Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdoví, o čem se jí zdálo, jak jí ze spánku zacukalo v ocase a ouška se samovolně pohybovala. Možná byla na lovu? Nebo bojovala s takovým ohněm, až jí hrůza otřásala tělem? No, rozhodně se nejednalo o nic, co by vlčici probudilo úplně, a tak to asi nebylo tak strašné, jak to vypadalo! Neprobudilo ji však ani oslovení - byla takzvané "ryzé poleno", co měl s ranními ptáky společnou leda tak snídani.
...Teda narozdíl od scénáře, kvůli kterému se její oči prudce rozlepily a už-už by ječela, že se v jejím (jejím? Tak určitě!) pelechu objevil nějaký obrovský pavouk, co měl hlad - no přiznejme si, komu by se takové probuzení líbilo?! „Ježišmarjá- svatý- no do-!“ Už-už se nadechovala, když v tu ránu si všimla bělavého kožíšku a příjemně známého pachu, co měl od pavouků hodně daleko (teda až na tu špičku ocasu, na tu bacha!). „Jsem vzhůru, no jo, už vstávám!“
Původní adrenalin Hance pořádně rozbušil srdcem, ospalost ve tváři byla ale stále převelice zralá a její hlavě trvalo dobrou chvíli, než se vzpamatovala. „Jéminkote, jsi v pohodě?“ oslovila ihned Vločku (těžko říct, kdo byl v tu chvíli víc rozplácnutý), „nemáš žádnou zlomeninu? Nebo modřinu? Můžeme hned za Astrid! Fakt! Je tu vůbec Astrid? Stalo se něco?“ šlo to zhurta, no pomalu se dostávala zpět do reality. No, pokud vybuchl sever zas, alespoň je tu Vločka se mnou! Tady by se jí určitě nic nestalo. Pokud... by nás nenapadli tuláci. Nebo padající hvězdy. Nebo- No, v úkrytu Alatey by se vlastně mohlo lecos stát, když nad tím teď tak přemýšlela.

<< Alateyská smečka

S pořádným protáhnutím si zdlouhavě zívla téměř ihned, co vstoupila do jejich úkrytu - bylo načase přestat svým zadkem hýbat a taky se trochu prospat, aby někde náhodou nepadla únavou. Ještě nikdy neslyšela, že by se to někomu už stalo (nejméně ne u ní doma). Vlčí mysli ale mohou být k tomuto aktu dost poblázněné, a tak by se tomu nakonec ani nedivila. Jo-jo, přepracovaní jako Cinder. Proč se do všeho furt hrne? Ještě nějakou dobu bude mít fit postavu, nemusí vůbec spěchat! Pokud vlk chtěl dosáhnout svých nejlepších výsledků, musel být pořádně odpočatý a přichystaný.
I proto se Hanka vydala k jednomu z koutků, které Alateyský úkryt poskytoval. A jistěže, že jí hlavou projela myšlenka toho, že by se měla juknout za Doubravkou a Astrid, nebo Einarem: u všech tří ale věřila, že si museli tak jako ona odpočinout. Teda, její sestřenice měla asi víc než dost věcí, nad kterými teď přemýšlet (Přijala ji? Nebo už snad odešla?) a jí samotné se teď dvakrát tak nechtělo vybavovat - zjevně tak, jako i takovému alfovi. Musel být chudák zřízený ze severu. A vůbec... zeptá se ho, až půjdou do Daénu.
Ó pelíšek můj milý, můj vysněný! pomyslila si, co se skrz spletitý prostor dostala k místu, kde donedávna sama odpočívala - mihla se přitom ale okolo citelně Arrynova království. Žeby ho našla tady? Kousla se do pysků a rychle se rozhlédla, než do něj vstoupila, neb rozhodně nepotřebovala, aby jí někdo náhodou nařkl z krádeže, protože to by vůbec nebyla pravda! Ona jen chtěla... Nakouknout, a... no...
S trochu mrzutým výrazem zjistila, že tu její dobrý kolega nebyl: na druhou stranu jí tedy nic nebránilo v tom lehnout si na jeho místo a pořádně se v něm zachumlat, tetelící se blahem nad tím, jak to tu hezky vonělo. S tím konečně zavřela oči a odebrala se ku spánku.

