Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Zvědavě zastřihala ušima, naslouchající Arrynovu příběhu, který jej za hledáním oné záhadné Vločky potkal. Zdálo se, že spolu mají opravdu dobré vztahy: a leč jí to těšilo sebevíc - přála mu to až do aleluja, ve skrytu duše jí popalovala tlumená zášť vůči tomu, co tento vlk měl. „Takže oněmělý učitel?“ broukla se zájmem, „snad za pomoci magie pomáhá vlkům dopátrat se a využít svůj potencionál. Je to úžasné.“ Chvíli se rozplývala nad obrazem toho, že by sama na takového vlka narazila a objevila možná skryté vlastnosti, o kterých doposud nevěděla - žvýkala přitom zaječí maso a jen letmo tak naslouchala oběma samcům.
Zajímavé, vskutku zajímavé! „To by jí tak patřilo,“ pronesla jen s pobavením, ačkoli sama uznala, že to bylo nepatrně nevhodné. Ne každý ti ale padne do noty, že? S úškrnem zavrtěla hlavou, plně souhlasící s tím, co jí ryšavý vlk dále povídal. Mezi místními nacházeli vskutku pozoruhodné bizáry, o kterých nakonec netřeba ani mluvit - zdálo se, že se zabydlením ostrovů budou na každém druhém rohu. Jaká to škoda krajiny! ... Neříkala sis, že nebudeš mít předsudky?
„Myslím, že tu zůstanu. Hory ochraňují své vrcholky i okolní území - a bohové na nich lépe spočinou. Věřím, že po zimě sám uvidíš, co bude nelepší, Arryne,“ usmála se na vlka vřele, doufajíce, že se ve smečce budou ještě dlouho potkávat. Jeho společnost jí byla nadmíru příjemná a cestování, které spolu doposud plánovali, ji už nyní těšilo. Přestože nebyl převelice veselá kupa (což při pohledu na jeho minulost vlastně i chápala), jeho inteligence a pozoruhodné názory byly něco, o čem chtěla ještě nějaký ten čas slyšet - preferovaně navždycky. "Drž si vlky tobě pochuti po boku," říkával tatínek ... Jak jí ten chyběl! „Přijde mi, že se příliš podceňujete, kolego. Ve smečkách jsou samci přece jen nepatrně vítanější, ačkoliv si to nikdo nikdy nedovolí říct nahlas,“ drcla mu do ramene jemně čumákem, nepříliš dlouho mu tak zasahujíce do osobní zóny, než se s obrazem sebe a Arryna po jejím boku úsměvně odtáhla.
Však nebyl čas smutnit - na souhlasnou pokývla následným Arrynovým slovům, které byly časované Dantemu, zatímco se rozhlédla po venkovní situaci: a že to byla věru podívaná! Jen nepatrně sebou ucukla, nelibá vůči počasí, načež pohledem sklouzla k šedému vlku. Věnovala mu poslední úsměv, než se odebral pryč - to se otočila na svého dosavadního společníka a hlavou pokynula cestou ven. Třikrát hurá z výletu, už jsme tu, už jsme tu ...
„Pojďme. Kudyže se máme vydat?“ promluvila zvýšeně na vlka, protože se už-už vydávala pryč. „V takovémhle nečase asi na alfu se zmoklým kožichem převelice dobrý dojem neuděláme - poběž!“ zasmála se nad jejich nešťastnou situací, aby jim oběma dodržela pozitivní nadhled a rychle se snažila dostat k místu, které jim Dante popsal. „Snad nás tam neobviní z krádeže!“ vyhrkla nad zajícem, kterého nesli - snad by mohli říci, že to byla jejich zásluha ... ale ne, takovou sprostou věc by šedému, kterým jim prokázal laskavost, neměli provést! No a tak se ...
>> Úkryt Alatey
„Dante, tedy,“ pousmála se s jménem šedavého na jazyku, zaujata tím, kýmže má onen neznámý být. Ctěný člen smečky, ach tak. Potěšilo ji, že se jim podařilo to, k čemu se snažili celou dobu dostat: narazit na smečku, která by jim před zimou mohla poskytnout úkryt. Osobně měla v plánu v ní zůstat a ponechat hledání cesty domů jako jakýsi vedlejší plán - dobře si ale uvědomovala, že Arryn měl plány poněkud prohozeny, a tak očekávala, že ty její vlastní by se mohly měnit dle toho, jestli bude pozvána k následnému vandrování po tomto místě.
„Věřím, že vaše alfa neví, co se ji chystá udeřit!“ pronesla sebevědomě a optimisticky směrem k stříbrnému vlku, na pyscích veliký úsměv. „Však oba dva jistě obstojíme. No a kdybychom nevypadali dost schopně, jistě přijdeme na něco, čím se teprve předvedeme,“ pohodila ku konci svých rozmluv ocasem, s pobavením s hlase se dívaje po obou samcích. Bylo jí to příjemnější, než tehdy s Taniou - oba dva vlci se zdáli být na úrovni, a taková společnost se jí zamlouvala. „O předvádění- musíš mi povědět, proč jsi přišel tak unavený, kolego,“ optala se tlumeně Arryna, zkoumavě ho změřila pohledem. Odkud přišel - kudy kráčel?
