Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar, Arryn (zmínka)

Se značně ostrým nádechem zaklapla svou tlamu o cosi víc, když na sobě pocítila Einarův pohled - jakoby to vůbec ale šlo. Šok z nově objevených informací a ... magií ... se jí stále očividně snažil dostat pod kůži a Hanka najednou nevěděla, kam skočit dřív: Takže oni vlastně nejsou partneři? A Vé zůstává ve smečce, proč? A bez ohně to řešit nešlo? A jak to vůbec umí Einar ovládat, pomocí mysli? Co když má nějaké nechtěné myšlenky, zvládne to v sobě uhasit? A je ve smečce jediný, kdo to umí? Xander se přece jen o oheň staral, ten by mohl ohni panovat tak, jako právě on, a- V hlavě jí vířilo nezdravá nadmíra myšlenek, že se jí z toho zamotala hlava.
Pak na ni ale pohlédl Einar, pohlédl a pošeptal a Hanka si byla jistá, že se už nikdy nebude moct vzpamatovat z ničeho, co právě na vlastní oči viděla, co na vlastní srst zažila (teda, na vlastní tělo asi ne tak moc, jako Vé, díkybohu za to!). Thud-thud bylo to jediné, co jí zvonilo v uších, zatímco z absolutně vyschlé tlamy se snažila něco poznamenat, „já-“
Celou svou plochu tlapek za maličkého, nepatrného zvuku zaryla do země a v nepříjemnosti křečovitě zavřela oči, žaludek dělající náhlým stresem takové kotrmelce, až se divila sama sobě, že nevrhla šavli. Potřebuju na vzduch.
Aniž by pogratulovala Arrynovi nebo Vločce, za které byla oba ráda, němě sykla, co si jedno z vlčat už-už vybralo jejího kolegu. Chtěla se co nejdříve pobavit s Einarem, aby to už měla za sebou a pak se mohla začít připravovat na jejich společnou výpravu do Daénu (od které si zprvu tolika slibovala! Teď se zrzavému ani nedokáže podívat do očí, no jo!), jenže na to potřebovala vlka po svém boku. Nárokovat si ho doživotně nemohla, věděla to... Ale proboha, ona se nemohla ani pohnout. Co to s ní bylo?

Arryn, Cinder, Xander, Vločka, Celý dramaťák

Po svém vlastním proslovu se se zvědavým pohledem poočku rozhlížela po ostatním sigmách, které tak jako ona předstopily a nezapomněla se přitom zářivě usmát na Cinder (a vlastně i Xandera), u které si již před chvílí usmyslela, že si z ní prostě musí udělat dobrou kamarádku - stůj co stůj! Zdálo se, že také schvalovala její rozhodnutí stát se lovkyní, a to Hanku pořádně zahřálo u srdíčka. Skoro jako doma, v rodině.
V tu ránu na scénu ale přišla Vé, o které si vlčice myslela už od slov a pohledů ostatní ledacos. Nebylo vůbec těžkým vydedukovat, jaké jsou pocity ostatních - ani to, že se víceméně shodovaly s těmi, které měla i ona. Ale kniha se nemá soudit podle obalu! Třeba se všichni mýlíme, nechtějíce být jejím soudcem a ani představeným poroty, téměř by lehce zaspala to, co řekla - jenže kdo by takovou věcí mohl projít bez reakce? Šokovaně pootevřela víčka a podívala se na Arryna, zda slyšel to, co ona. Myslela to vážně? Vtipkuje? Je to scénka pro celou smečku, kterou Einar a Vé zinscenovali, aby si prozkoušeli naši loajalitu a-
Z hrdla se jí dostal skučivý zvuk, co se křikem ozval Vidar, až se jí pořádně zježila srst (div se ještě víc nezacuchala, bože, musí vypadat příšerně)! Co to proboha dělal, jak se tak mohutně mohl ozvat? Ještě nikdy v životě nikoho neslyšela zvýšit hlas způsobem, který by přímo sálal negativitou - nemohla si odpustit přitáhnout ocásek blíž k tělu, které celé protentokrát už bez zábran natiskla ke svému hnědavému kolegovi, jehož přítomnost pro ni nyní byla klíčová. Tlapku přitom intuitivně natáhla směrem k Vločce, která jim nebyla dvakrát tak od těl, snad jakoby se snažila ujistit, že to chudák neschytá i ona a přitáhnout ji rychle blíž, kdyby náhodou.
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mou dušičku... opakovala si jako mantru, co už se jí i ouška stáčela vzad a ocásek se motal blízko u zadních tlap, ne-li se lísající k břichu.
Pokud se nepodřídí Vé, Hanka na to byla víc, než připravená!
Nad náhlou tmou a planoucí alfou už-už zatajovala dech a o to víc si přála, aby se mohla schoulit pod Arrynovou kůží a přečkat to inferno, které jí hnalo strach žilami - sic se chtěla krčit, mráz po zádech napínal její svaly a ona se vyrovnala do celé své (maličkosti) výšky. S ohněm se nikdy, za žádných okolností nepřátelila - vlastně jej naživo takhle na vlku neviděla. Tohle magie dělala s vlky? Tohle bylo to, o čem tehdy Arryn mluvil? O destrukci?
Drkotavé zuby tvrdě tiskla k sobě, neschopna ze sebe setřást zcela čirý úděs. Takhle vypadají vlci s magií ohně-? Tohle činí? Ačkoliv si to Vé bez jakékoliv argumentace zasloužila (a že o tom Hanka byla přesvědčená!), dělalo se jí zle ze skutečnosti, že s Einarem bude žít pod jednou střechou. Bude s ním úplně sama cestovat napříč půl krajem, s tím, z nějž teď nemohla spustit své zraky, sebevíc se bála. Když uhnu pohledem a nebudu dávat pozor, dopadnu jako uhel ve vatře.

