Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Drobné reakce - Sierra, Vé, Arryn, Einar

Se svým tlumeným kýcháním se nad ní Cinder velmi mile smilovala - a jak dobře jí najednou bylo! Téměř (téměř! Takové zvuky se uprostřed tichých šeptů mezi členy rozhodně nehodily) nezabránila spokojenému zamručení z teplého vzduchu a také z hřejivého pocitu, že jí nějaký ten člen poskytl pomoc bez optání! Pysky se jí hned stočily do vřelého úsměvu, který neměl konkrétního adresáta. Jak by asi věděla, kdo všechno tu ovládá magii ohně, když na to vlci neměli krystalky na šnůrkách? Skutečnost, že se takové věci dají poznat podle očí, doposud nevěděla.
Při příchodu dvou namodralých vlčic k nim mile pronesla: „Ahoj!“, aby se neřeklo, že členy vlastní smečky neumí pořádně přivítat. Jejich srst naznačovala tomu, že také zmokly. Ta bouře si vůbec nebere servítky - to vlk s magií nebude. Nebo se zlobí na všechny? koutky úst jí cukaly nad tím, jak to všechno brala. Magie počasí, to určitě. Brzy nato uviděla také Arryna, kterému bezstarostně zamávala.
Element, který ji ale opravdu zaujal, byl právě oheň - nebylo na pochybách, že tohle bylo z tlapek Einara samotného. Jmenovaný majitel ji ale nezajímal tak moc, jako vše, co se s ním objevovalo, protože všechny ty kuličky naokolo bylo něco, co vlčice doposud nikdy neviděla. Když nad tím teď tak bloumala (a že jí toho v hlavě běhalo hodně, co si povšimla Arrynova příchodu!), vlci s magií ohně byli tam v domovině raritou, která se u vlcích z rodiny vyskytovala... no, spíš nevyskytovala. A to osvětlení? Proboha, za to mohl taky on? Co magie ohně na ostrovech umí?!
S mírným šokem se však podívala po vlčatech vlčice, kterou v Alatey jen mihavě při svém dnešním probuzení pocítila (a že se postarala o to, aby to byl výraz více přívětivý, než-li nemilý!). Shine? Nikoliv Vločky? Vždyť... Ále, ono by to možná i smysl dávalo. Bělavá vlčice se přece jen na takové věci dvakrát nezdála. Ačkoliv jména po bylinkách by na ni rozhodně padly!
Zvědavě našpicovala uši, co se začal Einar ozývat o výpravách do ostatních smeček. Vytušila, že tu nějaké budou (vždyť s Arrynem tehdy slyšela nadšené básnění od Taniy) - tu, do níž ale měla spolu s alfou zamířit, neznala. Daénská smečka a na jih. Odtud jsme s kolegou přišli.. že bych se podívala zpět na místo, kde jsem poprvé vkročila na ostrovy? S úsměvem pokynula zrzavému, pysky značící: Moc ráda , ač trochu zamrzelo, že tentokrát nebude moci cestovat s právě jejím kamarádem. Musí si s ním zase popovídat!
Protože jí nenapadlo nic dost důležitého k tomu, aby mu to před všemi řekla, rozhodla se stranit proslovům (něco si na tu výpravu musí nechat!) - potěšila ji ale zpráva o právě Cinder a Xanderovi, kteří připravovali svou vlastní rodinku a také se zhostili role bojovníků. Oh, s tím bych se taky mohla ozvat! Nebo počkat? Povyšování s tím souvisí... jo, bude lepší naslouchat dalším slovům. Nebyla si plně jista tím, zda se může s gratulací ozvat hned, proto si raději pilně připravovala nějaký obohacující monolog. Přece jen na mladý pár nemohla jen tak vybafnout s prvním, co se jí dostane na jazyk!

