Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 21

Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec

Aktivita pro smečku » Začleňovala Doubravku do komunity smečky, naučila se Hadí tělo přilnavé
Krátké shrnutí » ... Přivedla Doubravku do úkrytu, aby ji mohla Astrid přijat a vyřídila smečce zprávy po Einarovi. Dala se do konverzace s Xanderem, se kterým pak narazili na Cinder a podpořila/pokárala ji po boji s tulačkou - přišel Einar, kterému situaci vysvětlila. Následně šla nazpět do úkrytu, aby se trošku prospala, a ze spánku ji rázem probudila Vločka, ke které se nakonec přidala i Doubravka a Arryn. Pak na chvíli přišel Einar a prohodil s nimi hrstičku slov, v němž jim řekl o zesnulém Heřmánkovi. Momentálně s trojicí vymýšlí, co všechno můžou dát do pelíšků Cinder, druhé vlčice a Shine, aby jim udělaly radost a pohodlí. ...

Minihra »
Jednoduché: Promluvila s jiným členem (Vločka, Doubravka) - minulý měsíc Einar (idk, jestli si o to psát znova)
Obyčejné: Nakreslit dva členy - Konvalinka, Einar - prosím A, C
Složité: Zúčastnila se velkého smečkového lovu (2021); Přidala se do smečky (2021)

Zamyšleně pokývla - to věru bylo líp, když jeden mohl přemýšlet nad lovem! „Ty kožešinky jsou super nápad! Třeba se někde najde také nějaká vysoká, suchá tráva. Dneska bylo docela teplo, tak...“ pokrčila rameny, cítíce se lépe, když mohla pracovat. Tři pelíšky... Někdy s Vločkou můžeme donést takové věci Arrynovi. Ten na to určitě nebude myslet, jak je teď hraničář! „Můžeme donést taky kůru. Když to vyskládáš naokolo, můžeš si na to položit hlavu, aby tě neškrábala v čumáku ta tráva,“ navrhla po chvilkové odmlce, naslouchající tomu, co k tomu měli ostatní.
Nad reakcí Doubravky se jen pochmurně pokusila o drobný náznak úsměvů a přátelsky ji dloubla do ramene, načež vlčici okolo nich trochu nemotorně objala tlapkou - přec na to nebyla sama a bylo jejich nepsanou povinností (jak to ve smečkách určitě chodí!) se postarat o to, aby se členové cítili tak, jak nejlépe dovedou. Jak byla Vločce vděčná! Čím déle ji vlk znal a poslouchal, uvědomovala si, tím se zdála být... Jiná, než jak si ji celou tu dobu pamatovala v hlavě. „To by se na tebe dost hodí, Doubí! A když zrovna nikdo nebude mít vlčátka, můžeš léčitelkám nosit bylinky a pečovat o ně. Vždycky ti to tak dobře šlo,“ mrkla na svou sestřenku, cítíc se lépe, než před chvílí. Lov nějaké menší zvěře určitě bude vhod... JÉMINKOTE! Ona úplně zapomněla na toho zajíce, co si v Tajze tak pěkně zahrabala! Ty hlavo děravá! Teď už to určitě vyhrabaly nějaké lišky, pomyslila si nepříliš nadšeně, já jim ještě ukážu...!
Slovy Arryna na něj však překvapeně vytočila hlavu - vždyť se jim sotva ukázal, a už by utíkal pryč? Veleváženě důležitě pokyvovala hlavou nad slovy jejich bělavé kamarádky. Kdyby nešel, mohlo se stát kdoví co a jak se tři vlčice jen tak dostanou z problémů? „Třeba se vrátí ta vlčice, co napadla Cinder. V počtu je síla!“ sama navrhla, neb by společnost svého kolegy převelice ocenila, „a taky vám všem můžu ukázat tu jeskyni, kterou jsem ti tehdy zmiňovala, Arryne! Je na území, tak ho zrovinka budeme moct obejít. Tundra se vůbec honí zvěří!“

