Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyhodnocení výplat za Říjen:
Xander = 20kmš
Máta = 10kmš + 1% vytrvalost
Astrid = 2kmš
Podběl = 15kmš + 1% schopnost lovu
Enigma = 12kmš
Mercer = 12kmš + 1% schopnost lovu
Sierra = 6kmš
Hanka = 14kmš
Taiclara = 6kmš
Leto = 14kmš
Jaina = 8kmš= +1% schopnost lovu
Solveig = 5kmš
Espen = 5kmš

Listopád, Prosinec, Leden
Jméno vlka: Hanka z Alatey
Počet příspěvků:
- 5 listopád
- 12 prosinec
- 9 leden
Postavení: Beta
Povýšení: ///
Funkce: Lovec (stopař a naháněč)
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se stopování po nepřátelích v horách a účastnila se boje s Chaosem
Krátké shrnutí: Na nařízení Einara se vydala po stopách nepřátel, kteří se motali kolem Alateyské smečky. Následně se střetla v boji s Taniou, kterou zranila a která zranila ji, a následkem vytížení omdlela.
Smečková minihra: Píšu si!

VÝPLATY ZA LISTOPÁD, PROSINEC A LEDEN

Jméno vlka: Zuzka
Počet příspěvků: Prosím rozdělit - 1 (listopad), 2 (prosinec), 3 (leden)
Postavení: Odehrané postavení
Povýšení: Odehrané povýšení, dají se z toho získat peníze, no neberte! :0
Funkce: Jaképak povolání máte? Nebo čímpak byste chtěli být?
Aktivita pro smečku: Jak jste se tentokrát vyčinili, a co se nesmí zapomenout odměnit? Jen se nestyďte, určitě se něco najde!
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Copak jste vyvedli tentokrát?
Smečková minihra: Pište si o ní, ať mám s kým vyměňovat pokémony!


Psát si o ně můžete do 5.3. :]

Tania
Stalo se tak, jak Hanka od svého hrubého a nedomyšleného kroku usoudila - šedavá vlčice se bez ostychu vrhla po jejím zátylku a už-už ji vláčela ze strany na stranu.
Bolest, která z pevného stisku vytryskovala až k její hlavě a tlačila se jí jako migréna za oči, znenadání vyvolala před očima Hančí čiré temno. Na chvíli snad jakoby byly její zraky zakryty jakousi černavou, noční látkou, ve které se jen občas zablýskla nějaká hvězdička - ušima se prohnal prazvláštní, pištivý zvuk, téměř podobný proudu krve, která teď zběsile brázdila celičkým jejím tělem.
Hančino tělo znenadání v zubech Tanii povadlo, jakoby nad ním vlčice ztratila absolutní kontrolu - jen jedno ucho se cuklo, jakoby zaslechlo jakýsi povědomý hlas dávno zmizelý světu živých. Táhlo hlavu její agresorky níž, k zemi, kam samo klesalo. Z hrdla se nevyškrábala ani hláska, těžko by zvládla pokořit jeho uzavřenost, náhlé sucho.
Takhle se musela cítit Cinder, pomyslila Hanka, než se vysmekla pařátům vlastního vědomí.

Tania
Poznámka utroušená z úst zjizvené vlčice prošla jedním uchem tam, druhým ven. Poté, co se dostala na tlapky a měla příležitost na moment vydechnout, už-už za jejími zády zazářila kometa, která se nesla z nebes, aby ukončila tenhle bezcílný boj. Nebo takovému cíli Hančí odmítala rozumět?
Hanka se z překvapení vlastní alfy oklepala dříve, než Tania. Už dlouho se nepodívala jeho směrem (chyba, obrovská chyba - lepší, než kdejaký akční krvák!), a tak ji ostré, takřka bodavé oko světla nezasáhlo tak, jak mohlo zasáhnout její protivnici. Hořeli, probůh! Proč by k nim točila své zraky? A nakonec - když je jeden v Alatey tak dlouho, jako oba, už koutkem ducha asi předvídá, že Einar v určitém slova smyslu prokazuje okolí svou sílu, výsadek svého mocného postavení. A Hanka by nemohla být hrdější.
Příležitost, která se jí takříkajíc snesla do klína, využila rychlým postupem. Samozřejmě jí nemínila mířit po krku, neboť nebyla kterak krvežíznivou a vidina rudé, rozpálené tekutiny kterak neklidnila její vyschlé hrdlo. Pokud má Tania odejít po svých, budiž! - Hanka ale zajistí to (snad!), že každičký její krok bude zpomalený. Aspoň tak na cestě domů, jestli potká nějakého nešťastníka, nezabije dalšího. Nebylo mrtvých už dost, až moc? Zubami se vlčici zaryla do levé tlapky, a na druhou dupla. Dobře věděla, že tak má nechráněný zátylek - kdyby se jí ale povedlo vysmeknout dřív, než si to vlčice uvědomí-!

