Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Xander, Doubravka, Astrid

S úsměvem pokývla Xanderovi, který souhlasil s jejím návrhem a jedním ouškem naslouchala, jak se Doubravka začleňuje do smečky. Takhle to ve správné smečce má chodit! kývala si spokojeně hlavou, hned mezi nás zapadne. A když spolu obejdeme hranice, sblíží se a brzy si tu udělá kamarády. Spokojena se svou sestřenicí se Hanka pořádně zazubila.
S dalším zamyšleným hmm se rozhodla dále se v tom nenimrat: kdoví, jaké byly osudy té černobílé vlčice. „Neumím si to vůbec představit.“ Život uměl být opravdu krutý, jak znala z Arrynova vyprávění, a tak by se nad takovými věcmi už vůbec neměla divit - jenže jak by tak učinila, když si onehdá žila jako v peřince?! ...Ještě by si to vlčice mohla vzít nějak špatně a v tu ránu by si udělala nepřítele, co by její společnost nemohl vystát! A co bylo na světě horší, než někdo, kdo se s vámi už vůbec nechtěl vybavovat?! „No, pokud se přidá do smečky, brzo pozná pořádnou rodinu. A že jí Einar určitě dovede, to si piš! Vždycky ví, co říct,“ přitakávala sama sobě. Jak jinak by se tu objevily jejich delty, co přišli před nimi?
„Občas jsi o tom nemohla přestat mluvit!“ zasmála se nad Doubí a radostně přitom vrtěla ocáskem - představa toho, že jí léčí právě ona, ji hřálo u srdíčka. Její nápomocná nátura Alatey zajistí dobrou packu do týmu, který tu měli. „Myslím, že až na výjimky, jak povídáš, jsou tu bylinky stejné,“ pronesla dále nahlas, zamyšlena, a se zájmem nad jejími slovy střihla oušky. Takže už s podivnostmi ostrovů přišla do styku! S tím však hlavu vytočila na Xandera a Doubravku: „Základy léčení, nebo co se žrát dá a co ne, by se hodilo každému. Pak to můžeme předat dál, až tu budou všichni!“ se zazubením opět rozpohybovala ocáskem.
To už svou pozornost avšak zaměřovala na místní deltu, které věnovala uctivé kývnutí hlavou a především zářivý úsměv (jakoby Hanka někdy rozdávala něco jiného!). Aby ty dvě nerušila (a náhodou neslyšela něco, co třeba neměla - jeden nikdy neví!), věnovala Doubí povzbudivý úsměv a odťapkala si to jen kousek od nich, právě k Cinder a jejímu partnerovi. Cinder konečně pořádně zvesela pozdravila, a už-už spustila: „Dnes se i pálilo dřevo. Nějaké na cestě můžeme posbírat...?“

S pokýváním s ní souhlasila - který vlk nechtěl jednou za život vyležet z hnízda a na vlastní oči prozkoumat, co ten svět vlastně byl, jak vypadal a co pro něj osobně znamenal! Měla z vlčice neskutečnou radost. „Tady je tolik čáryfuků, Doubí! Určitě si najdeš někoho, kdo tě bude učit. Ale přece... Je tu jedna vlčice učitelka ze smečky, která by tě určitě mohla něčemu přiučit!“ zavrtěla ocáskem a s úsměvem mrkla, co na to ona. Shine určitě nebude učit jenom vlčata, věcem se musíme přizpůsobovat celý život! Nebo snad byly v těchto místech učitelky vyhrazené pro určitou věkovou skupinu? To by byla hloupost! „Osud? Já bych tomu věřila!“ zasmála se nad jejími následnými slovy, ráda, že si s ní mohla jako za starých časů pořádně popovídat. Až na Arryna a Vločku tu žel nepotkala mnoho vlků, kteří by měli do řečí takové zapálení, jako ona (pokud opomineme Vé, kterou to skoro stálo krk), a tak byla neskutečně vděčná za to, že jí vyšší síly dovedly přímo pod nos její sestřenku. Alespoň tak, oddechla si, co se zmínili o jejím tatínkovi - byla by nerada, aby skončil znovu dočista na vlastní pěst. Gesto Doubravky zaplesalo jejím srdcem, „to už ne. Ale jak mi to občas chybí,“ zaculila se a pohled jí s úsměvem opětovala, cítíce teplo po hrudi. Tak, a avar už je zase o krok blíž domovu.
S dlouhým hm-hm jemně kývala hlavou, ráda, že vlčice nakonec skončila v dobrých packách jejich alfy. Byl to věru férový chlap! Tak jako Doubí však vykulila očka a pysky zaznačila otázku: Jako vážně? „Určitě to tak nemohlo být. Rodina je přece základ dobrého života,“ nevěřícně zavrtěla hlavou, „vsadím se, že jenom... no...“ zamyslela se. Co by vlka tak mohlo přinutit smýšlet o svém domově nepříliš dobře, i když mohl být skvělý? Nakonec se zmohla jen pokrčit rameny. Záhada! Až přijde, nějak to musí vykoumat - třeba jí o tom Einar poví něco na svých cestách. U něj doma taky viděli spoustu věcí jinak, třeba... se znají odtud? Ále, plácáš nesmysly! Jak by se mohli znát a nereagovat na sebe?... Jsou to snad nepřátelé?! Po zádech jí přeběhl mráz. S kým to jejich alfu vůbec nechala jít? Ještě, že tam byl Vidar!
„Super!“ ocásek se jí hned pohyboval o cosi rychleji, až by mohla vymetat z rohů pavučiny a už-už se stavěla na tlapky, aby Doubravku přivedla právě za zmíněnou vlčicí, ku které se ještě jednou rychle podívala. Nezdálo se, že by byla ničím zaměstnána, což bylo jenom dobře pro ně! „Jmenuje se Astrid a je to naše dobrá léčitelka. Určitě bude jenom ráda, že vidí nového vlka!“ významně pokývla hlavou a s ujištěním, že Xander nepotřeboval vědět více a Doubí ji následovala, se vydala přímo k světlé léčitelce. „A pak ti musím ty hranice vůbec ukázat a říct, co kde je, a...“ rozmlouvala o smečce tu chvíli, co se přesouvali za Astrid. Zmínila například, že avar je v překladu srdcem území, popsala jí zhruba všechny vlky na postech delty s jejich jmény a neopomněla se zmínit i o vlcích jako Cinder, kteří by ji určitě rádi sami přivítali.
„Astrid, moc gratuluju k deltě! Padne ti jako ušitá,“ zazubila se s veselím vepsaným ve tváři, co k ní přišly, „a už pro tebe mám deltovský úkol! Tady Doubravka by se k nám moc ráda přidala do smečky,“ na zmíněnou povzbudivě mrkla, „a když tu Einar není, říkala jsem si, že bys mohla ty...?“