Věru, že těch mladých vlků bude ve smečce požehnaně (stále to byl jenom jeden vrh, to se přece zvládne levou zadní - vlčata Shine už jistě budou dospělé. Pokud se na to ti dva nerozhodli hupsnout hned po tom...?)! Těžko říct, jestli to je věc dobrá, nebo špatná - mladí se vždycky hodili, neb je smečka mohla vychovat ve svých ideálech a vychovat je v to, co zrovna potřebovali, ale mít potomstvo zrovna tehdy, kdy zima klepala na dveře... No, nepovažovala to za zodpovědnou věc. Někteří vlci v tom však viděli utvrzení jejich lásky, a té se poroučet přece jen nemá!
„Kam by se vypařila?“ zeptala se překvapeně Vločky, protože jí to nedávalo smysl. Snad je rodiče vzali na procházku? Byla pravda, že úkryt byl až na jejich hlasy zjevně prázdný... Huh. Asi šli někam na procházku. Nebo je rodiče chtěli něco naučit? To už se ale Einar brzy zmínil o úmrtí jednoho z vlčátek a Hančin výraz tak zalilo pochmurné, smutné zamračení. Smrt si nevybírala: členi Alatey jí nebyli výjimkou.
Snad to bylo právě touhle zprávou, no těžko se vlčici otvíralo nějaké nové téma, kterým by mohla začít - a tak naslouchala svým kolegům a dívala se na své tlapky, jen občasně přesunující své zraky k jejich obličejům. Kdyby tohle potkalo Cinder... Muselo to pro jeho rodiče být šokující - snad aby ty pelechy zkrášlovali hned ze tři, aby se Shine, které zjevně vlče zahynulo, nemusela moc starat. „No, je pomalu k večeru - nechceme jít na tu podestýlku?“ optala se nejen Vločky, ale všech svých společníků. Kdyby se rozdělili, určitě by taky mohli nasbírat víc věcí a Doubravka by měla příležitost blíže se seznámit se svými novými přáteli, neb práce přece byla to, co vlky umělo dobře pospojovat! „Řekla bych, že můžeme matce zesnulého Heřmánka taky něco donést,“ navrhla, „určitě se jí to teď bude hodit, a když nás půjde víc... Anebo se můžeme prospat!“

Vločka, Arryn, Doubravka, Einar

Přikývla na slova Vločky - zdálo se, že se Arryn opravdu propadl kdoví kam (což jí teda dvakrát tak v téhle situaci nevadilo. Musela se dostat ven dřív, než by ji tu mohl najít!), a tak ani jedna o svém přáteli nemohla vědět. Vydal se snad na sever? Dřív, než jsem to stihla říct smečce, to by bylo! Asi byl na obchůzce, když se to stalo, a jak to viděl... Neběžel by se ale ujistit, jestli je smečka v pořádku? Huh, těžko říct!
„Staré vlky tu taky nemáme, o ty se starat taky nemůžeš,“ zadumala nad tím, „třeba budeš moct dělat asistentku léčitelkám? Možná-, možná že se máš starat o to, jak se vlci ve smečce cítí! Držet morálku?“ to se rázem na vlčici zubila, jak jí to v hlavě začalo plašit nápady. Bylo to povolání velmi ctěné a potřebné - mohla pomoct Vé znovu se aklimatizovat do smečky, jejího dění... ba i pomoct k jejímu výstupu vzhůru! Ačkoliv zrovna s tou by Vločku nerada viděla, něco na tom jistě bylo. „Já si myslím, že až bude někdo péči potřebovat, jistě to sama vycítíš. Mě při lovu vždycky příjemně mravenčí v tlapkách!“
Překvapeně se na svou společnici podívala, ale brzičko na to se jen usmála: „To je ta hnědá obránkyně, co má tu divnou oranžovou barvu na čele. Bude mít vlčátka!“ zamávala ocasem, nadšená z toho, že její kamarádka dostane na svět malé brambůrky. „Einar se zmínil, že bychom Cinder měli nanosit nějakou podestýlku, ať je jí co nejlíp.“ Sic to nepovažovala na zimu za správné, moc jí to přála (a to se pořádně začali poznávat teprve teď! Smečka dělá divy!).
Se zazubením se podívala po Doubravce, která k nim přišla. A Astrid...? Asi musí chuděra odpočívat. No jo, je toho teď hodně! Hodně, hodně... JÉMINKOTE! Ona vlastně Cinder nevyslala nikoho na pomoc!
„Ale to si piš, že jo!“ vřele se na svou sestřenku usmála, vrtící hlavou. Ta by jí dotáhla zpět a hezky by Einara uprosila, aby ji vzal - vždyť to taky byla její rodina!
Usmívající se nad tím, jak se vlčice jedna druhé představily, hrudí Hance projel příjemně hřejivý pocit. Za chvíli pozná úplně všechny! Nato už ale přišel Arryn, jehož náhlé zjevení jí pořádně vyděsilo (ale co si budeme povídat, její ocásek se náramně rozhoupal): vždyť se taky právě vyspala na místě, kde předtím on! Ukecá to na to, že se tu jen s Vločkou procházely? Ne, to ne, tu do toho tahat nebude. Třeba se vymluví na to, že ho necítila? Mysli, MYSLI!
... Zdálo se však, že se neděje vůbec... nic. Nemohla si ale odpustit pořádně provinilé zazubení věnované hnědému vlkovi, které nahodí kdejaké vlče, co právě něco rozbilo: „Ale zdravím, kolego!“ a tím hasla - byla ráda, že se s ním dala do řeči právě bělavá společnice, neboť jí samotné se začala vyptávat Doubravka. Té odpověděla: „Sever vybuchl modrým světlem! Ještě jsem tu tvou kamarádku ale neviděla. Einar se vrátil bez ní,“ nahodila jí nejistý úsměv, „pevně ale věřím, že se jistě bude pohybovat někde okolo avaru. Nebo možná dostala nějakou speciální úlohu?“ navrhla zamyšleně, aby se Doubí nemusela moc stresovat, a s tím se překvapeně otočila na rezavého alfu. My o vlku...!
„Zdravím!“ nahodila k Einarovi a už-už se ho po vzoru Vločky začala vyptávat, „dorazili všichni v bezpečí? Kde je Vidar? Ale vůbec- tohle je Doubravka!“ poukázala na vlčici po své pravici, Doubí, zubící se, „Astrid ji právě přijala!“

