Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S úsměvem vylepeným přes celou její tvář se veledůležitě zatvářila, přestože na takovém malém kamínku po úspěšném skolení té huňaté kozy nijak nezáleželo. Takové věci se holt děly v ty nejdivnější doby - a že ona o tom dosti věděla! „Možná jenom nechtěl, abys ho tu nechal. Může to být tvoje trofej! Nebo si můžeš vzít kopýtko, dobře se do toho kouše. Taková hračka. Z těch hlídání hranic ti jednou uletí nervy, a co my s Vločkou pak - dobře ti poslouží!“ dramaticky zavrtěla hlavou, sic po něm hravě mrkla očkem. Takové úlovky si doma často schovávali po svých doupatech, protože smečka neměla jednotné místo. Alatey však jednotu domova měla. A avar... Soukromí se v horách našlo dost, když jeden uměl hledat. Hlavně nezapomenout, kam se vlk na včerejšek zašil! Párkrát se jí omylem stalo, že se na stezkách ztratila. Brr!
Nesouhlasně nakrčila čumáček, aby dobře podtrhla svá slova: „Určitě by byl lepší! Jsi takový chodící oheň, ale bezpečnější,“ zamyslela se nahlas, co si nemile vzpomněla na to peklo na zemi v jejich úkrytu. Dělo se tohle vlkům s magií ohně normálně? Byli všichni zrzaví? Poočku se podívala po srsti jejího kolegy, aby tam náhodou nenašla nějaký oranžový chlup. To by byl ámen se mnou! V tom se už ale překvapeně (znovu!) otáčela po Arrynovi, div ze sebe nevydala přidušené "CO?!" Ten výlomek se ještě bude křenit! Však ona mu dá - sám se nabídl, tak uvidí! „A víš ty co, kolego,“ odfrkla si pobaveně, „až se dostaneme do úkrytu, tak se spolu vyspíme, ať nabereme sil. Si teprv budeš přát, abys mi nesvolil se k tobě mít, ty!“ vyřkla, aniž by to prošlo jakoukoliv předešlou kontrolou (vždyť s jejím kolegou si na jazyk pozor dávat nemusela - byl jí blízký!) a s tím už ho provokativně dloubla čumákem do tváře. Kopyto-jelito-platí to!
S pohledem věnovaným koze krátce zahmkala a i přes to, že se kousla do jazyka, si nemohla odpustit pobavenou poznámku: „Alespoň víme, že taky nejsem březí. Já to prostě nemůžu pustit z hlavy- co ty vlčice mají z toho, mít ty děcka v zimě? Však ti drobci chudáci otevřou oči do bílé nicoty místních zim! Určitě za to může nějaká... nějaká magie!“ zbrojila proti elementům a jejich moci, nevidíce převelice jiných důvodů, co by to vysvětlili.
S tím však zhoupla ocáskem a div netahala Arryna za ucho, aby taky vstal, „no pojďme. Nedejbože tě ta koza ochrnula!“ popohnala vlka a vrhla se prozkoumat, zda bude srst oné kozy potřebovat nějak vyčistit, „klidně ti to pofoukám, víš co,“ s tím se na něj pobaveně otočila a s úškrnem pokynula k jejich úlovku. Tak, teď ještě nabrat Vločku.

Dvakrát tak za Arrynovy pomoci neváhala ukončit život jejich dnešního úlovku - nerada by, aby se to zvíře zbytečně trápilo po tom, co ho provětrali pohořím. Konečně se pořádně nadechla (teda, ta koza asi ne). No, dala nám to teda pěkně sežrat! Ale kolega se hýbe, tak asi dobré. Pche, však tomu ublížit musí být nemožné! Pochvalu jako projev toho, že mu z mozku tou pořádnou perdou neudělala kaši, ale nečekala. I proto se jí po pyscích rozjel nezastavitelný, široký úsměv a ocas se div držel, aby neodletěl. „Viděl si se? Jsi tak rychlý, že jsi až prořízl vítr! Měl by ses přidat k lovcům, fakt že jo!“ Jenže dřív, jež se jí stihlo dostat až k tomu, aby mu dál mazala med okolo tlamy a třeba ho i nalákala na změnu v povolání, zabořila čumák přímo do jeho krku (a byla v tom nevinně! Tentokrát úplně NEVINNĚ!).
S překvapeným výrazem se vytočila po jeho tváři, než se zuby-drápy držela toho, aby se nahlas nerozesmála a nepřivolala na ně nějakou smršť, zároveň si však nemohla odpustit zdlouhavý pohled, co věnovala jeho očím. „Až k nohám mi padat nemusíš, kolego! Povídám ti, dělal bys skvělý doplněk do pelechu! Co na to povídáš? Trošku tě vyčistit a hned by ses mohl ujmout svojí role,“ uškrnula se na něj, ale jak tu tak na zemi leželi, bylo jí mnohem líp - sic jí srdce stále bušilo z jejich lovu... z "lovu". Ale byla to pořádná šmikanice. Chvilička klidu jim přece jen prospěje... No co, odpočívat potřeboval jednou za čas každý, hlavně po takovém skvělém výkonu! „Božínku, ale mě se nechce stávat, jak pohodlný jsi. Víš ty co, měl ses narodit jako... No, jako něco, co bych si mohla poňuchat!“ zaskuhrala si, div se nepřitulila blíž - neměla převelikých zábran, protože ještě onehdá se doma vždycky měla ku komu přitulit (ačkoliv si namlouvala, že tady se určitě bude ptát, že se to přece nesluší!). Chyběl jí bližší kontakt. „Ale- ale vůbec! Co ten náraz? Nebolí to? Ježišmarjá, určitě tě musím úplně drtit!“ hořela samým studem, sebevíc ho skrývala pod občasného chichotu a už-už se drala na tlapky, nemaje v plánu mu ještě přitížit. To by bylo!

