Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Panečku, s Keijim strávila tolik času, a ani si toho nevšimla. Jak to jen černavý vlk dělal, že s ním bylo tak dobře? Samozřejmě to nemělo na Arryna, o tom žádná! Nějakou tu jiskru v sobě ale dozajista nesl, to se hned pozná - taková by v Alatey mohla kdejakého vlka zahřát. Ty už bys tam ale taky verbovala každého, kdo ti zrovna padne do noty, Hančo! „Doufám, že po mně třeba nevyhlásili celohorské pátrání. To by bylo nadělení!“ řka s úsměvem, hravě úpěje se svým povzdechem. Takového neštěstí ale určitě nedojde - vždyť byla jenom kappa. Jo, až se vrátí, přesně na tomhle musí zamakat!
Brzičko na to jí však ocásek začal radostně mávat ze strany na stranu. Jaká to radost, konečně slyšet ty vysněné slovíčka z jeho úst! „Ó ano!“ zvolala, „to velmi ráda slyším!“ No ještě aby ne, když ho tu chudáka tak dlouho zdržela! Jaký Keiji asi ve smečce bude? Ačkoliv byl trošku zdrženlivý a místy mohl na ostřílené Alateyčany působit až moc stydlivě, do kolektivu zapadne jedna báseň. A pokud ne, vždycky tam bude mít ji: a ta znala všechny, takže mu ráda zařídí, co bude zrovinka u někoho potřebovat. „Tak to hned vyrazíme. A po cestě ti povím o alfovi Einarovi! No jen pojďme, ať tam dorazíme se svítáním,“ a už-už chudáka pobízela, stavěje se do čela jejich výpravy. Tu a tam sykla drobnou bolestní z nožky, co si tehdá trošku pochroumala, ba i kulhla - to ale určitě při výšlapu do hor rozchodí.
„Takže, zaprvé - radši mu říkej alfo, a vykej mu. Je obrovský, a jeho srst je, jakoby hořel, ale nenech se tím vystrašit! Jeho srdéčko je hrozně naměkko, když ho poznáš blíž,“ započala jejich dlouhý výstup vzhůru.

>> Hraniční pohoří

Hanka se se svým novým společníkem bavila až tak dobře, že by býval uplynul celý rok. Na své cestě nazpátek do smečky, k jejím hranicím, si vlčice ošklivě poranila tlapku, a tak se spolu na nějaký ten čas museli usadit právě pod Hraničním pohořím - naneštěstí to nebylo tak vážné, aby se s tím hrnula do smečky. Zjistila, že se potřebovala nadýchat trochu toho samotářského života mimo konstantní socializaci: a jak jí to prospělo!
Bok po boku tak přežívali, občas se nachomýtli kolem jejího domova, a znovu se jali usadit kdesi pod hory - ostatně tak, jako právě dnes.
„Víš, přemýšlela jsem,“ zamávala vedle Keijiho ocáskem, pára stoupaje od tlamičky, „asi bude nejvyšší čas se podívat zpátky domů.“ Co to pro ně znamenalo? Bude nakonec tmavý vlk následovat? Óch, kéž by ano, kéž by! Určitě by do našeho kolektivu ihned zapadl. Měl by se tam dobře, všechny bych mu tam představila...! A Arryn by měl třeba nového hraničáře! „Samozřejmě jsi vítaný- víc, než vítaný!“ Nabrat po zimě síly, fíha, to potřebovala dozajista každá smečka.
Jak je na tom asi Alatey? Áh, její srdéčko se při pomyšlení na její smečku bolestně stáhlo. Tak moc mi chybí! „Teď už by doma mohl být i Vidar, bratr našeho alfy. Určitě o něj musel mít velkou starost! A Arryn se po mně určitě shání! No jéje, dobře jsme si to spolu protáhli. Ale byla to věru zábava,“ zazubila se na svého kolegu, a nakonec ho navrch ještě jemně pošťouchla čumáčkem.
Tak, a jejich trajdání se pomaličku chýlilo ke konci.

