Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S drobounkým úsměvem pokynula Rainerovi - ale jistě, že měli! Kdo by si taky neproklepl samce, co se zdál již nějakou dobu cestovat s její vlastní rodinou? Pak si musím najít i Stinu! Ta byla pořádně chladná, určitě by do severu zapadla. Zda-li pak se nakonec přidala? Nedejbože se jí na severu něco stalo, že ještě nedošla? Ale to by určitě dal Einar vědět... Co nad tím tak přemýšlela, věnovala jejich zrzavé alfě krátký pohled. Neobjevil se totiž ani Vidar. Možná, že se spolu zdrželi...? Snad se taktéž nerozhodli udělat si vlčata! To by bylo nadělení - to by si toho Arryna jako pomocnou loveckou sílu vzít musela, aby se měly matky smečky nejlépe, jak mohly!
Ale žeby se zrovna černo-bílá vlčice pasovala na matku... No, přece jen s ní prohodila tak dvě slova na to, aby věděla, jaká vlastně byla!
S tím zvědavě nastražila ouška - tak to přece jen byl nějaký ten příbuzný! A jaký smysl to hned všechno dávalo musila se radovat, to ve smečce Einar alespoň bude mít někoho, s kým si bude moct o domovině popovídat! A zdálo se, že právě k tomu dochází. I proto Hanka pokorně pokývla hlavou, „ale jistě,“ a s tím se s úsměvem podívala po Doubravce, která chudina asi už nemá, kam by od jejích otázek utekla. „Věřím, že se ještě uvidíme, Rainere,“ zmínila letmo, co se už-už zvedala, „to si piš. Vezmeme to po té stezce, co jsem ti chtěla ukázat, a...“ a tím už se zvesela za jejich kráčení rozpovídala o tom, kde by mohla najít pár zkratek z Tundry, které si tu Alateyští kvůli lovům našli - musela ji přece vzdělávat, ať si taky neudělá pořádnou zatáčku jen proto, že by nemohla vystoupit do hor!

>> Hraniční pohoří

Jak ráda by jim pověděla všechno, co tak málo pochytila z výpravy na sever a jejich příchodu domů - no žel se nedalo, protože přišel Einar, na kterého dvojice tak nadějně vyčkávala (Hanka ho ráda viděla! Znamenalo to totiž větší šanci pro to, že se Rainer snad přidá!). Jen škoda, že jsme nestihli to kleští. Musím si na to Doubí odchytit, co bude času! V té Oáze se muselo stát něco magického! Jak jinak by ho totižto cítila tak daleko? Žeby... získala superčich? To by ale taky moc na rozumu nebylo postavené, když se na ostrovy dostala zdánlivě nedávno. Nebo snad magie fungovala odlišným způsobem, než jak si myslela doposud?
Coby ale zdlouhavě filosofovala, když tu měli alfu! Věru toho chtěla stihnout ještě víc, nuž na druhou stranu ji těšilo, že po jejím příchodu zas tak dlouho nemuseli přemítat, co dělat. Zrzavý tu uměl být jako na zavolanou! Přistoupila proto k Doubravce, ať mu nezavazí při pohledu na Rainera a sama věnovala vlčici drobný úsměv - Einar to určitě nemyslel zle. „Pak mi musíš povědět víc o tom setkání,“ pošeptala směrem k svojí sestřence, aby nevyrušovala dvojici obrů, „na ten tvůj silný čich... No, tvoje smysly si umí vybrat,“ uškrnula se na ni škádlivě. Něco na tom přece muselo být, za tím si stojím!
Když se teď však po tom Doubravčitém objevu v porovnání s jejich alfou dívala... To je mi ale hezká shoda náhod! Ale Fiske, Arvid, to taky zní jako z jednoho brvu. Hory jsou mu blízko, Einar je taktéž rád - dokonce z nich je...! Ostrovy snad přivedly další příbuzné? To by se mohlo taky poštěstit Vločce- nebo dokonce Arrynovi! Jak ráda by byla, kdyby zase dostal šanci potkat někoho ze svých blízkých!