Tváře jí až bolely, jakým způsobem se na svou drahou usmívala - a že se její pysky roztahovaly s každým slovem, které její uši zaznamenaly! Oháňka jí tak jako Doubravce máchala ze strany na stranu (nejlépe se to dá přirovnat k zlatému retrívru, který právě spatřil svého nového, mladšího sourozence) a Hanka se jednoduše nemohla zastavit se svém projevu. Konečně můžu taky někoho představit Arrynovi, no jéje! Tak, jako on kdysi seznámil ji a Vločku, ona teď musí udělat to samé!
„Kdybych jen věděla, že přijdeš!“ zasmála se, ihned si píšící, že až nějakou Tiaru potká, musí ji ukázat pořádnou vděčnost za to, že zde vlčici přivedla. Co by bez ní teď dělala: hrnula se s Einarem a tou tulačkou napospas něčemu, co ji mohlo zabít? Smečka-nesmečka, v některých věcech se mnohem líp oplácelo sedět na zadku a nechat zkušenější vlky přebrat takové... akce. No fuj, snad jsou oba v pořádku! Co to vůbec bylo za světlo? Máme se bát? Nejistota tenkého ledu, na kterém mohli být, ji přirozeně tížila.
I přesto ale převládala radost nad znovunalezením, kterému se dnešního večera mohla dohrabat. Jakby taky ne?! „Alespoň někdo vašim rodičům doma zůstal. Och Doubí, co si musí myslet můj tatínek!- Víš, co s ním bylo při odchodu? Byl tam?“ vyptávala se hned, co otázka zažhnula v její mysli, „ani jsem se nemohla rozloučit. Jeden večer jsem ještě tam a další ráno puff!, jsem tady, na ostrovech!“ Doteď ztrátu svého jediného rodiče neotvírala, nechtěla se v tom nimrat - věřila totiž, že se jednou opět setkají a budou spolu s jejími bratry žít tak, jako předtím. A třeba už mají vlčátka a hodné milé! A taky se určitě starají o tatínka a smečku!
„Že?! Einar je silný, ochránil by ji- ale nebyla snad znavena cestou do hor? Mě trvá dobrou chvíli, než se vůbec vzpamatuju- jéjda, že vy jste čekaly v avaru moc dlouho? Moc se omlouvám, zrovinka jsme tu měli schůzi,“ omluvným hlasem se po Doubí podívala, než se její pysky samovolně pozvedly, „zrovna jsem byla povýšena na kappu!“ No co, pochválit se s tím už snad můžu! A komu jinému? Třeba si ji budu moct vzít pod křídla a naučit ji všemu Alateyskému!
„Já taky ne! Tyhle ostrovy jsou tak matoucí- určitě to bude mít zalubem nějaká magie!“ zakňourala, jak se patří - ve všem musela být nějaká nadpřirozená síla a ona prozatím ne zcela rozuměla tomu, jak vůbec funguje. Doma svou vlastní sílu nevyužívala tak moc, jak chvástala, natož o ní tady něco vědět! „Einar si poradí, ten má síly za dvacet a vlčici jistě ochrání! Hlavně, pokud ho ona znala. Budou si rozumět!“
Překvapeně zamrkala očima, než se spiklenecky uškrnula. Šikovná Doubravka, a hlavně všímavá - jak té to ve smečce půjde! Tajemně se k ní proto naklonila, aby to slyšena jen ona: „No to si piš, že je,“ a s tím se spokojeně vrátila do svého srovnaného sedu. Pokud to chtěl zrzek skrývat, měl smůlu - Hanka by svojí rodiče řekla všecičko, co by ji zajímalo! „Jenže tu teď není, takže... Takže by tě mohla přijmout naše delta! Alespoň se líp vžije do svojí role,“ zazubila se a už-už povytáčela hlavu po tom, kde by mohla Astrid být - vyčkávala, zda s ní naváže oční kontakt, aby si k ní hala-bala nenakráčely, jakoby jim patřila. To v žádném případě! „A vůbec, chceš se přidat? Promiň, vůbec mi nedošlo se tě optat! To bych ti první totiž měla povědět, jak to tu chodí!“
S tím se však ozval Xander, kterému na vzdálenost krátce pokývala, „ó ano! Einar a Vidar se to vydali prozkoumat,“ informovala ho, „mám vám vyřídit, abyste ochránili úkryt, kdyby se něco semlelo. Už pomalu...“ mrkla ven, aby si s překvapením ve tváři uvědomila, že pomaličku bude svítat, „...svítá, tak pak můžeme nabrat ještě Doubí a obejít hranice,“ navrhla obránci, zatímco mrkla po své společnici. Určitě by si tím mohla šplhnout u Astrid, co by to řekla zrzavému alfovi a ten by-

