Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les

Hanka byla téměř na pokraji slz z toho, že se jim povedlo na jejich cestě domů narazit na další děsně strašidelné místo, které ještě dlouho nebude moct dostat z paměti. Cožpak v době jejich nepřítomnosti první ostrov napadly nějaké temné síly, co se rozhodly všechno udělat desetkrát horší?! To je určitě nějaká kletba z těch katakomb, kde jsme byli! Já věděla, že jsem šlápla do něčeho jiného, než jenom vody! S tímhle bude muset co nejdřív za Astrid, než bude pozdě. Mohl by mě posednout démon, všechny pozabíjet, snést na Alatey neštěstí a-!
Naštěstí vedle sebe měla Arryna, který jí i přes její značnou nervozitu dokázal provést celým územím bez jakékoliv úhony. Opravdu si nemohla vybrat lepšího vlka, se kterým stráví svůj život. Je tak pozorný, tak milý, takový... Takový pravý gentleman, jenž byl archetyp každé puberťačky. Co by na něj tak řekli rodičové, kdyby si jej přivedla domů? Možná, že se tam jednou podívají - kdyby chtěl ale nazpět k sobě domů...
Těžko říct, jak dlouho by tam Hanka byla schopna přežít. Tohle ale vůbec byly jen snůšky myšlenek, jež musely očividně být způsobeny tou nepříjemnou atmosférou, co se jí lepila na paty - čím dřív budou pryč, tím líp jí bude a o to veselejší pak bude mít myšlenky. Takto se svět přec točil už od pradávna!

>> Hraniční pohoří

<< Most

To při přechodu na druhý, severněji položený ostrov neexistovalo hezčí místo?! Taková podlost - hrůza následovala hrůzu! Jen co se od Arryna trochu vzdálila, aby na něj nebyla zas tak moc nalepená a on se mohl sám po spáleništi nadýchat čerstvého vzduchu, už-už byla zpátky u jeho boku. Oněměla. Tohle místo... Kdy už se k nám dostane nějaké sluníčko, aniž by to vypadalo jako z hororu? Není možné, že oba přechody na jižní ostrovy musí být tak nechutné! No ano: portál jí z žaludku dělal koráb na vlnách a Most... Most byl kapitola sama o sobě, na nějž by se jen nerada vracela. Nemít tak po boku hnědavého kolegu, dozajista by někde na cestě zhynula (a těžko říct, jestli ne zrovna strachy)!
Jéminkote, už abychom byli doma! Tam si dáme něco pod zub, nabere sil a snad se už nikdy nebudeme muset vrátit zpátky. I když ty výpravy do smeček... No... No vůbec, já jsem jenom kappa, já bych měla zůstat na ostrovech! Tak-tak, a bylo vyřešeno. S takovým úžasným nápadem se podělila právě s Arrynem, ačkoliv věděla, že by se z toho vůbec neměla vymlouvat. Den předtím o tom ještě básnila, jakoby to byla jediná záchrana, a teď tohle! Že jí to není hloupé, ostudě!
Díkybohu, že se stromy zdály řídnout. Jenže ejhle - neobjevily se před nimi žádné hory, ale přímo celé jezero, do nějž musela snad spadnout černá díra. Kdyby na ostrovech pobíhal kult šílenců, tyhle místa by byly přesně na míru ušité jejich potřebám!

>> Prokleté jezero

Ještě chvíli se s Arrynem zdrželi na tom nechutně vypadajícím pohřebišti veškeré zeleně. Co se vůbec mohlo stát tak hrozného a rozsáhlého, že celý les jen tak shoří absolutně na popel - bylo příčinou vlčí přičinění? Někdo s... Magií ohně? Jak odporné! Tací vlci nemají rozumu, tací jenom berou a berou! Pokud by toho byl někdo takový schopný, měla by se začít bát Einara? Ten přece oheň ovládal, a to mocný - a s Vé mu nervy onehdá pořádně ujely (což... asi všem, ale na tento detail Hanka patrně chtěla úmysně pozapomenout) . Na druhou stranu to byl vlk pln ledového klidu, takový, co jen zřídkakdy projevil emoce...
Jednou tomu přijde na kloub a překoná svůj strach, ale teď si může libovat ve sladkém nevědomí. Prioritou teď vůbec bylo dostat se pryč ze spáleniště - popel jí nepříjemně začínal štípat v čumáčku a ona pociťovala, že po hrudi se jí pomaličku rozlévala bolestná tíha. To určitě musí být magií myslila si, co mlčky kráčela po boku svého partnera, a takhle to odteď bude vždycky. Musí se to naučit ovládnout co nejdřív, než dočista zešílí! Jen nerada by skončila jako ten, co musil mít na svědomí... tohle.
Tlapky míjely jedna druhou a vlčici se znatelně ulevilo, co je jejich kroky odvedly pryč. Jenže to, co je čekalo? No tak na to by si taky mohla hned z několika důvodů postěžovat!