Einar, Cinder, Xander

Překvapeně vyvalila oči, co spatřila zas a znovu Xanderovo čarování skrz jeho magii - zjevně zemi, ze kterého jí zaplesalo srdéčko. Mluvil o tom již předtím, než potkali jeho partnerku, ale vidět to na vlastní oči... Panečku, to bylo blaho! S ocáskem, co se nekontrolovatelně rozhoupal, zvědavě nastražila sluchy a dávala dobrý pozor na to, aby jí neuniklo nic, co vlk říká. "Hadí tělo přilnavé"? To bude spíš nějaká "Slizká břečka", pomyslela si s lehce kyselým výrazem, jak rostlina s divným šchlop padla k zemi, očividně nepříliš ráda za to, že se jen tak... objevila. Ale co, ty bys taky ráda nebyla! „Děkuju!“
„Alespoň si to dobře zapamatuje,“ pokývla hlavou na slova Cinder, která zjevně nebyla ve své kůži. Teda, kdo by po boji byl - možná to bylo starostí o její potomky? Ještě to na ní nebylo vůbec vidět (Hanka doufala, že moc nenakyne. Jak by se pak vlezla do pelíšku?) a to bylo v tuhle chvíli možná škoda, protože... Jaký vlk se zdravou hlavou by napadl březí vlčici, žejo? Nebo to byla nějaká specialita těchto ostrovů? Třeba se pomalu dostáváme do fáze převlčení ostrovů? No proboha, to by ty vlčata teď dvakrát nebodla!
„Já si myslím, že bys měla jít do úkrytu. Sierra a Astrid tam určitě skrývají nějaké bylinky od bolesti- a dřevo už bys vůbec neměla tahat!“ peskovala přátelsky vlčici, ačkoliv přitom nasadila drobné zamračení, „měla by sis alespoň chvíli odpočinout!“ Byla by se zmínila o tom, že by to jistě taky prospělo tělu, co si muselo zvykat na příživníky: to by si ale Cinder mohla vzít osobně, a tak se tohoto komentáře raději zdržela. Kdo by taky chtěl, aby po nich zuby cvakla vlčice, které se mění hormony, že?
To už se k nim ale přiřítil Einar - po momentu překvapení si vzala iniciativu a předala mu vše, co jim před chvílí řekla vlčice. Byl zdravý a celý! A Vidar? pomyslela si trochu ustaraně, no, když se po něm alfa neptal...
Pak už jen zvědavě pokukovala po tulácích, kteří se valili na území a kdo jí věnoval pohled, na toho se zazubila - kdoví, co museli ti chudáci před chvílí vidět! „No, pomalu tu začíná být rušno. Půjdete?“ zeptala se svých společníků a nechala je se rozhodnout. Ona sama ale cítila krůpěje únavy, které se na ní pomalu valily a tak neměla zaváhání v tom roztáhnout se alespoň na chvíli do vlastního pelíšku a řádně si odpočinout. Za bílého dne, ty jsi taky číslo!

>> Úkryt Alatey

Konverzace s Xanderem (bohužel, jak ráda by ji rozvedla!) musela stranou, neb se museli vrhnout na záchranou misi Cinder, kterou nakonec spatřili s pocuchanou srstí - možná právě proto Hanka nedávala dvakrát tak pozor na to, co jí bylo řečeno o očích a magiích. Stále tak mohla žít ve sladkém nevědomí toho, že její přátelé oplývali mocí nad tím, co ji ze všeho nejvíc na světě děsilo.
Zvědavě zraky přeletí po mladém páru (Jakoby měli vlastní řeč! Mají to tak partneři? Mohou spolu komunikovat, aniž by něco říkali? Pěkná nuda, ona by radši někomu šeptala do ouška, než přímo do hlavy!) a už-už se nadechovala, aby se vyptala na to, jestli to nebyl nějaký ten záludný seveřan - v tu ránu se ale ozvala hnědá vlčice, kterou bedlivě naslouchala. Nesmí jí nic uniknout, sebetišší slůvko! „Ty jsi někoho shodila ze skály?!“ optala se s určitým šokem, nevěřící tomu, co její hlava vydedukovala, „to je děsně drsňácké. Zasloužila si to,“ to tu vlčici určitě naučí! A pokud ne, tak... no, tak to potom třeba...!
„Možná? Blázníš? No to si teda piš, že se ti na ni někdo podívá!“ krátce se na svou kamarádku zamračila (když už byl ráznější i Xander, proč ne ona? No, jako partner by na to měl asi větší práva...), no brzy nato jí věnovala omluvné zazubení - tuhle situaci ale brala jako náramně vážnou, protože by se například po tom, až nabere váhu, mohla prohnout a zraněná nožka by ji mohla pořádně potrápit.
„Alespoň něčeho dobrého na tom je, s kostí si ledaskdo neporadí! Půjdeme všichni, nebo tu někdo z nás zůstane? Aby se ta... ta... horská koza neobjevila zase a nedostala se dál do území!“ švihla ocáskem, aby zdůraznila, že to byla velká věc, na kterou by měli dbát. Sluníčko rozkrájelo v kraji mlhu a už se začínalo oteplovat: a to přicházejícím ze severu nemuselo udělat dvakrát dobře, takže by se na hranicích určitě někdo hodil. „Nebo... nebo bychom měli vyjít těm ze severa rovnou naproti?“ Bylo tu tolik možností!