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 30 (skoro těch 35, zab mě)

Postavení » Kappa
Povýšení » Sigma >> Kappa
Funkce » Lovec

Aktivita pro smečku » Prozkoumala Ledové pláně a Tundru, nenašla tam žádnou nekalou aktivitu! Též se zúčastnila smečkového srazu, na kterém se stala lovcem.
Krátké shrnutí » ... Za toho největšího deště a větru se před večerem vydala cestovat skrz Ledové pláně až k Dvojčatům a zpět do úkrytu šla přes Tundru, kde narazila na Mrazivou jeskyni. Zúčastnila se smečkového střetnutí, na kterém se stala lovkyní a kappou a následně byla svědkem Einarova vzplanutí skrz drama s Vé. Potom se s alfou vydala před úkryt, kde se jí dostalo omluvy a krátké konverzace, než je vyrušila Doubravka se Stinou ...

Minihra »
Jednoduché: Promluvila s jiným členem (Einar)
Složité: Zúčastnila se velkého smečkového lovu (2021); Přidala se do smečky (2021)

S usouzením, že udělala, co mohla, se zhluboka nadechla a po několikáté tento den zkusila uvolnit napjaté svaly z té bizardní situace, která právě nastala. Tak bezhlavý! Cožpak je posedlý vědomostmi? To nemohl zaběhnout za smečkou a jít s Vidarem sám? Nenechávat smečku na novopečených deltách? Nemohla si odpustit zamračení, které se jí mihlo po tváři. Tohle musel být nějaký zkrat, kterým si prošla i ta černobílá vlčice, co se tak bezhlavě vrhla za jejich alfou. Očividně to partnerka Dobravky tedy nebude: snad stará známá? Nebo nová příbuzná? ... No jo, Doubí!
Rychle se rozhlédla, zda k ní nikdo nepřijde (mimoděk také trošičku zadoufala, že někde uvidí Arryna - musel se avšak odebrat ke spánku, přece jen očekává výpravu do Zlaté... No, pokud ještě bude!) a už-už si to trajdala zpět za Doubravkou, očekávající, že se o vlčata postará právě Vločka se svou novou rolí. Pak za ní musela skočit a pořádně prozkoumat, co vůbec dělala - určitě to bude plné radostných věcí, jak ji znala!
Neváhala, neb neměla sebemenší důvod proč: s radostným (v rámci možností. Když vám u baráku vybuchne modré světlo a polovina členů se vypaří zjevně za ním, není to žádná sranda!) úsměvem vykročila přímo k ní a už-už jí v rámci vlčích možností objala, jak se pořádně na rodinu patří! „Doubí, no ahoj!“ pozdravila ji hned, „ani nevíš, jak ráda tě v Alatey vidím! Musíš mi všechno povědět- taky tě to na ostrovy jen tak hodilo? A co sourozenci? A ta vlčice, ta patří k nám?“ chrlila na ni, jakoby to mohlo urychlit získání vědomostí. Nemohla si ale pomoct od toho upřímně se těšit z přítomnosti své oblíbené sestřenice. Byly to vlastně sestřenice? No, někdo být musela - Vždyť je to jasné, je to rodina!

<< Alateyská smečka

Hned po příchodu zaúkolovala Doubravku, aby se ani nehnula z místa, kde ji nechala (nerada by svou drahou příbuznou v komplexu tunelů, kterými Alateyští přetékali, ztratila) a už-už si to stále zježená pelášila za druhým ze zrzavých bratrů, které ve smečce měli - VIDAREM. Usuzovala, že ten byl rozhodně lepší volba, než úplně cizí vlčice, která mimochodem mohla jejich rezavou alfu kdykoliv zabít. Možná proto s ním šla? To by bylo nadělení, mít na tlapkách krev vlastního vůdce!
Vlka si povšimla zrovna navazovat konverzaci s nějakým vlčetem - usuzovala, že náhlý výbuch světla byl důležitější, než zaučování mladých (a navíc, nebylo už dávno po jejich večerce?) - proto neváhala skočit do jejich rozhovoru: „Na severu právě vybuchlo modré světlo a alfa se jej rozhodl jít prozkoumat,“ nadechla se, „rozkázal, abys jej následoval. Šla s ním tmavě-bílá tulačka, možná, že...“ s letmým pohledem na MÁTU mu raději jen věnovala důležitý pohled. „Hodně štěstí,“ bylo poslední, co stihla šeptnout, než se rychlostí blesku snažila dostat někam, kde by na ni mohli ostatní vidět. Vlka považovala za větší prioritu, proto jej adresovala osobně. Snad se jí povede předat to celé smečce?
„Alateyští!“ ozvala se, co nejhlasitěji to po celém prostoru šlo (což asi nebylo tak efektivní, jak napoprvé doufala - však známe Hanku!), „v severní části ostrovů právě prořízlo oblohu modravé světlo a Einar se jej rozhodl jít prozkoumat. Pokud máte síly, běžte mu pomoci - nevím, co vás tam čeká. XANDER a CINDER budou chránit naše území a úkryt před jakýmkoliv útokem, který by mohl nastat, zatímco ARRYN a zbytek, který se nepřidá k Einarovi, ochrání vlčata.“ Tak jo, proslovy rozhodně nebudou její věc.
Vyčkávala, zda-li nebude mít někdo ze smečky nějaké dotazy (co by jim však ona sama pověděla, když věděla asi tolik, co oni?) a s tím se podívala po nejbližší deltě - ASTRID - a čekala, zda k tomu jako nejvyšší momentální postavení řekne.

