Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VYDRA SKUPINA

Pokývala Arrynovi na srozuměno, majíce očividně stejné obavy. Amatheos byl ... no, pokud jednou bude jejich členem, jistojistě by se mu hodila nějaká pomocná tlapka, která by ho provedla životem. To je takové odrostlé vlčátko, než vlk, usmívala se mu škodolibě uvnitř, nenechávaje zevnějšku nic znát. „To nevadí, Ame, my tě to doučíme!“ Měla potřebu se ozvat s tím, jestli si vlk je jist tím, že to dokáže - zdravý rozum a určitý smysl týmového hráče jí avšak napovídal, že sic může vypadat slabě, není to důvod jej hnát pryč, nýbrž se soustředit na to, aby se mu pomohlo. Pokud si jej 'nevycvičí' teď, tak už možná nikdy (což samozřejmě přeháněla, ale čím dřív, tím líp!).
„U nás doma jsem dělala jednoho z lovců a s Arrynem tady jsme procestovali dálku, než-li jsme byli přitáhnuti k Alatey - za sebe si dovolím říct, že mám dost vytrvalosti a zdatnosti,“ jala se jako jedna z posledních slova, dobře si uvědomující, co jí šlo, a co ne. Kupříkladu a síla -... To je jedna velká tragédie! A jak maminka byla přece silná. Nedává to žádný smysl, posteskla sama sobě nad tím, v čem zrovna nevynikala - uvědomovala si ale, že měla mnohem krásnější přednosti, než třeba takový maličký detail, který jistojistě na těchto ostrovech vypiluje. Anebo ...
Pohledem si zvědavě projela Vidara, pokyvujíce Vločce s radostným úsměvem hlavou: „To ještě Einar bude čučet!“ Pronesla, překvapena tím ...

>> Území Alatey

Zvesela pokyvovala Arrynovi a ani si byla nevšimla, že už dávno není taková tma, jako před chvílí. „Květiny zní velmi dobře. Anebo takové mušle! Ještě jsem jich tu moc neviděla, tak to třeba bude i nedostatkové zboží, ha,“ usmála se drobounko, vzpomínaje na vůni moře a písku. Adieu, to nějakou dobu tady v horách neuvidíš! Byla pro ni tahle smečka tou nejlepší volbou, jakou vybrala? Možná, že se jich tu motalo ještě spousty jiných, které jen neměly tu příležitost jí padnout do oka - a tak je Alatey její prvotní oběť. Na druhou stranu tu měla kamaráda (a možná dokonce taky kamarádku, kdyby Vločka svolila - a že by se nedivila, kdyby ano!), a tak trajdat po jiných kopcích zjevně už nebylo příliš na místě.
„Též jsem před příchodem sem ovládala vodu, no dle Arrynových slov o barvě očí si teď asi víc porozumím s přírodou. Vůbec nechápu, kdo to má na svědomí,“ vyřkla s nepatrně pokleslým úsměvem - nakonec to ale nebylo až tak velké haló. Svou magii přece mohla získat zpět, no ne? Světě, děs se!


Skupina - Vidar, Arryn, Vločka, Amatheos

Upoutána výstupem alfy, div se nedotkla zvláštního ohýnku, kterým jim očividně on přičaroval - brzy si ale rovzpomenula zdravého rozumu, a raději se tak zahleděla do údajně Einarových očí, naslouchající jeho výkladu. To jsme promluvili celou noc? Vykulila nepatrně oči, dívaje se po venkovní situaci - a věru!
Už-už se postavila a jala se hlásit k výrazně zrzavému vlku bez duše (Einar, duh), kterému pohlédla přímo do očí (doposud nepoznala, jak správně funguje ta pravá, nepokrevní hierarchie) - jejich novodobé alfě - než starostlivě hleděla na Vloččiny záda, jak od nich odcházela. „Poslyš, Arryne ...“ nadechla se, aby dopověděla, jenže samec ji v názoru předběhl: Nechávat vlčici samotnou je jako předem prohraný boj.
„Jmenuji se Hanka, Vidare. Věřím, že nám to půjde!“ zazubila se na doposud nepoznaného, krémového vlka, než pohledem padla na jakési trdlo, co jim tu přišlo vytírat podlahy. „Vítej mezi námi, Ame,“ Laškovně se pousmála nad Amatheosovým pádem, pociťující zlomyslnou radost nad jeho ztrapněním - navenek jej ale starostlivě projela pohledem, než očima skončila neurčitě na Arrynovi - "uhlídáme ty dva?" Kolik tady asi tak za hlídání platí, hm? „To budeme asi všichni!“

