Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně zamávala ocáskem a drobně se zasmála, co do ní drcl. Ále, však on ví - on zná! Pokud měl být na celičkém světě jeden jediný vlk, o kterém by Hanka mohla říct, že by ji poznal mezi tucty kopií, věřila, že by to byl právě on! „Kdyby nevypadal, že je s námi stejně stará, tipla bych Vločku na tvou dceru, nebo mladší sestru,“ usmála se po něm upřímně. Jejich vztah byl z pozorovatelského soudku moc krásný!
Tahat kozu až do úkrytu vlastně nebyl takový horor, jak se jí po výšlapu zdálo. Ono to chtělo jenom chvilku spočnout! „Jen jestli je možné, aby existovalo něco lepšího, než ty,“ poškádlila ho zvesela, co se podívala po jejich úlovku - pachů tu bylo víc, než dost, ale zatěžko říct, které z nich byly někoho volného. Nebo by s tím měli počkat na Vločku? Ále, ta jak přijde, ledva bude plandat tlapkama! Už bylo přece jen pozdě... Je to šikovná vlčice. Určitě se brzo vrátí, ani si toho nevšimneme!
To už ale ouška zvědavě natahovala, co použil to divné slovo. Už kdysi ho zmínil, no dodnes si Hanka dobře nemohla takového "dvojnožce" představit. Neopeřené kuřata? Nebo snad nějací plazi? „Ale coby! Když si k sobě najdeš vlčici tak úžasnou, jako jsi ty sám, budou určitě mnohem lepší, než ti dvojžky,“ zkrátila si to slovíčko, aby jí šlo líp přes jazyk a už-už zvědavě pozorovala Arrynovu taktiku - občas mu pomohla a zkopírovala jeho pohyby, ale dvakrát tak se do té zábavy nezapojovala. Nechtěla to natrhnout víc, než bylo potřeba! „Já si jenom teď nejsem jistá, kde mají ty vlčice svoje pelechy. Asi se jich budeme muset zeptat. Nebo můžeme počkat na Vločku a udělat to zaráz s tím, co přinese!“ Té by se tak hodilo něco, v čem to přenést!
„Oba jsou tak hnědí - jejich vlčata budou, jako by ti z oka vypadla,“ zasmála se provokativně a spiklenecky po něm mrkla, „můžeme si jedno ukrást- nebo, no, vypůjčit. To by ses teprv mohl předvést v roli strýce!“ navrhla mu a už si malovala, jak by taková věc probíhala. No jo, ale to vlče bychom Cinder museli vrátit v jednom kusu... A vlčata jsou křehké, to by se nám nemuselo povést! Božínku, to si musí dobře zapamatovat, jak vypadají, aby je pak poskládali do původní podoby!
Rozhodně ji nemusel dlouho pobízet - jak byla ráda, co do žaludku něco dostala! Pravda, šlo to ztuha a moc si toho nevzala, ale božínku, to byla dobrota! Ocásek se jí samou radostí rozhoupal. Brzy se ale zastavila, protože věděla, že by takové Cinder něco takového bodlo - pokud tu vůbec byla! Už bylo ale pozdě... „Už bych to dneska zabalila,“ prohodila, co si labužnicky oblizovala tlamu (ale fakt se držela, aby si víc nedala! Vločka bude mít taky hlad, až přijde!) „A to bych tě mohla využít jako osobní hřejivý kožich,“ uškrnula se po něm, „stejně bych tě k hranicím teď nepustila!“

Nemohla si pomoci od radostného zazubení, co se jí rozjelo po pyscích - a jak teplo jí i přes horské počasí bylo! Arryn byl opravdu úžasný společník, po jehož boku nejednomu pořádně zaplesalo srdéčko (určitě nebyla jediná!) a Alatey by měla být sakra pyšná, že ho má. Teda, ne, že bych dvakrát tak poznala nové vlky. Taková... taková Stina! Té bych se určitě měla vetřít do přízně! No jo! Nebo se dostat pod kůži Cinder dřív, než po ní bude cvakat zubama, aby se držela dál od jejích vlčat. Sebevíc zvláštní jí její březost přišla, už se nemohla dočkat, až ty děcka uvidí!
Vděčně mu kývla hlavou: „Moje rodina je i tvoje rodina,“ jala se ozvat, „doufám, že to ti je jasné!“ Určitě se někdy najde alespoň jeden vlk z jeho minulosti! A do té doby... „Jsi adoptovaný. Teda- Tak bych to asi říkat neměla, ale- myslela jsem to dobře! Jakože jsi teď pod mými a Doubravčinými křídly. Jedna krev a tak,“ zazmatkovala trochu, ale co - kolega to vždycky pochopí! Ještě aby ne, to bych tu tak ledva měla co dělat! Ale vůbec, na adopci nebylo nic špatného, sic... Asi to mělo své pro a proti. „Chtěl bys rodinu ve smečce? Svoji, nebo, nebo i svoji svoji, víš co. Nebo obojí!“
S příjemným pocitem po celém těle se sama chopila kozy a už-už si to s Arrynem štrádovala nazpátek, zvědavá, koho (nebo možná taky co! Nějaké nové drama by vlastně nebylo tak překvapivé) v úkrytu vůbec potkají.

