Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě se za Keijim usmála a zvolala nějaký ten pozdrav, než se sama rozhodla vydat do nějakého pelechu. Asi by to tam svému partnerovi měla zútulnit, než se vrátí - ze svých cest a zážitků bude jistě dost vyčerpaný na to, aby chtěl hlavu složit do něčeho měkoučkého. Určitě se ale nebude zlobit, když to neudělám hned. A vrátí se vůbec dřív, než bude sraz? Měl na to jeden jediný den...
Opatrná na svou tlapku zašla do Arrynova (teď už vlastně jejich) úkrytu a celá polámaná se pomalu zachumlala do podestýlky, co tu byla. Ještě stále po něm voněla-... Ah. Jak jí se po něm stýskalo! Kéž by ho tu měla, aby jí zahřál a trochu se s ní pomazlil. Sice pochybovala o tom, že to uměl, ale ona už by si ho naučila. Všechno by ho naučila - jak se starat o jejich společný pelech, (hlavně) o sebe samého, na rande by ho vytáhla, no doslova a do písmene veškeré sladké i hořké věci, co ke vztahům patřily! Jen aby ho měla zase zpátky po svém boku. A nic víc. Je toho moc?
A ještě se mu chtěla pochlubit, že mu teď může šéfovat - on jediný by byl tím, komu by to řekla ještě před srazem. Čumákem zabořená do míst, kde to po něm vonělo nejvíc, se pomalu nechala ukolébat představou toho, jak pyšný by na ni musel být. Říkat to všem na okolo ji samo-sebou naplňovalo energií a radostí: ale určitě by neuškodilo, kdyby něco pěkného taky občas někdo řekl jí. Tělem jí projela únava, o které dosud neměla převeliké povědomí a Hanka se tak za nepříliš hezkých snů odebrala do říše spáčů.

//Jednoduché - Ohřej se v úkrytu//

<< Území smečky

Z vnitřku ven, z venku zase dovnitř... „Musíme ty naše úspěchy nějak oslavit. Až bude po srazu, zvu tě na lov!“ A takhle nějak za chvíli bude vypadat též její žaludek, jestli se na chviličku nepozastaví. Co by to ale bylo za Hanku, kdyby někde lazarovala? No, určitě by to nebyla Hanka, a to byla ta hlavní pointa! Za jejich kroku přes území k úkrytu Keijimu povídala všechno, co by se mu mohlo hodit - o smečce a jejích členech, o jejich doupěti a jeho systému privátních sekcí, nebo nějakých těch tipů, co by se mu mohly při hraničářství hodit. Ale on už si jistě nějak poradí! Však to byl šikovný, urostlý samec! „Když mi dáš nějakou tu chvíli, tak tě po nich provedu já,“ mrkla na něj, sama žel pokrčila rameny. Kdo? Vidar? Ne, ten se měl starat o svou... Neteř...?
„Ještě jednou se ti omlouvám, Taiclaro,“ vyřkla směrem k vlčici, aby se chudák necítila ochuzena o pozornost, „ale udělala jsi to velmi šikovně! Úplně jsem se tě lekla, jak tě nešlo z poza keře vidět. Umíš se bravurně schovávat,“ věnovala mladé drobounký úsměv a už-už se nadechla pachu, který s sebou úkryt nesl. Vlk tu a zase tam - a přesto se zdálo, jako by zel prázdnotou! Tam si všimla Vidara, a opodál zase Shine - někde tu snad byla i její drahá sestřenka, tu žel nezaznamenala. „Tamten vlk je Vidar,“ poradila mladé vlčici, co se na chvíli zastavili: pohledem naznačila Keijimu, aby chvilku počkal a s očekáváním, že ji bude Clara následovat, se vydala právě k němu.
Nikterak se nebránila úsměvu, co jí v blízkosti statného samce dočista pohltil. Jak to bylo krásné, když se rodina vracela domů! A vida v celku! „Ahojky, Vidare! Moc ráda tě vidím zpátky doma,“ zamávala ocáskem, nicméně dlouho věru neotálela: „Tohle je Taiclara, dcera Einara. Dostal jsi jaksi nařízeno, že si spolu máte zalovit. Myslím, že to je kvůli tomu, že zítra se bude konat sraz - na ten se, prosím, dostav a pokud někoho potkáš, taky jim to řekni! Určitě je spousta vlků, co tě tam ráda zase uvidí,“ povzbudivě na svého společníka mrkla a už-už přemýšlela, co mu ještě měla předat. Bylo něco specifického, co měli lovit? Proč by jí Einar něco tak zbytečného říkal? Oh! Oh!! Já ale mám co říct! „Taky bych se s tebou ráda domluvila na nějakém společném, větším lovu. Jen my dva, nebo můžeme klidně vzít Taiclaru - pokud tě to samozřejmě chytne, Claro!-, a mou učednici, Mátu.“ Vyčkala na odpověď, naposledy se s nimi rozloučila a už-už si to pajdala hezky dál.
Tentokrát se objevila u Shine a jejího synka, co se zdál vyrůst do krásy. „Ahojky bando! Moc se omlouvám, že vás ruším, ale mám všem vlkům vyřídit, že zítra bude sraz. Jestli potkáte ještě někoho, radši mu to, prosím, také vyřiďte.“ A co víc? Ó, a vlastně, hlava jedna děravá! „Shine, vlastně mám ještě jeden dotaz - neviděla jsi někde Mátu?“ Svorně matce vlčice samozřejmě vysvětlila, že s ní plánuje pouze nějaký ten tréning, žádné návykové látky. Asi. Tak jako u Vidara si počkala na odpověď, za kterou hezky poděkovala, a už zase rychle kulhala dál - hlavně tak, aby ji černavá léčitelka nestihla prohlédnout! Hančí totiž znala lék lepší, než kdejaký léčitel: spánek. Dát si dvacet postavilo na tlapky i takové, co neměli pranic žádnou imunitu!
A nakonec se konečně, znovu objevila u Keijiho. Tlama se jí už při příchodu pořádně otevřela, jak si musela nad svým těžkým dnem zívnout. „Tak-tak, já už to dneska pomalu zabalím. Chtěl by ses podívat po svém vlastním pelechu? Můžu ti klidně dát svůj starý - stejně se stěhuju k Arrynovi,“ zazubila se. Jen, co na něj pomyslela, se jí srdéčko jalo příjemně rozbušit. Jak moc jí chyběl!