// Pokud nevíte, o co jde, podívejte se na discord do #hry-s-osudem. Protože je nám to blízko, neváhejte se přidat! :D //

Naslouchala vlčici, která se ujala slova a nemohla se přitom vynadívat na svou starou známou, ze které jí srdéčko plesalo radostí jedna-báseň. Ne, ty dvě partnerky asi nebudou. Těžko říct, jestli by si někoho tak chladného zrovna Doubravka vybrala... jenže láska nakonec uměla dělat takové divy, až se z tomu jednomu točila hlava!
Skrz jejich krátkou výměnu slov Einarovi místy pokývla a jindy přidala vlastních slov, které působily jako pouhé doplňky: nehodlala přebírat iniciativu, ačkoliv se zrzavému alfovi očividně líbilo hrát jakousi prapodivnou hru. Nebylo by pro jeho hrdost lepší, aby se představil jako vůdce Alatey? Dělal to kvůli osobní ochraně? Takové věci se Hance v hlavě budou motat ještě dost dlouho - jistě bude mít příležitost o tom pohovořit právě na jejich cestě do Daénu, která je... kdoví kdy čekala. Už-už by navrhla, aby si o tom v soukromí popovídali, nuž příroda nepřála.
Se zježenou srstí na zátylku tak jako nepochybně všichni v jejich skromné skupince vytočila hlavu za náhlým světlem, které prořízlo noční oblohu. Srdce jí div nevyskočilo z hrudi! Co to mohlo být? Jak se to zde ocitlo? Byla to snad nějaká zlovůlná magie? Čáryfuci určitě konají zlo, to se dalo čekat!
Mrskla ocáskem a pohotově přikývla Einarovi, který už zbrojil do boje - jeho zvídavost jí však píchla u srdce, neb očekávala, že zůstane u smečky a pomůže ji ochránit, jednalo-li se o něco nadmíru závažného, co by mohlo změnit životy jich všech. Takhle hloupě se vrhat do něčeho, něčeho takového...!
Neodpustila si cvaknout zuby po pohotovém úprku černobílé vlčice. Jenže... Zrzek se ani slůvkem nezmínil o tom, že by měla pokračovat s ní a Doubravkou do úkrytu...? Srdéčko ji znovu zabolelo, tentokrát myšlenkou na to, že ji Einar měl za neschopnou a k boku si zval nějakou tulačku, než ji, členku jeho smečky. Ba kappu! Třeba k tomu má moc dobrý důvod a oni se znají, pomyslila si ve zlomku sekundy, ačkoliv smutek jí nepřešel. Teď na to ale nebyl čas.
„Jenom to předám a pak se ti hned budu věnovat, slibuji! Teď mě prosím následuj,“ pousmála se na Doubravku, sic v její tváři byly viditelné črty nejistoty z toho, jak se bude tahle situace dále vyvíjet.

>> Úkryt Alatey

Zmateně nakrčila obočí a s tím se poočku podívala na Einara. Já-? Já bych přece neměla ovládat nic, když nemohu ovládat vodu. Nebo je jenom něčím zablokovaná? Možná, že toho věděl o magii na těchto ostrovech mnohem víc, než ona! „Myslíš?“ pokrčila rameny, bylo jí to ale úsměvné-, „Arryn říkal, že by to mohlo být možné. Já ale nevím, jakou magii ovládám- vlastně... to teď není mou prioritou. Dokud se nenaučím pracovat se svým vlastním tělem, magie mi bude k ničemu,“ zavrtěla mu nesouhlasně hlavou, aby se vysvětlila a s tím pohlédla na svého společníka. Čáryfuk tak mocný, že to z vlka cítí. Mají to tak snad místní vlci? Och, tohle prapodivné místo s teleporty do, ale nikdy ven!
S pokývnám hlavy opět naslouchala a div se nekousla do jazyka, jak se potřebovala zastavit před tím, aby mu nechtěně skočila do řeči (byl to přece jen alfa - a vlci vůbec nemají být ve svých promluvách odříznuti!) a nedejbože vyšla z jejich dosavadní konverzace jako neslušná kappa (nebo stále sigma?), co neumí základy chování. No, dvakrát tak normální základy jsi taky nedostala, culila se sama sobě. To bylo do doby, než se zarazila. „Proč by měli být vlci s určitou magií nadřazení? To je nepěkná podivnost!“ zašvitořila, no dále na tom nelpěla: postupně začala chápat tomu, že Einar nepocházel ze smečky, jak si ji představovala. Třeba Alatey. Anebo měli vlci s určitou magií navrch? A znovu - jak to v nich poznal?!
Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, jen občas doplnila o nějakou tu šeptlou poznámku o avaru a sama se přesunula do mnohem tiššího režimu (což bylo tak náročné!).
Brzy nato už Hanka zlehka nakračovala druhým směrem, aby se náhodou nestalo něco nešťastného. Osobně nevěřila v to, že by se situace mohla zvrhnout - nikdy ale neříkej nikdy!
Překvapení, které zažila, se nedalo vypočítat. S rychlým, udiveným pohledem si přejela Doubravku a měla sakra co dělat, aby se jí ocásek nerozběhl na všechny strany! Einar se zdál hrát jakousi hru - a ona ho musila následovat! „Jste na území smečky,“ pronesla proto varovně, nemohla si však odpustit neutrální tón, který oproti zavrčení samce musel znít mnohem vlídněji, „a ještě voláte její členy přímo za vámi?“ No jo, jenže jak to mohla Doubravka vědět! Určitě jí na to navedla ta šedavá! Nebo to snad byla její partnerka? Jejich pachy se moc nemísily, co tak dokázala vypozorovat... „Učili nás lepšímu chování, Doubravko,“ broukla směrem k vlčici a koutky jí přitom cukaly, no brzy jim poručila, aby zchládly. Teď jsi ve smečce a máš povinnosti, tak je hleď dělat!
Bože, ať už ví, co tu dělají, aby mohla vlčici pořádně přivítat!