Kdoví, co na těch vlčatech v zimě vůbec bylo. Mělo to nějaké své kouzlo? Připravovaly se snad ostrovy na něco, co jim, nuzným zlomkem živůtků, unikalo? Pochybovala, že by byl kdokoliv natolik šílený mást vlky k tomu, aby budovali... kdoví, dětské armády (existovalo to vůbec, takový nesmysl? Bylo na Severu něco, o čem jim Einar neřekl?)...? S mírným zamračením pořádně zaňufala ve vzduchu - ale prosímtě, ty si toho taky umíš navymýšlet, až by se jeden pořádně divil! „Párkrát jsem ji zahlédla. Asi musí být ve smečce ale dobře známá, když je ta delta. Nebo je to možná dobrá kamarádka Einara, když jí tu povolil i ty vlčata? To by pak ale bylo pěkne nefér!“ pokrčila nad tím rameny, osobně nemaje přehled o tom, kým černavá vlčice vůbec byla, a odkud přišla. „Popravdě pořádně neznám ani jednu deltu,“ přiznala se s drobným studem - zato ale poznala ze smečky tolik vlků, že by je určitě ani nespočítala! Byly to holt ty vysoké postavení, kterým ještě neměla převelikou čest vymluvit díru do hlavy. Co není, se rychle může změnit!
Ještě, že se jim tu kozu podařilo objevit - tohle bude teprve kousek! Zaváhání bylo dobře využito, nuž tohle zvíře očividně nešlo dolů bez boje (bohužel! ale nebyl právě v tom ten adrenalin?). Chvilkově vyčkávala, no impulz ji nakopl hned, co viděla zasaženého Arryna - věnovala mu sotva sekundový pohled, co sama vystartovala po už dost potlučené koze. Žel už ji nezastihla na zemi, ale vyrovnat se její rychlosti nebylo moc těžké. Obratem se dostala po jejím boku a s kouskem sebezapřená se jí zuby naprázdno scvakly u jejího krku - marně, ale přec se tím dostala ku stěny. Byl to až druhý pokus, co se jí podařilo zamířit až do ramene, a přec nebylo dost! Ohnala se po ní docela statně a očividně neměla v plánu polevit. Díky za prostor hor, neb sebou obě rázem šmikly a v chvíli klopýtnutí se jí Hanka konečně zahryzla do pomezí krku a ramene, v nahnané rychlosti se trhaje dolů na bok od sebe, aby se jí její kopýtka vyhnuly a ona ji konečně dostala na zem.