Radostně zamávala ocáskem a ihned své společnici přitakala - ó ano, a na pořádný rybolov se musí vydat co nejdřív! To bych jí toho mohla tolik ukázat! A třeba by to uvítala i Cinder, zamýšlela a spřádala plány. Vlčicím se prý měnil při březosti apetit, no ne? Nebo to byl nějaký hoax? No, na vlastní kůži se jí to zkoušet teda rozhodně nechtělo!
„Jo!“ potvrdila své společnici, „bylo to obrovské modré světlo, div se zem neotřásla!“ možná, že si tu situaci trochu přibarvila, ale tak... Kdo by se na ni mohl zlobit! „No, Einar nakázal, aby tam šel hlavně Vidar a ostatní nechal na uvážení, ale my jsme tu většina zůstali. Možná až na... Arryna? Arryna jsem tu nikde neviděla,“ určitě ho neviděla - vždyť byla v jeho pelechu a kdyby ho už její zraky zachytila, postarala by se o to, aby byla na míle daleko. Ježíškotky, snad nastydne rýmou. Tohle se mu nebude vysvětlovat dobře!
„Mě pečovatelky vždycky přišly jen jako chůvy pro vlčata, ale týjo, asi budeš mít pravdu!“ zahmkala nad tím zdlouhavě a podrbala se za ouškem, jakoby snad v hlavě něco složitě počítala a snažila se to dostat ven. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela - starat se o všechny, páni! „To asi znamená, že mě budeš popohánět, aby měl každý co jíst a všichni byli spokojení,“ zazubila se nakonec na svou kamarádku, než jí zvesela sama dloubla čumákem, „a už to přichází, už mě peskuje!“ zaúpěla, no očividně to přehrávajíce, aby se taky mohly nad čím zasmát.
„Ale tobě samozřejmě jenom to nejlepší. Vidíš, to mi úplně připomnělo!“ rozzářila se náhlou vzpomínkou, co prvně chtěla s Xanderem udělat, „chtěla jsem se podívat po nějakém tom mechu pro Cinder. A na cestě bych nám mohla něco ulovit? Co ty na to?“ optala se, co zvědavě rovnala ouška a už-už by se chystala na cestu, natěšená z toho, že si zase jednou proběhne okolí avaru. Ó, to bude zábavy!
Ale předtím musela ještě něco vykonat, co se jí do čumáčku dostal pach Doubravky - musela být opravdu blízko. „Ale předtím ti musím ukázat někoho nového!“ a s tím s pohupováním ocásku vykoukla ven zrovna ve chvíli, co její sestřenka přicházela. Ha, přesně na čas! „Doubí! Jak to dopadlo? Jsi členem? I kdyby ne, smůla, jednoho ti zrovinka představím!“

S pořádným zívnutím nad tím jen mávla tlapkou - kde kdo tu už musel zakopnout, v noci i za dne a vzhledem k tomu, že se už jistě schylovalo k večeru... no, to pak ale vůbec nebylo divu! „Ne, je to úplně v pohodě,“ potvrdila Vločce, „zdravá jako rybička! Teda, ty ryby nejsou asi zas tak zdravé... nebo jo?“ se zamyšlením nahlas se na svou společnici radostně usmála - Ajo vlastně, konečně s ní jsem! Teda, ještě by se hodil ten Arryn, ale to radši až co budeme někde venku, aby si náhodou nevšiml... no... Ále, určitě ani nádechem nezacítí a neuvědomí si!
„No, nevybuchl zase sever? Viděla jsi to? Věděla jsi o tom vůbec?“ nastražila zvědavě ouška. Přece jen ji nějak pozapomněla v úkrytu hledat, co se tu přiřítila - navíc tam zjevně nebyl ani Arryn, a tak spolu třeba mohli být na nějaké procházce. No jo, to by o tom ale věděla! „Vidar s Einarem se tam byli podívat, ale už jsou zpátky. Teda, alfa byl, když jsem ho viděla naposled,“ s drobným pokrčením ramen nespokojeně pohodila ocasem: to by ještě bylo nadělení, jestli se ten druhý zrzek stále nevrátil! Na druhou stranu by ho tam určitě nenechali... Byli přece alateyští (a alateyští jsou rodina!).
„....Ale tebe moc ráda vidím!“ řekla s o to větším úsměvem, aby vlčici taky konečně pořádně pozdravila, protože k tomu doposud v tom shonu neměla příležitost. „Moc ti gratuluju k povýšení i funkci!“