>> Temný les

<< Most

Most byl možná o cosi méně děsivý oproti tomu, co je za ním čekalo - Hančin žaludek se sevřel téměř ihned, co její tlapky vstoupily do kdysi jistě krásného lesa. Mrtvolné pláně, co po něm zbyly, ji hnaly mráz po těle. „Tohle...“ nasucho polkla, jen aby ze sebe nebyla schopna dostat víc. Tohle, ano, vskutku: jistě to zahrnovalo úplně všechno, co ze sebe jen stěží mohla vydrat. Snad to bylo její magií, co veškeré negativní emoce umocňovala...? Až se jí pořádně naučím, vrátím se tu a něco s tím udělám. Něco pořádného, něco, co tomuto místu vrátí život!
Třebaže o místních bozích opravdu nic nevěděla, v momentu překvapení si její zraky povšimly jakésiho třpytu - „vidíš to taky, Arryne?“ - a ona si rázem uvědomila, že to jistě musí být jejich nedosažitelný obchodník. „Nikdy bych neřekla, že by se vlkům byznys dělal dobře na tak ošklivém místě!“ zamračila se a zavrtěla hlavou, „tohle je špatný tah pro jeho obchod.“ Anebo snad plánoval své magie vyprodat nějakým zlým vlkům, kteří tyto odporná místa přímo vyhledávali? Hráč na všechny strany...?
Ale coby nad tím zdlouhavě přemýšlela - teď byl čas obchodovat! „Pojďme se na něj podívat!“

Nákup:
Stav před nákupem:
643 kmš || 18 rubínů || 5 mincí (stav takový bude po schválení svatyně, my apologies)
- 10 rubínů = 100 kmš = 743 kmš

+ Slot …………………….…… 100 kmš
+ Magie vzduch ………..……. 180 kmš
+ Magie zvěd ………….…….. 150 kmš / 2 rubíny
+ Level vzduch 2-3 …….….… 110 kmš
+ Level země 3 ……..……….. 60 kmš
= 600 kmš, 2 rubíny

Stav po nákupu:
143 kmš || 6 rubínů || 5 mincí

Schváleno

Tak, to by bylo vše. Jeho všemožné udělátka, lektvary a kdovíco ještě jí pořádně zamotalo hlavou - na druhou stranu se cítila zvláštně... lépe.

<< Les u mostu

Úsměvně se po kolegovi dívala, co bok po boku kráčeli napříč již o kus známějším územím. Prošli světa kraj a přesto dosud nenarazili na žádnou smečku - na žádného živáčka! „Je to blázen,“ odfrkla si pobaveně, „je úplně vyšinutý! Kdo kdy viděl, že se šplhá na skálu?“ Pravda, svatá pravda! Musil si tím na ostrovech projít každý, kdo chtěl zesílit; postarat se o sebe, o svou smečku? „Myslíš, že to je ta nejvyšší daň za to, aby vlk mohl na ostrovech dlouhodobě přežívat? Určitě neexistuje nic horšího, než tohle!“ Tak-tak- nebo snad bude získání magií obnášet krvavé obřady? Pojídání jedovatých rostlin-? Ne, rozhodla se, tohle nic nepředčí!
Most, co se před nimi zjevil, vypadal v opravdu dezolátním stavu (dá se přes něj vůbec přejít?). Kdyby tak uměla ovládat svou magii...! Zkusila by ho nějak opravit - nějaká ta liána, ba i tlustý kořen, by totiž téhle hrůzostrašné aparatuře náramně padl! Za Arrynovu asistenci byla opravdu ráda, neb nevěděla, jak by to bez něj zrovinka po pořádném výcviku zvládla. Přemýšlela, zda tohle místo už viděla: na druhou stranu se jí zdálo pravdu nezapomenutelné. „Tohle je teprve děsivé místo. Na to žádné tunely nemají,“ potřásla si hlavou a bezmyšlenkovitě po celou cestu zadržovala dech. Srst se jí ježila až kdovíkde!

>> Spáleniště

<< Mlžná džungle

Ráno se zjevně už-už choulilo k odpoledni a Hanka se jenom mohla divit nad tím, kolik toho jen jedním výletem do Svatyně byla schopna naspat. Možná, že by příště bylo lepší najít si nějaký pořádný úkryt, co by je v případě nebezpeční (do možných mezí) uchránil - v džungli se jim na druhou stranu nemohlo stát nic horšího, než že by byli napadeni nějakými masožravými brouky, co by lehko shodili. Anebo si podvrtli nohu. Nebo zlomili. Nebo-
Namísto otřesných návrhů, co by se jim mohlo udát, se jala Arrynovi zmínit o všem, čemu jí mistr vystavil. Když byl mladší, určitě to byl tyran! Diktátor!, myslila si, i když - je on vůbec vlk? Třeba je to nějaký kříženec. Ba samotný bůh ostrovů! To by pak určitě vysvětlovalo, proč byl ve všem zdatný až tak, že to byl schopným jiným předat. Učitelé jeho kalibru museli být na světě neskutečně cenní.
I tu se stalo, že se jí do čumáčku dostal pach jedné ze členek jejich smečky, Stiny - a to už se Hance ocásek hýbal o cosi živěji.
Zápis rychlohry:
Stina i Hanka se náležitě pozdravily, vyměnily si nějaké ty slušnosti a černobílá vlčice vzápětí své společnici předala to, po čem již nějakou dobu toužila - Tundry byly prozkoumané a to znamenalo, že na ně konečně bude moci vzít svou učednici.
Hnědavá samice se jí ještě stihla optat na to, jak se jí v Alatey líbí, než se jejich cesty opět rozdělily - Hanka míříc s Arrynem na most a Stina přímým krokem právě do Svatyně, z níž před chvílí ona sama vyšla.
Konec rychlohry.

