Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1

Dobře, pokud si myslela, že ji to nějak výrazně vzalo, asi se zprvu měla pořádně podívat po svém společníkovi. Nijak neskryla překvapení, co se blýsklo v jejích očích - co si tak vzpomínala, ještě nikdy ho takhle neviděla. „Všechno v pohodě, tam dole?“ zkusila. Jo, nebýt toho zvracení, určitě bych byla na tvojem místě! Doslova! A to bys mohl spadnout na mě, a to... Tohle by mu asi jenom stěží pomohlo. „Museli jsme se přemístit nějakou magií. Ale tohle místo je mi povědomé!“ opětovně se pokoušela ho nějak uchlácholit, sebevíc mu přitom musela lhát. Nebylo pranic příjemné ho už podruhé vidět v podobném stavu!
Co se k němu už chtěla přiblížit a starostlivě ho začít nutkat na nohy, cosi jí nepříjemně zašimralo v čumáčku a následkem toho se až celá otřásla, s jakou vervou si kýchla. Auvajs! S takovým pořádným zvukem se ale zdálo, že na chvíli jí též zalehly uši; a aby pravdu řekla, kdyby se neznala, myslila by si, že se na chvíli až proletěla.
Hned, co znovu otevřela oči se udiveně podívala po nádherně třpytivém sněhu. Zdál se takový... Jiný? Takový... Očima po něm všemožně bloudila, až její zraky spočinuly nad hnědavým vlkem, jehož srst se v paprscích odpoledního sluníčka náramně zlatavila a Hanka se skoro kousla do jazyka, jak se jí z hrdla drala slova ve velmi starostlivém tónu: „Arryne! Arryne, jsi v pořádku? Šup, ať už jsi na nohách! Jsi celý? Chceš pomoct? Ne- určitě chceš, já ti pomůžu!“ přikázala sama sobě. A opravdu: coby dub už se nad ním pyšnila. Namísto pomoci však zůstala zírat na jeho nádherné, přenádherné pomněnkové oči. Jak to, že si jich nikdy nevšimla?!

<< Sněžné tesáky

Z té třpytící se mlhaviny vypadla jak, jak by jeden čekal; její tělo si zatím ještě nepřivyklo na přímý styk s magickými věci, a tak se jako při oněch barevných stromech Hančina mysl rozčtvrtila na miniaturní kousky. Hlava se jí motala, až by byla přísahala, že padá nebe - a úplně stejně na tom byl její žaludek, který se celou tou nepříjemnou zkušeností stáhl a udělal tolik kotrmelců, až jeho obsah musel rychle - ježišmarjá, hlavně rychle! - ven.
Nepříjemně nad celou tou situací kroutila obličejem i hlavou, jakoby to ze sebe chtěla setřást. Kde to jsem? Och, to byla pravda! Jen co se jí udělalo o trochu líp a ona si byla jistá, že víc z ní její dávivý reflex nevyždímá, věnovala pořádný pohled svému okolí. Tohle bylo...? Přenesla se do jiné dimenze? Zase?! Když se ale ohlédla, portál stál stále za ní - to se jí onehdá u moře nestalo, že by viděla to, co jí na ostrovy dostalo. V tu ránu vlčici ale došlo, že podstatná část jejího cestování chybí: Arryn. Už-už otvírala tlamu a nadechovala se k hlasitému pronesení jeho jména, než se i on zdál vykodrcat ven z té... Toho... Onoho. Najednou byla ráda, že měla chvíli na rekonvalescenci - nerada by, aby si usmyslel, že jí to převelice vzalo. „Viděls to?!“ spustila hned na něj, „jsi celý? Nechybí ti kus ocasu? Tohle je pořádně hloupá magie!“

<< Oblouky bohů přes Mlžné pláně

Výstup do hor pro ni nebyl až tak náročný, jak si napoprvé u moře pomyslila. Možná, že se na Hance konečně začal podepisovat její nový domov? Protože to ale byly hory, stále se bedlivě starala o to, aby náhodou nešlápla na povolný sníh, co by s ní mohl sjet až... Až. „Myslíš, že se mu budou líbit?“ usmála se od ucha k uchu, co se samou libostí až hrdě pnula, „doufám, že ho to nějak neurazí!“ to by totiž bylo nadělení! Osobně věřila, že se Einar jen tak nenechá smést nějakou malou vlčicí na pozici kappy a že není plány nemusely být až tak dobré, ale vize lepší smečky jí naplňovala. Snad budu dost užitečná!
Zvědavě střihla ušima nad jeho poznámkou - očividně nesla velkou váhu a mezi vlky se brzo nato rozprostřelo krajně prapodivné ticho. Určitě to mohlo mít nějaké dočinění s jeho minulostí, do které se Hanka dvakrát tak nechtěla motat; Arryn se zdál kráčet ve vodách temnějších, než si ona sama dokázala vůbec představit. Ta válka... „Já si myslím, že je určitě zajímavější, než nějaká šedá srst, pche! Takhle, aby vypadal obchodník- co bych si u něj koupila? Lék na šediny asi ne. Ještě, že jsi ještě nezačal s tímhle procesem,“ pobaveně krčila čumák. To bylo to; ještě nikdy v životě neslyšela slovo obchodník, a tak ji zprvu napadlo, že bude mít co dočinění s... vlkem s dlouhýma nohama, protože "obcho" znělo jako "obejít!"
„Podívej! Už jsme skoro u toho!“ zajásala a s rozdováděným ocáskem se pomaličku přikradla blíž. Bylo to, jakoby jí něco k oné prazvláštní mlhovině táhlo - a její tělo, nezvyklé na poměrně silné působení magie, podlehlo. „To ale není obchod, ne?“ ozvala se naposled, co jí tlapky se značným odporem přestaly poslouchat a jediné, co mohl Arryn naposledy vidět, byl absolutně zhrozený výraz Hanky.