// Střední - Potkej tři členy smečky a popovídej si s nimi (3/3)
// Jednoduché - Splň smečkový miniquest //

Dopad na nebohou vlčici by jí možná i zabolel, kdyby tělo nepumpovalo kdejaké hormony na zaktivnění celého organismu. Už teď v kostech nicméně cítila, že jí to brzičko vyjde velmi draho. To se na ni taky všechno muselo tak sesypat? Sotva rozdýchávala jeden šok, už na ni byl vrhnut další - a tak si to musila vzít všecko popořadě. Dcera? A tu stihl kdy?! Nedejbože měl alfa na cestách po ostrovech nehodu s nějakou tulačkou? Nu, i to se občas stávalo, sebehorší to bylo. Ale to zase rychleji přemýšlela, než zjišťovala neprůstřelné informace! „Tak to se ti moc omlouvám a zdravím, Taiclaro!“ ajéje, srazit zrovna dcerku samotného alfy, za to určitě dostane za uši! „Já jsem tedy Hanka. Dělám ve smečce kappu a lovkyni,“ a nato se smířlivě usmála a už-už z ní slezla, nabízeje jí tlapku na pomoc ze země. Třeba by jí mohla větříkem taky trochu opucovat? Ale ne, to už by bylo moc intimní. Až bude mít čas, musí jí ulovit něco malého pod zub, aby si ji náhodou ještě neznepřátelila.
Ještě se stihla otočit na Keijiho a pogratulovat mu, než jí tlama samým údivem skoro spadla až k zemi. Já a beta? Jako beta BETA? Jen tak? Lusknutím? Bez větších zásluh? A to si to jako Einar vždycky představoval říct jen tak do větru, jako by se nechumelilo? Hanka cítila, jak se bolest z její tlapky přesunula přímo do jejího srdéčka a ona se musela zhluboka nadechnout, aby se jí z těch všech chaotických podnětů neudělalo zle. Smůla. Žaludek se jí v náhlé nervozitě nepěkně zkroutil, byť vlčice na pysky nasadila zářivý, hrdý (a taky zmatený, jak rychlé to všechno bylo!) úsměv: „Nebudeš litovat.“ Až bude mít čas, někde si to vyječí.
Jindy dost výřečná vlčice tak ztratila veškerých slov - co by tady taky mohla říkat, než se jen ptát, za co si to teda zasloužila! Vždyť neznala jeho dceru, možnou nástupkyni; už to musil být důvod, proč by se na to zrovinka ona nehodila. A nebyla tu tak dlouho (anebo ty roky plynuly, jak se jim zrovna zachtělo? Určitě by si všimla...). A- no- určitě by toho našla víc, kdyby nebyla tak uchvácená! „Vidar se vrátil? Moc ráda mu to předám!“ optala se však hned nato překvapeně, už-už celá usměvavá z toho, že se Einarův bratr našel. Každý vlk si nakonec našel cestu domů, jak bylo vidno! „Myslím, že Arryn je zrovna na nějaké delší výpravě po horách,“ zmínila jen, co sama usuzovala, „všem to ale vyřídím!“ jako správná beta. B E T A! Zaprvé to nicméně byla ale stále ta samá Hančí - vždyť se nic tak radikálního neměnilo, pokud si to nenechá stoupnout do hlavy.