Cinder, Xander, Arryn, Einar, Vidar, Astrid

Tak jako Xander (jehož jméno se teprve teď dozvěděla, a to byl ve smečce od dob jejího prvního lovu, což bylo někdy minulou zimou!) se nijak nebránila zazubení, co si našlo cestu na její pysky. Novopečení rodiče- teda, brzo-rodičové... nebo je snad Cinder už březí? -se zdáli být jako moc milí vlci, a tak se už nyní nemohla dočkat toho, jací jejich drobečci budou. S pokývnutím na slova samce se usmála: „Přesně tak! Ale věřím, že vaše děti budou dělat jenom radost, jako jejich rodiče.“ S vlčaty jí to pramálo šlo, ale pokud by jí bylo potřeba, ráda skočí do akce!
Následně zvědavě nastražila sluchy směrem ke vchodu, odkud se do jejich útulného přístřeší dostavilo hned několik vlků - poznávala v nich jen Astrid. Jak ráda by dále pokračovala v nějaké konverzaci s mladými vlky, nuž Einar měl jiné plány: se zablikáním těch podivných kuliček se naposledy usmála na Alateyskou dvojici a po boku Arryna se odebrala stranou, neb svého kolegu rozhodně neplánovala ztratit ze své blízkosti - ještě by se k němu přiblížila Vé a mohl by nastat pořádný kolotoč! Nebo celý cirkus? Ještě bych mohla stihnout kývnout na Vločku, aby se k nám- A vidu, nestihla.
S plnou pozorností se zaměřila na ryšavého vlka, co zastával nejvyšší pozici. Skoro si nevšimla toho, jak se zbylí tři vlci ujali svých vlastních míst! Och, být tak jednou na jejich místech. Musím pro to pracovat. Tvrdě. Co nejtvrději to dokážu!... Ale to by zase mohlo být až moc tvrdě na některé členy. No, tak možná ne tak tvrdě, a... smýšlela, zatímco uši měla nyní plně vytočené k mluvícímu vlku.
Rodina. To, jak pěkným způsobem a s jakou lehkostí to vyplynulo z Einarových pysků jí přejelo mrazem po zádech (nebo umírala? Postupovalo její onemocnění tak rychle?!) - už nějakou chvíli se nevědomě vyhýbala tomu nazývat Alatey a avar svým domovem: tedy něčím, co v její rodině mělo nejvyšší cenu.
Překvapením si uvědomila (a vnitřně hodně, hodně panikařila), že si byla pranic jistá tím, jestli v Alatey měla své místo - jestli v ní našla svůj domov. Koutkem oka proto zabloudila k Arrynovi a na chvíli, byť byla sebemenší, se jemně opřela o jeho rameno, protože se chtěla uzemnit a zároveň si položit otázku, zda se takhle se členem cítí... pohodlně. Jo, její kolega byl domovem (a ňuňatou srstí!) teda cítit! A konsentu si dočista pozapomněla? ... No, teď už je to fuk, ale jestli tě příště přistihnu takhle nespolečensky někoho-!
S náhlým, radostným úsměvem se podívala po vlcích, o kterých usoudila, že se stanou deltami - musela to pro ně být opravdu velká čest a Hanka byla ráda, že u toho mohla být. Vkládala důvěru do rozhodnutí alfy vybrat si ty nejlepší vlky, tedy takového Vidara, co působil jako dobrý velitel při lovu a-... Astrid? Nebo Sierru? No, v akci (naštěstí!) nezažila ani jednu.
Dřív, než její hlava mohla k této věci říct svoje, už-už se tak jako její hnědavý společník postavila s ostatními vpřed, div jí srdce nevyskočilo tlamou ven! Thud-thud slyšela až v uších a pociťovala tak intenzivně, až se jí z toho dělal knedlík v krku a bříško zaplavili motýlci. Einarova slova vlčici přirozeně přinutila podívat se koutkem oka po Arrynovi - slyšel jsi to, slyšíš?! Až se po výpravách zase uvidíme, už budeme pro smečku něco víc! Nervózně se nadechla, aby spustila: „Je mi ctí patřit do Alateyské rodiny, jejíž pouto mne plně naplňuje hrdostí a neskonalou úctou pro svou blízkost a vřelost - avar se stal mým novým, trvalým domovem, který slibuji chránit a opečovávat každou myšlenkou i činem,“ pousmála se, „ač... ochrana není tím, co mé srdce touží.“
Odmlku, kterou použila snad pro úmyslný efekt, brzy přerušila. „Již při prvním smečkovém lovu jsem... jsem po boku tolika výjimečných vlků tušila, že mým posláním bude vykonávat pozici lovkyně. Bude mi radostí dobře se starat o to, aby žaludky vlků přítomných dnes a i těch budoucích byly vždy plné,“ bože, snad to bude stačit na to, aby na ní jedna z těch koulí nespadla právě do jejího obličeje. Ještěže promluvila mezi posledními z vlčic, nebo by takovou věc z patra nikdy nemohla říct! Andělíčku, můj strážníčku, opatruj moU DUŠIČKU-