Prosím zapsat 40 kmš a 1 rubínek k Hance, 3% přidat do rychlosti <3 (3% -> 6%)

Zapsáno.

Zacvakala ušima a skoro si oddechla uvolněním, co se jí dostalo slov zrzka. „Vidíš, jsme na tom úplně stejně! Tyhle ostrovy jsou magií přitom úplně nasáklé,“ zasténala neštěstím, jakoby to byla velká věc - ona osobně rozhodně nepatřila k vlkům, co by využívali své magie (už jenom z principu toho, že vlastně ani nevěděla, jakou nyní ovládá. Arryn se zmínil o spojení se zemí, ale jak to mohl tušit?), teda co se těchto ostrovů týkalo. „Já jsem dříve ovládala vodu, než jsem se dostala tady. A taky jsem toho uměla ulovit mnohem víc,“ drobně se nad tím mračila, no co už. Třeba to má svůj skrytý důvod. Všechno musí mít nějaký důvod, nebo cíl! Mimo jiné se mu taky dovolila zmínit o tom, co jí o magii pověděl Arryn - o destrukci a nebezpečí, která s ní přicházela.
„Ale proč jinak bys ji předtím držel ve smečce!“ zaprotestovala s tlumeným smíchem, zvesela u toho pohazující oháňkou - bylo absurdní si myslet, že ji nechal být celou tu dobu ve smečce jenom proto, že... no, naposledy ji viděla za dob lovů. „Tak to hodně štěstí!“ usmála se nakonec, ráda za to, že by na to Einar nebyl sám (ačkoliv jí zvědavku pořádně zasvědilo, co se nedozvěděla, o koho se jedná! S vlkem si však byli pranic blízcí, a tak tomu rozuměla. Možná to výprava do Daénu změní...?)
Protože Hanka nevěděla, co přesně si v takové smečce může dovolit, rozhodla se nenásledovat svého společníka ve vytí - přece jen se takové věci dělali v blízkém kruhu rodiny, anebo... nebo... no, usuzovala, že s alfou smečky se nevyje jen tak, pro to musel mít vlk nějaké významné zásluhy! „Kdopak to asi bude,“ zamyslela se nahlas, „čím blíž jsme... někoho mi to připomíná. Hm,“ zadumala, než poočku zkontrolovala zrzka.
Bez většího otálení jej následovala a srdéčko jí u toho trochu povyskakovalo, jak se vlastně těšila na nové tváře. Možná to také mohli být nějací diplomaté - cožpak by to ale nehlásili slušněji? A vůbec, nemají diplomaté nějaký speciální kodex na to, jak zavýt na cizím území?
Škoda, že i přes dobrý měsíční svit nepoznala Doubravčinu pohlednou tvář.
Snad pro jejich štěstí horský větřík nebyl tak dobrý na to, aby k dvojici vlčic zavedl jejich pach - a i kdyby... „Můžeme je obklíčit, každý z jiné strany. Kdyby utíkaly, chytneme alespoň jednu,“ přemýšlela trošku neslušným způsobem, no kdyby náhodou...! Nepochybovala o tom, že by dvojice nevyla, kdyby to mysleli ve špatném.