S jeho poznámkou k vlčatům musela víc, než souhlasit: za Cinder byla opravdu ráda, ale pokud zabřezla zničehonic ještě další... Co jí to tak v hlavě šrotovalo, každý z dospělých by musel mít dobré dva učedníky - ne-li víc tím, že jim odpadnou dvě síly. Možná, že se jinak nevydalo...? Nedejbože to byla něčí oběť? Nehodlala bádat po tom (a ani by se to přece neslušelo!), kdo se to vlastně vedle její kamarádky kulatí. Teda... Uff, ale pozor na to! Ještě se zeptám někoho s kilem navíc, kdy se mu to narodí! Muselo to být pořádně nepříjemné a vůbec, celá ta věc s březostí jí nebyla dvakrát tak pochuti. „Dva vrhy většinou po třech až čtyřech... To tu těch děcek bude víc, než našich hlav!“ zaúpěla nad tím, nuž jejími pysky se prohnalo pobavení, „ale Einar to určitě musí mít nějak promyšlené, nedělal by to jen tak, nemyslíš? Třeba přijal ty tuláky ze severu. To pak musíme poznat nové členy!“ zavrtěla nadšeně ocáskem - ó ano! Moc ráda tu někoho nového provede! ... Když nad tím teď tak přemýšlela, vrátila se už Doubí za Vločkou?
Kdo by ale furt jenom mluvil, když tu někde poskakovala pečeně! Nemohlo se mluvit přímo o holubech, co by vlkům padali přímo do tlamy, ale Hanka by byla přísahala, že jim něco hrálo do karet. Třeba místní bohové, bavila se vlastními představami a už-už hledala cestičku, kterou by se dala jejich obětina poobhlédnout, ne-li obejít. Pokud jí chtěli zahnat do koutku, měli by ji taky trochu prohnat, ať se do nich nepustí ve vší síle!
„Štěstěno nám přej,“ zahuhlala si pod čumák, co se její tlapky samovolně pohybovali. Jak jí v nich příjemně svrbělo! Jak se dostat před ní, nuž ne do jejího zorného pole? Vzít to tak vrchem... To jí nepřišlo jako dvakrát tak bezpečné. Aby volila pro nejmenší zlo, jala se odpojit od Arryna a hnout se kupředu - tiskla se přitom zpod cesty, na které viděla kozu. Pokud by přece jen nenašli koutek, kam ji zahnat, nabízela se možnost magie - nechtěla však jít proti komfortu jejího kolegy, a tak raději při svém proplétání se na druhou stranu raději doufala, že se jim něco dostane. Naštvat tak tu kozu a pohnat ji proti sobě... mohla by se zaseknout o kámen, nuž nepřipadalo jí to dvakrát správné.

Veledůležitě mu pokývala hlavou, aby věděl, že udělal správně - ještě aby ne! To by ho teprve prohnala jak správná srnka. By se ještě divil! Rychlejší než vítr, div bych ho neprořízla! ...Možná, že si až moc věřila... Usmívající se nad celou tou situací se zvesela ohlédla na svého kolegu, „no dobrá, možná ne přímo zahřát, ale huňatý kožíšek na přitulení je určitě každému milý,“ pronesla, ne-li navrhla Arrynovi a už-už si představovala, jak by ho s Vločkou zalehly, aby se vůbec, ale vůbec nezvedal. Ještě by dostal šok z přepracování, a co by s ním pak dělaly?! To by byly temné časy - jeho vychytralé poznámky a především charismatická nátura by v Alateyských úkrytech víc, než jen chyběla. „Však to chytře vymyslíme! Ty budeš chodit okolo hranic, já si odskočím prozkoumat loviště a třeba nám chytnu svačinu. No a tvou učednici povedeme mezi námi, ať se neztratí v horách! Nesmíš na ni zapomínat!“ připomenula mu. Hned se nebude chudák coulat sám! Jak že se jmenovala? Mít tak taky někoho takového... Ale teď jsou vlčata stejně v čudu. Ví o tom Einar? Asi musel!
„Tady se bez ní asi opravdu neobejdeme,“ zahmkala zamyšleně, co si projela Arryna od hlavy k patě. Mohli by využít jeho mohutnosti, ale co by si z toho pak její drahý kolega odnesl, roh zaražený do hlavy? To by se mu moc nelíbilo! Ale fešný by byl i s ním. Díkyboku za vyšlapané, byť patrně skryté cestičky vlků ze smečky - stoupat a hledat mohli bez větších obtíží. „Možná bychom ji mohli někam zahnat a pak už to bude otázka obratnosti,“ zmínila se, „každý z jednoho směru. Nebo se jeden z nás dostane nad ni a pak jí skočí po krku.“ ...Nuž zjevně muselo být rozhodnuto, protože se Hance brzy nato do čumáku přece jen dostal poměrně čirý pach. Podívala se proto na Arryna a už-už se lehce přikrčeně začala přibližovat, ať zvíře zbytečně nervy neutrápí. Kdyby ji tak obešla... Nějak už to půjde!

