Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno, co se dělo pod jejich dvojící, nejednou uteklo Hančině pozornosti - přestože měla zraky cvičeného smečkového lovce, brázdit nebesa v téhle výšce jednoho uvrhlo do prazvláštních nevýhod, nad kterou nikdy nemusela přemýšlet. Kdyby se tak dalo jít po pachu našich nezvaných hostů, zachytit alespoň jedinou stopu ve starém sněhu- Je však možné, aby svému oři nakázala sletět níž? Vítr pod námi se musí honit jako o život a určitě by mohlo jít také o ten náš. Možná kdybychom ale-
Očividně nebyli jediní, kterým brzičko mohlo jít o život.
S překvapením vepsaným do každého koutku její tváře pohlédla dolů víc, než by se slušelo (těžko si svůj omyl v téhle chvíli uvědomila - ale nebude je její zaváhání stát víc, než by chtěla?), čímž mohla Einara vyvést z rovnováhy a uvést je do věru nebezpečné situace. „Myslím si, že-“ odkašlala si, surový vzduch výšin kterak neléčící její neduhy a rázem se jí v šoku zadrhl dech, „-museli chytnout jednoho z našich. Možná Keiji, tam v bahně, nebo Taiclara?“ do hnědé teď nakonec byli oba dva. Ach, jak těžko se tyhle věci z takové výšky poznávaly, sec by vlčice ráda odvedla lepší práci!
Irbis přece nemohl bojovat s větrnými mlýny, že?
Hanka vyjekla čirým šokem, proťata skrz naskrz náhlým strachem, když se jako jedno tělo hnula napříč oblohou v podobě padající hvězdy. Vytvoří na zemi obrovský kráter, co zabere přírodě léta opečovávat a zahrabávat? Nebo se z nich stane malé jezírko? Všechno bylo tak rychlé, možná příliš rychlé na to, abychom zabrzdili?! Aniž si to uvědomila, mohla na ně svým zvukem upozornit - jestli to však Keijimu přitížilo, nebo naopak pomohlo, to už leželo ve hvězdách.

Takhle svobodná se cítila naposledy snad léta dozadu, kdy ještě nebyla pražádným velkým členem smečky a její povinnosti se točily kolem občasného lovu - jako neposedná ptačí pírka, které padají z obrovských výšin a houpou u toho po vzduchu tak, až nejednoho vlka napadne, že je to jejich kluziště. (Hanka, samozřejmě, neměla v plánu polevit ve svém držení se a nešťastně padnout kamsi hluboko pod ně - smečka by se už beze mě obešla, každý post se dá nakonec nahradit někým novým, ale co má dcerka, můj muž!)
Otřásla se zimou, pociťující první nekomfort vlhkého bahna. Cítila se takhle Cinder, když ji- Ačkoliv byly stíny brzičko ty-tam a pod vlky se rozpínalo jí málo zmapované, zasněžené území, jezdkyně do svého oře jemně dloubla čumáčkem, pevně věříc, že si povšimne jejího pobídnutí, a tlapkou poukázala pod ně. Ale pochopíš mě, když mě neuslyšíš? Kdybys mi tak porozuměl na první dobrou!, steskla si, zatímco hlavu opatrně vytáčela tak, aby jí pohyblivé tečky na zemi nezmizely. Ale škoda práce, škoda sil - máchnutí křídel a byly pryč. Stíny, cožpak ty mají na vrcholcích hor nějakou skrýš? Není dne, kdy by se špic našeho domova nedotýkaly paprsky slunce. Určitě musí jít o magii místních ostrovů, jako když se tehdá vlci vydali k rozbitým krám na severu!
Dvojice se jako padající hvězda řezajíc atmosféru dále nesla nebeskou klenbou, až se Haničce začalo snad začínající nemocí, snad jiným tlakem, dýchat hůř. Nebylo však nic, co by za pocit vysoko v nebesích vyměnila - až jí nabylo smutno z toho, že se bude muset vrátit zpátky na zem.

