Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchala vlčici, která se ujala slova a nemohla se přitom vynadívat na svou starou známou, ze které jí srdéčko plesalo radostí jedna-báseň. Ne, ty dvě partnerky asi nebudou. Těžko říct, jestli by si někoho tak chladného zrovna Doubravka vybrala... jenže láska nakonec uměla dělat takové divy, až se z tomu jednomu točila hlava!
Skrz jejich krátkou výměnu slov Einarovi místy pokývla a jindy přidala vlastních slov, které působily jako pouhé doplňky: nehodlala přebírat iniciativu, ačkoliv se zrzavému alfovi očividně líbilo hrát jakousi prapodivnou hru. Nebylo by pro jeho hrdost lepší, aby se představil jako vůdce Alatey? Dělal to kvůli osobní ochraně? Takové věci se Hance v hlavě budou motat ještě dost dlouho - jistě bude mít příležitost o tom pohovořit právě na jejich cestě do Daénu, která je... kdoví kdy čekala. Už-už by navrhla, aby si o tom v soukromí popovídali, nuž příroda nepřála.
Se zježenou srstí na zátylku tak jako nepochybně všichni v jejich skromné skupince vytočila hlavu za náhlým světlem, které prořízlo noční oblohu. Srdce jí div nevyskočilo z hrudi! Co to mohlo být? Jak se to zde ocitlo? Byla to snad nějaká zlovůlná magie? Čáryfuci určitě konají zlo, to se dalo čekat!
Mrskla ocáskem a pohotově přikývla Einarovi, který už zbrojil do boje - jeho zvídavost jí však píchla u srdce, neb očekávala, že zůstane u smečky a pomůže ji ochránit, jednalo-li se o něco nadmíru závažného, co by mohlo změnit životy jich všech. Takhle hloupě se vrhat do něčeho, něčeho takového...!
Neodpustila si cvaknout zuby po pohotovém úprku černobílé vlčice. Jenže... Zrzek se ani slůvkem nezmínil o tom, že by měla pokračovat s ní a Doubravkou do úkrytu...? Srdéčko ji znovu zabolelo, tentokrát myšlenkou na to, že ji Einar měl za neschopnou a k boku si zval nějakou tulačku, než ji, členku jeho smečky. Ba kappu! Třeba k tomu má moc dobrý důvod a oni se znají, pomyslila si ve zlomku sekundy, ačkoliv smutek jí nepřešel. Teď na to ale nebyl čas.
„Jenom to předám a pak se ti hned budu věnovat, slibuji! Teď mě prosím následuj,“ pousmála se na Doubravku, sic v její tváři byly viditelné črty nejistoty z toho, jak se bude tahle situace dále vyvíjet.

>> Úkryt Alatey

Zmateně nakrčila obočí a s tím se poočku podívala na Einara. Já-? Já bych přece neměla ovládat nic, když nemohu ovládat vodu. Nebo je jenom něčím zablokovaná? Možná, že toho věděl o magii na těchto ostrovech mnohem víc, než ona! „Myslíš?“ pokrčila rameny, bylo jí to ale úsměvné-, „Arryn říkal, že by to mohlo být možné. Já ale nevím, jakou magii ovládám- vlastně... to teď není mou prioritou. Dokud se nenaučím pracovat se svým vlastním tělem, magie mi bude k ničemu,“ zavrtěla mu nesouhlasně hlavou, aby se vysvětlila a s tím pohlédla na svého společníka. Čáryfuk tak mocný, že to z vlka cítí. Mají to tak snad místní vlci? Och, tohle prapodivné místo s teleporty do, ale nikdy ven!
S pokývnám hlavy opět naslouchala a div se nekousla do jazyka, jak se potřebovala zastavit před tím, aby mu nechtěně skočila do řeči (byl to přece jen alfa - a vlci vůbec nemají být ve svých promluvách odříznuti!) a nedejbože vyšla z jejich dosavadní konverzace jako neslušná kappa (nebo stále sigma?), co neumí základy chování. No, dvakrát tak normální základy jsi taky nedostala, culila se sama sobě. To bylo do doby, než se zarazila. „Proč by měli být vlci s určitou magií nadřazení? To je nepěkná podivnost!“ zašvitořila, no dále na tom nelpěla: postupně začala chápat tomu, že Einar nepocházel ze smečky, jak si ji představovala. Třeba Alatey. Anebo měli vlci s určitou magií navrch? A znovu - jak to v nich poznal?!
Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, jen občas doplnila o nějakou tu šeptlou poznámku o avaru a sama se přesunula do mnohem tiššího režimu (což bylo tak náročné!).
Brzy nato už Hanka zlehka nakračovala druhým směrem, aby se náhodou nestalo něco nešťastného. Osobně nevěřila v to, že by se situace mohla zvrhnout - nikdy ale neříkej nikdy!
Překvapení, které zažila, se nedalo vypočítat. S rychlým, udiveným pohledem si přejela Doubravku a měla sakra co dělat, aby se jí ocásek nerozběhl na všechny strany! Einar se zdál hrát jakousi hru - a ona ho musila následovat! „Jste na území smečky,“ pronesla proto varovně, nemohla si však odpustit neutrální tón, který oproti zavrčení samce musel znít mnohem vlídněji, „a ještě voláte její členy přímo za vámi?“ No jo, jenže jak to mohla Doubravka vědět! Určitě jí na to navedla ta šedavá! Nebo to snad byla její partnerka? Jejich pachy se moc nemísily, co tak dokázala vypozorovat... „Učili nás lepšímu chování, Doubravko,“ broukla směrem k vlčici a koutky jí přitom cukaly, no brzy jim poručila, aby zchládly. Teď jsi ve smečce a máš povinnosti, tak je hleď dělat!
Bože, ať už ví, co tu dělají, aby mohla vlčici pořádně přivítat!

