Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tajga

S plným žaludkem se jednomu pochybovalo tak divně! Však dobře jí bylo, líp, než kdy předtím - spokojeně si na své cestě pohupovala ocáskem a v tlamce držela jednu ze starých šišek, kterou se jí povedlo ulovit. Jeden by se divil, jak úžasnou, inovativní věcí ty uschlé kusy byly! Ze srsti byly schopny dostat věru co a nebyly ani tak složité na to uchopit, když se to vlk pořádně napoprvé naučil. Jestlipak to umí i ostatní členové? Někteří vypadají, jak kdyby viděli smrt... S drobným úškrnem si dala načas. Nikam přece nespěchala.
To by ale měla.
Trvalo jí dobrou chvíli, než si uvědomila, kde se vůbec nachází - silný vítr přirovnávala k tomu, že jistě bude někde v horách, jenže coby dobře viděla přes ty ostré krystalky sněhu, které se jí dostávaly do očí? Mrzutě mrkala a mrkala, aniž by to mělo jakýkoliv větší efekt a pomalu dostávala názoru, že vůbec nemá cenu se tu dlouho zdržovat. Nalevo od Tajgy, tedy přímo za čumákem od Alatey se rozpínají pořádně ledové pláně. Jmenují se tak také? Ledové? Bylo by to moc vystihující, pomyslela si s drobným zazubením a už-už se hrnula pryč z toho území, využívající mihotavé hory v dáli jako pojítko k tomu, kudy se má vydat.
Uvědomovala si, že zrovna v těchto prostorech by byl výstup nazpět do hor žalostně sebevražedný, a tak to raději vezme naokolo - lepší být rampouch, než rozteklá zmrzlina hluboko mezi horami!
Kam se podívala, tam to vypadalo stejně. Silný vítr tomu pranic nepomáhal a Hanka si nebyla jista, zda-li to bylo oním vlkem ovládajícím počasí, nebo to bylo místním pláním naprosto přirozené. Kdo by ale mohl mít takovou sílu? Leda tak příroda... Zamyšleně dodržovala svou načrtlou trasu, otisky tlapek mizíce pod větrem, který jí místy bral energie víc, než lov, který před chvílí podstoupila. Jestlipak Arryn ví?

Nakonec nebylo takového pěkného, bělavého zajíčka těžké najít - ačkoliv se dostala poměrně hluboko do hustého jehličí, co jí na oplátku občas poškrabkalo v srsti. Bude to z ní dostávat ještě týden, celý týden! Možná to ale není tak katastrofální z pohledu toho, že mnoho členů se za letních podmínek jalo vydat skrz území a prozkoumávat i jiné části ostrovů (což se dalo usoudit z toho, že se okolo úkrytu a v obecném území smečky jen těžko našlo společníka ze smečky)... Vlastně to bylo nadmíru vyhovující, neb jí nikdo neuvidí neupravenou! Sebevíc hladový vlk by si stále měl držet slušný výstup, tomu nebylo pochyb. Ale výjimky jistě nebyly tak na škodu!
S pootevřenou tlamičkou zírala na tu pořádnou kouli, kterou právě měla v hledáčku a už-už se jí sbíhaly sliny. Nemohla se dočkat, až jí skončí pod zoubky - a hlavně hezky v žaludku. Připadala si iracionálně, jak hladem ztratila kus morality, ale takový už byl asi koloběh života.
Bez většího přemýšlení vystartovala po zajícovi, co už nepochybně nějakou tu chvíli o její přítomnosti věděl - a že měl teda pořádnou rychlost! Lýtka se jí rychle rozpálila a tělo zaplnila hrnoucí se krev z prudkého, náhlého pohybu. Chlad, který panoval v horách a jejich okolí nemohl prospívat žádnému tělu.
Běh nikdy nepatřil k jejím oblíbeným - to naštěstí neznačilo, že v tom musela být hned levá jako kopyto. S těžkým nádechem se jí tak podařilo přiblížit směrem ke kořisti a už-už byla nad ním! Dala si zabrat, aby pořádně stiskla své čelisti okolo jeho nebohého krčku a trhla hlavou, snažící se být co nejrychlejší v jeho usmrcení, zatímco vydával nepříliš hezké, pištivé zvuky. Au.
Spokojena svým úlovkem nečekala a pustila se přímo do něj, jakoby jí nebožtík mohl uniknout - zhluboka přitom dýchala, neb její vytrvalost se zdála být vyčerpána. To, co jí zbylo, zahrabala blíže k cestě - až se bude do Alatey vracet, vezme to zpátky nahoru. Teď je čas rozhýbat tělo a najít lepší vodu, než tady v Tajze, co by jí ještě zmrazila zevnitř.