Protože Einarovi nechtěla za žádných okolností ublížit (nemáme toho za posledních pár dní dost? Cožpak nestačí?), konala přesně dle jeho pokynů a dávala si pozor, aby nedělala příliš nadbytečných pohybů. Sedět na něčím hřbetě a vidět všechno takhle z výšky, to byla teprve novinka - pocit, nad kterým nikdy předtím nepřemýšlela! To takhle vidí každý druhý vlk každičký den? Ó, kéž by mi pár centimetrů vypůjčil, byť jen na jeden den! To by se jim všem pak jinak poslouchalo, kdybych měla takovou výšku. Očividně by mu ani těch pár centimetrů nechybělo!
Nechtěje, aby se při jejich letu nestalo žádné neštěstí, Hanka se pohybově nijak nerozvášnila a držela se Einara, aniž by se o píď hnula - zato její mysl, óch! Takhle to všechno vypadá jeho očima? Očima samotných ptáků? No jéje, kdybych se tak tenkrát vzbudila jako pták, nikoliv vlk-!, stýskala si v hlavě, sec její oči se zkušeností lovce měřily místa, kde tušila cizince, všechno by bylo tak jednoduché. Alespoň jednou roztáhnout vlastních křídel, pozbývaje tak těžkého srdéčka - nedržeje mne při zemi... Vrtkavé nutkání, aby se tlapkou natáhla po mracích nad jejich hlavami, zahnala s hanbou. Co by si o ní byl zrzavý alfa pomyslel? Snad jí kompenzací mělo být pohlazení větrem! Kéž bys věděl, jaké štěstí tě potkalo, Einare, posteskla si nakonec takřka sklíčeně, viděla tohle Cinder, když-
Očima zavadila o jakýsi podezřelý pohyb, který byl pryč tak rychle, jak se zjevil. Nějaký kozel, možná? Nebo... Nebo něco horšího?

// mně to dneska vůbec nemyslí, pardon :((

Cože se jí to ti dva snažili naznačit? Zamyšleně hledíce k nebesům, v Hance se vzedmul prazvláštní pocit, co se jako rozevírající poupě z kraje jara postupně probojovával skrz její ztuhlé tělo a probouzel ho. K nebesům, skoro jako takový ptáček, ústa jí přitom cukla v maličkém, takřka opominutelném úsměvu - jak dlouho na její tváři od pohřbu chyběl!, sýkorka. Těch v zimě létá po celičkém území nejvíce.
Po vzoru vedoucího jejich skupiny bez ceknutí splnila, co jim zadal - prvé si myslila, že její hnědavá srst nebude příliš výrazná, ale jen co se otočila po svých zádech, povšimla si prazvláštně bělavých... skvr? Bílá nemoc? Ach. Mohlo by to mít nějakou spojitost s tou magií? Ale vždyť já nejsem nemocná. Nebyly rozšířené, a jeden by je lehko přehlédl: Hančí na nich přesto ještě chvíli zůstala viset, než je tak jako zbytek těla skryla pod bahno. „Nekráčet nahlas,“ zavtipkovala, sec brzičko nato zavrtěla hlavou, „v horách je stopování těžší. Důležité by mělo být si vždycky najít ve svém okolí úkryt, který na naše tělo vrhne stín - kdyby se proti nám hnal rozhněvaný kozel, bylo by třeba předstírat zmizení.“ Bylo nanejvýš jasné, že musí počítat s tím, že jimi honěný tvor nebude dvakrát tak mírumilovný! Nechť nás chrání všechno ptactvo v okolí.
Na moment zraky spočinula na Keijim, kterému se jeho nově získaná role nezdála příliš zamlouvat. Kdyby tak ale zažil to neštěstí, co za potop se smečkou ona, věděl by, že je na tom ještě moc dobře! Ale dávat mu to za zlé, kam až bych to klesla? Nechávaje na svých pyscích nepatrný úsměv, vlčice do něj zlehka ve svém kroku drcla, než se už-už zvědavě dívala po Einarovi. „Jak bys chtěl, abych-?“

