Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S uznáním a drobným úsměvem mu pokývnula hlavou. Rozuměla tomu, že z místa, kde Arryn pocházel, si odnášel také svůj názor: na druhou stranu ... „Ber toto místo jako novou příležitost, Arryne. Zdá se, že tady je magie používaná až na pár špatných jablek ve vší počestnosti. Ostatně pochybuji, že bez magie by tento ostrov byl schopen existovat,“ zamyslela se. Pro vlka tohle místo obecně muselo být čímsi jiným, doposud nepoznaným - pokud jeho slova o krajině, v níž před příchodem na toto místo žil, nebyla proťata lží (a že Hanka pochybovala, že by nějaký důvod na to jí lhát vůbec měl!), toto místo na něj mohlo být přespříliš klidné. Však kdo by si nezvykl, že? Pokud tu budeme dlouho, snad je načase dívat se po nějaké smečce. Komu kdy samota dělala dobře- navíc, pokud by se byl odpojil od našich toulek ...
„S vašim předešlým vyprávěním o vaší zemi se mi zdá, že setkat se s bohy by mohlo přinést další neštěstí,“ pomyslila si náhle nad svou myšlenkou, se slušností si však vyslechla následná slova, které vyřkl. „Vaše smýšlení o víře se mi líbí,“ usmála se nad tím po chvíli, ráda, že se o tom s ní podělil. Ač nezvyklá kultura, je to snad to nejlepší, co ze všech tří zemí ta jeho má. Přesná linie dělíce božstvo a pouhopouhý život, který se jako číslo často míjí.
Pousmála se nad světlem, které se pomalu začalo rozlévat do okolí hory: povšimla si však i zvláštní propasti, která se zdála být z její nynější pozice nekonečnou. Raději svůj pohled tedy stočila na louku, odkud přišli - a kdoví, zdali to bylo magií, no zdálo se, že rudě žhnoucí květy se v rozednění téměř až třpytily. Jen kdyby nebylo takové dusno, posteskla si, doufaje, že při zemi snad bude lépe. „To opravdu. Je však také pěkným vidět, když se takové kultury pospojí a stvoří jednotnou víru,“ uznala, leč rozmanitost této věci jí těšila. „V domovině jsme mnoho vlčat neměli, neb se zdálo, že je vždy postihla záhadná nemoc a valná většina se jen sotva dožívala dospělosti,“ svěřila se, „no většina z našich strašidelných povídek byla postavena na bludničkách, neb duše mrtvých nám jsou posvátné,“ usmála se na Arryna, ráda za to, že se o to s ním může podělit. Na povídky a příběhy si nikdy příliš nepotrpěli. „Vlky, kteří se příliš pozdě v noci drželi v lesích, očarovaly a zavedly do bažin, kdy si na nich pak pochutnaly. Nebo se u nás vyprávělo o chodících slunečnicích, které neposedným vlkům vyňaly oči a nahradily je jejich květy, které v sobě měly nekonečně dlouho semínka, aby je do konce jejich dnů klovali ptáci,“ brutální, však dobře zaobstarané. Dodnes ji samotnou slunečnice děsily! „Tuším, že u vás se strašilo božím hněvem?“ optala se, zatímco se pozastavila u jednoho z krajů, aby se mohla pokochat okolním prostředím a zapamatovat si místní krajinu. Tu se ztratit by bylo velmi nepříjemné.