>> Ledové pláně

<< Alateyská smečka

Už při (nikterak příjemném, nebo snad lehkém) sestupu z hor smečky se jí do čumáčku dostalo nemálo pachů členů její smečky - skrz hlavu ji prosvištěla myšlenka toho, že mnoho z nich vlastně pořádně ani nepoznala, jak se říká, "tělo na tělo". Anebo to vlastně bylo spíš "z očí do očí"? Tak či onak, viděli se maximálně na... velmi dávném shromáždění smečky, což bylo vlastně taky naposledy, co si povšimla přítomnosti zrzavého alfy. Neměl by se vlk tak honosného postavení stále pohybovat v okolí? Třeba to tady také funguje jinak, jako... téměř všechno? V tuhle chvíli by se popravdě nedivila, kdyby narazila na vodu, která teče směrem vzhůru a nechutná jako voda.
Ale zase nemusíš přehánět, tolik zlého na těchto ostrovech nebude!, uchichtla se nahlas sama sobě, akceptuj změnu. Ne vždy musí být špatná.
Samomluva jí šla tedy bravurně, to musel jeden uznat: ona tu ale ostatně byla ze zcela jiných důvodů, což jí dal její žaludek brzičko znát. Hanka nepříjemně zkroutila svůj obličej, co se jí udělalo z hladu zle a vyplázla nad tím jazýček. Blegh.
Znovu zkusila zavětřit a v tu ránu se jí (snad i přičiněním hladu) podařilo zavětřit chutného zajíčka, který se dnes k večeru chudák domů už nepodívá. Bod pro ni, minus pro něj! Měla bych ulovit alespoň jednoho navíc a donést ho ke smečce, kdyby někdo po pořádném spánku potřeboval rychlou energii, jako já... Škrábat se zpátky nahoru se jí ale taky dvakrát nechtělo - jednomu se nezdálo, ale (ač vyšlapaný) terén nebyl dvakrát ideální.
Zamyšleně se pomalým, tichým krokem rozešla směrem ke své kořisti. Rozhodla se.

<< Úkryt Alatey

Trošku neochotně (snad ji ještě stále převládající ospalost dobře omlouvá!) vystrčila do dneška celou svou hlavu a překvapeně se rozhlédla po větříku, který ji poměrně nepříjemně rozčechral ještě před chvílí upravenou srst. Taková nestyda!
Brzičko se Hanka oklepala a zvědavě se porozhlédla po nebi, co se na ni už od začátku nepěkně mračilo - jo, tak tady asi bude původce toho naštvaného povětří, které místy až nepříjemně v dáli zapraskalo s některými ze stromů. Ještě, že jim takové věci v horách nehrozily: tady by jeden byl maximálně odfouknutý! Asi se s nebem pohádali a teď to vlkům dávají sežrat. Nebo je to snad přičinění nějaké... magie? Úsměvně nakrčila čumák - vůbec by se nedivila, kdyby takováto teorie byla správná. V těchto zemích se daly všechny anomálie svést na schopnost místních a nikdo se nepídil, o co ve skutečnosti šlo!
Zdalipak tu někdo umí ovládat samotné počasí? Brr! Otřásla se nejen zimou, ale i náhlou nejistotou z toho, co by se s celým ostrovem v případném úmrtí takového vlka stalo. Taková apokalypsa by mohla způsobit-
Jakoby neuměla vůbec přemýšlet pozitivně, mlaskla nad sebou, já ti dám takovou apokalypsu, až se budeš divit! Ó, a že by se jeden vskutku podivoval - ale to nad místním počasím. S ospalou hlavou (která měla ještě stále problém se pořádně vrátit do reality) se jala vykročit z úkrytu a následně i území, aby konečně vyprášila svůj kožich a zkusila taky něco ulovit. Už to byla chvíle...

