Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tundra

Hluboce se nadechla a už-už zavírala očka, co s ledovým výstupkem ve skalách přišla do styku, protože byla přesvědčena, že teď k němu přimrzne a vyhladoví tu na smrt - na zemi promrzlá, Tundra si její tělo osvojí a takové sněžné sovy, které tu jsou, se brzo dobře nakrmí její mršiny! Místo svých prapodivných scénářů se však se s jemným, téměř neslyšitelným křup! odepřela od kusu macatého... něčeho... a očkama, které byly neustále mlženy vytrvalým deštěm, překvapeně zamrkala na pěkně vypadající jeskyňku.
Dvakrát ale rozhodně neváhala.
Se zmrzlým tělíčkem se jala protáhnout skrz průchod - už při první příležitosti klouzající zadkem po ledu, neb ať už se snažila, jak chtěla, kožíšek si vůlí mysli nemohla očistit od dešťové vody. Snad měl Arryn pravdu a volá mě magie země. Proč by se mi ale měnila magie? Nemysl. Tyhle ostrovy pracují tak záhadným způsobem...
Nechávaje svou hlavu vandrovat, tělo se konečně pokusilo dostat ze sebe vodu starým dobrým oklepáním, načež byly její polštářky opět vystaveny nepříjemnému zebání místních podmínek. Jeskyně, která se před ní vyskytla, byla útulkou, ne-li příjemnou změnou od deštivého venku: místy ohromeně zůstala zírat na pořádné klády, kterými místní rampouchy mohla nazvat. Je tohle místo také ovlivněno magií? Taková přirozená krása... Ta za Tundru stojí! Zda-li pak o ní členové věděli? Byla by se styděla, kdyby jim pověděla o něčem, co už dávno znají! Ale nedělej se, Einar to určitě ocení. Hlavně ty sovy. Jednu si tak ochočit-!
Dávající si pozor na to, aby nešlápla vedle, Hanka se v rámci možností usadila k očividně hlavnímu hřebu těchto prostorů: neměla energii, chuť a už vůbec žádnou náladu na to, aby prozkoumala temnější ze zákoutí tohoto systému. Funguje jako úkryt Alatey? Byl by to dobrý úkryt pro nějaké vzácnosti a trofeje z lovů. Jeskyň ale už máme dost!

<< Ledové pláně

Při svém přechodu do Tundry si Hanka s absolutní úlevou hlasitě oddechla, hlava nehlava nad tím, zda se tu někde mohl nacházet nějaký soudivý vlk. Celou tu dobu se tak starala o to, aby vypadala pro svou smečku reprezentativně a dobře nesla její jméno - a teď by si to takhle mohla pokazit! Co víc, mračna, které doposud měla jen za přátelsky noční, se jaly upozornit ji kapkou uloženou přímo na čumák, že ještě není z nejhoršího venku. Brzičko nato se totiž její tlapky se štiplavou bolestí mrazu proháněly po další zasněžené pláni, hledajíce nějaký krátkodobý úkryt - snesla se na ni pořádná smršť, a ona v nejhorším rozhodně venku nebude! Co byla, blázen?!
Ztěžka funěla (vytrvalost nepatřila mezi její silné stránky, natož pak rychlost v běhu - poražte jí na místě, už teď sotva lapala po dechu!) a pletla nožky jednu pod druhou tak, aby náhodou neuklouzla. To by si ze mě místní počasí taky udělalo zábavu na celý rok, to mu nedovolím! Už tak musím vypadat hrozně- proboha, tohle až uvidí ostatní, tak si pomyslí kdoví co!, zaúpěla si.
Možná, že ale měla štěstí - v koutku oka zastihla jakousi bílou sovu (měly takové nějaké speciální jméno, jako jiné zvířata? Například sova sněžní? Ledová? Sova bílá?), která štěstím-neštěstím mířila kamsi ke skalám. Hanka byla dost chytrá na vydedukování toho, že okřídlenec někde měl své místo.
Mezi skály jako úkryt, no bóže. Ty tu opravdu umřeš!, protestovala si, nu nemohla si odpustit skrze víceméně zmrzlé skály: led, který se zde zachoval, by ji mimo déšť fascinoval. Nyní se jí ale mohl stát osudným: led se s deštěm nikdy neměl míchat, to si vlčice ale uvědomila moc pozdě na to, aby nezklouzla přímým směrem ke... kopečku?
Srdéčko se jí rozbilo v hrudi tak hlasitě a silně, až ho téměř pocítila cestovat krkem přímo z tlamy. Zajíkla se, snažíce se zabrzdit - jenže na čem? Andělíčku můj strážníčKU OPATRUJ MOU DUŠIČKU-!!