S pohozením ocásku se na Rainera zazubila. Však on ještě uvidí, jak dobře mu u nás ještě bude! Žeby nám nebýval dal ani šanci? Ale je pravda, že na území už nám kdosi při našem příchodu s Arrynem hulákal, a Einar v úkrytu nic... Třeba bych pro něj měla dojít? To bych ale taky mohla udělat ostudu! No jo, no jo, jejich alfa se nezdál moc činit! „Tak to mě pak nech pozměnit - budeme s Doubí obě rády, pokud se pro Alatey rozhodneš!“ coby si s tím jeden dělal těžkou hlavu! Ačkoliv by se jim takový samec do smečky nepochybně hodil, co se teď mají narodit ty vlčata... No jéje, to aby za nimi zrzek uháněl tak, až se za ním cesta rozhoří!
S tím se však zvědavě podívala po své sestřence, nad kterou jenom s hravým úsměvem prohodila tlapkou gesto, ať se nad tím netrápí (ještě to tak, to by se Rainer ledva chtěl přidat! Třeba ho zlákalo i Doubravčino teplo a nejen horský chlad? No jéje! Ale vlčata až na jaro!). „S Arrynem jsme ulovili kozu, tak mají alespoň kus teplé srsti pod zadek a něco na zub. Vločku jsem ještě nepotkala, no o tu bych neměla strach,“ usmála se a musila si pokývat hlavou: nepochybně by volala, pokud by potřebovala pomoc. To už ale naslouchala jejich společníkovi, nad kterým překvapeně zamrkala - nevěřila vlastním uším! „Až v Oáze?“ wow, wow!, tak to musel být pořádný zážitek. Ani nevěděla, že tu nějaké takové jsou!
„Ále, vy dva, však jsem taky myslela za hranicemi!“ krátce se tomu zasmála, holt se občas takové nedorozumění stane! To bych si pořádně zavařila, kdyby na to Einar přišel! Hrůza postihu, kterým tehdá obdařil právě Vé (tedy ohněm myšleno, samozřejmě!) se chtěla zuby a drápy co nejdýl vyhýbat. Nejlíp navždy! Ještě teď by se jí srst ježila, když nad tím přemýšlela. Fuj! „Teď je ale pravda, že by ses, Rainere, mohl ztratit mezi našimi dočasnými návštěvníky. Na severu se stala nějaká velká nehoda, tak hrst z těch zraněných dostala povolení tu být ošetřena,“ zamyslela se žertovně - dovolovat si tak ale nechtěla, aby neskončila špatně! „Jak jste se vůbec vy dva v té poušti potkali? To není jen tak, co by se tam vlk s tvou srstí objevil,“ optala se se zájmem vlka, načež svůj pohled adresovala Doubravce, „vsadím se vám, že to byla nějaká magie! Ta tu je všude!“

Zvesela se na své dva novodobé společníky usmála - byla ráda, že po střetu s mrtvým nebožtíkem se nesetkala s dalšími mrtvolkami. To by taky bylo, najít tu jenom kostičky z Doubravky! Co bych s nimi asi dělala, stavěla? Zabránila pobavenému smíchu a už-už naslouchala, co jí dvojice říkala. Nechtěla být přece za nějakou neslušnou vlčici, když už byla nějakou tu chvíli kappou Alatey! „Moc mě těší, Rainere. Máte zajímavé přízvisko!“ podívala se po něm se zvědavým, zamyšleným výrazem, sic nahlas se neptala, protože by se to neslušilo. To tak, ještě mne za to pokárá jeho náramná kolegyně!
S úsměvem mu pokynula a zrovinka tak se pokusila, aby do toho vlčici nějak zatáhla. Nerada by, aby spolu s rezavým obrem vedla samostatný dialog! „Alateyská smečka je na zimu tím nejlepším, co jsi si mohl vybrat,“ samovolně se drobounce vypnula, aby dala najevo svou hrdost na smečku, „ačkoliv tu může být chladno, věřím, že tobě to nebude činit žádný problém!“ A opravdu - jaký huňatý se zdál být! Ledva ale sahal po tlapky Arrynovi, co měl k hustotě navíc takovou... Jinou atmosféru. Aby se Hanka přiznala, její kolega se vůbec nezdál srovnatelný s ostatními vlky.
„A ty jsi se konečně dostala domů,“ zazubila se na oplátku Doubravce, „zjevně jste se potkali na cestě do avaru...?“ Tušení, že právě rezavý vlk nesoucí určité rysy Einara musel být pachem, za kterým se Doubí tak hnala, ji téměř... pobavil. Že by ji očaroval až tak silně, že ho cítila na hony daleko? V tu se jí ale očka o cosi pootevřela - vždyť oni nemůžou tušit, o čem právě promluvila! „Oh- omluvte mě! Avar se říká srdci naší smečky. Určitě se vám to bude hodit do slovníku, když teď oba budete patřit do smečky.“ S dalším úsměvem je tak vlastně uvítala (teda, ne, že by měla pravomoce někoho do smečky přijmout, ale představit si je tam už mohla-!) a už se popravdě nemohla dočkat, až je oba uvidí v úkrytu. Čím víc členů, tím líp na tom budou, až se narodí ta vlčátka!
Se zamyšlením se však povytočila zpátky na cestičku, po které přišla. „Tedy, nevím, zda se takhle při měsíčku alfa objeví... Ale mezitím bychom mohli nasbírat nějaké kleští a větvičky, ať se rozhýbeme co myslíte? V naší smečce je zvykem čas od času udržovat oheň, u kterého se ostatní mohou zahřát a myslím, že by alfu potěšilo, kdybyste přinesli nějaké ty zásoby!“ navrhla jim - přece tu v tom mrazu nebudou postávat a čekat, až jim umrznou zadky! A pokud by jim s tím pomohla a pak to všecko hodila na ně, mohlo by to jak Doubravce, tak Rainerovi pomoci v tom získat si u Einara nějakou tu hvězdičku navíc. Ona sama už pomohla Vločce a splnila svou loveckou povinnost, zas tolik toho na triko nepotřebovala!