>> Úkryt Alatey

Bez sebemenšího pípnutí naslouchala tomu, jak se její přítel rozhoupal k tomu jí o sobě něco říct - a že z toho byla věru zaskočená a vlastně... vlastně hrozně smutná! Překvapovalo ji, jak vlk s tak nahuštěně psanou minulostí fungoval tak, jako právě Arryn. Vracet se do života podobnému tomu, co zažil hrozně dávno před tím vším bojem... Nechat za sebou znovu vše, co jeden zná... Nedokázala si představit, že by něčím takovým prošla a fungovala jako každý obyčejný vlk, co nikdy nekráčel údolím, v němž fauna rostla z krve vlků. Nebyla si jista, jestli je soucit to, co zrovinka Arryn potřebuje (pravda byla taková, že svého kolegu v tomhle ohledu ledva znala a tak bylo těžkým dělat cokoliv) - její oči jím však byly zalité, neb jí bylo neskutečně líto, čím si prošel. Ale potřebují takoví vlci soucit? Když už si tím jeden projde, je na to dost pozdě! „Jsi hrozně statečný vlk,“ podotkla, „chce to velkou odvahu se zvednout a začít znovu nehledně na to, jaké jsou zrovna podmínky. Děkuju, že jsi mi to řekl,“ zkusila se drobounce pousmát, ale do smíchu jí moc nebylo - a tak se jenom otřela o jeho rameno a zůstala mu nablízku. To přece každého povzbudí, no ne?! „Tyhle ostrovy ani moc dobře neznám, ale myslím, že tohle místo ví, jak se o vlky postarat, aby nebylo poskvrněno. A kdyby přece, tak tu jsem pro tebe. A Vločka a smečka taky, to si piš!“
Se zadumaným hmm mu pokývla hlavou - to ona by lovit mohla furt, a že to dělala celý svůj život! Zda-li někdy lovil ryby? Určitě musel! To je teprv lov na nové úrovni, okřávala své pysky do drobných úsměvů, s nimiž se dívala po Arrynovi. „Věřím, že Alatey je přesně to pravé pro tebe. Jsem moc ráda, že jsme se tu tehdy přidali!“ Kolega očividně uměl svá slova volit moc dobře - sama si představila budoucnost, jakou si maloval a neodpustila si příjemné šimrání v bříšku. Taková idylka byla opravdu něco hezkého. „Co se přidala Doubravka jsem si začala uvědomovat, jak moc mi moje rodina chyběla. Ta tady by ji určitě mohla nahradit, ale mít něco vlastního je přece jen jiné,“ krátce se odmlčela co se k hnědému přitulila, „tvá společnost mi toho však hodně dala,“ neurčitě se usmála (kdoví, co tím chtěla říct) a s protáhnutím se dostala zpátky na tlapky.
„Tak jo, pojďme to dokončit. Odtáhneme to přímo do úkrytu, tam se určitě najde někdo, kdo umí oddělit kůži od těla!“ a někdo s magií vody by to mohl trochu vyčistit, kdyby to šlo. Ale udělat to starou dobrou cestou přes sníh... Ále, ještě uvidíme! „Hlavně nenápadně před Cinder a Shine a... ježíšku, asi se musíme zeptat Einara, kdo je ta druhá kulička,“ zakňourala. Moc se jí do toho nechtělo, protože už tehdá jim neřekl jméno a to mohlo znamenat, že to nemělo být dvakrát tak veřejné - a Hanka by jenom stěží udržela mezi ostatními členy tajemství, když by si po správnu měli všechno říkat!