Zvesela mu dloubla čumákem do ramena, aby se nad jejich kamarádkou moc netrápil. Nakonec nás stejně ještě překvapí tím, že toho sama dotáhne...! A třeba najde i Doubí. Pokud se jí ten pach jenom nezdál... Snad jí ostrovy dočista neočarovaly, že by z toho skončila až na dně nějakého moře? Dít se tu mohlo všechno... to ale neznamenalo, že se to stávat teda muselo, a hlavně v případech její rodiny!
„Zas tak malá ale určitě nejsem, viď? Viď?! Mají příjemný kožíšek,“ zadumala nahlas, co očima hypnotizovala jednice, „ten tvůj určitě taky nebude k zahození! Ale tebe bych o něj nechtěla obrat,“ s uškrnutím se podívala zpátky na pohoří, které se před nimi tyčilo. Bohu dík za to, že si byli schopni členi smečky vyšlapat cestičky usnadňující výstup i sestup - až jednou zase zajdou na lov a potáhnou zvěř nahoru,... To by bylo namožených svalů! „Víš co, až budeme s Vločkou potřebovat zahřát, bude nám tvůj kožich sloužit líp na těle, než studené zemi!“ objasnila, aby nezněla ještě hůř (což se jí aktivně nedařilo). Něco na tom pravdy bylo - už tehdy pro ni byla zima pořádnou fackou, neb za takového období v horách nebyla... Teda, ne, že by zrovna ona kdy v minulosti byla fanoušek těch špičáků děsivých (a vybělených! Na zimu bývaly jako perličky!), jak kdyby se chlubili s novou protézou zubů.
Neváhala vykročit k možnému zdroji jejich nových pelíšků, které určitě budou natolik dobré, až vlčice už teď samým blahem odmítnou vstávat. Na zimu by to možná bylo i ideální - nerada by viděla přijít o život vlčátko, co se neštěstím vyklubalo až do avaru a... no... Oklepala ze sebe tu nepříjemnou myšlenku, už-už se zubící na Arryna: „Tobě bychom taky mohli nějak zvelebit postel, poslyš! Když teď budeš tak moc chodit naokolo hranic, určitě by se ti hodilo mít vyhřáté místo, nu ni?“ Ještě aby promrzl a smečka nevěděla, co se kde mrskne! „Třeba se nám podaří najít dvě u sebe. Bylo by fajn je dohnat k sobě a pak už by byla jen otázka času, která by ze stresu tu druhou strčila,“ zamýšlela, sic pochybovala o tom, že budou mít tak velké štěstí, aby našli hned dvě, ale podařit se mohlo - osobně lovila spíš v tajze, nebo právě na území tundry. Komu by se furt chtělo štrekat do hor! (Opomine-li fakt, že v jedné žije).

S nepatrným hmknutím pokývla na slova svého kolegy - přece jen ji znal krapet déle a pravda byla, že Hanka měla tendence Vločku trochu... jak to bylo, podceňovat? Nakonec se z ní vyklubala moc dobrá pečovatelka (jak je dobře v tom terapeutickém kruhu podpořila, to jednomu hned zvedlo náladu!) a její elán očividně jen přetékal! „Však do avaru trefí,“ usmála se zvesela na Arryna, „ve sněhu se dobře schová!“ No jo, to možná, ale co když tam zapadne?! To si pak někdo pomyslí, že v tundře máme mluvící sníh a místo pomoci bude uhánět na míle daleko! Ještě, že měla uhlovou špičku ocasu - mohla by jím mávat ve vzduchu tak ustavičně, až by si někdo pomyslil, že tu zabloudil nějaký otravný hmyz a hned by to prozkoumal. Jo, o Vločku mít nouzi nemuseli!
„Je na území a ze severu nám toho už moc nehrozí. Určitě bude v pořádku,“ zkusila hnědého vlka uchlácholit, neb si myslila, že to vlčice určitě zvládne. Teda... Pokud cestovat na vlastní pěst dal někdo, jako Doubí, tak jí podobná vlčice tím tuplem musela mít štěstěnu na své straně!
Co se Hance ocásek pohupkoval ze strany na stranu, nasála okolní pachy a byla by i překvapená, co se tu našlo za verbež - dvakrát ji však netěšilo, že šlo převážně o vysoké tvory s poměrně tuhým kořínkem. Zajíce by tu zjevně jen těžko našli a k ptactvu se nikdy moc neměla... Jo, nad těmi aby si jeden tak pořídil křídla! A vůbec, někteří vlci tu určitě taky můžou létat, pomyslila si pobaveně. Nikdo by se tomu už nemohl divit: vždyť proboha, tyhle ostrovy byly pořádně bizardní. „Vidím ti někoho lákavě podobného,“ zasmála se tlumeně a hlavou pokývla do dáli směrem, kde se protáhly čísi dlouhé nohy, „nu vypadá moc živelně. Ale blíž k pohoří by se našla nějaká koza, nemyslíš? Tam by nám těžko utekla.“ Nebylo to ani tak daleko od Vločky!

