Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Duny

Z jedné hrůzy do druhé, tak to byla teprve pořádná komedie! Ještě si k tomu stačilo přimyslet, že byla naháněna nějakým nápadníkem či nápadnicí, kterým utekla přímo od oltáře, a hned by se to hodilo do nějakého bollywoodského filmu. Asi už by to ale ani nebyl Hančin život, kdyby se takové zvláštnosti nestávaly dnes a denně, že? No jo, život má své nevýhody i výhody, haha! A my se s nima prostě musíme nějak poprat. Tak už to všecko funguje. ...Tohle se ovšem zdálo být jako čiré neštěstí. Když vlci říkají, že se to všechno kazí a černá předtím, než je to lepší, mysleli to takhle doslovně? Jakmile vlčice stála tváří v tvář obrovské kupě kaktusů na jedné hromadě, pocítila, jak jí tělem projela zoufalost. Týjo, uměla si ale vybrat peprné místečka. Měla by vkročit dovnitř? Pokud se jí něco stane, třeba si pomůže magií.
S opatrností se tak vydala kupředu, aby si to všechno otestovala na vlastní pěst. Kaktusy tu byly věru vysoké a ona se místy obávala, aby na ni nějaký nespadl - pochybovala, že by z takového boje vyšla v jednom kusu. Tlapku kladla hned za tu druhou, nechtěje ani jednou zavadit o ostře vyhlížející trní. Brzičko si nicméně povšimla nádherného květu, který na jednom z takových menších právě rostl a hned věděla, že musí být její, i kdyby jí to stálo levé, či pravé oko. Tak pěkný! Zprvu se pouštní kvítko zkusila odlomcovat tlapkou, jenomže tím akorát tak docílila toho, že ho poškodila. Přesunula se tedy k jinému a protentokrát zvolila o cosi jemnější, niternější taktiku: kousek po kousku ho drápkem propichovala, až ho nakonec mohla pouze jemně nabrat mezi zoubky a co nejopatrněji zatahat. Květ tak byl nakonec její. Výhra! Ale co s ním? Zatím si ho jala nemotorně strčit za ouško a mířila dál.

>> Jezero smrti

<< Palmová pláž

Páni, tak tohle teprve bylo místo k popukání! Jen co k němu ale došla, bylo jí nadmíru jasné, že se tu dlouho neohřeje - a to doslova. Teploty tu byly na její kožíšek nepříjemně vysoké, sebevíc okolní kraj dosud Hance poskytoval možnost se procházet skrz jeho pláně. Bizár, no né? Asi to k pouštím ale vždycky patřilo. Kdyby byly jednotvárné a vlci by mohli předvídat, kde zrovna bude jaké počasí, byla by to pro místní dozajista velká nuda!
Sídlila tu vůbec ta smečka, o které Tania tehdá malovala tak pěkné obrázky? Nebo si to tehdy všechno vymyslela? Mohla by se tam teď podívat na malou diplomatickou cestičku a trochu si tu roli bety taky vyzkoušet. Co nad tím tak ale hlouběji dumala... Asi by nebylo dvakrát tak vhodné bez ohlášení vstoupit někomu na území, natož se pak ohánět s titulem, který ji byl přidělen ještě tohle ráno. A hlavně v situaci, kdy si jím ještě nebyla tak úplně jistá! Nevystřelil si z ní ryšavý vlk? Myslel to všechno vůbec vážne? Božínku, ona se pořádně snad ujistí, až dorazí na sraz. Už teď si nicméně uvědomovala zamotaný dopad, co to na ni mělo a dvakrát ráda z toho nebyla.
Tak, jako z místních dun. Pořádně nevěděla, jak by si na nich pohrála - větrnou kouli kamsi odhodila, aby se na vlastní uvážení rozplynula. Neodvažovala se na tak vratkém písku dělat příliš unáhlené krůčky, aby se nestalo, že spadne. Horko, co jí postupně stoupalo až na mozek, ironicky nepomohlo ani její rýmě, neb z nosu jí touhle dobou teklo víc a víc. A tak se němě rozloučila s děsivě vyhlížejícím územím a ťapkala si to dál.