Zatěžko říct, co pro Hanku takové partnerství vůbec znamenalo. Někdy by se určitě chtěla postarat o to, aby okolo sebe měla rodinu (pořádně velkou, jakou vždycky chtěl taťka!), jenže od zažití mírného kulturního šoku ve fungování smeček cítila, že by první ráda něco dokázala. Mít potomky mohla mít kdejaká vlčice a byla to věc, na kterou měla ještě spoustu času - proč ho teda nevyužít k něčemu... něčemu míň přitaženému?
Pobaveně se podívala po svém kolegovi, co neměl zábran. A pokud ne on, proč by musela ona? Avar byl sic míň příjemný v porovnání s hezky zařízeným pelechem... Přešla k němu, aby se k němu mohla přitulit a vyhoupla svou hlavu na jeho bok. Komu by se taky chtělo ji mít na té studené zemi! Brr! „Razer!“ vyjekla nadšeně, div nevzplanula nad svým vášnivým projevem (asi tak, jako tehdá Einar), „jo, tak přesně ten! Bavil ses s ním někdy vůbec pořádně? Další delta, co musím někdy poznat,“ postěžovala si mu přímo do srsti, jakoby nestačilo, že mu za chvíli vymluví díru do hlavy. Ále, ten už je dávno zvyklý! „Já jsem se na ně popravdě ani pořádně nepodívala. Ale byly hodně podobné tomu šedému, asi to byl jejich otec. Na tuláka ale taky dvakrát nevypadal...“ přimhouřila nad tím oči. Nechal snad jejich alfa, aby si tu člen nějaké cizí smečky udělal děcka s členkou jejich smečky? A vy starejte se, no jo! Ale přece jen je jednou delta naší smečky, tak proč by ne. Ty vlčata Alatey ještě budou k užitku! Takhle nad nimi chudáky hudrovat, vždyť ony za nic nemohou, pomyslila si, co už zvědavě pokukovala po Arrynovi. „Einar by je nenechal jen tak jít. Ani Shine,“ usmála se. Muselo být tolik věcí, do kterých jako kappy neviděly! Už jenom to bylo dobrý důvod, proč na postavení postupovat, jen co to půjde.
Zamyšleně nad tím zahmkala. Jak by si ona představovala své vlčata? Chtěla je vůbec? „Hodně se mě vyptáváš na rodinu, kolego,“ potuleně se uškrnula, „že bys potřeboval nějaké rady v milostném životě? To abych to věděla jako první!“ poškádlila ho, co sama hledala, jak mu odpovědět. Měl on snad už takové vize? „Musí to být krásný pocit, ale myslím, že toho ještě dost o ostrovech nevím. Nechtěla bych děti přivést do něčeho, v čem sama plavu,“ zavrtěla mu odmítavě hlavou: ne, vlčata v nejbližší době rozhodně neplánuje. Přírodě jeden občas neporučí a možná by to k tomu podzimu i padlo, jenže taková láska byla nutnost, kterou by jen nešťastně přeskakovala. Se zaujatým pohledem přejela svého hnědavého společníka, co na to vůbec on.

<< Tundra přes Hraniční pohoří

„Ale vždyť nejde jenom o nějaké geny,“ máchala odmítavě tlapkou předtím, než se vydali na úmorný výšlap - ona na takové věci nebyla a nedokázala si představit, že by snad měla vlčata s vlkem, co by jí nemiloval. Jak takové vlčata vypadají? Umí vytvořit ti dva stabilní rodinu? Nebo si potomky tací pořizují jen jako čísla? Nepříjemně se nad tím otřásla, víc to už však rozebírat nechtěla. Příčilo se to proti jejímu přirozenému spojení s emocemi, o kterých si myslela, že by je ostatní rozhodně neměli házet z hor do nějaké díry, kde by se na ně zapomnělo. Bytí samotné přece jen potřebovalo také emoční vyspělost.
Hrabat se přes hory (sic cestou, co už kdysi trošku vyšlapali a zkrášlili) bylo furt něco, co by Hanka se spojením k Alatey raději nepodstupovala. Po lovu, co svedli v úskalích často zafuněla, aby se jí roztáhly plíce - a to už vůbec nemohla mluvit o Arrynovi! Co ten? Chudák toho víc ponese (za což se rozhodně nezlobila, neb jí to lichotilo) a kdoví, jestli už mu je dobře! No jo, vlci. Ti si nikdy nepřiznají, že už nemůžou! Bude muset svého kolegu na dráze hraničáře kontrolovat, nebo se taky může stát, že se upracuje k smrti.
„No fuj!“ zaskuhrala, co kozu rezignovaně položila, „volám o přestávku, kapitáne!“ A s tím se ledva usmála na hnědého vlka, už-už se rozhlížející, koho by tak mohli zneužít na pomoc. Žeby tu už byla Vločka? Čmuchající po pachu ostatních, v dálce zacítila pach Doubravky (asi ještě ten, co se vydávali z hor) a hrstky cizích, nad čímž přirozeně trochu nakrčila nos. „Kolik je tu těch nováčků?“ optala se řečnicky. „Mohli by nám pomoct. Teda... Určitě tu ale bude ten-! Takový... no, ten bílý mráček,“ povzdychla si, „je to takový ten okolo dřeva. Zen? Razen? Raner?“ zkusila si vzpomenout, sic jí v hlavě vyjelo jen to, že je delta. Další delta, kterou neznám, no bože! „Nebo tu najdeme nějakého učedníka? Ty vlčata se rozprchly kdovíkam,“ postěžovala si, co se podívala po koze. Neměla dvakrát tak dobré zkušenosti se stahováním kůže - nějak to spolu s Arrynem ale určitě vykoumají!