Jestlipak je zbytek smečky také tak zdvořilý a pohledný? Hlavně žádné předsudky a s dobrotou na srdéčku, ať ti nikdo nic nevyčte, pomyslila si, zatímco jim naslouchala. Člen smečky - Dante, pozívaje jej dovnitř ... Pozoruhodné. Věnovala mu úsměv, beroucí si kousek zajíce, jen co započal mluvit: dbala na to, aby první polkla, než otevřela tlamu. „Má domovina je pravým opakem země Arryna, to je pravda. Příroda byla zaplněna převážně vodními toky, nikoliv horami - naše údolí jimi avšak bylo obehnáno,“ vysvětlila, bloudíce k tématu, které by jej vzhledem k očividné pozici mohlo zajímat více, „byli jsme velmi spjati s okolní přírodou a mír s našim okolím nám byl svatým zákonem, jehož porušení bylo považováno za, jak to říci, velezradu.“ Však mládí? Nevyrůstala tam-... A dobře bylo! Ještě byla umřela, jako mnoho jiných vlčat.
Danteho plán jí zněl nanejvýš mile - pokynula mu a znovu se sehnula k zajíci, načež jej tlapkou lehce posunula k ryšákovi, který se nezdál být příliš hladový, „Tak jsme to přece jen dokázali. To by Tania zírala,“ uškrnula se s nepatrným posměchem: té na těch jejích pouštích muselo být dobře. Došly tam vůbec ony bouře? To, co slyšela venku, bylo víc než odstrašující. Na zablácenou srst vlka nic nenamítala - více ji překvapovala rychlost, se kterou se vlk zdál navrátit. To bude dobrý lovec. Takže konkurence? Pobaveně se nad tím usmála, nechávaje Danteho, aby vedl jejich následující cestu - sama samozřejmě nemohla opomenout zajíce, zda-li jej tedy nevzal sám Arryn. „Pojďme,“ potvrdila. Kudy-kam, myšáku?
>> Hraniční hory
... Měli překvapivě milé štěstí na to, že se stihli schovat, jen co bouřka udeřila. Na Arrynovy slova neměla sebemenší důvod něco namítat, protože byla unavená a za tak silného působení počasí rozhodně nemělo smysl plahočit se dalšími hory (a možná doufala, že . Ještě to tak, dostat se tam, kde jim není konce - pomyslela si naposled, než jí víčka ztěžkla a ona se tak vydala do říše snů.
Hlavou se jí promítalo ledaco, sny se míjely jeden za druhým, jak dlouze oddychovala - v jednom z nich se například znovu proháněla se svými bratranci (nebo bratrancem? Vždy si myslela, že se jí z nich dvojí zrak, fuj, kdo to kdy vymyslel, vypadat úplně stejně!), v jiném zase po hlavě skočila do lesní studánky a opět měla schopnost k vodě promlouvat. Spokojeně tak po boku hnědého vlka chrupkala - jen občasně popostrčila ocasem, nevědomky se k Arrynovi přitulila nevhodně blízko, což by si nepochybně vyčítala, kdyby byla vzhůru.
Hanka se jala probudit právě ve chvíli, co bylo zmíněno ono čarovné společnice - neměla však potřebu otevírat oči, naslouchajíce tlumené konverzace dvou vlků a počasí, které zjevně naráželo o místní hory. Takže jsme někoho potkali - to je ale velmi výhodné! Přece jen v horách někdo pobývá. Anebo to byl další poutník, co by raději poušť? Ospale otevřela zelenkavé oči, kterýma ihned spočinula na jejich novém kolegovi - a to tedy Dantem, který se zdál vést s Arrynem jakousi konverzaci. Napodruhé si povšimla zajíce a lhala by kdyby řekla, že na něj vůbec neměla chuť. Lákavé, lákavé ... byl snad na lovu? Nebo to přitáhl šedavý a zapomněl naň? Možná, že tohle místo patřilo právě jemu a on nyní vyčkává ... na její probuzení. Ajajaj.
Lehce se odsunula od hnědavého společníka, na nějž se během snění nepatrně nasáčkovala. „Zdravím,“ vyřkla ve vhodné chvíli, kdy se oba samci na moment odmlčeli, neb jí bylo hloupým skákat do řeči - oba je obdařila přívětivým, rozespalým úsměvem. „Vidím, že máme společnost, Arryne,“ poukázala na očividné, „těší mě; Hanka,“ ale to se již jistě kolega zmínil, „a vy budete...?“
<< Temný les přes Nížinu hojnosti
... se jí do čumáku dostalo dost nedalekých pachů: a to dokonce čerstvých? Podívala se po Arrynovi, zda-li pak tomu sám rozumí lépe, než ona - či zda není jedinou, která má případné bludy. Bylo snad možné, že se jakýsi sen vlka přece jen vydařil a oni jsou na pokraji toho poznat novou smečku, domov, ve kterém přečkají tak dlouho, až najdou od bohů řádný návod na cestu pryč?
