu moc, jak se každý ptal co a jak. A tohle přece odteď byla její práce, no né? Jak je popořadě jmenovala, každému se s povzbudivým úsměvem podívala do tváře - tohle se zvládne levou-zadní, jenom na to musí spolupracovat! „Doubravko. Běž se podívat, jestli nemáte něco, co by ti pomohlo ve vašem léčitelském koutku a kdyžtak si to připrav, nebo si to vymysli a já to zkusím vyčarovat,“ zdravou tlapkou ukázala směrem, kde si naposled vybavila Astrid. „Stino, ty jsi právě donesla dříví, viď? Vezmi s sebou Mercera - nebo může jít sám - a běžte za Doubravkou a tam založte oheň,“ hlavně držte ten oheň KILOMETR ode mně, usmála se - o to víc na chudáka černobílou vlčici, kterou momentálně musela na moment zaúkolovat. Snad už nebyla březí? Tak rychle na to s alfou, doufala, nehupsli, jinak jí za to ještě Einar vytahá uši! Nakonec se konečně podívala na Vločku, cítíce klid na duši, jen co ji viděla. „Vločko, my půjdeme ke mně do pelechu a tam vezmeme kožešinu a pak na to tu chuděrku zkusíme dostat,“ zadumala, neb jí to přišlo v jejich složení jako nejlepší možná přeprava. Zapomínala na něco? Á, zapomínala! Opatrně se sklonila k nebohé vlčici a co nejpřátelštějším hlasem k ní promluvila: „Jenom chvíli vydrž, Fialko, a hned bude líp! My se o tebe postaráme.“ Pevně věřila, že se jí začne vyptávat až právě Doubravka - nebo taková veselá kopa, Vločka, co by jí mohla po zahřátí možná trochu omýt kožíšek. Měla vůbec vodu, nebo vítr?
Ještě chviličku otálela, pokud měl někdo nějaký dotaz, a pak si oddechla, točíce hlavu za svou skvělou kamarádkou. „Jsem hrozně ráda, že tě vidím! Pojďme tudy,“ pobídla ji, maje potřebu všechno udělat co možná nejdřív. Tlapka ji stále bolela a kulhání k jejímu žalu neustalo, ale v tuto chvíli svou sestřenku nemohla s takovou banalitou otravovat. Třeba se někde objeví Astrid - nebo nějaká jiná léčitelka! Bylo jich tu tolik, a přece se v úkrytu zjevila jen jedna. Asi musely být na nějaké výpravě za bylinkami, chudáci. Něco najít v téhle zimě, to jí přišlo nereálné. Mezitím, co kráčely směrem k jejímu pelechu, se jí Hančí jala ozvat ještě s něčím: „Vločko, musím ti bohužel přidat ještě prácičku navíc,“ přiznala se narychlo, maje pro svou kolegyňku empatii. Když se dělo něco takhle akčního, usuzovala, že by na tom chtěl a měl mít podíl každý přítomný. „Vezmeme všechny kožíšky a mechy, stejně to tam musím pak upravit podle vlastního vkusu. Já vezmu nějakou velkou zpátky k Fialce, a ty bys mezitím mohla zbytek zanést ke Stině do pelechu, abys jí tam udělala... No, cituju Einara, 'takový pelech, ve kterém bude moct mít vlčata'.“ Úmyslně u toho na svou společnici mrkla - doufala totiž, že ji zpráva o nových vlčatech potěší. Chudák, ještě se ani nestihla vyrovnat s úmrtím jednoho syna zrzavého alfy, a už mu má strojit pro druhého! Hanka však byla ve sladkém nevědomí, a tak usoudila, že tohle bude pro Vločku asi tak dobré, jako byl pro ni úspěšný a macatý úlovek. „A hlavně se neulejvat a pak pojď zpátky za námi - vtip, vtip,“ zasmála se, aby trochu odlehčila jejich rychlou situaci.