>> Tajga

Bylo už téměř k středu odpoledne, co se mladá Hanka konečně uráčila zahýbat čumáčkem a dlouze si zívnout na znak pořádného odpočinku. Jo, takový hezký šlofíček jí teda pořádně bodnul - to by se jeden divil, co dobrý spánek dokáže s vlčím tělem udělat! Jako znovuzrozená líně rozlepila svá očka a nepříjemně si přitom zamručela po-pod čumák, bědující nad tím, jaké mlhy to tu bylo. Jeden by se divil, ale takový úkryt Alateyských toho uměl schovat (anebo taky pořádně zašantročit, hlavně, když vlk danou věc akutně hledal!) - no jéje, to bylo chladného vzduchu!
Až-až. Alespoň tu nebude smrdět zkažené maso, když na to přijde... Hmm... Maso... To by vlastně bodlo! Pospala si teda pořádně, neb její žaludek zel téměř prázdnotou a hrdlo bylo tak vyschlé, až nemohla mluvit. Fujky! Mlčení, to bylo teprve to pravé peklo na zemi - a introverti mu vládli!
S takovým smetím v hlavě se konečně jala zvednout z jednoho z mnoha placů na pořádně studené zemi (nelmileji by to nazvala jako nedobrovolné otužování), oi ale já už stárnu! a pomalým krůčkem se rozpohybovala směrem k východu, od kterého nebyla zas tak daleko. Jeden by se divil, ale čím déle tu jeden trávil čas, tím menší a méně strašidelný vlastně celý úkryt se svými chodbičkami byl.
Opravdu by se nechtěla vydat čumákem vpřed nějaké žalostně uzoučké, slepé cestě. Neslyšela, že by se to ještě komukoliv z její novodobé smečky stalo - nevyvracelo to však, že by mohla být právě jednou z prvních. A to ji upřímně hnalo mráz po zádech.
Einar jako alfa smečky každopádně nepochybně takovéto nepříjemné, falešné skuliny pořádně zamaskoval, nebo nejméně před ně třeba strčil klacíky složené do "X", aby ostatní věděli, že do nich za žádných okolností rozhodně nemají vstupovat.

>> Alateyská smečka

„Zdraví, ó ano! To je takové jídlo, co ti pomohou vyrůst a furt se cítit dobře, no a hlavně jen prospějí!“ Pobaveně se usmála - mladé vlče asi mělo dobrou pointu, že to nebyla teda nejsladší tečka, kterým by jeden chtěl zakončit úspěšný den. Na druhou stranu tu byla skvělá svančinka, na kterou Hanka tedy vždycky dá: a jak to hezky chrumkalo, když to rozkousla! Už aby nějací vylezli - musím do lesů! „Ále,“ mávla nad tím tlapkou a zasmála se: vybrat toho správného, to uměla být věru magie!
Spokojeně se uškrnula a už-už se k vlčeti nahnula blíže - zdálo se, že její sourozenec jen civěl a naslouchal, a tak se jej nesnažila přemlouvat, aby se do jejich konverzace přidával. Její nevlastní bratr býval podobný, ne-li ryze stejný. Byla to s ním pořádná nuda, ale když už promluvil, mnohdy to stálo za to.
„Že vás má někdo moc záhadný a mocný v oblibě - a to není jen tak, to bohové dobře vědí, na koho se s takovou obrací,“ řekla velevýznamně, neb jí takové věci byly svaté. S bohy se „Přijde na to, že jsem vás tu osobně nikdy předtím neviděla a nepochybuji o tom, že ani ostatní členové smečky. No a to pošeptání ... Vítr nemluví jen tak o někom - vaše jména se tehdy musela nést celým krajem!“ zkusila nastínit Mátě, doufaje, že jí takové řeči neunudí k smrti. Nevěděla, co se takovému vlčeti honilo hlavou, protože už to byla pořádná doba, co ona sama jedním byla - ačkoliv si myslela, že v určitých věcech nikdy nevyrostla. Dokud to neškodilo, sem s tím vším - a pryč se stářím!
Zvesela zamávala oháňkou, přikyvujíce jejím vlastním vysvětlením - v její hlavě ale hrála jen jedna myšlenka, která se jí, nezbednice, nechtěla vůbec zbavit. „To nevím. Ale pokud chceš, můžeme jít ven a zkusit se zeptat, jestli něco neřekne zrovinka nám oběma!“ zaradovala se - představa denního světla v ní budila energii, která se chtěla provětrat. Život v horách po zimě nemohl být nic extra, a tak by Mátu možná mohla vzít i po jejich okolí a ukázat jí, kde vůbec žije!
„Taky tak vypadáte,“ uchechtla se a střihla uchem - podoba se v nich barvami nezapřela. Žádný kožíšek Vločky, tihle patřili někomu jinému. No jo, jenže komu? „Třeba jen neví, jak na to,“ zapřemýšlela nahlas, přestože tuto myšlenku považovala za ryze hloupou. Vlče jeho věku už umělo ledacos ... Možná, že se chuďátko v horách bouchlo, to by pak mohlo mít následků až-až! Až potká Astrid, musí jí to říci.