„Myslím, že protentokrát máme opravdu veliké štěstí,“ prohodila mimoděk, ačkoliv si uvědomovala, že hnědavý vlk po jejím boku tuto informaci nepochybně již dávno věděl.
Snad to bylo oblaky, že vše bylo zahaleno do určité tmy - nakonec se s přicházející bouřkou nedalo očekávat nic jiného. Přepadla ji náhlá únava z veškerého jejich cestování: tichounce, tlumeně zívla. už-už se deroucí skrze cestu po horách kupředu.
„Třeba nás bohové viděli a rozhodli se nám dělat radost,“ usmála se zlehounka, líbíce se představě, že tomu tak doopravdy bylo. Kdo by se kdy neslunil v pozornosti od samotných bohů?
>> Alatey
<< Les u mostu přes Most
... Projít tím ohavným mostem byla její smrt! Srst na zátylku se jí ježila tak nepříjemně, jen co pomyslela na to, že tohle by mohl být Arrynův konec. Jak se oháněl s tím, že ti bude zachraňovat život a nakonec to sám vidí! Co se mu proboha stalo? Možná, že ho zřídila nějaká magická moc ... starostlivě jej naposledy projela pohledem, pokyvujíce hlavou. Pokud chtěl onu Vločku najít, budiž - nechť je neznámá jejich prioritou! „Není místo na omluvy, Arryne. Pokud to budeš potřebovat, opři se o mě. Naše cesta bude ještě dlouhá,“ navrhla mu jen, předpokládající, že měli naspěch - a ještě tak dbát na jeho stav.
„Vločku nepochybně brzy nalezneme, pokud vás nešálí čumák,“ pousmála se nad tím a byla by do něj drcla, jak se u kolegů zjevně patří, aby jej na jejich cestě podpořila. Po tom, co si pořádně prohlédla jeho stav, se avšak obávala, zda-li by se jí nesesypal jako písečné duny - a to přímo před očima. „A to i onu smečku. Však pokud na cestě nalezneme vhodné místo-...“ ... jenže bouřka smyje její pach. Jaká to zapeklitá situace!
„Myslím, že to v dálce budou hory. A nepochybně také začátek pořádné bouřky,“ uškrnula se zlehnounka, povolující v jejich tempu tak, aby jim oběma zbyla nějaká energie na výstup do hor. A jakýpak bůh jí to věšel bulíky na nos, když ...
>> Hraniční pohoří přes Nížinu hojnosti
<< Na Vyhlídce
... že se zanedlouho ocitli v lese, který měl snad působit jako nějaká předehra předtím, než se vydají štrekat se po horách. Vůbec jí to nevadilo: ač by rozhodně uvítala přítomnost nějakého jezera, nebo dokonce i moře, s nově nabytou magií země jí ani v tom lese zas tak špatně nebylo. Bylo to uklidňující - což se vzhledem k hromobití jen těžko dalo říct. „Rozumím,“ vyřkla stroze, jako pouhopouhou formalitu.
„Ó ano, vodopády!“ zasnila se, jen co to Arryn zmínil. „Jezera se tam ve sluečním i měsíčním svitu třpytila výrazněji, než kterákoliv hvězda a ohlušující zvuky vodopádů vždy namohly hrdlo, protože jeden musel na toho druhého křičet,“ zachichotala se té hezké vzpomínce - všechno jí to do jednoho chybělo. Nikdy si neuvědomovala, jak moc jí bude na takových místech záležet: jenže jak to jeden neviděl hned, co se vzbudil, bylo na tom něco nepříjemně kousavého.
Pobaveně se nad jeho představou zasmála, uznávající, že by to bylo opravdu úžasné. „Jen aby všechny tyhle krásy nebyly jedovaté. Některé organismy by magii neměly být vystavovány,“ zavrtěla nepatrně hlavou, energicky pátrající po tom, kudy kam.
To už se od ní ale Arryn odpojoval - a nechal Hance v hlavě pořádného brouka. Proč si je sem božstva vlastně pozvali, a co bylo jejich cílem? Měla zdlouhavě náročné téma, kterým se kousek po kousku prodírala: skoro by byla zapomněla na to, že tu na vlka čeká, jak se tak procházela a snažila souznít s místní přírodou a bohy, kteří by se přece jen mohli ukrývat v lesích a skaliskách.
Smrákalo se k večeru: déšť byl již patrný ve vzduchu. To už se k ní znovu připojil Arryn, kterého jen povzbudivě popohnala, už-už ...