Spokojeně pokývla hlavou - však ještě uvidí, co si svými vlastními slovy zavinil (a kdyby se k nim přidala taková Vločka, mohla by ho dvakrát tak naučit tomu, že příště by takové slova z tlamy neměl v jejím blízku vydávat!). Přisunula se blíž ke koze a všemožně si ji obhlížela, ačkoliv věděla, že se nevyhnou tomu vláčet ji za nohy. Jak jí pak sundat tu srst? Kus to byl přiměřený, takže kdyby ho rozdělili, byly by z toho dobré dva kusy - to však stále nepokrývalo alespoň jednu z vlčit. Možná, že Shine si bude muset vystačit s mechem a všemožným měkkým materiálem, co Vločka sežene. Snad se k ní přidala Doubí, aby to chuděra netahala sama! Však teď patří do smečky, určitě se bude chtít projevit. A možná, že ten pach byl...! Vlk? Snad sourozenec? S hřejivým pocitem si uvědomila, jak jí rodina chyběla.
„Hodit si tak volno od povinností, co jsem je teprv dostala,“ zasmála se, „ale prosímtě, vždyť jsem furt jenom ve smečce. Určitě s tebou! Nebo... Nebo se samotným Einarem! To víš, jak si mě tehdy vzal osamotě ven,“ pobaveně se nad tou myšlenkou zakřenila (sebevíc divně se se svou nabytou odvahou cítila) - nezvládla by ten stres, který s tím mít potomky alfy určitě byl. Taková vlčice musela být dobře chráněná. Být tak alfa samcem a mít březí vlčici, sama by ji nezpustila z očí, ba dokonce úkrytu!
„Projdeme přes nejsevernější část hor,“ zkorigovala je a už-už si našla dobré místečko, co by rozložilo jejich síly, „tehdy jsme tam táhli kořist z velkého lovu. Myslím, že tam ta cesta ještě bude, jenom si musíme dávat pozor na to, kam šlapeme. V avaru si nás pak určitě někdo všimne,“ navrhla a sama se rozhlédla, jestli někde neuvidí tmavou špičku ocasu, než se pomalu s Arrynem vydala na úmornou cestu skrz hory. Jo, tak tohle je moment, kdy jeden jejich pozice lituje!

>> Alateyská smečka přes Hraniční pohoří

S úsměvem vylepeným přes celou její tvář se veledůležitě zatvářila, přestože na takovém malém kamínku po úspěšném skolení té huňaté kozy nijak nezáleželo. Takové věci se holt děly v ty nejdivnější doby - a že ona o tom dosti věděla! „Možná jenom nechtěl, abys ho tu nechal. Může to být tvoje trofej! Nebo si můžeš vzít kopýtko, dobře se do toho kouše. Taková hračka. Z těch hlídání hranic ti jednou uletí nervy, a co my s Vločkou pak - dobře ti poslouží!“ dramaticky zavrtěla hlavou, sic po něm hravě mrkla očkem. Takové úlovky si doma často schovávali po svých doupatech, protože smečka neměla jednotné místo. Alatey však jednotu domova měla. A avar... Soukromí se v horách našlo dost, když jeden uměl hledat. Hlavně nezapomenout, kam se vlk na včerejšek zašil! Párkrát se jí omylem stalo, že se na stezkách ztratila. Brr!
Nesouhlasně nakrčila čumáček, aby dobře podtrhla svá slova: „Určitě by byl lepší! Jsi takový chodící oheň, ale bezpečnější,“ zamyslela se nahlas, co si nemile vzpomněla na to peklo na zemi v jejich úkrytu. Dělo se tohle vlkům s magií ohně normálně? Byli všichni zrzaví? Poočku se podívala po srsti jejího kolegy, aby tam náhodou nenašla nějaký oranžový chlup. To by byl ámen se mnou! V tom se už ale překvapeně (znovu!) otáčela po Arrynovi, div ze sebe nevydala přidušené "CO?!" Ten výlomek se ještě bude křenit! Však ona mu dá - sám se nabídl, tak uvidí! „A víš ty co, kolego,“ odfrkla si pobaveně, „až se dostaneme do úkrytu, tak se spolu vyspíme, ať nabereme sil. Si teprv budeš přát, abys mi nesvolil se k tobě mít, ty!“ vyřkla, aniž by to prošlo jakoukoliv předešlou kontrolou (vždyť s jejím kolegou si na jazyk pozor dávat nemusela - byl jí blízký!) a s tím už ho provokativně dloubla čumákem do tváře. Kopyto-jelito-platí to!
S pohledem věnovaným koze krátce zahmkala a i přes to, že se kousla do jazyka, si nemohla odpustit pobavenou poznámku: „Alespoň víme, že taky nejsem březí. Já to prostě nemůžu pustit z hlavy- co ty vlčice mají z toho, mít ty děcka v zimě? Však ti drobci chudáci otevřou oči do bílé nicoty místních zim! Určitě za to může nějaká... nějaká magie!“ zbrojila proti elementům a jejich moci, nevidíce převelice jiných důvodů, co by to vysvětlili.
S tím však zhoupla ocáskem a div netahala Arryna za ucho, aby taky vstal, „no pojďme. Nedejbože tě ta koza ochrnula!“ popohnala vlka a vrhla se prozkoumat, zda bude srst oné kozy potřebovat nějak vyčistit, „klidně ti to pofoukám, víš co,“ s tím se na něj pobaveně otočila a s úškrnem pokynula k jejich úlovku. Tak, teď ještě nabrat Vločku.