Radostně pohodila nad souhlasem Arryna ocasem a spiklenecky se podívala po Vločce, která očividně byla téže s to. To bude ještě zábavný den ... S touto myšlenkou vyhlédla z jeskyně, zkoumaje, co se venku vůbec dělo - a čert to vem, stále intenzivně pršelo! Však nakonec z toho mohlo být jen něco dobrého: ulehnout za byť nepatrně silnějšího deště bylo vždy něčím, na co se Hanka jako malá těšívala. „Neboj, ten horský nádech ti místní podmínky jistě znovu přičarují,“ usmála se pobaveně, načež pokývla jejich bělavé společnici souhlasně hlavou: „To teda ne! Jen ve velmi speciálních situacích,“ mrkla po něm. Ty až si někoho pozveš na tancovačku .. no, snad budeme s Vločkou první, na koho se obrátíš! Za tu dobu, co spolu procestovali, se ani jeden nebavil s nikým jiným a kdoví, co se dělo předtím, než si jej ukradla ona. Nepochybovala, že zrovna tento samec na svou stranu vlky získává velmi lehce - měl charisma a oplýval lákavou aurou, kterou vesměs vycítila i z Einara. Co spolu mohli mít společného? „Kdyby mi za to občas něco dal, tak by mi to vlastně vůbec nevadilo. Je to zábava a vlk u toho vůbec nemusí přemýšlet - jen pracovat!“ usmála se opět na Vločku. Šlo na ni vůbec nějak jinak, než s úsměvem na pyscích? Silně o tom (ne)pochybovala! Počkej, prošiškovat?
„Snad ne!“ odvětila vlčici se zavrtěním hlavy, ačkoliv by o tom měla jisté nejistoty. Už na tomhle místě ledacos viděla a o ledasčem slyšela - musel to být kraj plný záhadných, nevysvětlitelných jevů, nad kterými se dalo jen vrtět hlavou a sama sebe se ptát, jestli tohle bylo tím největším bizárem, nebo je potřeba se připravit na další.
Nato už odběhla. Arrynovi pouze již jen pokývala - na Vločce bylo něco, co se zdálo být .. inu, v pořádku, ale pro nepatrně jinou věkovou skupinu. Zapříčinilo to snad trauma? Kolega by o tom mohl něco ze své domoviny vědět - vlčata tam jistě musela po dospění vypadat jinak, než zdravý jedinec s pohodovým dospíváním. Jen, co se Vločka vrátila, opět promluvila: „Přirozená je nám mnohým také ale magie. Je mrhání mocí, nevyužívat ji - ale to pouze ve stylu prospěšnému jak vlku, tak okolí,“ odpověděla vlčce břibarveně, zjemna vrtící hlavou, „magie nepoužívám pro ulehčení života, ale jeho spestření. Vlk musí umět pracovat jak se svým vlastním tělem, tak s jeho nitrem,“ a v našich nitrech dřímá magie, pousmála se nad svými slovy, poměrně spokojená s tím, co ze sebe dostala. Věděla o Arrynově vratké zkušenosti s elementy a doufala, že by mu časem mohla změnit pohled - a to třeba i s Vločkou, která možná ani vymezený názor neměla. „A co ty? Slyšela jsem, že ovládáš vodu! Co bych za to já dala.“ Tak se znovu pobavit s mořem ... Povzdechla si.
„Velmi, ó ano,“ zasmála se tomu, ačkoliv byla pravda, že nálada po odchodě Vločky lehce poklesla. Bylo to snad jejich rozhovorem o tom, že by mohla mít o kolečno méně? Hanka se chtěla dopátrat tomu, jestli by vlčici nebylo nějak pomoci. Ale nakonec jí mohlo být dobře tak, jak teď byla. Kdo příliš nepřemýšlel, ten neměl v životě tak velké strasti! „No, tak bychom z toho pak udělali bahenní lázně,“ pokrčila nad tím s úškrnem rameny - „čím hnědší, tím lepší! Alespoň to všecko bude smyto. Jen abychom pak uschli, protože mi přijde, že mnoho vlků jde do horské smečky i kvůli svému hustému kožichu. To by v nich pak ty šišky zůstávaly zašmodrchané!“ posteskla si s mlasknutím, už-už spřádající plán, jak rozčesat větrem bičované typy srsti, které péči nikdy neviděly.