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » Březen 15; Duben 12; Květen 2; Červenec 1 (zbytek měsíců jsem nehrála)
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Arryn ji dovedl do Svatyně, kde jako správná femdom nabrala na mentální i fyzické síle, aby pro smečku nelovila jenom žabky a vodoměrky. Následně se potkala s Keijim, kterému se velmi chce do Alatey, a do níž ho Hanka také přirozeně plánuje přivést (i kdyby ho za ocas měla táhnout!!)
Minihra » Nemám si co napsat :(

Zvesela se na svého společníka usmála, snad jakoby mu tím mohla dodat nějakou odvahu - zdálo se, že Keiji má opravdový zájem a sama věděla, že umí být těžké se v takových situacích umět správně vyjádřit. Vždyť se pořádně (zatím!!) neznali, a tak nemohli vědět, co jeden od druhého očekávat; to pak přirozeně znamenalo, že se vlk možná může bát dopadu, jaký jeho další slova budou mít. Je jen dobře, že nepotkal někoho takového, jako je Rainer. Teda, určitě bych neměla pomlouvat svoje spolu-smečkany, ale- no-! Občas se na kamarádíčkování s tuláky vlk hodí míň, no! Pevně doufala, že její myšlenky vlci nemohli číst na míle daleko. „To bys mohl být hraničář! Divil by ses, co všechno se kolem našich může stát,“ pokývla, „ale nakonec můžeš zkusit úplně cokoliv. Tak se vůbec vlk umí najít nejlíp!“
V tu ránu se sama zadumaně zahleděla kamsi za horizont, aby si pořádně promyslela jeho otázku. Mohla by to udělat? Byla obyčejná kappa a velmi nerada by si u Einara udělala nějaký škraloup, co by jí znemožnil s kusem snahy vyšplhat k výšinám... „Je to tak trochu skryté pro vlky, co si jen chtějí zchladit tlapky. Ale možná bych... Kdybych tě nasměrovala, mohl bys to najít sám, a to by...“ zcela očividně váhala, než ji přes obličej přelétla veselá jiskra („Á!“ zvolala vítězně) a Hanka už-už Keijiho obdařila rozzářeným úsměvem. „Navedu tě tam a pak půjdu zpátky na území. Až se objevíš u hranic, náhodou si tě odchytnu a oba můžeme být překvapení, že jsme se zase potkali, víš co -, protože určitě nebudu čekat, že se můj kamarád jen tak objeví u hranic mojí smečky.“ No nebylo to geniální? „Mohla bych pak zaběhnout za nějakou deltou, nebo třeba přímo pro alfu, jestli bude doma. Co ty na to?“ Nebylo to moc rychlé? Mělo díry? Fungovalo v praxi? Na to přijdeme až potom, co to uskutečníme, no ne?

Takže tohle taky věděl! Samým překvapením se nestačila divit všemu, co jí taky Keiji o její vlastně smečce vlastně mohl říct. Tuláci museli mít pořádně propracovanou síť - na druhou stranu sám říkal, že se s mnohou z nich nebaví. Tak co v tom je? Jak to dělají? Mají ve smečce snad zvěda? Ne, myslila si, na to by se brzičko přišlo. Ale Vidar je pryč tak dlouho... Aby vlastní bratr zradil bratra alfu? Ale k čemu? Myšlenky jí hlavou vířily takovou rychlostí, až se jí z toho pomalu začala motat hlava.
Svůj zamyšlený pohled náhle ovládl drobný, přátelský úsměv, který Hanka rozdávala na potkání. Až se vrátí Einar, tak mu o tom jednoduše povím. Ten už bude vědět, co s tím. „I kdyby. Teď se přece chceš přidat, tak by se hodilo, ať o nás víš co nejvíc!“ zlehka zavrtěla ocasem, „takže, Keiji - budoucí kolego - co od nás vlastně čekáš? Určitě na nás říkali jenom chválu, když jsme tě zaujali! Jsme smečka všelijaká, to věru.“ Každý si tam něco (nebo taky někoho, viď, Hanko?) našel a nejeden mohl být překvapený, jak hezky zapadl do kolektivu. Jak byla ráda, že onehdá Stina i Doubravka došly právě k nim! „Máme mezi sebou většinou pevné pouta, co už jsou dané, ale vůbec se neboj! Když teď znáš mě, prakticky znáš téměř každého,“ právě s těmito slovy se téměř s hravou hrdostí vypnula, než se jen pobaveně zachechtala. Tak-tak, ta znala všechny!