>> Pichl

Místní pláž se táhla až kdoví kam a Hančí tak měla jistotu, že kdyby se snad rozhodla vykoupat, nebude tu žádných zvědavých očí, co by si na ní snad chtěly smlsnout. Smáčet si srst, když jí trápila rýmička, zas tak hloupá nebyla! Ani by nestačila uschnout a už by ji dozajista chtěl zneškodnit nějaký krutý severní vítr, co se jako naschvál odnikud objeví právě u ní. A co nad tím teď tak přemýšlela, nebyla poušť to nejlepší místo, kde si otestovat svou magii? Jistě, teplota tu byla tak akorát, a tak se nemusela chladit - ale trochu oprášit své schopnosti, no, to by určitě mohla! Snad jí u toho jen někdo neuvidí. Nebyla by to ostuda, že tak stará vlčice se teprve učí magiím, co si koupila už jakýsi ten úplněk nazpátek? Einar by jistě nebyl dvakrát nadšený, kdyby ji takhle viděl. Co ale oči nezaregistrují...! Alespoň se začala kultivovat teď, než nikdy. Když teď byla beta, měla by nabrat hodně sil a taky se je naučit patřičně ovládat. A pokud někdo ze smečky bude potřebovat, ráda je doučí to, na co vlastními silami přijde.
Celá veselá a nabitá sluneční energií si Hančí párkrát radostně na svém (opatrném!) poklusu povyskočila, aby se taky pořádně vyburcovala k nějaké té větší akcičce a už-už se ze vzduchu pokusila zprvu neúspěšně vytvořit malou kuličku. Čím víc se na ni však soustředila, tím lépe ji dokázala udržet. Zanedlouho už se bezhlavě jala dovádět se svým vlastnoručně vyrobeným aportem a ani si nevšimla, že se její původní směr tak trochu vymkl kontrole. Mohla uběhnout hodina, nebo dvě - hnědavé vlčice čas utíkal jako sypké zrnka písku pod tlapkami, a tak se jeden nemohl moc divit. Její skotačení a pokusy o ovládnutí vzdušného elementy nicméně byly zdárné, tedy alespoň k něčemu ty promrhané chvilky byly!

>> Duny

<< Poušť

Očima bloudila všude po okolí, jak jí to jen bylo dovoleno vlastními silami a kochala se tím, co zima na poušti páchala. Nebo spíš nepáchala? Aby pravdu řekla, čekala to tu teda trochu zasněžené - vzápětí ale uslyšela vzdálený zvuk moře a hned jí bylo jasné, o co tu šlo. A ten příjemně teploučký písek... Snad si na místní podnebí nezvykne až tak, že by snad chtěla pryč od své vlastní smečky, no jéje! Občas by si tu na nějakou tu malou dovolenou ale zajít mohla, to by jí určitě neměl vůbec nikdo za zlé. A ještě by ji doporučila takové Vločce, nebo Cinder. Pochybovala, že by se Arrynovi líbila - chodit by tu tak mohla výhradně se svými kamarádkami. Jak by si to tu asi užívaly? Třeba by mohly na svých toulkách narazit na nějaké pěkné vlky a vlčice, se kterými by se nějak pobavily. Jako pořádná noc ve Vegas. Co nad tím teď tak vůbec dumala, měla by se svým blízkým začít lépe věnovat!
S drobným úsměvem na pyscích došla až k moři, které se svou velkolepostí nekonečně táhlo, a spokojeně vydechla. Tak nádherné, tak.. takové! Vždycky jí kradlo slova přímo od úst

<< Tichá zátoka

V poušti se Hančí asi ještě nikdy neobjevila. Možná to bylo způsobeno tím, že o ní kdysi nadšeně povídala ta zvláštní vlčice, jménem asi Tania - určitě si musela vsugerovat, že v těchto krajích budou vlci plní egoismu a už se jí tu nechtělo. Co se tu však nyní procházela, nezdálo se jí to být tak špatné! Do teplého písku se jí příjemně bořily tlapky a ne vždycky se zastavily na první dobrou, což jí dělalo náramně dobře pro tu není nešťastně bolavou. Existovaly nějaké bylinky čistě na bolest? Určitě. Není to ale moc troufalé? Halucinogenní výplody přírody už párkrát měla a byly naprosto úžasné - ...teď by si ale vlci mohli myslet, že to má na stres z postavení, že ho vlastně nezvládá a dožadovali by se toho, aby jí byl odebrán. Božínku, to opravdu musela dokola a dokola omílat jednu a tu samou věc? To neměla nic lepšího, nad čím by přemýšlela?
Mimo vlčici se jménem Příroda asi bohužel ne. Radši se proto zaměřila na zrzavé, zlatavé pláně plné zrnek písku. Zkoušel je už někdo počítat? Teď na pomezí, kde k nim byl ještě přimíchán kus sněhu, asi ano - čím delší štrekou nicméně cupitala, tím menší sebevědomí v tomhle ohledu měla. Ale bylo by to fajn, vyslat tu za trest nějakou omegu. "Zchlaď si hlavu", ale trochu naruby! Měla vůbec pravomoce teď na někoho uvalit trest? Jéje, to byla děsivá představa!