Radostně zavrtěla ocáskem, co zaslechla o zlatém stromu. „Oh! Ano, ano! O tom už mi pověděl Arryn. Asi se tam bude skrývat ta Zlatá smečka, viď? Stále tomu nemůžu uvěřit,“ se zářivým úsměvem si povzdechla (z toho, kolik těch stromů bylo?), „tyto ostrovy jsou prostě... páni.“ Až se smečka ujistí, že má všechny své členy a že ze severu jim nehrozí žádné nebezpečí, musí zase začít cestovat, aby měla co hnědému kolegovi ukázat, nebo mít nějaké to téma za klouboukem, kdyby se snad stalo, že by musela prolomit ledy. Takové zlaté stromy by se určo hodily ku členům henté smečky. Zda-li má něco takového i Daén? zamyšleně si oblízla pysky - tohle bude muset ještě prozkoumat, ať se náhodou nestane, že řekne nějaký nesmysl... Nebo nedejbože, že neřekne nic! A co to "daén" vůbec znamená?
Nakrčila obočí, snažíce si to jméno převalit na jazyku: „Wu... Takového vlka ještě neznám! Jak může někdo obchodovat s magiemi? Existují taky zloději, když jsou ti, co je rozdávají?!“ zajíkla se, snad strachy z toho, že by jí tu její (a má ji vůbec? Takhle se stresovat nad nejistotou!) mohl někdo ukrást - ani by o tom nemusela vědět! Jak se takové magie kradou? Vycucne se z žil? Koluje vůbec krví? „Mě ještě nikdo- teda, nic nepřitahovalo,“ posteskla si. Možná to bylo tím, že měla v uších nějaké špenčí? Nebo... nebo snad neměla magii?!
Pobízet ji dvakrát vůbec nemusel - ihned se vydala po stopách zvuků (jak ty mohla slyšet, když neslyšela vlastní magii, co měla být v jejím nitru? TSK!). Že by se Cinder něco přihodilo? No, rodit asi ještě nebude... Ale kdoví? Třeba místní ostrovy nějak ovlivňovaly březost vlčic. No fuuuj, to aby nikdy neměla vlčata! Dělají se tu stejně? Nepotřebuje na to pár nějakou magii?
„Cindeeer!!“ pokusila se houknout, jako to před nedávnem udělal takový Vidar (jak to dělal? Byla to samčí záležitost?) a všudymožně se rozhlížela - jak po její kamarádce, tak po někom cizím, co by třeba mohl být z toho severu. Jak takový seveřan vypadal? Nebo to byli duchové? S tím by se hodně špatně bojovalo! Dřív, než měla Hanka ten čas přemýšlet o vlčích duších na ostrovech spatřila hnědavou - její srdce zprvu zaplesalo radostí, než těžkostí spadlo až do žaludku. „Proboha!“
„Co se ti stalo? Kdo ti to udělal? Jdu na něj, JDU NA NĚJ!“ vyjekla rázně, co si to pospíchala za nebohou, očividně poraněnou vlčicí. Zřídil jí takhle nějaký seveřan? Postoupil dál na území, nebo ho Cinder přeprala? „Musíme tě hned dostat za Astrid!“

Na rozuměnou Xanderovi pokývala hlavou - bylo jasné, že si vlk nemohl jen tak nakráčet k nějaké kytce a hned jí začít samou radostí olizovat, protože se mohlo stát, že by pod těmi kytičkami nakonec skončil. No jo, to by pak ostrovy asi vypadaly jinak! „Myslíš, že je tu víc bylinek specifických pro ostrovy?“ nastražila zvědavě ouška, „podle popisu jsem Siobu ještě nikdy v životě, co jsem měla mimo tohle místo, neviděla. Ale je pravda, že na kytičky byla vždycky spíš Doubravka.“ Doubí, o té by mohla samcovi tolik napovídat, až by se mu točila hlava! Ale chtěl naslouchat? Možná není dobré do toho téma dvakrát píchat, když teď mají přijít ta vlčata, usmyslela si (ačkoliv mu věnovala zamyšlený výraz, který očividně tápal po odpovědi).
„Ty umíš vyčarovat MECH?“ zajíkla se nadšeně, co jí oháňka opět mávala ze strany na stranu, jakoby snad chtěl malovat. V očích Hanky se rozblyštily radostné jiskřičky - z magie země byla vždycky v čirém údivu, neb přece představoval středobod jejich světa. Nebýt země, nebyli by oni - nebylo by totiž vůbec nic! „A jak to děláš? Prostě na to pomyslíš? A umíš vyčarovat i něco jiného?“ jazyk se jí div nezauzloval, co se ho ihned musela poptat na to, co všechno vůbec taková magie uměla. Umí vyrůst stromy? A humálně je shodit, když je potřeba? Mluví s ním rostlinky? A zvěř? A- Nebylo to úplně na škodu. Sic to mohlo Xanderovi působit otravně, no... jednou ho to přece potká s vlastními vlčaty - teď mohl trénovat!
Nad jeho poznámkou o bojích pouze pokývla hlavou, sebevíc ho chtěla rozvíjet. Osobně o jeho minulosti nevěděla pranic (jak by mohla? Tak moc se zase nekamarádili! Ale můžu se ho zeptat, a to pak kamarádi budeme!) a s dávným vyslechnutím Arryna věděla, že pro některé vlky to nemůže být vůbec lehké říct nahlas, natož zpracovat v sobě samém. S radostným úsměvem však našpicovala uši: „Vážně?! Tak já tě na oplátku zavedu do takových podivných jeskynní, co jsou v Tundře!“
V tu ránu už ale zaslechla prapodivné zvuky - podívala se po vysokém samci, zda o tom on něco neví. Může se optat kamínku! Ty k zemi patří! „Slyšíš to taky? Co to je?“ zamýšlela nahlas. Pokud by to byl nějaký člen smečky, určitě by zavyl... Žeby se k nim zatoulal nějaký tulák, co šel na lov? Hranice ale musel cítit!