<< Úkryt Alatey

Ocáskem radostně v protáhnutí mávala ze strany na stranu - přestože byla ještě tma jak v pytli, už teď jeden mohl pocítit, jak se příroda znovu probouzela. Vzduch byl pořádně chladný (no jo, ty hory!), poměrně hravý a snad jakoby cítila... Žeby se mnou voda zase chtěla mluvit? Už je uražená teda pěkně dlouho! Čím déle však pohledem putovala po obloze, docházelo jí, že to nebude jen tak, neb se k nim hnala dost rozzlobená mračna. Bouřka? Ještě, že se jí s Arrynem vyhnuli! A Vločka taky! Snad už je někde v úkrytu? Božínku, já hlava děravá se ani nepodívala! Ale otáčet se zpátky a hledat svou drahou kamarádku někde v těch ruinách, zatímco by se mohly začít ozývat hromy... Fujtajb!
S pevným rozhodnutím zůstat venku se porozhlédla, zda-li tu nenajde nějaké zatoulané zvíře a už-už se její tlapky rozešly nestálým krokem po avaru, co byl zalehnut v tmavé roušce. Ty prý takovou věc cítily na míle daleko - ale kdoví, co je na takové věci pravdy! Jako lovec by jim přirozeně měla rozumět trochu víc, než kdejaký tajtrlík ze smečky, ale zrovna těmto věcem neuměla přijít na kloub.
...Teda, možná až doteď. Její pohled samým udivením spočinul na drobném netopýrovi, co už na téhle stezce musel nějakou tu chvíli ležet - jak se to ale stalo? Žeby ho někdo ulovil a jen tak nechal... Ale krev nikde? Snad chudák pošel? To by bylo vniveč, neb takové zvířata zásadně nejedla. Chudák mohl něco sežrat a riskovat tak smečku...! Opatrně se jala předními zoubky tvora vzít (kdo by taky chtěl až moc šahat na nočního čerta, žejo!) a přenesla ho pod jeden z keřů, kde netopýrkovi uštědřila řádný odpočinek. Třeba teď dojde pokoje! Kdoví, co se tomu nešťastníkovi stalo.
S trochu pochmurným výrazem se však nedala zastavit a pokračovala v tom, kde skončila - to už jí do čumáčku taky udeřil důvěrný pach, za kterým se hned vydala a brzo se tak objevila před Doubravkou a...? „Ahoj Doubí!“ zazubila se ihned na svou sestřenku, „vidím, že jsi se vrátila v celku- to je moc dobře! A ještě ve společnosti,“ zmínila se s drobným překvapením, co se na neznámého vlka usmála. Vypadal... No, vedle drobné vlčice vypadal poměrně komicky vysoce! „Zdravím!“ pokynula mu slušně, co očima mezi dvojicí těkla, „jmenuji se Hanka! Očekávám, že tu vy dva nepostáváte jen tak...?“ nakrčila zvědavě obočí. Žeby Doubí zapomněla, kudy do avaru? Nebo se snad chtěl zvláštní, rudý vlk přidat? Skoro takový druhý Einar, huh!