Jméno vlka: Hanka
Glow up: Kožíšek + přívěšek
Preference:
~ Přívěšky přirozenější a něco, co nezavazí při lovu. Kytky jsou vítané!
~ Na kožíšku se vyblbněte, jak chcete. Třeba emo Hanku!
Nechci: O končetinu víc/míň, "lidské" přívěšky


Jméno vlka: Astra
Glow up: Kožíšek + přívěšek
Preference:
~ Kožíšek bych moc ráda viděla v husky stylu - držet se černé, šedé s bílým podkladem. Původní dizajn zde - moc bych si přála, kdyby měla ty děsivě modré, skoro až bělavé oči <3
~ Přívěšky bych měla ráda v nádechu severu, run a věcí s tím spojených
Nechci: O končetinu víc/míň, nepřirozené barvy

Arryn, Cinder a Xander

„Věřím, že v tvém podání to žádná nuda nebyla!“ Radostně mu pokývala hlavou - zrovinka tyhle místa se poměrně bizarně vymykaly svému blízkému okolí a pokud tu byl nějaký vlk, co to potřeboval vidět, musil to být Arryn. A Vločka! Jéminkote, někde musíme nabrat Vločku. Snad se v horách neztratila?! „Jsou to věru kuriózní jména, nemyslíš? Léčitelé ve smečce křiknou 'potřebuju kopřivu!' a pod tlapky jim někdo donese vlče,“ uchichtla se, nemyslela to však nijak zle. Nakonec bylo milé, že někdo k zeleni mohl mít tak dobrý vztah, že si takhle ty vlčata pojmenoval - a pokud ta Shine nyní patřila k jejich smečce, bude to jen dobře. „I když pravda, jak jinak pojmenovat své potomky. Přemýšlel jsi nad tím někdy?“ optala se s malou odbočkou od jejich tématu, neb jí to právě padlo na mysl. Na takové věci ona dobrá nebyla a ty bylinky mohly být skvělá inspirace! Přestože vlčata... no, mnoho rozumu z nich neměla.
„Jenom tři?!“ ozvala se s čirým překvapením - tak takového vlka ještě nepotkala! Musí patřit k nějaké smečce, sama chudák, no...! Možná by bylo chytrým ji pozvat do Alatey, najít útočiště. Podzim tu bude co nevidět a pak hrozí zima! „Snad to zvládla,“ vzdychla, „na cestách se po jejím pachu třeba můžeš podívat! Nepochybně nebude sama, to by bylo... obtížné,“ vyjádřila co nejlépe, nechtějíce odsuzovat někoho dobré nátury. Kdo dobro koná, tomu se to přece zlatě vrací! ... Anebo takového vlka potkala? Nemohla to být nakonec ta zrzavá, co tu byla naposled okolo dob lovů?
„Zlatý les... Chudák smečka, to musí mít ty stromy něčím napadené!“ zakroutila nad tím hlavou - připustila si ale myšlenku, že by to mohl být výplod něčí... magie. Ostrovy přece jen neskrývaly to, že umí opravdové zázraky. S nadšeným pokýváním se podívala jeho směrem, už-už se křenící, „myslím, že takové, jako ona, přijímáme jen my. Třeba je to Einarova partnerka,“ poznamenala, „nebo čáryfukyně tak silná, že je lepší si ji držet u těla.“ To, že Vé doposud viděla vycházet snad jen s tou její tmavou společnicí bylo... komické. Taky ale byla pravda, že vlčici do hlavy nemohla vidět a už vůbec ne vědět, v jaké společnosti je ona ráda. Možná taky měla nějaké traumata, to pak vlk občas dělal, co se neslušilo!
„Byl by jsi tam nastejno s tou Tanií,“ zlomyslně se uškrnula- snad jí to karma oplatila náhlým kýchnutím, které už štiplavým čumákem nezastavila. „Mohli by si tam z tebe udělat pořádný ohýnek, jako tady.“
„Kdybych je tak znala blíž,“ posteskla si - ale nevadí, tu druhou verzi si nechá pro někoho, s kým se už dobře zná. A když už u toho byli, proč si s mladým párem taky trochu nepotykat? Měla by ses začít soustředit na poznávání vlků, nikoliv míst! Spolu s Arrynem se tak vydala k Cinder a Xanderovi. Naslouchala svému společníku a nebránila se přitom úsměvu, který mu věnovala - a že jí dobře inspiroval! Mávajíce ocáskem, mile se na ně usmála. „Vaše děti jistě budou v Alatey dělat jen radost!“ a po minutce přemýšlení dodala: „Kdybyste někdy potřebovali pomoc, neváhejte se ozvat.“ Jaképak jejich děti asi budou? Dostanou také jména bylinek? No a... jaká jména vlastně nesou rodiče těch budoucích potomků? Nemohla si to vůbec vybavit! S mírným zamyšlením ve tváři se po obou podívala, „sebevíce mi je to hloupé, přeslechla jsem vaše jména..? Xinder a...?“

