Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 4

Postavení » Sigma
Povýšení » ...
Funkce » ... (prosím prosím lovec)

Aktivita pro smečku » Přidala se do smečky; Smečkový lov
Krátké shrnutí » Spolu s Arrynem přišli do Alatey, kde se rovnou zúčastnili lovu a pak byla hromadně přijata. Následně se šla bavit s Amatheosem a pomohla mu najít ve smečce směr a v průběhu toho jí vítr něco zvláštního zašeptal.
Minihra » Zúčastnila se velkého smečkového lovu; (Donesla úlovek do úkrytu Alatey); Přidala se do smečky

// *yells out* Hra, hra! Puzzle by za mě bylo ideální, ale neopovrhla bych ani osmisměrkou, třeba i poznávačkou. Hlavně, ať to něco vysype >:)

Zadumaně pokývala Amatheosovi hlavou, protože si uvědomovala, že měl docela tak pravdu. Znal svou minulost a především vlky v ní lépe, a tak Hanka nemohla nadhazovat předsudky vůči těmto neznámým a očekávat, že jí je odkývne (ačkoliv by jí to zas tak moc nevadilo ...). Co ale mohla a brala za svou pravdu byla skutečnost, že to možná dostal geneticky a žádné jeho dětinské "prokletí", jak to nazval, neměl. V tyto věci nevěřila, neboť jí přišly jako jakási urážka proti jejím bohům a to i přesto, že si uvědomovala, že vlk před ní rozhodně nemohl o její víře vědět. Věří on na něco? Pokud si myslí, že je prokletý, jistojistě tu muselo být něco, co ho podle něj proklelo. Zvědava se mu podívala do očí: „Věříš v něco nadpřirozeného?“
Zlepšení jeho nálady zlepšilo náladu i Hance, která nad tím zvesela pohodila ocasem a pokývala hlavou. Nepochybovala o tom, že celá smečka by nahoru a dolů - nebo primárně jejich alfa - po horách rozhodně skákat nechtěla, a tak se vždy hodil jeden oficiál, který by se k této činnosti dobrovolně přihlásil. „Myslím, že až se rozrosteme, komunikace bude důležitá - a hlavně její nejrychlejší způsob, kdyby došlo k nějaké pohromě,“ pokývala mu hlavou, aby podpořila svá slova, usmívajíce se na Amatheose.
„Myslím, že Einar je muž, který ví, co smečka potřebuje a jako alfa ve vlcích jistě musí vidět jejich vnitřní potenciál. Pokud by ti tuto věc zavrhl, nepochybně by se našlo něco, co by bylo ještě lepší a vyhovující tvým schopnostem,“ zazubila se na něj, věřící schopnosti jejich nového vůdce, jehož kožich měl podivné barvy. Možná byl očarován čarodějkou z bažin, omámen a uchvácen její láskou! Zakřenila se té dětinské představivosti, přestože se v ní usadil nejistý pocit. Doufala, že si Alatey s magickými entitami příliš zahrávat nebude, protože z Arrynova vyprávění ji ještě teď běžel mráz po zádech.
„Hm,“ zamyslela se, „co si o Alatey zatím myslíš? Být v horách na zimu bude zajímavé! Osobně jsem se na tak vyvýšených místech ještě nepohybovala, tak mám drobné obavy, ale jistě to půjde,“ plápolala se svým typickým optimizmem, zvědavá na to, co jí vlk poví. Pak se musím jít podívat i za Einarem, až se tu zjeví. Někam spěchal ... huh, zvláštní to vlk. Třeba přijmout další členy?