Dvakrát tak za Arrynovy pomoci neváhala ukončit život jejich dnešního úlovku - nerada by, aby se to zvíře zbytečně trápilo po tom, co ho provětrali pohořím. Konečně se pořádně nadechla (teda, ta koza asi ne). No, dala nám to teda pěkně sežrat! Ale kolega se hýbe, tak asi dobré. Pche, však tomu ublížit musí být nemožné! Pochvalu jako projev toho, že mu z mozku tou pořádnou perdou neudělala kaši, ale nečekala. I proto se jí po pyscích rozjel nezastavitelný, široký úsměv a ocas se div držel, aby neodletěl. „Viděl si se? Jsi tak rychlý, že jsi až prořízl vítr! Měl by ses přidat k lovcům, fakt že jo!“ Jenže dřív, jež se jí stihlo dostat až k tomu, aby mu dál mazala med okolo tlamy a třeba ho i nalákala na změnu v povolání, zabořila čumák přímo do jeho krku (a byla v tom nevinně! Tentokrát úplně NEVINNĚ!).
S překvapeným výrazem se vytočila po jeho tváři, než se zuby-drápy držela toho, aby se nahlas nerozesmála a nepřivolala na ně nějakou smršť, zároveň si však nemohla odpustit zdlouhavý pohled, co věnovala jeho očím. „Až k nohám mi padat nemusíš, kolego! Povídám ti, dělal bys skvělý doplněk do pelechu! Co na to povídáš? Trošku tě vyčistit a hned by ses mohl ujmout svojí role,“ uškrnula se na něj, ale jak tu tak na zemi leželi, bylo jí mnohem líp - sic jí srdce stále bušilo z jejich lovu... z "lovu". Ale byla to pořádná šmikanice. Chvilička klidu jim přece jen prospěje... No co, odpočívat potřeboval jednou za čas každý, hlavně po takovém skvělém výkonu! „Božínku, ale mě se nechce stávat, jak pohodlný jsi. Víš ty co, měl ses narodit jako... No, jako něco, co bych si mohla poňuchat!“ zaskuhrala si, div se nepřitulila blíž - neměla převelikých zábran, protože ještě onehdá se doma vždycky měla ku komu přitulit (ačkoliv si namlouvala, že tady se určitě bude ptát, že se to přece nesluší!). Chyběl jí bližší kontakt. „Ale- ale vůbec! Co ten náraz? Nebolí to? Ježišmarjá, určitě tě musím úplně drtit!“ hořela samým studem, sebevíc ho skrývala pod občasného chichotu a už-už se drala na tlapky, nemaje v plánu mu ještě přitížit. To by bylo!

Kdoví, co na těch vlčatech v zimě vůbec bylo. Mělo to nějaké své kouzlo? Připravovaly se snad ostrovy na něco, co jim, nuzným zlomkem živůtků, unikalo? Pochybovala, že by byl kdokoliv natolik šílený mást vlky k tomu, aby budovali... kdoví, dětské armády (existovalo to vůbec, takový nesmysl? Bylo na Severu něco, o čem jim Einar neřekl?)...? S mírným zamračením pořádně zaňufala ve vzduchu - ale prosímtě, ty si toho taky umíš navymýšlet, až by se jeden pořádně divil! „Párkrát jsem ji zahlédla. Asi musí být ve smečce ale dobře známá, když je ta delta. Nebo je to možná dobrá kamarádka Einara, když jí tu povolil i ty vlčata? To by pak ale bylo pěkne nefér!“ pokrčila nad tím rameny, osobně nemaje přehled o tom, kým černavá vlčice vůbec byla, a odkud přišla. „Popravdě pořádně neznám ani jednu deltu,“ přiznala se s drobným studem - zato ale poznala ze smečky tolik vlků, že by je určitě ani nespočítala! Byly to holt ty vysoké postavení, kterým ještě neměla převelikou čest vymluvit díru do hlavy. Co není, se rychle může změnit!
Ještě, že se jim tu kozu podařilo objevit - tohle bude teprve kousek! Zaváhání bylo dobře využito, nuž tohle zvíře očividně nešlo dolů bez boje (bohužel! ale nebyl právě v tom ten adrenalin?). Chvilkově vyčkávala, no impulz ji nakopl hned, co viděla zasaženého Arryna - věnovala mu sotva sekundový pohled, co sama vystartovala po už dost potlučené koze. Žel už ji nezastihla na zemi, ale vyrovnat se její rychlosti nebylo moc těžké. Obratem se dostala po jejím boku a s kouskem sebezapřená se jí zuby naprázdno scvakly u jejího krku - marně, ale přec se tím dostala ku stěny. Byl to až druhý pokus, co se jí podařilo zamířit až do ramene, a přec nebylo dost! Ohnala se po ní docela statně a očividně neměla v plánu polevit. Díky za prostor hor, neb sebou obě rázem šmikly a v chvíli klopýtnutí se jí Hanka konečně zahryzla do pomezí krku a ramene, v nahnané rychlosti se trhaje dolů na bok od sebe, aby se jí její kopýtka vyhnuly a ona ji konečně dostala na zem.