Prosím zapsat 40 kmš a 1 rubínek k Hance, 3% přidat do rychlosti <3 (3% -> 6%)

Zapsáno.

Zacvakala ušima a skoro si oddechla uvolněním, co se jí dostalo slov zrzka. „Vidíš, jsme na tom úplně stejně! Tyhle ostrovy jsou magií přitom úplně nasáklé,“ zasténala neštěstím, jakoby to byla velká věc - ona osobně rozhodně nepatřila k vlkům, co by využívali své magie (už jenom z principu toho, že vlastně ani nevěděla, jakou nyní ovládá. Arryn se zmínil o spojení se zemí, ale jak to mohl tušit?), teda co se těchto ostrovů týkalo. „Já jsem dříve ovládala vodu, než jsem se dostala tady. A taky jsem toho uměla ulovit mnohem víc,“ drobně se nad tím mračila, no co už. Třeba to má svůj skrytý důvod. Všechno musí mít nějaký důvod, nebo cíl! Mimo jiné se mu taky dovolila zmínit o tom, co jí o magii pověděl Arryn - o destrukci a nebezpečí, která s ní přicházela.
„Ale proč jinak bys ji předtím držel ve smečce!“ zaprotestovala s tlumeným smíchem, zvesela u toho pohazující oháňkou - bylo absurdní si myslet, že ji nechal být celou tu dobu ve smečce jenom proto, že... no, naposledy ji viděla za dob lovů. „Tak to hodně štěstí!“ usmála se nakonec, ráda za to, že by na to Einar nebyl sám (ačkoliv jí zvědavku pořádně zasvědilo, co se nedozvěděla, o koho se jedná! S vlkem si však byli pranic blízcí, a tak tomu rozuměla. Možná to výprava do Daénu změní...?)
Protože Hanka nevěděla, co přesně si v takové smečce může dovolit, rozhodla se nenásledovat svého společníka ve vytí - přece jen se takové věci dělali v blízkém kruhu rodiny, anebo... nebo... no, usuzovala, že s alfou smečky se nevyje jen tak, pro to musel mít vlk nějaké významné zásluhy! „Kdopak to asi bude,“ zamyslela se nahlas, „čím blíž jsme... někoho mi to připomíná. Hm,“ zadumala, než poočku zkontrolovala zrzka.
Bez většího otálení jej následovala a srdéčko jí u toho trochu povyskakovalo, jak se vlastně těšila na nové tváře. Možná to také mohli být nějací diplomaté - cožpak by to ale nehlásili slušněji? A vůbec, nemají diplomaté nějaký speciální kodex na to, jak zavýt na cizím území?
Škoda, že i přes dobrý měsíční svit nepoznala Doubravčinu pohlednou tvář.
Snad pro jejich štěstí horský větřík nebyl tak dobrý na to, aby k dvojici vlčic zavedl jejich pach - a i kdyby... „Můžeme je obklíčit, každý z jiné strany. Kdyby utíkaly, chytneme alespoň jednu,“ přemýšlela trošku neslušným způsobem, no kdyby náhodou...! Nepochybovala o tom, že by dvojice nevyla, kdyby to mysleli ve špatném.

Zvědavě kývala své zrzavé společnosti a naslouchala jeho slovům, aby si snad mohla udělat nějaký ten obrázek o tom, na co je vlastně zvyklý. Dle jeho slov umístnění avaru a Alatey samotné dávalo smysl - nebyla to jen sentimentální vzpomínka na jeho domov, nýbrž omezení dle jeho... huňatosti. Kdyby ho porovnala s takovým hnědavým Arrynem (který byl jediný samec, ku kterému se přiblížila tak, jako právě k jejímu společníku), byla pravda, že měl asi tužší kořínek... To všichni ze smečky pocházejí z chladných krajů? No, tak teď dává smysl, že jsem očividně jediná tak lehce nakažená! V horách s tím samo-sebou počítala, koutkem duše si však doteď myslila, že se jako ona někteří vlci přidali díky blízkosti svých přátel.
„To pak tvoje magie dává nějaký... smysl,“ pomyslela si s drobným pousmátím, nevědící, jak se zrovna ohledně téhle věci zatvářit - co by bylo víc vyhovující? Fungovaly Einarovy kraje tak, že příroda sama věděla, co pro vlka bude dobré? Tím pádem by ale bylo moudřejší, kdyby ovládali vodu- nebo... se dá ovládat i led? To by jim sloužilo lépe. „Na oheň se nešahá!“ zavrtěla nesouhlasně hlavou z nabídky, tak nějak pochopila, „a už vůbec ne na ten magický. Ještě bych ti poškrábala... čakry, nebo v čem se vůbec magie skladuje. Možná se drží v tom, co zrovna zmanifestuješ? Jéjdamane, magie je tak matoucí věc!“ Tuze, o to víc právě ta na ostrovech! Pročpak už se nedomluvila s potůčky, co udělala, že k ní řeky nevyřkly schůdného slovíčka?
Zadumaně ze sebe dostávala občasné hm-hm!, aby Einar věděl, že mu stále naslouchá (skákat vlkům do řeči je neslušné! Ještě k tomu alfovi!). „Napoprvé to vypadalo tak, že jste milenci a proto ji tu držíš,“ přiznala úsměvně, protože nyní již věděla, že tomu tak rozhodně nemohlo být - který partner by se tak choval ke své milé? No který?! „No, pokud se ti to ještě nikdy nestalo... nebylo to třeba tím, že tvoje magie byla aktivována nějakou vyšší silou? Upřímně si myslím, že jsme všichni čekali, jak z ní uděláš uhlíky - ale na to by Vé stejně asi nebyla. Vypadá, že psychické ponížení jí poslouží líp, než to fyzické,“ ačkoliv fyzických trestů vlastně odpůrcem nebyla, neb se párkrát stalo, že její maminka udřela jak její sourozence, tak i jí (podstatným totiž bylo, že jim vždycky řekla, že je má ráda!). Ale tak to přece bylo normální, ne?
„Furt vypadáš děsivě. Ale tak mile děsivě,“ zkusila vyjádřit své myšlenky krátkou větou, sebevíc hloupě to z ní vyklouzlo, „víš co, děláš to pro naše dobro. Vlčata se taky straší, aby poslouchala,“ jo, stejně tak tuláci, co nemají na území co dělat! Nedejbože je to třínohá vlčice, o které mi pověděl kolega?
„Ale to bychom Alatey nedělali dvakrát dobrou pověst,“ radostně, ač tlumeným hlasem se tomu zasmála, aby náhodou ty dva pachy nevyplašila - to přece jen byla práce Arryna. Snad se mu s jeho novou učednicí daří? Zadoufala, že by jednoho z nich mohla také dostat: to se ale konečně musela dostat do formy, neb se jí skrz dlouhý pobyt výhradně na území už párkrát povedlo podcenit terén a místo úlovku si přinesla leda tak odřeninky. „Můžeme se k nim tiše přiblížit a pak zničehonic udělat nějaký humbuk,“ jestli to vůbec uměla, „jako když lovíš. Ale s kapkou respektu. Přece jen je noc a v horách se taky mohli jenom zatoulat!“