Doubravčin smích byl nesmírně nakažlivý, a tak ji Hanka téměř okamžitě následovala. Oháňka jí u toho přeskakovala z místa na místo. Kdo říká, že se všechno nezlepší, když se spolu dva vlci zasmějí! Vždyť je to ten nejlepší lék pod sluncem. Všichni bychom ho měli užívat častěji. Cítila, jak se do ní vlévá dříve poztrácená energie a hned jí bylo mnohem lépe - ať už to opravdu bylo skvělou společností, nebo tím, že její tělo konečně dostávalo alespoň drobkový odpočinek.
Reakce její sestřenky ji samozřejmě šokovala - ať už to bylo tím, že si na tuhle skutečnost měla čas sama zvykat snad... Už to bude rok?..., ale neváhala si ji hezky vtáhnout do objetí. „Jéjdamane!“ zasmála se, co Doubí pohladila po zádech, „já jsem se na chvíli úplně lekla, že mě ještě vydědíš!“ To by bylo nadělení! Kdoví, třeba na Arryna sama někdy mohla házet chtivým očkem a ona byla příliš zaslepená, aby si takové věci všimla. Byla by však schopna ustoupit, když cítila, že v tom bylo něco osudového? Něco... magického? Nebylo pochyb o tom, že jim k tomu tak trochu dopomohlo místní kouzelné podnebí, ale Hančí pochybovala, že by v tom měli prsty přímo nějací amorci. Ó, jenom to ne!
V tu ránu po ní trochu vykulila očka: „Jéjda! Já ti to zapomněla říct? Potkala jsem se s Einarem a ten říkal, že zítra bude zase celosmečkový sraz. Aby se po zimě vidělo, kolik nás tu vlastně zůstalo,“ pousmála se, ač jí v očích byla vidět němá tíha, „víš, už se nám párkrát stalo, že se někteří členi beze slov nevrátili.“ A taky se jistě budou měnit nějaké věci. Vždyť se celé smečce musí představit právě její kamarád, Keiji. Doufala, že alateyčankám ukáže, jak vypadá správný gentleman v akci - dala by vlastní drápky za to, že se takové Douběnce bude líbit. Nebo Vločce! Ó, jak už se těšila, že i tu zase uvidí!
„Ách!“ zasmála se škádlivě, ač pocítila nad seriózností sestřenky v jejím oboru úctu až překvapení, „paní léčitelka v akci.“ Očividně to ale uslyšel někdo výš, protože jakmile vlčice s její tlapkou pootočila, Hance se ve tváři mihla lehko čitelná bolest. Protože byla ale Hanka prostě Hanka, jen nonšalantně pokrčila rameny, jakoby jí pulzující bolest nečinila převeliký problém, „zažila jsem horší!“ ...Jó, holka nebude ten nejlepší pacient! „Když se mi to stalo, tak to dlouho pálilo a bylo to takové... Jako... Jako takové mravenčení, ale bolavé? Když s tím pohnu, tak to bolí, v klidu to bolí... Ale já se vsadím, že to není zas tak hrozné!“ to si, Hanko, povíme, až se ti ten natažený sval srovná! Asi to bylo velkým prahem bolesti z loveckého oboru, že to tak zveličovala. Nebo nechtěla jiným vlkům činit potíže?