Nikdo jí dvakrát nemusel říkat, aby se nestyděla a udělala si na kolegovi pohodlí (a že mu to určitě nemohlo být nepříjemné! Ještě aby si stěžoval!). Co by vám bývala pověděla - vyspat se na někom, kdo je heboučký jak polštářek Hance samozřejmě přineslo sny, ve kterých se procházela po té nejjemnější trávě, co jeden kdy zažil! A panečku, byla to teda taky podívaná! Bylo to snad poprvé od příchodu na ostrovy, co se jí takové patlavé zvláštnosti zdály... A jak blízko srdéčku jí uhodily! Asi to bylo tím, jak se s Arrynem bavili o rodině?
Ať už to bylo jakkoliv, po záživném probuzení se dobré tři časy musela ohlédnout po tom, kde ty její vlčata vůbec zmizela a ještě dýl trvalo uvědomění toho, že vůbec žádná nebyla. Au! Prázdno a těžkost bijícího orgánu uvnitř nebyla nijak příjemná - sny ale bývaly sny z určitých důvodů, a tak se nad tím vůbec dlouho netrápila (to by teda chybělo, kňourat nad něčím, co nikdy nebylo a vůbec... nikdy zjevně nemusí být). Ačkoliv se tak ještě chvíli povalovala a všemožně se snažila přitulit k spícímu tělu jejího kamaráda, snažíce se zahnat zbytečný smutek, nakonec jí to nedalo - vzduch je nejlepší doktor!
Co nejtišeji se zvedla, přející si, aby si hnědavý vlk ještě pořádně odpočinul a už-už si to chtěla vyrazit ven, jenže... Jenže jak pěkně on vypadal, když spal! Tělem i duší se bránila zdlouhavému "awww", co jí bublalo v hrdle a jen stěží se odtrhla od pohledu, co se jí naskytl. Kdyby se tak viděl, ani by neuvěřil, že je to on sám! Ježiši, ten vlk umí být tak roztomilý, roztékala se na své cestě z úkrytu, jestlipak se tak umí tvářit i tehdá, co nespí?

>> Alateyská smečka

24 bodů: libovolná magie -20, 5 kmš -3
Prosím, škemrám připsat: 20kmš + 1 rubín + Libovolná magie - led

Zapsáno.

Všechno nejlepší, Mois Gris! Devět let a furt to nejednomu přijde tak, jako by ses tu objevil teprve včera! Mnohé si zažil, až by se jeden divil, že se po každém úpadku neaktivity dokážeš znovu postavit na nohy - a to především snaživými adminy a velmi přátelskou komunitou, co u sebe umí moc hezky držet. Každý si v tobě najde to svoje!
Za tu dobu jsi opravdu pořádně povyrostl a všichni jsme jasně přesvědčení o tom, že právě do krásy! Občas jsi ty i my nepříliš aktivní (až se jeden lekne, jaké bude pokračování - jestli vůbec!), ale to, co po takových "temných" časech přijde, je opravdu suprové - všechny ty akce a pozornost na to, aby se příběh opět o velký kus posunul...!
Možná, že to člověk může brát jako takové chvíle odpočinku, co hra i lidé přirozeně potřebují. Teď jsme ale určitě všichni odpočatí až-až, a tak vzhůru dalším úspěšným dnům naší hry!

A že ho nemáš jen ty! Ale věru, ten kožich by se k tomu asi moc nehodil. Leda by si ji udělal s nějakou sněhovou královnou! Vločka, sníh, ono by to šlo moc hezky do sebe! Někdy se jí musí optat, jak se jmenují její sourozenci. Jak by své děti pojmenoval ale takový Arryn? Vypadal na to, že by si na takových věcech dal opravdu záležet a vymyslel ty, co by měly nějaký velkolepý význam. „Ale coby,“ odporovala mu hravě, „vsadím se, že bych někoho našla. Třeba tvoje dvojče!“ no jo, ne nadarmo se říká "udrž to v rodině"!
Souhlasně mu pokývala hlavou - Vločka tu byla přece jen hlavní pečovatelkou, a tak by měla zastávat nejsvatějšího slova. Ještě by jim mohla pěkně vyprášit kožichy, kdyby to udělali jinak, než chtěla! Ačkoliv... No, u bělavé vlčice asi hrozilo spíš to, že se po nich chvíli bude mračit a pak to hodí za hlavu! Arrynův smích (který zavinila ONA! Právě ona sama - jak hrdá na sebe byla!) jí pysky okamžitě zvedl do rozzářeného zazubení, aniž by nad tím dvakrát přemýšlela. Ten by i smutný mráček dokázal rozveselit! A jak pěkně u toho zní! Pokud bylo něco, co jí umělo zahřát líp, než oheň, byl to právě kolegův smích. „Tak bychom si udělali nové!“ vrhla po něm hned spiklenecky, než vykulila hrůzou oči (srdéčko se div studem nezastavilo, sic hned nato jelo bez přestávek), „jako- jako z bahna! Udělali bychom vlče z bahna a Cinder by sotva něco poznala! A kdybychom tam hodili pár kamínku, ani Xander by nepochyboval, že to je jeho potomek!“ Snad se nebudou všechny až moc podobat na její kamarádku - to by si taky někdo mohl pomyslit, že je měla právě s Arrynem!
A právě tahle myšlenka ji ze všeho na tom nejmíň těšila. Že by její kolega snad měl děti s někým, kdo nebyl... Ále! Ten má tolik starostí o smečku, že by na vlčici oko nenechal!
„Já tě moc ráda zahřeju!“ vypustila z tlamy s perfektním načasováním. S hnědým vlkem po boku se jen těžko uměla ovládat a možná, že bylo na čase poznat takovou Stinu... Nebo by se mohla sblížit s Xanderem? Ať už to bude jak chce, teď se chtěla hlavně prospat! Radostně cupitala po jeho boku a co si lehl, už se neostýchala se k němu pořádně přitulit. Ha, a teď už budeš úpět, že je ti moc horko. A alespoň budu mít jistotu, že se mi nebudeš zvedat na nějaké obchůzky v tuhle večerní dobu! „Jen aby k nám vyčerpáním taky nepadla,“ zasmála se, co po něm hodila zraky, „pokud se Doubí vrátila, už by se pomalu mohly vracet... Vidíš! Ta taky utekla za neznámým pachem. Ostrovy ji zmanipulovaly, aby taky měla vlče,“ zasmála se mu přímo do kožíšku a nemohla v tom přestat. To by Einar rudl vzteky! Už teď mu to nemohlo vyhovovat. Nebo znal ostrovy a měl nějakou svou strategii? Ať už to bylo jakkoliv, vkládala do nich jako do svého vůdce svou důvěru. „Ale ty voníš ze všech nejlíp. Taky bych za tebou utekla, kdybych měla,“ zamyslela se nahlas a byla by o tom filozofovala víc, kdyby jí tlamu nezabrzdilo zdlouhavé zívnutí.