Spokojeně se usmála a už-už mu věřila víc, než před zlomkem sekundy, kdy byla připravena ho- no, to teď bylo zcela irelevantní a téměř úplně mimo téma! „Tak to na tom už něco bude,“ přitakala mu a byla ráda, že byla ráda. Ačkoliv si pod jeho srstí stále nemohla pomoci, ale představovat Arryna a její tlapky se trošku provandrovaly, aby se nemusela dotýkat částí, o kterých byla přesvědčena, že by ještě mohly vzplát,... cítila se v jeho společnosti dobře. Nakonec ta cesta do Daénu nebude tak hrozná, jak si myslela!
Když se jí dostalo pohlazení, bylo jasné, jak dobře si to užívá - na takové věci byla denno-denně zvyklá a už to bude nějaká ta zima, kdy měla příležitost někoho takhle obejmout. Jo, huňatí vlci jsou důvod, proč v avaru zůstat, pomyslila si s kapkou humoru, načež se ze sebe vydala podivené hmm? „Takže jsi vlastně takové ohniště? Nebo... nebo mech v pelíšku?“ zprvu chtěla říct kůže, no brzičko si to rozmyslela - asi by nebylo moudrým za vlastní alfou chodit s tím, že chce jeho kůži ve svojí posteli. Ale jenom asi! „A jak může oheň nepálit, to je pěkně hloupý vtip,“ zahudrovala, no nerada by toho čáryfuka podcenila - na ostrovech je očividně možné všechno!
A ten oheň s Vé, ten pálil? Nebo by si to nedovolil? Někoho už přece zabil, tak... pobídnuta k odtažení, využila to jako chvíli k nepatrnému, maskovanému cuknutí v podobě poposednutí. Vražda... „To je moc dobře,“ usmála se a máchla přitom ocasem, sebevíc jí žaludek zlobil, „víš, nikdy mě nenapadlo říkat rodina a domov něčemu jinému, než, no, mojí rodiče a domovu. Ale něco na tom bude,“ zamyslela se nahlas a už-už zvědavě natahovala ouška, „no, dokud máme čáryfuka jako ty na své straně, asi je mi bezpečněj, než kdybych do Alatey nepatřila,“ zazubila se, co nad tím dumala.
Tak ani mu ty pachy neutekly! S úsměvem si nad postrčením odfrkla, čilá jako rybička (proboha, uspěte ji někdo ránou do hlavy), „no to si piš, že jdu s tebou! Ještě tě nechám horami brouzdat při měsíčku a s cizími samotného!“ byla by si poťukala na čelo - Einar byl sice vysoký a samec s velkou mocí, furt to neměnilo nic na tom, že by měli být na pozoru (anebo se Hanka jenom bála vrátit zpátky? Nebo být tu sama? Zrzek hřál, a teplo dvakrát nebylo)! ...Nebo to snad byla ta třínohá vlčice, o které se zmínil Arryn? „Pojďme, ať je stihneme postrašit dřív, než oni nás!“