Arryn

Akt Vé v ní nevyvolal žádné rozpaky, neb už tehdá o ní slyšela jako o princezně a to jí stačilo na to mít v hlavě určité... očekávání? Předsudky? Jednou už to však byla členka smečky, do níž patřila i Hanka, a tak jí nezbývalo nic lepšího, než akceptovat její prapodivnou existenci. Co když její chování mělo pádný důvod, že?
Tentokrát se jí kýchnutí podařilo potlačit - a ještěže tak, protože to už jí společnost dělal její dobrý přítel. Pysky se jí samovolně roztáhly do veselého úsměvu a hlava hned přestala klábosit (díky za to, už by ty všemožné návrhy nevydržela!), co mohla mít po boku právě Arryna. „Ty ho budeš mít vždy rezervované, kolego,“ přivítala jej (tentokrát slovy!) a už-už smýšlela, co by mu mohla říci. „Poznala jsem dvě vlčata od oné Shine, o níž se Einar zmínil a nedávno jsem procestovala severnější části území, jako Ledové pláně. Věděl jsi, že úplně za ní je dvojice hor? A jak odporně znějí!“ brr!, ještě teď se jí z toho ježila srst! Nikdy takové zvuky neslyšela - co se tam proboha skrývalo? „...Nebo že v tundře je jeskyňka? Je plná ledu a rampouchů - jakoby si tam někdo záměrně vytvořil skrýš!“ popisovala mu dále a přemýšlela při tom, jestli zrovna tohle nebude dobré na cestě do Daénu zmínit. Usuzovala (jenom usuzovala! Jeden si ničím nemohl být jistý, pokud to neslyšel na vlastní uši) však, že o tom alfa věděl. „A co ty? Jaká byla cesta zpět do avaru?“ s úsměvem sama vyzvídala, čemu se kaštanový vlk měl. Trošku ji zamrzelo, že se od jejich prvotních cest setkávali víceméně jen v rámci smečky a o to víc si vážila toho, že se setkali alespoň tady, na... dalším srazu smečky. Musíme naplánovat nějakou putující výpravu. Vidar si může vzít někoho jiného a Arryn se ke mě může přidat!
V průběhu jejich tlumené konverzace pohlédla zpět k zrzavému, „ty nedochvilče. Ale lepší, než kdybys po dešti v horách uklouzl,“ krátce se mu zasmála (diskrétně!), „Einar chce, abys s Vidarem šel do Zlaté smečky. Já půjdu do Daénu, to je na jihu- a pak má být třetí výprava do Namarey v Oáze. Myslíš, že to je to, o čem tehdá Tania mluvila?“ černý vlk v okolí pouště, bože, to musí být komická podívaná. Musím vyřítit pozdravy! „Vlci, co tu dlouho nebyli, se také dále nepovažují za členy Alatey,“ vzpomněla si na poslední chvíli. Kdyby Arryn takového vlka potkal, musel přece vědět, aby s nimi zacházel jako s...! Cizími? To ale dvakrát správné nebylo. Nu což!
Zadumaně mu přitakala, „už nad tím chvilku přemýšlím. Jak zní třeba 'užijte si poslední svobody'?“ zamyslela se nahlas, v hlase čirá stopa humoru. To by asi moc rádi nebyli! „Štěstí a zdraví ale asi bude tentokrát moudřejší. Pojďme hned, než Einar začne důležitosti a ti dva u sebe budou mít řadu,“ s tím se zvedla, vyčkávaje, co na to Arryn.