<< Úkryt Alateyské smečky

Jejich sestup do Tundry nebyl nikterak dramaticky ovlivněný, za což byla Hanka přirozeně ráda. Už několikrát se jí osobně podařilo nechtěnou náhodou pořádně odřít (určitě to nebylo tím, že nedávala pozor na to, kam šlapala!) a nerada by takový jev viděla u jakékoliv z vlčit - teda, nechtěla diskriminovat Arryna, ale věřila, že zrovna s ním a jeho zkušenosti taková věc nehrozila. Přece jen, hraničář... Ačkoliv novodobý, určitě si to nezvolil jen tak! Bylo jí trochu líto toho, že se nepřidal k ní a Vidarovi, ale to byly tak zanedbatelné maličkosti, že si stejně ještě budou vycházet na nějaké společné lovy. Přece by ji nenechal ve štychu!
Nadšeně svému kolegovi pokývla hlavou - to už se k nim ale jala ozvat Doubravka, nad kterou si vlčice nemohla odpustit zvědavě naklonil hlavu. Jaký pach...? Byla přesvědčená, že sama pranic cítí! Ale co, ostrovy byly magické a nebylo teda na popření, že jí snad něco okouzlilo natolik, až by se byla odtrhla od jejich skupiny a nechala tak Vločku... napospas osudu. „No,“ ozvala se překvapeně, „myslím, že se to Doubí protáhne, a tak můžeš jít sbírat sama,“ navrhla vlčici s úsměvem. „Ale klidně se k nám přidej, Arrynovi to určitě vadit nebude! Viď?“ s tím se otočila na jejich přítele, co ten čumáček div do sněhu nebořil.
Jéminkote, ten aby nechytil něčí pach až u jejich zadnice, zakňourala sama sobě - rozhodně nechtěla, aby se dostali do nějakých problémů s místních zvěří, sebevíc nereálné se to zdálo. Na těchto ostrovech byly věci nemožného kalibru víc, než potvrzené! „Doubravka si nás ostatně kdyžtak najde v Alatey, tak bych se nad tím moc nestresovala a šla,“ dloubla přátelsky do Vločky, aby se snad nestyděla vzdalovat se na větší vzdálenosti. Tundra byla opravdu rozhlehlé území s mnoho zvěří a věcmi - nebylo by zas tak překvapujícím, kdyby se ztratili i oni sami jeden druhému (natož pak Doubí, co území jako nová ještě neznala! Zda si ona najde cestu zpátky domů, bude mít problém? Ále, však výt umí!).

Teď už o cosi veseleji občas pohoupla ocáskem, ráda, že se Doubravka tak rychle uchytila v jejich smečce. Od příchodu na ostrovy si nedokázala představit, že by svou rodinu ještě někdy viděla - ale jak toto místo poznávala víc, začínala věřit v to, že zázraky se umí dít. Možná, že rozeznávají vlčí emoce a dávají jim to, co potřebují? Musí si udržet nějaký počet vlků? No, to by pak ale nedávalo smysl, že nás sem tahají, když se tu můžou vlci rozmnožovat! Pokud stihly zabřeznout hned dvě vlčice - a předtím ještě Shine, která porodila hned několik potomků (rekordní počet! Spočítal je někdy někdo?) - muselo být něco, co ostrovy od vlků potřebovaly. Vojáky? Za válek se vlčatům ale nedaří... S takovou myšlenkou chvíli držela své zraky na Arrynovi, teprve teď si uvědomující, že k nim promlouvá.
„V tajze jsou lišky a zajíci!“ přispěla krátce, usměvavá z nápadů jejich kolegy. „Pokud tu zbyla nějaká vlčata, třeba je můžeme zapojit. Je to pro tři vlčice, tohle bude na několik cest tam a zpátky,“ zadumala nahlas, načež Vločce s radostí přitakala: Ó ano, ty se budou ještě labužnicky usmívat a už nikdy nebudou chtít vyjít ven!
Jejím dalším slovům pokývala, ráda, že to Doubravce všechno osvětluje. Možná, že právě o tomhle bylo to pečovatelství? Začleňovat nováčky do chodu smečky rozhodně byla zásluha, o které by se Hanka měla Einarovi zmínit. Její bělavá kamarádka si přece zasloužila verbální pochvaly za to, jak dobrou atmosféru tu navazovala!

>> Tundra

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 21

Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec

Aktivita pro smečku » Začleňovala Doubravku do komunity smečky, naučila se Hadí tělo přilnavé
Krátké shrnutí » ... Přivedla Doubravku do úkrytu, aby ji mohla Astrid přijat a vyřídila smečce zprávy po Einarovi. Dala se do konverzace s Xanderem, se kterým pak narazili na Cinder a podpořila/pokárala ji po boji s tulačkou - přišel Einar, kterému situaci vysvětlila. Následně šla nazpět do úkrytu, aby se trošku prospala, a ze spánku ji rázem probudila Vločka, ke které se nakonec přidala i Doubravka a Arryn. Pak na chvíli přišel Einar a prohodil s nimi hrstičku slov, v němž jim řekl o zesnulém Heřmánkovi. Momentálně s trojicí vymýšlí, co všechno můžou dát do pelíšků Cinder, druhé vlčice a Shine, aby jim udělaly radost a pohodlí. ...