>> Červená louka

Vlci by byli schopni přežít opravdu jen s málem, jen co byla pravda, s tím naprosto souhlasila - co se jí v hlavě ale tak vybavovaly dezolátní stavy Shine i Arryna, usuzovala, že to nebylo jenom o přepychu. Určitě by se z toho nedostal tak rychle, kdyby ležel na chladivé zemi! A kde v takové rychlosti všechno sehnat? Něco na tom přece jen bylo. Teď už se ale celá úsměvná jala přemýšlet nad věcmi jiného rázu; motýlci, co se už poněkolikáté za jejich výpravu rozlétli všude po jejím těle, toho byli důkazem. Věděl vůbec vlk, co jí dělá? Co říká?
„Ale ovšemže! Taky určitě existuje magie, skrz kterou vidíš duchy- nebo třeba cestuješ v čase,“ zadumala, co by tak vlci mohli chtít a jaké magie jim pak na míru šili bohové, „ale těžko říct, jak by fungovala. Třeba se vlk zmenší až tak, že uchem druhému vleze do hlavy. To bys alespoň věděl, že ti někdo leze do snů a vzbudil by ses.“ Fujky, tak nad zvolením téhle magie by ještě zapřemýšlela! Jak si jeden vůbec může vybrat? Ach, bylo to zapeklité! „Možná by bylo užitečné, kdyby se ve smečce vedl ohledně magií nějaký seznam. Aby vlci věděli, kdo je dobrý při jaké situaci,“ dumala nad tím, opět nahlas, a přemítala, jaké by to asi bylo. Rozdělovat vlky podle jejich magií na užitečné a méně užitečné... A navíc by se mohli sponzorovat jeden navzájem, aby smečka dosáhla svého nejvyššího potenciálu!
Třesky plesky! Ačkoliv neměla ty koule na to vstupovat jakkoliv do kruhu, co se tu zdály šutráky tvořit, rozhodně si nechtěla tuhle podívanou nechat ujít. „Pokud jsme narazili na něco, na co by vlci neměli- nemáme to prozkoumat? Možná si nás někdo vybral, aby-“ zkusila, no při pohledu na Arryna tlamu radši zavřela. Nerada by ho tlačila do něčeho, co mu nemuselo vyhovovat - už tak to s ní měl hošánek těžší, než s kdejakou jinou vlčicí! A vůbec, žádný poklad tu být nemusel; tohle místo bylo přímo přetékající zvláštní energií, která se rozhodně neklonila k té uklidňující. „Pojďme za tím třpytem,“ pokývala mu s úsměvem hlavou, s níž do něj "přátelsky" drcla, „určitě to bude hezčí, než tohle!“ A s tou se nablízko svému kolegovi vydala zpět do té matoucí mlhy, ve které ještě dlouhou chvíli bloudili, než se před nimi konečně začaly zjevovat nepravidelné, horské útvary. „Co myslíš, jak ten Wu vypadá? Třpytí se tak jeho... esence s magiemi?“

>> Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

<< Mlžné pláně

Pokrčila nad tím rameny. „Třeba není na škodu si tím zas tak pomáhat. Ta vlčice, co vám tehdy vykouzlila mech, to taky bylo trochu plýtvání, i když pro dobrou věc.“ Měl však ale pravdu - taky by si to nikdy neodpustila, kdyby mělo na onu situaci dojít. Museli se přizpůsobit místním ostrovům, jinak dříve či později dojdou do momentu, kdy by mohli... „Naučíme se je spolu,“ pokývla mu jen úsměvně, „ochráníme se tak vzájemně.“ Jaké riziko učení na ostrovech vůbec bylo? Kde měl vlk se svým elementem začít? Jak věděl, co má, a co ne?
Srdéčko ji zabolelo nad tím, jak se Arryn občas musel ve spánku trápit. Nepomohlo by třeba, kdyby se k němu občas přidala? Óch, jak ráda by se s ním zase jednou pomazlila! Teď už by to ale mohlo vypadat jinak, než před rokem - teď by mohli... Ále. Sama sebe furt jenom přiváděla do rozpaků! „Jednou je všechny vytlačím,“ pronesla s rozhodnutím v hlase, „a už tam uvidíš jenom ty dobré! Nebo najdu magii, kterou ti vstoupím do hlavy, až budeš spát.“ Tak, to by bylo! Když jí ve snech běhal on, bude mu v těch jeho běhat na oplátku ona!
„To byl! Ale znám krásnější,“ potuleně se usmála, co si ho letmo projela od hlavy až k tlapkám. Ještě si ho tak splnit... Se samým překvapením došla přímo k jednomu z obrovských oblouků, co tu byly a hlavu musela všemožně krčit, aby viděla na jejich špici. Odkud se tu ty kameny mohly vzít? Ne- to byly přímo balvany! Co tak zamžourala do prostoru, zjevně jich tu muselo být víc - a jejich kruhové seskupení nevyhlíželo dvakrát přátelsky. „Tohle ale jako milý sen nevypadá. Co myslíš?“ drcla do svého kolegy a pomaličku se od něj odpojila, aby si celou tu divnost mohla obejít. Z některých z nich jakoby nešla vůbec dobrá energie! „No fuj,“ zahuhlala zamračeně, co obešla právětak jeden, ze kterého by až mrazilo. Prapodivná magie? „Vypadá to skoro jako otisk tlapy boha! Tohle nemohli obyčejní vlci postavit,“ vydala ze sebe nakonec, co si všecičko přeměřila. S tím se podívala na hnědého vlka - určitě taky něco musel cítit!