Zvědavě kývala své zrzavé společnosti a naslouchala jeho slovům, aby si snad mohla udělat nějaký ten obrázek o tom, na co je vlastně zvyklý. Dle jeho slov umístnění avaru a Alatey samotné dávalo smysl - nebyla to jen sentimentální vzpomínka na jeho domov, nýbrž omezení dle jeho... huňatosti. Kdyby ho porovnala s takovým hnědavým Arrynem (který byl jediný samec, ku kterému se přiblížila tak, jako právě k jejímu společníku), byla pravda, že měl asi tužší kořínek... To všichni ze smečky pocházejí z chladných krajů? No, tak teď dává smysl, že jsem očividně jediná tak lehce nakažená! V horách s tím samo-sebou počítala, koutkem duše si však doteď myslila, že se jako ona někteří vlci přidali díky blízkosti svých přátel.
„To pak tvoje magie dává nějaký... smysl,“ pomyslela si s drobným pousmátím, nevědící, jak se zrovna ohledně téhle věci zatvářit - co by bylo víc vyhovující? Fungovaly Einarovy kraje tak, že příroda sama věděla, co pro vlka bude dobré? Tím pádem by ale bylo moudřejší, kdyby ovládali vodu- nebo... se dá ovládat i led? To by jim sloužilo lépe. „Na oheň se nešahá!“ zavrtěla nesouhlasně hlavou z nabídky, tak nějak pochopila, „a už vůbec ne na ten magický. Ještě bych ti poškrábala... čakry, nebo v čem se vůbec magie skladuje. Možná se drží v tom, co zrovna zmanifestuješ? Jéjdamane, magie je tak matoucí věc!“ Tuze, o to víc právě ta na ostrovech! Pročpak už se nedomluvila s potůčky, co udělala, že k ní řeky nevyřkly schůdného slovíčka?
Zadumaně ze sebe dostávala občasné hm-hm!, aby Einar věděl, že mu stále naslouchá (skákat vlkům do řeči je neslušné! Ještě k tomu alfovi!). „Napoprvé to vypadalo tak, že jste milenci a proto ji tu držíš,“ přiznala úsměvně, protože nyní již věděla, že tomu tak rozhodně nemohlo být - který partner by se tak choval ke své milé? No který?! „No, pokud se ti to ještě nikdy nestalo... nebylo to třeba tím, že tvoje magie byla aktivována nějakou vyšší silou? Upřímně si myslím, že jsme všichni čekali, jak z ní uděláš uhlíky - ale na to by Vé stejně asi nebyla. Vypadá, že psychické ponížení jí poslouží líp, než to fyzické,“ ačkoliv fyzických trestů vlastně odpůrcem nebyla, neb se párkrát stalo, že její maminka udřela jak její sourozence, tak i jí (podstatným totiž bylo, že jim vždycky řekla, že je má ráda!). Ale tak to přece bylo normální, ne?
„Furt vypadáš děsivě. Ale tak mile děsivě,“ zkusila vyjádřit své myšlenky krátkou větou, sebevíc hloupě to z ní vyklouzlo, „víš co, děláš to pro naše dobro. Vlčata se taky straší, aby poslouchala,“ jo, stejně tak tuláci, co nemají na území co dělat! Nedejbože je to třínohá vlčice, o které mi pověděl kolega?
„Ale to bychom Alatey nedělali dvakrát dobrou pověst,“ radostně, ač tlumeným hlasem se tomu zasmála, aby náhodou ty dva pachy nevyplašila - to přece jen byla práce Arryna. Snad se mu s jeho novou učednicí daří? Zadoufala, že by jednoho z nich mohla také dostat: to se ale konečně musela dostat do formy, neb se jí skrz dlouhý pobyt výhradně na území už párkrát povedlo podcenit terén a místo úlovku si přinesla leda tak odřeninky. „Můžeme se k nim tiše přiblížit a pak zničehonic udělat nějaký humbuk,“ jestli to vůbec uměla, „jako když lovíš. Ale s kapkou respektu. Přece jen je noc a v horách se taky mohli jenom zatoulat!“

Spokojeně se usmála a už-už mu věřila víc, než před zlomkem sekundy, kdy byla připravena ho- no, to teď bylo zcela irelevantní a téměř úplně mimo téma! „Tak to na tom už něco bude,“ přitakala mu a byla ráda, že byla ráda. Ačkoliv si pod jeho srstí stále nemohla pomoci, ale představovat Arryna a její tlapky se trošku provandrovaly, aby se nemusela dotýkat částí, o kterých byla přesvědčena, že by ještě mohly vzplát,... cítila se v jeho společnosti dobře. Nakonec ta cesta do Daénu nebude tak hrozná, jak si myslela!
Když se jí dostalo pohlazení, bylo jasné, jak dobře si to užívá - na takové věci byla denno-denně zvyklá a už to bude nějaká ta zima, kdy měla příležitost někoho takhle obejmout. Jo, huňatí vlci jsou důvod, proč v avaru zůstat, pomyslila si s kapkou humoru, načež se ze sebe vydala podivené hmm? „Takže jsi vlastně takové ohniště? Nebo... nebo mech v pelíšku?“ zprvu chtěla říct kůže, no brzičko si to rozmyslela - asi by nebylo moudrým za vlastní alfou chodit s tím, že chce jeho kůži ve svojí posteli. Ale jenom asi! „A jak může oheň nepálit, to je pěkně hloupý vtip,“ zahudrovala, no nerada by toho čáryfuka podcenila - na ostrovech je očividně možné všechno!
A ten oheň s Vé, ten pálil? Nebo by si to nedovolil? Někoho už přece zabil, tak... pobídnuta k odtažení, využila to jako chvíli k nepatrnému, maskovanému cuknutí v podobě poposednutí. Vražda... „To je moc dobře,“ usmála se a máchla přitom ocasem, sebevíc jí žaludek zlobil, „víš, nikdy mě nenapadlo říkat rodina a domov něčemu jinému, než, no, mojí rodiče a domovu. Ale něco na tom bude,“ zamyslela se nahlas a už-už zvědavě natahovala ouška, „no, dokud máme čáryfuka jako ty na své straně, asi je mi bezpečněj, než kdybych do Alatey nepatřila,“ zazubila se, co nad tím dumala.
Tak ani mu ty pachy neutekly! S úsměvem si nad postrčením odfrkla, čilá jako rybička (proboha, uspěte ji někdo ránou do hlavy), „no to si piš, že jdu s tebou! Ještě tě nechám horami brouzdat při měsíčku a s cizími samotného!“ byla by si poťukala na čelo - Einar byl sice vysoký a samec s velkou mocí, furt to neměnilo nic na tom, že by měli být na pozoru (anebo se Hanka jenom bála vrátit zpátky? Nebo být tu sama? Zrzek hřál, a teplo dvakrát nebylo)! ...Nebo to snad byla ta třínohá vlčice, o které se zmínil Arryn? „Pojďme, ať je stihneme postrašit dřív, než oni nás!“