Kdoví, o čem se jí zdálo, jak jí ze spánku zacukalo v ocase a ouška se samovolně pohybovala. Možná byla na lovu? Nebo bojovala s takovým ohněm, až jí hrůza otřásala tělem? No, rozhodně se nejednalo o nic, co by vlčici probudilo úplně, a tak to asi nebylo tak strašné, jak to vypadalo! Neprobudilo ji však ani oslovení - byla takzvané "ryzé poleno", co měl s ranními ptáky společnou leda tak snídani.
...Teda narozdíl od scénáře, kvůli kterému se její oči prudce rozlepily a už-už by ječela, že se v jejím (jejím? Tak určitě!) pelechu objevil nějaký obrovský pavouk, co měl hlad - no přiznejme si, komu by se takové probuzení líbilo?! „Ježišmarjá- svatý- no do-!“ Už-už se nadechovala, když v tu ránu si všimla bělavého kožíšku a příjemně známého pachu, co měl od pavouků hodně daleko (teda až na tu špičku ocasu, na tu bacha!). „Jsem vzhůru, no jo, už vstávám!“
Původní adrenalin Hance pořádně rozbušil srdcem, ospalost ve tváři byla ale stále převelice zralá a její hlavě trvalo dobrou chvíli, než se vzpamatovala. „Jéminkote, jsi v pohodě?“ oslovila ihned Vločku (těžko říct, kdo byl v tu chvíli víc rozplácnutý), „nemáš žádnou zlomeninu? Nebo modřinu? Můžeme hned za Astrid! Fakt! Je tu vůbec Astrid? Stalo se něco?“ šlo to zhurta, no pomalu se dostávala zpět do reality. No, pokud vybuchl sever zas, alespoň je tu Vločka se mnou! Tady by se jí určitě nic nestalo. Pokud... by nás nenapadli tuláci. Nebo padající hvězdy. Nebo- No, v úkrytu Alatey by se vlastně mohlo lecos stát, když nad tím teď tak přemýšlela.

<< Alateyská smečka

S pořádným protáhnutím si zdlouhavě zívla téměř ihned, co vstoupila do jejich úkrytu - bylo načase přestat svým zadkem hýbat a taky se trochu prospat, aby někde náhodou nepadla únavou. Ještě nikdy neslyšela, že by se to někomu už stalo (nejméně ne u ní doma). Vlčí mysli ale mohou být k tomuto aktu dost poblázněné, a tak by se tomu nakonec ani nedivila. Jo-jo, přepracovaní jako Cinder. Proč se do všeho furt hrne? Ještě nějakou dobu bude mít fit postavu, nemusí vůbec spěchat! Pokud vlk chtěl dosáhnout svých nejlepších výsledků, musel být pořádně odpočatý a přichystaný.
I proto se Hanka vydala k jednomu z koutků, které Alateyský úkryt poskytoval. A jistěže, že jí hlavou projela myšlenka toho, že by se měla juknout za Doubravkou a Astrid, nebo Einarem: u všech tří ale věřila, že si museli tak jako ona odpočinout. Teda, její sestřenice měla asi víc než dost věcí, nad kterými teď přemýšlet (Přijala ji? Nebo už snad odešla?) a jí samotné se teď dvakrát tak nechtělo vybavovat - zjevně tak, jako i takovému alfovi. Musel být chudák zřízený ze severu. A vůbec... zeptá se ho, až půjdou do Daénu.
Ó pelíšek můj milý, můj vysněný! pomyslila si, co se skrz spletitý prostor dostala k místu, kde donedávna sama odpočívala - mihla se přitom ale okolo citelně Arrynova království. Žeby ho našla tady? Kousla se do pysků a rychle se rozhlédla, než do něj vstoupila, neb rozhodně nepotřebovala, aby jí někdo náhodou nařkl z krádeže, protože to by vůbec nebyla pravda! Ona jen chtěla... Nakouknout, a... no...
S trochu mrzutým výrazem zjistila, že tu její dobrý kolega nebyl: na druhou stranu jí tedy nic nebránilo v tom lehnout si na jeho místo a pořádně se v něm zachumlat, tetelící se blahem nad tím, jak to tu hezky vonělo. S tím konečně zavřela oči a odebrala se ku spánku.