<< Alateyská smečka

Už při vchodu si však musela na nos přiložit tlapku tak, aby se její heeepčííí! nerozlezlo do stěn úkrytu tak moc, až by to všem zazvonilo v uších. Nepříliš šťastně na to popotáhla, aby se nestalo, že se ještě hůře ukáže své vlastní smečce - mimo tuhle nepříjemnou, začáteční věc se však na všechny, kteří ji věnovali pohled, mile usmála a už-už si nenápadně hledala nějakou tu oběť, ku které by si sedla blíž, než mohlo být eticky správné. Když se nad tím tak zamýšlela, asi nebylo ideální se hned začít tulit - a bez optání! Kde pozbyla konsentu?!
„Hanka přítomna!“ ozvala se, kdyby si někdo (úplně čirou náhodou, jak by někdo mohl přehlédnout její ikonický příchod? Ještě teď jí bylo trapně, a že to v hlase bylo slyšet!) nevšiml a s tím věnovala uctivý pohled Einarovi - stejně tak, jako Vidarovi. Kdysi vedl její loveckou skupinku a ačkoliv se tak dobře neznali, zdálo se, že je to dobrý vlk. Dobrý, prapodivně podobný vlk Einarovi... Měli mezi sebou nějaké pletky? Zvědavost jí už tehdá hryzala tak, jako i dnes.
Bylo by dobré se na něco zeptat? Když on tu nikdo dvakrát tak není... Zadumaně se (zas a znovu) rozhlédla, všímajíce si dvojice hnědavých vlků, co zjevně byla ponořena do nějaké osobní konverzace. Vybavovala si je z lovů jen matně, ale při odtahování kořisti už jí nějaká ta žárovička matně svítila. Vypadali jí teď nejvíce atraktivní, už jen z principu toho, že samec měl očividně hustou srst a vlčice samotná mohla být hebká jako polštářek.
S dalším tlumeným kýchnutím se přinutila zůstat v sedu, ač se jí lišejník zdál náramně atraktivní k tomu, aby se v něm schoulila do klubíčka pořádně se zahřála. Mohla jen doufat, že přijde třeba takový Arryn, ačkoliv toho by takovým vřelým objetím obtěžovat nechtěla. Žeby snad přišla za Vločkou?

<< Hraniční pohoří

S pořádným nádechem, který jí vlastně nepřinesl nic dobrého (než takové kýchnutí) se spokojeně porozhlédla po jejich území a byla ráda, že... byla ráda. Moc pachů tu není, hlavně ten Astrid. Že by léčitelka odvandrovala? No, tak to bych si pěkně zavařila, mračila se nad světlavou vlčicí ale také nad sebou, neb onemocněla ve chvíli, kdy je Einar všechny svolával. Úplnou shodou náhod to taky musel být čas, když zrovna byla na otevřeném prostranství a nebylo tedy moc úniku před deštěm a vířící bouřkou samotnou. Nejhorší den v mém životě. Úžasné, prostě úžasné.
Svůj kožíšek rozhodně v tuhle chvíli neměla jak vyždímat, nebo upravit; zbylo jí jen se zkusit pořádně oklepak v naději, že to bude mít nějaký famózní efekt a vrhnout se přímo do hrdla ďábla. Nelíbilo se jí, že tentokrát to byla ona, kdo byl na straně souzeného - vkročit do úkrytu totiž také znamenalo to, že na ní mnoho, ne-li většina upře své zraky. Tak, třešničkou by bylo, kdybys byla poslední a oni by se třeba už o něčem bavili. Nebylo by to super? Ač rozhodně nepatřila mezi sebekritiky, stačil jí jediný pohled na to, jak vypadala a bylo jí nadmíru jasné, že dvakrát dobrou pověst si tímto nestaví. Ale taková šmouha od deště by se mohla něčím smýt, že? Navíc nemůže být samotná, kterou náhlé vytí zastihlo uprostřed deště. Óch ano, sama v tom být nemohu!
S nově (a překvapivě rychle) nabitou náladou do plusů se jí po tváři rozjel drobounký úsměv, co se ku vchodu přiblížila. Kdo by se taky neusmíval při pomyšlení na něčí teplý, hustý kožíšek, v němž by mohla získat tělesné teplo zpět do svých tlapek? Avar byl ač vřele vítacím, nemohl jí poskytnout to, co její tělo teď ze všeho nejvíc potřebovalo.