>> Průliv

Potuleně se usmála, co se po něm podívala. Chtěla, nechtěla... To už byla zhola irelevantní otázka; odpověď sám musel dobře znát! Nebo bych mu to snad měla připomenout? Ále, on to určitě jenom hraje! „Jenom s tebou,“ opětovala mu s čistou jistotou v hlase přesně tak, jak to cítila. Nemyslila si, že by v jeho přítomnosti kdykoliv mohla zapochybovat. Jak hluboko ve svém puberťácky vyhlížejícím zalíbení v tuhle chvíli už byla?! V tu ránu už se ale sama na celé kolo smála: „Arryne, takhle se o vlčatech alfy nemluví!“ Kdoví, jestli se tu na to ale vyloženě hrálo? Pro Hanku měl Einar dominantí auru, která z něj dělala dobrého vůdce - ještě lepším vůdcem byl ale proto, že se o své členy pohotově uměl postarat. Doufala, že to tak vidí i ostatní.
Tvář se jí celá zkrabatila, jak nad tím hluboce přemýšlela. Nebyl to špatný přístup? A ta platba, to, čím vlci platí, to se dá sehnat snad těžko, že? „Víš ty co, asi se bojím o svůj život dvakrát tak víc, než předtím,“ zavtipkovala, aby trochu odlehčila vlastní stres, „to abychom se postarali o to, ať oba co nejvíc zesilníme! Vlci tu určitě můžou mít tolik magií, kolik jim tělo dovolí- a viděl jsi toho hnědého, tmavého nováčka? Ten byl nabušený! Určitě by zvládl dvacet elementů!“ zaúpěla hned na to. Teď už mohla jen děkovat všem bohům za to, že ho měli právě na jejich straně - pokud to však nebyl nějaký špeh. Existovali ale tací, co by takovou věc dobrovolně dělali? Jí osobně to bylo morálně proti srsti; asi tak, jak to mělo být každému. „Ale ty jich určitě zvládneš víc,“ ujistila ho hned, protože nechtěla vidět jeho žárlivost v... jeho žárlivost? Hanko, zpomal!
„Určitě! Třeba... Kámen nesmrtelnosti! Nebo něco tak velkolepého, že to vlky mění v duchy a ta mlha jsou ve skutečnosti jejich duše, co nikdy nedojdou pokoje!“ Přes mlhu jen stěží dovedla vidět metr před sebe a sníh, co se do tohoto údolí snesl, tomu moc dobrého nepřidával. S myšlenou "určitě se jeden druhému ztratíme!" se jemně natiskla na svého kolegu (ani už to srdéčko nebylo tak zrychlené, jak si na to zvykla!) a pokračovala kupředu, kde tušila, že budou ty divné, třpytivé věci. „Co si myslíš, že to bylo? Obchodník s jeho penězi?“ zapřemýšlela nahlas, „anebo jsou tam pěkné krystalky! Kdysi jsem měla sen o nádherné jeskyni, kde se to všechno jenom třpytilo. Asi jsem byla drak!“ Jojo, Hančina fantasie neměla mezí! „Mívá vůbec vlk jako ty sny?“ povzdechla si na jejich cestě téměř řečnicky - to už ale její zraky chytlo něco mnohem jiného, než třpyt před chvílí. Jakoby se její tlapky jen stěží mohly zastavit, a oni se rázem-

>> Oblouky bohů

To je vlastně pravda! Snad se to s návratem vlčat Shine zase začne pořádně dělat, pomyslila si s drobným povzdechem. Doufala, že ostatní mentoři to též nebudou brát na lehkou váhu - to by pak ztrácelo smysl. Jak to měla vůbec domluvená Cinder, když teď byla maminkou? Padlo to všechno na Xandera? „Hlavně toho hraničáře!“ zasmála se, „zrovna se s tím vlčetem něco přiučím. I když taková Cipher, malá od Cinder, vypadala, že by mohla být lovec. Vzala jsem ji za vlčaty Astrid a jedno kvůli ní nezavřelo zobák. Bezedný jekot!“ Čím víc nás bude, tím líp! A ty malé od Astrid, s těmi Einar určitě už musí mít vlastní plány. Když už to byli potomci alfy, nedivila by se, kdyby skončili na postu nějakých rádců, nebo diplomatů. Byly vůbec takové posty? Už ten průzkumník byl vůbec takový... Ale, ale, Hanko!
Zvědavě mu naslouchala a místy u toho občas naklonila hlavu - svůj zrak totižto střídala mezi jeho očima a mořem. Kdyby k ní tak zavolalo, jedno jediné zavolání a...! „Ale?“ zadumala zvědavě. Trápilo ho snad právě to? Zavrtěla hlavou, a už-už jí na pyscích zase visel úsměv; byla ráda, že na tom byli dost podobně, ne-li stejně, a mohli to jeden s druhým sdílet. „Nebýt tebe, tak to tu asi nevydržím,“ ó, jak jí tepalo srdéčko až v uších! Tak a dost! Už si s tím trapná- prostě mu to na plnou hubu řekni! ...Jo, to se lehko řeklo a jen těžko udělalo! „A Alatey by určitě taky byla na spadnutí. Vlci by sami nevěděli, kde jsou doma, a... tak!“ tak? Tak. Vždycky totiž bylo lehčí svést svůj obdiv na smečku.
„Určitě ho někde najdeme!“ zamávala o cosi veseleji ocáskem, nuž věnovala moři jeden poslední, posmutnělý výraz. Až zas někdy doplní zásoby, vezme to tímto směrem. Jde ale nějak obejít ten les, co je jako z fantazmagořiny? „A ten Mistr, ten je jenom na nějaké schopnosti, myslíš? Že by tu těch mistrů někde bylo víc. Třeba na ty magie! Není trochu bizardní, že si je prostě můžeš od někoho vzít? Jak ten obchodník ví, že s ní máš dobré úmysly?“ postěžovala si s další z mnoha otázek, které o místních obyvatelích měla. Chudák Arryn! „Dívej! Hory jako u nás doma!“ Snad nebudou až moc zasněžené, jinak by jí asi kleplo! Co ale pokračovali přes tohle zvláštní místo, udiveně zůstala hledět na jakési mlhavé... moře. „Odkud se to všechno bere?“