>> Mrazivá jeskyně

<< Dvojčata

Prolhané lhářky to byly - žádné hory, které by dovolovaly Hance dostat se zpět do její smečky a porozhlédnout se, jestli by si s ní někdo nezalovil! Naštvaná, ale taky pořádně promrzlá se jen nešťastně otáčela, aby se mohla alespoň trochu prohlédnout a kroutila přitom nevěřícně hlavou. Ty šmudlo jedna! Buď ráda, že nefučí tak silně, jako cos tu byla naposled. To by ti ještě patřilo, myslila si pod fousky. Ocáskem by také ráda zamávala, jenže jakýkoliv nadbytečný pohyb její zapálené tělo nepěkně zaválo dalším chladem. Jo-jo, členka smečky v horách, to se teda vytahuješ, ty-!
Se skoro drkotajícími zuby se nepěkně mračila po Ledových pláních, doufajíce, že se zde nenajde živáčka. Ostrý, mrazivý vzduch jí s pachy značně míchal a Hance se tak těžko říkalo, že by nějakou společnost měla - za takové skalky, které tu byly, by se ale skrýt víceméně dalo. Víceméně. Takovou sněhovou bouři by ale jistě nedostala z kožíšku... jestli by z ní vůbec zbyl! Odseknutí duše od těla byla náročná věc, kterou leckdo nezvládl. Co by dělala ona, kdyby umírala a její tělo bylo větrem váleno ve vánici krystalků, které do ní i teď tak nepěkně narážely? Ze svého těla by se nepochybně nedostala dostatečně rychle na to, aby v něm nebyla navždycky uvězněna. Smrt... To bych tu nepěkně voněla jako varování. Se zamyšlením se snažila průbojně plahočit dále skrz tuhle díru, odhodlána Alatey povyprávět, kam nestrkat čumák.
Čím dále šla, tím lépe se jí znovu vidělo a dýchalo. Chlad přetrvával - tentokrát už ale měla klid na duši s tím, že rozhodně nezahnula špatně, neb v dálce s radostí rozeznávala Hraniční pohoří. Nablízku smečce.

>> Tundra

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 4

Postavení » Sigma
Povýšení » ...
Funkce » ... (lovec nebo průzkumník zní fajne!)

Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Amatheos jí zmizel, a tak se vydala zpátky do úkrytu, kde nějakou dobu pobývala. Potkala se tam s Mátou a Podbělem, kterým řekla, že brouci jsou vlastně dobrý doplněk stravy a pokusila se zjistit, jestli jsou to ti, o kterých jí kdysi záhadný hlas pošeptal.
Minihra » ...