Spokojeně zamávala ocáskem a drobně se zasmála, co do ní drcl. Ále, však on ví - on zná! Pokud měl být na celičkém světě jeden jediný vlk, o kterém by Hanka mohla říct, že by ji poznal mezi tucty kopií, věřila, že by to byl právě on! „Kdyby nevypadal, že je s námi stejně stará, tipla bych Vločku na tvou dceru, nebo mladší sestru,“ usmála se po něm upřímně. Jejich vztah byl z pozorovatelského soudku moc krásný!
Tahat kozu až do úkrytu vlastně nebyl takový horor, jak se jí po výšlapu zdálo. Ono to chtělo jenom chvilku spočnout! „Jen jestli je možné, aby existovalo něco lepšího, než ty,“ poškádlila ho zvesela, co se podívala po jejich úlovku - pachů tu bylo víc, než dost, ale zatěžko říct, které z nich byly někoho volného. Nebo by s tím měli počkat na Vločku? Ále, ta jak přijde, ledva bude plandat tlapkama! Už bylo přece jen pozdě... Je to šikovná vlčice. Určitě se brzo vrátí, ani si toho nevšimneme!
To už ale ouška zvědavě natahovala, co použil to divné slovo. Už kdysi ho zmínil, no dodnes si Hanka dobře nemohla takového "dvojnožce" představit. Neopeřené kuřata? Nebo snad nějací plazi? „Ale coby! Když si k sobě najdeš vlčici tak úžasnou, jako jsi ty sám, budou určitě mnohem lepší, než ti dvojžky,“ zkrátila si to slovíčko, aby jí šlo líp přes jazyk a už-už zvědavě pozorovala Arrynovu taktiku - občas mu pomohla a zkopírovala jeho pohyby, ale dvakrát tak se do té zábavy nezapojovala. Nechtěla to natrhnout víc, než bylo potřeba! „Já si jenom teď nejsem jistá, kde mají ty vlčice svoje pelechy. Asi se jich budeme muset zeptat. Nebo můžeme počkat na Vločku a udělat to zaráz s tím, co přinese!“ Té by se tak hodilo něco, v čem to přenést!
„Oba jsou tak hnědí - jejich vlčata budou, jako by ti z oka vypadla,“ zasmála se provokativně a spiklenecky po něm mrkla, „můžeme si jedno ukrást- nebo, no, vypůjčit. To by ses teprv mohl předvést v roli strýce!“ navrhla mu a už si malovala, jak by taková věc probíhala. No jo, ale to vlče bychom Cinder museli vrátit v jednom kusu... A vlčata jsou křehké, to by se nám nemuselo povést! Božínku, to si musí dobře zapamatovat, jak vypadají, aby je pak poskládali do původní podoby!
Rozhodně ji nemusel dlouho pobízet - jak byla ráda, co do žaludku něco dostala! Pravda, šlo to ztuha a moc si toho nevzala, ale božínku, to byla dobrota! Ocásek se jí samou radostí rozhoupal. Brzy se ale zastavila, protože věděla, že by takové Cinder něco takového bodlo - pokud tu vůbec byla! Už bylo ale pozdě... „Už bych to dneska zabalila,“ prohodila, co si labužnicky oblizovala tlamu (ale fakt se držela, aby si víc nedala! Vločka bude mít taky hlad, až přijde!) „A to bych tě mohla využít jako osobní hřejivý kožich,“ uškrnula se po něm, „stejně bych tě k hranicím teď nepustila!“