Chladivé ráno ji dokázalo pořádně probudit - už-už nakukovala před míle, jestli náhodou nezmerčí východ slunce - východ bohů. Nemohla si přitom odpustit vzpomenout na svou domovinu, svou vlastní krev, a hned jí bylo na světě Mois Grisu o něco lépe: ačkoliv si museli být na hony vzdálení, věděla, že se musí nacházet pod stejným sluncem a jsou tak ochraňováni stejnými bohy. Třeba bych místní vlky mohla těmto věcem naučit! Chyběl jí les, v němž by se s takovými entitami mohla pokusit spojit - zadumaně se tak podívala po ostatních, zda-li se ti odvažovali odebrat z území, nebo také vyčkávali, jestli se ještě něco důležitého nevyřkne. Jakýpak pohled mají na různorodé víry as v Alatey? Musím se Einara zeptat! „Jak to tu voní,“ zamumlala do větru, nedočkavě pohupujíce ocasem, „zima bude v Alatey ještě nádhernější, než tam dole.“
Pak už ale celou její pozornost dostal Amatheos, kterého si ještě jednou přeměřila - nevěděla, zda-li jí jen nelže, nebo je takový stydlín, že se společností neví, co by řekl. „Žádné nervy! Teď jsme kolegové,“ rozhodla se nechat to být: i proto mu věnovala milý úsměv. Možná, že ve smečce ještě nebyl? Anebo snad byl, ale chovali se k němu zle? Tolik otázek! A žádné odpovědi, viď, Hanko?
„Ty nebudeš prokletý - lov jen zkrátka nebude pro tebe, protože ti tak osud určil a to rozhodně nemusí být prokletí! Víš, v mojí rodné smečce se povídá, že první, kdo se na tebe v životě podíval, daroval ti neštěstí v tom, co mu šlo nejlépe,“ zamyslela se nad tím, jestli tohle byl zrovna jeho případ - ale nakonec, co by to mohlo vyvrátit?! Třeba jí nikdy nešel boj a to se na ní za mlada tak ošklivě roztáhl jakýsi tulák, že až škoda povídat! „Třeba ti lov nejde, protože je to důvod tvého úmrtí v budoucnosti, a tak se tvoje hlava přirozeně chrání!“ nevymýšlela si - tohle byly věci, kterým opravdu věřila. Snad proto mu věnovala i přes jejich momentální téma další z rozzářených úsměvů, povzbuzující jej v tom, aby si sám domyslel, proč zkrátka a jednoduše lovení nebylo a nebude jeho doménou.
„Anebo lovci z tvého starého domova byli asi tak dobří, jako ti, co se živí na mršinách,“ zazubila se, nechtějíce ale zároveň si užívající, jak se Amatheos podceňoval. Nakonec se ale opět zamyslela - v čem by tak mohl být dobrý? Neznala jej vůbec dlouho, ale i z takové lovecké techniky jeden viděl, co jde vlku dobře! „Vypadáš, že jsi hodně rychlý. Možná, že bys mohl být rozesílač zpráv? Když uvidíš něco podezřelého, tak to hned nahlásíš. Nebo zajímavého. A vlastně tak můžeš cestovat, kudy-kam se ti zachce!“ ó, to zní jako hezká idylka! Však ... co všechno mohl Alateyský pro smečku vykonávat?

Bedlivě naslouchala slovům rezavého vlka, který se ukázal být Einarem (jak jí zahřálo na srdéčku, když je oslovil jako Alatey! Všechny! To znamená, že tu patříme. Náš nový domov. Letmo při téhle myšlence pohlédla na hnědavého vlka, kterému věnovala radostné zazubení) - matně o něm věděla z jejich vyčkávání pod přístřeškem této smečky, který jí a jejímu společníkovi, Arrynovi, byl tehdy tak velkoryse poskytnut právě Dantem, který- ... Ten má ale umění, zmizet, co jeho vlastní alfa promlouvá k celé smečce! Pobavena touto myšlenkou, zlehka pokyvovala a dbala na pečlivost, co si v hlavě stavěla plán. Musí za něm přijít hned, co to bude možné: jenže dřív, než se jala k tomu zvednout, se její skupinka začala shromažďovat na přesunu úlovku a vlk s podzimem v kožichu zmizel. Pospíchá, chvátá ... ale kam? Přimhouřila nad tím oči - déle to ale nemohla zkoumat, neb se už-už jala pomoci ostatním vlkům (vlkům, kteří nyní byli její spolučleni! Úžasnější to už nemohlo být!). Byl to pořádný kus - a když k nim jeden připočítá jiné ...
Jakou radost z toho všeho měla - až by byla úplně pozapomněla na vlka, který se při jejich dobrodružné akci bohužel zranil. Pohledem přejela po Vidarovi, jemuž věnovala zářivý úsměv (něco na způsob: "Vidíš?! Teď tu s tebou patřím!"), Vločce i Arrynovi, kteří se již zdáli být zabráni do vlastní konverzace a nakonec její zářivá očka skončila u nejslabšího článku jejich skupiny. „Amatheosi!“ Zvolala, aby upoutala vlkovu pozornost.
Zavrtěla ocasem, načež pokračovala: „Tak co, budeme tě muset otevřít a podívat se, jak ji spravit vnitřek?“ zažertovala s chichotem, než zacvakala ušisky a pobaveně do něj drcla. „Samozřejmě si dělám srandu. Vidíš - teď jsme ve smečce spolu, tak ti můžu s tím tvým lovem pomoci! Poslyš, viděl jsi ty někdy vůbec, jak se to pořádně dělá?“ optala se - nepopichující, nesoudící. Ne, tvoje neschopnost mě jen a jen těší. Však nebyla pravda, že z nedochůdčat rostly silné osobnosti?