Zvesela se pousmála nad náramně sedícím přirovnáním, které k jejich situaci použil. Bylo tak výstižné - její společník zjevně musel být znalec různorodých slovních převratů, co krásně poeticky uměly vyplňovat dírky v konverzaci. Proč ale vrány? Já si myslela, že ty jsou samotářské! No jo, nemohla všechny ptáky rovnat těm maličkým, co se vlezly vlkovi do tlapky. Savce přec také dělila s tím, jak různorodí byli: barvy takového elegantního bažanta by jen těžko srovnávala s obyčejným kosem, co se zrovna zobáčkem rve o žížalu.
Ač by se Hanka sama nazvala jako patrně empatickou, jen stěží si byla schopna všimnout toho, jak se Keiji choval. Hlava jí létala všemožnými směry, jmenovitě zůstávaje u oněch ptáků, a její oči se tak zvědavě loupaly po jarních nebesích. Pořádně se po černavém vlkovi podívala až ve chvíli, co se zmínil o Alatey - o jejím členství - a téměř ihned se na něj s vřelostí usmála. „Takže do Alatey!“ zajásala a máchla s ocáskem, než se jí před tlamu vtrhla tlapka, „jéjda, to jsem asi říkat neměla. Ale to nevadí; ty jednou budeš členem, ty o nás můžeš vědět. A kdo chce budovat budoucnost, musí mít známé jméno.“ Nebyla moc naivní? Jo, Hanko, uber trochu!
Zadumaně po Keijim vrhla zraky a po chvíli pokrčila rameny: „Nedávno jsem byla, Keiji, bohužel na cestách, takže nemám moc velké ponětí o tom, jestli přijímáme. Ještě se nám ale nestalo, že by nějaký vlk odešel, aniž by nebyl dobře posouzen,“ povzbudivě se po něm usmála a její myšlenky se opět stočily k Einarovi, jehož pach mezi ostatními členy jen těžko našla. Kde je? Snad se brzo vrátí! Slyšela bych odtud jeho vytí? Možná, že by se jí hodila nějaká magie, co by jí dávala o novinkách z domova vždycky přehled. Možná by posloužil ten zvěd, kterého od mistra- teda Wua! - dostala...? „Co o nás vlastně všechno víš, že se chceš přidat? Myslela jsem si, že naše alfa stojí o anonymitu,“ tázala se dále zadumaně, „kdo ti o nás pověděl?“ Tohle mu budu muset říct. Určitě by nechtěl, aby naši členové roznášeli jen tak místo, kde žijeme...

Tázavě se po Keijim zahleděla. Co nad tím teď tak smýšlela, jí se vlastně ještě nestalo, že by narazila na nějakou vyloženě zlou osobnost: patrně to ale bylo dáno tím, že se ledva hrnula z území. Óch, být tak tulák, určitě by měla ostrovy už dávno křížem-krážem prozkoumané a nemusela by se celá ježit, když zrovinka narazí na nějakou bizardnost! Nebýt Arryna, určitě bych v tom fialkovém lese byla doteď. Doteď! No není to ostuda? „Jsem!“ zvesela mu pokývala hlavou a zazubila se, „už dlouho jsem nenarazila na někoho, kdo by nebyl náš člen. Pomalu jsem si začínala myslet, že naše území je všecko, co tyhle ostrovy nabízí!“ Rozhodně si ale nestěžovala!
To už po něm však překvapeně zamrkala a téměř ihned nato ze z plna hrdla zasmála - ten měl teprve smysl pro humor! „Možná oboje. Jedno vlče mi začalo říkat Ham, jako Hamka,“ znovu a stále se usmívala, co přitakala tmavému vlku a zrovinka přitom si vzpomněla na malou Cipher. Jak se vede Cinder, a co Xander? A jejich děcka, a děcka Astrid a... Jéjdamane, já se s nimi všemi musím zase jednou vidět! skuhrala si vnitřním monologem, určitě budou mít všichni spoustu novinek.
„Keiji cestovatel,“ a co když nebyl tak z daleka? Přátelsky pohodila ocáskem, co už-už zvědavě zastříhala ušima. Jaké dočinění mohl mít tento cizinec s "jejich" horami? A nebylo by hloupé, kdyby to byla jen její domněnka a on se třeba jen snažil podívat, zda se po nebi nehoní mraky? Zamyšleně se po nich sama podívala - brzičko nato svými zraky zabloudila nazpět do Keijiho tváře, „hledáš tam něco? Před chvílí ses po nich tak zamyšleně podíval.“