Potichu, ó ano, snad to jediné pro vlčici v tuhle chvíli působilo jako požehnání. Němě pozorovala sestup svého alfy a podobně mlčky očima prozkoumala skupinku, do jejíhož čela byla postavena. Nebyl tu jediný chloupek, co by neznala (ale dost dobře na to, aby některá ze skupinek nebyla dost zkušená?), sec o schopnostech některých vlků netušila do hloubky. Já a Taiclara budeme zjevně na podobné příčce, vždyť jsme také lovci. To pak nechává Stinu, průzkumnici, a Keijiho, hraničáře. A zbytek-? Od čumáku jí stoupla pára, jak zhluboka při příležitosti vydechla. „Dobře. Taiclara, Stina a Xander pod vedením Xandera,“ byl to vlk ze skupiny zjevně nejsilnější a ačkoliv byly jeho poznámky mířeny naprosto špatným směrem, zdálo se, že toho věděl dost, „Einar, já a Keiji pod vedením Keijiho,“ byl hraničář a elán do boje mu zjevně také kterak nepozbýval.
Magii nebude těžké nepoužívat, haha, ach, jak hořké. ...Byla její... magie... nemocná?...
Očima těkla po terénu horách, ku kterým se zrzavý alfa neustále povytáčel. Řekl nám všechno? Těžko říct, těžko říct. Hance se ve tváři mihl jakýsi otazník, snad nevyřčené, letmé pochybnosti. Očekávala, že byli na lovu - a jednomu se těžko loví něco, o čem nemá sebemenší ponětí! „Keiji, naše skupinka bude hlídat okolí a vědět o každém šustnutí. Pokud to situace bude vyžadovat, budeme ti, co dva vetřelce nasměrují tam, kde budeme mít všichni trochu výhody, třeba někde pod námi,“ hmkla stejně tlumeně, jako před chvílí právě Einar, „Xandere, tvá skupina bude cíleně tyto vetřelce hledat a v případě potřeb udeří jako první.“

Se zdvořilým pokývnutím nad každou získanou informací pokývla hlavou, ráda za účast, kterou každý vlk z její skupinky projevoval. Nakonec z toho bude ještě dobrý den, myslila si při jejich pozvolném tempu, určitě nás nepotká nic tak zlého, abychom se s tím nemohli vypořádat.
Stačilo na takovou věc pomyslet, a už-už si to zakřikla.
Hančin ocas se nepatrně zvedl v projevu nadřízenosti, kterou vůči vlkovi s hřívou zasloužile zastávala - nepochybně to byl signál varování, než se po něm podívala, jak se zezadu protlačuje až k ní s Taiclarou, lovcům smečky, a nemístně je poučuje o jejich vlastním řemesle. „Prosím?“ Pohlédla na Taiclaru, na níž byla jeho slova mířená. Nenaučil ji Vidar dost věcí - naprostých základů, jako byly stopy, predátoři hor a jejich fyziologie? Pevně věřila v umění svého kolegy v jeho povolání. Nateklo mu během povodní do uší? Neposlouchal tehdy, a neposlouchá ani teď - cožpak takový vlk zasluhuje povýšit? Ač nad tím prvé chtěla pokrčit rameny, jeho projev ji utvrdil v tom, že si s Einarem bude muset promluvit o tom, jakou budoucnost Xander ve smečce bude mít.
„Xandere,“ ozvala se hlasem, který pozbýval veškerých přátelských mezí a odstínu - kdo ji znal, ten musel být nepochybně zaskočen jeho bezbarvostí. Hanka měla po potopách dost všech, kteří jí dávali svým chováním najevo, že ji jako svou betu nerespektují - její jednání nebylo ovlivněno afektem, nýbrž delším pozorováním. „Uznávám, že by byl tvůj monológ nepochybně poučný pro vlky, kteří nemají v popisu práce o zvěři v horách vědět - snad bys měl zvážit jiné povolání,“ začala s vyrovnaným hlasem (a že se vůči němu snažila držet empatický přístup - umřela mu žena, jeho rodina byla zjevně v troskách a on chtěl mít alespoň někde určitý pocit kontroly. Ale ne tady, a ne teď.) „dle nařízení tvého alfy a tvé bety je tvé místo nicméně jinde - tak se, žádám tě, vrať tam, kde máš být.“ Sec tvrdá ve svých slovech, Hance se v obličeji mihlo pochopení - přestože se chtěl zapojovat do smečky, očividně nevěděl kdy a jak. Jak velký byl rozsah bolesti, kterou v sobě po úmrtí Cinder nesl?