>> Mlžné pláně

>> Začarovaný les

Zvesela mu pokývala hlavou - myslela si, že by to rozhodně stálo za zkoušku. Třeba by se našli i tací, kteří by si uvědomili, že jejich celoživotní cíl spočíval v něčem naprosto jiném a požádali by o přeřazení někam, kde by byli svým elánem užitečnější? Jen aby pak všichni nešli léčit! Nedokázala si představit hledět na nějakou otevřenou zlomeninu a vědět přesný postup, co by vedl k návratu zraněného do běžného života. Pamatovat si tolika bylin, znát jejich kombinace... Brr! „A určitě do toho nějak zapojit vlčata. Bude nejlepší je k něčemu vést už od narození. Třeba si je rozebrat- jak jsme se tehdy bavili, že si jedno půjčíme!“ už-už se tetelila radostí, co si na tu příhodu vzpomněla. Jakoby to bylo včera!
Povšimla si krátkotrvající změny v jeho obličeji, žel se neodvážila se ozvat - určitě by se slůvkem o nějaké té nepříjemnosti zmínil. Namísto přežvykování vlastních myšlenek zraky brzo zafixovala na prostor, který se před nimi rozléhal a byla štěstím bez sebe, co se do jejího zorného pole dostalo moře. V tlapkách ji tak pěkně šimralo! „Podívej!“ zahučela radostně a poddala se nutkání k vodě přiběhnout, snad jakoby jí chtěla obejmout. Vodu, no jo. „Další ostrov?“ divila se však nahlas, co v povzdálí zamžourala na zvláštní kupku kdesi v dálce, „myslíš, že tam taky bude nějaká smečka? Abychom ji taky navštívili.“ To muselo být ještě míň praktické, než hory! Možná, že ale měli nějakou propracovanou magii, která jim tvořila přes vodu nějaký průchod? „A vůbec, Zlatá, ten Daén... Nikdy jsem si neuvědomila, že by ostrovy byly tak velké.“ A bez převeliké diplomacie? I když byla pravda, že o Alatey se ještě tak moc na ostrovech nemuselo vědět. Smečky tu určitě musely mít dobrou náturu, když si nenárokovaly všechno, co mohly. „No, Alatey se na ně možná i tak nevleze,“ zavtipkovala, co se znovu povytáčela po svém kolegovi. Kdyby tak přišel blíž-! „Na to bychom určitě měli lákat jiné smečky, až za nimi půjdeme, když alfa svolí. V počtech vždycky bývá síla-... No, první by nás Shine měla všechny naučit něco víc o místním životě. Musí tu být opravdu dlouho,“ usmála se. Na takovém postu hned od začátku a učitelka, to by dávalo perfektní smysl! Najednou se zastyděla za to, že na takové divně zbarvené stromy, nebo ty prazvláštní plody narazila tak pozdě. Už to měla mít všechno za sebou! Nebyla tu vůbec krátkou chvíli. Oddávat svůj život vlastní smečce jí ale zněl jako perfektní plán, který benefitoval jak jí, tak jejím přátelům odtud. „Ty sis je vlastně někdy pořádně prošel?“ Nevypadáš moc překvapeně tím, co všechno jsme zatím viděli! Možná se už ale jenom nestíhal divit; vždyť toho taky bylo až-až!