Tania
Z hrdla se jí vydralo bolestné zaskučení, jak se do ní vlčice s chutí pustila (a to bohužel víckrát, než jednou). Kdy už tenhle ohavný boj skončí? To by si tak přála, ale zapomínala na něco důležitějšího - totižto co se stane, až boj ustane. Vrátí se do Alatey a přivolá posily? Půjde na pomoc někomu jinému? Dostanu se odtud vůbec?
Rameno, na které Tania zaútočila, téměř okamžitě bylo v jednom ohni (naštěstí v tom metaforickém!) a hnědavé vlčici se na moment sklížily oči bolestí. Což takové násilí bylo možné používat na druhých? Z nejhoršího byla dávno venku, protože Tania přímo neohrožovala její život - pokud se jí do ran nedostane infekce. Trýzněná vlastní bolestí, Hanka vlčici chytla prvé za chlupy, později za kůži na krku, který jí byl zásahem do ramene nabízen a tiskla tak silně, jak unavená a omámená vlastními ránami mohla.
Protože jí však čelist bolela od předešlého útoku Tanii, mnohé bohužel nezmohla - a tak namísto toho zadními tlapami pořádně kopla vlčici do břicha, a svůj útok ještě párkrát (byť oslabeněji) zopakovala, aby ta pijavice konečně slezla a ony stály na o něco vyrovnanější půdě. Ale udrží se vůbec Hančí na nohou, když na to přijde? Kéž by tak byl tomuhle boji konec-!

Tania
Hanka už neměla tolika energie, jako když se do hor vydali poprvé. Jak jsme mohli skončit uprostřed tak krvavé scenérie? Což to byl osud, co naši cestu svedl do těchto nížin? Těžko se jí kolem tohoto místa bude procházet, aniž by jí po zádech nepřeběhl mráz - pokud se odtud dnes dostane živá. Ale ohó! Zklamat a být zabita - na to neměla Hanka z Alatey čas.
Sklonila bradu k hrudi tak, aby k němu vlčice neměla jednoduchý přístup, čímž se určitě zachytily jedna druhé o zuby. Vlčice se pokusila trhnout hlavou, aby útočnici odradila od svého krku a zároveň se u toho snažila předními tlapkami zatlačit na hruď vlčice, aby mezi nimi vytvořila prostor. Mít u čumáku dech, co ještě teď páchl krví a cizími ostatky - ba i kus srsti mezi jejímu zuby možná zahlédla! Tania byla agresivní a rázná, přímočarý hráč šachů - zjevně byla naprosto jistá v tom, co udělat, aby Hanku zbavila života co nejdřív.

Tania
Disociace a distrakce byly v tuhle chvíli zjevně jedinou milostí, kterou jí její patroni mohli nabídnout. Čekala snad, že se z nebes snese hejno samotářských ptáků a kouzelným způsobem všechny dovedou k srozumění, že tohle byl omyl? A byl? Na to si ve svém svědomí musel odpovědět každý sám.
Hanka smýšlela, že se vydá na pomoc právě svému alfovi - těžko se mu mohla se silou rovnat, ale což mu nikdo nekryl záda? Alfovi celé smečy? -, jenomže se na ni zničehonic přiřítil kdosi známý. „Oof!“ stihla vyjeknout, co se její tělo nekompromisně srazilo s tím cizím a vlčice, ať už bolestí, nebo překvapením, přidušeně vykřikla. Téměř ihned se dostala do nevýhody, neboť skončila na zemi ale i přesto nebyla v tak beznadějné situaci. ...Doufejme.Hance dnes o život nešlo poprvé, a tak její (div nevyčerpaná!) panika vlčici rdousivě stáhla hrdlo a probudila v ní málo povědomý pud - pud přežití.
Otlučená a překvapená, těžko se jí chtělo stavět na tlapky. Být takhle při zemi nemuselo být špatné - pokud se vlčice přiblížila, a že Hančí počítala, že to bude rychlé, pokusila se jí zuby zarýt do tlapek, aby ji stáhla za sebou. Mohla by využít krátkého překvapení vlčice a sama se vyškrábat na nohy, ať už by pokračovala jakkoliv - to už se však odvíjelo od toho, jestli ji Tania prokoukla předem, či nikoliv.