Už-už se nadechovala k tomu, aby byla Einarovi řekla nějakou vtipnou příhodu se spánkem a mohla se tímto způsobem uvolnit, jenže rezavý vlk se, zdál, opravdu viděl až do její hlavy. Ocásek se jí drobně zježil představou, kterou jí právě s tlapkou na srdci popřel - nemohla si odpustit jakousi intuitivní, okamžitou reakci v rámci jeho slov, na které nevěděla, co odpovědět. Dalo se, vůbec? Sama se musela zhluboka nadechnout a následovat ho tak v jeho šlépějích, ač mlčky, sedící na chladu hor. Zabil. Je to vrah a vede smečku. „Slibuješ? Na svůj vlastní ocásek?“ dostala ze sebe o poznání tišším, vážnějším hlasem, sebevíc byla její otázka dětinská.
Srdéčko se jí znovu ozývalo o cosi hlasitěji a Hanka by přísahala, že jí do tohoto vlk po jejím boku nanovo vhodil úplně úmyslně. Tak, jako zasluhoval její obdiv a respekt si nemohla odpustit cítit vůči němu určitou nejistotu, kterou zjevně bude muset naťuknout na cestách do Daénu. Byla na to připravená? Byl on?
S dlouhým odmlčením nechala Einara říct, co měl on sám v hlavě a potřeboval dostat ven - tak, jako to před chvílí umožnil jí. Jenže místo toho, aby se vymluvil k vlastnímu uvolnění se zdál spirálovat a vlčice si teprve teď zadumaně uvědomovala, jak hluboko v sobě vlastně musil být. Jak dlouho. „Einare-“ zkusila, nu znovu spolykala své vlastní slova a odvážila se ho přeměřit pohledem.
Když se na něho nebudeš dívat a představíš si Arryna, půjde to lehčej. A on to očividně potřebuje, smýšlela a spřádala své plány, než se vůbec odvážila trochu se pohnout - předstoupit před rezavého vlka - a téměř se postavit na zadní tak, aby mu mohla se zavřenýma očima dát objetí. Arryn, Arryn, nespálí tě, Arryn, jsi v horách, kdyžtak ho shoď, Arryn... „Vé si nezabil, a to tě očividně nemrzí. Neznamená to tedy krok vpřed? Víš, když ve svojí kůži a hlavě musíš celý život žít, těžko si na sobě všimneš změn. Ale ostatní vlci je vidí,“ zkusila, ačkoliv její tón zaváněl něčím, co by jeden použil k značně mladším vlkům, „od lovu jsi ušel dlouhou cestu, dýl tě, bohužel, neznám,“ zkusila se trošku zasmát, leč to v jejím podání znělo dost přidušeně. „Až půjdeme do Daénu, ráda to s tebou proberu. Asi na to potřebuješ čas- věděl jsi, že máš ještě teplou srst? Neplánuješ mě... že?“ ujistila se, připravena vystřelit na měsíc, aby mu byla v sekundě co nejdál - a že toho byla zrovna v téhle chvíli schopná!
Jenže... proboha, ona to objetí potřebovala snad víc, než on. Arryn. Na udobřenou. Nespálí tě.. Arr-

<< Úkryt Alatey

Mlčky se protáhla skrz otvor, který jejich úkryt poskytoval a první, co udělala, byl opravdu hluboký nádech - až by se jeden divil, kam to v těch plicích mizelo! Jak dobře jí najednou bylo, žaludek už omnoho spokojenější, ačkoliv stále nebyl dvakrát nadšený. Do rána už nic nejez, nebo ho ještě naštveš. Tak, jako Vé naštvala Einara.
S drobným ucuknutím se až kysele zatvářila. Brzičko si to její mimika ale rozmyslela, co se už-už posadila s dobrým metrovým odstupem od zrzavého vlka, přivírající své oči do noci plné jasných, zářivých hvězd. Kam se ta bouřka jen poděla? S krátkým hmm, aby si její alfa nemyslel, že jej úmyslně ignoruje (březí naštěstí nebyla, tichá domácnost neměla svůj důvod!), hlavu jemně naklonila na stranu a konečně spustila: „No,“ ale pak zase neměla dost slov na to, aby se vyjádřila. Jéminkote, kdyby tak uměl číst myšlenky...! ihned po tomto pomyšlení se Hance hlavou prohnaly ne dvakrát hezké obrázky, protože její vtíravé myšlenky očividně nepřetržitě pracovaly. „Já se ale nebojím ohně,“ vydrmolila ze sebe nakonec, ačkoliv by si zrovna tuhle větu sama nevěřila.
Štípalo ji však, že v tom Einara jen tak nechala plavat (nebo hořet?) a snažila se proto uspořádat své věty tak, aby konečně dávaly rozum. „Ještě nikdy jsem... nikdy jsem nepotkala vlka, co by ovládal magii ohně. V mé rodině jsme byli obdařeni přírodou a jejími živly,“ nasucho polkla, co se jí stáhl žaludek, „o ohni nám říkali... no, o takových vlcích... nevěděla jsem...,“ Ať zkoušela, co zkoušela, dvakrát se jí to nedařilo. Jak neurazit alfu tak, aby jí teprve ukázal, co vlk s magií ohně dokáže? Pokud už tak vzplanul, obávala se, čeho byl schopný.
S překvapeným zakuckáním se na něj skoro otočila, než hlavou raději svižně zamířila ku hvězdám, „jak se můžeš omlouvat za něco, o čem jsem nevěděla ani já?“ ALFA se omlouvá MĚ? Ze všech vlků? Dlouze se umlčela, aby ze sebe něco dostala - magie Shine sic dobře zapůsobila, asi nebyla stvořena na delší vzdálenosti, neb Hanku zase začala okusovat nepřirozená nervozita. „Udělal jsi, co si uvážil za správné,“ pokusila se vyjádřit, brzo na to ale stáhla uši a už-už skákala do akce: „Teda, ne, že bych s tvým rozhodnutím nesouhlasila! Souhlasím! Podporuju! Jo, sakra, supr rozhodnutí!“ dostala ze sebe prekérně a dodala k tomu smích, který byl vířící značnou nejistotou. Ha-ha, to by se jako poslední slova na náhrobku asi dvakrát nevyjímalo, co?
„Chci říct, teda, no-... Podívej, s Vé bych to asi lépe neudělala, proto jsi tu alfa ty, a ne já, že,“ dostala se na cosi veselejší notu a léčila se tak skrz svůj zlomený, britsky suchý humor, „bylo toho hodně, a já tomu rozumím. Nepodporuju to všechno naokolo, ale rozumím tomu,“ pokusila se znovu vyjádřit své myšlenky, a přece jen na tom bylo něco odlehčenějšího. Večerní vzduch byl náramně dobrý, lepší, než ten ledový kdesi na severu a i to pomáhalo k tomu, aby Hanka po krůčcích jela zpět do zajetých kolejí. Spánek ti jenom prospěje! Co by říkal táta, když už máš určitě po večerce!
„Vyspím se z toho,“ pronesla rozhodně, ačkoliv si nebyla jistá tím, zda v tom utvrzuje sebe, nebo Einara, na kterého se stále nechtěla podívat. Už by to skoro udělala, ale horský vánek k ní přinesl podivně... invazivní pachy...?