Einar, Cinder, Xander

Překvapeně vyvalila oči, co spatřila zas a znovu Xanderovo čarování skrz jeho magii - zjevně zemi, ze kterého jí zaplesalo srdéčko. Mluvil o tom již předtím, než potkali jeho partnerku, ale vidět to na vlastní oči... Panečku, to bylo blaho! S ocáskem, co se nekontrolovatelně rozhoupal, zvědavě nastražila sluchy a dávala dobrý pozor na to, aby jí neuniklo nic, co vlk říká. "Hadí tělo přilnavé"? To bude spíš nějaká "Slizká břečka", pomyslela si s lehce kyselým výrazem, jak rostlina s divným šchlop padla k zemi, očividně nepříliš ráda za to, že se jen tak... objevila. Ale co, ty bys taky ráda nebyla! „Děkuju!“
„Alespoň si to dobře zapamatuje,“ pokývla hlavou na slova Cinder, která zjevně nebyla ve své kůži. Teda, kdo by po boji byl - možná to bylo starostí o její potomky? Ještě to na ní nebylo vůbec vidět (Hanka doufala, že moc nenakyne. Jak by se pak vlezla do pelíšku?) a to bylo v tuhle chvíli možná škoda, protože... Jaký vlk se zdravou hlavou by napadl březí vlčici, žejo? Nebo to byla nějaká specialita těchto ostrovů? Třeba se pomalu dostáváme do fáze převlčení ostrovů? No proboha, to by ty vlčata teď dvakrát nebodla!
„Já si myslím, že bys měla jít do úkrytu. Sierra a Astrid tam určitě skrývají nějaké bylinky od bolesti- a dřevo už bys vůbec neměla tahat!“ peskovala přátelsky vlčici, ačkoliv přitom nasadila drobné zamračení, „měla by sis alespoň chvíli odpočinout!“ Byla by se zmínila o tom, že by to jistě taky prospělo tělu, co si muselo zvykat na příživníky: to by si ale Cinder mohla vzít osobně, a tak se tohoto komentáře raději zdržela. Kdo by taky chtěl, aby po nich zuby cvakla vlčice, které se mění hormony, že?
To už se k nim ale přiřítil Einar - po momentu překvapení si vzala iniciativu a předala mu vše, co jim před chvílí řekla vlčice. Byl zdravý a celý! A Vidar? pomyslela si trochu ustaraně, no, když se po něm alfa neptal...
Pak už jen zvědavě pokukovala po tulácích, kteří se valili na území a kdo jí věnoval pohled, na toho se zazubila - kdoví, co museli ti chudáci před chvílí vidět! „No, pomalu tu začíná být rušno. Půjdete?“ zeptala se svých společníků a nechala je se rozhodnout. Ona sama ale cítila krůpěje únavy, které se na ní pomalu valily a tak neměla zaváhání v tom roztáhnout se alespoň na chvíli do vlastního pelíšku a řádně si odpočinout. Za bílého dne, ty jsi taky číslo!

>> Úkryt Alatey

Konverzace s Xanderem (bohužel, jak ráda by ji rozvedla!) musela stranou, neb se museli vrhnout na záchranou misi Cinder, kterou nakonec spatřili s pocuchanou srstí - možná právě proto Hanka nedávala dvakrát tak pozor na to, co jí bylo řečeno o očích a magiích. Stále tak mohla žít ve sladkém nevědomí toho, že její přátelé oplývali mocí nad tím, co ji ze všeho nejvíc na světě děsilo.
Zvědavě zraky přeletí po mladém páru (Jakoby měli vlastní řeč! Mají to tak partneři? Mohou spolu komunikovat, aniž by něco říkali? Pěkná nuda, ona by radši někomu šeptala do ouška, než přímo do hlavy!) a už-už se nadechovala, aby se vyptala na to, jestli to nebyl nějaký ten záludný seveřan - v tu ránu se ale ozvala hnědá vlčice, kterou bedlivě naslouchala. Nesmí jí nic uniknout, sebetišší slůvko! „Ty jsi někoho shodila ze skály?!“ optala se s určitým šokem, nevěřící tomu, co její hlava vydedukovala, „to je děsně drsňácké. Zasloužila si to,“ to tu vlčici určitě naučí! A pokud ne, tak... no, tak to potom třeba...!
„Možná? Blázníš? No to si teda piš, že se ti na ni někdo podívá!“ krátce se na svou kamarádku zamračila (když už byl ráznější i Xander, proč ne ona? No, jako partner by na to měl asi větší práva...), no brzy nato jí věnovala omluvné zazubení - tuhle situaci ale brala jako náramně vážnou, protože by se například po tom, až nabere váhu, mohla prohnout a zraněná nožka by ji mohla pořádně potrápit.
„Alespoň něčeho dobrého na tom je, s kostí si ledaskdo neporadí! Půjdeme všichni, nebo tu někdo z nás zůstane? Aby se ta... ta... horská koza neobjevila zase a nedostala se dál do území!“ švihla ocáskem, aby zdůraznila, že to byla velká věc, na kterou by měli dbát. Sluníčko rozkrájelo v kraji mlhu a už se začínalo oteplovat: a to přicházejícím ze severu nemuselo udělat dvakrát dobře, takže by se na hranicích určitě někdo hodil. „Nebo... nebo bychom měli vyjít těm ze severa rovnou naproti?“ Bylo tu tolik možností!