Protože se vlče se světlavě modravýma očima nezdálo být příliš výmluvné, podívala se po tom druhém, které by jí očividně mohlo říci, zda-li se s ním něco nestalo. Třeba se taky neznají! Ale jsou si podobní. A jsou podobní na Vločku ... Brr, smála se sama sobě nad tím, jak hloupě to muselo znít: s kým by je asi měla, když ve smečce doposud žádného stejně tmavého samce neviděla?
... Anebo si to snad přinesla už někde odjinud?! Ne, to by sis jistě všimla ... že? A vůbec, co je mi potom, uzavřela samomluvu, která netrvala nikterak dlouho a ještě jednou si vlčata se zájmem bedlivě prohlédla - ne, ty rozhodně ještě na území neviděla. Jak by jí ale mohly projít přes tlapky, aniž by věděla o jejich existenci? Takové vlčata koumají každý kout, ty se jen tak v nějaké temné skulince v noře i přes mrazy rozhodně neschovají.
„Jsou! A hlavně jsou taky zdraví,“ zazubila se naň zvesela, „teda, no, tak mi to alespoň říkali doma. Možná mě chtěli jen napálit ...“ zamyslela se nahlas - na takové řeči ale rozhodně nebyl čas! Její mise byla jasná: prozkoumat, co jsou zač a jestli jsou těmi, o kterých její prapodivné 'zjevení' poučovalo.
Možná, že prostě jen šílí a ani tato vlčata nejsou skutečná. To by bylo docela cool, heh. Zbystří - jakmile zaslechla zjevení z tlamičky samotné vlčky, místo, které ještě před chvílí naplňovaly obavy z toho, zda-li není zfetovaná nějakými zvláštními výpary z okolí Alatey, rázem zmizelo. „Tak přece!“ zajásala si pro sebe, než si uvědomila svou chybu: „Tedy, myslím tím- asi si o mě budete myslet kdoví co,“ máchla nad tím lhostejně tlapkou - i kdyby to nebyla ta vlčata, stále by se o ně někdo musel postarat. Zlomky cítila, že pach, který na sobě obě vlčata nesla, byl někde poblíž - jenže se nezdálo, že by se o ně jejich rodič prozatím hlásil.
Nedivila se: přivést na svět potomka a pak jej vychovávat bylo v jejích očích pozoruhodné, snad nějaká obětina - a to hlavně pro vlčice. Ona by k takovému rozhodnutí nikdy nedospěla! ... I když ... „Vítr mi pošeptal, že se tu někdo zjeví ... a pokud jste to vy, asi musíte být vyvoleni bohy! Anebo vás někdo jen tak vzal ze svého domova tak, jako to udělali se mnou. Takových je nás tu v Alatey víc!“ nabádala mladé k vlastním teoriím - kdoví, jak tento svět a jeho povolávání vlků, kteří mezi sebou nemají pranic velké pojítka, fungují.
„Moc mě těší! Páni, vy máte ale zvláštní jména. Kdo by řekl, že bylinky se dají využít tolika způsoby,“ zahmkala nad tím zvědavě, nevidící v tom logiku, ale nápad to byl věru pěkný; „mě říkají Hanka! A co ty, Podběle, ty mi nic neřekneš?“ optala se, nevědíce, co s vlčkem může být. Možná, že se styděl - anebo mu někdo ukradl hlas.