<< Ledové pláně

Zimou se jí drkotaly zoubky a tlapy až pálily mrazem, který jí prožíral polštářky. Jak to pálilo! Teď by se jí na takové poušti, o které Tania při jejím příchodu na ostrovy básnila jako divá, dobře pobývalo - neřekla by vůči ní křivého slova, jen aby se mohla zahřát! Ále, všechno moc nafukuješ. Jistě by ti tak dobře nebylo, jenom si to namlouváš! Jo-jo, teplo by bylo vhod, ale co kdybys dostala teplotní šok? Klepla by tě pepka a ámen s tebou!, snažila se rozveselit a zahřát na dušičce, no velký efekt to... nemělo. Brrr!
K dvojici zasněžených špiček došla za zoufalého smíchu z toho, jak chladno a nepříjemně jí všude naokolo bylo. Ublížilo by to snad sluníčku, kdyby jen na chviličku - maličkou minutku, o nic víc neprosila! - vyšlo ven a trochu pookřálo její ztuhlé svalstvo? Koledovala si o opravdu ošklivou nemoc, že sem vůbec hlupaňa lezla! Ještě s léčiteli kdoví kde, no jo! Lepší čas totiž nebyl na průzkum vhod, prskala sama sobě naštvaně, uvědomující si, že s tím nakonec nemohla nic dělat. Třeba by své tělo mohla nějak oklamat, ale pochybovala, že by to bylo možné.
Zázraky se ale občas dějí... Co kdyby se nad ní nějaký bůh smiloval? Byli zde nějací? Magií oplývající ostrovy nepochybně musely něco takového mít!
Čím blíže se dvojčatům přibližovala, tím víc (pokud to v tuhle chvíli vůbec bylo možné!) ji tuhla krev v žilách a jakoby se náhle všechna radost na světě vypařila: byly tu jen dva velikáni a hlasitý, naprosto odporný kvílivý zvuk. Nedokázala to pořádně popsat, jak se celým jejím tělem prohnal čirý šok - tohle jí nepřipadalo nikterak přirozené, sebevíc se snažila racionalizovat pazvuky, které z výšin ječely. Nějaký.... kult? Démon? Nebo jsou to ti snad bohové, o které jsem prosila?
Odvahu na to se přiblížit rozhodně neměla: i proto se rychlostí otočila a pospíchala skrz pláně. Odsud, pryč z tohohle prokletého, ledového království!

>> Ledové pláně

Pokud měla štěstí s tou bílou koulí chlupů, co jí neutekla, tak v orientaci rozhodně žádné neměla. V té všudypřítomné bělobě se jí jen těžko vidělo, kam vlastně šlape - a za chvíli blouznění ve vlastní hlavě se jí povedlo ztratit hory, které ještě před chvílí obcházela. Čert to vem! Tohle území si žije svým vlastním životem a už od pohledu mě nemá rádo, brblala si s drobounkým zamračením a pohupovala přitom ocáskem ze strany na stranu, cítíce, že strávenou dobou divně ztěžkl. Tohle z kožíšku jen tak nevyplete! Kdyby tu tak byly bývaly nějaké horké prameny...
Zamžikala do bíla, které tu všude bylo a vlastně byla ráda za to, že se tu vydala za léta. A vůbec, čím víc bloudit bude, tím víc toho třeba pozná! ... Jestli se tedy vůbec někam dostane, protože prozatím by přísahala, že je všudy všude navždy ztracená a už se nikdy do Alatey nevrátí.
S odfrknutím o cosi pevněji stiskla šišku, kterou si doposud nesla - foukalo jí do hrdla a až se zítra probudí, nepochybně bude její krk okupovat nepříjemná bolest. Bolest! Bolest a nemoc v létě! No probůh, tohle je mi ale šaráda, kuňkala sama sobě, neb neměla žádného společníka, kterému by tyto věci mohla povídat. Ačkoliv to možná bylo dobře: alespoň tak mohla na vlastní síly zažít, co vlastně dokáže (ať to byly sebemenší věci, dělaly jí radost).
Možná, že se nad ní přece jen smiloval, neb zanedlouho vlčice v dálce uzřela prazvláštní výhonky, co se brzy začaly měnit v pořádné hory - dvě! Dokonce dvě! Ještěže Einar nenarazil na tohle místo jako první. Umrzli bychom a ani by nemusela být zima! frkla si pobaveně, načež se ztuhlým, zmrzlým krokem tučňáka vydala kupředu, aby je pořádně prozkoumala - třeba budou cesta ven! A nejsou to náhodou ty, co před chvílí viděla? Podle kterých se orientovala? Pche, zlobivky jedny, takhle jí zničehonic zmizet!