Ihned se po něm zamračeně podívala, jakoby snad on mohl vědět, že jí to nebylo pochuti - jen co si svůj čin uvědomila, celá nesvá se zahleděla zpátky do jejich velmi rozmanitého okolí. „To ano,“ odvětila, div se jí v hlase nerozezněla úleva, „Rainer.“ Mnoho se o tom se sestřenicí nepobavily a vlastně nemohly vědět, jak na tom byl citově vlk samotný (teda, jak jsme šli na lov, tak se taky tvářil při její zmínce všelijak!), no Hanka pro vlastní klid na duši doufala, že jeden druhému padli do oka. „Je to taková láska na první pohled, ti dva. Jen aby si neudělali vlčata zrovinka teď, když už je jich tolik!“ zadumala jen úsměvně nahlas, co sama sebe úspěšně přesvědčila o Arrynově mizivé šanci s její příbuznou.
Bývala by se odreagovala, kdyby mohla; jak toho ale jeden chtěl docílit v tak pofiderním lese? Ty všemožné barvy se mísily jedna do druhé a ostře narážely o její zdravý rozum - nebýt výzvy, sotva by se zvládla podívat nazpátek na svého kolegu. Fuj. Zlaté bílé hory! Zdlouhavě si povzdechla, jen aby do čumáku hned nato dostala co nejvíc z jeho pachu a rozplývala se nad tím, jak voňavý byl. Nikdy dřív si toho nevšimla! Zmatek z těch veškerých nesmyslů, co viděla poprvé v životě, nahrazoval guláš citů. Věděla, že je dokáže pojmenovat (a vůbec, věděla to už dost dlouho na to, aby s tím něco udělala!), ale... Ale. Namísto dalších starostí se přitulila o cosi víc do jeho husté, překvapivě však hebké srsti a využila ještě chvíli v tak výrazné blízkosti svého společníka.
Srdéčko se z prvotního překvapení ale rychle vzpamatovalo a už-už jí bilo o hrudní koš, až by byla přísahala, že to uslyší i on. Naposledy mu prohrábla čumákem srst, než se s nastupujícím studem odtáhla: „Jo,“ zahuhlala jen, „jo, jasně.“ Na co se ptal? Hups. Trvalo ještě jakýsi moment, než se plně vzpamatovala a přestala na něj tak hluboko civět, jakoby mu chtěla říct něco nadmíru důležitého - nakonec ale přece jen zavrtěla hlavou a nechala to plavat. Až po svatyni. Nebo doma. Nebo až... až.
„Lovím celý život,“ kuňka s pobavením, co se znovu postavila na vlastní tlapky (i když si připadala, že vedle Arryna snad létala na nějakém vymyšleném obláčku). Bylo načase se posunout! „Víš ty co, někdy bychom si to měli prohodit a pojmenovat to třeba- třeba den naruby! Einar stejně furt někde lítá, určitě by si toho nevšiml!“ navrhla hned poté, co zajela do svých starých dobrých kolejí, „moc ráda bych taky někdy chtěla zkusit diplomacii- když už bychom šli na ty výpravy, ať mám dopředu nějaký tréning! Ty jsi to dřív dělal, viď?“ Nedejbože si to špatně pamatovala!
Tlapky kladla jednu za druhou a oči měla stočené buďto k nim, nebo právě k hnědému. Tentokrát už se neodvažovala dívat po stromech a zkoumat jejich bizardní barvivost; dvakrát neudělá tu stejnou chybu! Následovala různorodé pachy - nemohla si odpustit zabloudit přímo za tím, který jí tak náramně voněl po nekonečné lásce. Po moři.

>> Průliv

<< Modrák

Provinile se usmála. Máta, Třezalka... Divní rodiče, pomyslila si krátce - možná to ale byla nějaká rodinná tradice a myslet si o rodičích kdovíco jen tím, jak pojmenují své potomky, také nebylo chytré. A vůbec, Hanka taky nebylo tak výjimečné, jako třeba... Třeba Arryn...! Co byla tak hluboko v myšlenkách, dvakrát tak se nezamýšlela nad tím, co vypustí z tlamy. „Já,“ pronesla s tou největší jistotou, kterou kdy který vlk na světě mohl mít; zabralo tedy dobrou chvíli, než se probudila a oči vykulila s takovou vervou, až by se jeden bál, že jí vypadnou. Skoro se udusila vlastní slinou, jak rychle pokračovala: „Já- já si myslím,“ vykoktala ze sebe zaskočeně, „že tam teď máme mnoho pěkných vlčic! Určitě- určitě se ti nějaká bude líbit, a ty jí!“ vyhrkla. Podtón určité závisti, pod který sama sebe vystavila ve svých myšlenkách, žel z pysků projel bez změn.
Celá nesvá celým tímhle divným začátkem výpravy mezi sebe a svého kolegu jala vystavět určitou distanci a zraky už hledala, co by pozornost obou mohlo odvést. Nevěděla, jak daleko bude moct s tak rychle bijícím srdcem ujít - nikdy nebyla na takovéhle věci, a už vůbec s nimi neměla zkušenosti. Projevit sympatie přátelům se totiž absolutně lišilo od toho, když se jednalo o vlka jejích... no, snad i snů! „Jako bych měla halucinace,“ zahuhlala jen do větru, co se k nim blížil bujaře zbarvený les - bylo tohle skutečné? „Určitě mám vidiny z toho, že jsem se dotkla toho stromu. Prosím, řekni mi, že nevidíš všechny ty barvy, co na stromy nepatří,“ zaskučena hned nato. V hrudi se mimo zdivočelého srdce totiž začal svírat nepříjemný pocit, že by tu asi neměli být.
Slova hnědavého vlka se však zdály vyvracet jeho vlastní duševní pohodu. Určitě to bude tím, že jsem přišla na svou magii. A Arryn to má z toho, jak se dost dobře nevyléčil! Těžko říct, proč ji představa létajícího vlka v tuhle chvíli přišla tak nadpřirozená - na těchto ostrovech totiž zatím takové bylo všechno. „Jo-jo, létající vlci a vlčata v zimě a vlci obři a-“ s hlubokým nádechem se uzemnila, „není mi tu moc...“ kousla se do jazyka. Jak to říct, aby to nevyznělo, že jí nebylo dobře? A nebylo? „Je to tu romantické,“ zadumala jen nahlas, co se bystře rozhlížela po jejich okolí. Ještě, že se jí nemotala hlava - to by šavli hodila opravdu rychle. „Vlastně jsem...“ a zase nic, odvaha na bodu mrazu. „Přemýšlela jsem, že až bude lovců víc, zkusila bych se optat Einara, jestli bych nemohla být hraničář. Stejně jsem na území furt,“ ha, větší hloupost říct nemohla! Pravda na tom byla, jenže ne celá a možná, že celá ani být nemohla.