>> Palmová pláž

<< Začarovaný les

Je normální mít queer myšlenky o přírodě - vlastně vlčici, Přírodě - samotné? Nebylo to příliš nevhodné? Kéž by ji někdy mohla potkat tváří v tvář dozvědět se tak, co by si o tom v danou chvíli myslela ona sama. Nebylo to přec kterak výjimečné, že se kázal chleba a pilo víno! Zatímco se Hanča usilovně snažila dostat na kloub tomu, jak by ji taková postava ovlivnila, došla až na věru tiché a klidné místo - a zase s vodou. Asi už to měla holka zakódované od narození v těle, že ji bude hlava-nehlava vyhledávat na každém krůčku!
S tváří nemálo zkroucenou tak mířila dál, nechtěje dále otálet v lese, který jí nic neříkal. Doslova. Proč bylo vůbec tak těžké kontaktovat všechno okolo ní, když jí to s jejím elementem vždycky šlo tak dobře? Byl to snad trest za to, že byla 'přeběhlík', byť nedobrovolný? Jak to ovlivní její budoucnost? Její děti, všechno, co zná? Bude mít její neschopnost ztotožnit se se zemí nějaké dlouhodobé, velké následky, co by ji někdy mohly postavit ohrožení přímo do chřtánu? Možná. Na ostrovech, zjistila, není nic nemožné.
Z hrdla se jí vydral tichý povzdech, který jako jediný prořízl nicotné zvuky klidného moře z povzdálí. Kéž by se ho mohla zeptat na jeho názor! Stoletý rádce a mentor, to nebylo jen tak - vždycky poradil, vždycky potěšil. Byl loajální, byť němý společník, co vlky snažil držet na své hladině. Příroda? Ta ji tak akorát momentálně tahala dolů, do svých hlubin. Třeba to byla právě ona, co ji chtěla v mokřadech utopit? Celá zadumaná Hančí nechala své tlapky omývat vodou, zatímco jí sluneční paprsky laskaly srst. Jak krásné a romantické, že? Ještě tu mít amorka, co by ji trefil do toho jejího huňatého, pěkného zadku, a hned by byl osud na spadnutí.
Kdoví, jak čas a jeho zrnka plynuly. Hančí by byla přísahala, že tu stála opravdu krátce - jakmile se však probudila ze svého snění, povšimla si, že se sluníčko pomalu koulelo až na absolutní vrchol nebe. Jaké to mohutné těleso - co tak ovládat právě jeho sílu? Jaké by to asi bylo?

>> Poušť

<< Mokřady

Kouzelný les jí byl už cosi důvěrněji známý. Kdyby nebyla v Alatey a nějaká ta smečka by tu pobývala, moc ráda by se do ní přidala, jelikož jeho exotično bylo jako pastva pro oči. Nikdy se nemohla vynadívat na tu nádheru, co tu příroda celo-ročně tak zarputile udržovala. Všude samá magie, kouzla, barvy... Přesně to, co se jí momentálně převelice hodilo. Tak se ukaž, elemente. Bude jí to vůbec k něčemu, zkoušet komunikovat s přírodou?
Dřív, než něco řekla, hlasitě kýchla. „Takže. Takže! Jak už určitě víš, jmenuju se Hanka,“ zanotovala směrem ke stromům a pro jistotu svou hlavičkou povytočila k větším balvanům, dokonce i samotné zmrzlé hlíně. Proboha, dočista jí přeskočilo a tohle je její konec. „Tedy... vím, že jsme asi nezačali na tom nejlepším, ale byla bych moc ráda, kdybychom to mohli změnit. Co ty na to? Víš, mně vždycky stejně říkali 'Malý ptáček' a to k tobě sedí, ne? Haha?“ řka, načež hlasitě polkla. Kdykoliv rozmlouvala z vodou, dostala alespoň známku toho, že jí daný element poslouchá - co se ale rozhlížela po okolí, žádný výjimečný úkaz... Neviděla. Třeba se příroda styděla? Nebo nesouhlasila s tím, že jí ovládá? Ále, taky to byla teprve chvíle - komunikovat s vlky jí jistě muselo taktéž vysilovat, sebevíc energie do vlků právě ve svém prostředí tento les vléval.
Čekaje na odpověď se Hanka vydala na krátký průzkum. Jaké by to asi bylo, dělat pro smečku průzkumníka? Donekonečna by se tím živit nemohla - měla ráda pořádnou akci a představit si, že při lovu dělá třeba jenom obětního beránka... Meh. Celá zadumaná se nutila do klidu a důvěřovat přírodě tak, jako ona naivně důvěřovala právě vlčici. Stejně to musí být pech, všechno kontrolovat, všude být a vše slyšet... Anebo to bylo požehnání, mít tak dobrou paměť a oči všude? Kdoví, co všechno si její společnice musela nést. Nebo společník. Dalo se o přírodě vůbec říct, že má nějaké pohlaví? A co to je za myšlenku, smýšlet nad tím, co má příroda mezi nohama?
Kdyby však bylo na Hančí... Byla by to ta nejkrásnější vlčice, kterou kdy kdo viděl. Měla by krásně pískovou, možná místy zelenkavou srst a rostly by z ní ty nejkrásnější, nejvoňavější kvítky. Možná, že by na sobě také měla nějaký malý stromek a v očích takový klid, až by se každý zastyděl nad tím, že není takový, jako ona. A pak by se k ní taková vlčice se jménem Příroda naklonila, zašeptala jí něco neskonale sladkého do ouška a ona by k ní zahořela takovou láskou, až by... Zahořela? Ne, jenom ne hořet!
S povzdechem nakonec uznala, že to trvalo nějak podezřele dlouho. Asi byl čas to zkoušet jinde! I přes své rozhodnutí opustit Začarovaný les však ještě chvíli vyčkávala, tu a tam si zkusila nějaké drobounké kouzlo a nakonec opravdu zamířila pryč.