Radostně zavrtěla ocáskem, co zaslechla o zlatém stromu. „Oh! Ano, ano! O tom už mi pověděl Arryn. Asi se tam bude skrývat ta Zlatá smečka, viď? Stále tomu nemůžu uvěřit,“ se zářivým úsměvem si povzdechla (z toho, kolik těch stromů bylo?), „tyto ostrovy jsou prostě... páni.“ Až se smečka ujistí, že má všechny své členy a že ze severu jim nehrozí žádné nebezpečí, musí zase začít cestovat, aby měla co hnědému kolegovi ukázat, nebo mít nějaké to téma za klouboukem, kdyby se snad stalo, že by musela prolomit ledy. Takové zlaté stromy by se určo hodily ku členům henté smečky. Zda-li má něco takového i Daén? zamyšleně si oblízla pysky - tohle bude muset ještě prozkoumat, ať se náhodou nestane, že řekne nějaký nesmysl... Nebo nedejbože, že neřekne nic! A co to "daén" vůbec znamená?
Nakrčila obočí, snažíce si to jméno převalit na jazyku: „Wu... Takového vlka ještě neznám! Jak může někdo obchodovat s magiemi? Existují taky zloději, když jsou ti, co je rozdávají?!“ zajíkla se, snad strachy z toho, že by jí tu její (a má ji vůbec? Takhle se stresovat nad nejistotou!) mohl někdo ukrást - ani by o tom nemusela vědět! Jak se takové magie kradou? Vycucne se z žil? Koluje vůbec krví? „Mě ještě nikdo- teda, nic nepřitahovalo,“ posteskla si. Možná to bylo tím, že měla v uších nějaké špenčí? Nebo... nebo snad neměla magii?!
Pobízet ji dvakrát vůbec nemusel - ihned se vydala po stopách zvuků (jak ty mohla slyšet, když neslyšela vlastní magii, co měla být v jejím nitru? TSK!). Že by se Cinder něco přihodilo? No, rodit asi ještě nebude... Ale kdoví? Třeba místní ostrovy nějak ovlivňovaly březost vlčic. No fuuuj, to aby nikdy neměla vlčata! Dělají se tu stejně? Nepotřebuje na to pár nějakou magii?
„Cindeeer!!“ pokusila se houknout, jako to před nedávnem udělal takový Vidar (jak to dělal? Byla to samčí záležitost?) a všudymožně se rozhlížela - jak po její kamarádce, tak po někom cizím, co by třeba mohl být z toho severu. Jak takový seveřan vypadal? Nebo to byli duchové? S tím by se hodně špatně bojovalo! Dřív, než měla Hanka ten čas přemýšlet o vlčích duších na ostrovech spatřila hnědavou - její srdce zprvu zaplesalo radostí, než těžkostí spadlo až do žaludku. „Proboha!“
„Co se ti stalo? Kdo ti to udělal? Jdu na něj, JDU NA NĚJ!“ vyjekla rázně, co si to pospíchala za nebohou, očividně poraněnou vlčicí. Zřídil jí takhle nějaký seveřan? Postoupil dál na území, nebo ho Cinder přeprala? „Musíme tě hned dostat za Astrid!“