S jeho poznámkou k vlčatům musela víc, než souhlasit: za Cinder byla opravdu ráda, ale pokud zabřezla zničehonic ještě další... Co jí to tak v hlavě šrotovalo, každý z dospělých by musel mít dobré dva učedníky - ne-li víc tím, že jim odpadnou dvě síly. Možná, že se jinak nevydalo...? Nedejbože to byla něčí oběť? Nehodlala bádat po tom (a ani by se to přece neslušelo!), kdo se to vlastně vedle její kamarádky kulatí. Teda... Uff, ale pozor na to! Ještě se zeptám někoho s kilem navíc, kdy se mu to narodí! Muselo to být pořádně nepříjemné a vůbec, celá ta věc s březostí jí nebyla dvakrát tak pochuti. „Dva vrhy většinou po třech až čtyřech... To tu těch děcek bude víc, než našich hlav!“ zaúpěla nad tím, nuž jejími pysky se prohnalo pobavení, „ale Einar to určitě musí mít nějak promyšlené, nedělal by to jen tak, nemyslíš? Třeba přijal ty tuláky ze severu. To pak musíme poznat nové členy!“ zavrtěla nadšeně ocáskem - ó ano! Moc ráda tu někoho nového provede! ... Když nad tím teď tak přemýšlela, vrátila se už Doubí za Vločkou?
Kdo by ale furt jenom mluvil, když tu někde poskakovala pečeně! Nemohlo se mluvit přímo o holubech, co by vlkům padali přímo do tlamy, ale Hanka by byla přísahala, že jim něco hrálo do karet. Třeba místní bohové, bavila se vlastními představami a už-už hledala cestičku, kterou by se dala jejich obětina poobhlédnout, ne-li obejít. Pokud jí chtěli zahnat do koutku, měli by ji taky trochu prohnat, ať se do nich nepustí ve vší síle!
„Štěstěno nám přej,“ zahuhlala si pod čumák, co se její tlapky samovolně pohybovali. Jak jí v nich příjemně svrbělo! Jak se dostat před ní, nuž ne do jejího zorného pole? Vzít to tak vrchem... To jí nepřišlo jako dvakrát tak bezpečné. Aby volila pro nejmenší zlo, jala se odpojit od Arryna a hnout se kupředu - tiskla se přitom zpod cesty, na které viděla kozu. Pokud by přece jen nenašli koutek, kam ji zahnat, nabízela se možnost magie - nechtěla však jít proti komfortu jejího kolegy, a tak raději při svém proplétání se na druhou stranu raději doufala, že se jim něco dostane. Naštvat tak tu kozu a pohnat ji proti sobě... mohla by se zaseknout o kámen, nuž nepřipadalo jí to dvakrát správné.

Veledůležitě mu pokývala hlavou, aby věděl, že udělal správně - ještě aby ne! To by ho teprve prohnala jak správná srnka. By se ještě divil! Rychlejší než vítr, div bych ho neprořízla! ...Možná, že si až moc věřila... Usmívající se nad celou tou situací se zvesela ohlédla na svého kolegu, „no dobrá, možná ne přímo zahřát, ale huňatý kožíšek na přitulení je určitě každému milý,“ pronesla, ne-li navrhla Arrynovi a už-už si představovala, jak by ho s Vločkou zalehly, aby se vůbec, ale vůbec nezvedal. Ještě by dostal šok z přepracování, a co by s ním pak dělaly?! To by byly temné časy - jeho vychytralé poznámky a především charismatická nátura by v Alateyských úkrytech víc, než jen chyběla. „Však to chytře vymyslíme! Ty budeš chodit okolo hranic, já si odskočím prozkoumat loviště a třeba nám chytnu svačinu. No a tvou učednici povedeme mezi námi, ať se neztratí v horách! Nesmíš na ni zapomínat!“ připomenula mu. Hned se nebude chudák coulat sám! Jak že se jmenovala? Mít tak taky někoho takového... Ale teď jsou vlčata stejně v čudu. Ví o tom Einar? Asi musel!
„Tady se bez ní asi opravdu neobejdeme,“ zahmkala zamyšleně, co si projela Arryna od hlavy k patě. Mohli by využít jeho mohutnosti, ale co by si z toho pak její drahý kolega odnesl, roh zaražený do hlavy? To by se mu moc nelíbilo! Ale fešný by byl i s ním. Díkyboku za vyšlapané, byť patrně skryté cestičky vlků ze smečky - stoupat a hledat mohli bez větších obtíží. „Možná bychom ji mohli někam zahnat a pak už to bude otázka obratnosti,“ zmínila se, „každý z jednoho směru. Nebo se jeden z nás dostane nad ni a pak jí skočí po krku.“ ...Nuž zjevně muselo být rozhodnuto, protože se Hance brzy nato do čumáku přece jen dostal poměrně čirý pach. Podívala se proto na Arryna a už-už se lehce přikrčeně začala přibližovat, ať zvíře zbytečně nervy neutrápí. Kdyby ji tak obešla... Nějak už to půjde!