>> Dvojčata

<< Tajga

S plným žaludkem se jednomu pochybovalo tak divně! Však dobře jí bylo, líp, než kdy předtím - spokojeně si na své cestě pohupovala ocáskem a v tlamce držela jednu ze starých šišek, kterou se jí povedlo ulovit. Jeden by se divil, jak úžasnou, inovativní věcí ty uschlé kusy byly! Ze srsti byly schopny dostat věru co a nebyly ani tak složité na to uchopit, když se to vlk pořádně napoprvé naučil. Jestlipak to umí i ostatní členové? Někteří vypadají, jak kdyby viděli smrt... S drobným úškrnem si dala načas. Nikam přece nespěchala.
To by ale měla.
Trvalo jí dobrou chvíli, než si uvědomila, kde se vůbec nachází - silný vítr přirovnávala k tomu, že jistě bude někde v horách, jenže coby dobře viděla přes ty ostré krystalky sněhu, které se jí dostávaly do očí? Mrzutě mrkala a mrkala, aniž by to mělo jakýkoliv větší efekt a pomalu dostávala názoru, že vůbec nemá cenu se tu dlouho zdržovat. Nalevo od Tajgy, tedy přímo za čumákem od Alatey se rozpínají pořádně ledové pláně. Jmenují se tak také? Ledové? Bylo by to moc vystihující, pomyslela si s drobným zazubením a už-už se hrnula pryč z toho území, využívající mihotavé hory v dáli jako pojítko k tomu, kudy se má vydat.
Uvědomovala si, že zrovna v těchto prostorech by byl výstup nazpět do hor žalostně sebevražedný, a tak to raději vezme naokolo - lepší být rampouch, než rozteklá zmrzlina hluboko mezi horami!
Kam se podívala, tam to vypadalo stejně. Silný vítr tomu pranic nepomáhal a Hanka si nebyla jista, zda-li to bylo oním vlkem ovládajícím počasí, nebo to bylo místním pláním naprosto přirozené. Kdo by ale mohl mít takovou sílu? Leda tak příroda... Zamyšleně dodržovala svou načrtlou trasu, otisky tlapek mizíce pod větrem, který jí místy bral energie víc, než lov, který před chvílí podstoupila. Jestlipak Arryn ví?

Nakonec nebylo takového pěkného, bělavého zajíčka těžké najít - ačkoliv se dostala poměrně hluboko do hustého jehličí, co jí na oplátku občas poškrabkalo v srsti. Bude to z ní dostávat ještě týden, celý týden! Možná to ale není tak katastrofální z pohledu toho, že mnoho členů se za letních podmínek jalo vydat skrz území a prozkoumávat i jiné části ostrovů (což se dalo usoudit z toho, že se okolo úkrytu a v obecném území smečky jen těžko našlo společníka ze smečky)... Vlastně to bylo nadmíru vyhovující, neb jí nikdo neuvidí neupravenou! Sebevíc hladový vlk by si stále měl držet slušný výstup, tomu nebylo pochyb. Ale výjimky jistě nebyly tak na škodu!
S pootevřenou tlamičkou zírala na tu pořádnou kouli, kterou právě měla v hledáčku a už-už se jí sbíhaly sliny. Nemohla se dočkat, až jí skončí pod zoubky - a hlavně hezky v žaludku. Připadala si iracionálně, jak hladem ztratila kus morality, ale takový už byl asi koloběh života.
Bez většího přemýšlení vystartovala po zajícovi, co už nepochybně nějakou tu chvíli o její přítomnosti věděl - a že měl teda pořádnou rychlost! Lýtka se jí rychle rozpálila a tělo zaplnila hrnoucí se krev z prudkého, náhlého pohybu. Chlad, který panoval v horách a jejich okolí nemohl prospívat žádnému tělu.
Běh nikdy nepatřil k jejím oblíbeným - to naštěstí neznačilo, že v tom musela být hned levá jako kopyto. S těžkým nádechem se jí tak podařilo přiblížit směrem ke kořisti a už-už byla nad ním! Dala si zabrat, aby pořádně stiskla své čelisti okolo jeho nebohého krčku a trhla hlavou, snažící se být co nejrychlejší v jeho usmrcení, zatímco vydával nepříliš hezké, pištivé zvuky. Au.
Spokojena svým úlovkem nečekala a pustila se přímo do něj, jakoby jí nebožtík mohl uniknout - zhluboka přitom dýchala, neb její vytrvalost se zdála být vyčerpána. To, co jí zbylo, zahrabala blíže k cestě - až se bude do Alatey vracet, vezme to zpátky nahoru. Teď je čas rozhýbat tělo a najít lepší vodu, než tady v Tajze, co by jí ještě zmrazila zevnitř.