<< Hraniční pohoří

Hanka snad už z dálky cítila nepříjemný pach krve, nelítostného boje a smrti a takřka zavrávorala těžkostí vzpomínek, co náhle vzplanuly a plápolaly v její hlavě. Když se vlčice naposledy prala (bylo tomu tak dávno, a mělo to tak zůstat! Jsem lovec, všehovšudy jenom lovec, bídný a budižkničemu - a lovci vlky neloví!), zle zaplatila za své neuvážené kroky a zbrklost mládí - byla zabita. Těžko se jí pochybovalo o tom, že tak nebude i dnes, a tak na bojiště vkročila s němou prosbou ke všem sýkorám, co na světě byly, aby jí pomohly, ne-li seslaly nějaký zázrak. Je mi z tebe zle: měla ses vrátit a přivolat posily. Takhle dobrá beta nejedná - a ani matka, Hano.
Odřená, zkrvavená a potlučená z hor a kočičích šarvátek, Hanka pro ostatní určitě musela vypadat jako jednohubka. A jak se takový pocit mohl znásobit, co si povšimla zmasakrovaného těla neznámého vlka a krvavých hub, co se kolem něj nachomýtali! Přikovaná na místo, vlčici se po tváři rozjela zhrozená grimasa hraničící s jakousi jiskrou bezmoci. Tohohle jsou schopni? A proč - pro moc? Pro obživu? Jak někomu nemůže být svatý život?
Rozhlédla se, jestli takový pohled nezarazil alespoň jednoho člena její smečky - jenomže se všichni tvářili tak, jakoby jim každý z přítomných nepřátel (a byli to vůbec nepřátelé? Smečkoví zaútočili první - ne jako andělé pomsty, ne jako zákrok boží moci, nýbrž (a v tuhle chvíli vroucně doufala, že ničím jiným) žalem zaslepení vlci) něco udělal. Hanka zažívala absolutní rozčarování, němě stojící u paty hor.
Hrdlo se jí stáhlo, a srdce nepochopením zkamenělo. Tohle nebyli členové její smečky - tohle nemohlo být nic, než zkáza.

Obě dvě byly očividně otřesené svým stanutím tváří v tvář smrti, ale protože Hanka své okolí většinou uklidňovala buď chladem, nebo vroucím objetím, těžko teď pramálo sblížené Taiclaře mohla pomoci - a to ji přirozeně trápilo. Kdybych byla lepší a méně se starala o sebe, začala, ale svou myšlenku nedokončila. Namísto toho s prazvláštním, čímsi zastřeným tónem konstatovala: „Nemohou se dočkat,“ a podle návrhu své lovecké kolegyňky svolným tempem pokračovala za zmizelými ocásky na zasněženém hřebínku hor.
Jen co s Taiclarou zastihla zbytek, rána přes oko nepříjemně svrběla a nohy pálily malými odřeninami, jakoby byla zemí a kamínky, co se v nich občas zatoulaly, meteority. Vyprchával z ní adrenalin, ba také vůle pokračovat v těch prazvláštních hantýrkách, co je dnes potkaly - kdy tomu všemu bude konec? "Pomstíme Cinder"? Cožpak by tohle její kamarádka chtěla, udělat po své mučednické smrti z ostatních vrahy? Hance pevně cvakly zuby a byla posledním, který scházel z pohoří k nížinám. Jak bych je tam ale mohla nechat samotné, když nemají kus rozumu? Což jim vztek zatemnil mysl i srdce? Co s tím, že se každý jeden z nich žene za pomstou, jejichž vykonání jim nenáleží - co budou dělat, až takový pocit vyprchá, až pocítí jenom provinění? A jsou toho vůbec schopni? Nejsou katové - nikdo z nás není vrah! Možná, že na to za chvíli změní pohled.
Kéž by si tak mohla od smečky alespoň na týden odpočinout: chytala z nich ponorkovou nemoc, a pokud to takhle bude pokračovat, nevydrží to.