>> Most

Spokojeně zachumlaná v Arrynově srsti neměla sebemenší důvod, aby se jí byť jen jeden chloupek v srsti ježil ve strachu z prostředí, ve kterém se rozhodli přenocovat. Možná to nebyl dvakrát ten nejchytřejší nápad, co je kdy napadl - vyčerpání, které jí proudilo tělem, by ale ledva dvojici dovolilo dojít byť jen na okraj džungle. Ta už jim stejně házela pod tlapky tolik klacků, lián a veškeré možné havěti, co tu vůbec žila! Jen nerada by znala názvy všech breberek, co jí možná prolézaly za oddechu srstí (přinejhorším ušima): co by s tím dělala, pojmenovala je a nechala si je jako mazlíčky?! Ne, díky!
Třeba to byla právě tato myšlenka, co s vlčicí ucukla a vytrhal ji tak z poměrně tvrdého spaní, co má po lopotě ve Svatyni nepochybně každý. Znaveně rozlepovala oči a už-už kolegovi opětovala milá gesta, co jí příjemně hýbala se srdéčkem. Takhle bych se chtěla probouzet každý den, usmyslila si s rozespalým úsměvem, zívaje, s ním mám energie víc, než když se nabíjím na slunku! Och áno - on byl její slunce, její měsíc! „Ale prosímtě, já vždycky,“ laškovně do něj dloubla čumáčem a už se stavěla na nohy, aby mu to hezky prokázala: tiché prasknutí a zkřivený obličej nad pořádně protáhlými svaly ale neskrývala. Au! Tak tohle budu ještě týden rozcházet!
Nyní ale nadešel čas dojít domů, kde už si o ně určitě někdo dělá starosti. Jak se měla Vločka, a co teprve Doubravka? A Rainer, jjejich nadějný lovec? Máta-?! Probůh, tolika vlků, nad kterými náhle steskla-...!

>> Les u Mostu

Že "už"! Zas tak dlouho nám to s Mistrem snad nezabralo? Byla by velmi nerada, kdyby tu Arryn zkysl půlku svého života - kouskem čehosi v sobě se na chvíli dokonce začala obávat, zda-li se nezasekla v čase a tím pádem tohle byla nějaká vzdálená budoucnost, ve které už svět nebyl takový, jaký jej opustila. To by však znamenalo, že tu celou tu dobu čekal...! „Jsem přelud z tvojí hlavy.“
Pobaveně se zasmála nad jeho činem a už-už se spokojeně přitulila, dovolujíce na smrt znavenému tělu potřebnou úlevu. Jéminkote, to byl pocit - to krásné, tak příjemné mravenčení v konečcích jejích končetin! O všem mu chtěla i přes pořádnou únavu povědět, nuž nakonec za ni její drahý společník rozhodl sám a ona měla co dělat, aby utlumila potulený smích, co by jej mohl vzbudit. Tlapkou mu jemně pročísla srst, takové medvídě, a ještě chvíli jej pozorovala, než se za jejich pravidelného oddechování sama odebrala ke spánku. A že po tom všem bodl!

<< Svatyně

Rozlámaná, bolavá, uštvaná k smrti... Tolika věcí, jakými by se právě teď popsala! Vymotat se z nepřirozeného prostředí Svatyně bylo po takové únavě opravdu těžké - ten, kdo postavil tuhle věc právě v džungli nepochybně patřil k sadistům, co rádi pozorovali vlčí utrpení. Ačkoliv tak byla pořádně přetažená a už-už by se choulila do spokojeného klubíčka, zprvu se chtěla ujistit o Arrynově přežití.
Celý tréning trval celá staletí, a to znamenalo, že její drahý měl dost času na to být sežraný nějakým obrovským, huňatým pavoukem, jehož jed je fatální. Doufala, že zůstal na tom stejném místě - a i kdyby ne, jeho pach i přes ty lepkavé a nechutně sladké vůně naokolo (skoro jako na té louce u portálu, ale teď je to takové protivné!) vypíchla vcelku brzy. „Arryne?“ houkla zvědavě, v hlase stopa únavy a byl to právě ten moment, co její oči padly na hnědavého vlka, „překvapivě žiju! Poslyš- jednou a nikdy víc, proboha! Co to bylo za pekelné kruhy!“ Sténání teď holt ještě chvíli bude v její přítomnosti neseno po kraji!