>> Tichá zátoka

<< Tajga

No, bylo vůbec načase členy potkávat, ne je jenom obtěžovat svou přítomností! Pevně věřila, že na srazu bude moci pozdravit ty, které po zimě na území ještě nepotkala - nejvíc se však chtěla zaměřit na Vidara a Mátu, s nimiž by jako s lovci mluvila snad nejraději. "Nechcete se mnou podniknout nějaký lov?" Ne, to zní dost zoufale. "Myslíte si, že bychom mohli...?" A nepřijali by jakoukoliv z těchto variant jen proto, že teď byla v jiné roli? Bože! Celý ten status, zdálo se, věci mohl jen a jen komplikovat. Táhle si povzdechla. Tohle pro ni bude to nejhorší, co ji potkalo, než se to někde po cestě zvedne a zlepší. Doufala, že to zvládne - musela se tomu stavět tváří v tvář a mít důvěru ve své vlastní schopnosti. Einar si ji taky přece nezvolil jen tak! ...Nebo jo?
Zapomínajíce se kdesi ve své hlavě, nebylo divu, že si Hanka zprvu nepovšimla, že se místy propadá přímo do země. Nebylo to přece kterak běžné, že, a tak kdo by dával pozor pod tlapy! Až se jí do jedné zapletla přímo celá tlapka, navrch ta bolavá, zastavila ve svém kulhavém cupitání a s různě pokroucenou tváří se jala podívat směrem dolů. To už v Alatey chvíli nedělala, jak byli všichni obrovští. „Kořen?“ zakňourala zmateně a unaveně, „jenom kořen?!“ Po svém fiasku s Cipher versus Enigmou to vzala skoro až osobně. Čím víc s tlapkou lomcovala, tím pevněji vypadalo, že drží. Snad to nebyla nějaká magická vylomenina?
Nešlo s tím nic dělat. Na moment tupě zapřemýšlela, jestli by tu tlapku neměla zrovna amputovat a dál s ní tak už nemít trápení, než si vzpomněla, že vlastně ovládá zemi. Co by s ní ale zvládla udělat? Třeba by... Veškerou svou energii a pozornost věnovala právě ke svému vězniteli a přinutila ho kousek po kousku odstoupit. Jelikož však byla ještě ve vratkém stavu, udělala si pouze dost prostoru na to, aby zuboženou tlapku vytáhla. Páni, ani jsem nevěděla, že něco takového dokážu! Jak uměla být ta příroda překvapující! Asi by se na ostrovy měla přestat zlobit, že jí vzali vodu, a začít se sbližovat se zemí samotnou. Každý v ní přeci jednou skončil. „No, takže... Jak se máš?... Jéminkote, tohle je tak stupidní,“ zaskuhrala si. Bavit se se živou věcí, co neodpoví! Ale možná, že to bylo jenom prostředím, no ne?