<< Úkryt Alatey

S pokýváním hlavy naslouchala popis rostliny a snažila se představit její květy (který byl jedovatý! To si musela zapamatovat!), ačkoliv jí to dvakrát tak nešlo - v tu ránu z jejího hrdla ale vybublal zvonivý, tlumený smích, se kterým se jala na samce vytočil hlavu. S tím si ještě Alateyští užijí své zábavy, pomyslila si se zaculením, a jeho děti musí být vtipálci po něm! „Pokud ji někdy najdu, radši ji přinesu na kontrolu. Je květ jedovatý už při dotyku, nebo jen když ho sníš?“ A jak ví, že je jedovatý? Nedejbože snad... Ále, který mameluk by nakráčel k cizí flóře a hned ji chtěl ochutnávat? ...No, takové vlčata... „Ach tak tedy!“
„Škoda,“ podotkla s mírně zasmušilým výrazem - ráda by s ním probrala jejich výpravy a popsala mu tu zvláštní jeskyni z rampouchů, na kterou narazila. Ale severu se teď stejně musíme vyhýbat! Uvidíme, až co řeknou průzkumníci. Teda, průzkumníci... Pak se ale překvapeně nadechla: „Jé, vidíš vlastně! Musíme Cinder donést nějaký mech do pelíšku, ať má pohodlí,“ zamávala ocáskem, automaticky očekávající, že bude rodit v avaru - doma. Doposud se jí nedostalo, že by vlci chtěli skrz větší soukromí své vlastní úkryty (a popravdě by jejich logiku ani nepochopila), a tedy nepočítala s tím, že by mohl mít pár (teda vlastně jenom vlčice) jiné plány.
Zamyšleně naslouchala vlka s pořádnou hřívou a místy mu přikývla - až ji zahřálo u srdíčku, jak o své partnerce pěkně mluvil, sic se její srdéčko jemně stáhlo. Au. „No jo, to už bude tou rolí obránce!“ s dalšími slovy se na něj však překvapeně podívala, „myslíš? Já si vždycky myslela, že když prohraješ bitvu, domů se nestihneš ani vrátit. Ale je pravda, bude asi horší mít výhru za sebou a nemít se kam vrátit...“ s krátkým hm-hm velevýznamně pokývla hlavou a mávla přitom ocáskem: Ó ano, to dává větší smysl! Nad takovými věcmi nikdy nepřemýšlela - válka nikdy neohrožovala její život. Zato ten Arrynův...
„Celý?!“ nevěřícně na něj vykulila očka, co intuitivně kráčela k místům, kde se dostanou k nejbližším hranicím. Cinder cítila - nebyla se však jistá, jestli to náhodou nebyl pach toho, jak tudy prošla. Avar se přece jen rozpínal po hraničním pohoří jako takovém. „Tak to nevěřím!“ zazubila se, „není to přece jen nějaký blud? A je to alespoň v horách?“ vyptávala se dál, přesvědčená, že tohle místo musí se svým kolegou po diplomaciích najít. Doufám, že je blízko těm jeskyním, co jsem našla!

Xander

Za pochvalu spokojeně zavrtěla ocáskem a už-už vlkovi věnovala rozzářený úsměv, aby věděl, jak ji ten komentář potěšil. „Děkuji!“ Ba ne! Komu by se takové věci přece nelíbily? Na cestě taky můžeme narazit na Cinder a třeba mi ti dva konečně poví, jak se poznali! Ó áno, to by slyšela ze všeho nejraději! Nebo by jí snad mohli odpovědět na to, jak pojmenují své ratolesti? A bylo vůbec správné se na takové věci vyptávat? „Můžeme zkusit najít i tu Siobu? A co vlastně dělá? Jak vypadá?“ vyptávala se hned, nechtějíce, aby jejich řeč stála. To by taky bylo nadělení, kdyby byl její společník nevýřečný!
Nad neznámou tulačkou, co se téměř po hlavě vrhla Einarovi za ocas, pokývla. Nemusela být tedy nutně někdo, koho by Alateyští měli už dávno znát... jenže... jakou spojitost tedy měla s jejich zrzavým alfou? Ale vůbec, hlavně, aby se dostali k úkrytu oba v pořádku! Možná by bylo fajn hranice hlídat i pro ně? Kdyby nedejbože přišli na půlky... tichounce se zajíkla - tak tenhle scénář byl rozhodně odporný! Modravé světlo na severu nemohlo mít sílu sekat vlky vejpůl! ... Ale magie ano.
S mírně zježeným kožíškem se rozťapkala přímo za hřívou velikána, pokyvující mu hlavou: „No to si piš! A nevíš, kde je vlastně Arryn? Musela jsem ho v úkrytu úplně přehlédnout!“ posteskla si: brzo ale mručela nad tím, že se ještě pořádně nevyspala. Stažené mraky a mlhavý pohled na avar nebyly něco, v čem by Cinder (matku! novopečenou maminku!) a ani "severní" výpravu chtěla nechat vandrovat osamotě. „Můžeme vystopovat Cinder,“ navrhla, „ta mlha je taková... divná.“