<< Mlžná džungle

Prostor chrámu ztraceného v mlhavé džungli jí sebral dech tak, jako místní vlhké ovzduší. Bylo to snad poprvé, co viděla magii ostrovů zhmotněnou do viditelné věci - kámen na kameni držely zchátralou stavbu, pochodně nádherně osvětlovaly lépe přístupný terén a co přišla do první ze síní, žasla nad mohutností, co to všechno evokovalo.
Její oči ještě dlouhou chvíli obdivovaly všechny ty zvláštní věci, které nikdy neviděla. Zraky nakonec nalezla i samotného mistra, který neutrálně pozoroval její počínání. „Oh! Dobrý den. Vy musíte být Mistr,“ pronesla a hned nato uctivě sklonila hlavu, „můj dobrý kamarád- no, kamarád- partner Arryn se zmínil, že byste mi mohl pomoci v mých schopnostech. Je to pravda?“ Počkala, až odpoví - namísto toho se ale rozešel, a jí tak nezbývalo nic jiného, než následovat.


N Á K U P
Za 25 mincí kupuji 200% + 60% (30% bonus) = 260% na rozdělení:

Síla: 12% + 34% ..................... = MAX (46%/46%)
Vytrvalost: 8% + 46% ............ = MAX (54%/54%)
Rychlost: 13% + 33% …........… = 46%/60%
Obratnost: 6% + 67% ….......… = 73%/93%
Lov: 17% + 80% ..................... = MAX (97%/97%)

Mám hrstku nezapsaných procent z různých věcí (většinou) v rychlosti, tak se to při zapisování bude možná lišit. </3