>> Ledové pláně

<< Alateyská smečka

Už při (nikterak příjemném, nebo snad lehkém) sestupu z hor smečky se jí do čumáčku dostalo nemálo pachů členů její smečky - skrz hlavu ji prosvištěla myšlenka toho, že mnoho z nich vlastně pořádně ani nepoznala, jak se říká, "tělo na tělo". Anebo to vlastně bylo spíš "z očí do očí"? Tak či onak, viděli se maximálně na... velmi dávném shromáždění smečky, což bylo vlastně taky naposledy, co si povšimla přítomnosti zrzavého alfy. Neměl by se vlk tak honosného postavení stále pohybovat v okolí? Třeba to tady také funguje jinak, jako... téměř všechno? V tuhle chvíli by se popravdě nedivila, kdyby narazila na vodu, která teče směrem vzhůru a nechutná jako voda.
Ale zase nemusíš přehánět, tolik zlého na těchto ostrovech nebude!, uchichtla se nahlas sama sobě, akceptuj změnu. Ne vždy musí být špatná.
Samomluva jí šla tedy bravurně, to musel jeden uznat: ona tu ale ostatně byla ze zcela jiných důvodů, což jí dal její žaludek brzičko znát. Hanka nepříjemně zkroutila svůj obličej, co se jí udělalo z hladu zle a vyplázla nad tím jazýček. Blegh.
Znovu zkusila zavětřit a v tu ránu se jí (snad i přičiněním hladu) podařilo zavětřit chutného zajíčka, který se dnes k večeru chudák domů už nepodívá. Bod pro ni, minus pro něj! Měla bych ulovit alespoň jednoho navíc a donést ho ke smečce, kdyby někdo po pořádném spánku potřeboval rychlou energii, jako já... Škrábat se zpátky nahoru se jí ale taky dvakrát nechtělo - jednomu se nezdálo, ale (ač vyšlapaný) terén nebyl dvakrát ideální.
Zamyšleně se pomalým, tichým krokem rozešla směrem ke své kořisti. Rozhodla se.

<< Úkryt Alatey

Trošku neochotně (snad ji ještě stále převládající ospalost dobře omlouvá!) vystrčila do dneška celou svou hlavu a překvapeně se rozhlédla po větříku, který ji poměrně nepříjemně rozčechral ještě před chvílí upravenou srst. Taková nestyda!
Brzičko se Hanka oklepala a zvědavě se porozhlédla po nebi, co se na ni už od začátku nepěkně mračilo - jo, tak tady asi bude původce toho naštvaného povětří, které místy až nepříjemně v dáli zapraskalo s některými ze stromů. Ještě, že jim takové věci v horách nehrozily: tady by jeden byl maximálně odfouknutý! Asi se s nebem pohádali a teď to vlkům dávají sežrat. Nebo je to snad přičinění nějaké... magie? Úsměvně nakrčila čumák - vůbec by se nedivila, kdyby takováto teorie byla správná. V těchto zemích se daly všechny anomálie svést na schopnost místních a nikdo se nepídil, o co ve skutečnosti šlo!
Zdalipak tu někdo umí ovládat samotné počasí? Brr! Otřásla se nejen zimou, ale i náhlou nejistotou z toho, co by se s celým ostrovem v případném úmrtí takového vlka stalo. Taková apokalypsa by mohla způsobit-
Jakoby neuměla vůbec přemýšlet pozitivně, mlaskla nad sebou, já ti dám takovou apokalypsu, až se budeš divit! Ó, a že by se jeden vskutku podivoval - ale to nad místním počasím. S ospalou hlavou (která měla ještě stále problém se pořádně vrátit do reality) se jala vykročit z úkrytu a následně i území, aby konečně vyprášila svůj kožich a zkusila taky něco ulovit. Už to byla chvíle...