>>
<< Severní hory
... přemítající nad tím nejhorším. Však vždy musíš s úsměvem tasit proti nepříteli. Vesele proto zakmitala špičkou ocasu ve vzduchu, nesnažící si dávat převeliký pozor ohledně toho, kam šlape. Hory byly majestátní a skutečně nebezpečné - jenže také němé a kultuře Hanky poměrně odstrčené. Neznala, jak to chodí: a pud sebezáchovy taky neměla nejhlasitější. No jo, a kdo tě pak jako placku bude sbírat z nějakého srázu? Arryn, přece! „Uvidíš, ani si od toho všeho neodpočineme. Je to poprvé, co tak moc cestuješ, anebo jsi ve své domovině měl občas čas na takové toulky?“ optala se jej se zájmem, nevědíc, na čem nakonec je. Ona sama si na velké cesty pamatuje snad jen tehdy, když se poprvé s maminkou snažili dostat zpět do jejího domova - však jí téže byla neznámo proč osudnou.
„Nepochybně dvakrát tak,“ pokývla mu hlavou, zvědavě nakukující do dáli tam, kde ji vlk navedl. Copak se asi skrývalo právě tam? Třeba krvežíznivé horské kozy, co vás první hezky stáhnou z kůže, než- ale dost už s tím dětským blábolem! A vůbec: zrovna takové kozy zněly jako fajn svačinka, kterou by nynní Hanka rozhodně nepohrdla.
„Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla úkryt jenom pro sebe, protože jsme spávali všichni pospolu. Jeden tam neměl kus soukromí ... no teď si ale říkám, že by mi vůbec nevadilo, kdybych něco takového měla,“ pousmála se nad tím s nepatrným steskem, který ke ztrátě rodiny už asi holt patří - visíce Arrynovi v patách.
Vyhlídka, na kterou se dostali, byla osvěžující, ale zároveň jim oběma blíže nastínila to, co se k nim hrne. Hromobití bylo slyšet na hony daleko a podívaná, která se před nimi rozprostírala, též byla k popukání - jakoby se někdo nahněval ... přestože vysvětlení bylo lehké: příliš dlouho bylo dusno. „Jen jestli tohle nebude naše smrt, ta magie všude naokolo,“ zadumala nahlas, načež zavrtěla hlavou a vydala se dále, pořádně ani nevědíce, kudy kam. Snad i proto se stalo, že ...
>> Les u Mostu
<< Němé údolí
... horám, které rozhodně nevypadaly bezpečně. Jenže kdejaká hora kdy vypadala udělána k tomu, aby po ní někdo přecházel? V tom bylo to kouzlo - byly jako zakázané ovoce, jehož se neměl nikdo dotknout a přesto byly tak klíčové k tomu, aby se jeden dostal z jednoho konce na druhý. „Každý život mnohé stojí, Arryne,“ usmála se na něj, „tak když teď ty budeš opatrovat ten můj, to zase dám já pozor na ten tvůj.“ A žádné odmlouvání! Jak jinak by se totiž dostali k tomu, že by Hanka měla s kým cestovat, že? Nemínila o svého kolegu přijít tak rychle, jak ho nabyla.
„Stáří je jen výmysl hlavy!“ odporovala mu s veselím vepsaným ve tváři, pomalu vystupující naokolo hor, které se na místním severu nacházely. Bylo slyšet na několik hromů a občas jeden mohl z výšky zahlédnout blesky - jenže déšť nikde. Na jednu stranu jí přišlo milé, ne-li jako boží úkaz, že se nerozpršelo při jejich výstupu do chladivých hor. Zdálo se, že na jejich vrších se zdržel sníh - což ji lehce překvapilo. „Nudu s tebou rozhodně nezažívám, to se nech slyšet. A pochybuji, že ji na našich dalších toulkách vůbec zažiju,“ vyřkla, co už se po hnědavém vlkovi poohlédla.
Že co přinesou luny, to teda! Jen co se mé tlapky dostanou k mé původní magii, naučím tě toho tolik, až tě hlava bude bolet. „Nic necítím,“ konstatovala na jejich cestě skrze tohle místo: trošku rozmrzelá, no stále s jakousi obdobou pousmátí. „Asi budeme muset své štěstí najít na jiné hoře,“ konstatovala s lehkým pokrčením ramen - přibližující se bouřka ji avšak nenechávala klidnou. Nebylo moudré se za bouře pohybovat a nemít žádný úkryt nad hlavou: a to, jak se déšť zjevně opozdil, neznačilo nic dobrého. „To počasí je horší a horší,“ posteskla si jen, už-už ...
>> Na Vyhlídce
<< Ostříží zrak
... konečně zacítila vodu! Jenže to nebylo jen tak; stačilo podívat se na oblohu, přes kterou přelétali černaví beránci, a hned jednomu nabylo moudrosti, proč tomu tak bylo. „Podívej, Arryne, přece se nám povedlo!“ švihla nad tím překvapením radostně ocasem, žíznivá více, než samotné pouště. To je mi ale povedená náhoda. Nemá to třeba tak na svědomí nějaká magická příhoda? pomyslila si - nakonec to bylo ale obyčejné jezero, které mohlo být ledakde.