>> Alateyská smečka

Místy se Hanka jala zapojit do konverzace, moc to ale osobně nehrotila - vlků (a vlčat! Roztrhl se tu pytel s vlčaty a až se Cinder pořádně zakulatí... No, bůh žehnej!) tu bylo až-až. O nadbytku by ale v rámci smečky zase mluvit nemohla, protože se přece jen každý v něčem našel a mohl tak být prospěšný smečce. Když si vzala jejich novopečené učedníky, měla radost z toho, jak se Einar mladou krev jal zapracovat do smečky: jednou, až na to budou dost velcí, se připojí k jejím řadím a nebudou muset procházet od začátku těmito věcmi od znova. A taky to musí být fešná věc, se kterou se pochlubit. Mít mentora, to rozhodně nemůže být jen tak! A ještě si ho sám vybrat a... rozplývala se ve svých představách.
Koutkem ouška zaslechla něco o kappa vlkovi z Daénské smečky (proč do ní máme cestovat, když máme Daén zrovinka tady?) a byla bývala se ho na něco i zeptala, jenže jeho obklopení vlčaty a takovou Vé jí dvakrát k srsti nebylo - vyhnula se tedy tomu, aby se jej šla na něco zeptat. Být okolo místní omegy nebylo dobré: přitahovala oheň. A na takové si Hanka dvakrát tak nepotrpěla.
S jemně napjatou čelistí svůj pohled raději přesunula ku Xanderovi, který byl zničehonic sám - Cinder věnovala drobounký úsměv na odchod a sama se zvedla. Jít napřed, to by se hodilo... Ale, no... Zadumaně se podívala po Doubravce a Astrid, které rozmlouvaly a s tím se na svou sestřenku usmála, poočku naznačující, že si půjde promluvit se samotným samcem. Kde je vůbec Arryn?
„V Tajze mají dobré zajíce,“ podotkla, co k němu přešla, „před sběrem kleští můžeme nějakého ulovit. Anebo něco většího? Až se vrátí ze severu, budou určitě unavení už jen tou cestou. Kdoví, jak je to daleko..“ vzdechla z mírných obav, nu brzy se z toho oklepala: „Ale jsou to siláci! A s Einarem šel jak Vidar, tak taková černobílá vlčice. Doubravka mi pověděla, že se prý asi znají... Viděl jsi někoho takového někdy okolo hranic?“ optala se jej zvědavě, ať řeč nestojí (ačkoliv v Hančiné přítomnosti by se jeden divil, že se vůbec zastavit umí). Aby byla Alatey úplná cizinka a znala alfu... Co koluje za drby? Po výpravě to musím omrknout!

Xander, Doubravka, Astrid

S úsměvem pokývla Xanderovi, který souhlasil s jejím návrhem a jedním ouškem naslouchala, jak se Doubravka začleňuje do smečky. Takhle to ve správné smečce má chodit! kývala si spokojeně hlavou, hned mezi nás zapadne. A když spolu obejdeme hranice, sblíží se a brzy si tu udělá kamarády. Spokojena se svou sestřenicí se Hanka pořádně zazubila.
S dalším zamyšleným hmm se rozhodla dále se v tom nenimrat: kdoví, jaké byly osudy té černobílé vlčice. „Neumím si to vůbec představit.“ Život uměl být opravdu krutý, jak znala z Arrynova vyprávění, a tak by se nad takovými věcmi už vůbec neměla divit - jenže jak by tak učinila, když si onehdá žila jako v peřince?! ...Ještě by si to vlčice mohla vzít nějak špatně a v tu ránu by si udělala nepřítele, co by její společnost nemohl vystát! A co bylo na světě horší, než někdo, kdo se s vámi už vůbec nechtěl vybavovat?! „No, pokud se přidá do smečky, brzo pozná pořádnou rodinu. A že jí Einar určitě dovede, to si piš! Vždycky ví, co říct,“ přitakávala sama sobě. Jak jinak by se tu objevily jejich delty, co přišli před nimi?
„Občas jsi o tom nemohla přestat mluvit!“ zasmála se nad Doubí a radostně přitom vrtěla ocáskem - představa toho, že jí léčí právě ona, ji hřálo u srdíčka. Její nápomocná nátura Alatey zajistí dobrou packu do týmu, který tu měli. „Myslím, že až na výjimky, jak povídáš, jsou tu bylinky stejné,“ pronesla dále nahlas, zamyšlena, a se zájmem nad jejími slovy střihla oušky. Takže už s podivnostmi ostrovů přišla do styku! S tím však hlavu vytočila na Xandera a Doubravku: „Základy léčení, nebo co se žrát dá a co ne, by se hodilo každému. Pak to můžeme předat dál, až tu budou všichni!“ se zazubením opět rozpohybovala ocáskem.
To už svou pozornost avšak zaměřovala na místní deltu, které věnovala uctivé kývnutí hlavou a především zářivý úsměv (jakoby Hanka někdy rozdávala něco jiného!). Aby ty dvě nerušila (a náhodou neslyšela něco, co třeba neměla - jeden nikdy neví!), věnovala Doubí povzbudivý úsměv a odťapkala si to jen kousek od nich, právě k Cinder a jejímu partnerovi. Cinder konečně pořádně zvesela pozdravila, a už-už spustila: „Dnes se i pálilo dřevo. Nějaké na cestě můžeme posbírat...?“