Už-už by byla Vločku podpírala tlapkami - nakonec se ale zdálo, že se z tohoto obdobného "transu" bělavá vlčice vytrhla, a tak nebylo třeba žádných zákroků. Jak moc ji těšilo, že jí někdo s takovým zapálením naslouchá! Hned se povídalo o to lépe, ačkoli si musela dávat pozor na to, aby toho neřekla zas až příliš. „Vidíš, ukážu ti to přímo na Arrynovi, aby chudák pak jen nestál jako támhlety sloupy! Tomu se to jistě také jednou bude hodit,“ například ho jednou vystrojíme na rande, co ty na to? Jen mu teď vybrat dobrou nevěstu. Donutila by jej láska zůstat, anebo se pletla? Tak či onak, vše to brala s humornou nadsázkou. „Místo lovu na zvěřinu půjdeme na lov šišek,“ zasmála se tomu nakonec s pobavením zavrtěním hlavy - to by se onomu Einarovi jistojistě nelíbilo. Ale trocha zábavy musela být, no ne? Jistojistě budou po lovu všichni umazaní a unavení a takový "lázeňský den" by se jim všem jistě hodil. Alespoň se tak všichni poznají osobněji, no ne?!
Se zájmem se po Arrynovi při Vloččině otázce otočila, přestože osobně jí moc nešlo do hlavy, co jiného by u takového Mistra mohla nabýt. Snad vědomostí? Nebo ... nebo snad magií? Jak ráda by zpátky měla svůj původní element! Co by mi místní déšť asi pošeptal? Ach ... Místo neduh se však zářivě usmála: „Myslím, že je to báječný nápad!“ kdo by odmítl členství v takové super bandě?
Trhla sebou, div nevyskočila z neočekávaného výkřiku bělavé vlčice - brzy nato nad její reakcí ale zadržovala smích, zatímco ji pozorovala konverzovat s Einarem: tomu věnovala drobný úsměv, než se její pozornost zaměřila opět na Arryna. „Kde jsi ji nabral? Můžeme si ji nechat?“ optala se ihned, koutky úst cukaje v úsměvu.
„Vítej zpátky!“ přivítala vlčici, ačkoliv to byla pouhopouhá chvíle, a dále už nahlas dumala: „Co si myslíte o tom zítřejším lovu? V bahně se podle mě lovit moc dobře nebude. I když by to mohlo kořisti lehce podklouznout, to samé se dá říct o nás,“ krátce se po nich podívala, než pohledem samovolně přeměřila Einarovi. Jistojistě má nějaký plán ...

Radostně se nad pochvalou usmála, kvetouce pod pozorností, které se jí dostalo. Hřálo ji to u srdce, přece jen, kdo by z takových milých slov neměl kusu veselí v srdci i tváři? „Díky! Hmm, osobně stačí vyčistit šišku a pak si jí hezky projet srstí. Ale na to je vždycky potřeba dva, takže to momentálně jaksi nejde,“ zadumala tak, co ve většině sama používala - jen a jen ráda za to, že se s tím může s někým podělit, protože věřila, že to byla docela chytrá vychytávka, jak srst udržet v čistotě. Když se teď tak projížděla pohledem-... Akutně se musí zbavit těch pár blátivých skvrn, co nachytala za přeběhu do úkrytu smečky!
„Vidíš, tak to budeme super banda,“ vyřkla s veselým zazubením, neb věděla, že tu Arryn bude mít společnici, o kterou nepochybně míval čiré obavy - no a Hanka se vlastně těšila i za něj. Taková magická aura, nebude na tom něco? Ále, ne ve všem musí být magie!
Krátce se zasmála. „Ne-ne, já na svaly už moc nejsem. Ale rozhodně bych se tam jednou chtěla podívat!“ Rozhodně ne proto, že odtud Arryn odešel jak zbitý pes, to vůbec! „Tyhle ostrovy jsou magií přímo nabité, vůbec bych se tomu nedivila,“ sama nad tím zavrtěla hlavou, věnovala jejich mužskému společníku však letmý, zvědavý pohled: ten to musel znát na nejlépe, když tam osobně zaskočil. Nehledal tehdy zrovna Vločku? No, alespoň k něčemu to bylo, když se bělavá vlčice mezitím očividně pohybovala okolo smečky!
Opětovala Arrynovi úsměv, ten její o cosi zářivější - "Vločku si adoptujeme, ani nemysli na to, že bys protestoval."„Je to tu moc hezké. A i ten Einar vypadal jako sympaťák! I když měl chudák unavené oči, ale to se jistě vyřeší. Je nás tu ... hodně,“ poukázala na očividné, rozhlížejíce se po vlcích - zdálo se, že nakonec tu zůstala ona princeznička Vé a dva hnědaví vlci, co se k sobě měli.