>> Úkryt Alatey

... No a pokud ještě ten zmetek bude moct, tak mu... A tímhle koloběhem vražedných a zhola osobních vendet vůči vlastní alfě procházela celou tu dobu, co se snažila prodrat Hraničním pohořím. Protože se území její smečky nenacházelo zrovna nejblíž tomu tmavému jezeru, které potkala. Kdyby měla dost energie, byla by se vyškrábala z Ledových plání přímo do avaru (taky to bylo jejich území! Měla by si najít nějakou zkratku, pokud ještě nebyla, aby to nemusela pokaždé obcházet jako blbá) a nemusela se tak vůbec starat o to, kolik výdrže musí jak rozložit na to, aby se ke smečce vůbec skrz pohoří dostala. Sic by si takové hory musela taky projít, nepochybovala, že by to prošla mnohem ideálněji ze severu, než takhle. Ale-ale! Žiješ tu dost dlouho na to, abys tohle už měla několikrát prokráčené. Kdyby ses tak dlouho nedržela ve smečce, možná, že by ti teď bylo líp! A co teprve ta fyzička, proboha, takhle vypadat-!
Pokud jí před tím bylo zevnějšku chladno, teď už se vlčiny nohy pořádně rozpalovaly tím, jak se tu škrábala. Debilní hory - kdo to vymyslel?!
V rozporu mezi radostí z toho, že znovu potká členy a absolutní averzí vůči dešti a jeho odporné kombinaci s místním pohořím se Hanka konečně dostávala na známé místo, které její tlapky až se zoufalým brekem uvítaly. Když do Alatey přicházela napoprvé s Arrynem, taky jim pořádně pršelo na hlavu. To bylo s Dantem... Kampak zmizel jeho pach? Utekl od smečky? Myslela jsem si, že ta spolu drží jako kapka ke... Ale krucinál s tou vodou!
Naštěstí brzičko začala poznávat více a více stromů a určitý pach, který k území Alateyské bez pochyb patřil - radostí se jí rozvlála oháňka (ba i čumák znovu zazpíval dlouhým kýchnutím!) a ona se cítila ještě lehčeji, než před chvílí.
Míjela jehličnany a pomalu, pomaličku se tak dostávala do avaru, odkud volání Einara před chvílí zaslechla. Nemohlo to být tak dlouho... Snad nebude pozdě?

>> Alateyská smečka

<< Slané jezero

S klidem na duši a řádně zatnutýma zubama se po již lehce povědomých cestách drala kupředu do výšin tohoto pohoří. Aby pravdu řekla, čím více cest jeden podnikl a pak (omylem!) mrkl dolů, zas taková vysoká hrůza to nebyla - snad to bylo prapodivnými zatáčky, občasným zamečením a hlavně sněhem ve výšinách, které obyvatele ostrovů přesvědčovaly o tom, jak mohutně, ale vlastně male se vlk ve výšinách cítil. Všechno najednou bylo na dosah ruky a dobře se odtud vidělo (pokud zrovna nebyla zuřící bouře, která zrovinka tady Hanku nemálo bičovala deštěm), jenže... vlk byl oproti masivu těla tak maličký. Jako kašpárek.
S táhlým nádechem a dalším, o poznání tišším kýchnutím si vlčice rázem pročistila plíce a ve vědomí, že je nablízku smečce, jí podivně odlehlo na hrudi. Společnost v Alatey ne vždy od poznání znala, nu snažila se potykat s každým, koho právě potkala - a to ji hezky šimralo v podbříšku. Rozhodně to nemohla přirovnat je své rodině, nebuďme bláhoví! Ale... možná, že jednou se jí tohle vyrovná. Hory, mečení, sníh (rozhodně ne to blbě proměnlivé počasí!!) a pohledný zrzek, co byl jejím alfou. Zvyknout si tu na to netrvalo vůbec dlouho. Zda je to také ovlivněno magií?
Hepčí! se smíchalo s dalším hlasitým hromem, který zježil každičký chlup její srsti a ona znovu a stále byla ráda za to, jak blízko území smečky byla. Taková výprava ne příliš stabilními horami za deště ale nemohla být bez úhon, nu ni? Ostré kamení, které odráželo zvuky zuřícího nebe nevypadalo nikterak přívětivě - a taky že takovým nebylo!
Při jednom takovém skluzu dlouze zaúpěla a byla by brečela neštěstím dnešního dne. Doufala, že má Einar dobré zprávy, protože pokud jsou špatné, narve mu je zpátky do krku, než se dostane přímo do žaludku a tam se postará o to, aby...