Zamyšleně naslouchala svému kolegovi a přitom se usmívala - co by bez něj dělala! Vždycky tu bylo něco, na co Hanka (nechtěně) zapomínala a její společník byl přesně tím, který ji v tomto ohledu doplňoval. „Myslím, že by to bylo úžasné,“ přitakala mu, „alespoň také poznáme ostrovy. Někteří ze členů vypadají trochu zmateně.“ Asi tak, jako původně ty. Ó, to byly časy! Srdéčko se jí nad tou myšlenkou nepříjemně stáhly; onehdá se vztekala na moře a vyčkávala na otce, nebo bratry. Díky všem bohům za Arryna!
S určitou lítostní mu pokývnula hlavou. Když už teď byl delta, musil v sobě pociťovat určitou zodpovědnost; kdyby totiž přišlo na něco horšího, jako tehdá sever, Einar do něj bude vkládat svou důvěru. „Yaro, Stina, Rainer... A vlčata. Nejvíc bych se teď soustředila na mladé, i ty od Shine, které můžeme nějak ovlivnit,“ na pyscích ji rázem visel úsměv. Jak to říkal zrzavý! „Třeba si v některém z nich vychováš vlastního hraničáře! Konečně bys měl jistotu, že na to opravdu nebudete s Petrželkou sami.“ Teda... Petrželkou? Něco jí na tom nesedělo, co se jméno vlčice převalilo na jejím jazyku. Mlaskla. No co - dokud vlčice nebyla nikde v okolí, nemusela se nad tím zas tak stresovat. „Anebo si holt budeš muset udělat vlastní! Měly by to v krvi,“ smála se hned poté. To by mu tak padlo, vlčata zavěšená na ocase a uších! Tohle vidět, to by teprve bylo! Až se mu jednou přece jen podaří najít si v Alatey nějakou tu vlčici (a cože jí tak nepříjemně tlačilo na srdíčku? Nic mu neřekla, tak nemá co očekávat!), bude z toho mít dobré dny ještě dlouho.
Zmohla se na něj jen pobaveně vypláznout jazyk, než se její ocásek zase dal do radostného pohybu. Tyhle ostrovy... Ta jejich magie! Bylo to bizardní a neskutečně kýčovité - něco se na tom Hance ale moc líbilo. „Jen aby to byly plody. Možná, že to jsou nějací... nějaké kreatury,“ zadumala nahlas, co se dostali blíže; Panečku, to je macek! Určitě by to měli prozkoumat. Například tak, že jeden donesou léčitelům do smečky, aby sami zjistili účinky? Celá zvědavá se opřela o kmen stromu - nebylo jí to ale k ničemu, protože se koruna nacházela až příliš vysoko. Hmpf! „Alfa Einar by tam určitě dosáhl,“ smála se, „ten je vyšší, než leckterý strom! Myslíš, že je to schválně? Ale ptáci a veverky by se k těm plodům určitě dostali.“ Škoda, že ani jeden z nich nějakého takového neznal. Už dávno si povšimla, že okolo Vločky jakýsi tvor žil, ale nikdy tomu nedávala dvakrát tak větší pozornost. „...Pokud je ten strom teda nezabije dřív, než to stihnou,“ zahuhlala si a už-už dávala tlapky pryč, aby mohla couvnout zpět za Arrynem. Bylo to tak... Hypnotizující! „Bóže, co my ještě na naší výpravě neuvidíme!“

>> Začarovaný les

<< Kvílivec přes Kvetoucí louku

Nad poznámkou o Einarovi se potuleně zasmála. Ó ano! Snad chtěl sám zabránit tomu, aby sen mu ve smečce nakupila ještě nějaká vlčata? Tak to může vychladnout, pomyslila si, než se tlama zase úsměvně stočila - vychladnout! „Je pravda, že bychom měli poznávat nové členy a hrnout je do kolektivu,“ fakt, že jo! „ale já si toho užila na chvíli zase až dost. Teď jsou všude stejně ty vlčata, ty prý dobře prolamují ledy, říkali doma.“ Pokud byl teda vlk sám rodič, nebo si čistě pamatoval na své dětství. Co nad tím tak polemizovala, jí samotné se do hlavy zjevně nejvíc vryla puberta; zrady, přátelé, první láska a rozchod... Úsměvně se podívala po Arrynovi. Kdyby tehdy jen byla tušila, co ve světě chodí za vlky-!
„Zeptáme se alfy, jestli by to povolil. Chtělo by to ale taky nějakého vyjednávače- třeba Stinu! Ta je průzkumník, ta s vlky určitě musí umět. A taky obránce, to bychom mohli vzít nějakého učedníka toho našeho párečku,“ smýšlela a už si všechno v hlavě malovala - jak to bude probíhat, jak se z nich stane neodlučitelná skupina a oni budou chodit po světě a všem dávat osvětu o jejich domovu! Dřív než nad tímto by se ale taky mohla zamyslet nad tím slavným lovem. Rainera vytáhla; zbývala Mušle a Máta. Až přijde domů, určitě se bude vědět víc. A když vezme i Yara nebo Kafku, unesou toho dvakrát víc! „Nebo máš ty na nějakém nováčkovi své oči? Nebo jen my dva?“
Spokojeně skoro až zavrněla a jen se to zdvojilo Arrynovým dotykem. Plně se do něj opřela, aby si mohli být ještě blíž, aby- Břichem se jí roznesl krásný pocit a tělem snad jakoby projel blesk. Bez pochyb, bez zaváhání, ty můj-! „Matlo,“ vydrmolila ze sebe nakonec, neb jeho slova jí zaskočila tak moc, až zapomněla ty svoje. Když se ti jazyk zamotá, nepřemýšlej a mluv! Tak to říkala maminka; tak to udělej! „Nedokázala bych si bez tebe představit žít,“ pysky jí až bolely z toho, jak moc se usmívala, „svítíš mi na cestu i při těch nejtemnějších ze dnů. Šplháš až k nebi a zavěšuješ tam hvězdy a měsíc, a- a občas, jen tak náhodou mám pocit, že to děláš jenom pro mě.“ Srdce jí rychle tepalo až v uších a jí najednou došel dech, „kdybychom se,... kdyby se nám někdy povedlo rozdělit, “ zahuhlala nakonec, co se mu na chvíli ztratila v krku, „asi bych to bez tebe nepřežila. Nebo možná jo. Ale hodně obtížně! Fakt!“
Ó bóže, brnělo jí až v tlapkách. Kdoví, jak to pochytí - Hanka byla mistrem úniku z nepříjemných konverzací, a tak využila změny prostředí zas a opět ve svůj prospěch a ohromeně pootevřela tlamičku nad modrým stromem, co se jim zjevil v dálce. Propána!