Zvědavě se podívala po svém novodobém společníkovi a sama pro sebe se usmála - ten byl teprv durch promočený! Jak dlouho už tu asi byl? A že ho to nestudí! Vždyť vypadá, jak kdyby tam strávil celou věčnost! No jéminkote, tak to snad nenachladne! Byli v tulácké sféře něací známější léčitelé, co by mu případně mohli poskytnout pomoc? Pokud by teď podchladl a počasí jim nadělilo pořádný apríl, mohlo by se přec stát něco nemilého. Nezbývalo jí nic jiného, než jen doufat, že se mu na dalších toulkách nic nestane!
„Ale vůbec,“ zavrtěla podrobnu hlavou a máchla nad tím tlapkou, nechtěje, aby o Hance snad smýšlel jako nad paní místní nížiny, „kdybys rušil, šla bych na druhý břeh.“ Tak-tak - když někomu něco vadí, měl by na tom především zapracovat sám, než s tím začne hubovat ostatní. Jak by potom svět vypadal, kdyby se vlci jenom osočovali? Po krátké odmlce se nahlas zamyslela: „Vlastně je to pořádně dlouhá doba, co jsem potkala nějakého vandrujícího. Kam jste se všichni poděli?“ nad svou řečnickou otázkou se samo-sebou usmála a už-už se podívala po černavém vlkovi, co by o tom třeba mohl vědět něco víc. Na cestách se svým kolegou narazila na nespočet pachů, co se asi nepodobaly žádné ze smeček: ostrovy se však zdály zét prázdnotou. Jak to? Vybuchl znovu sever? ...Byla její družina právě tam?!
Dříve, než se svého společníka stihla zeptat, její zraky zvědavě následovaly jeho pohled. „Já jsem mimochodem Hanka! Pardon, občas na to zapomínám,“ zazubila se, „Hanka z hor,“ zanotovala. Možná, že tam něco hledá...? To bych mu mohla pomoci!

Nakonec se však (naštěstí, nebo ke vší smůle?) ukázalo, že v místní nížině nebude sama a už vůbec nebude jediná, co si takhle při měsíčku rozhodla trochu upravit výzor. Neznámý samec, co se podobal více rozjasněným nebesům, než kdejakému vlkovi, nebyl pranic daleko - a ani se nezdálo, že by si jí povšiml! No, to je pěkné, ale není přec v síle jednota? Teda-! V jednotě síla! To bych za ním měla jít. Třeba má nějaký skvělý příběh, proč se umývá? Ach, kdyby to tak byla pravda! Sama by se před tím tak mohla například povytáhnout, že ona se před nedávnem vrátila z velmi náročného tréningu ve Svatyni. A co když o ní neví? To abych ho o tom zrovna poučila, když i mě o tom řekli jiní.
Celá blažená ze svých nápadů dokončila, co začala (přece před ním nebude chodit jako zablácené prasátko! To by Alateyským vůbec kazila pověst), a už-už si to zvesela vykročila jeho směrem. Dle jeho patrně klidného výrazu doufala, že to nebude žádný morous - nedejbože vlk, co ovládá oheň! „Zdravím,“ ozvala se co nejzdvořileji to šlo, „to se mi ulevilo, že jsem si takhle při měsíčku nešla vyčistit kožíšek sama!“ Jémináčku, hlavně nezněj tak nadšeně! Jak dlouho už to je, co jsi se viděla s někým mimo Alatey?!

<< Území přes Hraniční pohoří

Tak, a konečně přišel čas se trochu vykoupat! Ačkoliv noc zjevně nemohla být ideálním časem, hnědavá vlčice si usmyslela, že ji alespoň nikdo nebude pozorovat. Kdyby se nějaký cizí objevil, aby se napil, dozajista by nad ní kroutil hlavou ještě dlouho, ne-li si po ní ťukal a říkal si, že těm vlkům z hor musilo dočista přeskočit - a přesně takovému scénáři by se co nejraději vyhnula! Ó, to bych nám nedělala vůbec pěknou pověst! Ale jak by vlastně věděli, že jsem z Alatey? Pokud už nepotkali nějakého člena, tak-! Nalhávala si, aby se necítila tak hloupě.
Po sestupu z hor, jejichž divokost jí připomněla Xanderovo číro, se s jakýmsi veselým nádechem v kroku jala vydat přímo k hlavnímu proudu řeky. Tady dolů naštěstí nebylo tolik pachů, a tak se v nich šlo snáze vyznat - žádné z nich žel nedokázala identifikovat jako právě členy jejich lovecké skupiny. No nevadí! Oni se někde ukáží!
Škoda, že po tlapce neměla nějakou tu pořádně otevřenou šišku, neb by jí chuchvalce bahna šly ze srsti téměř okamžitě. Takhle tu směsici kdoví-čeho musela mnout pod polštářky a občas i zoubky, aby si ze srsti dostala nějaký ten list, větvičku, nebo trn, o kterém neměla sebemenší ponětí.