„Děláš si starosti stále jen o mě, ale nezapomínej na sebe! Já cestování zažila až-až, nemusíš se o mě bát,“ usmála se na něj a přestože jí to bylo nepatrně nemilé, též ji těšilo, že vlk dbal na její zdraví (ba i více, než ona sama). Tedy, pokud se "cestování" dá nazývat "poslouchala o výpravách ostatních", zamyslila se s potuleným úškrnem, nemaje vůbec v plánu tohle Arrynovi zmiňovat. Aťsi bylo dávat na sebe pozor více důležité, když jeden na takové věci dbal až příliš, přestával si všímat těch krás naokolo - a to Hanka neměla v plánu podnikat. „Pak se tedy můžeme nazývat oficiálními spolucestovateli. Těší mě, kolego,“ brouka mimoděk s veselou tváří: ráda za to, že své první kroky skrze tuto krajinu mohla sdílet s někým, jako byl on. Kam nás asi severní vítr odvane?
Více než ráda přistoupila k jezeru, aby se z něj mohla napít - horko už nebylo, ale to příšerné dusno, které bylo nyní víceméně nahrazeno, umělo pořádně vysušit hrdlo! „To by mě osobně nenapadlo. Občas je uvolňující hrát jejich hru a tvářit se u toho značně důležitě,“ kterého ukecaného vlka totižto kdy napadlo nenechat se lapit do hádky? Ačkoliv nebyla konfliktní typ, někoho štípnout, či pošťouchnout rozhodně nebylo na škodu - jak najednou bývalo na světě krásně, když jste měli za ocasem zuřící fúrii!
„Smečka je nutná, to vskutku. Třeba se nám poštěstí a nějaké společenství najdeme ještě dnes,“ pronesla vcelku optimisticky, věřící jen v to nejlepší. Nebylo nad čím váhat: proč taky? Ze smečky se vždy dalo na jaro odejít. Zvědavě zacvakala ušima, po tváři tančící radostný úsměv: „No to si piš, že tomu dáš šanci! I maličkou, nejmenší, však až to zkusíš, nebudeš chtít přestat!“ ovšemže z toho měla radost; zjevně mnohem větší, než samotný Arryn. „Vůbec to není na škodu, taková magie. Nemusíš si tím pomáhat, ale občas si pohrát dokáže pořádně uvolnit a zrelaxovat,“ dodala hned nato, oháňkou s veselím pohupující - vyčkala, než se její kolega také pořádně napije na následnou cestu, a už-už jí to táhlo směrem k ... „Podívej, hory!“
>>Severní hory
<< Rokle
... s určitou radostí protáhla, jen co se jejích tlapek dotkla příjemně travnatá planina. Nebyla potěšena představou, že se vydávají napříč místem, které je na tak otevřeném prostranství: bohužel ale neznala žádné zadní vrátka, které by jim oběma jistojistě ulevili od přímého žáru slunce. Jejich průchod roklí se však zdál být o cosi teplejší a ač to zřejmě muselo být prachem a vyprahlostí onoho místa, uznala, že se jí hned začalo cosi lépe dýchat - na nebi se objevovaly první náznaky rozhněvaných mraků. Jakoby i nebe mělo dost toho tepla, pomyslela si s lehkým úsměvem.
„To mi zní jako dobrý plán,“ pokývla mu, chviličku přemýšlející, zda-li by se k němu přidala (a jestli by jí takovou věc vůbec povolil). „Ostatně, kdybys potřeboval nějakou společnost ...“ začala, z určité slušnosti avšak nedokončila. Bylo to na něm: Hanka tu tak či tak neměla nic, co by ji drželo někde vysedávat.
„Vlčí společnost je mi vždy milá, pokud není trhnutá jako .. inu, někdo,“ Taková Tania, pomyslela si s nepatrným posměchem nad černavou vlčicí, která si jistojistě někde uhání smrt na písčitých planinách, „ale obávám se, kolik toho místní ostrovy vydrží. Potrava a místo pro život, toho nebude nekonečně mnoho,“ zakroutila nad tím hlavou, téměř zklamaná silami, které je zde dostaly. „Ó, třeba se skrývají v horách! I proto jsme nenarazili na pach žádné ze smeček,“ popichovala jej s přátelsky naladěným tónem, věnujíce mu radostně hravý úsměv - do světa jen se vším veselím!
„Už abychom našli tu vodu. Nebo bys mohl nějakou ze země sám vytáhnout, ať se učíš!“ navrhla, pociťujíce značné sucho v krku. Celého dne se jí dostalo jen slané, mořské vody, které ještě vynadala! No, zas to nedramatizuj. „Pojďme tudy,“ pokývla nakonec čumákem náhodným směrem, zvědava, co je potká tu. A jak šťastná byla, když ...
>> Němé údolí
„Možná to je jedna z maličkostí, kterou má na svědomí magie,“ zadumala nahlas nad ohavným počasím, které nad nimi uzavřelo své spáry a nepatrně si povzdechla. Bylo tu skutečně ohavně a co se nacházeli v mrtvolné Rokli, bylo Hance o to hůře. Hlavně co nejdřív pryč, někam do podzemí, nebo třeba těch Arrynových hor, pomyslela, nacházející v tom jakousi útěchu. Za chvíli - ne nyní, ale již brzy.