>> Nížina hojnosti

<< Území Alatey

Hory nezkrotí ani ten nejšikovnější hraničář, natož pak lovec jako tahle malá vlčice - budiž pokořen svou vlastní hrdostí, lovče, důvěrou ve zkušenosti!
Hance se z hrdla snad poprvé v tomhle životě vydralo táhlé, frustrované zavrčení. Nad čím? Nad sebou samou? Nad prazvláštním zásahem, jehož byla nedílnou součástí a kterému pomáhala rozdmýchávat oheň na střeše? Oheň, podobizna Cipher v mladém kotěti a úzkostlivý strach z toho, že by ji Arryn nemusel už nikdy vidět, pokud by ji spolkl sráz, nekonečné prázdno, pod jejich tlapkami. Cožpak by se o něj někdo postaral, dbali by vlci na to, aby se mu hranice nestaly osudné? Kdo by byl býval jeho připomínkou, že vedle života svého povolání musí vést také ten osobní? Komu by ukázal to hezké místo, o kterém mi ještě během našeho milého střetu vyprávěl? Snad Cipher, jenomže: Jaképak by to bylo, přijít o dvě, nikoliv jednu? Ke komu by se pak tulila, aniž se bála, že se střetne s odmítnutím? O kom by mile lhala hezkým vlčicím?
Vlčice na zdánlivě dlouhý moment zůstala ležet, aniž dělala cokoliv, než že pravidelně dýchala. Strach, který prostoupil každičkým chloupkem jejího bytí byl mocný pán, a těžko se proti němu bojovalo - sotva cítila pochroumané tělo, málo dbala na odřeniny na kdejaké končetině. Hanička se svým splašeným srdéčkem na moment křečovitě zavřela oči a tajně zadoufala, aby byla zase u maminky, u své maminky.
Jenomže i její společnice takovou měla - a ta její žila, a chtěla ji určitě vidět živou zase doma. Hanka přepnula na autopilota a upozadnila svou mysl, jak už to ve vypjatých situacích na srazech mockrát udělala: „Taiclaro,“ zachraptěla nakonec, co se silou vůle stavěla na tlapky a už-už hledala chudáka pohledem, „už je to v pořádku, už neletíme z hor,“ dodala mimoděk, aniž si to ve svém stavu jakési disociace neuvědomila, „chudák tvůj táta, jestli takhle trénoval se svými křídly. No, až se nám jednou takových poštěstí, alespoň budeme mít nějakou zkušenost,“ zavtipkovala, aby trochu odlehčila situaci. Její hlas se třásl, a v očích měla stále strach - ale což si jako lovec mohla dovolit, aby ji v krizové situaci ovládnul? Jako beta? Nebyla Taiclaře učitelka, ale musela jít příkladem. Vždycky a všem.
Pokud jí to vlčice svolila, pomohla jí vyškrábat se na vlastní, a už-už hledala cestu zpátky k jejich skupině.

Otřást bylo absurdně nicneříkající slůvko proti tomu, co se Haně hnulo v srdéčku (co v srdéčku, v celém jejím bytí!), a jak se hned nato prodralo do jejího krku. Cítil se takhle útočník Cinder? Díval se na ni, když z posledních sil bojovala? Ale což se někdo na takové věci ptal? Konsternovaná vlčice nezmohla proti kočce vůbec nic, a když se jí vysmekla, pocítila jakousi úlevu. I ty máš rodiče - i tebe by rodina oplakala.
Nejsem přec lovec, není tohle mým údělem? Nikdy jsem nepochybovala - proč teď? Vytrhnutá z vřavy boje, z šílenství honu, Hanka na moment zadoufala, aby se celý svět na moment pozastavil.
Ale pro živé - pro ty se nezastavuje nikdy.
Aniž Taiclaře dala jasnou odpověď, jen jí neurčitě pokynula hlavou, tak jako ostatní zamířila kupředu. Krev, která se jí řinula po tváři, začala nepříjemně lepit a Hana si nebyla úplně jistá, jestli si pořádně uvidí pod tlapky. Oko bylo sice zdravé, asi, ale rudá krev nebyla ještě rozmrkaná tak, aby jí nebránila ve výhledu.
Jenomže hory znáš, kroutila nad sebou ve svém nitru hlavou, cožpak si na nich už několikrát neskolila kdejaké vysoké, nebezpečné zvíře? Nevíš, jak se v nich pohybovat? Víš, tak tak také čiň! Co ale byla zkušenost lovu, ve kterém měla kontrolu nad situací, proti lynči, že? Cožpak se i těm nejlepším lovcům nestávají nešťastné náhody? Hanka na své cestě spoléhala na své zkušenosti, stále trochu otřesená z toho, co viděla - pokud se jí něco stalo, byla to čistě její nedbalost.