>> Začarovaný les

<< Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Hahá, žádného léčitele nepotřebuji!, říkala si už o územíčko dál, co tu svou nezbednou tlapku (a vlastně celé tělo) po uklouznutí na ledě rozchodila. Mráz, který se v daných chladných oblastech nacházel, nebyl na její naražené tělo pranic dobrý, ale pomohl jí rozdělit svou pozornost na více sekcí - díky tomu už tak usilovně nepřemýšlela nad tím, jak divný pro ni celý nový post bude. Ještě má věru dlouhou cestu, ale určitě nejde o nic, co by časem nezvládla. Hlavně mít ten čas a pevné nervy, nebo vůbec celé odhodlání vrhnout se do toho po hlavě! ...Nebo radši první tlapky, pak zbytek těla, aby náhodou na své cestě nespadla.
Mírně kulhavým krokem čmuchala ve vzduchu, zda se poblíž nenajde nějakého živáčka. Zaregistrovala, že se tu někde musí nacházet Cinder s jedním ze svých dětí - asi Cipher? - a už-už se je rozhodla v rámci své krátké přestávky okupovat. Jako správná beta. Měla co dělat, aby se jí po tváři nemihl nad její myšlenkou kyselý výraz - namísto něj k oběma zaklonila hlavičku, aby na ně viděla a rozzářeně se usmála. „Ahojky, Cinder! Cipher, no jéje, tys vyrostla přímo do krásy,“ pochválila hned mladou slečnu a zamávala u toho ocáskem, „nechci vás rušit, chvátám zase dál. Jenom jsem vám chtěla říct, že se zítra bude konat sraz, tak se na něm, prosím, objevte. Ó, a kdybyste viděli skoro celého černého vlka, co hlídá hranice, tak to je Keiji! Je to náš nový člen a chudák z nás má všech trochu strach, tak ho kdyžtak na srazu jděte pozdravit a poznat. Byl by hrozně rád,“ usmála se. Pak počkala, zda k ní vlčice něco měly a pokud ne, jala se zase cupitat dál. A jestli jí Cipher řekla - řekl o tom, že je ve skutečnosti chlapec se jménem Enigma - no, tak s tím pádila pryč celá zostuzená ještě dál, sebevíc jí tlapka kňourala odporem. Doufala, že to mladý pán nebude brát jako velkou urážku jeho chlouby! ...Ať už mezi nohama, nebo někde výš, v jeho srdéčku. Ubližuje to vůbec nějak mladým, takhle jim omylem měnit pohlaví? Pevně věřila, že co teď pokazila na srazu napraví. Snad nedostanu jednoho z nich za učedníka! To bych si je pletla furt!

>> Mokřady

<< Dvojčata (přes Ledové pláně)

Zimou vlčice skoro blouznila. Staré dobré bludy a slyšiny, to by bylo teprve zlaté, pořádně tučné prase pro léčitelky Alatey! Byla by přísahala, že tu před malou chviličkou byla. Zdálo se jí to, nebo šla úplně jinam, než zprvu zamýšlela? Zamotala se do nějakého kruhu, ze kterého se nemohla prokousat ven?
Když se nad tím teď tak zamýšlela, vlastně ano. Nejednalo se snad o nějaký převeliký, nezvládnutelný chaos, dokonce ani bouři, která by se nedala překonat, ale... Ale božínku, byla to věru nepěkná bolest. Hanka nikdy na takovéto pochmurné, deštivé stavy nebyla - vždycky si byla jista tím, kde byla, co dělala a za jakým účelem to bylo provedeno. Teď ale... Tápala. Bylo moudré, nechat se jmenovat betou, když se cítila, že vlastně ostrovy vůbec neznala? Povzbuzovat komunitu v její prosperitě, to zvládl každý a všichni to tak jistě dělali - pár pochval tu, podrbat a oušky to a to vlče -, byť na ně nebylo zas tak moc vidět! A navrch se bála ohně. Ohně! Element, co byl jejich alfě očividně nesmírně důležitý. Jak jí mohl svěřit tak obrovskou věc, když mu ani ona sama nemohla tak úplně věřit? Z hrdla se jí vydral tichý povzdech. Až dojde do smečky, samozřejmě nahodí ten veselý, rozdováděný úsměv a bude se snažit vlkům pomoci zorientovat se v téhle nové situaci, protože to pro smečku zjevně též bude šok - ne každý by ji mohl vzít dobře, ačkoliv se považovala za poměrně oblíbenou. Teď si však mohla tyhle emoce dovolit. Zatím. Výjimečně. Protentokrát!
Chtěje si zvednout náladu, naskočila na místní jezero. Předtím, než tak učinila, samozřejmě z bezpečí pevné půdy otestovala, jak tlustý led může být - předními tlapkami se do něj zprvu silně zapřela, než v experimentu zkusila trochu povyskočit předními polovinou těla. Nekřupl. Skoro. No jo, asi bych to neměla přehánět s jídlem, abych se ještě nepropadla. Když teď svítilo sluníčko, jeden si musel na vodní plochy dávat veliký pozor!
Ještě chvíli na vodní ploše dováděla, nuž jednou se její tlapka musela ozvat - a s ní i nečekané kýchnutí, co bylo tak překvapující, že ji vyvedlo z rovnováhy. Jakmile její rameno došlo ke kontaktu s ledovou plochou, Hanka udiveně vyjekla a jak už do měla v krvi si u toho do větru pořádně dřevorubecky zanadávala. Bože můj, to nemůže mít ani chvíli klidu?! Tělem jí projela palčivá, nepříjemně tepající bolest a vlčice měla co dělat, aby nezůstala na ledě rozplácnutá jako nějaká ubohá palačinka. Na tlapky se jí dvakrát tak moc nechtělo, co vám bude povídat? Nebylo to kterak příjemné, furt je takhle namáhat. Snad po tomhle bude moct ještě běhat...? Ó, kdyby jen tak holka nešťastná tušila, co si pro ni osud již zanedlouho nachystal. Všechno má ale svůj čas, tak, jako její zotavení se - dávala dobrý pozor, aby prvé vstala na zdravou tlapku, a ještě párkrát experimentálně tu a tam čumákem dloubla do svých končetin, zda-li ji něco nebolelo tak moc, až by to nesnesla. Vše v pořádku! Ale toho léčitele bych asi najít měla...