To byla pravda - jedna z těch, které Hanku dokonce místy až... trápila. Vidar byl určitě skvělým lovcem a svým postavením by to znamenalo, že by byl také jejich jistojistým vůdcem. Sebevíc byla extrovert a s pozorností od ostatních vlků neměla převeliké problémy, nerada by byla Einarovi terčem v oku, je jako kappa. Obličej se jí celý zkřivil, co na to pomyslela. Jo, jako kappa. To se neumíš víc snažit? „Ne, vůbec. A když má teď vlčata, tak ani nevím, jestli o to ještě bude mít zájem, na takovou dálku opustit území. Však víš, hlava vždycky vlkům přepne, co jsou někde jejich geny,“ zasmála se krátce, ačkoliv v hrudi se jí cosi až zatřáslo. „Úctu,“ zadumala, „hlavně projevit tu. Možná přinést nějaký dar? Magickou rostlinu?“ Aby pravdu řekla, převeliké zkušenosti s diplomacií nebyla; snad proto s nimi měli jít právě zrzaví bratři, kteří určitě byli v tomto ohledu moudřejší. „Počtově jsme velká smečka, území taky není dvakrát tak poddajné každému. Asi to?“ Jenže tehdá, co se na tom domluvili, tomu zas tak moc nebyla pravda. Jejich čísla závisela primárně na hrozivě velké plodnosti vlčic. Snad se nestanu jednou z nich- poblázněná chtíčem, to tak! Kdo by se ale samcům občas nepodvolil, že? A hlavně takovému A-
Úsměvně zabloudila k právě zmíněnému porostu a její tělo se rázem cítilo o cosi příjemněji; les dýchal, a ona s ním. Možná to nebude tak špatné, jak si to zprvu malovala! „Už jsme na ostrovech tak dlouho,“ povzdychla si, co přihopsala za hnědavoučkým vlkem a zvesela se o něj otřela, jak se patří, „myslíš, že by mohly být náš nový domov?“ Sama nevěděla, jak by odpověděla. Čas se táhl opravdu rychle, až moc rychle, a ona občas nevěděla, kde jí hlava stojí. Byla neskutečně ráda za to, co si našla v Alatey - svůj nový domov -, jenže bylo to opravdu něco, čemu by chtěla zavázat celý svůj život? Těžké, tak těžké!
Les byl opravdu droboučký, a tak nebylo Hance převelmi překvapivé, že se dostali na jakousi louku; bylo to snad až to, co se nacházelo za ní.