Celá nadšená své drahé sestřence pokývala hlavou - už to byla věru předlouhá doba, co se naposledy potkaly! Ó, kéž bohové dají a ony se po zimě začnou potkávat častěji, aby krásu přírody a její sílu zase mohly objevovat pospolu! Co by za to dala, aby si se svou rodinou dala nějakou tu maličkou obchůzku a mohla s ní přitom vzpomínat na to, jaké to bylo doba. Jak se mají asi teď?
Vřele se usmála. „Jó, chtělo to nějakou malou změnu,“ pronesla s patrným studem, nepříliš zvyklá na takovéto pochvaly. Ale jak ní po nich bylo dobře! Cítila, že se její srdéčko tetelilo radostí. „Doufám ale, že mě je furt poznat! To by bylo, kdyby si vlci mysleli, že jsem nějaký nepovedený klon!“ Božíčku! Vlci alateyští ale jistě poznají, že její srdce patří právě mezi ně, a tak neměla důvodu si dělat starosti.
Doubí ji nemusela kterak dlouho přemlouvat - hned, co byla vybídnuta, se pustila do vyprávění o všemožných cestách. Samo-sebou jí barvitě vylíčila, jak jsou si teď s Arrynem svoji a že jí vlk nesmírně chybí („Určitě se zasekl někde v horách! Hranice jsou úplně jako jeho milenka!“), jak s ním potkala Mistra i Wua a že usuzuje, že trošku podražil. Zmínila též Keijiho, jejího nového kamaráda a člena, kterého přivedla - nebo Taiclaru, které musí donést jako omluvu něco dobrého pod zub, neb ji úlekem srazila k zemi. To, že je beta, zamlčela. A když už nad tím tak dumala: „Zítra bude sraz, tak nás tu bude hodně. Ale co vlastně ty?“ Kdyby měla hádat, Doubí se právě léčila z nějaké zákeřné nemoci. Vždyť taky chudák vypadala, že ji něco tížilo!
V tu ránu si vzpomněla, že tu bylo něco, co od vlčice poměrně dost potřebovala: „Um, jak jsme s Keijim cestovali, jak jsem ti vyprávěna... Trochu jsem si zranila tlapku a trochu jsem to zanedbala a tak trochu se to asi zhoršilo,“ vyrazila ze sebe s pošetilým úsměvem, cítíce vinu za svou nezodpovědnost (ale teď si to ještě určitě může naposledy dovolit, no ne snad!) a pozvedla levou přední packu, „podívala by ses mi na ni?“ Nechtěla vlčici obtěžovat, hlavně ne teď, když sama vypadala ustaraně, ale. Bylo jen štěstí, že to nebylo žádné očividné zranění - vše, co s ní bylo, se totižto skrývalo uvnitř. Hančí pochybovala, že to byla nějaká zlomenina, ale co kdyby...? „Hrála jsem si s magií a, no, trochu se mi to vymklo z tlapek,“ zavtipkovala.

A tak se jí povedlo dobelhat se nazpátek do úkrytu, celá rozbitá, kde se to zatím k jejímu překvapení vlky nehemžilo. Odpoledne se pomalu, líně otáčelo na druhý bok a vlci tak mohli pozorovat, jak se o pozornost rvaly tmavé pentličky přicházející noci. Možná, že je Einar všechny poslal na nějakou převelice důležitou výpravu. A někdo určitě uklízí na výslunní, odkud podává své zprávy směrem ke srazu? Z představy, že už zanedlouho zjevně bude na takových právě po jeho boku, nikoliv pod ním, se jí až zamotala hlava. Takhle na očích, to jí nevadilo - ale zrovinka vedle zrzavého samce, to bude ještě dobrodružství! Měla by si začít připravovat nějaký proslov?
Dřív, než se k jakémukoliv dostala, s jejím tělem však hodilo věru hlasité a silné kýchnutí. Až z toho musela znovu chytit rovnováhu! A právě s tou jí namoženou tlapkou projela bělavá, ostrá bolest, nad kterou musela syknout. Její různorodé cestování si očividně měla odpustit: s takovouto se mimo území podívá až na jaro. Jaro! Tak daleké jest našemu bytí! S povzdechem se jala belhat směrem k pelechům.
V tu ránu si ale mezi poloprázdným úkrytem povšimla své drahé sestřenky (nevypadá chudina nějak zmatená? Co jí kdo udělal? Nedejbože ten Rainer-?!) a její oháňka už-už energicky rozmetala prach a špínu. „Jé, Doubí!“ zvolala celá natěšená, že ji zase vidí a okatě kulhatým krokem si to zamířila přímo za ní, „jsem tak neskutečně ráda, že tě zase vidím! Už to byla pořádná doba, co?“

<< Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

A tak zase zavítala nazpátek do avaru! Tentokrát měla nicméně jasný plán - vrátí se přímo do úkrytu, aby si tu svou rýmičku ještě omylem nezhoršila a už tam protentokrát pro vlastní dobro zůstane. Kdo ví, co by se stalo, kdyby na ni někdo přišel, že? Nehodlala riskovat jakýsi ten řev, nebo - a to by bylo mnohem, mnohem horší - výraz úplného zklamání. Občas být tu a tam vytahaný za ouško, s tím se ještě dalo pracovat, ale tohle? Hanča se samovolně otřásla, jako by pomyslela na oheň, a už-už si to ťapkala do úkrytu.
Cupitaje si dál, povšimla si důvěrně známého pachu - Vločky. Chvíli přemýšlela, jestli by se za bělavou koulí pozitivity měla vrhnout, ale nakonec uznala, že by se s ní ještě mohla namočit do nějaké větší, fyzické akcičky, kterou v tuhle chvíli teda věru nepotřebovala. To se ti ty tvoje lékařské procházky moc nevyplácí, co? No jen si to přiznej! Mít hlavu a umět přemýšlet namísto toho, aby neměla mozek a byla šťastná, to bylo teprve pořádné prokletí! Kéž by si ji o něco rozbila a o mnohé přišla. Nebo to byla příliš destruktivní myšlenka?