<< Nížina hojnosti

Protože nemohla najít žádnou dobrou cestu, jak by se do hor ve svém nepříliš milém stavu dohrabala, musela si najít lepší místo - a náhodou se jí přitom tak dostalo příležitosti zřít jezero, co... nedávalo vlčici dvakrát smysl. Kapky deště, které bubnovaly o jeho hladinu ji alespoň na malou chvíli ale potěšily a Hanka se skoro cítila, jakoby ji pohladilo po duši (opomene-li děsivý výzor skrz to, že bylo silné šeravo). Až jednou nebudu spěchat, musím se tu znovu zastavit. Takové jezero si nenechám ujít - ne, když je ještě léto. Určitě se tu bude dobře trávit kus času! Tedy hlavně ve chvílích, kdy si vlk pořádně potřeboval vydrbat po dnech jako tento.
Zkusila do něj strčit tlapku a přestože nevěděla, co čekala, její ocas se v tu ránu o cosi zpomalil. Zklamání, co právě prožila, by přirovnala k několika seti zlomeným srdcím naivní vlčice, která znovu padla ku lásce nějakému neřádovi. Kdyby tak bylo hezky prohřáté, dobře oválo teplým vzduchem... Ačkoliv bylo hezkých 13 stupňů, ona uvnitř stále mrzla. A když už byl jeden u toho- heeeepčííí!
... Nebylo času nazbyt, akutně potřebovala vřelé objetí! Ač jezero znělo sebezvučněji, Hanka musela důkladně popotáhnout a už-už hledala cesty, které by jí mohly vynést do hor (ironicky do ještě většího nebezpečí, jakoby toho dnes neměla dost). Odpočinek jí, zdá se, prospěl i neprospěl: Hraniční pohoří bylo dost milosrdné na to, aby nabídlo vlčici výstup, který ji nemusí stát moc času, ani energie. Ač nebylo za deště vůbec, ale vůbec rozumné se vydat vzhůru, nic jiného nezbývalo.
Pokud jejich alfa zavolal - a že věřila, že to byl on! - pak byla povinna zúčastnit se a konečně se taky nějak ozvat, pokud teda zrovna nebudou lovit. Ježíš, snad nebudu přítěží! To by bylo ale nanic, mít rýmu zrovna teď. To abych do sebe hupsla nějaké magické hogo-fogo a šup do akce!

>> Hraniční pohoří

<< Tundra

Děsivá tma, nechutně hlasité zvuky a náhlé průřezy nebe, pekelně (anebo mrazivě?) tuhá zima po těle, hlasité kýchání,... Stačilo si jenom vybrat, co byl lepší z důvodů dostat se co nejdřív zpátky do úkrytu smečky a postarat se o to, aby jí vyšetřil někdo z léčitelů! Měli vůbec nějaké bylinky? Jejich pachy nebyly v jeskyni zas tak výrazné, co jsem se probudila. Ale snad tehdy v Tajze Sierra něco dokázala nasbírat? Nesmysl - vždyť tam nic nerostlo... nebo se to umělo pořádně schovávat! Když nad tím teď tak dumala, mohla by nějaké z léčitelských sil pomoci něco nasbírat a dozvědět se o nějakých tajných místech, které by mohla využít při nějaké akutní situaci, nebo pro osobní potřebu, kdyby na ni zrovna něco přišlo. Banalita jako nachlazení, tsche! S tím se museli potýkat stále a ona nechtěla být dalším číslem do plusu, o které by museli mít starost. Byla pořádná žena, ne tintítko, co smete maličká rýma!
Ale maličká úleva by se hodila- vlastně bych se vůbec nezlobila, kdyby-... a tak si v hlavě pokračovala, jakoby právě neměla v hlavě starostí plnou kůlnu. Až se dostane zpátky na území Alatey, jistě bude mít větší, ne-li úplný klid na duši: třeba by se mohla přitulit do nějaké hezky heboučké, pořádně naducané a teplé srsti jednoho z členů... V tento moment by nad takovou luxurií až slintala, hlava nehlava tomu, jak prapodivně to znělo! Takový silný muž, nebo hezky jemná žena, stačilo by se schoulit jako vlčátko pod jejich ochranná křidélka a přebrat jejich teplo - a stačí se jenom zeptat, jestli nechce někdo obejmout, zaonačit to tak, aby nemohli utéct!, roztékala se.
Tím, že přecházela v prapodivném kroku se o Nížinu opravdu jenom lízla, a tak by se to nedalo nazvat pořádným zkoumáním. Na co však narazila byla pořádná řeka - a jak si najednou její hrdlo vzpomenulo, že ještě nepilo! Hanka hltala vodu jako divá a párkrát se jí povedlo zakuckat: Potřebě neporučíš!, obhajovala se, a že už to byla velká doba! Proboha, kdo by řekl, že žaludek plný vodě jí potěší tak, jako bachor naplněný masem.
Bouří (anebo jejím hlasitým ssrrrlpp!) se naneštěstí neobjevilo žádné jiné zvíře - alespoň ne takové, co by si po čichu, ba sluchu, všimla. Co její ouška ale pozvedlo bylo vzdálené volání z hor, kterým nebyla nikterak daleko.
Bude teplo!, byla její první a jediná myšlenka.