VYDRA

Mnoha času k nějakému tomu rozhovoru, nebo bližší strategii, nakonec nedopadla - ale to nakonec očividně nevadilo, protože si každý běžel za svým tak, jak se řeklo. Společnost vlků naokolo by si užívala, kdyby její oči nebyly nalepeny na jejich zmerčené kořisti - no, stejně si jich ještě, když bohové dají, užije pár dlouhých let! Zajímalo ji například to, odkud Amatheos pochází a jaký je jeho důvod přidat se do smečky, když očividně vypadal, že se necítí ve své kůži: nebo jak se Arryn a Vločka poznali.
To, že její pozice nepatřila mezi tu nejjistější věc v jejich skupině, jí bylo proti srsti - snad i proto se snažila uzpůsobit a sjednotit své manévry s těmi, které s očividně dobrou zkušeností vykazoval právě její hnědavý kolega. Povšimla si, že jeden ze samců - chudák Amatheos - skončil na zemi a očividně se ošklivě poranil, ale věřila v sílu místních léčitelů ... pokud tedy nějací byli.
Nakonec se jim jeden z kusů povolilo svalit a ona se tak jako hnědavý vlk a bělavá vlčice připojila k tomu přidržet onu kořist u země, zatímco Vidar se jal k poslednímu kroku. Nebyla si přímo jistá, proč tak neučinil jeden z nich, neboť se nezdálo, že by rezavý byl příliš nablízku, aby mohl případně rychle zakročit (leč o jejich společné síle nepochybovala) - v její domovině kdo první přišel, ten měl tu čest jít oběti po krku první. Na pyscích jí vyrašil samovolný úsměv, jakmile bylo dokonáno.

VYDRA SKUPINA
<< Úkryt smečky

... Jak se počasí za těch pár hodin v úkrytu dokázalo změnit. Tohle, že byly následky včerejšího slejváku? Chvíli překvapeně mrkala do světla, které je postihlo - takové počasí u nás bylo jednou do několika let! Je to tady taky rarita? Možná, že bohové nebyli potěšeni tím, jak před nedávnem s Arrynem smýšlel. „Jednou nám toho mistra musíte představit, hoši!“ pronesla rozhodně a energicky - neslyšela o něm poprvé a byla by celá hořela nadšením z toho, jak moc jej chtěla potkat! „Jistojistě musí mít nabitý harmonogram. Stále mě udivuje, že v těchto krajích si stačí někam přikráčet a dostat to, po čem jeden touží.“ Její drahý kolega tehdy přilezl nadmíru zřízený: a takový pocit Hanku vždy dokázal naplnit na měsíce dopředu. Bylo to vzrušující, mlít z posledního a snažit se dostat ze sebe to, o čem si jeden snadno pomyslel, že to vlastně neměl.
Poslouchala, jak je všem něco přiřazeno - a vnitřně se nad tím chtivě dusila. Čekala na to, jakou roli dostane, co na ni zbyde: a nakonec se zdálo, že vůbec nic. Nikterak nebránila zášti vůči ostatním, no na druhou stranu si uvědomovala, že byla dospělá a měla rozum, který byl třeba v takových situacích využít. I proto na pysky přinutila úsměv, zatímco zadumaně broukla. Co by se jí tak nejvíc líbilo? Ne, hlupaňo! Co by jim tak nejvíc pomohlo? Očima přejela Vločku i Amatheose, jestli by v jejích očích náhodou nenašla nějakou odpověď, než již s upřímně úsměvným obličejem po očku pozorovala Vidara, jestli za tu krátkou chvilku na něco nepřišel.
„Popravdě si sama nejsem jista,“ vyřkla, švihaje ocasem nad situací, do které neměla potřeba se dostat - já a vůdčí, rozhodný typ, to dík, no! (samozřejmě si příležitosti výběru ale vážila, ne, že ne!), „no myslím, že pokud jsou to dva na jednoho, mohla bych pomoci Arrynovi. Kdoví, kolik bude kusů - a podle předešlých slov jsou to oslabení jedinci,“ usoudila nakonec, pohledem zkoumaje reakce ostatních. Kdoví, jestli to byl dobrý nápad - a jestli na to vůbec měla. A proč to nezkusit, že? Byla zvyklá lovit v menších skupinách s jasně danými pravidly - tenhle systém jí přišel lehce chaotický, vzhledem k tomu, že mezi sebou skupinky neměly převelikou šanci komunikovat, ale věděla, že nyní už bylo zbytečné takovou věc podsouvat. „Kdyžtak přiskočím na pomoc tam, kde bude potřeba,“ pokrčila nad tím nakonec rameny.