Drobné reakce - Sierra, Vé, Arryn, Einar

Se svým tlumeným kýcháním se nad ní Cinder velmi mile smilovala - a jak dobře jí najednou bylo! Téměř (téměř! Takové zvuky se uprostřed tichých šeptů mezi členy rozhodně nehodily) nezabránila spokojenému zamručení z teplého vzduchu a také z hřejivého pocitu, že jí nějaký ten člen poskytl pomoc bez optání! Pysky se jí hned stočily do vřelého úsměvu, který neměl konkrétního adresáta. Jak by asi věděla, kdo všechno tu ovládá magii ohně, když na to vlci neměli krystalky na šnůrkách? Skutečnost, že se takové věci dají poznat podle očí, doposud nevěděla.
Při příchodu dvou namodralých vlčic k nim mile pronesla: „Ahoj!“, aby se neřeklo, že členy vlastní smečky neumí pořádně přivítat. Jejich srst naznačovala tomu, že také zmokly. Ta bouře si vůbec nebere servítky - to vlk s magií nebude. Nebo se zlobí na všechny? koutky úst jí cukaly nad tím, jak to všechno brala. Magie počasí, to určitě. Brzy nato uviděla také Arryna, kterému bezstarostně zamávala.
Element, který ji ale opravdu zaujal, byl právě oheň - nebylo na pochybách, že tohle bylo z tlapek Einara samotného. Jmenovaný majitel ji ale nezajímal tak moc, jako vše, co se s ním objevovalo, protože všechny ty kuličky naokolo bylo něco, co vlčice doposud nikdy neviděla. Když nad tím teď tak bloumala (a že jí toho v hlavě běhalo hodně, co si povšimla Arrynova příchodu!), vlci s magií ohně byli tam v domovině raritou, která se u vlcích z rodiny vyskytovala... no, spíš nevyskytovala. A to osvětlení? Proboha, za to mohl taky on? Co magie ohně na ostrovech umí?!
S mírným šokem se však podívala po vlčatech vlčice, kterou v Alatey jen mihavě při svém dnešním probuzení pocítila (a že se postarala o to, aby to byl výraz více přívětivý, než-li nemilý!). Shine? Nikoliv Vločky? Vždyť... Ále, ono by to možná i smysl dávalo. Bělavá vlčice se přece jen na takové věci dvakrát nezdála. Ačkoliv jména po bylinkách by na ni rozhodně padly!
Zvědavě našpicovala uši, co se začal Einar ozývat o výpravách do ostatních smeček. Vytušila, že tu nějaké budou (vždyť s Arrynem tehdy slyšela nadšené básnění od Taniy) - tu, do níž ale měla spolu s alfou zamířit, neznala. Daénská smečka a na jih. Odtud jsme s kolegou přišli.. že bych se podívala zpět na místo, kde jsem poprvé vkročila na ostrovy? S úsměvem pokynula zrzavému, pysky značící: Moc ráda , ač trochu zamrzelo, že tentokrát nebude moci cestovat s právě jejím kamarádem. Musí si s ním zase popovídat!
Protože jí nenapadlo nic dost důležitého k tomu, aby mu to před všemi řekla, rozhodla se stranit proslovům (něco si na tu výpravu musí nechat!) - potěšila ji ale zpráva o právě Cinder a Xanderovi, kteří připravovali svou vlastní rodinku a také se zhostili role bojovníků. Oh, s tím bych se taky mohla ozvat! Nebo počkat? Povyšování s tím souvisí... jo, bude lepší naslouchat dalším slovům. Nebyla si plně jista tím, zda se může s gratulací ozvat hned, proto si raději pilně připravovala nějaký obohacující monolog. Přece jen na mladý pár nemohla jen tak vybafnout s prvním, co se jí dostane na jazyk!

<< Alateyská smečka

Už při vchodu si však musela na nos přiložit tlapku tak, aby se její heeepčííí! nerozlezlo do stěn úkrytu tak moc, až by to všem zazvonilo v uších. Nepříliš šťastně na to popotáhla, aby se nestalo, že se ještě hůře ukáže své vlastní smečce - mimo tuhle nepříjemnou, začáteční věc se však na všechny, kteří ji věnovali pohled, mile usmála a už-už si nenápadně hledala nějakou tu oběť, ku které by si sedla blíž, než mohlo být eticky správné. Když se nad tím tak zamýšlela, asi nebylo ideální se hned začít tulit - a bez optání! Kde pozbyla konsentu?!
„Hanka přítomna!“ ozvala se, kdyby si někdo (úplně čirou náhodou, jak by někdo mohl přehlédnout její ikonický příchod? Ještě teď jí bylo trapně, a že to v hlase bylo slyšet!) nevšiml a s tím věnovala uctivý pohled Einarovi - stejně tak, jako Vidarovi. Kdysi vedl její loveckou skupinku a ačkoliv se tak dobře neznali, zdálo se, že je to dobrý vlk. Dobrý, prapodivně podobný vlk Einarovi... Měli mezi sebou nějaké pletky? Zvědavost jí už tehdá hryzala tak, jako i dnes.
Bylo by dobré se na něco zeptat? Když on tu nikdo dvakrát tak není... Zadumaně se (zas a znovu) rozhlédla, všímajíce si dvojice hnědavých vlků, co zjevně byla ponořena do nějaké osobní konverzace. Vybavovala si je z lovů jen matně, ale při odtahování kořisti už jí nějaká ta žárovička matně svítila. Vypadali jí teď nejvíce atraktivní, už jen z principu toho, že samec měl očividně hustou srst a vlčice samotná mohla být hebká jako polštářek.
S dalším tlumeným kýchnutím se přinutila zůstat v sedu, ač se jí lišejník zdál náramně atraktivní k tomu, aby se v něm schoulila do klubíčka pořádně se zahřála. Mohla jen doufat, že přijde třeba takový Arryn, ačkoliv toho by takovým vřelým objetím obtěžovat nechtěla. Žeby snad přišla za Vločkou?