<< Úkryt Alatey

Ještě po cestě se vlčice snažila rozmrkat hrstku ospalek, které jí v očích uvízly po nepříliš úspěšné snaze se vyspat. Nebyla dvakrát tak nadšená, že musí být ve společnosti druhých vlků - takových, kteří ji v krizovém období neměli tendence poslouchat -, ale snažila se udržovat svou mysl čistou a srdéčko nanejvýš optimistické. Všichni tu nakonec byli téměř dospělí a sami si museli dobře uvědomovat, jaké mohou mít jejich činy následky - a třeba, myslela si sobecky, až bude příležitost, zmíním se Einarovi a zeptám se ho, jak bych měla příště postupovat lépe. Nebyla to jenom jejich chyba - všichni táhneme za jeden provaz.
Mimoděk očima zabloudila k Cipher a chvíli na ní zůstala viset očima, maje chuť se k dcerce alespoň na chvíli svinout a předat jí zbytky tepla, co v ní přetrvávalo. Jen abys nebyla nemocná, zadumala nad svou učednicí, sec si pokrytecky takřka ihned nato odkašlala, to rybaření není jen tak, když je to v ledové vodě! Až se vrátí ze své výpravy, donese jí něco dobrého pod zub, vyvolá něco pěkného svou magií - možná si od Arryna vyprosí, jestli by je nezval na procházku kolem hranic!
„Vyražme,“ pokývla na své kolegy hlavou, jen co je Einar zaúkoloval a už-už se vydala ke známým oblastem, které s ostatními lovci využívali nejhojněji - nedávalo jí smysl se pouštět k nebezpečným svahům, které během zimy nebyly vlkům příliš přístupné a na jejichž římsách se již nepochybně muselo zdržovat pár kozorožců. „Nejdeme do příliš pohostinného terénu - dávejte si ve tmě pozor,“ zamumlala mimoděk ke své bandě, „k večeru nebude bezpečno.“
„Vzduch je čistý?“ broukla jen k vlkům, jimž bylo zadáno dávat pozor na ochranu - protože cítila, že na ni něco leze, nebyla kterak ku spolehu na svůj čenich, a tak za pomoci své magie větru prozkoumala jejich blízké okolí. Jak by byla nerada, kdyby se jí při použití magie něco stalo vlivem okolí! Musela se soustředit dvakrát tak, jako nikdy předtím a použití téhle síly ji stálo víc, než jindy - do výrazu se jí právě kvůli tomu na prchavou chvíli vneslo zmatení. Cožpak není moje magie...?
Necítila... necítila. Jen na prchavou chvíli zachytil její čumák jakousi pachovou stopu, a tak se Hanka rozhodla odrazit právě od té k nalezení stop. Nebyl to těžký úkol, protože tušila alespoň směr - brzičko ke zbytku poukázala na stopy kočkovité šelmy, které se křížily s těmi typickými pro kozorožce. Levhart. „Myslím, že na lovu budeme mít kolegu,“ zavtipkovala, hlas pozbývající na humoru, „tak mu dnes možná dokonce i ukážeme, kde končí jeho pole působnosti.“

Všem naslouchala rovným dílem - u žádného vlka nezahálela.
Zvědavě vytočila oči po dcerce Einara, drobně jí vrtíce hlavou: „Nikoliv, Althyra je lovkyně - nepochybuji, že by ti mohla pomoct v úkolu -. Keiji ji má nicméně na starost, a tak se drželi za období potop u sebe,“ aby jeden z nich mohl zavýt o pomoc, kdyby se druhý dostal do nebezpečí, ale Clara nebyla malé vlčátko, co by závažnost situace nepochopil - a tak se vlčice zdržela jakéhokoliv upřesňování, aby z ní nedělala hloupé vlče. Nebylo to tak dávno, kdy sama byla dospívající slečna! ...Před pár lety. Nebude tohle můj třetí rok s Alatey?
Zrůžovělý, hezký. Takřka jako oči Cinder, když se usmála a svět se usmíval zpátky. Při osvětlení v bylinkách, byť už o jedné z nich slyšela, vděčně pokývla hlavou: „Děkuji, Claro. O trychtýřku jsem ještě neslyšela,“ a myslela své poděkování přímo od srdéčka, sec se po tváři nemihl charakteristický úsměv, podle nějž měli alateyští tendence Hančí poznávat. Obdiv, tak by pojmenovala všechno, co k ní v poslední době cítila.
Mohl se Hance s tolika učedníky někdo divit, že Šalvěj na úkor její sestry míjela? Přestože jí slova nepřišla příliš mířené tak úplně na ni (cožpak mě Máta nezná? Mě?), oslovená byla, a tak si Einarovy slova rozhodla vepsat za uši. Mohla bych jí někdy pomoci při sběru bylinek - třeba bych se o nich dozvěděla něco víc, aby Arryn pak nemusel s každou hraničářskou rankou chodit do jejich doupěte, zapřemýšlela, nebo, nedejbože by se něco stalo Cipher-? Ano, jistě nebude na škodu se něco nového naučit - a na oplátku by Šalvěji mohla pomoci s vyvoláním bylinek, které zrovinka bude potřebovat! Po pyscích, být tak ve své kůži, by se jí jistě prohnal drobný úsměv - v tuhle chvíli však Hanka jen na kratochvíli rozostřeně hleděla kamsi ke svým tlapkám, než jako na pokyn opět zvedla své zraky právě k alfovi, „samozřejmě.“ Přijmout svůj úděl s pokorou, myslet pozitivně!...
...Pozitivně? V očích se jí na sekundu mihnula čirá tragédie - z hrdla se však nevydral ani sten, ani povzdech. Jak rychle se tam modravost objevila, tak rychle téže zmizela.
Hanka urychleně těkla očima k východu, bez kapky slitování - ale cožpak to jde, býti stejní jako oni? Klesaje na jejich úroveň, zabít vlastní druh? Vražda je akt pravé zkaženosti duše, nenapravitelná volba, a oněměle se vydala kupředu. Nebylo jí kterak do řeči, přestože kolem sebe měla bandu dobrých vlků - a tak se (jistě kupodivu všech) držela stranou, tichá jako voda.