Arryn, Třezalka, Einar, Shine

Pořádně se vzpamatovala až se Arrynovým hlasem, jemuž nebyla schopna věnovat nic víc, než chabý pokus o úsměv - nemohla si odpustit otřít se o jeho rameno, ráda za jeho přítomnost. Čistý, zdravý vzduch avaru jí jistě pořádně pročistí plíce a uklidní hlavu, které očividně vyrostly vlastní tlapky - skoro, jakoby ji slyšela v dálce ještě stále o čemsi svém hovořit. „Myslím... myslím, že půjdu sama,“ polkla, jakoby v tlamě nějaké sliny vůbec měla - a jak ona ven chtěla! Proboha, to chladné ovzduší dnešní noci by jí tak pomohlo, ale... Jak se posbírat na všechny čtyři tlapky? Potřebuju se znovu naučit chodit. Jako vlče, snažila se lehkými vtípky uklidnit srdéčko, co stále až příliš výrazně cítila, a s tím se povytočila na Arryna.
„Moc ti gratuluju k postavení,“ usmála se o cosi lépe, ba i pohledem zabloudila k jeho nové učednici a též se ji pokusila obdařit pousmátím, „hodně, hodně... štěstí, s tou novou příležitostí. Vypadá moc šikovně,“ a s tím se konečně pokusila pokusit na vratké nohy. Pozorovala je se zvláštností vlčice, co nikdy takovou vymoženost, jako vlastní nohy, neviděla (když na ně teď tak zírala, připadalo jí až podivné, že si nikdy nevšimla těch malých odřeninek, které už asi k členům Alatey budou díky horám patřit).
Jedním uchem tam a zase ven poslouchala Einara, protože se stále cítila jako na vodě (na vodě, tak to určitě!) - tím si také pozapomněla všimnout, že se k ní samec v pohodlí okolo ohniště přiblížil. Blízko. Andělíčku, můj strážníčku,...
„Já bych-...“ chtěla ze sebe dostat, že by zprvu potřebovala vyvrhnout svoji snídani, no to jí projel všudyvším příjemný, hřejivý pocit. Z náhle napnutých svalů se postupně stávaly uvolněné, ač znavené kousíčky jejího těla, které bylo zničehonic polito ... uklidněním. I ocas se jí pohnul, než aby byl bez života u jejích zadních tlapek!
Pochybovala, že by tohle bylo normálním, ale... nedělala si s tím starosti. Její mysl se stála být čistější a s tím nad svými emocemi Hanka také přebrala kontrolu (když opomineme to, že Einarovým očím se za každou cenu chtěla vyhnout - možná proto pohledem projela okolí Arryna, kde spatřila černavou vlčici povýšenou na deltu - Shine - a věnovala jí drobné pousmátí).
Ač už strach nebyl tak velikým, její respekt... nebo obavy? před alfou v určité porci stále byly, a tak se zmohla jen na drobné pokývnutí a následovala jej ven z úkrytu. Čerstvý vzduch mi jen prospěje. A Einarovi určitě taky.

>> Území Alatey

Einar, Arryn (zmínka)

Se značně ostrým nádechem zaklapla svou tlamu o cosi víc, když na sobě pocítila Einarův pohled - jakoby to vůbec ale šlo. Šok z nově objevených informací a ... magií ... se jí stále očividně snažil dostat pod kůži a Hanka najednou nevěděla, kam skočit dřív: Takže oni vlastně nejsou partneři? A Vé zůstává ve smečce, proč? A bez ohně to řešit nešlo? A jak to vůbec umí Einar ovládat, pomocí mysli? Co když má nějaké nechtěné myšlenky, zvládne to v sobě uhasit? A je ve smečce jediný, kdo to umí? Xander se přece jen o oheň staral, ten by mohl ohni panovat tak, jako právě on, a- V hlavě jí vířilo nezdravá nadmíra myšlenek, že se jí z toho zamotala hlava.
Pak na ni ale pohlédl Einar, pohlédl a pošeptal a Hanka si byla jistá, že se už nikdy nebude moct vzpamatovat z ničeho, co právě na vlastní oči viděla, co na vlastní srst zažila (teda, na vlastní tělo asi ne tak moc, jako Vé, díkybohu za to!). Thud-thud bylo to jediné, co jí zvonilo v uších, zatímco z absolutně vyschlé tlamy se snažila něco poznamenat, „já-“
Celou svou plochu tlapek za maličkého, nepatrného zvuku zaryla do země a v nepříjemnosti křečovitě zavřela oči, žaludek dělající náhlým stresem takové kotrmelce, až se divila sama sobě, že nevrhla šavli. Potřebuju na vzduch.
Aniž by pogratulovala Arrynovi nebo Vločce, za které byla oba ráda, němě sykla, co si jedno z vlčat už-už vybralo jejího kolegu. Chtěla se co nejdříve pobavit s Einarem, aby to už měla za sebou a pak se mohla začít připravovat na jejich společnou výpravu do Daénu (od které si zprvu tolika slibovala! Teď se zrzavému ani nedokáže podívat do očí, no jo!), jenže na to potřebovala vlka po svém boku. Nárokovat si ho doživotně nemohla, věděla to... Ale proboha, ona se nemohla ani pohnout. Co to s ní bylo?