Nemohla si pomoci od radostného zazubení, co se jí rozjelo po pyscích - a jak teplo jí i přes horské počasí bylo! Arryn byl opravdu úžasný společník, po jehož boku nejednomu pořádně zaplesalo srdéčko (určitě nebyla jediná!) a Alatey by měla být sakra pyšná, že ho má. Teda, ne, že bych dvakrát tak poznala nové vlky. Taková... taková Stina! Té bych se určitě měla vetřít do přízně! No jo! Nebo se dostat pod kůži Cinder dřív, než po ní bude cvakat zubama, aby se držela dál od jejích vlčat. Sebevíc zvláštní jí její březost přišla, už se nemohla dočkat, až ty děcka uvidí!
Vděčně mu kývla hlavou: „Moje rodina je i tvoje rodina,“ jala se ozvat, „doufám, že to ti je jasné!“ Určitě se někdy najde alespoň jeden vlk z jeho minulosti! A do té doby... „Jsi adoptovaný. Teda- Tak bych to asi říkat neměla, ale- myslela jsem to dobře! Jakože jsi teď pod mými a Doubravčinými křídly. Jedna krev a tak,“ zazmatkovala trochu, ale co - kolega to vždycky pochopí! Ještě aby ne, to bych tu tak ledva měla co dělat! Ale vůbec, na adopci nebylo nic špatného, sic... Asi to mělo své pro a proti. „Chtěl bys rodinu ve smečce? Svoji, nebo, nebo i svoji svoji, víš co. Nebo obojí!“
S příjemným pocitem po celém těle se sama chopila kozy a už-už si to s Arrynem štrádovala nazpátek, zvědavá, koho (nebo možná taky co! Nějaké nové drama by vlastně nebylo tak překvapivé) v úkrytu vůbec potkají.

>> Úkryt Alatey

Bez sebemenšího pípnutí naslouchala tomu, jak se její přítel rozhoupal k tomu jí o sobě něco říct - a že z toho byla věru zaskočená a vlastně... vlastně hrozně smutná! Překvapovalo ji, jak vlk s tak nahuštěně psanou minulostí fungoval tak, jako právě Arryn. Vracet se do života podobnému tomu, co zažil hrozně dávno před tím vším bojem... Nechat za sebou znovu vše, co jeden zná... Nedokázala si představit, že by něčím takovým prošla a fungovala jako každý obyčejný vlk, co nikdy nekráčel údolím, v němž fauna rostla z krve vlků. Nebyla si jista, jestli je soucit to, co zrovinka Arryn potřebuje (pravda byla taková, že svého kolegu v tomhle ohledu ledva znala a tak bylo těžkým dělat cokoliv) - její oči jím však byly zalité, neb jí bylo neskutečně líto, čím si prošel. Ale potřebují takoví vlci soucit? Když už si tím jeden projde, je na to dost pozdě! „Jsi hrozně statečný vlk,“ podotkla, „chce to velkou odvahu se zvednout a začít znovu nehledně na to, jaké jsou zrovna podmínky. Děkuju, že jsi mi to řekl,“ zkusila se drobounce pousmát, ale do smíchu jí moc nebylo - a tak se jenom otřela o jeho rameno a zůstala mu nablízku. To přece každého povzbudí, no ne?! „Tyhle ostrovy ani moc dobře neznám, ale myslím, že tohle místo ví, jak se o vlky postarat, aby nebylo poskvrněno. A kdyby přece, tak tu jsem pro tebe. A Vločka a smečka taky, to si piš!“
Se zadumaným hmm mu pokývla hlavou - to ona by lovit mohla furt, a že to dělala celý svůj život! Zda-li někdy lovil ryby? Určitě musel! To je teprv lov na nové úrovni, okřávala své pysky do drobných úsměvů, s nimiž se dívala po Arrynovi. „Věřím, že Alatey je přesně to pravé pro tebe. Jsem moc ráda, že jsme se tu tehdy přidali!“ Kolega očividně uměl svá slova volit moc dobře - sama si představila budoucnost, jakou si maloval a neodpustila si příjemné šimrání v bříšku. Taková idylka byla opravdu něco hezkého. „Co se přidala Doubravka jsem si začala uvědomovat, jak moc mi moje rodina chyběla. Ta tady by ji určitě mohla nahradit, ale mít něco vlastního je přece jen jiné,“ krátce se odmlčela co se k hnědému přitulila, „tvá společnost mi toho však hodně dala,“ neurčitě se usmála (kdoví, co tím chtěla říct) a s protáhnutím se dostala zpátky na tlapky.
„Tak jo, pojďme to dokončit. Odtáhneme to přímo do úkrytu, tam se určitě najde někdo, kdo umí oddělit kůži od těla!“ a někdo s magií vody by to mohl trochu vyčistit, kdyby to šlo. Ale udělat to starou dobrou cestou přes sníh... Ále, ještě uvidíme! „Hlavně nenápadně před Cinder a Shine a... ježíšku, asi se musíme zeptat Einara, kdo je ta druhá kulička,“ zakňourala. Moc se jí do toho nechtělo, protože už tehdá jim neřekl jméno a to mohlo znamenat, že to nemělo být dvakrát tak veřejné - a Hanka by jenom stěží udržela mezi ostatními členy tajemství, když by si po správnu měli všechno říkat!