>> Avar Alatey

(Počítáno jako: Hanka a Keiji se rovná jejich součtu - v tomhle pořadí přesně!)
Síla: 46% + 40% = 86%
Vytrvalost: 54% + 40% = 94%
Rychlost: 60% + 25% = 85%
Obratnost: 80% + 19% = 99%
Schopnost lovu: 97% + 15% = 112%

Vlčí ryk. Rozlepující oči, Hance se z hrdla vydral jeden z mnoha, mnoha povzdechů - to už bylo ráno? Vždyť teprve před chvílí zamhouřila oka bez toho, aby se za pár chvil zase vzbudila-! Necítila se dvakrát tak připravená cokoliv podnikat, ačkoliv byla beta - jediné, na co dovedla pořádně myslit, byla její dcerka a její milé poňuchání, partner bez křivého chloupku a mrtvá kamarádka. Ale bety mají, Hančí, takové úžasné schopnosti, až by ses divila!, přemlouvala se k tomu, aby rozpohybovala zatuhlé, bolavé svalstvo, věděla jsi třeba, že na nich jeden nepozná, že jsou nemocné, pokud nechtějí? Ne, že bys nemocná samozřejmě byla - ty máš imunitu jako žádný v celém kraji -, nicméně-! Probůh, tohle vlci museli poslouchat, když s ní přišli do kontaktu?
Hanka se chtě-nechtě pomalými krůčky, očividně nedobře vyspaná, dostala právě k zrzavému vlkovi a pocítila, jak jí z ramen sklouzl nesmírně těžký balvan. Zhluboka se nadechla, svobodná, jistě poprvé od začátku potop. Einar byl zpátky v úkrytu (mírně se po něm pousmála, ač jí zrovinka tenhle úkon v poslední době energii bral, než dával), což znamenalo, že vlci konečně budou poslouchat - nikomu z nich se tak nebude moci udát nic hrozivého. Snad. „Dobré jitro,“ zahmkala chraplavým hlasem ke všem, pod čumák dodávaje, „kéž dnes bude dobrý den.“
Zadumaně se podívala po svém kamarádovi, který se ujal slova a občas mu u toho pokývla hlavou: „V nejbližším okruhu úkrytu - v avaru - nebylo po predátorech takřka ani stopy - úkryt tak po celou dobu potop zůstal čistý od přítomnosti nežádoucích. U toho jsem byla vždy,“ navázala svými vlastními poznatky o tom, jak se věci měly, sec se Einar specificky na úkryt netázal. Nestyděla se za to, že toho nemohla říci tolika, co jiní a že vše pramenilo z jejího pobytu v srdéčku smečky - někdo kompetentní v úkrytu zůstat musel, kdyby v době nepřítomnosti takřka celé smečky nedošlo k něčemu stejně fatálnímu, jako před pár dny na hranicích. Na co by se Alateyčané vymluvili tentokrát, došlo by-li k něčemu podobně hrůznému?„K hranicím pravidelně odcházeli Althyra a Keiji, a před nimi Arryn a Cipher. Snad by ti věděli více z jiné části našeho území,“ řka.