>> Slané jezero

<< Mrazivá jeskyně

Tělo se konečně trochu probralo, co se její tlapky opět ocitly na pevnější zemině a hlava se už-už vytáčela nazpět, aby zřela, odkud vlastně vyšla. Snad déšť smyje můj pach dřív, než se to dozví nějaký Alateyský. Na takové místo se jeden lehce nedostane - určitě by si mysleli, že jsem tam něco schovala! No jo, jenže jakou cennou cetku by celá smečka, nebo snad nějaký jedinec, měl? Ona sama byla nucena nechat kdesi v Ledových pláních svou šišku, kterou si zprvu chtěla upravit zevnějšek. Teď by to velký smysl nemělo... ale!
Pořádně se protáhla, div jí v těle nezachrastilo několik špatně umístněných kostí, kostrčí, chrupavky a všeho možného, načež se bezmyšlenkovitě zamračila na nebe. „Spokojenost na tvé tváři je vidět míle daleko,“ prskla si trochu nevrle pod čumák, „však jen si počkej, až-“ thum! a už se jí ježila srst, už parádila honem od místa, kde stála. Bouřkové mraky se asi ne dvakrát těšily jejímu komentáři - hrom, který zaduněl dokonce i v jejím vnitřku jí prohnal dost na to, aby si další slova dobře promyslila a neudělala napodruhé tu stejnou, hloupou chybu. Někdo na ostrovech poslouchá počasí, ba má uši všude! Proboha, snad nečte myšlenky, úpěla si na své spěšné cestě.
Jejím krátkým spánkem a intenzitou deště se sic začala Hanka lépe orientovat, nepochodila se svým čichem. Závan většího stáda se k ní dostal tak mizerně, že jí nenapadlo se pozastavit a zkusit to na vlastní pěst prozkoumat (sebevíc by chtěla!) - skutečnost, že šlo jen o pár jedinců jí utvrdila v tom, že zrovna tahle informace nebude dvakrát tak užitečná. Kde by je vůbec hledala, v takové bouřce?!
Poočku se podívala po horách - byla jim žel dost daleko na to, aby dával přímy směr smysl. I proto se našikmo nasměrovala a poklusem následovala intuici a podklad, které hory její smečky poskytovaly. Tak viditelné místo, nu přesto nikoho nenapadne podívat se dovnitř. Schovaní na paprsku slunce, myslila si s drobným úsměvem, leč pysky se držely spíš drobného třasu, než-li pevného úsměvu.

>> Nížina hojnosti

Neměla potřebu nikam spěchat - bubnování deště se ozývalo ještě dlouho po tom, co se usadila. Po čase se tak přirozeně začala nudit (bouřka vířící nad její hlavou zamezila dalším cestám, jenže co v jeskyních, když byla tma? Sotva viděla na své tlapky na místě, kde byla právě usazena!) a už by si byla vymyslela nějakou hru, než se jejím zmrzlým tělem prohnaly finální kapky energie a ona teď byla uvízlá v klimbavém stavu. ASMR, které se jí dostávalo od počasí a tma noci nikterak nepomáhaly mozku, který si potřeboval po dni plném kráčení alespoň na chvíli odpočinout. Brzy nato se proto neváhala vyvalit na prochladnutou zem (co naštěstí nebyla tak studená, jako venek samotný) a naporoučela bolavým svalům uvolnění.
Vytoužený spánek přišel brzy nato - nebylo podiv! A dobře tak, nebo by Hanka dozajista dlouho nevydržela.
Tundra a tenhle chlaďák rozhodně nebyly dobrým místem na spánek a tím, jak se celý den proháněla v pláních ostrého větru a všudyvšude pořádné sněhové nadílky... Chudák se moc dlouho neprospala, neb brzy ji ze snů plného běhu a lovení bělavých sov probudilo ostré kýchnutí, které ji zašimralo až uvnitř hlavy a dočinilo to, že byla pořádně zmatená. Vždyť jsem v tlamě právě držela peří-?
Utrápeně a značně smutně si fňukla pod čumák typicky ranní rozmrzelostí, přestože se nad ní ještě pnula tma (stejně tak, jako ještě slyšela kapičky deště) a pomaličku se začala hrabat ze svého nepříliš vlažného kožíšku.
Dala si pořádný pozor na to, aby ze zvlhlé srsti dostala alespoň tu nejhorší kalamitu, co (vůbec ne)šla dolů a koulivým krokem se vydala ven. Motáš se jak s vlčaty v břiše, to už neumíš být noční sova?
Sotva roztuhla, její svalstvo bylo opět podřízené chladnému vzduchu a nepříliš přívětivému dešti, který naštěstí nepůsobil tak silně, jako při jejím příchodu. Blegh.