Zatěžko říct, co pro Hanku takové partnerství vůbec znamenalo. Někdy by se určitě chtěla postarat o to, aby okolo sebe měla rodinu (pořádně velkou, jakou vždycky chtěl taťka!), jenže od zažití mírného kulturního šoku ve fungování smeček cítila, že by první ráda něco dokázala. Mít potomky mohla mít kdejaká vlčice a byla to věc, na kterou měla ještě spoustu času - proč ho teda nevyužít k něčemu... něčemu míň přitaženému?
Pobaveně se podívala po svém kolegovi, co neměl zábran. A pokud ne on, proč by musela ona? Avar byl sic míň příjemný v porovnání s hezky zařízeným pelechem... Přešla k němu, aby se k němu mohla přitulit a vyhoupla svou hlavu na jeho bok. Komu by se taky chtělo ji mít na té studené zemi! Brr! „Razer!“ vyjekla nadšeně, div nevzplanula nad svým vášnivým projevem (asi tak, jako tehdá Einar), „jo, tak přesně ten! Bavil ses s ním někdy vůbec pořádně? Další delta, co musím někdy poznat,“ postěžovala si mu přímo do srsti, jakoby nestačilo, že mu za chvíli vymluví díru do hlavy. Ále, ten už je dávno zvyklý! „Já jsem se na ně popravdě ani pořádně nepodívala. Ale byly hodně podobné tomu šedému, asi to byl jejich otec. Na tuláka ale taky dvakrát nevypadal...“ přimhouřila nad tím oči. Nechal snad jejich alfa, aby si tu člen nějaké cizí smečky udělal děcka s členkou jejich smečky? A vy starejte se, no jo! Ale přece jen je jednou delta naší smečky, tak proč by ne. Ty vlčata Alatey ještě budou k užitku! Takhle nad nimi chudáky hudrovat, vždyť ony za nic nemohou, pomyslila si, co už zvědavě pokukovala po Arrynovi. „Einar by je nenechal jen tak jít. Ani Shine,“ usmála se. Muselo být tolik věcí, do kterých jako kappy neviděly! Už jenom to bylo dobrý důvod, proč na postavení postupovat, jen co to půjde.
Zamyšleně nad tím zahmkala. Jak by si ona představovala své vlčata? Chtěla je vůbec? „Hodně se mě vyptáváš na rodinu, kolego,“ potuleně se uškrnula, „že bys potřeboval nějaké rady v milostném životě? To abych to věděla jako první!“ poškádlila ho, co sama hledala, jak mu odpovědět. Měl on snad už takové vize? „Musí to být krásný pocit, ale myslím, že toho ještě dost o ostrovech nevím. Nechtěla bych děti přivést do něčeho, v čem sama plavu,“ zavrtěla mu odmítavě hlavou: ne, vlčata v nejbližší době rozhodně neplánuje. Přírodě jeden občas neporučí a možná by to k tomu podzimu i padlo, jenže taková láska byla nutnost, kterou by jen nešťastně přeskakovala. Se zaujatým pohledem přejela svého hnědavého společníka, co na to vůbec on.