Mráz jí projel celým tělem - otřásla se nad tím, co jí tady Arryn povídal. To že se skutečně někde-někdy mohlo dít? To je tak ... nechutné, krčila nad tím vnitřně čumáček. Tohoto že by byl někdo schopný, takových věcí? Vraždit a zabíjet? „Taková věc nikdy nemá argument. Zabíjet, to je- to je tak nemorální!“ zavrtěla nad tím rozhořčeně hlavou - ne, s takovými tvory by skutečně nikdy nechtěla přijít do styku. Ještěže tu již nejsou. Anebo je tato smečka, Alatey (jak se teprve před chvílí dozvěděla), vyznavačem těchto monster?! „Kdybych s tím někdy přišla do styku, neměla bych slitování,“ pronesla - však jak moc si protiřečila? Nikdy by byla nezabila, jenže pokud k tomu měla pádný důvod, byla schopna zajít za zákony, které ve své domovské smečce ctila a s nimiž chtěla i dále žít?
„Možná by nebylo na škodu zabrat si tu nějaké místo,“ broukla přemýšlivě. Pokud tu chtěli zůstat - a že by se tu Hanka věru ráda ohřála! -, měli by zřejmě vybrat vhodnou skulinku. Vlků tu bylo víc, než dost - byla otázka času, kdy si nepsaně určí, kdo kde bude mít svůj kout. „A třeba tam nějaký poklad i najdeme. Co bys chtěl najít? Ověsit se šperky, nebo vědomostmi?“ usmála se na něj, zatímco sama si svůj ideální poklad představila. Ó, ten by byl pln květů a moří! Jak by se tam moře vešlo? To už byl maličký detail!
Pokrčila nad tím, že mu nebylo libo spánku: dělalo jí to však nepatrnou starost. Přece jen byl po oné kouzelné Svatyni a ještě tu s ní běhal po horách za příšerných podmínek - za to si jeho tělo nepochybně muselo brát svou daň. A ani se nenajedl! To ona stihla obojí, a jak dobře jí bylo. „Ajajaj, tak tu snad ve smečce mít nebudeme. Ta by mohla jít za Taniou!“ zachichotala se tomu tichounce, aby neupoutala příliš pozornosti, načež Vé projela zkoumavým pohledem. Nebyl ani milý, ale ani nepřátelský - však pokud byla v křížku s Arrynem, byla v křížku i s Hankou. Tak to u přátel chodilo, no ne? A mohla vůbec ryšavému říkat kamarád?
Nato už se zvesela zazubila (koutky tlamy jí div nebolely, jaký veselý, škádlivý výraz vlkovi věnovala!) a vhodně Vločku přivítala vřelým úsměvem: „Ahojky!“ teď mi, drahý kolego, povídej něco o pouhém "přátelství", ha! Brzké uzávěry z toho ale nedělala - stále mohli být třeba jen příbuzní, nebo se mohlo jednat o platonické, spřízněné duše. Ó, to by bylo tak milé! „Moc mě těší, Vločko. Mě říkají Hanka!“ zavrtěla ocasem, téměř okamžitě se cítíce být nakažená ještě větší pohodou, než před chvílí. Vlk měl pravdu - tahle vlčice by dokázala rozzářit i toho největšího mrzouta všech galaxií.
„Přišli jsme se podívat na místní smečku- no a vlastně tě tady Arryn popřitom hledal! Jednou tak dokonce zabloudil za Mistrem,“ uškrnula se pobaveně. Páni, a to uběhl sotva den, co tu byla ... místní čas musel plynout nějakým kouzelným způsobem, neb ještě včera o téhle zemi vůbec nic nevěděla. Další mluvení tak přenechala ryšavému vlkovi - jen ať povypráví o tom, co se mu ve svatyni stalo!

„To netvrdím, avšak ...“ započala, aby se ujmula nějakého dobrého argumentu, no nic ji v tu chvíli nenapadlo. "Nikdy neříkej nikdy", to je vyhýbačné, pomyslela si napoprvé, no čím déle nad tím přemýšlela ... Zadumaně nad tím tedy broukla, a více se k tomu nevracela - zřejmě na Arrynově výroku bylo něco pravdy.
Překvapeně na něj povytočila hlavu, aby jej následně mohla projet zkoumavým pohledem. Opravdu pocházeli tito tvorové z pekla? Tak to aby se mu vyhnula jako čert kříži! „Potkal jste nějakého z takových ... monster ... osobně? Jak tohle všechno mohli postavit - kam zmizeli?“ přemýšlela nahlas, aby spolu s Arrynem třeba mohli dojít nějaké odpovědi. Opět sloupy obdařila zkoumavým pohledem, neb se jí nezdálo, jak by mohl kdokoliv takovouto stavbu vytvořit - jaký tvor má tlapky a drápy tak šikovné na to, aby se dopracoval k tomuto? Je to jako kmen stromu, ale strom to není ... strom bez stromu! Nakonec nad tím ale s povzdechem zavrtěla hlavou: nešlo jí to na rozum, a zjevně ani nepůjde.
„Poklad?“ zacvakala s radostným úsměvem ušima, to už se ale o slovo vyprosil rudě žhnoucí kvítek, který si říkal Einar. Hanka jej sjela rychlým, nikterak soudným pohledem - bylo očividným, že je horami ostřílený a deštěm zbičovaný. Zda-li mu stresem padala i srst? To byl jistě jen přelud. Svalnatý, tak o tři hlavy vyšší ... Zajímavý alfa, dumala, zatímco se nepřítomně usmívala.
Po jeho proslovu švihla ocasem, pohlédla na Arryna: „No, já už jsem se prospala, teď je čas jít na kutě pro tebe,“ zasmála se krátce. „Tak vidíš, šance máme přece jen oba stejné - no a jak už jsem říkala Dantemu, ten jejich alfa tu se bude ještě divit, co oba dokážeme jeho smečce poskytnout.“ Už-už se chtěla jít samotného Einara na něco zeptat - povšimla si ale tmavé vlčice (jež jejich směrem z nějakého důvodu házela špatné pohledy), která to udělala před ní, a tak to nechala plavat. „Poslyš, a tu znáš? Ta vypadá, jakoby ti oči vydrásala,“ uškrnula se - žeby byl ryšavý kolega kurevník? Ovšemže by si to o něm nikdy nemyslila, byl to muž úrovně: jenže jak bylo řečeno, nikdy neříkej nikdy ...