>> Tundra

<< Tundra

Hluboce se nadechla a už-už zavírala očka, co s ledovým výstupkem ve skalách přišla do styku, protože byla přesvědčena, že teď k němu přimrzne a vyhladoví tu na smrt - na zemi promrzlá, Tundra si její tělo osvojí a takové sněžné sovy, které tu jsou, se brzo dobře nakrmí její mršiny! Místo svých prapodivných scénářů se však se s jemným, téměř neslyšitelným křup! odepřela od kusu macatého... něčeho... a očkama, které byly neustále mlženy vytrvalým deštěm, překvapeně zamrkala na pěkně vypadající jeskyňku.
Dvakrát ale rozhodně neváhala.
Se zmrzlým tělíčkem se jala protáhnout skrz průchod - už při první příležitosti klouzající zadkem po ledu, neb ať už se snažila, jak chtěla, kožíšek si vůlí mysli nemohla očistit od dešťové vody. Snad měl Arryn pravdu a volá mě magie země. Proč by se mi ale měnila magie? Nemysl. Tyhle ostrovy pracují tak záhadným způsobem...
Nechávaje svou hlavu vandrovat, tělo se konečně pokusilo dostat ze sebe vodu starým dobrým oklepáním, načež byly její polštářky opět vystaveny nepříjemnému zebání místních podmínek. Jeskyně, která se před ní vyskytla, byla útulkou, ne-li příjemnou změnou od deštivého venku: místy ohromeně zůstala zírat na pořádné klády, kterými místní rampouchy mohla nazvat. Je tohle místo také ovlivněno magií? Taková přirozená krása... Ta za Tundru stojí! Zda-li pak o ní členové věděli? Byla by se styděla, kdyby jim pověděla o něčem, co už dávno znají! Ale nedělej se, Einar to určitě ocení. Hlavně ty sovy. Jednu si tak ochočit-!
Dávající si pozor na to, aby nešlápla vedle, Hanka se v rámci možností usadila k očividně hlavnímu hřebu těchto prostorů: neměla energii, chuť a už vůbec žádnou náladu na to, aby prozkoumala temnější ze zákoutí tohoto systému. Funguje jako úkryt Alatey? Byl by to dobrý úkryt pro nějaké vzácnosti a trofeje z lovů. Jeskyň ale už máme dost!