>> Tajga (přes Ledové pláně)
//Jednoduché - Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu//
//Střední - Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (1/2)//

<< Rozbitý sever

K horám si Hanka po svém nepovedeném představení na krách jala mašírovat šnečím tempem. Nechtěla, aby se jí nedejbože stalo nějaké další neštěstí, které by takhle uprostřed sněhu asi jen těžko s něčí pomocí dokázala ukočírovat - když teď ale byla betou smečky, neměla by být v těchto ohledech mnohem víc schopná? Kéž by jí někdo poradil, co se svým novým postavením. Ačkoliv se cítila odhodlaná udělat z Einara hrdého alfu, nebyla si tak úplně jistá, jestli na to uvnitř měla. Kappa se k ní vždycky hodila, maximálně delta - ve své rodné smečce taky přec nezastávala tak důležitých, viditelných rolí, jako tu, která jí byla vložena do klína. Bude se teď muset chovat víc reprezentativně, to bylo jasné, ale co víc? Diplomacie? Tak ta jí moc nešla. Přijímat do smečky vlky? No, ráda by, ale co když přijme nějakého špiona, co smečku rozpůlí vejpůl? Bude pak muset dožít s vědomím, co ji bude denně žrát za to, co způsobila? Všechno to bylo tak... děsivé. Reálné. Z takových věcí by se nevypovídala, byť se považovala za věru velkého řečníka. A s tím teď asi taky bude mít utrum! Proč by totiž jako beta komukoliv ze smečky sdělovala, jak se cítí? Neznamenalo by to, že zneužívá své postavení?
Její výstup na dvojčata (á, to si příroda určitě vzpomněla na Cinder a její dvě nádherná vlčátka, Cipher a Enigmu!) byl naštěstí úplný opak toho, co se dělo v jejím nitru. Dva ledové výstupky byly ty nejklidnější, nejledovější místa, které měla Hančí tu čest potkat. Šel z nich obrovský respekt, ale jak je jeden poznal, hned si je zamiloval. Jak by také ne, když působili jako úžasné místo k (poslednímu) odpočinku?
Drobnou cestičkou se opatrně dostala na místní rozhlednu a už-už ze sebe dostala táhlý výdech - kdoví, zda naprostým okouzlením, nebo jen nějakou tou těžkostí na plicích. Dle nedávných stop nemohla být jedinou, co se na místní krásu přišel podívat. Výhled na nekonečně se táhnoucí, bělavou krajinu byl jako... Jako když jeden sní o místech mezi nebem a zemí, kterým ani na vlastní oči mnozí nepokývou na to, že jsou skutečné. Zrychlovalo to tep, jen na to jeden pomyslil - to nekonečno, bělavá nicota, v níž by se jeden mohl tak lehce ztratit a už nikdy se nepodívat domů, za svými... Ač se zde nenacházely kdovíjaké originální, přírodou otrkané věci, nejeden by pocítil naprostý úžas nad tím, co zde vítr, sníh a led dokázali stvořit. Pokud se teda odvážil podívat - sluneční paprsky, co totiž kdejakou vločku pohladili, bolestně rval oči. Třpytivé, přímo otřesně blyštivé jako když se v řece leskne rybí šupina, ale samozřejmě mnohem, mnohem intenzivnější. Umocněno velikostí místní vyhlídky-... V očích se jí zaleskly slzičky, jak to bolelo. Svůj pohled nicméně neodtrhla.
Zaujal ji totiž pohled na sněžnou peřinku, co se nacházel bezprostředně před jejím stupínkem - občasným fouknutím se totiž pohnula a tak to vypadalo, jak kdyby tam dole tančily snad vlčí duše. Bylo možné, že Dvojčata opravdu takové, co nemohly nikde na světě najít svého pokoje, skrývala ve svém nitru? Přišlo jí, že si to sníh opravdu užívá: jakoby si chtěl se samotnými horami hrát a laškovně je vyzíval tím, že jejich směrem tu a tam vyslal hrst vloček. Jako malé vlčátko!
Běloba se však, ukázalo se, nebyla jedinou, co z místní rozhledny šlo prozkoumávat a obdivovat. Jen co se Hanka zaměřila o kus dál, téměř do rozvlněné roviny, povšimla si důvěrně známého moře, a dál od něj pak lesa - přecházelo to v blankytně modravé nebíčko, na němž se se vší svou grácií honosilo nyní již vysoké sluníčko. Obojí takhle z dálky vypadalo i přes laskání svitu téměř... zlověstně, sebevíc to pro někoho mohlo být miloučké - sníh, který okupoval obě území, nevypadal a nezněl dvakrát tak přátelsky. Jakoby se lepil a ne a ne dolů, ať se větve a kry snažily, jak chtěly. A to občasné praskání, nebo syčení, když se vločky dostaly do malých vzdušných vírů a pohrávaly si dokonce i s ním! Asi se chtěly dostat blíž ke svým oblíbencům. To byla teprve pořádně šílená obsese, co! Ještě, že to dorovnával vábivý zvuk moře, které ji jako siréna kolébalo a nutilo hmouřit očima, aby snad na všechnu tu krásu celého místního světa viděla lépe. Jak křehký asi byl? Nechtěla to zkoušet - harmonie, byť místy strašidelná, působila posvátně. Nadpozemsky.
Čas se na zářivých pláních před jejíma očima dozajista musel zastavit. Hanka si těžko dokázala uvědomit, jak dlouho na to všechno zírala - jakmile se ale ze svého snění vytrhla, krása byla tu-tam a ona byla tváří v tvář až nepříjemně obrovskému prázdnu jak navenek, tak uvnitř. Laskavý vítr, co jí před chvílí tak hezky čechral srstí, teď nepříjemně štípal a ona cítila, jak jí zima postupně prostupuje až do morku kostí. Musí pádit pryč, než tu přimrzne k místu!

>> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)
//Střední - Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov//

<< Ledové pláně

Tak, tady už tak moc nefučelo! Mohl tu být třeba nějaký menší nebo větší ušák, kterého by dokázala uhnat svým směrem? Nebo by si tu třeba mohla vyzkoušet nějakou tu magii, když už je měla! Sama si popravdě nepamatovala, co všechno za kouzelnou verbež jí v těle kolovalo. Určitě by se jí to šiklo, takhle si z fleku trénovat věci, na které nikde na světě nebyl žádný návod bez toho, aby jí u toho kdokoliv viděl. Kde by ale začala?
...Nebo kde to vůbec právě byla? Myslila si, že ostrovy skrz naskrz procestovala, nicméně se zdálo, že toho zas tolik nachozeného neměla. Jaká to škoda! Místní sever se zdál smrtelně krásný - co tak očima zkoumala poklidné kry, zvažovala, kolik vlků tu už muselo přijít o život. Doufám, že nikdo! To by byla teprve nešťastná smrt. Oklepala se, jen na to pomyslila. Utopit se ve vodě a vědět, že za to může sebemenší pohyb nekonečně dlouhého moře na horizontu... Och, její milované moře. Kéž by k němu mohla znovu promluvit, kéž by ho viděla v celé jeho kráse! Vzpomínala si na časy, kdy s ním byla plně spjatá, jako by sama byla voda a voda byla jí. Tak krásně si s tím elementem rozuměla! Země asi nebyla k zahození, ale převelikou cestu si k ní nenašla. Asi bych měla začít vést rozmluvy s horami, třeba by mi poradily, co a jak. Hahá, tak to určitě!
S náhlým návalem energie a chutí podívat se na moře víc se jala zaujmout sebevědomou pózu, odhodlaná na nějakou tu kru skočit. Moc se nerozeběhla, aby ještě náhodou neuklouzla, a- hop - tu skoro ven, tam zase zpátky - a byla na kře! Hloupá Hanka však zapomněla na to, že měla bolavou packu, a tak při svém dopadu hlasitě sykla a hned nebohou nožku zvedla do vzduchu, chtěje s ní řádně zatřepat. „Jauvajs!!“ vypískla a scvakla u toho zuby, opět celá zlomená. ...Asi onehdá měla Einara opravdu poslechnout. Asi?!
S posmutnělým výrazem se podívala na moře, které ji k sobě vábilo svými hezkými vlnkami a zklamaně se jala vydat pryč. Tak tohle byl teda velký propadák. Kéž by si tu mohla zaskákat trochu víc, blíž tomu nezbednému, nekonečnému titánovi! Ach-ach, její život byl věru krutý a nespravedlivý.