>> Tajga

Bylo už téměř k středu odpoledne, co se mladá Hanka konečně uráčila zahýbat čumáčkem a dlouze si zívnout na znak pořádného odpočinku. Jo, takový hezký šlofíček jí teda pořádně bodnul - to by se jeden divil, co dobrý spánek dokáže s vlčím tělem udělat! Jako znovuzrozená líně rozlepila svá očka a nepříjemně si přitom zamručela po-pod čumák, bědující nad tím, jaké mlhy to tu bylo. Jeden by se divil, ale takový úkryt Alateyských toho uměl schovat (anebo taky pořádně zašantročit, hlavně, když vlk danou věc akutně hledal!) - no jéje, to bylo chladného vzduchu!
Až-až. Alespoň tu nebude smrdět zkažené maso, když na to přijde... Hmm... Maso... To by vlastně bodlo! Pospala si teda pořádně, neb její žaludek zel téměř prázdnotou a hrdlo bylo tak vyschlé, až nemohla mluvit. Fujky! Mlčení, to bylo teprve to pravé peklo na zemi - a introverti mu vládli!
S takovým smetím v hlavě se konečně jala zvednout z jednoho z mnoha placů na pořádně studené zemi (nelmileji by to nazvala jako nedobrovolné otužování), oi ale já už stárnu! a pomalým krůčkem se rozpohybovala směrem k východu, od kterého nebyla zas tak daleko. Jeden by se divil, ale čím déle tu jeden trávil čas, tím menší a méně strašidelný vlastně celý úkryt se svými chodbičkami byl.
Opravdu by se nechtěla vydat čumákem vpřed nějaké žalostně uzoučké, slepé cestě. Neslyšela, že by se to ještě komukoliv z její novodobé smečky stalo - nevyvracelo to však, že by mohla být právě jednou z prvních. A to ji upřímně hnalo mráz po zádech.
Einar jako alfa smečky každopádně nepochybně takovéto nepříjemné, falešné skuliny pořádně zamaskoval, nebo nejméně před ně třeba strčil klacíky složené do "X", aby ostatní věděli, že do nich za žádných okolností rozhodně nemají vstupovat.

>> Alateyská smečka

„Zdraví, ó ano! To je takové jídlo, co ti pomohou vyrůst a furt se cítit dobře, no a hlavně jen prospějí!“ Pobaveně se usmála - mladé vlče asi mělo dobrou pointu, že to nebyla teda nejsladší tečka, kterým by jeden chtěl zakončit úspěšný den. Na druhou stranu tu byla skvělá svančinka, na kterou Hanka tedy vždycky dá: a jak to hezky chrumkalo, když to rozkousla! Už aby nějací vylezli - musím do lesů! „Ále,“ mávla nad tím tlapkou a zasmála se: vybrat toho správného, to uměla být věru magie!
Spokojeně se uškrnula a už-už se k vlčeti nahnula blíže - zdálo se, že její sourozenec jen civěl a naslouchal, a tak se jej nesnažila přemlouvat, aby se do jejich konverzace přidával. Její nevlastní bratr býval podobný, ne-li ryze stejný. Byla to s ním pořádná nuda, ale když už promluvil, mnohdy to stálo za to.
„Že vás má někdo moc záhadný a mocný v oblibě - a to není jen tak, to bohové dobře vědí, na koho se s takovou obrací,“ řekla velevýznamně, neb jí takové věci byly svaté. S bohy se „Přijde na to, že jsem vás tu osobně nikdy předtím neviděla a nepochybuji o tom, že ani ostatní členové smečky. No a to pošeptání ... Vítr nemluví jen tak o někom - vaše jména se tehdy musela nést celým krajem!“ zkusila nastínit Mátě, doufaje, že jí takové řeči neunudí k smrti. Nevěděla, co se takovému vlčeti honilo hlavou, protože už to byla pořádná doba, co ona sama jedním byla - ačkoliv si myslela, že v určitých věcech nikdy nevyrostla. Dokud to neškodilo, sem s tím vším - a pryč se stářím!
Zvesela zamávala oháňkou, přikyvujíce jejím vlastním vysvětlením - v její hlavě ale hrála jen jedna myšlenka, která se jí, nezbednice, nechtěla vůbec zbavit. „To nevím. Ale pokud chceš, můžeme jít ven a zkusit se zeptat, jestli něco neřekne zrovinka nám oběma!“ zaradovala se - představa denního světla v ní budila energii, která se chtěla provětrat. Život v horách po zimě nemohl být nic extra, a tak by Mátu možná mohla vzít i po jejich okolí a ukázat jí, kde vůbec žije!
„Taky tak vypadáte,“ uchechtla se a střihla uchem - podoba se v nich barvami nezapřela. Žádný kožíšek Vločky, tihle patřili někomu jinému. No jo, jenže komu? „Třeba jen neví, jak na to,“ zapřemýšlela nahlas, přestože tuto myšlenku považovala za ryze hloupou. Vlče jeho věku už umělo ledacos ... Možná, že se chuďátko v horách bouchlo, to by pak mohlo mít následků až-až! Až potká Astrid, musí jí to říci.