Rychlohra s Mátou
Hanka se čirou náhodou potkala se svou nejmilejší učednicí a protože chtěla, aby se Máta měla na srazu s čím pochlubit mamce i alfě, rozhodla se ji vzít na lov kozy. Dlouho ji stopovaly, než se jim konečně povedlo kořist najít, zahnat do jednoho z o cosi bezpečnějších převisů a uštědřit jí pár nepěkných ran. Hančí nechutně bolela tlapka, ale byla to malá cena za úspěšný lov. Společnými silami kozu dotáhly až do úkrytu.
Konec rychlohry


>> Úkryt

<< Spáleniště (přes Temný les)

Na cestě si tu a tam zanotovala nějakou bardskou písničku, co od kohosi ještě doma onehdy pochytila, a celá usměvavá a nedočkává mířila směrem k horám. Čím dřív tam bude, tím líp! Tlapka už ji začínala bolet do takové míry, že byl každičký krůček skoro nesnesitelný - určitě to ale nebylo nic, co by zas a znova nevyležela. Až uvidí nějakou hodnou, léčitelskou dušičku, co nebude zrovna někam spěchat, nepochybně se jich nezapomene poptat na nějakou tu menší kontrolu, ale teď jí to připadalo zbytečné. Bolest ji dosud přešla vždycky, sebevětší její rány byly, tak proč by to tentokrát nebylo úplně stejné?
A jak si tak cupitala důvěrně známým krajem, povšimla si, že se nad územím na nebesích pomalu ale jistě zase hromadili nepříliš veselí beránci. Ach, jaká to škoda! Než se sluneční paprsky zase objeví, už dost možná bude jaro. Kéž by tu už byly teplejší, příjemnější měsíce - s tímhle nepředvídatelným počasím jeden totiž náramně lehko onemocněl. Třeba by se jí Arryn vrátil právě s prvními sněženkami? Byla to přehnaně romantická myšlenka, věru - ale vyzařovala takovým komfortem, že by se v ní Hančí hned ráda ztratila. Kde asi zrovna teď byl? A myslel na ni tak, jako ona na něj? Co řekne na její postavení, jestli se vrátí? Až se vrátí...
Potichounku si povzdechla. Aby se rozveselila, jala do tlamy chytit jednu takovou hezky macatou vločku, co se jí přímo nabízela a už-už mířila dál do hor, do avaru, domů. Po kolikáté to vlastně bude?

>> Území smečky (Přes Hraniční pohoří)
//Jednoduché - chyť do tlamy vločku//[/i]

<< Temný les

Střetnout se s Keijim vždycky byla velká zábava, a to se vlastně potkali po celých ostrovech dohromady asi jenom třikrát. Byl to věru vtipný vlk, kterého bylo dobré mít nablízku - Hanka nepochybovala, že to byla přesně ta partie, která do Alatey a jejího kolektivu byla jako dělaná. Jak ráda byla, že ho nakonec "donutila" vstoupit do jejich řad! Až ho na srazu vlci potkají a poznají, určitě z něj budou mít takovou radost, jako právě ona sama. Anebo to bylo tím, že ho přivedla a šplhla si tak u Einara? A bylo to vůbec možné, šplhat v očích alfy?
Zatímco si vlčice různě dumala, došla až k Wuovu kouzelnému obchůdku. „Ale dobrý den!“ zamávala zvesela ocáskem, vzpomínaje si na svou vůbec první koupi, „tak se nakonec znovu setkáváme. Víte, přemýšlela jsem o...“ a už to z ní lezlo jedna báseň.