<< Avar Alatey

Hanka vkročila do úkrytu tak pomalu, jak to šlo a po tvářích se jí mihl výraz, kterým nepřímo naznačovala, že by nejraději s nikým v tuhle chvíli nekomunikovala. Na pokraji mentálních sil. Ale byla by se schopná zlobit, kdyby ji někdo zastavil? Nikoliv, pomyslila si, stalo se toho tolika, co bude potřeba pořádně probrat a o čem si pohovořit. Až by si jeden pomyslil, že to chce nový, krizový sraz!
Občas si ve svém kroku ošklivě zakašlala - svou hlavu avšak držela skloněnou tak, aby jí někdo neosočil z nakažení a vlků ze smečky, kteří tady měli být od samého začátku potop, si Hančí příliš nevšímala. Byla znavená tak, jako všichni naokolo a ve své hlavě už se viděla v menší z výklenků, který si pro sebe kdysi s Arrynem zvolili. Arryn, jak to jméno znělo v její hlavě, kolika zvonečků znělo v jejím srdéčku, sec na něj pomyslila! Smečka ho bude na zimu potřebovat: je dobře, že se vrátil v jednom kuse. Ale neměl by si také odpočinout a nabrat trochu sil? Kdoví, co se mu s Cipher na cestách stalo - kdyby mě poslechli, určitě by na tom teď byli lépe. Nedejbože na ni bude mít špatný vliv, hraničář-hraničářská? Nebylo tehdy možné dojít nějakého kompromisu, s nímž by se obě strany dovedly vypořádat?
Z hrdla se jí vydral zadržovaný, hluboký povzdech a její opětovné „ach jo.“ Aby se dostala do své jeskyňky, musila si se svou výškou trochu povyskočit - a jak se jí to podařilo, už-už se stáčela do maličkého, klidného klubíčka, co jen občas řezavým kašlem a mírným chladem otřáslo a znovu přeskupilo. Kdyby za ní někdo přišel, zjevně by mu přišlo úsměvné, jak těsně se snaží tisknout ke svému tělu, jakoby jej chtěla obejmout - jiným zoufalé.
Ač usnula, nemělo to dlouhé trvání. Hanka se až cyklicky budila a usínala, neboť ji v hrdle mnohdy zaškrabkal nepříjemný pocit a ona si musela ulevit kašlem.

Hanka koutkem oka pozorovala pohyb vlků, kteří se po potopách začali scházet do úkrytu a po hrudi se jí pomaličku rozpínal nevyřčený klid, o jehož absenci dosud neměla zdání. Bylo milé je zase vidět jednoho po druhém přicházet domů, kam patřili - mnozí z nich museli vidět věru prazvláštní úkazy a cestování po ostrovech nejednoho z nich mohlo dostat na pokraj vlastních sil. Bude dobré, když teď většina zůstane v úkrytu a ta, co v něm třeba byla od začátku, přebere jednotlivé břemena a dočasně je v nich zastoupí. Rekonvalescenci nikdo nesmí podcenit - smečka pro jednou bude muset trochu ustoupit, aby došlo na individuální léčení.
U hrobu své kamarádky se vlčice cítila nejjistěji, a tak nebylo překvapení, že u něj i teď setrvávala - střídavé mlčení a hrst prohozených, takřka nicotných slov se Stinou byl jen zvukový doprovod, zdvořilostní gesto, které nebylo příliš potřeba. Hanka se ze své letargie vlastně pořádně probudila až ve chvíli, co se jí před očima mihly kožíšky Arryna a Cipher - kdy se dostali do úkrytu? Musíme tu sedět už až moc dlouho; je třeba začít něco dělat -, rovnaje své uši a doufajíc, že jí opětují pohled. Úkosem se podívala nazpátek za černobílou vlčicí, jíž věnovala pokývnutí na rozloučení a už-už se zvedala, chtěje vyjít svému partnerovi a dcerce naproti.
Nebylo pochyb, že to, co se Hančí objevilo ve tváři, bylo jako rozuzlení na těsno utažených uzlů - srdéčko, které doteď jakoby zapomnělo bít, opět nabralo na své síle. „Arryne, Cipher. Jsem ráda, že vás oba dva vidím a že jste se jeden o druhého postarali,“ hlesla, snažíc se alespoň trochu usmát, „je moc dobře, že jste zase doma.“ U mě, chtěla sobecky dodat, ale namísto toho se s letmým zaváháním (byl to opravdu její partner? Ten, co kdysi dávno zmizel? Ještě mi toho musí tolika povyprávět...) čelem opřela o Arrynovu hruď a chvíli na ní spočinula, vdechávajíc do nozder jeho pach.
Byl to on, byl.
Kvapně se od něj avšak odtáhla a už-už zraky přejela až do posledního chloupku Cipher, zda-li se jí s hnědavým hraničářem nic nestalo. Nevyčítala by mu to, ač by dvakrát tak nadšená také nebyla - její učednice už nakonec byla dospělá. Jak to ale letí. „Ještě než zamrznou vody, můžeme spolu jít rybařit, pokud bys chtěla,“ navrhla. Jak se na ni tak dívala - není na ní něco... Jinak? -, cosi jí zabolelo na srdéčku - a v plicích. Hanka od obou obrátila hlavu, aby si pořádně odkašlala a už-už si pod čumák vzdychla („ach jo,“), cítíce se nepříliš dobře. „Nu, půjdu se asi trochu prospat do úkrytu,“ zavrtěla nakonec hlavou. Ještě chvíli vyčkala, zda k ní něco její rodina měla - pak už se však pomalými krůčky přesunula zpátky do srdéčka smečky.