Pobaveně se nad reakcí Arryna usmála, nemaje potřebu zbytečně rýpat do něčeho, o čem sám očividně ještě mnoho nevěděl. Nebo věděl, ale byl ve stavu zapírání - anebo si to všecko jen navymýšlela, aby potěšila, ale zároveň dodala hořkou pachuť své vlastní mysli. Nemohla si to odpustit, závidět - paradoxně vzato měla ale ze svého horského kolegy radost. „Ach,“ pronesla tedy jen, nechávající jakýsi přátelsky popichující tón ve svém hlase, „ach tak.“
„Věřím tomu, že si padneme do noty,“ vyřkla s radostným úsměvem, ráda za co, to o oné Vločce slyšela, „zní přesně jako typ někoho, okolo koho musí být opravdu velká veselka - no a to je vždycky strašně dobré na duši!“ Zdálo se, že to bude veselá kupa - no a kdyby se jich slezlo víc, mohlo být srandy kopec! Třeba by do nějaké zábavy mohly zatáhnout i ryšavého vlka, který zjevně míval dlouhé chvíle, v nichž se až příliš soustředil na svou vlastní hlavu. Cožpak se tak dalo žít, pobývat jen ve své hlavě? Hance z něj bylo smutno, nerada viděla, když se někdo trápil - na druhou stranu věděla, že tohle byl jeho boj a ona tak mohla pomoci jen drobnými, vnějšími prostředky. „Ale prosímtě, já a plakat?“ zazubila se na něho pobaveně, nevěřící, že by o ní zrovna tohle někdo řekl. Možná kdysi ... nedávno ... předevčírem nad nechutnou prací ... Smála se sama sobě v hlavě nad tou nepovedenou hrou, ze které vyšla na posledním místě. Bylo to tak nedávno, a jak se od té doby její život změnil!
„Lidské stavby?“ zopakovala po něm zvědavě, zatímco se sama rozhlédla. Mnoho lidských staveb v životě neviděla, neboť většinou takové práce připisovali bohům - anebo nevysvětlitelným jevům minulosti. Zadumaně cosi broukla, přecházející k jednomu ze sloupů, aby ho pořádně prozkoumal. „Je to tu jako nabité magií, nemyslíš? Ten chlad a mlha - a ty stromy támhle!“ pokývla hlavou zaujatě ke čtveřici stromů, které byly momentálně bičovány kroupy: otvor se v úkrytu příliš neoplatil. „No, zajímalo by mě, jak to tu ten alfa našel. Na takovou věc nemůžeš narazit jen tak náhodou,“ zavrtěla nakonec hlavou a s tím se také otočila na Arryna, věnujíce mu letmý úsměv - povšimla si jeho pohledu vlčici, a tak konečně měla tu čest konečně projet Vločku pohledem. Bílá jako sníh! Vlk měl pravdu - vlčice očividně sálala pozitivní energií.

<< Území Alateyské smečky

... s úžasem přesunula spolu s Arrynem do úkrytu smečky, který byl jedním slovem dechberoucí. Co tot tu vůbec bylo vyvěšené? A jak se říkalo těmto tvarům? Okouzleně se rozhlížela, načež jí trklo, že svému společníkovi dočista pozapomněla odpovědět. „Byla bych moc ráda, kdybys tu se mnou-, a věřím, že pokud tu Vločka někde je, měla by stejný názor - zůstal déle, než-li jen zimu. Ta přece jen není tak dlouhá ... ale nemohu na tebe tlačit,“ nerada by o něj přišla: osobně se jí vize ryšavého jako tuláka vůbec nepozdávala, neb se zdálo, že lehce může šlápnout vedle a něco si udělat. Třeba jeho odstup od magií, to by mohli místní bohové značně kritizovat! Co bych pak dělala, až bych ho už nikdy neviděla? Těžko říct, jestli se mohli považovat za přátelé - Hanka by avšak nerada ze života ztratila někoho, s kým už procestovala půl země.
Neodpustila si ryzí smích, který ji při pohledu na Arryna pobavil. Byl tuze jako vyměněný! Kampak zmizel ten rádoby vážný gentleman, s nímž ještě před chvíli konverzovala s Dantem? „Že bych cítila něco ve vzduchu?“ ó ano, láska - kdovíjakého druhu! „Nenechej dámu čekat a utíkej za ní! Jistojistě bude potěšena tím, že vidí známou tvář,“ popohnala Arryna. Sama cítila mnoho pachů, a tak zatěžko říci, který byl právě ten Vloččin - počet vlků smíšených v těchto prostorech byl očividně velký. Dobrá, dobrá, to bude velká smečka - a velká smečka znamená dobré zázemí. Už se nemohla dočkat, až potká všechny členy, a to hlavně alfu!