S pokýváním s ní souhlasila - který vlk nechtěl jednou za život vyležet z hnízda a na vlastní oči prozkoumat, co ten svět vlastně byl, jak vypadal a co pro něj osobně znamenal! Měla z vlčice neskutečnou radost. „Tady je tolik čáryfuků, Doubí! Určitě si najdeš někoho, kdo tě bude učit. Ale přece... Je tu jedna vlčice učitelka ze smečky, která by tě určitě mohla něčemu přiučit!“ zavrtěla ocáskem a s úsměvem mrkla, co na to ona. Shine určitě nebude učit jenom vlčata, věcem se musíme přizpůsobovat celý život! Nebo snad byly v těchto místech učitelky vyhrazené pro určitou věkovou skupinu? To by byla hloupost! „Osud? Já bych tomu věřila!“ zasmála se nad jejími následnými slovy, ráda, že si s ní mohla jako za starých časů pořádně popovídat. Až na Arryna a Vločku tu žel nepotkala mnoho vlků, kteří by měli do řečí takové zapálení, jako ona (pokud opomineme Vé, kterou to skoro stálo krk), a tak byla neskutečně vděčná za to, že jí vyšší síly dovedly přímo pod nos její sestřenku. Alespoň tak, oddechla si, co se zmínili o jejím tatínkovi - byla by nerada, aby skončil znovu dočista na vlastní pěst. Gesto Doubravky zaplesalo jejím srdcem, „to už ne. Ale jak mi to občas chybí,“ zaculila se a pohled jí s úsměvem opětovala, cítíce teplo po hrudi. Tak, a avar už je zase o krok blíž domovu.
S dlouhým hm-hm jemně kývala hlavou, ráda, že vlčice nakonec skončila v dobrých packách jejich alfy. Byl to věru férový chlap! Tak jako Doubí však vykulila očka a pysky zaznačila otázku: Jako vážně? „Určitě to tak nemohlo být. Rodina je přece základ dobrého života,“ nevěřícně zavrtěla hlavou, „vsadím se, že jenom... no...“ zamyslela se. Co by vlka tak mohlo přinutit smýšlet o svém domově nepříliš dobře, i když mohl být skvělý? Nakonec se zmohla jen pokrčit rameny. Záhada! Až přijde, nějak to musí vykoumat - třeba jí o tom Einar poví něco na svých cestách. U něj doma taky viděli spoustu věcí jinak, třeba... se znají odtud? Ále, plácáš nesmysly! Jak by se mohli znát a nereagovat na sebe?... Jsou to snad nepřátelé?! Po zádech jí přeběhl mráz. S kým to jejich alfu vůbec nechala jít? Ještě, že tam byl Vidar!
„Super!“ ocásek se jí hned pohyboval o cosi rychleji, až by mohla vymetat z rohů pavučiny a už-už se stavěla na tlapky, aby Doubravku přivedla právě za zmíněnou vlčicí, ku které se ještě jednou rychle podívala. Nezdálo se, že by byla ničím zaměstnána, což bylo jenom dobře pro ně! „Jmenuje se Astrid a je to naše dobrá léčitelka. Určitě bude jenom ráda, že vidí nového vlka!“ významně pokývla hlavou a s ujištěním, že Xander nepotřeboval vědět více a Doubí ji následovala, se vydala přímo k světlé léčitelce. „A pak ti musím ty hranice vůbec ukázat a říct, co kde je, a...“ rozmlouvala o smečce tu chvíli, co se přesouvali za Astrid. Zmínila například, že avar je v překladu srdcem území, popsala jí zhruba všechny vlky na postech delty s jejich jmény a neopomněla se zmínit i o vlcích jako Cinder, kteří by ji určitě rádi sami přivítali.
„Astrid, moc gratuluju k deltě! Padne ti jako ušitá,“ zazubila se s veselím vepsaným ve tváři, co k ní přišly, „a už pro tebe mám deltovský úkol! Tady Doubravka by se k nám moc ráda přidala do smečky,“ na zmíněnou povzbudivě mrkla, „a když tu Einar není, říkala jsem si, že bys mohla ty...?“