<< Hraniční pohoří

S pořádným nádechem, který jí vlastně nepřinesl nic dobrého (než takové kýchnutí) se spokojeně porozhlédla po jejich území a byla ráda, že... byla ráda. Moc pachů tu není, hlavně ten Astrid. Že by léčitelka odvandrovala? No, tak to bych si pěkně zavařila, mračila se nad světlavou vlčicí ale také nad sebou, neb onemocněla ve chvíli, kdy je Einar všechny svolával. Úplnou shodou náhod to taky musel být čas, když zrovna byla na otevřeném prostranství a nebylo tedy moc úniku před deštěm a vířící bouřkou samotnou. Nejhorší den v mém životě. Úžasné, prostě úžasné.
Svůj kožíšek rozhodně v tuhle chvíli neměla jak vyždímat, nebo upravit; zbylo jí jen se zkusit pořádně oklepak v naději, že to bude mít nějaký famózní efekt a vrhnout se přímo do hrdla ďábla. Nelíbilo se jí, že tentokrát to byla ona, kdo byl na straně souzeného - vkročit do úkrytu totiž také znamenalo to, že na ní mnoho, ne-li většina upře své zraky. Tak, třešničkou by bylo, kdybys byla poslední a oni by se třeba už o něčem bavili. Nebylo by to super? Ač rozhodně nepatřila mezi sebekritiky, stačil jí jediný pohled na to, jak vypadala a bylo jí nadmíru jasné, že dvakrát dobrou pověst si tímto nestaví. Ale taková šmouha od deště by se mohla něčím smýt, že? Navíc nemůže být samotná, kterou náhlé vytí zastihlo uprostřed deště. Óch ano, sama v tom být nemohu!
S nově (a překvapivě rychle) nabitou náladou do plusů se jí po tváři rozjel drobounký úsměv, co se ku vchodu přiblížila. Kdo by se taky neusmíval při pomyšlení na něčí teplý, hustý kožíšek, v němž by mohla získat tělesné teplo zpět do svých tlapek? Avar byl ač vřele vítacím, nemohl jí poskytnout to, co její tělo teď ze všeho nejvíc potřebovalo.

>> Úkryt Alatey

... No a pokud ještě ten zmetek bude moct, tak mu... A tímhle koloběhem vražedných a zhola osobních vendet vůči vlastní alfě procházela celou tu dobu, co se snažila prodrat Hraničním pohořím. Protože se území její smečky nenacházelo zrovna nejblíž tomu tmavému jezeru, které potkala. Kdyby měla dost energie, byla by se vyškrábala z Ledových plání přímo do avaru (taky to bylo jejich území! Měla by si najít nějakou zkratku, pokud ještě nebyla, aby to nemusela pokaždé obcházet jako blbá) a nemusela se tak vůbec starat o to, kolik výdrže musí jak rozložit na to, aby se ke smečce vůbec skrz pohoří dostala. Sic by si takové hory musela taky projít, nepochybovala, že by to prošla mnohem ideálněji ze severu, než takhle. Ale-ale! Žiješ tu dost dlouho na to, abys tohle už měla několikrát prokráčené. Kdyby ses tak dlouho nedržela ve smečce, možná, že by ti teď bylo líp! A co teprve ta fyzička, proboha, takhle vypadat-!
Pokud jí před tím bylo zevnějšku chladno, teď už se vlčiny nohy pořádně rozpalovaly tím, jak se tu škrábala. Debilní hory - kdo to vymyslel?!
V rozporu mezi radostí z toho, že znovu potká členy a absolutní averzí vůči dešti a jeho odporné kombinaci s místním pohořím se Hanka konečně dostávala na známé místo, které její tlapky až se zoufalým brekem uvítaly. Když do Alatey přicházela napoprvé s Arrynem, taky jim pořádně pršelo na hlavu. To bylo s Dantem... Kampak zmizel jeho pach? Utekl od smečky? Myslela jsem si, že ta spolu drží jako kapka ke... Ale krucinál s tou vodou!
Naštěstí brzičko začala poznávat více a více stromů a určitý pach, který k území Alateyské bez pochyb patřil - radostí se jí rozvlála oháňka (ba i čumák znovu zazpíval dlouhým kýchnutím!) a ona se cítila ještě lehčeji, než před chvílí.
Míjela jehličnany a pomalu, pomaličku se tak dostávala do avaru, odkud volání Einara před chvílí zaslechla. Nemohlo to být tak dlouho... Snad nebude pozdě?

>> Alateyská smečka

<< Slané jezero

S klidem na duši a řádně zatnutýma zubama se po již lehce povědomých cestách drala kupředu do výšin tohoto pohoří. Aby pravdu řekla, čím více cest jeden podnikl a pak (omylem!) mrkl dolů, zas taková vysoká hrůza to nebyla - snad to bylo prapodivnými zatáčky, občasným zamečením a hlavně sněhem ve výšinách, které obyvatele ostrovů přesvědčovaly o tom, jak mohutně, ale vlastně male se vlk ve výšinách cítil. Všechno najednou bylo na dosah ruky a dobře se odtud vidělo (pokud zrovna nebyla zuřící bouře, která zrovinka tady Hanku nemálo bičovala deštěm), jenže... vlk byl oproti masivu těla tak maličký. Jako kašpárek.
S táhlým nádechem a dalším, o poznání tišším kýchnutím si vlčice rázem pročistila plíce a ve vědomí, že je nablízku smečce, jí podivně odlehlo na hrudi. Společnost v Alatey ne vždy od poznání znala, nu snažila se potykat s každým, koho právě potkala - a to ji hezky šimralo v podbříšku. Rozhodně to nemohla přirovnat je své rodině, nebuďme bláhoví! Ale... možná, že jednou se jí tohle vyrovná. Hory, mečení, sníh (rozhodně ne to blbě proměnlivé počasí!!) a pohledný zrzek, co byl jejím alfou. Zvyknout si tu na to netrvalo vůbec dlouho. Zda je to také ovlivněno magií?
Hepčí! se smíchalo s dalším hlasitým hromem, který zježil každičký chlup její srsti a ona znovu a stále byla ráda za to, jak blízko území smečky byla. Taková výprava ne příliš stabilními horami za deště ale nemohla být bez úhon, nu ni? Ostré kamení, které odráželo zvuky zuřícího nebe nevypadalo nikterak přívětivě - a taky že takovým nebylo!
Při jednom takovém skluzu dlouze zaúpěla a byla by brečela neštěstím dnešního dne. Doufala, že má Einar dobré zprávy, protože pokud jsou špatné, narve mu je zpátky do krku, než se dostane přímo do žaludku a tam se postará o to, aby...