VYDRA SKUPINA

Pokývala Arrynovi na srozuměno, majíce očividně stejné obavy. Amatheos byl ... no, pokud jednou bude jejich členem, jistojistě by se mu hodila nějaká pomocná tlapka, která by ho provedla životem. To je takové odrostlé vlčátko, než vlk, usmívala se mu škodolibě uvnitř, nenechávaje zevnějšku nic znát. „To nevadí, Ame, my tě to doučíme!“ Měla potřebu se ozvat s tím, jestli si vlk je jist tím, že to dokáže - zdravý rozum a určitý smysl týmového hráče jí avšak napovídal, že sic může vypadat slabě, není to důvod jej hnát pryč, nýbrž se soustředit na to, aby se mu pomohlo. Pokud si jej 'nevycvičí' teď, tak už možná nikdy (což samozřejmě přeháněla, ale čím dřív, tím líp!).
„U nás doma jsem dělala jednoho z lovců a s Arrynem tady jsme procestovali dálku, než-li jsme byli přitáhnuti k Alatey - za sebe si dovolím říct, že mám dost vytrvalosti a zdatnosti,“ jala se jako jedna z posledních slova, dobře si uvědomující, co jí šlo, a co ne. Kupříkladu a síla -... To je jedna velká tragédie! A jak maminka byla přece silná. Nedává to žádný smysl, posteskla sama sobě nad tím, v čem zrovna nevynikala - uvědomovala si ale, že měla mnohem krásnější přednosti, než třeba takový maličký detail, který jistojistě na těchto ostrovech vypiluje. Anebo ...
Pohledem si zvědavě projela Vidara, pokyvujíce Vločce s radostným úsměvem hlavou: „To ještě Einar bude čučet!“ Pronesla, překvapena tím ...

>> Území Alatey

Zvesela pokyvovala Arrynovi a ani si byla nevšimla, že už dávno není taková tma, jako před chvílí. „Květiny zní velmi dobře. Anebo takové mušle! Ještě jsem jich tu moc neviděla, tak to třeba bude i nedostatkové zboží, ha,“ usmála se drobounko, vzpomínaje na vůni moře a písku. Adieu, to nějakou dobu tady v horách neuvidíš! Byla pro ni tahle smečka tou nejlepší volbou, jakou vybrala? Možná, že se jich tu motalo ještě spousty jiných, které jen neměly tu příležitost jí padnout do oka - a tak je Alatey její prvotní oběť. Na druhou stranu tu měla kamaráda (a možná dokonce taky kamarádku, kdyby Vločka svolila - a že by se nedivila, kdyby ano!), a tak trajdat po jiných kopcích zjevně už nebylo příliš na místě.
„Též jsem před příchodem sem ovládala vodu, no dle Arrynových slov o barvě očí si teď asi víc porozumím s přírodou. Vůbec nechápu, kdo to má na svědomí,“ vyřkla s nepatrně pokleslým úsměvem - nakonec to ale nebylo až tak velké haló. Svou magii přece mohla získat zpět, no ne? Světě, děs se!


Skupina - Vidar, Arryn, Vločka, Amatheos

Upoutána výstupem alfy, div se nedotkla zvláštního ohýnku, kterým jim očividně on přičaroval - brzy si ale rovzpomenula zdravého rozumu, a raději se tak zahleděla do údajně Einarových očí, naslouchající jeho výkladu. To jsme promluvili celou noc? Vykulila nepatrně oči, dívaje se po venkovní situaci - a věru!
Už-už se postavila a jala se hlásit k výrazně zrzavému vlku bez duše (Einar, duh), kterému pohlédla přímo do očí (doposud nepoznala, jak správně funguje ta pravá, nepokrevní hierarchie) - jejich novodobé alfě - než starostlivě hleděla na Vloččiny záda, jak od nich odcházela. „Poslyš, Arryne ...“ nadechla se, aby dopověděla, jenže samec ji v názoru předběhl: Nechávat vlčici samotnou je jako předem prohraný boj.
„Jmenuji se Hanka, Vidare. Věřím, že nám to půjde!“ zazubila se na doposud nepoznaného, krémového vlka, než pohledem padla na jakési trdlo, co jim tu přišlo vytírat podlahy. „Vítej mezi námi, Ame,“ Laškovně se pousmála nad Amatheosovým pádem, pociťující zlomyslnou radost nad jeho ztrapněním - navenek jej ale starostlivě projela pohledem, než očima skončila neurčitě na Arrynovi - "uhlídáme ty dva?" Kolik tady asi tak za hlídání platí, hm? „To budeme asi všichni!“