Zvesela mu dloubla čumákem do ramena, aby se nad jejich kamarádkou moc netrápil. Nakonec nás stejně ještě překvapí tím, že toho sama dotáhne...! A třeba najde i Doubí. Pokud se jí ten pach jenom nezdál... Snad jí ostrovy dočista neočarovaly, že by z toho skončila až na dně nějakého moře? Dít se tu mohlo všechno... to ale neznamenalo, že se to stávat teda muselo, a hlavně v případech její rodiny!
„Zas tak malá ale určitě nejsem, viď? Viď?! Mají příjemný kožíšek,“ zadumala nahlas, co očima hypnotizovala jednice, „ten tvůj určitě taky nebude k zahození! Ale tebe bych o něj nechtěla obrat,“ s uškrnutím se podívala zpátky na pohoří, které se před nimi tyčilo. Bohu dík za to, že si byli schopni členi smečky vyšlapat cestičky usnadňující výstup i sestup - až jednou zase zajdou na lov a potáhnou zvěř nahoru,... To by bylo namožených svalů! „Víš co, až budeme s Vločkou potřebovat zahřát, bude nám tvůj kožich sloužit líp na těle, než studené zemi!“ objasnila, aby nezněla ještě hůř (což se jí aktivně nedařilo). Něco na tom pravdy bylo - už tehdy pro ni byla zima pořádnou fackou, neb za takového období v horách nebyla... Teda, ne, že by zrovna ona kdy v minulosti byla fanoušek těch špičáků děsivých (a vybělených! Na zimu bývaly jako perličky!), jak kdyby se chlubili s novou protézou zubů.
Neváhala vykročit k možnému zdroji jejich nových pelíšků, které určitě budou natolik dobré, až vlčice už teď samým blahem odmítnou vstávat. Na zimu by to možná bylo i ideální - nerada by viděla přijít o život vlčátko, co se neštěstím vyklubalo až do avaru a... no... Oklepala ze sebe tu nepříjemnou myšlenku, už-už se zubící na Arryna: „Tobě bychom taky mohli nějak zvelebit postel, poslyš! Když teď budeš tak moc chodit naokolo hranic, určitě by se ti hodilo mít vyhřáté místo, nu ni?“ Ještě aby promrzl a smečka nevěděla, co se kde mrskne! „Třeba se nám podaří najít dvě u sebe. Bylo by fajn je dohnat k sobě a pak už by byla jen otázka času, která by ze stresu tu druhou strčila,“ zamýšlela, sic pochybovala o tom, že budou mít tak velké štěstí, aby našli hned dvě, ale podařit se mohlo - osobně lovila spíš v tajze, nebo právě na území tundry. Komu by se furt chtělo štrekat do hor! (Opomine-li fakt, že v jedné žije).

S nepatrným hmknutím pokývla na slova svého kolegy - přece jen ji znal krapet déle a pravda byla, že Hanka měla tendence Vločku trochu... jak to bylo, podceňovat? Nakonec se z ní vyklubala moc dobrá pečovatelka (jak je dobře v tom terapeutickém kruhu podpořila, to jednomu hned zvedlo náladu!) a její elán očividně jen přetékal! „Však do avaru trefí,“ usmála se zvesela na Arryna, „ve sněhu se dobře schová!“ No jo, to možná, ale co když tam zapadne?! To si pak někdo pomyslí, že v tundře máme mluvící sníh a místo pomoci bude uhánět na míle daleko! Ještě, že měla uhlovou špičku ocasu - mohla by jím mávat ve vzduchu tak ustavičně, až by si někdo pomyslil, že tu zabloudil nějaký otravný hmyz a hned by to prozkoumal. Jo, o Vločku mít nouzi nemuseli!
„Je na území a ze severu nám toho už moc nehrozí. Určitě bude v pořádku,“ zkusila hnědého vlka uchlácholit, neb si myslila, že to vlčice určitě zvládne. Teda... Pokud cestovat na vlastní pěst dal někdo, jako Doubí, tak jí podobná vlčice tím tuplem musela mít štěstěnu na své straně!
Co se Hance ocásek pohupkoval ze strany na stranu, nasála okolní pachy a byla by i překvapená, co se tu našlo za verbež - dvakrát ji však netěšilo, že šlo převážně o vysoké tvory s poměrně tuhým kořínkem. Zajíce by tu zjevně jen těžko našli a k ptactvu se nikdy moc neměla... Jo, nad těmi aby si jeden tak pořídil křídla! A vůbec, někteří vlci tu určitě taky můžou létat, pomyslila si pobaveně. Nikdo by se tomu už nemohl divit: vždyť proboha, tyhle ostrovy byly pořádně bizardní. „Vidím ti někoho lákavě podobného,“ zasmála se tlumeně a hlavou pokývla do dáli směrem, kde se protáhly čísi dlouhé nohy, „nu vypadá moc živelně. Ale blíž k pohoří by se našla nějaká koza, nemyslíš? Tam by nám těžko utekla.“ Nebylo to ani tak daleko od Vločky!