<< Alateyská smečka

... konečně měla místo, které mohla nazývat svým vlastním: dodnes byla ráda, že se tehdy se svým kolegou, Arrynem, jali vydat právě do horského prostředí, protože si neuměla představit lepší náhražky domova, než-li právě Alateyskou smečku. Vzdechla zdejší pachy a už-už se chystala k tomu najít si nějaké místečko, v němž by se mohla provizorně zachumlat, nebýt-li prazvláštních, dosud nepoznaných pachů, které ji udeřily do čumáčku.
Blázním snad skutečně? Jsou ty kosatce viditelné jenom mě? Byl ten hlas opravdový? problesklo jí hlavou, co se zvědavě stočila ke zdroji tolika nových vlků. Skoro ji až porazilo při myšlence, že promeškala nějaké důležité svolání všech vlků Alateyských a div neježila srst nad tím, jak se na sebe nahněvala. Tohle se dělá, přivést si takovou ostudu? Co si o tobě budou myslet!
K jejímu údivu se nejednalo o žádné střetnutí, nebo bludy - jakmile správně zahnula, dostal se jí rozhled na několik vlčat v černavých; bělavých odstínech. Žeby byla Vločka ...? Ne, to byl nesmysl! ... Anebo ...? Nepovšimla si zakulaceného bříška vlčice, které by typicky značilo její březost - ba si matně vybavovala to, že bělavá vlčice nepochybně nemohla být oplácaná, nýbrž o kilo-dvě dokonce ochuzena. A co když si s ní její mysl jen hrála? Probůh, možná toho čerstvého vzduchu měla nadbytek.
Nato si všimla dvou světlejších vlčat, které jí teda pramálo vzhledově řekly - a možná jí právě v tu chvíli docvaklo, že neznámý hlas, který k ní ještě před nějakou chvílí promlouval, mohl mluvit právě o těchto vlčatech. No ... z "jiného světa" ale teda rozhodně nevypadají!
„Ahojky!“ přišla k nim tedy (Podbělovi, Mátě) blíže, připravena vyzvídat. Jenže dřív, než otevřela papulku, aby se optala, kdo jsou, povšimla si, že zvláštněji zbarvené vlče jazykem natahuje po... broukovi! „Ó, tady má někdo královskou hostinu, co? Jsou moc dobří!“ broukla s úsměvem, aby vlče podpořila v tom ochutnat. Sto chutí, sto vlků! ... Nebo jak se to vlastně říkalo. „Vás jsem tu ještě neviděla, ó významná družino,“ následovala svá dřívější slova o jejich královském původu, nepatrně se v jakési hře klanící, „tak vítejte v Alatey! Moc mě těší.“

S určitou zvědavostí pozorovala okolní dění - v hlavě jí utkvěl neznámý hlas, kvůli němuž se poohlédla po Amatheasovi, zda-li to nemá na svědomí právě on a jeho magie, načež mu byla schopna pouze zamávat na náhlé rozloučení, co se rozhodl vydat níže z jejich území. O jaké děti bychom se asi měli tak postarat, když jsem ve smečce ještě žádné neuslyšela? Nepochybně by se tu alespoň obtočil jejich pach! Dumala nad prapodivným výplodem její fantazie, který se jí ještě před chvílí rozezněl téměř u oušek. Jenže pokud by to byly jen bludy ... jak by vysvětlila kosatce ve své srsti?
Nevěděla, jak by takové věci měla rozumět, aniž by sama sebe neuvedla jako blázna, který na tom ještě kvůli horskému vzduchu skončí špatně - i proto se jala nad tím pouze zmateně zavrtět hlavou a pomalu se začít přesouvat zpět do úkrytu její novodobé smečky, aby se tam mohla seznámit s někým novým. Třeba tam budou ty vlčata, chechtala se potichonku sama sobě a s úctyhodným pokývnutím hlavy noční obloze popřála příjemnou službu, mimoděk se usmívající.
Po hrudi se jí při vstupu do jejich prostorné skrýše rozjelo příjemné, neočekávané teplo, nad kterým zvesela pohodila svou oháňkou. Bylo neskonale příjemným a okouzlujícím, že ...

>> Úkryt

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 4

Postavení » Sigma
Povýšení » ...
Funkce » ... (prosím prosím lovec)

Aktivita pro smečku » Přidala se do smečky; Smečkový lov
Krátké shrnutí » Spolu s Arrynem přišli do Alatey, kde se rovnou zúčastnili lovu a pak byla hromadně přijata. Následně se šla bavit s Amatheosem a pomohla mu najít ve smečce směr a v průběhu toho jí vítr něco zvláštního zašeptal.
Minihra » Zúčastnila se velkého smečkového lovu; (Donesla úlovek do úkrytu Alatey); Přidala se do smečky

// *yells out* Hra, hra! Puzzle by za mě bylo ideální, ale neopovrhla bych ani osmisměrkou, třeba i poznávačkou. Hlavně, ať to něco vysype >:)