Už-už se nadechovala k tomu, aby byla Einarovi řekla nějakou vtipnou příhodu se spánkem a mohla se tímto způsobem uvolnit, jenže rezavý vlk se, zdál, opravdu viděl až do její hlavy. Ocásek se jí drobně zježil představou, kterou jí právě s tlapkou na srdci popřel - nemohla si odpustit jakousi intuitivní, okamžitou reakci v rámci jeho slov, na které nevěděla, co odpovědět. Dalo se, vůbec? Sama se musela zhluboka nadechnout a následovat ho tak v jeho šlépějích, ač mlčky, sedící na chladu hor. Zabil. Je to vrah a vede smečku. „Slibuješ? Na svůj vlastní ocásek?“ dostala ze sebe o poznání tišším, vážnějším hlasem, sebevíc byla její otázka dětinská.
Srdéčko se jí znovu ozývalo o cosi hlasitěji a Hanka by přísahala, že jí do tohoto vlk po jejím boku nanovo vhodil úplně úmyslně. Tak, jako zasluhoval její obdiv a respekt si nemohla odpustit cítit vůči němu určitou nejistotu, kterou zjevně bude muset naťuknout na cestách do Daénu. Byla na to připravená? Byl on?
S dlouhým odmlčením nechala Einara říct, co měl on sám v hlavě a potřeboval dostat ven - tak, jako to před chvílí umožnil jí. Jenže místo toho, aby se vymluvil k vlastnímu uvolnění se zdál spirálovat a vlčice si teprve teď zadumaně uvědomovala, jak hluboko v sobě vlastně musil být. Jak dlouho. „Einare-“ zkusila, nu znovu spolykala své vlastní slova a odvážila se ho přeměřit pohledem.
Když se na něho nebudeš dívat a představíš si Arryna, půjde to lehčej. A on to očividně potřebuje, smýšlela a spřádala své plány, než se vůbec odvážila trochu se pohnout - předstoupit před rezavého vlka - a téměř se postavit na zadní tak, aby mu mohla se zavřenýma očima dát objetí. Arryn, Arryn, nespálí tě, Arryn, jsi v horách, kdyžtak ho shoď, Arryn... „Vé si nezabil, a to tě očividně nemrzí. Neznamená to tedy krok vpřed? Víš, když ve svojí kůži a hlavě musíš celý život žít, těžko si na sobě všimneš změn. Ale ostatní vlci je vidí,“ zkusila, ačkoliv její tón zaváněl něčím, co by jeden použil k značně mladším vlkům, „od lovu jsi ušel dlouhou cestu, dýl tě, bohužel, neznám,“ zkusila se trošku zasmát, leč to v jejím podání znělo dost přidušeně. „Až půjdeme do Daénu, ráda to s tebou proberu. Asi na to potřebuješ čas- věděl jsi, že máš ještě teplou srst? Neplánuješ mě... že?“ ujistila se, připravena vystřelit na měsíc, aby mu byla v sekundě co nejdál - a že toho byla zrovna v téhle chvíli schopná!
Jenže... proboha, ona to objetí potřebovala snad víc, než on. Arryn. Na udobřenou. Nespálí tě.. Arr-