>> Dvojčata
// Střední - Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry!//

<< Území Alatey

To si vybrala ale věru pěkný den na malou 'lékařskou' procházku! Samozřejmě si ji naordinovala sama a možná proto se jí zdála tak krásná - sluníčko, co se zrovinka opřelo do místního sněhu, vytvářelo nádherně třpytivou scenérii. Hanka se na to nemohla vynadívat. Ještě, že tu byl klid jako před smrtí a nikterak příliš nefučelo! Nedokázala si představit, že by to všechno na svých vratkých tlapkách ustála; vždyť by ji to odfouklo, ani by nemrkla! Ale z peříček taky dělaná nejsem. To opravdu ne!
No, říkat si mohla, co chtěla - tu a tam se totiž opravdu musela pozastavit u nějaké té vyvýšeninky, co na téhle pusto-prázdné plošině byla, a trochu si odpočinout. To zdřímnutí jí možná prospělo míň, než si zprvu myslila. Ale neodpočinout si, no jéje, to by byl teprve kolaps. Už tak asi léčitelky potrápí tím, že jim svou tlapku ukáže po... Dlouhé době... No co, no! Byly důležitější věci, než návštěvy mediků s takovými prkotinami. Určitě toho měli spoustu na práci, teďka v zimě, kdy byl každý druhý vlk nemocný mrazem a chladným vzduchem.

>> Rozbitý sever

<< Úkryt Alatey

Celá polámaná se jala vyjít alespoň k okraji vchodu, aby jí čerstvý vzduch trošku nabudil. Brzy se o něj nicméně opřela celou svou vahou, nechtěje si udělat ostudu a rozplácnout se před jeho vstupem jako nějaká rohožka - nevzpomínala si, kdy naposledy jí bylo takhle zvláštně. Možná tehdá, co jsme si s Floriánem vzali ty houbičky, teehee. Nebo jarní incident se zkaženým ovocem? No co, byla mladá, plná energie a chutě experimentovat! Stejně už to bylo tak dávno, že její tělo jí jistě muselo odpustit a zapomenout.
Z očividně příliš výživného zdřímnutí se chudák Hanka tak ještě chvíli sbírala téměř ze země, než se odhodlala vykročit kupředu a trochu se podívat po hranicích, zda se tam neobjeví třeba její partner, nebo Keiji. Doufám, že se mu na jeho toulkách nic nestalo! To by bylo nadělení. Takový čerstvý člen, a už by se zničil!
Její stále ještě bolavé tlapky jí nicméně odvály úplně jiným směrem, než kam zprvu zamýšlela mířit.

>> Ledovcové pláně

Z jedné strany na druhou a pak zase zpátky... Pokud existovali nějací brouci, nebo špehové snů, v Hančině hlavě by se zjevně měli jako prasata v žitě. Zatímco se její tělo ve skutečném světě pohybovalo, až skoro kolikrát vypadla z pelechu, v její mysli se odehrávaly komické situace ať už z jejího života, nebo vlastní fantazie. Tu se jí omylem povedlo převtělit do Einara a mít vlčata, jinde jí zase narostly křídla a ona se stala Alateyským letcem. Pokračování, ve kterém se vrátila domů za svými bratry, jí zaplesalo na srdéčku - bylo ale příliš krátké na to, aby si na něj při prudkém vstávání vzpomněla.
Zničehonic se vytrhla ze svého odpočinku, celá zježená jakousi nechutnou vizí, na níž si... nemohla vzpomenout. Oh, asi jenom noční můra. Takové už neměla roky - naposledy snad ještě když byla malé vlče, co se nechalo napálit nějakým z bratrů. Byla to pořádná doba, co už je neviděla... Božínku, jak jí ti dva chyběli. Ne vždycky se k ní chovali hezky, ale to už asi k bratrům přirozeně patřilo, že?
Kousek po kousku protáhla téměř každý sval v těle, oklepala se a byla připravena se vzpamatovat na troše čerstvého vzduchu. Odpočinek, jak nedomyslela, způsobil v jejím těle jakýsi vztah opilosti. Hups.

>> Území smečky