Minihra »
Jednoduché: Promluvila s jiným členem (Vločka, Doubravka) - minulý měsíc Einar (idk, jestli si o to psát znova)
Obyčejné: Nakreslit dva členy - Konvalinka, Einar - prosím A, C
Složité: Zúčastnila se velkého smečkového lovu (2021); Přidala se do smečky (2021)

Zamyšleně pokývla - to věru bylo líp, když jeden mohl přemýšlet nad lovem! „Ty kožešinky jsou super nápad! Třeba se někde najde také nějaká vysoká, suchá tráva. Dneska bylo docela teplo, tak...“ pokrčila rameny, cítíce se lépe, když mohla pracovat. Tři pelíšky... Někdy s Vločkou můžeme donést takové věci Arrynovi. Ten na to určitě nebude myslet, jak je teď hraničář! „Můžeme donést taky kůru. Když to vyskládáš naokolo, můžeš si na to položit hlavu, aby tě neškrábala v čumáku ta tráva,“ navrhla po chvilkové odmlce, naslouchající tomu, co k tomu měli ostatní.
Nad reakcí Doubravky se jen pochmurně pokusila o drobný náznak úsměvů a přátelsky ji dloubla do ramene, načež vlčici okolo nich trochu nemotorně objala tlapkou - přec na to nebyla sama a bylo jejich nepsanou povinností (jak to ve smečkách určitě chodí!) se postarat o to, aby se členové cítili tak, jak nejlépe dovedou. Jak byla Vločce vděčná! Čím déle ji vlk znal a poslouchal, uvědomovala si, tím se zdála být... Jiná, než jak si ji celou tu dobu pamatovala v hlavě. „To by se na tebe dost hodí, Doubí! A když zrovna nikdo nebude mít vlčátka, můžeš léčitelkám nosit bylinky a pečovat o ně. Vždycky ti to tak dobře šlo,“ mrkla na svou sestřenku, cítíc se lépe, než před chvílí. Lov nějaké menší zvěře určitě bude vhod... JÉMINKOTE! Ona úplně zapomněla na toho zajíce, co si v Tajze tak pěkně zahrabala! Ty hlavo děravá! Teď už to určitě vyhrabaly nějaké lišky, pomyslila si nepříliš nadšeně, já jim ještě ukážu...!
Slovy Arryna na něj však překvapeně vytočila hlavu - vždyť se jim sotva ukázal, a už by utíkal pryč? Veleváženě důležitě pokyvovala hlavou nad slovy jejich bělavé kamarádky. Kdyby nešel, mohlo se stát kdoví co a jak se tři vlčice jen tak dostanou z problémů? „Třeba se vrátí ta vlčice, co napadla Cinder. V počtu je síla!“ sama navrhla, neb by společnost svého kolegy převelice ocenila, „a taky vám všem můžu ukázat tu jeskyni, kterou jsem ti tehdy zmiňovala, Arryne! Je na území, tak ho zrovinka budeme moct obejít. Tundra se vůbec honí zvěří!“

Věru, že těch mladých vlků bude ve smečce požehnaně (stále to byl jenom jeden vrh, to se přece zvládne levou zadní - vlčata Shine už jistě budou dospělé. Pokud se na to ti dva nerozhodli hupsnout hned po tom...?)! Těžko říct, jestli to je věc dobrá, nebo špatná - mladí se vždycky hodili, neb je smečka mohla vychovat ve svých ideálech a vychovat je v to, co zrovna potřebovali, ale mít potomstvo zrovna tehdy, kdy zima klepala na dveře... No, nepovažovala to za zodpovědnou věc. Někteří vlci v tom však viděli utvrzení jejich lásky, a té se poroučet přece jen nemá!
„Kam by se vypařila?“ zeptala se překvapeně Vločky, protože jí to nedávalo smysl. Snad je rodiče vzali na procházku? Byla pravda, že úkryt byl až na jejich hlasy zjevně prázdný... Huh. Asi šli někam na procházku. Nebo je rodiče chtěli něco naučit? To už se ale Einar brzy zmínil o úmrtí jednoho z vlčátek a Hančin výraz tak zalilo pochmurné, smutné zamračení. Smrt si nevybírala: členi Alatey jí nebyli výjimkou.
Snad to bylo právě touhle zprávou, no těžko se vlčici otvíralo nějaké nové téma, kterým by mohla začít - a tak naslouchala svým kolegům a dívala se na své tlapky, jen občasně přesunující své zraky k jejich obličejům. Kdyby tohle potkalo Cinder... Muselo to pro jeho rodiče být šokující - snad aby ty pelechy zkrášlovali hned ze tři, aby se Shine, které zjevně vlče zahynulo, nemusela moc starat. „No, je pomalu k večeru - nechceme jít na tu podestýlku?“ optala se nejen Vločky, ale všech svých společníků. Kdyby se rozdělili, určitě by taky mohli nasbírat víc věcí a Doubravka by měla příležitost blíže se seznámit se svými novými přáteli, neb práce přece byla to, co vlky umělo dobře pospojovat! „Řekla bych, že můžeme matce zesnulého Heřmánka taky něco donést,“ navrhla, „určitě se jí to teď bude hodit, a když nás půjde víc... Anebo se můžeme prospat!“