<< Nížina hojnosti

Protože nemohla najít žádnou dobrou cestu, jak by se do hor ve svém nepříliš milém stavu dohrabala, musela si najít lepší místo - a náhodou se jí přitom tak dostalo příležitosti zřít jezero, co... nedávalo vlčici dvakrát smysl. Kapky deště, které bubnovaly o jeho hladinu ji alespoň na malou chvíli ale potěšily a Hanka se skoro cítila, jakoby ji pohladilo po duši (opomene-li děsivý výzor skrz to, že bylo silné šeravo). Až jednou nebudu spěchat, musím se tu znovu zastavit. Takové jezero si nenechám ujít - ne, když je ještě léto. Určitě se tu bude dobře trávit kus času! Tedy hlavně ve chvílích, kdy si vlk pořádně potřeboval vydrbat po dnech jako tento.
Zkusila do něj strčit tlapku a přestože nevěděla, co čekala, její ocas se v tu ránu o cosi zpomalil. Zklamání, co právě prožila, by přirovnala k několika seti zlomeným srdcím naivní vlčice, která znovu padla ku lásce nějakému neřádovi. Kdyby tak bylo hezky prohřáté, dobře oválo teplým vzduchem... Ačkoliv bylo hezkých 13 stupňů, ona uvnitř stále mrzla. A když už byl jeden u toho- heeeepčííí!
... Nebylo času nazbyt, akutně potřebovala vřelé objetí! Ač jezero znělo sebezvučněji, Hanka musela důkladně popotáhnout a už-už hledala cesty, které by jí mohly vynést do hor (ironicky do ještě většího nebezpečí, jakoby toho dnes neměla dost). Odpočinek jí, zdá se, prospěl i neprospěl: Hraniční pohoří bylo dost milosrdné na to, aby nabídlo vlčici výstup, který ji nemusí stát moc času, ani energie. Ač nebylo za deště vůbec, ale vůbec rozumné se vydat vzhůru, nic jiného nezbývalo.
Pokud jejich alfa zavolal - a že věřila, že to byl on! - pak byla povinna zúčastnit se a konečně se taky nějak ozvat, pokud teda zrovna nebudou lovit. Ježíš, snad nebudu přítěží! To by bylo ale nanic, mít rýmu zrovna teď. To abych do sebe hupsla nějaké magické hogo-fogo a šup do akce!

>> Hraniční pohoří

<< Tundra

Děsivá tma, nechutně hlasité zvuky a náhlé průřezy nebe, pekelně (anebo mrazivě?) tuhá zima po těle, hlasité kýchání,... Stačilo si jenom vybrat, co byl lepší z důvodů dostat se co nejdřív zpátky do úkrytu smečky a postarat se o to, aby jí vyšetřil někdo z léčitelů! Měli vůbec nějaké bylinky? Jejich pachy nebyly v jeskyni zas tak výrazné, co jsem se probudila. Ale snad tehdy v Tajze Sierra něco dokázala nasbírat? Nesmysl - vždyť tam nic nerostlo... nebo se to umělo pořádně schovávat! Když nad tím teď tak dumala, mohla by nějaké z léčitelských sil pomoci něco nasbírat a dozvědět se o nějakých tajných místech, které by mohla využít při nějaké akutní situaci, nebo pro osobní potřebu, kdyby na ni zrovna něco přišlo. Banalita jako nachlazení, tsche! S tím se museli potýkat stále a ona nechtěla být dalším číslem do plusu, o které by museli mít starost. Byla pořádná žena, ne tintítko, co smete maličká rýma!
Ale maličká úleva by se hodila- vlastně bych se vůbec nezlobila, kdyby-... a tak si v hlavě pokračovala, jakoby právě neměla v hlavě starostí plnou kůlnu. Až se dostane zpátky na území Alatey, jistě bude mít větší, ne-li úplný klid na duši: třeba by se mohla přitulit do nějaké hezky heboučké, pořádně naducané a teplé srsti jednoho z členů... V tento moment by nad takovou luxurií až slintala, hlava nehlava tomu, jak prapodivně to znělo! Takový silný muž, nebo hezky jemná žena, stačilo by se schoulit jako vlčátko pod jejich ochranná křidélka a přebrat jejich teplo - a stačí se jenom zeptat, jestli nechce někdo obejmout, zaonačit to tak, aby nemohli utéct!, roztékala se.
Tím, že přecházela v prapodivném kroku se o Nížinu opravdu jenom lízla, a tak by se to nedalo nazvat pořádným zkoumáním. Na co však narazila byla pořádná řeka - a jak si najednou její hrdlo vzpomenulo, že ještě nepilo! Hanka hltala vodu jako divá a párkrát se jí povedlo zakuckat: Potřebě neporučíš!, obhajovala se, a že už to byla velká doba! Proboha, kdo by řekl, že žaludek plný vodě jí potěší tak, jako bachor naplněný masem.
Bouří (anebo jejím hlasitým ssrrrlpp!) se naneštěstí neobjevilo žádné jiné zvíře - alespoň ne takové, co by si po čichu, ba sluchu, všimla. Co její ouška ale pozvedlo bylo vzdálené volání z hor, kterým nebyla nikterak daleko.
Bude teplo!, byla její první a jediná myšlenka.