„Jsem na tebe hrozně pyšná,“ šeptla svému kolegovi úsměvně nazpátek. Sraz, nemoc, bolavá tlapka, potřeba odpočinku, Keiji ve smečce, Taiclara k Vidarovi, zajíc, ne králík. Nebo vlastně naopak! Nemocí, nebo návalem různorodých informací Hanka pocítila, jak se jí tělem prohnalo drobounké stéblo únavy. Uvítala chvilkovou přestávku, jestli se Einara někdo na něco zeptal, a sama mu věnovala jen a pouze okouzlující, hřejivý úsměv, co si jeden představí u dospělých, kteří právě dostali hračku, již si v dětství tak moc přáli. Jak by mu jen slovy mohla říct, jakou úctu k němu má? Co všechno by pro něj udělala, kdyby mohla? To nejmenší, na čem mohla pracovat už teď, bylo alespoň zajistit, že ho nezklame. „Tak tedy pojďme!“ zamávala zvesela ocáskem, chtěje povzbudit své společníky, a už-už šla směrem k úkrytu. "Odpočívat", třeba na srazu, tam budu sedět určitě dost! Teď by se hodilo Mátě oprášit nějaké ty zkušenosti, aby se mohla na sraze vytahovat. Za občasného komentáře směrem k úkrytu je jala dovést právě tam, kde se cítila nejlíp.
Domů.

>> Úkryt

Vycítila, že tohle nebyla její konverzace, a tak se do ní nevměšovala - jen se tu a tam usmála na Keijiho, aby se tu chudák nesložil a snažila se přitom korigovat svou rostoucí rýmičku. Kdejaký vlk by si povšiml, že v hlase nese jisté stopy nejistoty, ale kdo by mu to mohl mít za zlé? Když viděla Einara poprvé, taky z něj měla teda pořádný strach. A je to vůbec dobře, když má člen už od začátku ke svému vůdci ten správný ráz! S velikostí, jakou Alatey pomalu nabírala, bylo potřeba udržovat ve vlcích vůči svému nadřízenému nějakou tu úctu, loajalitu a hlavně respekt. Bez toho se totiž celá komunita může nechat stáhnout zlem chaosu, a takové smečky málokdy zvládnou dlouho fungovat.
Asi to bylo právě prvními symptomy nějaké té nemoci, co na ni lezla, že Taiclaru ani pachem nezaznamenala. Anebo to bylo tím, že jí v uších stále tak hlasitě tepala krev? Ať už tak, či onak, její raketový výstřel jí byl pořádným šokem. Jakoby nestačilo, že už před chvílí skoro šokem přestala dýchat - ono se to muselo stát znovu!
Einar byl však Einar - jeho ryšavá srst nebyla zas tak nenápadná a Hanču vůbec uklidňovala svou známostí. A taky na ně neútočil zezadu, žejo! Nahnědlá vlčice ...Jéje, to nebyl někdo, koho by znala, a tak se zrovinka tahle situace vyvinula jiným rázem. Adrenalin v krvi, zdá se, ještě totiž ani nestihl polevit. „Keiji!“ vyštěkla s úděsem v hlase a vykulila oči za cizí, co na jejího kamaráda tak ošklivě vystartovala. Chtěla mu urvat ocas? Dostat ho z tlapek? Asi si netroufla na Einara a Hančí brala jako moc mizernou obětinu - aťsi to už bylo jakkoliv, hnědavá vlčice, celá zježená, vyskočila ze svého vyhřátého místečka přímo na Taiclaru, aby ji dostala alespoň k zemi. Vrčení žel jako hravé nezaregistovala, jak jí mozek přinutil kamarádovi v nouzi krýt záda. Hups. Co dál, to už však nedomyslela: když je jeden v ráži, mnoho kroků napřed přec nikdy není!