Vločka, Arryn, Doubravka, Einar

Přikývla na slova Vločky - zdálo se, že se Arryn opravdu propadl kdoví kam (což jí teda dvakrát tak v téhle situaci nevadilo. Musela se dostat ven dřív, než by ji tu mohl najít!), a tak ani jedna o svém přáteli nemohla vědět. Vydal se snad na sever? Dřív, než jsem to stihla říct smečce, to by bylo! Asi byl na obchůzce, když se to stalo, a jak to viděl... Neběžel by se ale ujistit, jestli je smečka v pořádku? Huh, těžko říct!
„Staré vlky tu taky nemáme, o ty se starat taky nemůžeš,“ zadumala nad tím, „třeba budeš moct dělat asistentku léčitelkám? Možná-, možná že se máš starat o to, jak se vlci ve smečce cítí! Držet morálku?“ to se rázem na vlčici zubila, jak jí to v hlavě začalo plašit nápady. Bylo to povolání velmi ctěné a potřebné - mohla pomoct Vé znovu se aklimatizovat do smečky, jejího dění... ba i pomoct k jejímu výstupu vzhůru! Ačkoliv zrovna s tou by Vločku nerada viděla, něco na tom jistě bylo. „Já si myslím, že až bude někdo péči potřebovat, jistě to sama vycítíš. Mě při lovu vždycky příjemně mravenčí v tlapkách!“
Překvapeně se na svou společnici podívala, ale brzičko na to se jen usmála: „To je ta hnědá obránkyně, co má tu divnou oranžovou barvu na čele. Bude mít vlčátka!“ zamávala ocasem, nadšená z toho, že její kamarádka dostane na svět malé brambůrky. „Einar se zmínil, že bychom Cinder měli nanosit nějakou podestýlku, ať je jí co nejlíp.“ Sic to nepovažovala na zimu za správné, moc jí to přála (a to se pořádně začali poznávat teprve teď! Smečka dělá divy!).
Se zazubením se podívala po Doubravce, která k nim přišla. A Astrid...? Asi musí chuděra odpočívat. No jo, je toho teď hodně! Hodně, hodně... JÉMINKOTE! Ona vlastně Cinder nevyslala nikoho na pomoc!
„Ale to si piš, že jo!“ vřele se na svou sestřenku usmála, vrtící hlavou. Ta by jí dotáhla zpět a hezky by Einara uprosila, aby ji vzal - vždyť to taky byla její rodina!
Usmívající se nad tím, jak se vlčice jedna druhé představily, hrudí Hance projel příjemně hřejivý pocit. Za chvíli pozná úplně všechny! Nato už ale přišel Arryn, jehož náhlé zjevení jí pořádně vyděsilo (ale co si budeme povídat, její ocásek se náramně rozhoupal): vždyť se taky právě vyspala na místě, kde předtím on! Ukecá to na to, že se tu jen s Vločkou procházely? Ne, to ne, tu do toho tahat nebude. Třeba se vymluví na to, že ho necítila? Mysli, MYSLI!
... Zdálo se však, že se neděje vůbec... nic. Nemohla si ale odpustit pořádně provinilé zazubení věnované hnědému vlkovi, které nahodí kdejaké vlče, co právě něco rozbilo: „Ale zdravím, kolego!“ a tím hasla - byla ráda, že se s ním dala do řeči právě bělavá společnice, neboť jí samotné se začala vyptávat Doubravka. Té odpověděla: „Sever vybuchl modrým světlem! Ještě jsem tu tvou kamarádku ale neviděla. Einar se vrátil bez ní,“ nahodila jí nejistý úsměv, „pevně ale věřím, že se jistě bude pohybovat někde okolo avaru. Nebo možná dostala nějakou speciální úlohu?“ navrhla zamyšleně, aby se Doubí nemusela moc stresovat, a s tím se překvapeně otočila na rezavého alfu. My o vlku...!
„Zdravím!“ nahodila k Einarovi a už-už se ho po vzoru Vločky začala vyptávat, „dorazili všichni v bezpečí? Kde je Vidar? Ale vůbec- tohle je Doubravka!“ poukázala na vlčici po své pravici, Doubí, zubící se, „Astrid ji právě přijala!“