Arryn, Cinder, Xander, Vločka, Celý dramaťák

Po svém vlastním proslovu se se zvědavým pohledem poočku rozhlížela po ostatním sigmách, které tak jako ona předstopily a nezapomněla se přitom zářivě usmát na Cinder (a vlastně i Xandera), u které si již před chvílí usmyslela, že si z ní prostě musí udělat dobrou kamarádku - stůj co stůj! Zdálo se, že také schvalovala její rozhodnutí stát se lovkyní, a to Hanku pořádně zahřálo u srdíčka. Skoro jako doma, v rodině.
V tu ránu na scénu ale přišla Vé, o které si vlčice myslela už od slov a pohledů ostatní ledacos. Nebylo vůbec těžkým vydedukovat, jaké jsou pocity ostatních - ani to, že se víceméně shodovaly s těmi, které měla i ona. Ale kniha se nemá soudit podle obalu! Třeba se všichni mýlíme, nechtějíce být jejím soudcem a ani představeným poroty, téměř by lehce zaspala to, co řekla - jenže kdo by takovou věcí mohl projít bez reakce? Šokovaně pootevřela víčka a podívala se na Arryna, zda slyšel to, co ona. Myslela to vážně? Vtipkuje? Je to scénka pro celou smečku, kterou Einar a Vé zinscenovali, aby si prozkoušeli naši loajalitu a-
Z hrdla se jí dostal skučivý zvuk, co se křikem ozval Vidar, až se jí pořádně zježila srst (div se ještě víc nezacuchala, bože, musí vypadat příšerně)! Co to proboha dělal, jak se tak mohutně mohl ozvat? Ještě nikdy v životě nikoho neslyšela zvýšit hlas způsobem, který by přímo sálal negativitou - nemohla si odpustit přitáhnout ocásek blíž k tělu, které celé protentokrát už bez zábran natiskla ke svému hnědavému kolegovi, jehož přítomnost pro ni nyní byla klíčová. Tlapku přitom intuitivně natáhla směrem k Vločce, která jim nebyla dvakrát tak od těl, snad jakoby se snažila ujistit, že to chudák neschytá i ona a přitáhnout ji rychle blíž, kdyby náhodou.
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mou dušičku... opakovala si jako mantru, co už se jí i ouška stáčela vzad a ocásek se motal blízko u zadních tlap, ne-li se lísající k břichu.
Pokud se nepodřídí Vé, Hanka na to byla víc, než připravená!
Nad náhlou tmou a planoucí alfou už-už zatajovala dech a o to víc si přála, aby se mohla schoulit pod Arrynovou kůží a přečkat to inferno, které jí hnalo strach žilami - sic se chtěla krčit, mráz po zádech napínal její svaly a ona se vyrovnala do celé své (maličkosti) výšky. S ohněm se nikdy, za žádných okolností nepřátelila - vlastně jej naživo takhle na vlku neviděla. Tohle magie dělala s vlky? Tohle bylo to, o čem tehdy Arryn mluvil? O destrukci?
Drkotavé zuby tvrdě tiskla k sobě, neschopna ze sebe setřást zcela čirý úděs. Takhle vypadají vlci s magií ohně-? Tohle činí? Ačkoliv si to Vé bez jakékoliv argumentace zasloužila (a že o tom Hanka byla přesvědčená!), dělalo se jí zle ze skutečnosti, že s Einarem bude žít pod jednou střechou. Bude s ním úplně sama cestovat napříč půl krajem, s tím, z nějž teď nemohla spustit své zraky, sebevíc se bála. Když uhnu pohledem a nebudu dávat pozor, dopadnu jako uhel ve vatře.