<< Úkryt

Venku se ještě stihla protáhnout, až to v ní hlasitě zapráskalo a už-už zkoumala, zda-li se její drazí kolegové nenacházejí třeba někde v blízkosti. Tolik vlků se určitě jen tak náhodně nerozprchne z území, protože to by zůstaly hory značně nechráněné a kdyby se náhodou něco stalo... No jémináčku, doufám, že jsou všichni v pořádku! Co když spadli někde v horách, zaklínili se, upadli do bezvědomí-?! ... To samé by se pak ale dalo říkat o ní a Arrynovi, či? Možná, že nad tím až moc hluboko přemýšlela a oni se s největší pravděpodobností jen sami rozhodli, že je nastal nejvyšší čas něco ulovit.
Tak-tak. A ty jim teď budeš moci po těch dvou pánů pomoct! Existovala nějaká vlčice, co by se také na něco specializovala? Něco jako... Vzhledy? Nebo změny identity, přívěšků... Čehokoliv, co by se zrovna nedalo koupit u Mistra Wua. Teda, u pana Wua! Oni jsou si oba dva tak podobní! No jo, hrozné to s těma samci bylo! Pranic by se divila, kdyby se ukázalo, že jsou to vzdálení příbuzní, ba bratři, kteří o sobě moc dobře věděli. S tím, jak se tu vlčata rodila, to je nepochybně jedna z možných teorií, o níž jistě ví mnoho jiných vlků - nebo si to alespoň myslí. Hanka přece nemohla být jedním jediným vlkem po celých ostrovech, který si takové věci o místních divnousů domýšlel!

>> Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Nakonec se ze snů divočejších, než kdejaký vzdálený západ, probrala až kdesi k večeru, úplně zachumlaná do hnědavé srsti nebožtíka, co se s ní žel rozhodnul sdílet život. Snad toho nebude moc litovat, co jí teď začne poznávat i z trochu jiného světla! Ale coby, určitě by beze mě nevěděl, co dělat! Přišel by o tolik zábavy, že by mě brzo zase zkusil najít, přemítala, na koho jiného by taky vytahoval to svoje postavení, ha! Jiní by mu to stoprocentně nežrali tak, jako já. Tak-tak, oba pro ostatní museli být sebemenším kusem zvláštní: a právě to je pak pojilo k tomu druhému.
Kdoví, kde v sobě nabrala takových myšlenek - nakonec to ale stejně svedla na jarní vzduch, co byl oproti tomu zimnímu jakýsi jemnější. A vůbec, co se teď stihla od pana Wua nadopovat všemožnými věcmi, co měl v tom svém nomádském krámku, celý její čumák jí přišel trochu změněný. Nedejbože jí měl po těch jeho lektvarech odpadnout?! Někdo by ho měl radši nechat překontrolovat hygienou, nebo... nebo bohy, nebo- vlastně kýmkoliv, kdo se v takových věcech alespoň trochu vyznal! Takový Mistr? Ten by ho samo-sebou dohnal, kdyby se pokusil o útěk.
Ač nerada, věděla, že by se měla alespoň trochu dát vzhledově do kupy. I proto se s nepříjemným, ne-li bolestivým lupnutím v rameni co nejopatrněji zvedla, nechtěje narušit jeho oddech, a vyšla z jejich pelechu. Byla tu někde Máta? Její pach nebyl dvakrát tak silný - to ani Rainera, nebo takové Mušle. Že by smečka nabírala sil někde jinde? Hm, to by potom byla velká ostuda.
S nejistým krokem se tak vydala ven z úkrytu - ještě předtím však zkontrolovala stav spižírny a tvář se jí prapodivně zkroutila nad skutečností, že v ní mnoho nezbylo. Ajéje, to by tak chtělo lov! Nuže, až se ostatní lovci ukážou, vmete se s nimi přímo do akce.