Zvědavě zastřihala ušima, naslouchající Arrynovu příběhu, který jej za hledáním oné záhadné Vločky potkal. Zdálo se, že spolu mají opravdu dobré vztahy: a leč jí to těšilo sebevíc - přála mu to až do aleluja, ve skrytu duše jí popalovala tlumená zášť vůči tomu, co tento vlk měl. „Takže oněmělý učitel?“ broukla se zájmem, „snad za pomoci magie pomáhá vlkům dopátrat se a využít svůj potencionál. Je to úžasné.“ Chvíli se rozplývala nad obrazem toho, že by sama na takového vlka narazila a objevila možná skryté vlastnosti, o kterých doposud nevěděla - žvýkala přitom zaječí maso a jen letmo tak naslouchala oběma samcům.
Zajímavé, vskutku zajímavé! „To by jí tak patřilo,“ pronesla jen s pobavením, ačkoli sama uznala, že to bylo nepatrně nevhodné. Ne každý ti ale padne do noty, že? S úškrnem zavrtěla hlavou, plně souhlasící s tím, co jí ryšavý vlk dále povídal. Mezi místními nacházeli vskutku pozoruhodné bizáry, o kterých nakonec netřeba ani mluvit - zdálo se, že se zabydlením ostrovů budou na každém druhém rohu. Jaká to škoda krajiny! ... Neříkala sis, že nebudeš mít předsudky?
„Myslím, že tu zůstanu. Hory ochraňují své vrcholky i okolní území - a bohové na nich lépe spočinou. Věřím, že po zimě sám uvidíš, co bude nelepší, Arryne,“ usmála se na vlka vřele, doufajíce, že se ve smečce budou ještě dlouho potkávat. Jeho společnost jí byla nadmíru příjemná a cestování, které spolu doposud plánovali, ji už nyní těšilo. Přestože nebyl převelice veselá kupa (což při pohledu na jeho minulost vlastně i chápala), jeho inteligence a pozoruhodné názory byly něco, o čem chtěla ještě nějaký ten čas slyšet - preferovaně navždycky. "Drž si vlky tobě pochuti po boku," říkával tatínek ... Jak jí ten chyběl! „Přijde mi, že se příliš podceňujete, kolego. Ve smečkách jsou samci přece jen nepatrně vítanější, ačkoliv si to nikdo nikdy nedovolí říct nahlas,“ drcla mu do ramene jemně čumákem, nepříliš dlouho mu tak zasahujíce do osobní zóny, než se s obrazem sebe a Arryna po jejím boku úsměvně odtáhla.
Však nebyl čas smutnit - na souhlasnou pokývla následným Arrynovým slovům, které byly časované Dantemu, zatímco se rozhlédla po venkovní situaci: a že to byla věru podívaná! Jen nepatrně sebou ucukla, nelibá vůči počasí, načež pohledem sklouzla k šedému vlku. Věnovala mu poslední úsměv, než se odebral pryč - to se otočila na svého dosavadního společníka a hlavou pokynula cestou ven. Třikrát hurá z výletu, už jsme tu, už jsme tu ...
„Pojďme. Kudyže se máme vydat?“ promluvila zvýšeně na vlka, protože se už-už vydávala pryč. „V takovémhle nečase asi na alfu se zmoklým kožichem převelice dobrý dojem neuděláme - poběž!“ zasmála se nad jejich nešťastnou situací, aby jim oběma dodržela pozitivní nadhled a rychle se snažila dostat k místu, které jim Dante popsal. „Snad nás tam neobviní z krádeže!“ vyhrkla nad zajícem, kterého nesli - snad by mohli říci, že to byla jejich zásluha ... ale ne, takovou sprostou věc by šedému, kterým jim prokázal laskavost, neměli provést! No a tak se ...