Dřív, než se Keijim stihli ještě trošku pobavit, byli oba načapáni jako dvě vlčata, co zrovinka plánovala nějakou vylomeninu. „Ježišmarjá!“ zalapala po dechu a už-už se tlapkou chytla za hruď k ujištění, že se její srdéčko nerozhodlo na místě zkolabovat. Skoro z kůže vyletěla, co obrovskou jitřenku viděla v celé své kráse! Srdce se jí hned rozbušilo o sto šest a ouška se s pořádnou ostudou stáhla nad tím, jak nepěkně byla načapána - ale co, občas to tak už holt bývalo. „Pardon, hrozně jsem se lekla!“ Když jeden o někom mluvil, daný se šikovně uměl přiřítit přímo za jeho zády, aby si to všecko vyslechl. Tak už to holt ale bývalo - když jeden o vlku, vlk za dveřmi! „To bylo jen tak,“ ujistila ho spěšně, nemaje zájem být druhou, co si vyslouží Einarovu pochodeň. Tak-tak, v Alatey se totižto místo vyhoštění, nebo sražení postavení dostávalo patrně... hořlavého způsobu zacházení.
Brzičko nato spěchala na pomoc svému tmavému kolegovi. „Einare, ráda bych ti představila Keijiho. Je to chrabrý vlk, co mi pomohl z nejhoršího, když jsem si zranila tlapku a právě dnes mi pomohl také vyjít zpátky do hor. Dlouho jsme se bavili o smečkách, až nakonec uznal, že by moc rád dělal hraničáře právě u nás,“ přednesla, jak už si to jakousi chvíli připravovala v hlavě: už se ale naučila, že byl rezavý vlk tak trochu nepředvídatelný, a tak se mentálně připravovala na cokoliv, co by mohlo být vmeteno jejich směrem. A že tu a tam trošku něco zveličila, no, stejně by se to nedozvěděl a dělala to jen a jen pro dobro Keijiho. Osobně si ale teďka hlavně chtěla skočit za nějakou léčitelkou, aby jí dala něco od bolesti, zahřála se a konečně se vyspala doma. V Alatey.

// Střední - Popovídej si se členem smečky (1/3)

Namísto odpovědi Keijimu věnovala pouhé nevinné mrknutí - však to byl taky pořádný chlap, co měl určitě za ušima. Samozřejmě si nechtěla hrát na stereotypy, ale takhle v horách se nejeden chtěl zahřát láskou. Anebo taky pořádným- „Věru!“ zvolala pohotově a už celá veselá pozorovala, jak se nebe pomalu měnilo do barev zrůžovělého ohně. Tyhle ty východy slunce vysoko v horách, to bylo něco, co jí každé nové ráno v Alatey dokázalo vlít krev do žil. Komu by to hned nedodalo tak potřebnou energii? „Já si tu přišla pospat a nechat se prohlédnout nějakou léčitelkou, a ono zrovinka vychází sluníčko. To se zas budu budit uprostřed dne celá polámaná,“ postěžovala si ještě nahlas, dokud černavý vlk nebyl členem. Až totiž jedním bude, Hanka plánovala jít bezchybným příkladem, na který by se mohl kdykoliv obrátit a říct si: "Jo, dělám to jako Hančí, takže to dělám dobře!"
Příliš centrické? Asi. Někdo tu morálku ale ve smečce holt udržovat musel, to nebylo jen tak!! „Za chvíli se jim budeme podobat, no jéje! Severní vítr na nás ještě pošle nějakou sněhovou bouřku, a my tu tím sezením přimrzneme k místě,“ zahuhlala směrem ke svému kamarádovi a náhle pocítila, jak jí tělem konečně začal prostupovat chlad. Kéž by jeden z nich ovládal oheň- nebo vlastně radši ne. Stačilo na to jen pomyslet, a už jí běhal mráz po zádech (a to dokonce v dvojnásobné palbě!). „Hmm, někde tu bude, ale-“ kých, ani nestihla doříct, a už jí celým tělíčkem otřáslo pořádné kýchnutí. Hups, možná, že bych se měla ohřát s Keijim nebo bez Keijiho. „Ale nevím, jestli ho ucítím...?“ hodila po vlkovi provinilý úsměv. Jako na zavolanou, že? „Jeho pach tu ale byl. No, a přinejhorším vyhledám nějakou... uh... betu...“ asi by se mu neměla zmiňovat o tom, že žádnou nemají, že? „Ále, Einar je holt obrovský macek, tak mu to trajdání po horách asi jenom trochu trvá. A pokud se někde ulejvá, tak mu to řeknu! Někdy! Fakt! AžminebudevyhrožovatohněmjakoVéa-“ ...Historie jejich smečky byla pěkná, ale zrovinka teďka by o tom kandidátovi na člena asi povídat neměla.