>> Modrák přes Kvetoucí louku

<< Hraniční hory

Svůj smích se snažila zadržet, žel byl ten Arrynův až moc nakažlivý - div z toho neuklouzla a neodřela si tlapku! Vítr k nim, zdálo se, neplánoval být dvakrát tak milý. Bude nejlepší, když co nejdřív sejdou a do hor se zase podívají až na zítřejší den! Nedejbože by Alatey zapadla sněhem! „Jenom nad tebou a tvým povoláním, samozřejmě!“ kdyby na toho zmetka dosáhla, zatahala by ho úsměvně za uši, „určitě by toho využil nějaký zlý tulák a my mu mohli provětrat kožich! Na co asi myslíš ty?“ Jak moc ráda by jednou viděla do jeho hlavy! Byli si i myšlením podobní, měli stejné tendence a názory? Nepochybovala o tom, že bez takových základů by si nebyli tak blízcí, jako právě teď. „Potkal jsi už nějakého? Překvapuje mě, že tu ještě nebyl nikdo z jiné smečky!“ teda, alespoň ne nějaký, o kterém by slyšela. „Už bychom dávno měli mít po těch diplomatických výpravách. Myslíš, že ještě vůbec proběhnou?“ optala se ho hned nato. Kolik smeček tu vůbec bylo? Ženeš se za magií, ale ty základní, ryze vlčí věci si taky nezjistíš. S tebou je to potom těžko!
Odmítavě mu ihned zavrtěla hlavou a už-už se po něm zvesela ohnala, aby mu mohla jemně potahat za srst na krku, „chraň bůh!“ Podtón jeho hlasu jí nebyl cizí a ona tak měla hned se vší vervou potřebu říct a ukázat mu, jak moc se v ní zmýlil. „Já bych si tě tipla na něco ještě většího, než soba. Třeba losa! I když myslím, že nejtěžší je v horách ulovit nějakou... léčitelku,“ zavrněla ocáskem a s potuleným úsměvem se ohlédla za ně; domů. Vedla si Doubravka dobře? Doufala, že jí Rainer něco donesl. „Ale vůbec- podívej!“ utíkala raději dál od tématu, ba i vlka, jen aby co nejdřív byla u prazvláštně klidného jezera, v jehož blízkosti se nacházel ten divný, nepříjemně vítavý les. „Je tu tak ticho oproti horám. Kdyby mi to nebylo hloupé, hned bych se tu zabydlela,“ zazubila se, co se po něm zvesela po-ohlédla a ukázala právě na hrst stromů, „a tam jsem přišla na svou magii! Třeba je to nějaké... Nějaké magické místo! Co myslíš? Nechceš to zkusit?“ špicovala hned uši a už-už se sama radostně dívala po vodě, než jí došlo, že v její krvi koluje něco patrně jiného. Hups.
Navždy a sám... Arrynova povaha šla mnohem hlouběji, než si zprvu uvědomila. Co se tak ale sama pozorovala v reflexi vody, cosi se v ní stáhlo a nepříjemně sebou mrsklo - a její oči spočinuly na jeho tváři, jakoby tím mohla vyjádřit všechno, co chtěla, jakoby... Jakoby mu tím mohla předat to, co se ne tak lehko formovalo do slov. Najednou jí došla řeč a bylo to snad poprvé po dlouhé době, co její tlama nebyla schopna vydat ani hlásku.

Coby ona - na tom by měl zapracovat spíš Arryn! Ačkoliv rozhodně nemohla říct, že by každého vlka znala tak, aby ho úplně přesně mohla zařadit, všechny ty tváře patřily alateyským; a ti tvořili základ její novodobé, zvláštní rodinky. „Pamatuješ si Yara? Ten se stal pečovatelem s Vločkou,“ zadumala, co hledala ve svých vzpomínkách, „vrátily se vlčata Shine - ano! Třezalka tam byla, ale nevím, kde přesně skončila. Možná u Shine?“ Bože, všechny ty vzhledy se jí v těch šedobílých barvách mísily dohromady. To nemohli být jako Máta? Jedna půlka taková, druhá onaká, jiné vlče čistě černé... Určitě by to nějak šlo! „A taky se přidaly Mušle, ta je lovec a nějaká... no, nějaká vlčice se jménem ptáka. Taky pečovatelka. Bohužel, hraničářům se všichni vyhýbají,“ zkusila ho seznámit se všemi, které si pamatovala - radši ale ani nenačínala všechna ta vlčata, co jim teď budou v úkrytu pobíhat. Bude ráda, když se někdy pořádně vyspí! Jak říkal Rainer - musí je co nejdřív uvést do děje. To pak budou taky dost vyčerpané na to, aby večer spaly a neřvaly jako z divokých vajec. „Cítím to úplně stejně!“ přikyvovala mu hned, „a hlavně aby byly milé a slušné, jako...“ jako ty. Musela se kousnout do pysků, jinak by to řekla nahlas. Ale vůbec, na jaké téma to zase zabloudili!
Co nad tím tak přemýšlela, i lovci a pečovatelé mohli přispět k občasným obchůzkám hranic a vůbec děláním i jiných povolání. Snad by se to mohlo říct alfě? Nebo si myslí, že vlci to sami vědí? Pokud teda zrovna nešlo o léčitelství - kdyby měla najít nějaké bylinky, asi by nešťastnou tlapkou někoho otrávila. Hups! „Při měsíčku, sami dva a nikdo nikde v okolí. To by se dalo využít,“ pysky se jí zkroutily do škádlivého úsměvu; těžko říct, co tím myslela. „Rainer má dost síly na to, aby si ulovil sám i soba,“ zasmála se, „je opravdu silný a zkušený. Koluje mu to v krvi. A tak ho nechám osamotě a my spolu můžeme lovit něco lepšího,“ co definovala jako lepší, o tom už se pozapomněla zmínit. Záleželo na tom vůbec? Dokud to byl právě Arryn, co jí dělal společnost, na ničem jiném nezáleželo.
Trochu uraženě zafuněla, ačkoliv ve tváři se jí držela neskrývaná radost. „Ale coby! Jsem lovec, uvidím nějaký zlomyslně vypadající stín a skočím po něm! “ Jen aby to nebyl právě on, kterého by musela ochránit! Taková představa byla opravdu humorná. „Existuje vůbec něco, čeho se bojíš?“ zeptala se zadumaně. Snad proti němu chtěla zbrojit nějaké plány? Zdálo se to jako skvělá příležitost, jak prohloubit jejich už tak úžasné přátelství.
Div zvesela nevypískla, co s jejím nejúžasnějším nápadem souhlasil. Ta ho provede celým světem! „Alespoň bys dělal společnost naší nebohé Vé. Ta by tak pěkného a slušného samce jako ty určitě ocenila,“ zazubila se mu - cosi jí na tom ale vůbec nevyhovovalo. Možná právě proto, že to byla Vé? Byla to opravdu pohledná vlčice, jen co je pravda. Možná až moc pěkná.

>> Kvílivec přes Kvetoucí louku