Radostně zamávala ocáskem a ihned své společnici přitakala - ó ano, a na pořádný rybolov se musí vydat co nejdřív! To bych jí toho mohla tolik ukázat! A třeba by to uvítala i Cinder, zamýšlela a spřádala plány. Vlčicím se prý měnil při březosti apetit, no ne? Nebo to byl nějaký hoax? No, na vlastní kůži se jí to zkoušet teda rozhodně nechtělo!
„Jo!“ potvrdila své společnici, „bylo to obrovské modré světlo, div se zem neotřásla!“ možná, že si tu situaci trochu přibarvila, ale tak... Kdo by se na ni mohl zlobit! „No, Einar nakázal, aby tam šel hlavně Vidar a ostatní nechal na uvážení, ale my jsme tu většina zůstali. Možná až na... Arryna? Arryna jsem tu nikde neviděla,“ určitě ho neviděla - vždyť byla v jeho pelechu a kdyby ho už její zraky zachytila, postarala by se o to, aby byla na míle daleko. Ježíškotky, snad nastydne rýmou. Tohle se mu nebude vysvětlovat dobře!
„Mě pečovatelky vždycky přišly jen jako chůvy pro vlčata, ale týjo, asi budeš mít pravdu!“ zahmkala nad tím zdlouhavě a podrbala se za ouškem, jakoby snad v hlavě něco složitě počítala a snažila se to dostat ven. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela - starat se o všechny, páni! „To asi znamená, že mě budeš popohánět, aby měl každý co jíst a všichni byli spokojení,“ zazubila se nakonec na svou kamarádku, než jí zvesela sama dloubla čumákem, „a už to přichází, už mě peskuje!“ zaúpěla, no očividně to přehrávajíce, aby se taky mohly nad čím zasmát.
„Ale tobě samozřejmě jenom to nejlepší. Vidíš, to mi úplně připomnělo!“ rozzářila se náhlou vzpomínkou, co prvně chtěla s Xanderem udělat, „chtěla jsem se podívat po nějakém tom mechu pro Cinder. A na cestě bych nám mohla něco ulovit? Co ty na to?“ optala se, co zvědavě rovnala ouška a už-už by se chystala na cestu, natěšená z toho, že si zase jednou proběhne okolí avaru. Ó, to bude zábavy!
Ale předtím musela ještě něco vykonat, co se jí do čumáčku dostal pach Doubravky - musela být opravdu blízko. „Ale předtím ti musím ukázat někoho nového!“ a s tím s pohupováním ocásku vykoukla ven zrovna ve chvíli, co její sestřenka přicházela. Ha, přesně na čas! „Doubí! Jak to dopadlo? Jsi členem? I kdyby ne, smůla, jednoho ti zrovinka představím!“

S pořádným zívnutím nad tím jen mávla tlapkou - kde kdo tu už musel zakopnout, v noci i za dne a vzhledem k tomu, že se už jistě schylovalo k večeru... no, to pak ale vůbec nebylo divu! „Ne, je to úplně v pohodě,“ potvrdila Vločce, „zdravá jako rybička! Teda, ty ryby nejsou asi zas tak zdravé... nebo jo?“ se zamyšlením nahlas se na svou společnici radostně usmála - Ajo vlastně, konečně s ní jsem! Teda, ještě by se hodil ten Arryn, ale to radši až co budeme někde venku, aby si náhodou nevšiml... no... Ále, určitě ani nádechem nezacítí a neuvědomí si!
„No, nevybuchl zase sever? Viděla jsi to? Věděla jsi o tom vůbec?“ nastražila zvědavě ouška. Přece jen ji nějak pozapomněla v úkrytu hledat, co se tu přiřítila - navíc tam zjevně nebyl ani Arryn, a tak spolu třeba mohli být na nějaké procházce. No jo, to by o tom ale věděla! „Vidar s Einarem se tam byli podívat, ale už jsou zpátky. Teda, alfa byl, když jsem ho viděla naposled,“ s drobným pokrčením ramen nespokojeně pohodila ocasem: to by ještě bylo nadělení, jestli se ten druhý zrzek stále nevrátil! Na druhou stranu by ho tam určitě nenechali... Byli přece alateyští (a alateyští jsou rodina!).
„....Ale tebe moc ráda vidím!“ řekla s o to větším úsměvem, aby vlčici taky konečně pořádně pozdravila, protože k tomu doposud v tom shonu neměla příležitost. „Moc ti gratuluju k povýšení i funkci!“