>> Slané jezero

<< Mrazivá jeskyně

Tělo se konečně trochu probralo, co se její tlapky opět ocitly na pevnější zemině a hlava se už-už vytáčela nazpět, aby zřela, odkud vlastně vyšla. Snad déšť smyje můj pach dřív, než se to dozví nějaký Alateyský. Na takové místo se jeden lehce nedostane - určitě by si mysleli, že jsem tam něco schovala! No jo, jenže jakou cennou cetku by celá smečka, nebo snad nějaký jedinec, měl? Ona sama byla nucena nechat kdesi v Ledových pláních svou šišku, kterou si zprvu chtěla upravit zevnějšek. Teď by to velký smysl nemělo... ale!
Pořádně se protáhla, div jí v těle nezachrastilo několik špatně umístněných kostí, kostrčí, chrupavky a všeho možného, načež se bezmyšlenkovitě zamračila na nebe. „Spokojenost na tvé tváři je vidět míle daleko,“ prskla si trochu nevrle pod čumák, „však jen si počkej, až-“ thum! a už se jí ježila srst, už parádila honem od místa, kde stála. Bouřkové mraky se asi ne dvakrát těšily jejímu komentáři - hrom, který zaduněl dokonce i v jejím vnitřku jí prohnal dost na to, aby si další slova dobře promyslila a neudělala napodruhé tu stejnou, hloupou chybu. Někdo na ostrovech poslouchá počasí, ba má uši všude! Proboha, snad nečte myšlenky, úpěla si na své spěšné cestě.
Jejím krátkým spánkem a intenzitou deště se sic začala Hanka lépe orientovat, nepochodila se svým čichem. Závan většího stáda se k ní dostal tak mizerně, že jí nenapadlo se pozastavit a zkusit to na vlastní pěst prozkoumat (sebevíc by chtěla!) - skutečnost, že šlo jen o pár jedinců jí utvrdila v tom, že zrovna tahle informace nebude dvakrát tak užitečná. Kde by je vůbec hledala, v takové bouřce?!
Poočku se podívala po horách - byla jim žel dost daleko na to, aby dával přímy směr smysl. I proto se našikmo nasměrovala a poklusem následovala intuici a podklad, které hory její smečky poskytovaly. Tak viditelné místo, nu přesto nikoho nenapadne podívat se dovnitř. Schovaní na paprsku slunce, myslila si s drobným úsměvem, leč pysky se držely spíš drobného třasu, než-li pevného úsměvu.

>> Nížina hojnosti

Neměla potřebu nikam spěchat - bubnování deště se ozývalo ještě dlouho po tom, co se usadila. Po čase se tak přirozeně začala nudit (bouřka vířící nad její hlavou zamezila dalším cestám, jenže co v jeskyních, když byla tma? Sotva viděla na své tlapky na místě, kde byla právě usazena!) a už by si byla vymyslela nějakou hru, než se jejím zmrzlým tělem prohnaly finální kapky energie a ona teď byla uvízlá v klimbavém stavu. ASMR, které se jí dostávalo od počasí a tma noci nikterak nepomáhaly mozku, který si potřeboval po dni plném kráčení alespoň na chvíli odpočinout. Brzy nato se proto neváhala vyvalit na prochladnutou zem (co naštěstí nebyla tak studená, jako venek samotný) a naporoučela bolavým svalům uvolnění.
Vytoužený spánek přišel brzy nato - nebylo podiv! A dobře tak, nebo by Hanka dozajista dlouho nevydržela.
Tundra a tenhle chlaďák rozhodně nebyly dobrým místem na spánek a tím, jak se celý den proháněla v pláních ostrého větru a všudyvšude pořádné sněhové nadílky... Chudák se moc dlouho neprospala, neb brzy ji ze snů plného běhu a lovení bělavých sov probudilo ostré kýchnutí, které ji zašimralo až uvnitř hlavy a dočinilo to, že byla pořádně zmatená. Vždyť jsem v tlamě právě držela peří-?
Utrápeně a značně smutně si fňukla pod čumák typicky ranní rozmrzelostí, přestože se nad ní ještě pnula tma (stejně tak, jako ještě slyšela kapičky deště) a pomaličku se začala hrabat ze svého nepříliš vlažného kožíšku.
Dala si pořádný pozor na to, aby ze zvlhlé srsti dostala alespoň tu nejhorší kalamitu, co (vůbec ne)šla dolů a koulivým krokem se vydala ven. Motáš se jak s vlčaty v břiše, to už neumíš být noční sova?
Sotva roztuhla, její svalstvo bylo opět podřízené chladnému vzduchu a nepříliš přívětivému dešti, který naštěstí nepůsobil tak silně, jako při jejím příchodu. Blegh.

>> Tundra