<< Červená louka

... pomalu vydala směrem vzhůru k značně špičaté hoře, jejíž vrcholek se nepochybně musel pyšnit největší zaznamenanou výškou. Připadala si s jejím porovnání jako drobounký mraveneček- ne, ještě něco menšího-, co sotva dokázalo pozvednout hlavu tak, aby se dobře vidělo na špici. Zajímavé, vskutku zajímavé! „To je zajímavý pohled na magii. Ještě jsem se s takovým, přiznávám se, nesetkala, protože většina vlků by bez ní nedokázala žít,“ vlk ctěného postavení, ah? Hanka ve své rodinné smečce nezastávala při svém příchodu těch nejušlechtilejších z prací, však nakonec se našla v lovu. Odpovídalo by to tomu, jak se Arryn prezentoval a vyjadřoval - zajímalo ji avšak, zda to není jen jakási drobná přetvářka, kterou si chce mermomocí před cizími držet. „Osobně si nemyslím, že na magii je tolik špatného. Je to o tom, jaký vlk ji ovládá, magie jako taková nemůže, myslím si, být označována za špatnou. Pakliže je mocná a dostane ji někdo, kdo není na onu sílu zvyklý, je lehkým pro něj nabýt arogance a božského komplexu,“ což následně vede k válkám a utrpení, kterému se muselo dostat právě v domovině hnědavého vlka. Nedokázala by žít v zemi, kde by vlci takto ubližovali nejen sobě, ale hlavně okolní přírodě: hnusilo se jí už jen holá myšlenka.
Ku konci jejich dosavadní konverzace mu avšak pouze pokývala hlavou, zatímco očima zkoumavě putovala po terénu. Nezdálo se, že by k vrchlolku vedla bezpečná cesta - povytočila se na Arryna, zdali on svým pohledem nenašel vhodné místo, z nějž by mohli hledět na probouzející se den. „Pravda tomu. Však je to milá představa,“ pousmála se zlehounka, „viděl jsi někdy ve své domovině bohy? V proroctvích, či rozjímání?“ střihla zvědavě uchem a věnovala Arrynovi poslední letmý úsměv, než vzhlédla k nebi. Takové dusno hned z rána ... to nic dobrého nepřinese. Měla by mu navrhnout, ať se začnou porozhlížet po nějaké skrýši, nebo ji její šestý smysl klamal?

Pozorně naslouchala Arrynovu monologu, místy až překvapena tím, o čem povídal. Zdálo se, že jeho minulý život byl skutečně něco ... něco, a jeho rozhodný názor v tom navrátit se na takové místo ji až dojímal. Byl to vskutku nebezpeční, no věru zajímavý svět. A tak strašně odlišný od toho, co je mi známé, uzavřela nakonec své smýšlení, kývaje mu tak, aby věděl, že stále naslouchá. „Magii by rozhodně neměl dostat každý. Myslíš, že byl nějaký systém v tom, kdo u vás element dostal? Zdá se mi to jako volný výběr bohů. Však i bohové se mohou tak šeredně plést ...“ posunula nepatrně téma jejich konverzace. Však bohové bývají moudří, zejména ve svém živlu. Pokud se něco mělo stát, stalo se to; proklínat je za chyby, které údajně napáchali, by bylo pošetilé. Nakonec to byli hlavně vlci, co chybovali - a co platili za své milníky.
Brzy po zmínce skutečnosti, že jeden může mít více magií, na něj překvapeně vytočila hlavu: „Opravdu?“ Nechtělo se jí věřit, že bylo možné mít větší moc, než tu, kterou vlk již dávno ovládal. „To je poměrně .. nepříjemná představa,“ uznala s nepatrným zamračeným, dumajíce nad touto informací. Byla zde možnost, že by získala zpět vodu? Očividně ji měl i Arryn: kdyby ji získala, zřejmě by se jí musela znovu naučit ovládat (a hlavně se ji naučit ovládat místním způsobem). Budoucnost je daleká, Hanko, však si vyčkej. Třeba odejdeš tak rychle, že to ani nestihneš! zadoufala na chvíli, ačkoliv by jí bylo milejší poznat vše, co měl tento ostrov v nabídce, než-li by se vydala domů. „V magii musíte být zběhlý. Je to váš koníček?“
„U nás se vedly hlavně oběti, to se každopádně týkalo ale jiných věcí, než magie. Ta k nám většinou přicházela náhodně,“ zavzpomínala, „dříve jsem ovládala vodu, která ku mne kdysi dávno promluvila, a tak se zjistilo, že nějakou magii mám.“ Jak se matka těšila, že spolu něco sdílíme! Jakoby si z oka vypadly.
Pozvedla hlavu od jednoho z plápolajících květů a opět pohlédla na horu, která se jim začala přibližovat. Tak obrovská a majestátná, nepochybně musí ukrývat a střežit něco velkého! ... Třeba takové bohy, nebo jejich magickou moc ... Nesmysl. Je to jako kýč v oku. „Je to příliš poutavé na to vzdát se jedinečné příležitosti podívat se na probouzející se krajinu, není tomu tak?“ pousmála se nad jeho otázkou. „Snad jsme měli vzít něco s sebou jako dar, kdyby se nám poštěstilo bohy doopravdy zřít,“ zauvažovala nahlas, žádný z květů se jí ale nezdál natolik hezký, aby jej mohla utrhnout. Kdyžtak se jeden z nás obětuje, pokud to znamená získat odpovědi na naše trápení. Byla by schopna se dát darem? S touto myšlenkou se ...