Radostně pohodila nad souhlasem Arryna ocasem a spiklenecky se podívala po Vločce, která očividně byla téže s to. To bude ještě zábavný den ... S touto myšlenkou vyhlédla z jeskyně, zkoumaje, co se venku vůbec dělo - a čert to vem, stále intenzivně pršelo! Však nakonec z toho mohlo být jen něco dobrého: ulehnout za byť nepatrně silnějšího deště bylo vždy něčím, na co se Hanka jako malá těšívala. „Neboj, ten horský nádech ti místní podmínky jistě znovu přičarují,“ usmála se pobaveně, načež pokývla jejich bělavé společnici souhlasně hlavou: „To teda ne! Jen ve velmi speciálních situacích,“ mrkla po něm. Ty až si někoho pozveš na tancovačku .. no, snad budeme s Vločkou první, na koho se obrátíš! Za tu dobu, co spolu procestovali, se ani jeden nebavil s nikým jiným a kdoví, co se dělo předtím, než si jej ukradla ona. Nepochybovala, že zrovna tento samec na svou stranu vlky získává velmi lehce - měl charisma a oplýval lákavou aurou, kterou vesměs vycítila i z Einara. Co spolu mohli mít společného? „Kdyby mi za to občas něco dal, tak by mi to vlastně vůbec nevadilo. Je to zábava a vlk u toho vůbec nemusí přemýšlet - jen pracovat!“ usmála se opět na Vločku. Šlo na ni vůbec nějak jinak, než s úsměvem na pyscích? Silně o tom (ne)pochybovala! Počkej, prošiškovat?
„Snad ne!“ odvětila vlčici se zavrtěním hlavy, ačkoliv by o tom měla jisté nejistoty. Už na tomhle místě ledacos viděla a o ledasčem slyšela - musel to být kraj plný záhadných, nevysvětlitelných jevů, nad kterými se dalo jen vrtět hlavou a sama sebe se ptát, jestli tohle bylo tím největším bizárem, nebo je potřeba se připravit na další.
Nato už odběhla. Arrynovi pouze již jen pokývala - na Vločce bylo něco, co se zdálo být .. inu, v pořádku, ale pro nepatrně jinou věkovou skupinu. Zapříčinilo to snad trauma? Kolega by o tom mohl něco ze své domoviny vědět - vlčata tam jistě musela po dospění vypadat jinak, než zdravý jedinec s pohodovým dospíváním. Jen, co se Vločka vrátila, opět promluvila: „Přirozená je nám mnohým také ale magie. Je mrhání mocí, nevyužívat ji - ale to pouze ve stylu prospěšnému jak vlku, tak okolí,“ odpověděla vlčce břibarveně, zjemna vrtící hlavou, „magie nepoužívám pro ulehčení života, ale jeho spestření. Vlk musí umět pracovat jak se svým vlastním tělem, tak s jeho nitrem,“ a v našich nitrech dřímá magie, pousmála se nad svými slovy, poměrně spokojená s tím, co ze sebe dostala. Věděla o Arrynově vratké zkušenosti s elementy a doufala, že by mu časem mohla změnit pohled - a to třeba i s Vločkou, která možná ani vymezený názor neměla. „A co ty? Slyšela jsem, že ovládáš vodu! Co bych za to já dala.“ Tak se znovu pobavit s mořem ... Povzdechla si.
„Velmi, ó ano,“ zasmála se tomu, ačkoliv byla pravda, že nálada po odchodě Vločky lehce poklesla. Bylo to snad jejich rozhovorem o tom, že by mohla mít o kolečno méně? Hanka se chtěla dopátrat tomu, jestli by vlčici nebylo nějak pomoci. Ale nakonec jí mohlo být dobře tak, jak teď byla. Kdo příliš nepřemýšlel, ten neměl v životě tak velké strasti! „No, tak bychom z toho pak udělali bahenní lázně,“ pokrčila nad tím s úškrnem rameny - „čím hnědší, tím lepší! Alespoň to všecko bude smyto. Jen abychom pak uschli, protože mi přijde, že mnoho vlků jde do horské smečky i kvůli svému hustému kožichu. To by v nich pak ty šišky zůstávaly zašmodrchané!“ posteskla si s mlasknutím, už-už spřádající plán, jak rozčesat větrem bičované typy srsti, které péči nikdy neviděly.

Už-už by byla Vločku podpírala tlapkami - nakonec se ale zdálo, že se z tohoto obdobného "transu" bělavá vlčice vytrhla, a tak nebylo třeba žádných zákroků. Jak moc ji těšilo, že jí někdo s takovým zapálením naslouchá! Hned se povídalo o to lépe, ačkoli si musela dávat pozor na to, aby toho neřekla zas až příliš. „Vidíš, ukážu ti to přímo na Arrynovi, aby chudák pak jen nestál jako támhlety sloupy! Tomu se to jistě také jednou bude hodit,“ například ho jednou vystrojíme na rande, co ty na to? Jen mu teď vybrat dobrou nevěstu. Donutila by jej láska zůstat, anebo se pletla? Tak či onak, vše to brala s humornou nadsázkou. „Místo lovu na zvěřinu půjdeme na lov šišek,“ zasmála se tomu nakonec s pobavením zavrtěním hlavy - to by se onomu Einarovi jistojistě nelíbilo. Ale trocha zábavy musela být, no ne? Jistojistě budou po lovu všichni umazaní a unavení a takový "lázeňský den" by se jim všem jistě hodil. Alespoň se tak všichni poznají osobněji, no ne?!
Se zájmem se po Arrynovi při Vloččině otázce otočila, přestože osobně jí moc nešlo do hlavy, co jiného by u takového Mistra mohla nabýt. Snad vědomostí? Nebo ... nebo snad magií? Jak ráda by zpátky měla svůj původní element! Co by mi místní déšť asi pošeptal? Ach ... Místo neduh se však zářivě usmála: „Myslím, že je to báječný nápad!“ kdo by odmítl členství v takové super bandě?
Trhla sebou, div nevyskočila z neočekávaného výkřiku bělavé vlčice - brzy nato nad její reakcí ale zadržovala smích, zatímco ji pozorovala konverzovat s Einarem: tomu věnovala drobný úsměv, než se její pozornost zaměřila opět na Arryna. „Kde jsi ji nabral? Můžeme si ji nechat?“ optala se ihned, koutky úst cukaje v úsměvu.
„Vítej zpátky!“ přivítala vlčici, ačkoliv to byla pouhopouhá chvíle, a dále už nahlas dumala: „Co si myslíte o tom zítřejším lovu? V bahně se podle mě lovit moc dobře nebude. I když by to mohlo kořisti lehce podklouznout, to samé se dá říct o nás,“ krátce se po nich podívala, než pohledem samovolně přeměřila Einarovi. Jistojistě má nějaký plán ...