Zadumaně pokývala Amatheosovi hlavou, protože si uvědomovala, že měl docela tak pravdu. Znal svou minulost a především vlky v ní lépe, a tak Hanka nemohla nadhazovat předsudky vůči těmto neznámým a očekávat, že jí je odkývne (ačkoliv by jí to zas tak moc nevadilo ...). Co ale mohla a brala za svou pravdu byla skutečnost, že to možná dostal geneticky a žádné jeho dětinské "prokletí", jak to nazval, neměl. V tyto věci nevěřila, neboť jí přišly jako jakási urážka proti jejím bohům a to i přesto, že si uvědomovala, že vlk před ní rozhodně nemohl o její víře vědět. Věří on na něco? Pokud si myslí, že je prokletý, jistojistě tu muselo být něco, co ho podle něj proklelo. Zvědava se mu podívala do očí: „Věříš v něco nadpřirozeného?“
Zlepšení jeho nálady zlepšilo náladu i Hance, která nad tím zvesela pohodila ocasem a pokývala hlavou. Nepochybovala o tom, že celá smečka by nahoru a dolů - nebo primárně jejich alfa - po horách rozhodně skákat nechtěla, a tak se vždy hodil jeden oficiál, který by se k této činnosti dobrovolně přihlásil. „Myslím, že až se rozrosteme, komunikace bude důležitá - a hlavně její nejrychlejší způsob, kdyby došlo k nějaké pohromě,“ pokývala mu hlavou, aby podpořila svá slova, usmívajíce se na Amatheose.
„Myslím, že Einar je muž, který ví, co smečka potřebuje a jako alfa ve vlcích jistě musí vidět jejich vnitřní potenciál. Pokud by ti tuto věc zavrhl, nepochybně by se našlo něco, co by bylo ještě lepší a vyhovující tvým schopnostem,“ zazubila se na něj, věřící schopnosti jejich nového vůdce, jehož kožich měl podivné barvy. Možná byl očarován čarodějkou z bažin, omámen a uchvácen její láskou! Zakřenila se té dětinské představivosti, přestože se v ní usadil nejistý pocit. Doufala, že si Alatey s magickými entitami příliš zahrávat nebude, protože z Arrynova vyprávění ji ještě teď běžel mráz po zádech.
„Hm,“ zamyslela se, „co si o Alatey zatím myslíš? Být v horách na zimu bude zajímavé! Osobně jsem se na tak vyvýšených místech ještě nepohybovala, tak mám drobné obavy, ale jistě to půjde,“ plápolala se svým typickým optimizmem, zvědavá na to, co jí vlk poví. Pak se musím jít podívat i za Einarem, až se tu zjeví. Někam spěchal ... huh, zvláštní to vlk. Třeba přijmout další členy?