>> Území

<< Území

Se zdlouhavým povzdechem pořádně čumáčkem prozkoumala, kde se kdo zrovinka nacházel a zaradovala se nad přítomností Vločky kdesi hlouběji do komplexu jejich úkrytu. Od srazu ji vlastně vůbec neviděla - a jak byla ráda, že se jí nic nestalo! Na tom mít onu bělavou vlčici v celku nepochybně záleželo i Arrynovi, s nímž se zjevně museli znát mnohem déle. Až si pořádně odpočinou, měli by si s ní zase jednou popovídat! Och, ale to by chtělo přinést nějaký dárek, ať jí vynahradíme ten čas, co jsme tu nebyli! Co by se tak ale šiklo? Máta, kopřiva, nějaké bobulky-? Ále, na to bude čas potom! Teď se Hanka chtěla především zahrabat do kožíšku lišky, co do pelechu hnědého vlka (teda, jejich!) zatáhla, a na chvíli se jenom válet.
Téměř se až roztekla nad tím, co se tam opravdu dostali - tohle bude snad ten nejlepší odpočinek, který za celičký svůj život zažila. Stačila se ještě přitulit, než na ni padly mrákoty a ona se objevila v rozličných zemích, co přímo přetékaly bizáry. Už se skoro polekala, že tohle odteď bude její nová realita.

>> Hraniční pohoří

Tak, a byli doma! Ocásek se jí samou radostí rozpohyboval a ona se nemohla přestat culit na svého hnědavého kolegu, o kterém jistě bude muset Cinder, Doubravce a dokonce i Vločce brzo povědět. On sám ať si to klidně nechá pro sebe - ona ale byla náhle pohlcena potřebou, aby to věděl každý, na kom jí záleželo. Jak vůbec její sestřenka postoupila s Rainerem? Ti už by se také mohli dát dohromady! Pošlu je na tu divnou louku u portálu. Taky se tam okouzlí... Nějakou... Něčím, a hned jim oběma dojde, že pro lásku vůbec nemusí chodit daleko! Zrzavý samec byl opravdu pozoruhodným vlkem, kterého i přes prvotní obavy schvalovala všema deseti. Každý si zaslouží šanci, sebevětší mrzout to je!
Naposledy se s plnou pozorností otřela o Arryna a úsměvně mu olízla bradku, než se od něj alespoň o píď oddělila. Přišel na ni snad stud - anebo chtěla zachovat diskrétnost? Co kdyby je viděla nějaká vlčata, co by to pak požalovala rodičům v barvitém, desetkrát dramatičtějším vyprávění? No fujky, to by mě ještě někdo vytahal za uši! Rozhodně mravně nechtěla kazit místní mládež!
Možná i to bylo důvodem, proč svého partnera zvesela po-postrčila přímo k úkrytu. Oběma by jim nepochybně bodl nějaký ten sen, nebo dva. Pakliže si jich někdo všiml, přátelsky se na ně usmála a pokývala jim hlavou k pozdravu.

>> Úkryt

<< Prokleté jezero

Cesta se jim konečně vyjasnila - vlčice tak měla příležitost se pořádně nadechnout a podívat se, jak moc se jejich hory za celičký ten čas, co byli pryč, změnily. (Ovšemže se nehnuly ani o píď, ale Hanka měla ten dojem, že byly jakési... Útulnější. Teď to je ten pravý domov, který už nebudu muset hledat kdesi daleko za mořem. Mám Doubravku, Vločku, Arryna a vůbec celou smečku - to je teprve ta správná atmosféra.) Ach, možná začínala být na teple dole v údolí až moc sentimentální: nastal čas se pořádně nadýchat chladného vzduchu hor a možná se dokonce vyválet ve sněhu! Trochu se vykoupat, pořádně se po celé té cestě upravit - to byl dobrý nápad, jak zrelaxovat a nabrat síly.
Srdéčko samo se jí uklidnilo, po těle se jí rozjelo příjemné, známé pálení svalů a ona se najednou cítila tak... Jinak. Tentokrát do Alatey vstupuje s novými nápady, s Arrynem po boku a vůbec si usmyslila, že takhle cesta byla jako nějaká milá očista, kterou s přicházejícím jarem potřebovala. Bylo to nabytím nových dovedností v magii? Musela je ještě pořádně potrénovat - byla ale ráda za efekty, které měla i mimo učení. Ten strach o přírodu a znovuzrození s jarem... Tohle by jí magie vody nedala.
Nakonec to nebude tak na škodu, zkusit něco nového. A Wu jí přec vnutil také jiné, co určitě též stojí za to prozkoumat!

>> Území Alatey