>> Úkryt Alatey

„Dante, tedy,“ pousmála se s jménem šedavého na jazyku, zaujata tím, kýmže má onen neznámý být. Ctěný člen smečky, ach tak. Potěšilo ji, že se jim podařilo to, k čemu se snažili celou dobu dostat: narazit na smečku, která by jim před zimou mohla poskytnout úkryt. Osobně měla v plánu v ní zůstat a ponechat hledání cesty domů jako jakýsi vedlejší plán - dobře si ale uvědomovala, že Arryn měl plány poněkud prohozeny, a tak očekávala, že ty její vlastní by se mohly měnit dle toho, jestli bude pozvána k následnému vandrování po tomto místě.
„Věřím, že vaše alfa neví, co se ji chystá udeřit!“ pronesla sebevědomě a optimisticky směrem k stříbrnému vlku, na pyscích veliký úsměv. „Však oba dva jistě obstojíme. No a kdybychom nevypadali dost schopně, jistě přijdeme na něco, čím se teprve předvedeme,“ pohodila ku konci svých rozmluv ocasem, s pobavením s hlase se dívaje po obou samcích. Bylo jí to příjemnější, než tehdy s Taniou - oba dva vlci se zdáli být na úrovni, a taková společnost se jí zamlouvala. „O předvádění- musíš mi povědět, proč jsi přišel tak unavený, kolego,“ optala se tlumeně Arryna, zkoumavě ho změřila pohledem. Odkud přišel - kudy kráčel?
Jestlipak je zbytek smečky také tak zdvořilý a pohledný? Hlavně žádné předsudky a s dobrotou na srdéčku, ať ti nikdo nic nevyčte, pomyslila si, zatímco jim naslouchala. Člen smečky - Dante, pozívaje jej dovnitř ... Pozoruhodné. Věnovala mu úsměv, beroucí si kousek zajíce, jen co započal mluvit: dbala na to, aby první polkla, než otevřela tlamu. „Má domovina je pravým opakem země Arryna, to je pravda. Příroda byla zaplněna převážně vodními toky, nikoliv horami - naše údolí jimi avšak bylo obehnáno,“ vysvětlila, bloudíce k tématu, které by jej vzhledem k očividné pozici mohlo zajímat více, „byli jsme velmi spjati s okolní přírodou a mír s našim okolím nám byl svatým zákonem, jehož porušení bylo považováno za, jak to říci, velezradu.“ Však mládí? Nevyrůstala tam-... A dobře bylo! Ještě byla umřela, jako mnoho jiných vlčat.
Danteho plán jí zněl nanejvýš mile - pokynula mu a znovu se sehnula k zajíci, načež jej tlapkou lehce posunula k ryšákovi, který se nezdál být příliš hladový, „Tak jsme to přece jen dokázali. To by Tania zírala,“ uškrnula se s nepatrným posměchem: té na těch jejích pouštích muselo být dobře. Došly tam vůbec ony bouře? To, co slyšela venku, bylo víc než odstrašující. Na zablácenou srst vlka nic nenamítala - více ji překvapovala rychlost, se kterou se vlk zdál navrátit. To bude dobrý lovec. Takže konkurence? Pobaveně se nad tím usmála, nechávaje Danteho, aby vedl jejich následující cestu - sama samozřejmě nemohla opomenout zajíce, zda-li jej tedy nevzal sám Arryn. „Pojďme,“ potvrdila. Kudy-kam, myšáku?

>> Hraniční hory

... Měli překvapivě milé štěstí na to, že se stihli schovat, jen co bouřka udeřila. Na Arrynovy slova neměla sebemenší důvod něco namítat, protože byla unavená a za tak silného působení počasí rozhodně nemělo smysl plahočit se dalšími hory (a možná doufala, že . Ještě to tak, dostat se tam, kde jim není konce - pomyslela si naposled, než jí víčka ztěžkla a ona se tak vydala do říše snů.
Hlavou se jí promítalo ledaco, sny se míjely jeden za druhým, jak dlouze oddychovala - v jednom z nich se například znovu proháněla se svými bratranci (nebo bratrancem? Vždy si myslela, že se jí z nich dvojí zrak, fuj, kdo to kdy vymyslel, vypadat úplně stejně!), v jiném zase po hlavě skočila do lesní studánky a opět měla schopnost k vodě promlouvat. Spokojeně tak po boku hnědého vlka chrupkala - jen občasně popostrčila ocasem, nevědomky se k Arrynovi přitulila nevhodně blízko, což by si nepochybně vyčítala, kdyby byla vzhůru.
Hanka se jala probudit právě ve chvíli, co bylo zmíněno ono čarovné společnice - neměla však potřebu otevírat oči, naslouchajíce tlumené konverzace dvou vlků a počasí, které zjevně naráželo o místní hory. Takže jsme někoho potkali - to je ale velmi výhodné! Přece jen v horách někdo pobývá. Anebo to byl další poutník, co by raději poušť? Ospale otevřela zelenkavé oči, kterýma ihned spočinula na jejich novém kolegovi - a to tedy Dantem, který se zdál vést s Arrynem jakousi konverzaci. Napodruhé si povšimla zajíce a lhala by kdyby řekla, že na něj vůbec neměla chuť. Lákavé, lákavé ... byl snad na lovu? Nebo to přitáhl šedavý a zapomněl naň? Možná, že tohle místo patřilo právě jemu a on nyní vyčkává ... na její probuzení. Ajajaj.
Lehce se odsunula od hnědavého společníka, na nějž se během snění nepatrně nasáčkovala. „Zdravím,“ vyřkla ve vhodné chvíli, kdy se oba samci na moment odmlčeli, neb jí bylo hloupým skákat do řeči - oba je obdařila přívětivým, rozespalým úsměvem. „Vidím, že máme společnost, Arryne,“ poukázala na očividné, „těší mě; Hanka,“ ale to se již jistě kolega zmínil, „a vy budete...?“