Tváře jí až bolely, jakým způsobem se na svou drahou usmívala - a že se její pysky roztahovaly s každým slovem, které její uši zaznamenaly! Oháňka jí tak jako Doubravce máchala ze strany na stranu (nejlépe se to dá přirovnat k zlatému retrívru, který právě spatřil svého nového, mladšího sourozence) a Hanka se jednoduše nemohla zastavit se svém projevu. Konečně můžu taky někoho představit Arrynovi, no jéje! Tak, jako on kdysi seznámil ji a Vločku, ona teď musí udělat to samé!
„Kdybych jen věděla, že přijdeš!“ zasmála se, ihned si píšící, že až nějakou Tiaru potká, musí ji ukázat pořádnou vděčnost za to, že zde vlčici přivedla. Co by bez ní teď dělala: hrnula se s Einarem a tou tulačkou napospas něčemu, co ji mohlo zabít? Smečka-nesmečka, v některých věcech se mnohem líp oplácelo sedět na zadku a nechat zkušenější vlky přebrat takové... akce. No fuj, snad jsou oba v pořádku! Co to vůbec bylo za světlo? Máme se bát? Nejistota tenkého ledu, na kterém mohli být, ji přirozeně tížila.
I přesto ale převládala radost nad znovunalezením, kterému se dnešního večera mohla dohrabat. Jakby taky ne?! „Alespoň někdo vašim rodičům doma zůstal. Och Doubí, co si musí myslet můj tatínek!- Víš, co s ním bylo při odchodu? Byl tam?“ vyptávala se hned, co otázka zažhnula v její mysli, „ani jsem se nemohla rozloučit. Jeden večer jsem ještě tam a další ráno puff!, jsem tady, na ostrovech!“ Doteď ztrátu svého jediného rodiče neotvírala, nechtěla se v tom nimrat - věřila totiž, že se jednou opět setkají a budou spolu s jejími bratry žít tak, jako předtím. A třeba už mají vlčátka a hodné milé! A taky se určitě starají o tatínka a smečku!
„Že?! Einar je silný, ochránil by ji- ale nebyla snad znavena cestou do hor? Mě trvá dobrou chvíli, než se vůbec vzpamatuju- jéjda, že vy jste čekaly v avaru moc dlouho? Moc se omlouvám, zrovinka jsme tu měli schůzi,“ omluvným hlasem se po Doubí podívala, než se její pysky samovolně pozvedly, „zrovna jsem byla povýšena na kappu!“ No co, pochválit se s tím už snad můžu! A komu jinému? Třeba si ji budu moct vzít pod křídla a naučit ji všemu Alateyskému!
„Já taky ne! Tyhle ostrovy jsou tak matoucí- určitě to bude mít zalubem nějaká magie!“ zakňourala, jak se patří - ve všem musela být nějaká nadpřirozená síla a ona prozatím ne zcela rozuměla tomu, jak vůbec funguje. Doma svou vlastní sílu nevyužívala tak moc, jak chvástala, natož o ní tady něco vědět! „Einar si poradí, ten má síly za dvacet a vlčici jistě ochrání! Hlavně, pokud ho ona znala. Budou si rozumět!“
Překvapeně zamrkala očima, než se spiklenecky uškrnula. Šikovná Doubravka, a hlavně všímavá - jak té to ve smečce půjde! Tajemně se k ní proto naklonila, aby to slyšena jen ona: „No to si piš, že je,“ a s tím se spokojeně vrátila do svého srovnaného sedu. Pokud to chtěl zrzek skrývat, měl smůlu - Hanka by svojí rodiče řekla všecičko, co by ji zajímalo! „Jenže tu teď není, takže... Takže by tě mohla přijmout naše delta! Alespoň se líp vžije do svojí role,“ zazubila se a už-už povytáčela hlavu po tom, kde by mohla Astrid být - vyčkávala, zda s ní naváže oční kontakt, aby si k ní hala-bala nenakráčely, jakoby jim patřila. To v žádném případě! „A vůbec, chceš se přidat? Promiň, vůbec mi nedošlo se tě optat! To bych ti první totiž měla povědět, jak to tu chodí!“
S tím se však ozval Xander, kterému na vzdálenost krátce pokývala, „ó ano! Einar a Vidar se to vydali prozkoumat,“ informovala ho, „mám vám vyřídit, abyste ochránili úkryt, kdyby se něco semlelo. Už pomalu...“ mrkla ven, aby si s překvapením ve tváři uvědomila, že pomaličku bude svítat, „...svítá, tak pak můžeme nabrat ještě Doubí a obejít hranice,“ navrhla obránci, zatímco mrkla po své společnici. Určitě by si tím mohla šplhnout u Astrid, co by to řekla zrzavému alfovi a ten by-

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 30 (skoro těch 35, zab mě)

Postavení » Kappa
Povýšení » Sigma >> Kappa
Funkce » Lovec

Aktivita pro smečku » Prozkoumala Ledové pláně a Tundru, nenašla tam žádnou nekalou aktivitu! Též se zúčastnila smečkového srazu, na kterém se stala lovcem.
Krátké shrnutí » ... Za toho největšího deště a větru se před večerem vydala cestovat skrz Ledové pláně až k Dvojčatům a zpět do úkrytu šla přes Tundru, kde narazila na Mrazivou jeskyni. Zúčastnila se smečkového střetnutí, na kterém se stala lovkyní a kappou a následně byla svědkem Einarova vzplanutí skrz drama s Vé. Potom se s alfou vydala před úkryt, kde se jí dostalo omluvy a krátké konverzace, než je vyrušila Doubravka se Stinou ...