Cinder, Xander, Arryn, Einar, Vidar, Astrid

Tak jako Xander (jehož jméno se teprve teď dozvěděla, a to byl ve smečce od dob jejího prvního lovu, což bylo někdy minulou zimou!) se nijak nebránila zazubení, co si našlo cestu na její pysky. Novopečení rodiče- teda, brzo-rodičové... nebo je snad Cinder už březí? -se zdáli být jako moc milí vlci, a tak se už nyní nemohla dočkat toho, jací jejich drobečci budou. S pokývnutím na slova samce se usmála: „Přesně tak! Ale věřím, že vaše děti budou dělat jenom radost, jako jejich rodiče.“ S vlčaty jí to pramálo šlo, ale pokud by jí bylo potřeba, ráda skočí do akce!
Následně zvědavě nastražila sluchy směrem ke vchodu, odkud se do jejich útulného přístřeší dostavilo hned několik vlků - poznávala v nich jen Astrid. Jak ráda by dále pokračovala v nějaké konverzaci s mladými vlky, nuž Einar měl jiné plány: se zablikáním těch podivných kuliček se naposledy usmála na Alateyskou dvojici a po boku Arryna se odebrala stranou, neb svého kolegu rozhodně neplánovala ztratit ze své blízkosti - ještě by se k němu přiblížila Vé a mohl by nastat pořádný kolotoč! Nebo celý cirkus? Ještě bych mohla stihnout kývnout na Vločku, aby se k nám- A vidu, nestihla.
S plnou pozorností se zaměřila na ryšavého vlka, co zastával nejvyšší pozici. Skoro si nevšimla toho, jak se zbylí tři vlci ujali svých vlastních míst! Och, být tak jednou na jejich místech. Musím pro to pracovat. Tvrdě. Co nejtvrději to dokážu!... Ale to by zase mohlo být až moc tvrdě na některé členy. No, tak možná ne tak tvrdě, a... smýšlela, zatímco uši měla nyní plně vytočené k mluvícímu vlku.
Rodina. To, jak pěkným způsobem a s jakou lehkostí to vyplynulo z Einarových pysků jí přejelo mrazem po zádech (nebo umírala? Postupovalo její onemocnění tak rychle?!) - už nějakou chvíli se nevědomě vyhýbala tomu nazývat Alatey a avar svým domovem: tedy něčím, co v její rodině mělo nejvyšší cenu.
Překvapením si uvědomila (a vnitřně hodně, hodně panikařila), že si byla pranic jistá tím, jestli v Alatey měla své místo - jestli v ní našla svůj domov. Koutkem oka proto zabloudila k Arrynovi a na chvíli, byť byla sebemenší, se jemně opřela o jeho rameno, protože se chtěla uzemnit a zároveň si položit otázku, zda se takhle se členem cítí... pohodlně. Jo, její kolega byl domovem (a ňuňatou srstí!) teda cítit! A konsentu si dočista pozapomněla? ... No, teď už je to fuk, ale jestli tě příště přistihnu takhle nespolečensky někoho-!
S náhlým, radostným úsměvem se podívala po vlcích, o kterých usoudila, že se stanou deltami - musela to pro ně být opravdu velká čest a Hanka byla ráda, že u toho mohla být. Vkládala důvěru do rozhodnutí alfy vybrat si ty nejlepší vlky, tedy takového Vidara, co působil jako dobrý velitel při lovu a-... Astrid? Nebo Sierru? No, v akci (naštěstí!) nezažila ani jednu.
Dřív, než její hlava mohla k této věci říct svoje, už-už se tak jako její hnědavý společník postavila s ostatními vpřed, div jí srdce nevyskočilo tlamou ven! Thud-thud slyšela až v uších a pociťovala tak intenzivně, až se jí z toho dělal knedlík v krku a bříško zaplavili motýlci. Einarova slova vlčici přirozeně přinutila podívat se koutkem oka po Arrynovi - slyšel jsi to, slyšíš?! Až se po výpravách zase uvidíme, už budeme pro smečku něco víc! Nervózně se nadechla, aby spustila: „Je mi ctí patřit do Alateyské rodiny, jejíž pouto mne plně naplňuje hrdostí a neskonalou úctou pro svou blízkost a vřelost - avar se stal mým novým, trvalým domovem, který slibuji chránit a opečovávat každou myšlenkou i činem,“ pousmála se, „ač... ochrana není tím, co mé srdce touží.“
Odmlku, kterou použila snad pro úmyslný efekt, brzy přerušila. „Již při prvním smečkovém lovu jsem... jsem po boku tolika výjimečných vlků tušila, že mým posláním bude vykonávat pozici lovkyně. Bude mi radostí dobře se starat o to, aby žaludky vlků přítomných dnes a i těch budoucích byly vždy plné,“ bože, snad to bude stačit na to, aby na ní jedna z těch koulí nespadla právě do jejího obličeje. Ještěže promluvila mezi posledními z vlčic, nebo by takovou věc z patra nikdy nemohla říct! Andělíčku, můj strážníčku, opatruj moU DUŠIČKU-

Jméno vlka: Hanka
Glow up: Kožíšek + přívěšek
Preference:
~ Přívěšky přirozenější a něco, co nezavazí při lovu. Kytky jsou vítané!
~ Na kožíšku se vyblbněte, jak chcete. Třeba emo Hanku!
Nechci: O končetinu víc/míň, "lidské" přívěšky


Jméno vlka: Astra
Glow up: Kožíšek + přívěšek
Preference:
~ Kožíšek bych moc ráda viděla v husky stylu - držet se černé, šedé s bílým podkladem. Původní dizajn zde - moc bych si přála, kdyby měla ty děsivě modré, skoro až bělavé oči <3
~ Přívěšky bych měla ráda v nádechu severu, run a věcí s tím spojených
Nechci: O končetinu víc/míň, nepřirozené barvy