Chladivé ráno ji dokázalo pořádně probudit - už-už nakukovala před míle, jestli náhodou nezmerčí východ slunce - východ bohů. Nemohla si přitom odpustit vzpomenout na svou domovinu, svou vlastní krev, a hned jí bylo na světě Mois Grisu o něco lépe: ačkoliv si museli být na hony vzdálení, věděla, že se musí nacházet pod stejným sluncem a jsou tak ochraňováni stejnými bohy. Třeba bych místní vlky mohla těmto věcem naučit! Chyběl jí les, v němž by se s takovými entitami mohla pokusit spojit - zadumaně se tak podívala po ostatních, zda-li se ti odvažovali odebrat z území, nebo také vyčkávali, jestli se ještě něco důležitého nevyřkne. Jakýpak pohled mají na různorodé víry as v Alatey? Musím se Einara zeptat! „Jak to tu voní,“ zamumlala do větru, nedočkavě pohupujíce ocasem, „zima bude v Alatey ještě nádhernější, než tam dole.“
Pak už ale celou její pozornost dostal Amatheos, kterého si ještě jednou přeměřila - nevěděla, zda-li jí jen nelže, nebo je takový stydlín, že se společností neví, co by řekl. „Žádné nervy! Teď jsme kolegové,“ rozhodla se nechat to být: i proto mu věnovala milý úsměv. Možná, že ve smečce ještě nebyl? Anebo snad byl, ale chovali se k němu zle? Tolik otázek! A žádné odpovědi, viď, Hanko?
„Ty nebudeš prokletý - lov jen zkrátka nebude pro tebe, protože ti tak osud určil a to rozhodně nemusí být prokletí! Víš, v mojí rodné smečce se povídá, že první, kdo se na tebe v životě podíval, daroval ti neštěstí v tom, co mu šlo nejlépe,“ zamyslela se nad tím, jestli tohle byl zrovna jeho případ - ale nakonec, co by to mohlo vyvrátit?! Třeba jí nikdy nešel boj a to se na ní za mlada tak ošklivě roztáhl jakýsi tulák, že až škoda povídat! „Třeba ti lov nejde, protože je to důvod tvého úmrtí v budoucnosti, a tak se tvoje hlava přirozeně chrání!“ nevymýšlela si - tohle byly věci, kterým opravdu věřila. Snad proto mu věnovala i přes jejich momentální téma další z rozzářených úsměvů, povzbuzující jej v tom, aby si sám domyslel, proč zkrátka a jednoduše lovení nebylo a nebude jeho doménou.
„Anebo lovci z tvého starého domova byli asi tak dobří, jako ti, co se živí na mršinách,“ zazubila se, nechtějíce ale zároveň si užívající, jak se Amatheos podceňoval. Nakonec se ale opět zamyslela - v čem by tak mohl být dobrý? Neznala jej vůbec dlouho, ale i z takové lovecké techniky jeden viděl, co jde vlku dobře! „Vypadáš, že jsi hodně rychlý. Možná, že bys mohl být rozesílač zpráv? Když uvidíš něco podezřelého, tak to hned nahlásíš. Nebo zajímavého. A vlastně tak můžeš cestovat, kudy-kam se ti zachce!“ ó, to zní jako hezká idylka! Však ... co všechno mohl Alateyský pro smečku vykonávat?

Bedlivě naslouchala slovům rezavého vlka, který se ukázal být Einarem (jak jí zahřálo na srdéčku, když je oslovil jako Alatey! Všechny! To znamená, že tu patříme. Náš nový domov. Letmo při téhle myšlence pohlédla na hnědavého vlka, kterému věnovala radostné zazubení) - matně o něm věděla z jejich vyčkávání pod přístřeškem této smečky, který jí a jejímu společníkovi, Arrynovi, byl tehdy tak velkoryse poskytnut právě Dantem, který- ... Ten má ale umění, zmizet, co jeho vlastní alfa promlouvá k celé smečce! Pobavena touto myšlenkou, zlehka pokyvovala a dbala na pečlivost, co si v hlavě stavěla plán. Musí za něm přijít hned, co to bude možné: jenže dřív, než se jala k tomu zvednout, se její skupinka začala shromažďovat na přesunu úlovku a vlk s podzimem v kožichu zmizel. Pospíchá, chvátá ... ale kam? Přimhouřila nad tím oči - déle to ale nemohla zkoumat, neb se už-už jala pomoci ostatním vlkům (vlkům, kteří nyní byli její spolučleni! Úžasnější to už nemohlo být!). Byl to pořádný kus - a když k nim jeden připočítá jiné ...
Jakou radost z toho všeho měla - až by byla úplně pozapomněla na vlka, který se při jejich dobrodružné akci bohužel zranil. Pohledem přejela po Vidarovi, jemuž věnovala zářivý úsměv (něco na způsob: "Vidíš?! Teď tu s tebou patřím!"), Vločce i Arrynovi, kteří se již zdáli být zabráni do vlastní konverzace a nakonec její zářivá očka skončila u nejslabšího článku jejich skupiny. „Amatheosi!“ Zvolala, aby upoutala vlkovu pozornost.
Zavrtěla ocasem, načež pokračovala: „Tak co, budeme tě muset otevřít a podívat se, jak ji spravit vnitřek?“ zažertovala s chichotem, než zacvakala ušisky a pobaveně do něj drcla. „Samozřejmě si dělám srandu. Vidíš - teď jsme ve smečce spolu, tak ti můžu s tím tvým lovem pomoci! Poslyš, viděl jsi ty někdy vůbec, jak se to pořádně dělá?“ optala se - nepopichující, nesoudící. Ne, tvoje neschopnost mě jen a jen těší. Však nebyla pravda, že z nedochůdčat rostly silné osobnosti?