Minihra »
Jednoduché: Promluvila s jiným členem (Einar)
Složité: Zúčastnila se velkého smečkového lovu (2021); Přidala se do smečky (2021)

S usouzením, že udělala, co mohla, se zhluboka nadechla a po několikáté tento den zkusila uvolnit napjaté svaly z té bizardní situace, která právě nastala. Tak bezhlavý! Cožpak je posedlý vědomostmi? To nemohl zaběhnout za smečkou a jít s Vidarem sám? Nenechávat smečku na novopečených deltách? Nemohla si odpustit zamračení, které se jí mihlo po tváři. Tohle musel být nějaký zkrat, kterým si prošla i ta černobílá vlčice, co se tak bezhlavě vrhla za jejich alfou. Očividně to partnerka Dobravky tedy nebude: snad stará známá? Nebo nová příbuzná? ... No jo, Doubí!
Rychle se rozhlédla, zda k ní nikdo nepřijde (mimoděk také trošičku zadoufala, že někde uvidí Arryna - musel se avšak odebrat ke spánku, přece jen očekává výpravu do Zlaté... No, pokud ještě bude!) a už-už si to trajdala zpět za Doubravkou, očekávající, že se o vlčata postará právě Vločka se svou novou rolí. Pak za ní musela skočit a pořádně prozkoumat, co vůbec dělala - určitě to bude plné radostných věcí, jak ji znala!
Neváhala, neb neměla sebemenší důvod proč: s radostným (v rámci možností. Když vám u baráku vybuchne modré světlo a polovina členů se vypaří zjevně za ním, není to žádná sranda!) úsměvem vykročila přímo k ní a už-už jí v rámci vlčích možností objala, jak se pořádně na rodinu patří! „Doubí, no ahoj!“ pozdravila ji hned, „ani nevíš, jak ráda tě v Alatey vidím! Musíš mi všechno povědět- taky tě to na ostrovy jen tak hodilo? A co sourozenci? A ta vlčice, ta patří k nám?“ chrlila na ni, jakoby to mohlo urychlit získání vědomostí. Nemohla si ale pomoct od toho upřímně se těšit z přítomnosti své oblíbené sestřenice. Byly to vlastně sestřenice? No, někdo být musela - Vždyť je to jasné, je to rodina!

<< Alateyská smečka

Hned po příchodu zaúkolovala Doubravku, aby se ani nehnula z místa, kde ji nechala (nerada by svou drahou příbuznou v komplexu tunelů, kterými Alateyští přetékali, ztratila) a už-už si to stále zježená pelášila za druhým ze zrzavých bratrů, které ve smečce měli - VIDAREM. Usuzovala, že ten byl rozhodně lepší volba, než úplně cizí vlčice, která mimochodem mohla jejich rezavou alfu kdykoliv zabít. Možná proto s ním šla? To by bylo nadělení, mít na tlapkách krev vlastního vůdce!
Vlka si povšimla zrovna navazovat konverzaci s nějakým vlčetem - usuzovala, že náhlý výbuch světla byl důležitější, než zaučování mladých (a navíc, nebylo už dávno po jejich večerce?) - proto neváhala skočit do jejich rozhovoru: „Na severu právě vybuchlo modré světlo a alfa se jej rozhodl jít prozkoumat,“ nadechla se, „rozkázal, abys jej následoval. Šla s ním tmavě-bílá tulačka, možná, že...“ s letmým pohledem na MÁTU mu raději jen věnovala důležitý pohled. „Hodně štěstí,“ bylo poslední, co stihla šeptnout, než se rychlostí blesku snažila dostat někam, kde by na ni mohli ostatní vidět. Vlka považovala za větší prioritu, proto jej adresovala osobně. Snad se jí povede předat to celé smečce?
„Alateyští!“ ozvala se, co nejhlasitěji to po celém prostoru šlo (což asi nebylo tak efektivní, jak napoprvé doufala - však známe Hanku!), „v severní části ostrovů právě prořízlo oblohu modravé světlo a Einar se jej rozhodl jít prozkoumat. Pokud máte síly, běžte mu pomoci - nevím, co vás tam čeká. XANDER a CINDER budou chránit naše území a úkryt před jakýmkoliv útokem, který by mohl nastat, zatímco ARRYN a zbytek, který se nepřidá k Einarovi, ochrání vlčata.“ Tak jo, proslovy rozhodně nebudou její věc.
Vyčkávala, zda-li nebude mít někdo ze smečky nějaké dotazy (co by jim však ona sama pověděla, když věděla asi tolik, co oni?) a s tím se podívala po nejbližší deltě - ASTRID - a čekala, zda k tomu jako nejvyšší momentální postavení řekne.

// Pokud nevíte, o co jde, podívejte se na discord do #hry-s-osudem. Protože je nám to blízko, neváhejte se přidat! :D //