Se zvědavým pohledem si projela místnost, jejíž podobnost by se mohla rovnat té předešlé - dlouho se bohužel kochat nemohla, protože se bez varování začala měnit a Hance rázem pod tlapkami zapraskalo dřevo. S děsem i hrůzou zkusila vycouvat do další místnosti; místo očekávaného průchodu ovšem zadkem vrazila do zábran ringu. Žaludek i jeho obsah se ve vlčici pohl směrem ke krku, co se stáhl. Země se zlobí? Vyděšena všudypřítomnou magií se podívala po Mistrovi, jehož málo zaujatý pohled ji překvapivě uklidnil. To musí být jeho práce.
Z vyschlého hrdla dostala jemný povzdech a tak, jako před chvílí on, se postavila do bojové pózy. Vystartovala po něm jako první a s malou zkušeností se pokusila zaútočit po jeho rameni - jen aby brzičko nato byla zadržena vlkovými zuby, co se zdržely v jejím zátylku a rázem byla pořádnou silou hozena o závory dřevěného ringu. Z hrdla šokem nevydala ani zavrčení, ledva lapající po skoro vyraženém dechu. Aniž by se pořádně vzpamatovala, s dalším návalem pořádného ohromení sledovala, jak proti ní její společník znovu vystartoval (je to divočák v těle mého druhu?!). Jen tak-tak se mu stihla vyhnout! Zuby, ba i drápy se držela na vlastních tlapkách; Mistr byl jako zdivočelé zvíře a Hanka měla co dělat, aby ji místo pouhého skolení přímo nerozmázl jako mouchu. V jejich bojovém tanci se jí jen párkrát povedlo tesáky líznout (alespoň!) o jeho tlapku, jenže smysly a reaktivnost samce byly příliš ostré na to, aby jim dokázala oponovat. Ty jeho se v jejím těle rády ohřály; malé i větší rány měla dokonce na místech, na než samým překvapením zapomínala dávat pozor. Mnohokrát projevila úsilí zkopírovat jeho pohyby a využít proti němu jeho vlastní strategii, jelikož slýchávala rady, co nezkušené vlky vedly právě tímto rázem - oponentem běda nebyl ten, který by neměl bystrou mysl a v rámci jejich tréninku tak začal měnit vlastní pohyby. Čas se táhl nekonečně dlouho.
Jejich síly byly nesrovnatelné; zkušený vlk tuto skutečnost nesporně věděl. S pokynutím hlavy dal své učednici najevo konec jejich střetu. „Vaše síla se rovná medvědům,“ pronesla, v hlase čirý respekt ze schopností, které v sobě nesl. Nejen, že je nadaný mág a po libosti mění své okolí. Ten by naší smečce mohl ukázat, jak vypadá správný boj! Musím o něm říci i Cinder a Astrid. Určitě by ocenily, kdyby jejich vlčata viděla profesionálního samce. Nabytý adrenalin příjemně hřál její svaly a ona se cítila plna energie, o níž doposud nevěděla. Měla se onehdá vydat cestou bojovníka, než lovce? Kráčím po správné cestě, na níž mne příroda chtěla? Pochyby o váze osobní volby nad osudem nikdy neměla - po rozpravách s Rainerem však její mysl kolísala nad tím, jak se mohlo měřit rozhodnutí vlka versus to, co měl přirozeně psané v genech.
Zraky bedlivě pozorovala nové změny v prostředí a to ji opět přivedlo k úžasu nad tím, co magie Mistra dokázala. Byl to vrchol toho, co zvládli vlci s magií země? Její strach z kouzel se náhle mísil s nově nabytým obdivem - bude ona jednou schopna takových činů?
Brzy se před nimi tyčily robustní skály - takové, jaké v Alatey dozajista nemají. Bez větších okolků pochopila svůj úkol a tělo, kterého se ještě držel pomalu vyprchávající adrenalin, brzy přivyklo nelehkéu terénu. Krok po krůčku zasunovala tlapky do prašného, přesto však ne katastrofálního povrchu a dělala se svou železnou vůlí dobrý pokrok, třebaže si místy odpočala, nebo z očí snažila mrkáním dostat smítka prachu. Hance by vůbec nevadila jeho nepřítomnost! Párkrát ji zpomalila také palčivá bolest svalů, které se místy až otřásaly vyčerpáním, ale uvědomovala si svou nebezpečnou pozici a sebehorší to bylo, nevzdávala se. Několikrát si také rozvzpomněla na Arryna; zažil tyto muka tak, jako právě ona? Co na mě řekne, až mě uvidí tak zbídačenou? Hlavou byla v oblacích, ku kterým vzhlížely její oči - a právě ty si všimly náhlé smršky padajících kamínků. Instinktivně si stáhla tlapku před oči, aby se vyhla oslepení. …Jenže to byla chyba, neboť se vlčice zrovna v tu chvíli nacházela v poměrně kluzkém úseku a s jekotem tak jela dolů, zatímco tlapky bezmocně snažila zachytit o nějaký pevnější povrch. Funěla jako o život, ba i slzy strachu vyhrkly z jejích zraků! Srdce bubnovalo až o její hruď a nejednou nabyla pocitu, že ho slyší v uších a cítí až v krku. Naštěstí se jí povedlo zachytit zadní tlapky o větší výklenek. Trvalo dobrou chvíli, než to samice rozdýchala a potlačila palčivou bolest, kterou přinášely odřené polštářky; s nově získaným respektem a koncentrací však zakrátko znovu pokračovala ve své nebezpečné výpravě. Onedlouho pocítila mráz, co připomínal její domov. Krvavé tlapky konečně zaryla do sněhu a vítězoslavně se vyhoupla na roztřesené tlapky - tuhle výzvu porazila.
Jako zázrakem se její rány se změnou zacelily; nový úkol, nové tělo. „Děkuji, Mistře.“ Neměla potřebu si nad tím lámat hlavu, protože už po prvním kole jejich tréninku pochopila, že za to nepochybně mohl on. Na jazyku ji taky totiž pálily jiné otázky! „Vyvoláváte ve vlcích iluzi bolesti úmyslně?“ optala se s pokorou, ale brzy si připomněla, že vlk nemá schopnost řeči a svůj pohled tak přesunula do jejich okolí, než-li jeho tváře.
Využila chvíli formování prostředí ve svůj prospěch a pořádně se, za zády svého společníka vydýchala. Les, co se před nimi rozplýval, Hance nemálo připomínal ten z Tajgy - co se nad tím tak krátce zamyslela, mentor jí vlastně domosud odkazoval na mnoho prostorů podobajících se těm Alateyským. Znamená to něco? Její vyprchávající bystrost z intenzivního výcviku museli pociťovat oba, poněvadž Mistr do své učednice jemně ramenem drcl, aby ji probudil z nevšedních myšlenek, a pozvolným klusem započal jejich další společnou etapu. Ačkoliv byl milosrdným, nedlouho poté ve svém tempu zrychlil a vlčici právě v ten moment došlo, jaký cíl měla jejich přítomnost v lese; muselo se jednat o závod. Prvních pár přeskoků přes čůrek potůčků brala s klidem na srdci, nicméně časně využila pravidelného tempa a s každých deset stromů, co minula, přidala. Život na ostrovech ji už před nějakou chvílí naučil, že je moudřejší každou novou věc zkoušet po realisticky sestavených schůdcích. Její taktika se brzičko oplatila. Protože byla unavená a tělo projíždělo horkými vlnami, přímo k jeho ocasu se nedostala, ale osobně by svůj výkon označila za chválitebný. Samec si její snahy a kolísání musel povšimnout a z vlastního rozhodnutí jejich honičku ukončil.