>> Úkryt Alatey

Paprsky slunce, které jí takhle brzičko z rána pohladily, vyrazily Hance dech. V kolika kapkách deště se náhle ocitl celičký svět, odrážeje na sta tisíce barviček - jak jiný (dobrý, nebo špatný? Pěkný, nebo ošklivý? Zející absolutní prázdnotou, nebo kypící životem? Kéž by na to uměla odpovědět) se jejich kraj po úmorném období stal! Vlčice se zhluboka nadechla, snad jakoby na chvíli mohla do svých plic pojmout všechnu tu přenádhernou, vybarvenou omalovánku, a pomalu u toho zavřela oči.
Cítila vodu s trpkou bolest nad její ztrátou; slunce svit, co patří jen živým; nový den.
Ještě chvíli s přivřenými zraky rozjímala nad klidem, který se náhle jejich hory prohnal - povšimla si přítomnosti Stiny, ale neměla potřebu na ni v danou chvíli kterak reagovat. Byť její přítomnost Hance říkala všechno, co potřebovala slyšet.
A pak, konečně: „Einar ti zadal na srazu zajímavý úkol,“ prolomila nakonec zdlouhavé, takřka útrapné ticho něčím, co nebylo ani jedné natolik osobní, že by je uvedla do nepříjemných vod. Hanka nechtěla, aby se jí v jejích útrobách zabydlil kdokoliv cizí, aby naň viděl ze všech jejích zákoutí: nikdy. „Pokročila jsi s ním nějak? Přemýšlela jsem, že až se tu objeví, ráda bych se vydala na cesty. Dlouho jsem nebyla mimo naše území,“ pozvánka, jemné postrčení k tomu, zda se s ní nechtěla takovým věcem oddat? Kdoví: číst v její mysli a slovech občas nebylo tak jednoznačné, jak se nepolíbeným její povahou mohlo zdát. Čím víc jeden Hanku znal, tím méně si tak zřejmě připadal.