<< Úkryt Alatey

Mlčky se protáhla skrz otvor, který jejich úkryt poskytoval a první, co udělala, byl opravdu hluboký nádech - až by se jeden divil, kam to v těch plicích mizelo! Jak dobře jí najednou bylo, žaludek už omnoho spokojenější, ačkoliv stále nebyl dvakrát nadšený. Do rána už nic nejez, nebo ho ještě naštveš. Tak, jako Vé naštvala Einara.
S drobným ucuknutím se až kysele zatvářila. Brzičko si to její mimika ale rozmyslela, co se už-už posadila s dobrým metrovým odstupem od zrzavého vlka, přivírající své oči do noci plné jasných, zářivých hvězd. Kam se ta bouřka jen poděla? S krátkým hmm, aby si její alfa nemyslel, že jej úmyslně ignoruje (březí naštěstí nebyla, tichá domácnost neměla svůj důvod!), hlavu jemně naklonila na stranu a konečně spustila: „No,“ ale pak zase neměla dost slov na to, aby se vyjádřila. Jéminkote, kdyby tak uměl číst myšlenky...! ihned po tomto pomyšlení se Hance hlavou prohnaly ne dvakrát hezké obrázky, protože její vtíravé myšlenky očividně nepřetržitě pracovaly. „Já se ale nebojím ohně,“ vydrmolila ze sebe nakonec, ačkoliv by si zrovna tuhle větu sama nevěřila.
Štípalo ji však, že v tom Einara jen tak nechala plavat (nebo hořet?) a snažila se proto uspořádat své věty tak, aby konečně dávaly rozum. „Ještě nikdy jsem... nikdy jsem nepotkala vlka, co by ovládal magii ohně. V mé rodině jsme byli obdařeni přírodou a jejími živly,“ nasucho polkla, co se jí stáhl žaludek, „o ohni nám říkali... no, o takových vlcích... nevěděla jsem...,“ Ať zkoušela, co zkoušela, dvakrát se jí to nedařilo. Jak neurazit alfu tak, aby jí teprve ukázal, co vlk s magií ohně dokáže? Pokud už tak vzplanul, obávala se, čeho byl schopný.
S překvapeným zakuckáním se na něj skoro otočila, než hlavou raději svižně zamířila ku hvězdám, „jak se můžeš omlouvat za něco, o čem jsem nevěděla ani já?“ ALFA se omlouvá MĚ? Ze všech vlků? Dlouze se umlčela, aby ze sebe něco dostala - magie Shine sic dobře zapůsobila, asi nebyla stvořena na delší vzdálenosti, neb Hanku zase začala okusovat nepřirozená nervozita. „Udělal jsi, co si uvážil za správné,“ pokusila se vyjádřit, brzo na to ale stáhla uši a už-už skákala do akce: „Teda, ne, že bych s tvým rozhodnutím nesouhlasila! Souhlasím! Podporuju! Jo, sakra, supr rozhodnutí!“ dostala ze sebe prekérně a dodala k tomu smích, který byl vířící značnou nejistotou. Ha-ha, to by se jako poslední slova na náhrobku asi dvakrát nevyjímalo, co?
„Chci říct, teda, no-... Podívej, s Vé bych to asi lépe neudělala, proto jsi tu alfa ty, a ne já, že,“ dostala se na cosi veselejší notu a léčila se tak skrz svůj zlomený, britsky suchý humor, „bylo toho hodně, a já tomu rozumím. Nepodporuju to všechno naokolo, ale rozumím tomu,“ pokusila se znovu vyjádřit své myšlenky, a přece jen na tom bylo něco odlehčenějšího. Večerní vzduch byl náramně dobrý, lepší, než ten ledový kdesi na severu a i to pomáhalo k tomu, aby Hanka po krůčcích jela zpět do zajetých kolejí. Spánek ti jenom prospěje! Co by říkal táta, když už máš určitě po večerce!
„Vyspím se z toho,“ pronesla rozhodně, ačkoliv si nebyla jistá tím, zda v tom utvrzuje sebe, nebo Einara, na kterého se stále nechtěla podívat. Už by to skoro udělala, ale horský vánek k ní přinesl podivně... invazivní pachy...?

Arryn, Třezalka, Einar, Shine

Pořádně se vzpamatovala až se Arrynovým hlasem, jemuž nebyla schopna věnovat nic víc, než chabý pokus o úsměv - nemohla si odpustit otřít se o jeho rameno, ráda za jeho přítomnost. Čistý, zdravý vzduch avaru jí jistě pořádně pročistí plíce a uklidní hlavu, které očividně vyrostly vlastní tlapky - skoro, jakoby ji slyšela v dálce ještě stále o čemsi svém hovořit. „Myslím... myslím, že půjdu sama,“ polkla, jakoby v tlamě nějaké sliny vůbec měla - a jak ona ven chtěla! Proboha, to chladné ovzduší dnešní noci by jí tak pomohlo, ale... Jak se posbírat na všechny čtyři tlapky? Potřebuju se znovu naučit chodit. Jako vlče, snažila se lehkými vtípky uklidnit srdéčko, co stále až příliš výrazně cítila, a s tím se povytočila na Arryna.
„Moc ti gratuluju k postavení,“ usmála se o cosi lépe, ba i pohledem zabloudila k jeho nové učednici a též se ji pokusila obdařit pousmátím, „hodně, hodně... štěstí, s tou novou příležitostí. Vypadá moc šikovně,“ a s tím se konečně pokusila pokusit na vratké nohy. Pozorovala je se zvláštností vlčice, co nikdy takovou vymoženost, jako vlastní nohy, neviděla (když na ně teď tak zírala, připadalo jí až podivné, že si nikdy nevšimla těch malých odřeninek, které už asi k členům Alatey budou díky horám patřit).
Jedním uchem tam a zase ven poslouchala Einara, protože se stále cítila jako na vodě (na vodě, tak to určitě!) - tím si také pozapomněla všimnout, že se k ní samec v pohodlí okolo ohniště přiblížil. Blízko. Andělíčku, můj strážníčku,...
„Já bych-...“ chtěla ze sebe dostat, že by zprvu potřebovala vyvrhnout svoji snídani, no to jí projel všudyvším příjemný, hřejivý pocit. Z náhle napnutých svalů se postupně stávaly uvolněné, ač znavené kousíčky jejího těla, které bylo zničehonic polito ... uklidněním. I ocas se jí pohnul, než aby byl bez života u jejích zadních tlapek!
Pochybovala, že by tohle bylo normálním, ale... nedělala si s tím starosti. Její mysl se stála být čistější a s tím nad svými emocemi Hanka také přebrala kontrolu (když opomineme to, že Einarovým očím se za každou cenu chtěla vyhnout - možná proto pohledem projela okolí Arryna, kde spatřila černavou vlčici povýšenou na deltu - Shine - a věnovala jí drobné pousmátí).
Ač už strach nebyl tak velikým, její respekt... nebo obavy? před alfou v určité porci stále byly, a tak se zmohla jen na drobné pokývnutí a následovala jej ven z úkrytu. Čerstvý vzduch mi jen prospěje. A Einarovi určitě taky.

>> Území Alatey