<< Ledové pláně

Při svém přechodu do Tundry si Hanka s absolutní úlevou hlasitě oddechla, hlava nehlava nad tím, zda se tu někde mohl nacházet nějaký soudivý vlk. Celou tu dobu se tak starala o to, aby vypadala pro svou smečku reprezentativně a dobře nesla její jméno - a teď by si to takhle mohla pokazit! Co víc, mračna, které doposud měla jen za přátelsky noční, se jaly upozornit ji kapkou uloženou přímo na čumák, že ještě není z nejhoršího venku. Brzičko nato se totiž její tlapky se štiplavou bolestí mrazu proháněly po další zasněžené pláni, hledajíce nějaký krátkodobý úkryt - snesla se na ni pořádná smršť, a ona v nejhorším rozhodně venku nebude! Co byla, blázen?!
Ztěžka funěla (vytrvalost nepatřila mezi její silné stránky, natož pak rychlost v běhu - poražte jí na místě, už teď sotva lapala po dechu!) a pletla nožky jednu pod druhou tak, aby náhodou neuklouzla. To by si ze mě místní počasí taky udělalo zábavu na celý rok, to mu nedovolím! Už tak musím vypadat hrozně- proboha, tohle až uvidí ostatní, tak si pomyslí kdoví co!, zaúpěla si.
Možná, že ale měla štěstí - v koutku oka zastihla jakousi bílou sovu (měly takové nějaké speciální jméno, jako jiné zvířata? Například sova sněžní? Ledová? Sova bílá?), která štěstím-neštěstím mířila kamsi ke skalám. Hanka byla dost chytrá na vydedukování toho, že okřídlenec někde měl své místo.
Mezi skály jako úkryt, no bóže. Ty tu opravdu umřeš!, protestovala si, nu nemohla si odpustit skrze víceméně zmrzlé skály: led, který se zde zachoval, by ji mimo déšť fascinoval. Nyní se jí ale mohl stát osudným: led se s deštěm nikdy neměl míchat, to si vlčice ale uvědomila moc pozdě na to, aby nezklouzla přímým směrem ke... kopečku?
Srdéčko se jí rozbilo v hrudi tak hlasitě a silně, až ho téměř pocítila cestovat krkem přímo z tlamy. Zajíkla se, snažíce se zabrzdit - jenže na čem? Andělíčku můj strážníčKU OPATRUJ MOU DUŠIČKU-!!

>> Mrazivá jeskyně

<< Dvojčata

Prolhané lhářky to byly - žádné hory, které by dovolovaly Hance dostat se zpět do její smečky a porozhlédnout se, jestli by si s ní někdo nezalovil! Naštvaná, ale taky pořádně promrzlá se jen nešťastně otáčela, aby se mohla alespoň trochu prohlédnout a kroutila přitom nevěřícně hlavou. Ty šmudlo jedna! Buď ráda, že nefučí tak silně, jako cos tu byla naposled. To by ti ještě patřilo, myslila si pod fousky. Ocáskem by také ráda zamávala, jenže jakýkoliv nadbytečný pohyb její zapálené tělo nepěkně zaválo dalším chladem. Jo-jo, členka smečky v horách, to se teda vytahuješ, ty-!
Se skoro drkotajícími zuby se nepěkně mračila po Ledových pláních, doufajíce, že se zde nenajde živáčka. Ostrý, mrazivý vzduch jí s pachy značně míchal a Hance se tak těžko říkalo, že by nějakou společnost měla - za takové skalky, které tu byly, by se ale skrýt víceméně dalo. Víceméně. Takovou sněhovou bouři by ale jistě nedostala z kožíšku... jestli by z ní vůbec zbyl! Odseknutí duše od těla byla náročná věc, kterou leckdo nezvládl. Co by dělala ona, kdyby umírala a její tělo bylo větrem váleno ve vánici krystalků, které do ní i teď tak nepěkně narážely? Ze svého těla by se nepochybně nedostala dostatečně rychle na to, aby v něm nebyla navždycky uvězněna. Smrt... To bych tu nepěkně voněla jako varování. Se zamyšlením se snažila průbojně plahočit dále skrz tuhle díru, odhodlána Alatey povyprávět, kam nestrkat čumák.
Čím dále šla, tím lépe se jí znovu vidělo a dýchalo. Chlad přetrvával - tentokrát už ale měla klid na duši s tím, že rozhodně nezahnula špatně, neb v dálce s radostí rozeznávala Hraniční pohoří. Nablízku smečce.

>> Tundra

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 4

Postavení » Sigma
Povýšení » ...
Funkce » ... (lovec nebo průzkumník zní fajne!)

Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Amatheos jí zmizel, a tak se vydala zpátky do úkrytu, kde nějakou dobu pobývala. Potkala se tam s Mátou a Podbělem, kterým řekla, že brouci jsou vlastně dobrý doplněk stravy a pokusila se zjistit, jestli jsou to ti, o kterých jí kdysi záhadný hlas pošeptal.
Minihra » ...