<< Úkryt Alateyské smečky

Jejich sestup do Tundry nebyl nikterak dramaticky ovlivněný, za což byla Hanka přirozeně ráda. Už několikrát se jí osobně podařilo nechtěnou náhodou pořádně odřít (určitě to nebylo tím, že nedávala pozor na to, kam šlapala!) a nerada by takový jev viděla u jakékoliv z vlčit - teda, nechtěla diskriminovat Arryna, ale věřila, že zrovna s ním a jeho zkušenosti taková věc nehrozila. Přece jen, hraničář... Ačkoliv novodobý, určitě si to nezvolil jen tak! Bylo jí trochu líto toho, že se nepřidal k ní a Vidarovi, ale to byly tak zanedbatelné maličkosti, že si stejně ještě budou vycházet na nějaké společné lovy. Přece by ji nenechal ve štychu!
Nadšeně svému kolegovi pokývla hlavou - to už se k nim ale jala ozvat Doubravka, nad kterou si vlčice nemohla odpustit zvědavě naklonil hlavu. Jaký pach...? Byla přesvědčená, že sama pranic cítí! Ale co, ostrovy byly magické a nebylo teda na popření, že jí snad něco okouzlilo natolik, až by se byla odtrhla od jejich skupiny a nechala tak Vločku... napospas osudu. „No,“ ozvala se překvapeně, „myslím, že se to Doubí protáhne, a tak můžeš jít sbírat sama,“ navrhla vlčici s úsměvem. „Ale klidně se k nám přidej, Arrynovi to určitě vadit nebude! Viď?“ s tím se otočila na jejich přítele, co ten čumáček div do sněhu nebořil.
Jéminkote, ten aby nechytil něčí pach až u jejich zadnice, zakňourala sama sobě - rozhodně nechtěla, aby se dostali do nějakých problémů s místních zvěří, sebevíc nereálné se to zdálo. Na těchto ostrovech byly věci nemožného kalibru víc, než potvrzené! „Doubravka si nás ostatně kdyžtak najde v Alatey, tak bych se nad tím moc nestresovala a šla,“ dloubla přátelsky do Vločky, aby se snad nestyděla vzdalovat se na větší vzdálenosti. Tundra byla opravdu rozhlehlé území s mnoho zvěří a věcmi - nebylo by zas tak překvapujícím, kdyby se ztratili i oni sami jeden druhému (natož pak Doubí, co území jako nová ještě neznala! Zda si ona najde cestu zpátky domů, bude mít problém? Ále, však výt umí!).

Teď už o cosi veseleji občas pohoupla ocáskem, ráda, že se Doubravka tak rychle uchytila v jejich smečce. Od příchodu na ostrovy si nedokázala představit, že by svou rodinu ještě někdy viděla - ale jak toto místo poznávala víc, začínala věřit v to, že zázraky se umí dít. Možná, že rozeznávají vlčí emoce a dávají jim to, co potřebují? Musí si udržet nějaký počet vlků? No, to by pak ale nedávalo smysl, že nás sem tahají, když se tu můžou vlci rozmnožovat! Pokud stihly zabřeznout hned dvě vlčice - a předtím ještě Shine, která porodila hned několik potomků (rekordní počet! Spočítal je někdy někdo?) - muselo být něco, co ostrovy od vlků potřebovaly. Vojáky? Za válek se vlčatům ale nedaří... S takovou myšlenkou chvíli držela své zraky na Arrynovi, teprve teď si uvědomující, že k nim promlouvá.
„V tajze jsou lišky a zajíci!“ přispěla krátce, usměvavá z nápadů jejich kolegy. „Pokud tu zbyla nějaká vlčata, třeba je můžeme zapojit. Je to pro tři vlčice, tohle bude na několik cest tam a zpátky,“ zadumala nahlas, načež Vločce s radostí přitakala: Ó ano, ty se budou ještě labužnicky usmívat a už nikdy nebudou chtít vyjít ven!
Jejím dalším slovům pokývala, ráda, že to Doubravce všechno osvětluje. Možná, že právě o tomhle bylo to pečovatelství? Začleňovat nováčky do chodu smečky rozhodně byla zásluha, o které by se Hanka měla Einarovi zmínit. Její bělavá kamarádka si přece zasloužila verbální pochvaly za to, jak dobrou atmosféru tu navazovala!

>> Tundra