Jeho slova o poušti ji potěšily a nevědomky zkroutily pysky do posměšného úškrnu. Ó ano, na poušti se nyní musí Tania s tou svou tmavou srstí přímo rozpouštět. Však jí to taky patřilo, no ne? Měla z jejího možného neštěstí radost a dopovala se tak mentální energií, která ji na jejich cestě doprovázela.
„Zatím jsem zcela v pořádku,“ notovala, „no kdyby na mě přišly mdloby, budu dávat pozor na to, abych ti padala přímo do náruče,“ usmála se pobaveně, načež vzhlédla. Vycházeli z propasti; a Hanka už-už měla chuť otočit se na patě a přejít zpět k mlhavým pláním. „Kolik tu je probůh plání? Tolik prostoru, až příliš prostoru. Děsím se představy, kolik vlků tu nakonec bude žít ... co je moc, to je moc,“ zakroutila nad tím hlavou, ačkoliv byla pravda, že mnoho čerstvých pachů nepochytila: nejméně se na to nesoustředila. Zvědava, co je potká tentokrát, se ...
>> Ostříží zrak
Již mu pouze pokynula na srozuměno hlavou. To by bylo, kdyby se tu narodili také oni ... kolik generací tohle místo už zažilo? Se zamyšlením se vrátila zpět ke svému domovu, kde věkové kategorie značně silně skákaly. Občas jedněch bylo moc a druhých málo; no a jindy se stalo, že bylo málo všech. Vlčata, co přežila, se často vydávala na cesty, aby si našli své vlastní rodiny, protože bylo velmi lehké zapadnout do koloběhu života, který uskupení vedlo - bylo značně těžkým vyčnívat a o originalitu charakteru jen stěží kdekdo zakopl, vzhledem k tomu, že většina, ne-li všichni, soustřeďovali svou energii právě do okolní přírody. No, alespoň se nikdo nehádal o to, kdo je lepší a horší. Teda až na ty soutěže ... ale to taky bylo jen v tom nejlepším duchu a s dobrým záměrem!
„Pravda tomu,“ usmála se zlehka, „ač je to stále poněkud ... podezřelé. Místní bohové nám poskytnou magii, místa, která k našim srdcím provolávají vzpomínky domova ... to je mi poněkud pozoruhodná idylka. Kde je to špatné? Co je to negativní, co tyto ostrovy na oplátku za tento luxus potřebují?“ možná naše duše, naši moc. Pokud jsou ostrovy magické, magii odněkud musejí čerpat; tak, jako bohové. Jsou snad nějakými obětními beránky, co platí svůj dluh přepychu právě tím, co se skrývá uvnitř tělesné schránky? Přinutila se však pomyslit na něco veselejšího - ne, nemá cenu hledat to špatné, když sama ví, že jednou se to ukáže. Byly snad místní horka tím nepříjemným? Arryn věřil tomu, že jednou přijde zima, a tak možná ani toto nebylo tím "zlem", co dřímalo uvnitř těchto ostrovů.
„Vsutku,“ pokývla mu na oboje následné věty, než s myšlenou švihla ocasem, neštěstím tím nevědomky otírajíce svou oháňku o jeho bok. „Měl bys zájem ulovit si nějakou tu smečku hned po tom, co se ochladí, anebo myslíš, že čím dříve, tím lépe?“ optala se jej následně, chtějíce vědět, jestli je mu milejší připravenost, nebo osobní pohodlí. Za velkého horka ... Má cenu s takovým počasím do hor?
„Takže vlkům se v této krajině na vlčata zjevně musí dařit, což je vzhledem k magii vlastně očekávané. Zdali jsou její rodiče původní obyvatelé tohoto místa ...? Nebo jsou uvězněni tak dlouho, že už stihli i smečku a děti,“ podivila se nad tím, nepatrně zhrozena skutečností, že vlci tu stárli a žili tak, jakoby se nic nedělo. Značně to zúžilo její naděje ohledně úprku z tohoto místa - na druhou stranu bylo milým vidět, že někomu se tyto ostrovy staly domovem, který by nikde jinde na světě zřejmě nenašli. Najít si zde lásku, vychovat děti ... to jí přišlo sic hezké, byla to idylka, o které nevěděla, co si myslet. „Nikdy neříkej nikdy, říkávala moje matka,“ uškrnula se nad následnými slovy Arryna, byť mu s úsměvem pokývla. Vskutku se nezdálo, že by se zde schylovalo k něčemu špatnému - nejméně z jejich dosavadních cest a toho, co zde hnědý zažil předtím, než se potkali.