I přes veškerou snahu obsah žaludku pocítila kysele na jazyku - ze slušnosti se odklonila a naprázdno chvíli dávila. Potom, co se cítila o kus lépe, kývla svému kolegovi. Byla připravena pokračovat. Při změně prostoru ji ihned ovanul nepříjemně vlhký vzduch, který napovídal, že se musí nacházet v džungli, ze které Hanka přišla. Hlavou roztřídila mnoho zvláštních myšlenek, čehož jen jedna byla moudrá: Jsme u konce?
Nebyli. Namísto vysněného propuštění, co si po svých průměrných výkonech jistě zasloužila, neboť stačil jediný zmatený pohled směrem samce a on v tu ránu opět pelášil kupředu. Něco na jeho běhu bylo jiné - protože to ale nedokázala přesně pojmenovat, s myšlenou na další hoňku utíkala tak, jako předtím. A právě v tom byl ten zakopaný pes; není to jako předtím. Buřiny, větévky a podezřelé hroudy propletených listů, které dosud musela přeskočit, působily… nepřirozeně umístěné. A rozdivočelá řeka, co se přes území táhla jako had, v tom vlčici usvědčila. Pochybovala, že ji mohla přejít bez toho, aby ji proud srazil pod vodu, a tak využila nedalekého stromu a s novodobou zkušeností šplhu se drápkami a tlapky dostala až na vrchol. Nakloněný strom byl tak ztrouchnivělý, že jeho praskání v Hance vzbuzovaly obavy o své bezpečí. Rychle tedy tok přeskočila - nemile přitom ale uklouzla na bahně, co se u koryta přirozeně nacházelo. Měla co dělat, aby se vyškrábala před! Chlad ‘masky pro lepší pleť’ byl tak další z překážek, které před ní byly postaveny, protože to najednou při běhu klouzalo a lepilo. I to mohlo být důvodem, proč se hned několikrát nešťastně zamotala do jedné z nízko položených lián, měla tu čest s pavoučími vnitřnostmi, co křupaly pod každým dalším přeskokem, nebo třeba cítila palčivou bolest ze zaseknutého kamínku mezi prsty. Samice si přitom vždy připomněla své cíle (a to tedy dohnat Mistra, či alespoň zachytit v dáli špičku jeho ocasu) a oddaná svému poslání přinutila tlapky, aby se zas a znovu vydaly kupředu. Její společník jistě musel vycítit, že mu byla nablízku, protože úskalí a palčivých situací přibývalo. Sám ale dobře věděl, že takhle nemohla jít donekonečna; brzičko tedy oslavně dobíhala za jeho stojící figurou. Při posledním přeskoku se jí avšak povedlo zadní tlapku zamotat do ostnatého keře, jehož trny našly cestu hluboko do jejího těla. K mentorovi tak se skučením dokulhala.
Oddechla si teprve ve chvíli, co ji vlk tak milosrdně vyléčil. Bolest ještě chvíli přetrvala, avšak neměla dlouhého trvání. V prazvláštním sletu náhod ji nahradil hlad, co nepříjemně zatřásl jejím vyčerpaným žaludkem. Vlk si toho musel všimnout, protože byla časována zvláštním pohledem, co nahrazoval jakékoliv slova - to ostatně i další, tentokrát normální les. Hlavou pokýval ke keříku borůvek, z jejichž sladké šťávy se Hanka hned přivedla na milejší myšlenky. „Děkuji, Mistře.“ To byla dobrota!
Brzičko poté se mezi jejich pachy zapletl i ten zaječí. Jako načasované, pomyslila si úsměvně. Celé její tělo bolelo a nabývala z něj pocit, že muselo být i přetažené - nikdy by ale neodmítla příležitost k lovu. Její tlapky se třásly jak potěšením, tak překročením vlastních sil. Teď bude mentorovi moci ukázat, co v ní ve skutečnosti je. S čistější hlavou se proto bez pobízení vydala směrem, odkud svou kořist zacítila; pociťovala, že její smysly musí být sníženou energií trochu otupělé. Nebylo ale vůbec těžké se objevit v jeho příležitosti a oči zabodnout přímo do jeho šlachovitého těla, co by vlčici v tuto chvíli prospělo na doplnění energie. Sliny jí skoro odkapávaly z huby. Zajíc se jí ale jistě nedá jen tak; i přes Hančino obezřetné našlapování a zkušeného startu kus vycítil, že je něco špatně a získal náskok, který jen těžko ona sama dožene. I tak se přinutila jít z nuly na sto - jenže to byla fatální chyba. S tváří nemile objala travnatou zem a místo úlovku mezi zoubky držela vlastní jazyk. Ta bolest byla velkolepá! Pálila ukrutně a nejeden by řekl, že možná i víc, než její sražené ego. S hrdelním zavrčením a obtíží ledva dokázala znovu stát na vlastních, už jen proto, že se s ní motal celý svět. Vyčkala, dokud nebyla v rámci možností opět ve formě, a opět se vydala po okolí. Nasávala všemožné pachy větších i menších živočichů; samice si ale usmyslela, že musí očistit své jméno a ulovit dalšího, tučnějšího zajíce. Výjimečně využila prostoru, aby se schovala za jeden keř, co se jí jeden takový zabodl do čumáku. Moment překvapení jí jistě získá klíčový čas. Třebaže kořist hned několikrát zajistila, aby její kopance ještě nějakou dobu cítila, nevzdala se svého zarytého přesvědčení o svém úspěchu a už-už po zvěři skočila. Vítězoslavně objala její krk svými čelisti a skousla tak silně, až pod zuby ucítila něco křupnout.
Spolykala by ho v celku, kdyby mohla - její dosud neviditelný společník se ale vynořil po jejím boku a oba je přesunul nazpátek do Svatyně. Z tlamy jí odkápla hrst neposedných slin, které bohužel nestihla zastavit. Uvědomovala si krajní ostudu, kterou si s tím přivodila a jen oddaně sklonila hlavu; možná, že také důvodem jejího pokraje vyčerpání. „Vážím si vaší služby,“ kývla mu zdvořile, „nashledanou!“ S tím pomalými krůčky zmizela z džungli, aby našla svého partnera a omluvila se mu za všechny podcenění, co kdy poslala jeho směrem. Arryne, utíkej, nebo tě tahle velká voda brzo zasáhne!