>> Nejvyšší hora

<< Sněžné tesáky

... byla odnesena portálem na absolutně jiné místo. Vykodraca se z něj bez sebemenší elegance, neb nebyla tomuto způsobu cestování vůbec naučena: radostný úsměv, který se jí avšak ukázal na tváři, odpovídal za vše. Pro boží síly, tohle je fenomén! Ihned se otočila, aby se podívala, zda se Arryn téže objevil. „Úžasné,“ zamumlala, než hlasitěji dodala: „Absolutně úžasné! Takovou vychytávku jsem jaktěživ neviděla. Přímý unikát!“ zavrtěla ocasem, než nazpět nabyla své stability a zklidnila rozvířené myšlenky. Je tu toho víc? Že bych si to klidně zopakovala!
Brzy nato byla ale překvapena ještě něčím jiným — Arryn určil, jaký element ovládá. Tolik toho už musí znát ... Musím se jej držet do doby, než poznám dost na to, aby mě tu nic nemile překvapilo. Podělí se ale o své znalosti? „Země, ach. Dříve jsem ovládala vodu-... bude mi to chybět,“ povzdychla si nad tím lehce, než se na něj s úsměvem povytočila: „Jak jsi to uhodl? U nás jsme mívali znaky, které naší magii ukazovaly, nebo malé krystalky, ve kterých magie dřímala,“ a jakou máš magii vlastně ty, vlku? Co ho tak viděla a co se sama podívala na svůj kožíšek, pochybovala, že by to bylo až tak moc na očích. Třeba se to dalo cítit? Však zavětřit by mohlo být značně nevhodné gesto.
„Nemohu se dočkat, až na tyto věci narazím,“ usmála se opět a za pomalé chůze se vydala kupředu, každou chvíli se rozhlížející po místní louce, která přímo žhnula rudou barvou. Jakoby hořely, leč jejich barva k tak brzkému ránu nemohla být nejvýraznější — musí se tu podívat, co bude slunce ulehat ke spánku. Jako Taniiny oči ... S touto myšlenkou se podívala do těch Arrynových, vrývaje si do paměti to, že by jeho byly sytě modré. „Květy vypadají tak jemně, až by se jeden bál, že pouhé fouknutí je zlomí,“ vyřkla, aby se neponořili do ticha: místo květin se protentokrát zahleděla do dálky, ve které se pomalu, ale jistě začala rýsovat hora, na jejíž vrcholek nemohla dohlédnout. „To musí být ona, viď? Jakoby to byl titán natahující krk k nebesům. Pokud jsou uvnitř jeskyně, nepochybně by to musel být nádherný a chráněný úkryt. Musí to tam být nebezpečné,“ zas a znova přemýšlela nahlas, dělila se s vlkem o myšlenky a doufala v to, že je sám podpoří těmi svými. Nestyděla se před ním (těžko říct, jestli se ona někdy měla za co stydět), protože věděla, že říct to, co si jeden myslí, byl základ k tomu vůbec nějaký ten přátelský vztah vytvořit — a že by bylo výhodné mít Arryna na své straně!

<< Vlčí jezero

... neměla raději, než-li poušť, přinutilo to Hanku zamyslet se nad tím, zda to nakonec také neměla na svědomí magie. Pokud ovládala něco, jako třeba oheň, bylo by logickým, že ji to táhne k teplu. Doma ale měli všichni přívěšky se svou magií, zamyslela se, na chviličku kloníce hlavu tak, aby se mohla podívat po svém vlastním krku. Možná proto ke mě voda nemluví. Připadaje si pošetile nad tím, jak se ještě nedávno nahněvala na moře, mrskla nespokojeně ocasem. Jak svou magii poznám zde? Co vůbec mám? Nesmělá tímto zjištěním projela letmým pohledem Arryna, jestli náhodou nemá nějaký magický znak.
Nad jeho odpovědí se pousmála a pokývla mu hlavou, nacházející tuto jeho schopnost jako plusový bod. Sic tedy neměli cíl, nemohli se ztratit (tedy, Hanka se po jeho boku nemohla v této krajině ztratit, tak). „Doufám, že se nám ukáží. I kdyby ne .. tuším, že pakliže se ukazují, možná by se dali nějakým způsobem přivolat. Ač je to sebevíc neuctivé, potřeba vědět je žel silnější,“ promýšlela nahlas. Rituály ti přece jen nejsou cizí, viď? Aťsi by vyžadovali obětiny jakéhokoliv směru (již nyní se připravovala skutečně na cokoliv), Hanka věřila, že byla schopna je jim snést. Hlavně být zpátky doma, posteskla si, místo smutného výrazu si na tváři nesoucí výzor naděje.
V určitém projevu úcty, snad téměř soucitu, sklopila uši. „To musíš být svému domovu velmi loajální,“ vyřkla tlumeným hlasem, zkoumaje jeho neutrální tvář, než uznala, že je to krajně nevhodné. „Snad toto místo ber jako kus klidu v hurikánu, který musí řádit doma.“
Nechala panovat odmlku, neb na chviličku zazmatkovala v terénu: hory jí nebyly zas tak známé, no i tak se snažila působit, že to pro ni byla hračka. „Věří, že bohové samotní jsou takový vzduch nebo půda, po které kráčíme. Hory jsou titáni, kteří byli stvořeni bohy, aby je v jejich spánku chránili- bohy války a smrti nemáme,“ zavrtěla lehce hlavou, přestože na tváři se jí dostal rozzářený úsměv. Vzpomínat na domov ... „Je to víra silně spojena s našim okolím,“ uzavřela avšak, aby se nenechala unést. Naučit se o kultuře bývalého domova toho druhého mohli přece jen vždy a vyzradit vše najednou by zrovna u Hanky mohlo být považováno za otravnost.
Fascinována zvláštní magickou aurou, ku které se dostali, dlouze se zahleděla na portál. „Místní magie je věru viditelná. Doma takové úkazy nemáme,“ řekla předtím, než přistoupla k portálu blíže a rázem už jí nebylo pomoci: jen, co znovu vykročila kupředu ...