„Možná zavírají své oči a ukazují na náhodné nešťastníky. Ač ... ačkoliv věřím, že některým to musí být jako vysvobození a nová naděje pro život,“ naťukla, neměla avšak v plánu zmínit přímo Arrynovo jméno. Jeho loajalita k vlastnímu domovu byla silná a Hanka nebyla na místě, v němž by se mohla v jeho životě jakkoliv rýpat; ani by si to tak nepřála. „Možná vyvažují poměry těch, kteří to berou jako neštěstí a těch, kteří se z toho naopak těší. Ostatně, pro bohy jsme jen čísla v masech, nepochybuji,“ naklonila nad tím zlehka hlavu, ponořena do myšlenky, než-li se opět rozhlédla. Nechutné. Co se tu asi stalo, že je tu takové sucho? Existuje víc takových míst? Pokud je zde magie, proč se vlci nespojili, aby toto místo znovu oživili? Věděla, že na to byla potřeba mnoha vlků: taková smečka by to však dozajista zvládla! Udělat si místo hezčí pro život, no kdo by do toho nešel?
Úsměv mu opětovala, ráda za to, že jí s jejími monology nepeskoval. Však i kdyby ano, nu co: ne každý dokázal pozornost udržet dostatečně dlouho na to, aby mu Hanka mohla sdělit vše, co se jí honilo hlavou. „Těžké je to pro nás oba. Vidíš, jeden druhého můžeme podržet,“ zasmála se zlehka, než mu dobrotivě pokynula.
„Zima, málem bych zapomněla,“ posteskla si popodnos, „to u nás doma už se pomalu musejí chystat s přípravami, jéminkote, to jim tam budu asi chybět,“ pousmála se posmutněle, byť jakousi přestávku od svých loveckých povinností by si mohla náramně užít. „třeba nějakou najdeme po našich toulkách. Až nabude lepšího počasí, mohli bychom se podívat do hor- ostatně tam většinou bývá lépe, když jeden ví, kudy kam,“ zamyslela se nahlas, nechtěla avšak Arryna nutit do toho, aby s ní stále trávil společnost. Museli poznávat nové vlky, rozvíjet své znalosti: a jednou si je ba vyměňovat. „I když těžko říct, zda se tam nějaké z místních smeček zdržují. Hory bývají značně nebezpečným místem a kdoví, která alfa by chtěla své následovatele vystavit takovéto věci,“ vyřkla po krátké odmlce. Kolik smeček tu bylo, jaké měly politické zaměření? Našlo by se s přicházející změnou ročního období místo pro dva - nebo snad jen jednoho? Poočku zkoumala, jakou reakci bude mít nad jejím návrhem Arryn, který se zdál být ve své představě horské smečky sebejistý. Možná, že nějakou už zná. „Nepochybuji, že přinejhorším můžeme Taniu vyhledat. Jistě by sama založila na poušti nějaké společenství nadšenců podobných její nátuře,“ uškrnula se, ač lehce zlomyslně, nad vzpomínkou vlčice. Kde jí teď asi byl konec, takhle z rána? Třeba dospávala to, co s Arrynem přes noc napovídali.
<< Nejvyšší hora
... nakonec nebylo naškodu zapátrat, zda-li by se k této věci nemohla dostat i ona. Nešlo jí tak o to ovládat dva elementy, jako získat zpět vodu: ono když vlk jednou téměř odnepaměti ovládá jednu a tu samou věc, je pro něj zjevně nepříjemným o ni přijít, ba se i školit jiné. Však není to milé, dostat novou šanci od bohů? Naučit se něčemu, co je těm nejmocnějším nejblíže, čím jsou? Odpovědi neznala - i proto se zaměřila raději na Arrynovy slova, aby se jimi mohla rozptýlit.
Rozzářeně se na něj usmála - pokud před chvílí měla o vlku nějaké pochybnosti, rozplynuly se tak, jako ještě nedávné šeravo. „To je od tebe velmi ušlechtilé a nadmíru milé, Arryne,“ pokynula mu, nijak se nebránící krátce trvajícímu zavrtění ocasem, „budu s tvou ochranou počítat tak, jako ty můžeš počítat s mou. Ó áno, bok po boku,“ zasmála se tomu krátce, potěšena tím, že v hnědavém něco takového mohla vidět. Vždy bylo dobré mít ať už u sebe, či někde ve skulině vlastní paměti někoho, na toho se jeden nebál obrátit.
„To by bylo vskutku skvělé, ačkoliv se obávám, že mnoho z vlků jsou jako my - noví, ostrovy neotrkaní,“ zadumala. Jak jinak? Zatím jsem potkala jen vlky, kteří měli takový osud, jako já; a to také raný, zdá se. „Možná zde bohové shromažďují vlky pro nějakou velkolepou událost,“ vyřkla s otázkou v hlase, přestože věděla, že v okolí a nejbližší době zřejmě nenajdou žádného z bohů, který by jim mohl odpovědět. Jaká to smůla!