Arryn, Cinder a Xander

„Věřím, že v tvém podání to žádná nuda nebyla!“ Radostně mu pokývala hlavou - zrovinka tyhle místa se poměrně bizarně vymykaly svému blízkému okolí a pokud tu byl nějaký vlk, co to potřeboval vidět, musil to být Arryn. A Vločka! Jéminkote, někde musíme nabrat Vločku. Snad se v horách neztratila?! „Jsou to věru kuriózní jména, nemyslíš? Léčitelé ve smečce křiknou 'potřebuju kopřivu!' a pod tlapky jim někdo donese vlče,“ uchichtla se, nemyslela to však nijak zle. Nakonec bylo milé, že někdo k zeleni mohl mít tak dobrý vztah, že si takhle ty vlčata pojmenoval - a pokud ta Shine nyní patřila k jejich smečce, bude to jen dobře. „I když pravda, jak jinak pojmenovat své potomky. Přemýšlel jsi nad tím někdy?“ optala se s malou odbočkou od jejich tématu, neb jí to právě padlo na mysl. Na takové věci ona dobrá nebyla a ty bylinky mohly být skvělá inspirace! Přestože vlčata... no, mnoho rozumu z nich neměla.
„Jenom tři?!“ ozvala se s čirým překvapením - tak takového vlka ještě nepotkala! Musí patřit k nějaké smečce, sama chudák, no...! Možná by bylo chytrým ji pozvat do Alatey, najít útočiště. Podzim tu bude co nevidět a pak hrozí zima! „Snad to zvládla,“ vzdychla, „na cestách se po jejím pachu třeba můžeš podívat! Nepochybně nebude sama, to by bylo... obtížné,“ vyjádřila co nejlépe, nechtějíce odsuzovat někoho dobré nátury. Kdo dobro koná, tomu se to přece zlatě vrací! ... Anebo takového vlka potkala? Nemohla to být nakonec ta zrzavá, co tu byla naposled okolo dob lovů?
„Zlatý les... Chudák smečka, to musí mít ty stromy něčím napadené!“ zakroutila nad tím hlavou - připustila si ale myšlenku, že by to mohl být výplod něčí... magie. Ostrovy přece jen neskrývaly to, že umí opravdové zázraky. S nadšeným pokýváním se podívala jeho směrem, už-už se křenící, „myslím, že takové, jako ona, přijímáme jen my. Třeba je to Einarova partnerka,“ poznamenala, „nebo čáryfukyně tak silná, že je lepší si ji držet u těla.“ To, že Vé doposud viděla vycházet snad jen s tou její tmavou společnicí bylo... komické. Taky ale byla pravda, že vlčici do hlavy nemohla vidět a už vůbec ne vědět, v jaké společnosti je ona ráda. Možná taky měla nějaké traumata, to pak vlk občas dělal, co se neslušilo!
„Byl by jsi tam nastejno s tou Tanií,“ zlomyslně se uškrnula- snad jí to karma oplatila náhlým kýchnutím, které už štiplavým čumákem nezastavila. „Mohli by si tam z tebe udělat pořádný ohýnek, jako tady.“
„Kdybych je tak znala blíž,“ posteskla si - ale nevadí, tu druhou verzi si nechá pro někoho, s kým se už dobře zná. A když už u toho byli, proč si s mladým párem taky trochu nepotykat? Měla by ses začít soustředit na poznávání vlků, nikoliv míst! Spolu s Arrynem se tak vydala k Cinder a Xanderovi. Naslouchala svému společníku a nebránila se přitom úsměvu, který mu věnovala - a že jí dobře inspiroval! Mávajíce ocáskem, mile se na ně usmála. „Vaše děti jistě budou v Alatey dělat jen radost!“ a po minutce přemýšlení dodala: „Kdybyste někdy potřebovali pomoc, neváhejte se ozvat.“ Jaképak jejich děti asi budou? Dostanou také jména bylinek? No a... jaká jména vlastně nesou rodiče těch budoucích potomků? Nemohla si to vůbec vybavit! S mírným zamyšlením ve tváři se po obou podívala, „sebevíce mi je to hloupé, přeslechla jsem vaše jména..? Xinder a...?“

Arryn

Akt Vé v ní nevyvolal žádné rozpaky, neb už tehdá o ní slyšela jako o princezně a to jí stačilo na to mít v hlavě určité... očekávání? Předsudky? Jednou už to však byla členka smečky, do níž patřila i Hanka, a tak jí nezbývalo nic lepšího, než akceptovat její prapodivnou existenci. Co když její chování mělo pádný důvod, že?
Tentokrát se jí kýchnutí podařilo potlačit - a ještěže tak, protože to už jí společnost dělal její dobrý přítel. Pysky se jí samovolně roztáhly do veselého úsměvu a hlava hned přestala klábosit (díky za to, už by ty všemožné návrhy nevydržela!), co mohla mít po boku právě Arryna. „Ty ho budeš mít vždy rezervované, kolego,“ přivítala jej (tentokrát slovy!) a už-už smýšlela, co by mu mohla říci. „Poznala jsem dvě vlčata od oné Shine, o níž se Einar zmínil a nedávno jsem procestovala severnější části území, jako Ledové pláně. Věděl jsi, že úplně za ní je dvojice hor? A jak odporně znějí!“ brr!, ještě teď se jí z toho ježila srst! Nikdy takové zvuky neslyšela - co se tam proboha skrývalo? „...Nebo že v tundře je jeskyňka? Je plná ledu a rampouchů - jakoby si tam někdo záměrně vytvořil skrýš!“ popisovala mu dále a přemýšlela při tom, jestli zrovna tohle nebude dobré na cestě do Daénu zmínit. Usuzovala (jenom usuzovala! Jeden si ničím nemohl být jistý, pokud to neslyšel na vlastní uši) však, že o tom alfa věděl. „A co ty? Jaká byla cesta zpět do avaru?“ s úsměvem sama vyzvídala, čemu se kaštanový vlk měl. Trošku ji zamrzelo, že se od jejich prvotních cest setkávali víceméně jen v rámci smečky a o to víc si vážila toho, že se setkali alespoň tady, na... dalším srazu smečky. Musíme naplánovat nějakou putující výpravu. Vidar si může vzít někoho jiného a Arryn se ke mě může přidat!
V průběhu jejich tlumené konverzace pohlédla zpět k zrzavému, „ty nedochvilče. Ale lepší, než kdybys po dešti v horách uklouzl,“ krátce se mu zasmála (diskrétně!), „Einar chce, abys s Vidarem šel do Zlaté smečky. Já půjdu do Daénu, to je na jihu- a pak má být třetí výprava do Namarey v Oáze. Myslíš, že to je to, o čem tehdá Tania mluvila?“ černý vlk v okolí pouště, bože, to musí být komická podívaná. Musím vyřítit pozdravy! „Vlci, co tu dlouho nebyli, se také dále nepovažují za členy Alatey,“ vzpomněla si na poslední chvíli. Kdyby Arryn takového vlka potkal, musel přece vědět, aby s nimi zacházel jako s...! Cizími? To ale dvakrát správné nebylo. Nu což!
Zadumaně mu přitakala, „už nad tím chvilku přemýšlím. Jak zní třeba 'užijte si poslední svobody'?“ zamyslela se nahlas, v hlase čirá stopa humoru. To by asi moc rádi nebyli! „Štěstí a zdraví ale asi bude tentokrát moudřejší. Pojďme hned, než Einar začne důležitosti a ti dva u sebe budou mít řadu,“ s tím se zvedla, vyčkávaje, co na to Arryn.