Protože se vlče se světlavě modravýma očima nezdálo být příliš výmluvné, podívala se po tom druhém, které by jí očividně mohlo říci, zda-li se s ním něco nestalo. Třeba se taky neznají! Ale jsou si podobní. A jsou podobní na Vločku ... Brr, smála se sama sobě nad tím, jak hloupě to muselo znít: s kým by je asi měla, když ve smečce doposud žádného stejně tmavého samce neviděla?
... Anebo si to snad přinesla už někde odjinud?! Ne, to by sis jistě všimla ... že? A vůbec, co je mi potom, uzavřela samomluvu, která netrvala nikterak dlouho a ještě jednou si vlčata se zájmem bedlivě prohlédla - ne, ty rozhodně ještě na území neviděla. Jak by jí ale mohly projít přes tlapky, aniž by věděla o jejich existenci? Takové vlčata koumají každý kout, ty se jen tak v nějaké temné skulince v noře i přes mrazy rozhodně neschovají.
„Jsou! A hlavně jsou taky zdraví,“ zazubila se naň zvesela, „teda, no, tak mi to alespoň říkali doma. Možná mě chtěli jen napálit ...“ zamyslela se nahlas - na takové řeči ale rozhodně nebyl čas! Její mise byla jasná: prozkoumat, co jsou zač a jestli jsou těmi, o kterých její prapodivné 'zjevení' poučovalo.
Možná, že prostě jen šílí a ani tato vlčata nejsou skutečná. To by bylo docela cool, heh. Zbystří - jakmile zaslechla zjevení z tlamičky samotné vlčky, místo, které ještě před chvílí naplňovaly obavy z toho, zda-li není zfetovaná nějakými zvláštními výpary z okolí Alatey, rázem zmizelo. „Tak přece!“ zajásala si pro sebe, než si uvědomila svou chybu: „Tedy, myslím tím- asi si o mě budete myslet kdoví co,“ máchla nad tím lhostejně tlapkou - i kdyby to nebyla ta vlčata, stále by se o ně někdo musel postarat. Zlomky cítila, že pach, který na sobě obě vlčata nesla, byl někde poblíž - jenže se nezdálo, že by se o ně jejich rodič prozatím hlásil.
Nedivila se: přivést na svět potomka a pak jej vychovávat bylo v jejích očích pozoruhodné, snad nějaká obětina - a to hlavně pro vlčice. Ona by k takovému rozhodnutí nikdy nedospěla! ... I když ... „Vítr mi pošeptal, že se tu někdo zjeví ... a pokud jste to vy, asi musíte být vyvoleni bohy! Anebo vás někdo jen tak vzal ze svého domova tak, jako to udělali se mnou. Takových je nás tu v Alatey víc!“ nabádala mladé k vlastním teoriím - kdoví, jak tento svět a jeho povolávání vlků, kteří mezi sebou nemají pranic velké pojítka, fungují.
„Moc mě těší! Páni, vy máte ale zvláštní jména. Kdo by řekl, že bylinky se dají využít tolika způsoby,“ zahmkala nad tím zvědavě, nevidící v tom logiku, ale nápad to byl věru pěkný; „mě říkají Hanka! A co ty, Podběle, ty mi nic neřekneš?“ optala se, nevědíce, co s vlčkem může být. Možná, že se styděl - anebo mu někdo ukradl hlas.