Spiklenecky na něj mrkla - vždyť ona už se moc ráda postará o to, aby zapadl do té správné společnosti! V tu ránu už se k němu sklonila (nebo se spíš on sklonil k ní): „A jestli se ti někdo bude líbit, Keiji,“ dodala už o cosi tišším hlasem, očividně chtěje páchat nějakou nekalou neplechu, „tak to taky budu moct nějak zaonačit, vůbec se neboj!“ To by totiž vůbec nebyla Hanka, aby ho nezkusila nabídnout na Alateyském trhu. No nebyl by Einar rád, že se mu tak dobře starám o počty? A co takový Arryn? ...Ten by jí asi určitě tak leda majznul přes tlapky, neb by jí její dohazovačskou hru rád přetrhl. Černavý vlk měl být totiž jeho kamarád, jeho kolega a obecně jeho. To, že si ho tu a tam ale jeho partnerka vypůjčí na nějaké to zinscenované rande, bude muset holt překousnout!
„To máš vskutku pravdu. Uu, to bychom někdy mohli navrhnout Vločce! Vlčata by to určitě na dlouho upnulo a ona by si tak mohla odpočinout. Ty jsi ale hlavička!“ a už ho znovu chválila, celá šťastná, že tu s ním mohla být. Na chvíli by dokonce pozapomněla, že tu na někoho čekají, kdyby se horizont pomalu nezačal barvit do odstínů, které jí očekávaného vlka připomínaly. Hořet jako vycházející slunce. To je celý Einar. Ach, skoro by si tu nad ním povzdechla! „Ten si dává ale načas. Ledaže vůbec není na území?“ No to snad ne! Kdo by měl pod palcem smečku? Astrid? Kdo byl vůbec po Einarovi nejvýš?! A byl tu vůbec někdo takový?!
...Bože, dej, aby Alatey nebyla na uhlík spálená.

HANKA
Únor:
Jednoduché:
- Promluv si se členem smečky - Keiji
- Splň úkol zadaný alfou - hrozila vlkům smrtí, aby se dostali na únorový sraz
Obyčejné:
- Nakresleno 5 členů smečky zde
- Napiš alespoň 35 postů
Složité:
- Rozšiř řady smečky - Keiji

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 5
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Keijiho nakonec ani za ocas nemusela tahat, aby ho dostala k hranicím. Teď svorně vyčkává na svého alfu a už-už přemýšlí, jak by Keijiho seshipovala s každou druhou svobodnou alateyčankou, aby ve smečce zase byly malé alatejčata.
Minihra » Píšu si až za únor :D