>> Hraniční pohoří

Přestože bylo zvíře očividně štvané, rozhodně se o něm nedalo říct, že bylo jakkoliv zpomaleno svým předcházejícím výkonem. Stejné se však nedalo říci o Hančí, na které se jistá časová slabost projevila (snad to bylo tím, že už předtím vysedávala na dešti u hrobu Cinder a chytla z toho malou rýmičku, nebo jí hlavou stále vrtalo oslabení magie), a kvůli níž vlčici brzičko začala nepříjemně pálit půlka obličeje - byla zasažena. Nebyla snad zkušeným lovcem, dost obratným k tomu, aby se úspěšně vyhnula? „Áaí-!“ vyštěkla v šoku ještě předtím, než se jí povedlo uhnout - k jejímu štěstí (má patronko, nedopusť mou záhubu a věz, že-)dost nato, aby drápy jako jehličky minuly její oči. Že?
Chvilkově dezorientovaná a zmatená pocitem teplé, lepkavé tekutiny třísnící její tváře, Hanka bez většího rozmyslu nepříteli vyjela po krku, zuby, jak už jí kázaly lovecké instinkty. Když šlo něco udělat rychle, bylo třeba tak konat - a pokud nešlo o život (což, jak už je jasné, Hanka dosud u této situace chybně smýšlela), nýbrž hrstku šrámů, muselo tak být konáno pro "vyšší cíle". Ale jak mohla využívat v boji taktiku lovu?
Jenomže zatímco se snažila po prvním irbisovi vyjet, nevšimla si druhého útočníka a už-už byla náhlou protiváhou stažena k zemi. Všechno to bylo tak rychlé - zvláštní zvěř! a ona očividně byla stále zaskočená krví, která ji začala barvit oko. Aby však alespoň využila své situace, hbitě se zapřela zadními tlapkami o zem tak, aby skončila zády na zemi - a irbis tak skončil jako výplň obloženého chleba mezi ní a povrchem země. Ale bude to mít vůbec nějaký efekt? Nestihne se kočka vysmeknout dřív, než tak učiní?

Stát se na MG rodičem s nějakou postavou, perhaps.

Jejich pád se nakonec nekonal, ačkoliv to tak chvíli vypadalo. Hanka se, smířená s tvrdým pádem, vcelku bryskně dostala z Einarové zádi, ačkoliv tímto gestem mohla nechat zrzavému vlkovi kus velmi tenké liány kolem krku, kterou tam prvé vyvolala pro svou vlastní ochranu. Její magie byla očividně zesláblá, a tak těžko říct, jestli v případě nebezpečí mohla mít tahle přírodnina jakýkoliv bezpečností efekt - jenomže teď čas na dumání opravdu nebyl.
Vlčici postihl stejný impulz, který zažila právě při svém povýšení - její tělo se hnulo prvé, mysl až poté, a tak se Hanka takřka jako na povel vyšší síly rozeběhla ke Keijimu. Terén, který se jim mazlavě zarýval mezi prsty, očividně nebyl to nejlepší na boj pro blízko - počítali s tím agresoři? Mají v tomhle prostranství něco, co jim činí výhodu? Skrývají něco za ušima?
Zuby zaryla do první věci, co se jí naskytla poblíž - prvé to byl huňatý ocásek (ajéje!), co se jí k tlamě přimotal čirou náhodou, a až pak se jí povedlo irbise chytnout za jednu ze zadních tlapek. Neriskovala tahání, protože si uvědomovala, že kočka může být zarytá černavému vlkovi hluboko do kůže - proto tiskla tak urputně, jak jen dovedla.
Taktiku neměla - rozhodně ne v boji se šelmou, která se na rozdíl od její běžně lovené zvěře mohla ohnat zuby a vracet každičký úder, co Hančí prvé zasadila.