Radostně se nad pochvalou usmála, kvetouce pod pozorností, které se jí dostalo. Hřálo ji to u srdce, přece jen, kdo by z takových milých slov neměl kusu veselí v srdci i tváři? „Díky! Hmm, osobně stačí vyčistit šišku a pak si jí hezky projet srstí. Ale na to je vždycky potřeba dva, takže to momentálně jaksi nejde,“ zadumala tak, co ve většině sama používala - jen a jen ráda za to, že se s tím může s někým podělit, protože věřila, že to byla docela chytrá vychytávka, jak srst udržet v čistotě. Když se teď tak projížděla pohledem-... Akutně se musí zbavit těch pár blátivých skvrn, co nachytala za přeběhu do úkrytu smečky!
„Vidíš, tak to budeme super banda,“ vyřkla s veselým zazubením, neb věděla, že tu Arryn bude mít společnici, o kterou nepochybně míval čiré obavy - no a Hanka se vlastně těšila i za něj. Taková magická aura, nebude na tom něco? Ále, ne ve všem musí být magie!
Krátce se zasmála. „Ne-ne, já na svaly už moc nejsem. Ale rozhodně bych se tam jednou chtěla podívat!“ Rozhodně ne proto, že odtud Arryn odešel jak zbitý pes, to vůbec! „Tyhle ostrovy jsou magií přímo nabité, vůbec bych se tomu nedivila,“ sama nad tím zavrtěla hlavou, věnovala jejich mužskému společníku však letmý, zvědavý pohled: ten to musel znát na nejlépe, když tam osobně zaskočil. Nehledal tehdy zrovna Vločku? No, alespoň k něčemu to bylo, když se bělavá vlčice mezitím očividně pohybovala okolo smečky!
Opětovala Arrynovi úsměv, ten její o cosi zářivější - "Vločku si adoptujeme, ani nemysli na to, že bys protestoval."„Je to tu moc hezké. A i ten Einar vypadal jako sympaťák! I když měl chudák unavené oči, ale to se jistě vyřeší. Je nás tu ... hodně,“ poukázala na očividné, rozhlížejíce se po vlcích - zdálo se, že nakonec tu zůstala ona princeznička Vé a dva hnědaví vlci, co se k sobě měli.