<< Ledové pláně

Zimou se jí drkotaly zoubky a tlapy až pálily mrazem, který jí prožíral polštářky. Jak to pálilo! Teď by se jí na takové poušti, o které Tania při jejím příchodu na ostrovy básnila jako divá, dobře pobývalo - neřekla by vůči ní křivého slova, jen aby se mohla zahřát! Ále, všechno moc nafukuješ. Jistě by ti tak dobře nebylo, jenom si to namlouváš! Jo-jo, teplo by bylo vhod, ale co kdybys dostala teplotní šok? Klepla by tě pepka a ámen s tebou!, snažila se rozveselit a zahřát na dušičce, no velký efekt to... nemělo. Brrr!
K dvojici zasněžených špiček došla za zoufalého smíchu z toho, jak chladno a nepříjemně jí všude naokolo bylo. Ublížilo by to snad sluníčku, kdyby jen na chviličku - maličkou minutku, o nic víc neprosila! - vyšlo ven a trochu pookřálo její ztuhlé svalstvo? Koledovala si o opravdu ošklivou nemoc, že sem vůbec hlupaňa lezla! Ještě s léčiteli kdoví kde, no jo! Lepší čas totiž nebyl na průzkum vhod, prskala sama sobě naštvaně, uvědomující si, že s tím nakonec nemohla nic dělat. Třeba by své tělo mohla nějak oklamat, ale pochybovala, že by to bylo možné.
Zázraky se ale občas dějí... Co kdyby se nad ní nějaký bůh smiloval? Byli zde nějací? Magií oplývající ostrovy nepochybně musely něco takového mít!
Čím blíže se dvojčatům přibližovala, tím víc (pokud to v tuhle chvíli vůbec bylo možné!) ji tuhla krev v žilách a jakoby se náhle všechna radost na světě vypařila: byly tu jen dva velikáni a hlasitý, naprosto odporný kvílivý zvuk. Nedokázala to pořádně popsat, jak se celým jejím tělem prohnal čirý šok - tohle jí nepřipadalo nikterak přirozené, sebevíc se snažila racionalizovat pazvuky, které z výšin ječely. Nějaký.... kult? Démon? Nebo jsou to ti snad bohové, o které jsem prosila?
Odvahu na to se přiblížit rozhodně neměla: i proto se rychlostí otočila a pospíchala skrz pláně. Odsud, pryč z tohohle prokletého, ledového království!

>> Ledové pláně

Pokud měla štěstí s tou bílou koulí chlupů, co jí neutekla, tak v orientaci rozhodně žádné neměla. V té všudypřítomné bělobě se jí jen těžko vidělo, kam vlastně šlape - a za chvíli blouznění ve vlastní hlavě se jí povedlo ztratit hory, které ještě před chvílí obcházela. Čert to vem! Tohle území si žije svým vlastním životem a už od pohledu mě nemá rádo, brblala si s drobounkým zamračením a pohupovala přitom ocáskem ze strany na stranu, cítíce, že strávenou dobou divně ztěžkl. Tohle z kožíšku jen tak nevyplete! Kdyby tu tak byly bývaly nějaké horké prameny...
Zamžikala do bíla, které tu všude bylo a vlastně byla ráda za to, že se tu vydala za léta. A vůbec, čím víc bloudit bude, tím víc toho třeba pozná! ... Jestli se tedy vůbec někam dostane, protože prozatím by přísahala, že je všudy všude navždy ztracená a už se nikdy do Alatey nevrátí.
S odfrknutím o cosi pevněji stiskla šišku, kterou si doposud nesla - foukalo jí do hrdla a až se zítra probudí, nepochybně bude její krk okupovat nepříjemná bolest. Bolest! Bolest a nemoc v létě! No probůh, tohle je mi ale šaráda, kuňkala sama sobě, neb neměla žádného společníka, kterému by tyto věci mohla povídat. Ačkoliv to možná bylo dobře: alespoň tak mohla na vlastní síly zažít, co vlastně dokáže (ať to byly sebemenší věci, dělaly jí radost).
Možná, že se nad ní přece jen smiloval, neb zanedlouho vlčice v dálce uzřela prazvláštní výhonky, co se brzy začaly měnit v pořádné hory - dvě! Dokonce dvě! Ještěže Einar nenarazil na tohle místo jako první. Umrzli bychom a ani by nemusela být zima! frkla si pobaveně, načež se ztuhlým, zmrzlým krokem tučňáka vydala kupředu, aby je pořádně prozkoumala - třeba budou cesta ven! A nejsou to náhodou ty, co před chvílí viděla? Podle kterých se orientovala? Pche, zlobivky jedny, takhle jí zničehonic zmizet!

>> Dvojčata