Na rozuměnou Xanderovi pokývala hlavou - bylo jasné, že si vlk nemohl jen tak nakráčet k nějaké kytce a hned jí začít samou radostí olizovat, protože se mohlo stát, že by pod těmi kytičkami nakonec skončil. No jo, to by pak ostrovy asi vypadaly jinak! „Myslíš, že je tu víc bylinek specifických pro ostrovy?“ nastražila zvědavě ouška, „podle popisu jsem Siobu ještě nikdy v životě, co jsem měla mimo tohle místo, neviděla. Ale je pravda, že na kytičky byla vždycky spíš Doubravka.“ Doubí, o té by mohla samcovi tolik napovídat, až by se mu točila hlava! Ale chtěl naslouchat? Možná není dobré do toho téma dvakrát píchat, když teď mají přijít ta vlčata, usmyslela si (ačkoliv mu věnovala zamyšlený výraz, který očividně tápal po odpovědi).
„Ty umíš vyčarovat MECH?“ zajíkla se nadšeně, co jí oháňka opět mávala ze strany na stranu, jakoby snad chtěl malovat. V očích Hanky se rozblyštily radostné jiskřičky - z magie země byla vždycky v čirém údivu, neb přece představoval středobod jejich světa. Nebýt země, nebyli by oni - nebylo by totiž vůbec nic! „A jak to děláš? Prostě na to pomyslíš? A umíš vyčarovat i něco jiného?“ jazyk se jí div nezauzloval, co se ho ihned musela poptat na to, co všechno vůbec taková magie uměla. Umí vyrůst stromy? A humálně je shodit, když je potřeba? Mluví s ním rostlinky? A zvěř? A- Nebylo to úplně na škodu. Sic to mohlo Xanderovi působit otravně, no... jednou ho to přece potká s vlastními vlčaty - teď mohl trénovat!
Nad jeho poznámkou o bojích pouze pokývla hlavou, sebevíc ho chtěla rozvíjet. Osobně o jeho minulosti nevěděla pranic (jak by mohla? Tak moc se zase nekamarádili! Ale můžu se ho zeptat, a to pak kamarádi budeme!) a s dávným vyslechnutím Arryna věděla, že pro některé vlky to nemůže být vůbec lehké říct nahlas, natož zpracovat v sobě samém. S radostným úsměvem však našpicovala uši: „Vážně?! Tak já tě na oplátku zavedu do takových podivných jeskynní, co jsou v Tundře!“
V tu ránu už ale zaslechla prapodivné zvuky - podívala se po vysokém samci, zda o tom on něco neví. Může se optat kamínku! Ty k zemi patří! „Slyšíš to taky? Co to je?“ zamýšlela nahlas. Pokud by to byl nějaký člen smečky, určitě by zavyl... Žeby se k nim zatoulal nějaký tulák, co šel na lov? Hranice ale musel cítit!

<< Úkryt Alatey

S pokýváním hlavy naslouchala popis rostliny a snažila se představit její květy (který byl jedovatý! To si musela zapamatovat!), ačkoliv jí to dvakrát tak nešlo - v tu ránu z jejího hrdla ale vybublal zvonivý, tlumený smích, se kterým se jala na samce vytočil hlavu. S tím si ještě Alateyští užijí své zábavy, pomyslila si se zaculením, a jeho děti musí být vtipálci po něm! „Pokud ji někdy najdu, radši ji přinesu na kontrolu. Je květ jedovatý už při dotyku, nebo jen když ho sníš?“ A jak ví, že je jedovatý? Nedejbože snad... Ále, který mameluk by nakráčel k cizí flóře a hned ji chtěl ochutnávat? ...No, takové vlčata... „Ach tak tedy!“
„Škoda,“ podotkla s mírně zasmušilým výrazem - ráda by s ním probrala jejich výpravy a popsala mu tu zvláštní jeskyni z rampouchů, na kterou narazila. Ale severu se teď stejně musíme vyhýbat! Uvidíme, až co řeknou průzkumníci. Teda, průzkumníci... Pak se ale překvapeně nadechla: „Jé, vidíš vlastně! Musíme Cinder donést nějaký mech do pelíšku, ať má pohodlí,“ zamávala ocáskem, automaticky očekávající, že bude rodit v avaru - doma. Doposud se jí nedostalo, že by vlci chtěli skrz větší soukromí své vlastní úkryty (a popravdě by jejich logiku ani nepochopila), a tedy nepočítala s tím, že by mohl mít pár (teda vlastně jenom vlčice) jiné plány.
Zamyšleně naslouchala vlka s pořádnou hřívou a místy mu přikývla - až ji zahřálo u srdíčku, jak o své partnerce pěkně mluvil, sic se její srdéčko jemně stáhlo. Au. „No jo, to už bude tou rolí obránce!“ s dalšími slovy se na něj však překvapeně podívala, „myslíš? Já si vždycky myslela, že když prohraješ bitvu, domů se nestihneš ani vrátit. Ale je pravda, bude asi horší mít výhru za sebou a nemít se kam vrátit...“ s krátkým hm-hm velevýznamně pokývla hlavou a mávla přitom ocáskem: Ó ano, to dává větší smysl! Nad takovými věcmi nikdy nepřemýšlela - válka nikdy neohrožovala její život. Zato ten Arrynův...
„Celý?!“ nevěřícně na něj vykulila očka, co intuitivně kráčela k místům, kde se dostanou k nejbližším hranicím. Cinder cítila - nebyla se však jistá, jestli to náhodou nebyl pach toho, jak tudy prošla. Avar se přece jen rozpínal po hraničním pohoří jako takovém. „Tak to nevěřím!“ zazubila se, „není to přece jen nějaký blud? A je to alespoň v horách?“ vyptávala se dál, přesvědčená, že tohle místo musí se svým kolegou po diplomaciích najít. Doufám, že je blízko těm jeskyním, co jsem našla!