Mráz jí projel celým tělem - otřásla se nad tím, co jí tady Arryn povídal. To že se skutečně někde-někdy mohlo dít? To je tak ... nechutné, krčila nad tím vnitřně čumáček. Tohoto že by byl někdo schopný, takových věcí? Vraždit a zabíjet? „Taková věc nikdy nemá argument. Zabíjet, to je- to je tak nemorální!“ zavrtěla nad tím rozhořčeně hlavou - ne, s takovými tvory by skutečně nikdy nechtěla přijít do styku. Ještěže tu již nejsou. Anebo je tato smečka, Alatey (jak se teprve před chvílí dozvěděla), vyznavačem těchto monster?! „Kdybych s tím někdy přišla do styku, neměla bych slitování,“ pronesla - však jak moc si protiřečila? Nikdy by byla nezabila, jenže pokud k tomu měla pádný důvod, byla schopna zajít za zákony, které ve své domovské smečce ctila a s nimiž chtěla i dále žít?
„Možná by nebylo na škodu zabrat si tu nějaké místo,“ broukla přemýšlivě. Pokud tu chtěli zůstat - a že by se tu Hanka věru ráda ohřála! -, měli by zřejmě vybrat vhodnou skulinku. Vlků tu bylo víc, než dost - byla otázka času, kdy si nepsaně určí, kdo kde bude mít svůj kout. „A třeba tam nějaký poklad i najdeme. Co bys chtěl najít? Ověsit se šperky, nebo vědomostmi?“ usmála se na něj, zatímco sama si svůj ideální poklad představila. Ó, ten by byl pln květů a moří! Jak by se tam moře vešlo? To už byl maličký detail!
Pokrčila nad tím, že mu nebylo libo spánku: dělalo jí to však nepatrnou starost. Přece jen byl po oné kouzelné Svatyni a ještě tu s ní běhal po horách za příšerných podmínek - za to si jeho tělo nepochybně muselo brát svou daň. A ani se nenajedl! To ona stihla obojí, a jak dobře jí bylo. „Ajajaj, tak tu snad ve smečce mít nebudeme. Ta by mohla jít za Taniou!“ zachichotala se tomu tichounce, aby neupoutala příliš pozornosti, načež Vé projela zkoumavým pohledem. Nebyl ani milý, ale ani nepřátelský - však pokud byla v křížku s Arrynem, byla v křížku i s Hankou. Tak to u přátel chodilo, no ne? A mohla vůbec ryšavému říkat kamarád?
Nato už se zvesela zazubila (koutky tlamy jí div nebolely, jaký veselý, škádlivý výraz vlkovi věnovala!) a vhodně Vločku přivítala vřelým úsměvem: „Ahojky!“ teď mi, drahý kolego, povídej něco o pouhém "přátelství", ha! Brzké uzávěry z toho ale nedělala - stále mohli být třeba jen příbuzní, nebo se mohlo jednat o platonické, spřízněné duše. Ó, to by bylo tak milé! „Moc mě těší, Vločko. Mě říkají Hanka!“ zavrtěla ocasem, téměř okamžitě se cítíce být nakažená ještě větší pohodou, než před chvílí. Vlk měl pravdu - tahle vlčice by dokázala rozzářit i toho největšího mrzouta všech galaxií.
„Přišli jsme se podívat na místní smečku- no a vlastně tě tady Arryn popřitom hledal! Jednou tak dokonce zabloudil za Mistrem,“ uškrnula se pobaveně. Páni, a to uběhl sotva den, co tu byla ... místní čas musel plynout nějakým kouzelným způsobem, neb ještě včera o téhle zemi vůbec nic nevěděla. Další mluvení tak přenechala ryšavému vlkovi - jen ať povypráví o tom, co se mu ve svatyni stalo!

„To netvrdím, avšak ...“ započala, aby se ujmula nějakého dobrého argumentu, no nic ji v tu chvíli nenapadlo. "Nikdy neříkej nikdy", to je vyhýbačné, pomyslela si napoprvé, no čím déle nad tím přemýšlela ... Zadumaně nad tím tedy broukla, a více se k tomu nevracela - zřejmě na Arrynově výroku bylo něco pravdy.
Překvapeně na něj povytočila hlavu, aby jej následně mohla projet zkoumavým pohledem. Opravdu pocházeli tito tvorové z pekla? Tak to aby se mu vyhnula jako čert kříži! „Potkal jste nějakého z takových ... monster ... osobně? Jak tohle všechno mohli postavit - kam zmizeli?“ přemýšlela nahlas, aby spolu s Arrynem třeba mohli dojít nějaké odpovědi. Opět sloupy obdařila zkoumavým pohledem, neb se jí nezdálo, jak by mohl kdokoliv takovouto stavbu vytvořit - jaký tvor má tlapky a drápy tak šikovné na to, aby se dopracoval k tomuto? Je to jako kmen stromu, ale strom to není ... strom bez stromu! Nakonec nad tím ale s povzdechem zavrtěla hlavou: nešlo jí to na rozum, a zjevně ani nepůjde.
„Poklad?“ zacvakala s radostným úsměvem ušima, to už se ale o slovo vyprosil rudě žhnoucí kvítek, který si říkal Einar. Hanka jej sjela rychlým, nikterak soudným pohledem - bylo očividným, že je horami ostřílený a deštěm zbičovaný. Zda-li mu stresem padala i srst? To byl jistě jen přelud. Svalnatý, tak o tři hlavy vyšší ... Zajímavý alfa, dumala, zatímco se nepřítomně usmívala.
Po jeho proslovu švihla ocasem, pohlédla na Arryna: „No, já už jsem se prospala, teď je čas jít na kutě pro tebe,“ zasmála se krátce. „Tak vidíš, šance máme přece jen oba stejné - no a jak už jsem říkala Dantemu, ten jejich alfa tu se bude ještě divit, co oba dokážeme jeho smečce poskytnout.“ Už-už se chtěla jít samotného Einara na něco zeptat - povšimla si ale tmavé vlčice (jež jejich směrem z nějakého důvodu házela špatné pohledy), která to udělala před ní, a tak to nechala plavat. „Poslyš, a tu znáš? Ta vypadá, jakoby ti oči vydrásala,“ uškrnula se - žeby byl ryšavý kolega kurevník? Ovšemže by si to o něm nikdy nemyslila, byl to muž úrovně: jenže jak bylo řečeno, nikdy neříkej nikdy ...