<< Temný les přes Nížinu hojnosti

... se jí do čumáku dostalo dost nedalekých pachů: a to dokonce čerstvých? Podívala se po Arrynovi, zda-li pak tomu sám rozumí lépe, než ona - či zda není jedinou, která má případné bludy. Bylo snad možné, že se jakýsi sen vlka přece jen vydařil a oni jsou na pokraji toho poznat novou smečku, domov, ve kterém přečkají tak dlouho, až najdou od bohů řádný návod na cestu pryč?
„Myslím, že protentokrát máme opravdu veliké štěstí,“ prohodila mimoděk, ačkoliv si uvědomovala, že hnědavý vlk po jejím boku tuto informaci nepochybně již dávno věděl.
Snad to bylo oblaky, že vše bylo zahaleno do určité tmy - nakonec se s přicházející bouřkou nedalo očekávat nic jiného. Přepadla ji náhlá únava z veškerého jejich cestování: tichounce, tlumeně zívla. už-už se deroucí skrze cestu po horách kupředu.
„Třeba nás bohové viděli a rozhodli se nám dělat radost,“ usmála se zlehounka, líbíce se představě, že tomu tak doopravdy bylo. Kdo by se kdy neslunil v pozornosti od samotných bohů?

>> Alatey

<< Les u mostu přes Most

... Projít tím ohavným mostem byla její smrt! Srst na zátylku se jí ježila tak nepříjemně, jen co pomyslela na to, že tohle by mohl být Arrynův konec. Jak se oháněl s tím, že ti bude zachraňovat život a nakonec to sám vidí! Co se mu proboha stalo? Možná, že ho zřídila nějaká magická moc ... starostlivě jej naposledy projela pohledem, pokyvujíce hlavou. Pokud chtěl onu Vločku najít, budiž - nechť je neznámá jejich prioritou! „Není místo na omluvy, Arryne. Pokud to budeš potřebovat, opři se o mě. Naše cesta bude ještě dlouhá,“ navrhla mu jen, předpokládající, že měli naspěch - a ještě tak dbát na jeho stav.
„Vločku nepochybně brzy nalezneme, pokud vás nešálí čumák,“ pousmála se nad tím a byla by do něj drcla, jak se u kolegů zjevně patří, aby jej na jejich cestě podpořila. Po tom, co si pořádně prohlédla jeho stav, se avšak obávala, zda-li by se jí nesesypal jako písečné duny - a to přímo před očima. „A to i onu smečku. Však pokud na cestě nalezneme vhodné místo-...“ ... jenže bouřka smyje její pach. Jaká to zapeklitá situace!
„Myslím, že to v dálce budou hory. A nepochybně také začátek pořádné bouřky,“ uškrnula se zlehnounka, povolující v jejich tempu tak, aby jim oběma zbyla nějaká energie na výstup do hor. A jakýpak bůh jí to věšel bulíky na nos, když ...

>> Hraniční pohoří přes Nížinu hojnosti

<< Na Vyhlídce

... že se zanedlouho ocitli v lese, který měl snad působit jako nějaká předehra předtím, než se vydají štrekat se po horách. Vůbec jí to nevadilo: ač by rozhodně uvítala přítomnost nějakého jezera, nebo dokonce i moře, s nově nabytou magií země jí ani v tom lese zas tak špatně nebylo. Bylo to uklidňující - což se vzhledem k hromobití jen těžko dalo říct. „Rozumím,“ vyřkla stroze, jako pouhopouhou formalitu.
„Ó ano, vodopády!“ zasnila se, jen co to Arryn zmínil. „Jezera se tam ve sluečním i měsíčním svitu třpytila výrazněji, než kterákoliv hvězda a ohlušující zvuky vodopádů vždy namohly hrdlo, protože jeden musel na toho druhého křičet,“ zachichotala se té hezké vzpomínce - všechno jí to do jednoho chybělo. Nikdy si neuvědomovala, jak moc jí bude na takových místech záležet: jenže jak to jeden neviděl hned, co se vzbudil, bylo na tom něco nepříjemně kousavého.
Pobaveně se nad jeho představou zasmála, uznávající, že by to bylo opravdu úžasné. „Jen aby všechny tyhle krásy nebyly jedovaté. Některé organismy by magii neměly být vystavovány,“ zavrtěla nepatrně hlavou, energicky pátrající po tom, kudy kam.
To už se od ní ale Arryn odpojoval - a nechal Hance v hlavě pořádného brouka. Proč si je sem božstva vlastně pozvali, a co bylo jejich cílem? Měla zdlouhavě náročné téma, kterým se kousek po kousku prodírala: skoro by byla zapomněla na to, že tu na vlka čeká, jak se tak procházela a snažila souznít s místní přírodou a bohy, kteří by se přece jen mohli ukrývat v lesích a skaliskách.
Smrákalo se k večeru: déšť byl již patrný ve vzduchu. To už se k ní znovu připojil Arryn, kterého jen povzbudivě popohnala, už-už ...

>>