<< Tundra přes Hraniční pohoří

„Ale vždyť nejde jenom o nějaké geny,“ máchala odmítavě tlapkou předtím, než se vydali na úmorný výšlap - ona na takové věci nebyla a nedokázala si představit, že by snad měla vlčata s vlkem, co by jí nemiloval. Jak takové vlčata vypadají? Umí vytvořit ti dva stabilní rodinu? Nebo si potomky tací pořizují jen jako čísla? Nepříjemně se nad tím otřásla, víc to už však rozebírat nechtěla. Příčilo se to proti jejímu přirozenému spojení s emocemi, o kterých si myslela, že by je ostatní rozhodně neměli házet z hor do nějaké díry, kde by se na ně zapomnělo. Bytí samotné přece jen potřebovalo také emoční vyspělost.
Hrabat se přes hory (sic cestou, co už kdysi trošku vyšlapali a zkrášlili) bylo furt něco, co by Hanka se spojením k Alatey raději nepodstupovala. Po lovu, co svedli v úskalích často zafuněla, aby se jí roztáhly plíce - a to už vůbec nemohla mluvit o Arrynovi! Co ten? Chudák toho víc ponese (za což se rozhodně nezlobila, neb jí to lichotilo) a kdoví, jestli už mu je dobře! No jo, vlci. Ti si nikdy nepřiznají, že už nemůžou! Bude muset svého kolegu na dráze hraničáře kontrolovat, nebo se taky může stát, že se upracuje k smrti.
„No fuj!“ zaskuhrala, co kozu rezignovaně položila, „volám o přestávku, kapitáne!“ A s tím se ledva usmála na hnědého vlka, už-už se rozhlížející, koho by tak mohli zneužít na pomoc. Žeby tu už byla Vločka? Čmuchající po pachu ostatních, v dálce zacítila pach Doubravky (asi ještě ten, co se vydávali z hor) a hrstky cizích, nad čímž přirozeně trochu nakrčila nos. „Kolik je tu těch nováčků?“ optala se řečnicky. „Mohli by nám pomoct. Teda... Určitě tu ale bude ten-! Takový... no, ten bílý mráček,“ povzdychla si, „je to takový ten okolo dřeva. Zen? Razen? Raner?“ zkusila si vzpomenout, sic jí v hlavě vyjelo jen to, že je delta. Další delta, kterou neznám, no bože! „Nebo tu najdeme nějakého učedníka? Ty vlčata se rozprchly kdovíkam,“ postěžovala si, co se podívala po koze. Neměla dvakrát tak dobré zkušenosti se stahováním kůže - nějak to spolu s Arrynem ale určitě vykoumají!

Spokojeně pokývla hlavou - však ještě uvidí, co si svými vlastními slovy zavinil (a kdyby se k nim přidala taková Vločka, mohla by ho dvakrát tak naučit tomu, že příště by takové slova z tlamy neměl v jejím blízku vydávat!). Přisunula se blíž ke koze a všemožně si ji obhlížela, ačkoliv věděla, že se nevyhnou tomu vláčet ji za nohy. Jak jí pak sundat tu srst? Kus to byl přiměřený, takže kdyby ho rozdělili, byly by z toho dobré dva kusy - to však stále nepokrývalo alespoň jednu z vlčit. Možná, že Shine si bude muset vystačit s mechem a všemožným měkkým materiálem, co Vločka sežene. Snad se k ní přidala Doubí, aby to chuděra netahala sama! Však teď patří do smečky, určitě se bude chtít projevit. A možná, že ten pach byl...! Vlk? Snad sourozenec? S hřejivým pocitem si uvědomila, jak jí rodina chyběla.
„Hodit si tak volno od povinností, co jsem je teprv dostala,“ zasmála se, „ale prosímtě, vždyť jsem furt jenom ve smečce. Určitě s tebou! Nebo... Nebo se samotným Einarem! To víš, jak si mě tehdy vzal osamotě ven,“ pobaveně se nad tou myšlenkou zakřenila (sebevíc divně se se svou nabytou odvahou cítila) - nezvládla by ten stres, který s tím mít potomky alfy určitě byl. Taková vlčice musela být dobře chráněná. Být tak alfa samcem a mít březí vlčici, sama by ji nezpustila z očí, ba dokonce úkrytu!
„Projdeme přes nejsevernější část hor,“ zkorigovala je a už-už si našla dobré místečko, co by rozložilo jejich síly, „tehdy jsme tam táhli kořist z velkého lovu. Myslím, že tam ta cesta ještě bude, jenom si musíme dávat pozor na to, kam šlapeme. V avaru si nás pak určitě někdo všimne,“ navrhla a sama se rozhlédla, jestli někde neuvidí tmavou špičku ocasu, než se pomalu s Arrynem vydala na úmornou cestu skrz hory. Jo, tak tohle je moment, kdy jeden jejich pozice lituje!

>> Alateyská smečka přes Hraniční pohoří