Pobaveně se nad reakcí Arryna usmála, nemaje potřebu zbytečně rýpat do něčeho, o čem sám očividně ještě mnoho nevěděl. Nebo věděl, ale byl ve stavu zapírání - anebo si to všecko jen navymýšlela, aby potěšila, ale zároveň dodala hořkou pachuť své vlastní mysli. Nemohla si to odpustit, závidět - paradoxně vzato měla ale ze svého horského kolegy radost. „Ach,“ pronesla tedy jen, nechávající jakýsi přátelsky popichující tón ve svém hlase, „ach tak.“
„Věřím tomu, že si padneme do noty,“ vyřkla s radostným úsměvem, ráda za co, to o oné Vločce slyšela, „zní přesně jako typ někoho, okolo koho musí být opravdu velká veselka - no a to je vždycky strašně dobré na duši!“ Zdálo se, že to bude veselá kupa - no a kdyby se jich slezlo víc, mohlo být srandy kopec! Třeba by do nějaké zábavy mohly zatáhnout i ryšavého vlka, který zjevně míval dlouhé chvíle, v nichž se až příliš soustředil na svou vlastní hlavu. Cožpak se tak dalo žít, pobývat jen ve své hlavě? Hance z něj bylo smutno, nerada viděla, když se někdo trápil - na druhou stranu věděla, že tohle byl jeho boj a ona tak mohla pomoci jen drobnými, vnějšími prostředky. „Ale prosímtě, já a plakat?“ zazubila se na něho pobaveně, nevěřící, že by o ní zrovna tohle někdo řekl. Možná kdysi ... nedávno ... předevčírem nad nechutnou prací ... Smála se sama sobě v hlavě nad tou nepovedenou hrou, ze které vyšla na posledním místě. Bylo to tak nedávno, a jak se od té doby její život změnil!
„Lidské stavby?“ zopakovala po něm zvědavě, zatímco se sama rozhlédla. Mnoho lidských staveb v životě neviděla, neboť většinou takové práce připisovali bohům - anebo nevysvětlitelným jevům minulosti. Zadumaně cosi broukla, přecházející k jednomu ze sloupů, aby ho pořádně prozkoumal. „Je to tu jako nabité magií, nemyslíš? Ten chlad a mlha - a ty stromy támhle!“ pokývla hlavou zaujatě ke čtveřici stromů, které byly momentálně bičovány kroupy: otvor se v úkrytu příliš neoplatil. „No, zajímalo by mě, jak to tu ten alfa našel. Na takovou věc nemůžeš narazit jen tak náhodou,“ zavrtěla nakonec hlavou a s tím se také otočila na Arryna, věnujíce mu letmý úsměv - povšimla si jeho pohledu vlčici, a tak konečně měla tu čest konečně projet Vločku pohledem. Bílá jako sníh! Vlk měl pravdu - vlčice očividně sálala pozitivní energií.

<< Území Alateyské smečky

... s úžasem přesunula spolu s Arrynem do úkrytu smečky, který byl jedním slovem dechberoucí. Co tot tu vůbec bylo vyvěšené? A jak se říkalo těmto tvarům? Okouzleně se rozhlížela, načež jí trklo, že svému společníkovi dočista pozapomněla odpovědět. „Byla bych moc ráda, kdybys tu se mnou-, a věřím, že pokud tu Vločka někde je, měla by stejný názor - zůstal déle, než-li jen zimu. Ta přece jen není tak dlouhá ... ale nemohu na tebe tlačit,“ nerada by o něj přišla: osobně se jí vize ryšavého jako tuláka vůbec nepozdávala, neb se zdálo, že lehce může šlápnout vedle a něco si udělat. Třeba jeho odstup od magií, to by mohli místní bohové značně kritizovat! Co bych pak dělala, až bych ho už nikdy neviděla? Těžko říct, jestli se mohli považovat za přátelé - Hanka by avšak nerada ze života ztratila někoho, s kým už procestovala půl země.
Neodpustila si ryzí smích, který ji při pohledu na Arryna pobavil. Byl tuze jako vyměněný! Kampak zmizel ten rádoby vážný gentleman, s nímž ještě před chvíli konverzovala s Dantem? „Že bych cítila něco ve vzduchu?“ ó ano, láska - kdovíjakého druhu! „Nenechej dámu čekat a utíkej za ní! Jistojistě bude potěšena tím, že vidí známou tvář,“ popohnala Arryna. Sama cítila mnoho pachů, a tak zatěžko říci, který byl právě ten Vloččin - počet vlků smíšených v těchto prostorech byl očividně velký. Dobrá, dobrá, to bude velká smečka - a velká smečka znamená dobré zázemí. Už se nemohla dočkat, až potká všechny členy, a to hlavně alfu!