Xander

Za pochvalu spokojeně zavrtěla ocáskem a už-už vlkovi věnovala rozzářený úsměv, aby věděl, jak ji ten komentář potěšil. „Děkuji!“ Ba ne! Komu by se takové věci přece nelíbily? Na cestě taky můžeme narazit na Cinder a třeba mi ti dva konečně poví, jak se poznali! Ó áno, to by slyšela ze všeho nejraději! Nebo by jí snad mohli odpovědět na to, jak pojmenují své ratolesti? A bylo vůbec správné se na takové věci vyptávat? „Můžeme zkusit najít i tu Siobu? A co vlastně dělá? Jak vypadá?“ vyptávala se hned, nechtějíce, aby jejich řeč stála. To by taky bylo nadělení, kdyby byl její společník nevýřečný!
Nad neznámou tulačkou, co se téměř po hlavě vrhla Einarovi za ocas, pokývla. Nemusela být tedy nutně někdo, koho by Alateyští měli už dávno znát... jenže... jakou spojitost tedy měla s jejich zrzavým alfou? Ale vůbec, hlavně, aby se dostali k úkrytu oba v pořádku! Možná by bylo fajn hranice hlídat i pro ně? Kdyby nedejbože přišli na půlky... tichounce se zajíkla - tak tenhle scénář byl rozhodně odporný! Modravé světlo na severu nemohlo mít sílu sekat vlky vejpůl! ... Ale magie ano.
S mírně zježeným kožíškem se rozťapkala přímo za hřívou velikána, pokyvující mu hlavou: „No to si piš! A nevíš, kde je vlastně Arryn? Musela jsem ho v úkrytu úplně přehlédnout!“ posteskla si: brzo ale mručela nad tím, že se ještě pořádně nevyspala. Stažené mraky a mlhavý pohled na avar nebyly něco, v čem by Cinder (matku! novopečenou maminku!) a ani "severní" výpravu chtěla nechat vandrovat osamotě. „Můžeme vystopovat Cinder,“ navrhla, „ta mlha je taková... divná.“

>> Alateyská smečka

Místy se Hanka jala zapojit do konverzace, moc to ale osobně nehrotila - vlků (a vlčat! Roztrhl se tu pytel s vlčaty a až se Cinder pořádně zakulatí... No, bůh žehnej!) tu bylo až-až. O nadbytku by ale v rámci smečky zase mluvit nemohla, protože se přece jen každý v něčem našel a mohl tak být prospěšný smečce. Když si vzala jejich novopečené učedníky, měla radost z toho, jak se Einar mladou krev jal zapracovat do smečky: jednou, až na to budou dost velcí, se připojí k jejím řadím a nebudou muset procházet od začátku těmito věcmi od znova. A taky to musí být fešná věc, se kterou se pochlubit. Mít mentora, to rozhodně nemůže být jen tak! A ještě si ho sám vybrat a... rozplývala se ve svých představách.
Koutkem ouška zaslechla něco o kappa vlkovi z Daénské smečky (proč do ní máme cestovat, když máme Daén zrovinka tady?) a byla bývala se ho na něco i zeptala, jenže jeho obklopení vlčaty a takovou Vé jí dvakrát k srsti nebylo - vyhnula se tedy tomu, aby se jej šla na něco zeptat. Být okolo místní omegy nebylo dobré: přitahovala oheň. A na takové si Hanka dvakrát tak nepotrpěla.
S jemně napjatou čelistí svůj pohled raději přesunula ku Xanderovi, který byl zničehonic sám - Cinder věnovala drobounký úsměv na odchod a sama se zvedla. Jít napřed, to by se hodilo... Ale, no... Zadumaně se podívala po Doubravce a Astrid, které rozmlouvaly a s tím se na svou sestřenku usmála, poočku naznačující, že si půjde promluvit se samotným samcem. Kde je vůbec Arryn?
„V Tajze mají dobré zajíce,“ podotkla, co k němu přešla, „před sběrem kleští můžeme nějakého ulovit. Anebo něco většího? Až se vrátí ze severu, budou určitě unavení už jen tou cestou. Kdoví, jak je to daleko..“ vzdechla z mírných obav, nu brzy se z toho oklepala: „Ale jsou to siláci! A s Einarem šel jak Vidar, tak taková černobílá vlčice. Doubravka mi pověděla, že se prý asi znají... Viděl jsi někoho takového někdy okolo hranic?“ optala se jej zvědavě, ať řeč nestojí (ačkoliv v Hančiné přítomnosti by se jeden divil, že se vůbec zastavit umí). Aby byla Alatey úplná cizinka a znala alfu... Co koluje za drby? Po výpravě to musím omrknout!