>> Mlžná džungle

Schváleno, zapsáno

<< Ovocný lesík

Souhlasně mu pokývala - to byla právě ona! „Vidar se po tom severu jen tak vypařil, tak byla svěřena do mých tlapek,“ usmála se, než se v její tváři mihlo cosi o dost hlubšího, nejistého, „myslíš, že Vidar by...?“ Proč se vlastně nikdy nešel hledat? Domluvil se s Einarem na svém odchodu ze smečky? To by jim určitě řekl, aby se o člena svého domova nebáli. Co když sám neví, kde je, ale bojí se ho jít hledat, protože by už nemusel být živ? Co přesně se na tom severu stalo? Och, musím se pak optat Stiny, ta toho bude vědět víc!
„No, je putovní a u nás se ještě určitě nezastavil!“ uškrnula se po něm - brzičko si však musela dávat pozor na vlastní tlapky, protože skoro zakopla o jakýsi praskavý, starý kořen. Nedýchalo se jí tu dobře, nechodilo se tu dobře...! „Ještě tak přijít na to, jak získat jeho měnu. Ale je to obchodník, určitě se občas nechá ukecat na nějakou výměnu!“ tak to přece fungovalo mezi nomády a bylo to též něco, co by Alatey nepochybně potřebovala. Prostor, kde by stabilně rostly bylinky, jen stěží zatím našla (ha, ta by teprve byla průzkumník za nic!). Mohlo by to také vybudovat obchodní cestu mezi smečkami, ba i tuláky a ostrovy by hned byly o cosi milejší!
Zvesela zamávala ocáskem a s výzvou se po něm významně podívala - snad jakoby věřila, že to samo mluví za vše. „Přímo kupředu?“ optala se pro jistotu a už-už by vykročila právě směrem ke Svatyni.
V tu chvíli se však samým překvapením otočila a ihned přiskákala zpátky za Arrynem, aby se k němu (kdyby se náhodou něco stalo-!!) přitulila a čumáčkem mu drcla co líce, „hned budu zpátky!“

>> Svatyně

Děkuji za akci <3 5% prosím do rychlosti

<< Luka

To je teprve nápad! Třeba se do smečky dokonce zase přidal někdo nový, kdo by byl s to se s chudákem Arrynem dát do party a hraničařit vysoko v horách. Možná, že ona sama by jednou mohla postavit kariéru lovce na hřebík - přece jen to dělá celý život a nějaká ta malá diverzita by jí vůbec neublížila! „Jen, aby tam ještě byl někdo bez povolání. Hrnou se do akce jako kobylky,“ zamávala se smíchem ocáskem. Tak-tak, to je jenom dobře! Mít tam tak nějaké povaleče... To by určitě v horách nikdo netrpěl! Zdali-pak to tak mají i jiné smečky? Už by to chtělo ty výpravy...
„Ano, ten vlk s jizvou!“ přitakala mu hned. Ten se zdál jako skvělá volba, protože jej ani jeden doposud nepoznali a Xander vůbec musí mít na svých plecích dost, učit jak svého učedníka, tak vlčata. Jak velké už jsou? „Vzala bych ještě Mátu. Chci se s ní sblížit, když už ji učím.“ Probůh, a pak ještě Stina - po té vlastně chtěla nějaké informace o Tundře! Zdržovalo se tam teď nějaké stádo? Vyplatilo se tam vůbec chodit, co jaro pookřávalo celé území?
„To zní vlastně krásně,“ vzdechla s úsměvem, co se po Arrynovi podívala - on vždycky věděl, co je dobré! Einar si ho jako svou deltu jistě zvolil právě proto! „Třeba v okolí najdeme nějakou zvláštnost, co by se hodila donést domů! Jako... Jako toho pana Wu. Kdybychom ho nějak podplatili, třeba by s námi šel dobrovolně,“ ha, a pak by Alatey teprve měla nějakou výhodu! S ostatními by se podělila o to, co měla a onen obchodník by nepochybně měl takové tržby, jako ještě nikdy.
To už se však jako měsíček na hnoji křenila nad reakcí svého společníka a pak Wu byl ten-tam. „Já bych ho ráda ovládala! Kdybys mě otravoval, mohla bych na tebe přivolat blechy a cvrčky!“ Ještě by mu s radostí navrhla několik otravných věcí, kterými by jej mohla provést, ale jejich tlapky je pomalu zavedly do džungle a Hanka měla co dělat, aby to prodýchala. „Marjapano, jak tady může někdo žít?!“