N Á K U P
Aktuální stav: 248 kmš || 11 rubínů || 9 mincí
Kupuji: Vzhled (80 kmš), mystery box (50 kmš), tlapku do zvěda a ledu (100 kmš)
Stojí to: 230 kmš
Stav po nákupu: 18 kmš || 11 rubínů || 9 mincí

Mystery box - 10 - Klubko vlny
Schváleno

Vlka obdařila pořádně velikým úsměvem, aby příště třeba dostala nějakou tu maličkou slevu, a celá spokojená mu pokývala hlavou. Tak, a teď bylo načase se vrátit do avaru - dřív, než ji načapá buďto Einar, nebo Keiji, jak se někde fláká. A co ve smečce? Mohla by si zajít na maličký lov... Nebo do srazu odpočívat? Ani jedno jí v tuhle chvíli dvakrát nesedělo. Však ona ještě uvidí, než dojde domů!

>> Nížina hojnosti (přes Temný les)

Držela na vlkovi zvědavá očka a doplnila je o popichující úsměv - však on už si to určitě přepral tak, jak to myslela, že? Že? Jakmile se její kamarád rozkoktal, až by to kdejakému oušku bylo zvukově nepřirozené, uvědomila si, že to možná nebyl tak úplně šálek jeho čaje. Hups. „Keiji?“ optala se opatrně, hned nasazujíce jemnější tón, „...nerozbila jsem tě?“ To by teda jejich alfa neměl velkou radost! A vůbec, ten by se o jejich střetnutí kilometry od Alatey určitě neměl dozvědět, jinak z toho budou mít oba nějaké problémy. A jak by teprve naložil se skutečností, že se nakonec opravdu nenechala nikým vyšetřit, byť jen pohledem? Čím hlouběji nad tím dumala, tím jasnější jí bylo, že musí co nejdřív pádit domů a zkusit si to ještě všechno trochu vyležet, aby na srazu nebyla za troubu.
„Ale vždyť jsem se ti nabízela, a tys nechtěl!“ namítla ihned, než si vzpomněla, že má svého tmavého přítele vlastně uklidňovat. „Ále,“ mávla nakonec zbrkle tlapkou, aby ho utnula v dalších slovech, „však já si z tebe jenom střílím. Žádný stres!“ a znakem míru se na něj zazubila. Kéž to vlk pochopí v dobrém, ne tak, že na něj cení zuby ve výzvě k boji! Dalšími slovy se jí však potvrdilo, že to určitě nebral tak vážně, jak si zprvu myslela. Phew, to byla teprv úleva! „Vidím, že máš nový kožich. Slušivý, na takový v Alatey určině někoho najdeš. No nic, já teď stejně už mířím domů, tak snad se tam co nejdřív potkáme!“ chvíli vyčkala, až si s Keijim vyměnili ještě pár slov, a už-už si to cupitala dál.

>> Spáleniště

<< Asshiřin labyrint

Hanka se hlava-nehlava hrnula pryč z labyrintu, kamsi za světlem - připadala si jako vlk na pomezí života a smrti. Nezněl nějak podobně popis právě této situace? No, dlouze si nemusela zoufat, protože bolest, která s nárazem do neznámého objektu přišla, byla nadmíru silný životabudič. Sykla, zavrčela a cosi kuňkla, celá nešťastná z toho, jak polámané bylo její tělo. Hups. Tohle bude tak na deset léčitelských prohlídek, deset!
A když se vzpamatovala, nemohla se na svého kamaráda vynadívat. To jim na těch hraničářských toulkách dočista zmrznul?! Anebo- vlastně... Zmateně na něj ukázala tlapkou, celá rozjařená z toho, jak jim jejich nový člen zmodral tak, že se podobal sněhu všude naokolo. „Keiji?!“ vyštěkla, hlas pln čirého údivu. Co tu proboha dělá? A odkdy vypadá tak šmrnc?!
„A co ty?“ optala se šokovaně, neb jeho argument velmi lehce mohla v téhle situaci obrátit. A když teď byla jeho beta, vlastně mu něco málo mohla taky nařídit, no né? Na druhou stranu byl její kamarád v porovnání s ní věru obrem, a tak by se asi neměla pouštět do příliš velkých akcí. „No, já- to je jedno! Jak to, že nejsi u hranic a nezkoumáš každý kámen, co na nich je?“ vypáčila s drobným úškrnem, sic se v jejích očích odráželo nesmírné pobavení. „To členství ve smečce asi moc vážně nebereš, hmm?“ utahovala si z něj (samozřejmě v dobrém duchu!) dál.