Kde se Keiji naučil být tak vtipným? Vždyť byl jako skrytý talent, který jenom čekal na ten nejlepší moment rozkvětu. Hanka už teď cítila, že do Alatey zapadne bez toho, aby mu v tom musela převelice pomáhat. Její dušičku to hezky uklidnilo. „Budeš v dobrých rukou. Místní pečovatelka, Vločka, by se o tebe dozajista moc hezky postarala, dědečku,“ naoko soucitně ho poplácala po rameni, nicméně svou hranou serióznost dlouho nevydržela a brzičko nato se tak znovu začala smát. Óch, Vločka, ta by určitě ráda Keijiho potkala! Byli si s Keijim vlastně jako takové protiklady. To bych je mohla seznámit na trochu víc romantické vlně...! „Nebo moje sestřenka, Doubravka. Ta nejšikovnější léčitelka, kterou kdy potkáš. Léčitelské žezlo sdílí s další šikulkou, Astrid.“ Tak-tak, musela svoje spolučlenky dobře vychválit, aby ve vlkovi vzbudila ještě větší zájem v poznávání nových vlků. Všichni byli tak úžasní - zasloužili si, aby je jménem poznal naprosto každý. Asi bych se je měla naučit taky trochu kárat... Ale na to ještě bude v tomhle životě čas!
V tu ránu už mu ale nahlížela přes rameno, aby zkontrolovala, co to tam dělal. Nedejbože se rozhodl zabarvit jejich sníh a ošklivě tak zneuctít hranice, když byl ještě tulák? Či se po jejím vzoru rozhodl uklízet? Pravý hraničář, ani se nemusel do své pozice převelice zaučovat! To už jí však černavý vlk hravě prozradil, co dělal a vlčice jako na povel propukla v hlasitý smích: „To- to jsem já?!“ Božínku, tohle teprve byla zábava! Takové miniatury, co střežily Alateyské hory - dozajista se zalíbí každému, kdo kolem nich projde. „Aww, Keiji. Nepřemýšlel si místo hraničářství nad tím, že budeš smečkový umělec?“ usmála se nakonec, a už-už do něj přátelsky dloubla čumáčkem. Hotový sochař! „Einar by měl jistě radost. I když- ovládá oheň, tak nevím, jestli by neměl radši nějakou podobiznu namalovanou na stěně, než ledovou sochu.“ Ew, oheň. Hanka sebou nepříjemně ošila, jen co si na ten zlý element vzpomněla - ještě dnes v ní vzbuzoval strach, se kterým neuměla bojovat.

Zvesela zamávala ocáskem, jen co jí černavý vlk naznačil souhlas. Nejen, že pro smečku získala "po svém" ambiciózního vlka, co jí bude dělat jen radost, ale též se jí podařilo najít někoho, kdo by se Arrynovi konečně mohl stát blízkým. Samozřejmě, že nechtěla podceňovat zvyky jejího partnera v oblastni přátelství a už vůbec ne těch ve smečce, nicméně... No, stála za tím, že vždycky bylo lepší mít nějaké to eso v rukávu, kdyby přišlo na nejhorší. Och, je vůbec v Alatey? Třeba se mě chudák vydal hledat. Kéž by byl někde poblíž, aby ho mohla uškrtit ve svém objetí. Jak jí jen chyběl!
„To bych si nedovolila. Arryn by mě ještě pokousal,“ samou láskou, samo sebou, „ale myslím, že když to jeden vlk bere vážně a dělá to často, určitě si musí pamatovat víc, než obyčejný člen. Poznat, že je něco špatně, či změněné, by měl umět každý hraničář.“ Anebo to všechno doteď chápala úplně jinak? Přece jen byla pouhopouhou kappou; ty nebyly ve svých smečkách známé tím, že věděly úplně všechno správně. Přes pysky jí skoro projel zklamaný povzdech, než se rychle zastavila. Kdyby tu byl někdo, kdo by jí uměl číst myšlenky, ještě by z toho mohlo být ošklivé nadělení!
„Voda! Ta je moje nejoblíbenější. Dřív, než jsem přišla na tyto ostrovy, jsem ji také ovládala,“ posteskla si svému společníkovi. Mnoho vlků o tom dosud ještě nevědělo - když už byl ale Keiji mistrem svého elementu... Určitě to neroznese dál. Vlci a jejich magie, to bylo pouto, co nerozbila mnohdy ani sama smrt. „Ale led taky vůbec není špatný. Podívej!“ řka, už-už se hrnoucí do dalšího zvelebování hranic.
Zaměřila se na místečko, kde ještě před chvílí vytvořila větší hromádku sněhu. Protože to byla holka věru šikovná, pod tlamkami brzo měla pár sněhových koulí, co za velké opatrnosti naaranžovala do sebe. Magií je tu a tam pospojovala, ale především se postarala o to, aby maličkému sněhovému vlkovi z ledu udělala alespoň ouška. Na víc se žel nezmohla - i kdyby chtěla sebevíc, nešlo jí to. A už tak vyčerpala před chvílí dost energie! „Hezký, viď? Takhle jednou taky budeš vypadat, až se staneš oficiálním hraničářem.“ Přátelský smích, který se jí rozbublal hrdlem, zahřál určitě kde koho - ona sama ale i tak pomalu cítila, jak jí mráz pomalu tuhne tělo. Neměla bych se přece jen podívat do tábora, zda tam někdo není?
//Jednoduché 6. - Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu //

<< Hraniční hory

Potuleně se usmála pod vlastním čumákem, ráda, že Keiji se zdál pookřát. „No, neříkej hop, dokud neskočíš!“ hravě do něj drcla packou, ale raději v horách příliš takových pobízení přátel neriskovala. Jsme vlastně přátelé? Jé, to by bylo moc pěkné!
Jejich pokrok směrem do hor byl nocí a krutým počasím značně znevýhodněn - bylo veliké štěstí, že Hanka byla ve smečce dost dlouho na to, aby uměla určit její přesný směr a tu a tam jim pomohla svou vzdušnou magií, co získala od pana Wua. Svůj domov, zdálo se, stále znala jako své boty - až ale uvidí Arryna, ráda by se vydala zkontrolovat hranice. Jsou čisté, bez nájezdníků? Neobjevila se tam nedejbože nějaká mrtvolka? Zprávy od božstev? Třeba by k tomu zrovinka mohla pobídnout i černavého vlka, a všichni tři by se tak mohli smečce zasloužit o obnovu hranic! Jak dlouho to bylo, co to někdo naposledy dělal?
Brzičko se nicméně zubila radostí. Slyšet to z jeho úst, to bylo jako pohlazení na duši! „Takový hraničář, no! O tom by ti asi víc pověděl Arryn,“ zadumala nahlas, co se na vlka podívala, „obchází a obnovuje hranice a je prakticky i takovým poslem. Většinou je to rychlý vlk, co přináší zprávy zvenčí do smečky, a naopak,“ a co víc? Hnědavý ryšák se zdál být vždycky zaneprázdněn, ale její partner si přece jen našel práci i tam, kde zdánlivě nebyla. „Je to vlastně i takový dobrý navigátor, řekla bych. Moc dobře ví, kde se co šustne a terén zná tak dobře, že když ho uprostřed večera vzbudíš, přesně ti řekně, jak velký keř je třeba na severní hranici. A někdy jsou to taky tací stopaři!“ nebo ne? No, i kdyby ne, teď se Keijim jedním třeba stane - Hanka si ho totižto tak trochu plánovala zneužít ke své lovecké činnosti. Jestli jí to teda projde, a že doufala, že ano!
Čím blíž však byli hranicím, tím s větší vervou se vlčice mračila. Vítr a kdejaký nepořádek zimy tu nadělaly pořádnou paseku, a ona se svou výškou do toho proklatého sněhu bořila skoro celá. „Nebo hraničáři uklízí. A ne moc dobře. Tak se dívej!“ mávla ocáskem, a už-už se zaměřila na cestu před nimi - za pomoci své magie cíleně zesílila proud větříku tak, aby se čerstvě nakupené vločky rozmetaly do různých okrajů, a nezapomněla přitom jejich nejnovější hrstku smést taky ze sebe a Keijiho. Fuj, to byla teprv energetická bomba! Vytvořila jim tak ale moc hezký, byť úzký průchod, a ještě si tam mohli spokojeně sednout, aniž by jim k zemi přimrzly zadnice. Aby svůj akt zakončila, krátce zavyla, aby dala smečce - a přinejlepším alfě - na vědomí, že se vrátila a něco po nich chce. „Tak se u nás posaď, můj milý Keiji! Nerada bych tě tu nechala samotného, nebo se ještě stane, že tě někdo vyžene. Kdyby se někdo ale přece jen ukázal, tak možná zkus trochu sklopit hlavu a nechat mluvit mě. Některé tvrdé palice si to do hlavy musí nechat natlouct!“

VÝPLATA ZA UPLYNULÝCH 10 MĚSÍCŮ
Yaro - 33 kmš, 1%
Xander - 18 kmš
Hanka- 26 kmš
Astrid - 10 kmš
Podběl - 17 kmš