VYDRA

Mnoha času k nějakému tomu rozhovoru, nebo bližší strategii, nakonec nedopadla - ale to nakonec očividně nevadilo, protože si každý běžel za svým tak, jak se řeklo. Společnost vlků naokolo by si užívala, kdyby její oči nebyly nalepeny na jejich zmerčené kořisti - no, stejně si jich ještě, když bohové dají, užije pár dlouhých let! Zajímalo ji například to, odkud Amatheos pochází a jaký je jeho důvod přidat se do smečky, když očividně vypadal, že se necítí ve své kůži: nebo jak se Arryn a Vločka poznali.
To, že její pozice nepatřila mezi tu nejjistější věc v jejich skupině, jí bylo proti srsti - snad i proto se snažila uzpůsobit a sjednotit své manévry s těmi, které s očividně dobrou zkušeností vykazoval právě její hnědavý kolega. Povšimla si, že jeden ze samců - chudák Amatheos - skončil na zemi a očividně se ošklivě poranil, ale věřila v sílu místních léčitelů ... pokud tedy nějací byli.
Nakonec se jim jeden z kusů povolilo svalit a ona se tak jako hnědavý vlk a bělavá vlčice připojila k tomu přidržet onu kořist u země, zatímco Vidar se jal k poslednímu kroku. Nebyla si přímo jistá, proč tak neučinil jeden z nich, neboť se nezdálo, že by rezavý byl příliš nablízku, aby mohl případně rychle zakročit (leč o jejich společné síle nepochybovala) - v její domovině kdo první přišel, ten měl tu čest jít oběti po krku první. Na pyscích jí vyrašil samovolný úsměv, jakmile bylo dokonáno.

VYDRA SKUPINA
<< Úkryt smečky

... Jak se počasí za těch pár hodin v úkrytu dokázalo změnit. Tohle, že byly následky včerejšího slejváku? Chvíli překvapeně mrkala do světla, které je postihlo - takové počasí u nás bylo jednou do několika let! Je to tady taky rarita? Možná, že bohové nebyli potěšeni tím, jak před nedávnem s Arrynem smýšlel. „Jednou nám toho mistra musíte představit, hoši!“ pronesla rozhodně a energicky - neslyšela o něm poprvé a byla by celá hořela nadšením z toho, jak moc jej chtěla potkat! „Jistojistě musí mít nabitý harmonogram. Stále mě udivuje, že v těchto krajích si stačí někam přikráčet a dostat to, po čem jeden touží.“ Její drahý kolega tehdy přilezl nadmíru zřízený: a takový pocit Hanku vždy dokázal naplnit na měsíce dopředu. Bylo to vzrušující, mlít z posledního a snažit se dostat ze sebe to, o čem si jeden snadno pomyslel, že to vlastně neměl.
Poslouchala, jak je všem něco přiřazeno - a vnitřně se nad tím chtivě dusila. Čekala na to, jakou roli dostane, co na ni zbyde: a nakonec se zdálo, že vůbec nic. Nikterak nebránila zášti vůči ostatním, no na druhou stranu si uvědomovala, že byla dospělá a měla rozum, který byl třeba v takových situacích využít. I proto na pysky přinutila úsměv, zatímco zadumaně broukla. Co by se jí tak nejvíc líbilo? Ne, hlupaňo! Co by jim tak nejvíc pomohlo? Očima přejela Vločku i Amatheose, jestli by v jejích očích náhodou nenašla nějakou odpověď, než již s upřímně úsměvným obličejem po očku pozorovala Vidara, jestli za tu krátkou chvilku na něco nepřišel.
„Popravdě si sama nejsem jista,“ vyřkla, švihaje ocasem nad situací, do které neměla potřeba se dostat - já a vůdčí, rozhodný typ, to dík, no! (samozřejmě si příležitosti výběru ale vážila, ne, že ne!), „no myslím, že pokud jsou to dva na jednoho, mohla bych pomoci Arrynovi. Kdoví, kolik bude kusů - a podle předešlých slov jsou to oslabení jedinci,“ usoudila nakonec, pohledem zkoumaje reakce ostatních. Kdoví, jestli to byl dobrý nápad - a jestli na to vůbec měla. A proč to nezkusit, že? Byla zvyklá lovit v menších skupinách s jasně danými pravidly - tenhle systém jí přišel lehce chaotický, vzhledem k tomu, že mezi sebou skupinky neměly převelikou šanci komunikovat, ale věděla, že nyní už bylo zbytečné takovou věc podsouvat. „Kdyžtak přiskočím na pomoc tam, kde bude potřeba,“ pokrčila nad tím nakonec rameny.