Ustával déšť, ustávaly slzy: některé setrvaly za jejím krkem a vyvíjely naň nepříjemný tlak, jiné od ní v jakési dosud nezapsané předzvěsti zla utíkaly, co jim síly stačily. Hanka se s nevyřčenou hanbou za samu sebe (rozhlédla se, jen co jí oči přestaly štípat - zdálo se, že byla ušetřena jakékoliv ostudě za svůj čiře dětinský projev) znovu zadívala na květenství poslední připomínky, kterou na Cinder měla. Jak dlouho tu s ostatními členy plánovala vydržet? Kéž by tomu tak bylo navěky-věků, vzdechla ztrápeně, sec její pysky setrvávaly pevně semknuté, kéž by tu se mnou zůstala už navždycky. (...A kam by jí, mrtvá, utekla? Co si Hanka myslela, že bezduché tělo dokáže? Zázraky?)
Vlčice se konečně narovnala a zvedla své zraky od hrobu, který tu bude den co den vyčkávat na její příchod. V očích, byl-li by jeden pozornější, mohl zřít jakýsi pomněnkový záblesk (trval však tak krátce, až by si byl jeden pomyslil, že se muselo jednat o pouhopouhý přelud vědomí. Kdoví). S jistým otupěním pohlédla hlouběji do avaru, chtěje nalézt pastvu, po které by mohla bezcitně pobíhat a přestat přemýšlet v tak abstraktně absurdních rovinách - jenže nic jí nepřišlo zajímavé, všechno bylo pomíjivé. Z hrdla se jí vydral další, tichounký povzdech, ač sama uznala, že se jí dýchalo o cosi lépe.

<< Úkryt smečky

Nezáleželo jí pranic na tom, zda byla černavou vlčicí následována (kéž by mě nechali chvíli být) - byla to nakonec matka, která měla vůči svým potomkům závazky, o nichž se mohlo jí jenom zdát. Šinula se pomalu a málokdy u toho pořádně zvedla tlapky, snad jakoby chtěla cíl své cesty odsunout - jenomže dobře věděla, že tam na ni bude navěkyvěků čekat, až se i ona jednou rozhodne ponechat tento svět takovým, jakým je a přidat se k ní dvacet tlap pod zem.
Měla tolika myšlenek a žádné rameno, na němž by mohla spočinout a všechny je zašeptat, dostat z útrob vědomí - ať je větřík unáší až k samotnému moři, ať je kapky deště nemilosrdně srazí k zemi a utopí ve vlastnoručně stvořených kalužích. Pochmurné bylo počasí, šedavý byl svět, který naň působil jako špatně přežvýknuté maso, co se zaseklo hluboko v hrdle a bránilo vlkům svobodně dýchati! Ó, kéž vysvitne sluníčko a zažene všechnu vodu tam, kam patří. Nemohla by mě alespoň na chvíli vzít sebou? Odnésti mne tak daleko, jak jen to půjde - byť na chvíli... Nechat se kolébat ve svém elementu, oddat se vší magii a opět poznat, jaké je to volně dýchat tam, kde jiní nemohou-!
Hanka se s hlubokým, tichounkým povzdechem zahleděla na tlející kvítí, jež korunovalo strom darován životem. Nebyla v tom byť jen kapka výsměchu? Nebylo to pro Cinder samotnou ironickým gestem? Život neznal smrt: a tak smrt obdarovával životem. Absurdní, tak absurdní, až se nad tím její pysky rozjely do nekontrolovatelného úsměvu a v ústech jí najednou polechtal smích, tak lehký, tak osvěžující, tak-... Vlčice se div nezačala svým hysterickým chechtáním a pošklebováním dusit, jak se náhle všechen svět dral z jejího nitra.
Hanka poprvé od svého vlastního úmrtí plakala.
Plakala jako malé, ubohé vlčátko, co bylo ve veškerenstva vesmíru ponecháno napospas pocitu nekonečna; jako racci nad rozpínající se masou temného, hlubokého moře; jako rostlina peroucí se o první nádech zpod kamení; jako skály pod pekelným horoucnem slunečního svitu. Plakala a po boku jí stál celý svět - vydechoval ve chvílích, kdy se zakuckávala a sténala bolestí, na níž nebylo vidět, vděčný, takřka rozradostněn nad tím, že takových věcí vůbec ještě byla schopná.

Říjen
Jméno vlka: Hanka z Alatey
Posty: 14
Postavení: Beta
Povýšení: ///
Funkce: Lovec (stopař a naháněč)
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se pohřbu Cinder. Hlídá úkryt a je v něm pro kohokoliv, kdo by potřeboval vyšší postavení
Krátké shrnutí: Po sraze se účastnila pohřbu své nejlepší kamarádky, po kterém je doteď v jakémsi mlhavém tranzu. Pohybovala se výhradně po avaru a pak to zakotvila v úkrytu, kde se snažila být na členy tak příjemná, jak jí to její mentální stav dovolil. V tuto chvíli představuje tak trochu ducha, co se zamyšleně pohybuje sem a tam
Smečková minihra: ///