Rozhlédla se po místní propasti, na jejíž začátku se nyní objevili - už teď mohla cítit, že tu bylo pořádné horko, ne-li větší, než to, které potkali při sestupu z oné vysoké hory. No fuj, nakrčila nepatrně čumák, však neřekla ani slovo: cestovatel si žel nemohl vybírat, a tak to raději chtěla mít co nejdříve za sebou. Vadilo jí to, že tu nenašla ani mnoho zeleně - jakoby ji nepřítomnost přírody až .. děsila. Byly tyhle pocity součást její magie? Těžko říct, možná si to jen vsugerovala. „Mrtvo,“ konstatovala jen nevědomky, než-li se vrhla na odpověď Arrynovi: „Dala bych za to všechno na světě. V naší zemi jsem mohla k vodě promlouvat, měla jsem tak společnost na každém kroku-... i proto by byl jeden z mých plánu dostat své tlapky na element vody, nebo se přidat ke smečce, abych okolo sebe někoho měla, ať už jako plnohodnotnou společnost, nebo třeba zvuk do pozadí. Nebo obojí? Těžko říci. Sama být ovšem nechci, není mi to přirozené,“ pousmála se na vlka, nacházející pohled na něj mnohem lepší, než na vyschlou rokli. „Vyhledat bohy a zeptat se jich ... plánů by se našlo hodně, však těžko říct, kolik jich zvládnu uskutečnit. Máš i ty nějaké vize do budoucnosti na těchto ostrovech?“ optala se jej ze slušnosti, ačkoliv očekávala, že nějakou tu odpověď už dávno Arryn spřádal.
Na srozuměno mu pokývala hlavou, zdajíce se, že mysleli na podobnou věc. Ještě nikdy se na tak úmorně dlouhou dobu neobjevila od rodiny, a tak i přes očividnou pošetilost této myšlenky doufala, že by se domů mohla dostat třeba i zítra. „Je potřeba počítat s tím nejhorším, ale myslím, že nakonec by ti trocha klidu v této krajině mohla přinést jen dobrou sklizeň,“ vyřkla se zamyšleným tónem, než se na Arryna letmo - v jakési podpoře-, pousmála. Osobně by se rozhodně nechtěla vracet do míst, kde žil: na druhou stranu rozuměla, že pokud tam měl životní lásku, či jak očividně vyzařoval jeho postoj a mluva, vysoké postavení. Takové by i ona oželela. Práce na tom musí být víc než dost, a ta viditelnost .. radši se tak držet u země, kdy ji všichni budou peskovat z očí do očí, než za zády!
„Musí to však vypadat k popukání,“ uškrnula se přátelsky, „však více povídaček jsme snad ani neměli. Nebyla to smečka jako spíše rodinná skupina, čili pokud se někomu zachtělo do světa, tak byl za řádných ceremonií vyprovozen, aby se mu nic špatného nestalo. Vlastně doufám, že bez požehnání mé rodiny neskončím na tomto místě špatně,“ trklo ji, že bez sebemenšího rozloučení zmizela: však to zjevně k tomuto ostrovu již patřilo. Brát vlky tak, jak se zachtělo, bez sebemenší lítosti či ohledu na minulé životy ... "Minulé," no fuj. Přítomnost to není, ale zas tak daleko, aby z toho byla minulost-! To tedy ne.
Se střihnutím uší se zaposlouchala do Arrynova vlastního monologu, zhrozena i fascinována tím, co jí vlastně povídal. „Probůh,“ ujelo jí neslušně nakonec, s povzdechem kroutící hlavou nad jeho pousmátím. Až se jí z toho ježila srst! „Na takové místo bych se vrátit nechtěla- to už bych raději našla způsob, jak svou rodinu dostat na toto místo,“ vyřkla s neskrývaným obdivem vůči loajalitě, kterou se hnědavý vlk zdál oplývat. Nebylo pochyb proč; pokud k tomu byl veden již od narození ...
„Takovým hrůzám bych děti nikdy nevystavila, aťsi je to sebelepší opatření,“ usmyslela si jen, ač děti neměla zas tak v oblibě. „To už bych vlastně děti vůbec zakázala, pokud tohle měl být život, kterým jste je chtěli vést. Tedy, život, omluv mne- přežívání,“ pomyslela si jen. Přestože Arryna nechtěla urazit, tohle jí nešlo na rozum - kdo by ve své čisté hlavě jen chtěl přivést na takovou zkázu, co si říkala svět, vlastní děti - někoho tak nevinného, kterému by rodič měl přát jen to nejlepší? Ač si uvědomovala, že z logického směru to bylo poměrně rozumné, nebyla s to se s tímto smířit.
„Žel to tak vypadá. Doufám, že brzy bude lépe- takové počasí jsme doma měli jen tehdy, když se schylovalo k nějaké pohromě,“ povzdychla si s drobounkým úsměvem, otáčeje se tak, aby se mohla vydat níže. Východ slunce jim tak utekl rychle: jitro avšak ještě nekončilo. „Třeba můžeš zkusit přijít na to, jak zde ovládnout svou magii,“ navrhla jen, ve tváři vepsána radost - voda, voda, voda! Jak moc dětinské by bylo, kdyby k ní zkusila znovu promluvit? Arryn přece jen tvrdil, že zde může jeden ovládnout více magií, a tak ...
>> Rokle