<< Alateyská smečka

... konečně měla místo, které mohla nazývat svým vlastním: dodnes byla ráda, že se tehdy se svým kolegou, Arrynem, jali vydat právě do horského prostředí, protože si neuměla představit lepší náhražky domova, než-li právě Alateyskou smečku. Vzdechla zdejší pachy a už-už se chystala k tomu najít si nějaké místečko, v němž by se mohla provizorně zachumlat, nebýt-li prazvláštních, dosud nepoznaných pachů, které ji udeřily do čumáčku.
Blázním snad skutečně? Jsou ty kosatce viditelné jenom mě? Byl ten hlas opravdový? problesklo jí hlavou, co se zvědavě stočila ke zdroji tolika nových vlků. Skoro ji až porazilo při myšlence, že promeškala nějaké důležité svolání všech vlků Alateyských a div neježila srst nad tím, jak se na sebe nahněvala. Tohle se dělá, přivést si takovou ostudu? Co si o tobě budou myslet!
K jejímu údivu se nejednalo o žádné střetnutí, nebo bludy - jakmile správně zahnula, dostal se jí rozhled na několik vlčat v černavých; bělavých odstínech. Žeby byla Vločka ...? Ne, to byl nesmysl! ... Anebo ...? Nepovšimla si zakulaceného bříška vlčice, které by typicky značilo její březost - ba si matně vybavovala to, že bělavá vlčice nepochybně nemohla být oplácaná, nýbrž o kilo-dvě dokonce ochuzena. A co když si s ní její mysl jen hrála? Probůh, možná toho čerstvého vzduchu měla nadbytek.
Nato si všimla dvou světlejších vlčat, které jí teda pramálo vzhledově řekly - a možná jí právě v tu chvíli docvaklo, že neznámý hlas, který k ní ještě před nějakou chvílí promlouval, mohl mluvit právě o těchto vlčatech. No ... z "jiného světa" ale teda rozhodně nevypadají!
„Ahojky!“ přišla k nim tedy (Podbělovi, Mátě) blíže, připravena vyzvídat. Jenže dřív, než otevřela papulku, aby se optala, kdo jsou, povšimla si, že zvláštněji zbarvené vlče jazykem natahuje po... broukovi! „Ó, tady má někdo královskou hostinu, co? Jsou moc dobří!“ broukla s úsměvem, aby vlče podpořila v tom ochutnat. Sto chutí, sto vlků! ... Nebo jak se to vlastně říkalo. „Vás jsem tu ještě neviděla, ó významná družino,“ následovala svá dřívější slova o jejich královském původu, nepatrně se v jakési hře klanící, „tak vítejte v Alatey! Moc mě těší.“

S určitou zvědavostí pozorovala okolní dění - v hlavě jí utkvěl neznámý hlas, kvůli němuž se poohlédla po Amatheasovi, zda-li to nemá na svědomí právě on a jeho magie, načež mu byla schopna pouze zamávat na náhlé rozloučení, co se rozhodl vydat níže z jejich území. O jaké děti bychom se asi měli tak postarat, když jsem ve smečce ještě žádné neuslyšela? Nepochybně by se tu alespoň obtočil jejich pach! Dumala nad prapodivným výplodem její fantazie, který se jí ještě před chvílí rozezněl téměř u oušek. Jenže pokud by to byly jen bludy ... jak by vysvětlila kosatce ve své srsti?
Nevěděla, jak by takové věci měla rozumět, aniž by sama sebe neuvedla jako blázna, který na tom ještě kvůli horskému vzduchu skončí špatně - i proto se jala nad tím pouze zmateně zavrtět hlavou a pomalu se začít přesouvat zpět do úkrytu její novodobé smečky, aby se tam mohla seznámit s někým novým. Třeba tam budou ty vlčata, chechtala se potichonku sama sobě a s úctyhodným pokývnutím hlavy noční obloze popřála příjemnou službu, mimoděk se usmívající.
Po hrudi se jí při vstupu do jejich prostorné skrýše rozjelo příjemné, neočekávané teplo, nad kterým zvesela pohodila svou oháňkou. Bylo neskonale příjemným a okouzlujícím, že ...

>> Úkryt