S chápavým přikývnutím se po něm podívala. Nebylo to smutné, slyšet tak těžká slova proneseny s takovou lehkostí? Vlci přicházeli a odcházeli, o tom nebylo pochyb, ale co tak Hanka spokojeně přežívala v Alatey... No, asi si zvykla na úplně jiné věci, než ty, se kterými se musel potýkat ve svém tuláckém životě Keiji. „Ve smečce už uvidíš jedny a ty samé tváře, až tě to občas bude otravovat,“ usmála se, snažíc se na situaci najít alespoň nějaké pozitiva. Tak-tak, ona už se moc dobře postará o to, aby padl přímo mezi jejich nejlepší členy! A Arryn, pomyslela s ihned, srdéčko bušící při vzpomínce na jejího milého, ten ho musí přesvědčit, aby se stal hraničářem. Ne, já ho musím přesvědčit, aby měl pěkné překvapení! Dvě mouchy jednou ranou!
Dřív, než mu ty hory ale opravdu stihla ukázat, byla zastavena. No jéje! Po tvářích se jí rozlil hřejivý úsměv, který vlk musel cítit až na své hrudi. „Vlastně máš pravdu!“ odkývala mu to, spokojena náhlým uvědoměním: „Vidíš, jak hezky se u vlky umíš postarat! To se u naší smečky vidí rádo. Tak dobrý vlk, jako ty, si tam hned najde kamarády,“ řka. Jak ráda by ho ještě víc podpořila, aby eliminovala sebemenší úzkostnou myšlenku! Občas to žel ale nešlo, a tak musela být vděčná za to, že to alespoň nebylo jako na úplném začátku. Keiji dělal věru krásné pokroky! Rychle na to zavelela: „Tak tedy tudy!“
S tím však pomyslila už na cosi úplně jiného. „A až budeš ve smečce... Co bys u nás vlastně rád dělal?“

>> Hranice Alateyské smečky

<< Nížina hojnosti

Ajéje, myslila si, co tu a tam nepěkně došlápla. Nabídka černavého vlka byla tak lákavá a galantní, že jí občas musila využít - nechtěla mu samotnému nicméně způsobovat diskomfort, a tak se jako samostatná, silná vlčice snažila většinu vyšlápnout sama. Ještě, že hory jako správná členka Alatey znala křížem-krážem a mohla je tak vzít lehčími stezkami! Výprava se jim sice trošičku prodlouží, ale Keijimu to určitě nebude vadit. Nerada by ho urazila, a tak jeho místy okatou nervozitu nijak nekomentovala. To by mi z těch hor ještě sjel po zadních dolů, aby se se smečkou vůbec nemusel vidět! Chudák. Musí to být hrozně těžké, být na to tak sám. Já tehdy taky měla alespoň Arryna! I když... „Keiji,“ oslovila ho se zvědavostí, „nemáš ty nějakého kamaráda, co by měl taky rád hory? Když je jeden někde nový, určitě by mu bylo dobře, kdyby měl někoho, kdo je na tom podobně.“ Kolik těch vlků ve smečce proboha chtěla, když jí nabízela každému? No, černavý vlček vlastně už nebyl jen tak někdo - jinak by ho do Alatey přec nevedla!
V tom se po něm avšak už pobavěně podívala, hlavou kývaje směrem, kterým se teď musejí skrz hory vydat, „ále, je to jenom vlk z masa a kostí!“ a už-už se nadechovala, že mu i odpoví - bylo jen štěstí, že ji v čas zastavil. Smích, který z ní při jeho slovech ale vyšel, už nedokázala dále potlačovat. Jéjdamane, to byl ale chudák! „Ó, kamaráde, jen se neboj! Půjde to hrozně lehko. Nu dobrá, zadruhé - je možné, že ti dá nějaký úkol. Moc na to není, co jsem tak slyšela, ale občas se holt stane, že ho něco napadne. Určitě to bude mít co dočinění s horami, a tak ti je zrovinka ukážu, než dojdeme k hranicím,“ navrhla svému kolegovi dále, chtěje, ať je dostatečně připravený. Obávala se, že ho Einar zaskočí něčím úplně novým - a takový Keiji by to mohl vzít věru špatně. Hanka by o tak dobrého vlka jen nerada přišla! „Teda, věřím, že se v nich vyznáš, ale to víš - já je znám zase z jiného pohledu. Třeba když se vydáme tudy...“ poukázala tlapkou prazvláštním směrem, kterým se zdálo nic nebýt.