>> Mlžná džungle

<< Nerovy vodopády

Vzrušeně zamávala ocáskem - to bude ono, to bude jejich další mise! S radostí v kroku i tváři mu spokojeně pokývala. Přesně takhle to chodilo ve smečce u ní doma a byla ráda, že Alateyští byli s to dělat to samé, ačkoliv vlci zde povětšinou nebyli přímá, pokrevní rodina. „Kdybys v tom nebyl sám, určitě by sis občas na ostatní mohl udělat volno. Ale takhle to jde těžko. Každý by hned bojoval!“ postěžovala si s povzdechem, co si vybavila, že valný počet vlků se hlásí právě k bojovníkům. Zmínil se snad Einar někdy o tom, že jsme v ohrožení? Bojovníci klidně mohli být mezi svými tréningy taky lovci, nebo hraničáři. Až přijdeme domů, tak mu to musíme navrhnout!
S vesele pozvednutými koutky se podívala po svém partnerovi. „Ve dvou by to bylo nebezpečné, to by chtělo větší skupinu,“ zadumala nahlas, načež tišším hlasem dodala: „Ale mě ty chodby tady stačily.“ Co ji však těšilo bylo jeho kreativní přemýšlení - ó ano, jistě musí existovat nějaké kompenzace! Magie často myslí na různé věci, a tohle mohla být jedna z nich. „Myslíš, že vlci dokáží ovládnout hmyz? To leda s nějakou magií, co posedne něčí mozek. Třeba i slyší cizí myšlení!“ podrobnu vykulila zraky, jen co na to pomyslila. Tak to teda ne! To by, chudák vlk, dozajista nepřežil její přítomnost. Možná, že už jsem někomu způsobila migrénu! „No fuj, to je taky strašidelné. Představ si, že o tom možná ani nevíš!“

>> Ovocný lesík

<< Katakomby

Cesta tunelem katakomb se na její vkus přílišně protáhla - být tam o chlup času víc, dozajista by z toho, jako onehdá v Začarovaném lese, ztratila rozum. Tyto ostrovy byly tak... tak nevyzpytatelné! Neustále tu bylo něco k objevení, snad jakoby ostrovy samy chtěly, aby je vlci zkoumali.
Zvědavě pozvedla ouška, co se o lovu zmínil. Prvně si chtěla trochu prohnat Mátu, ale měl pravdu; bylo načase dostat do úkrytu něco většího, než lišku, nebo srnu. Ta mohla být s jejich počtem ostatně sežraná hned, co ji s Rainerem dovlekli do úkrytu! „Prvně by ale bylo fajn poznat ty nováčky. Ten velký samec, co měl tu jizvy přes oči, o tom nic nevím! Třeba je to výborný lovec! Nebo ta šedá vlčice, co vykouzlila mech,“ upřímně si mu postěžovala. Nic ale nedokáže překonat samotu s Arrynem, to zas ne! Ve smečce zase jeden druhého uvidíme jen tehdá, co se potkáme v pelechu! Jeminkote, na to se vůbec netěšila!
Dobrovolným by to nenazvala - hučení divokých vodopádů se nyní dostalo i k jejím uším a způsobovalo jí patrně nepříjemné ohlušení, které se stupňovalo jejich blízkostí k vodě. „Možná, že v našich horách?“ navrhla, „Einar přece kdysi říkal, že by je měli Xander a Cinder a... a ještě někdo prozkoumat. Určitě musí vést třeba až ke Zlaté smečce,“ zadumala nahlas, co ještě mohla: brzy totiž ledva slyšela vlastní myšlenky. Měla co dělat, aby nepodlehla pokušení a nepřistoupila k vodě blíž! Co nad tím teď tak přemýšlela, ráda by se v rámci jarního úklidu smočila; to však bude muset počkat až do Alatey. Doma. Třeba s Mátou po lovu? Měly bychom se blíž poznat, udělat z lovců malou rodinku uprostřed jedné velké! „Ale fuj, tunely jsou vůbec děsivé. Takové maličké a tmavé a- a musíš použít oheň! A oheň je ještě víc DĚSIVÝ. Určitě by vystrašil i takového nebojsa, jakým jsi ty!“
Když byli vodopádům dostatečně daleko, neváhala se ke svému druhu přitulit: „Už aby to bylo za mnou.“

>> Luka