>> Červená louka

Pootočila se zpět k Arrynovi, kterému opětovala letmý úsměv. Kudy budeme asi muset procházet, než se k takové hoře dostaneme? Terén jistě také nebude nejvhodnější: ještěže byla ze spánku a drobné svačiny plna energie a elánu! Při výzvě proto vykročila, naplněna očekáváním a vyhlídkami na rozhled po území. „Jste v místní krajině již zběhlý? Zdá se, že toho mnohé víte a znáte,“ optala se okrajově, zatímco se snažila uhodnout, kam jeho pohled směřuje. Do hor, o tom nebylo pochyb — zdálo se ale, že v nich něco hledá.
„S pohledem na magii bych vytušila, že známe původce těchto neobvyklých cest. Je fascinující, jak se zde ona kouzelná moc zakořenila- nebo to snad bude bohy. Ti jsou, přece jen, tvůrcem nejedné věci,“ Hlavně naší tělesné schránky! Pak jsme to my, kdo tvoří duši a ideály.
Netrvalo dlouho, co začali stoupat do hor: a to Hanku naplnilo energickou radostí. Ač většinou pobývala se svou rodinou v nížinách, protože mnoho členů rodiny mělo s hory špatnou zkušenost, neměla strach (bylo to jako okusovat zakázané ovoce, a to setsakramentsky dobré zakázané ovoce). „Tykejme si. Cesta bude, věřím, ještě dlouhá,“ navrhla důvěrnější způsob mluvy, neb sic jí toto "vy" lichotilo (být pro vlky vyspělý a starý je přece jen mít také vzácný respekt), nebyla na něj převelmi zvyklá.
Nastražila uši. „Jitro je mi milejší. Svět má možnost se znovuzrodit a probudit v jiném světle- změny jsou to nepatrné, ale když se dobře díváme, můžeme si jejich poklady prohlédnout. Líbí se mi, že slunce vítá nový den, jakoby nás tím vítali i bohové,“ odvětila s úsměvem, pozvedla obočí a pokynula hlavou tak, aby otázku opětovala. „Když naváži na bohy, pokud nebudete- nebudeš otázku pokládat za osobní; jací bohové vládli tvému domovu?“
Již nyní byly změny na terénu vidět: zaradovala se nad horou, kterou si svižně dělali cestičku. Jestliže tohle Tania ...

>> Sněžné tesáky

Se střihnutím uší naslouchala Arrynovi, neb ten se zdál ujmout slova, zatímco Tania vypadala duchem nepřítomna. Sní o těch svých pouští? pomyslela si s drobounkým posměchem, k tomu, aby se k vlčici ale s těmito slovy obrátila nahlas, se neodvažovala. Nakonec to nebyla tak špatná společnost (kdokoliv, kdo jí neskočil po krku, byl úspěch), jak smýšlela: čas s ní plynul rychle, až pomalu začalo svítat. To si tak znovu zajít k moři, tam jsou východy slunce nejlepší. Jenže kudy kam? Možná by nebylo naškodu se podívat všude, když už jsem na pláži byla, zadumala nad tím právě ve chvíli, kdy hnědavý oříšek opět promluvil.
„Zima vždy přijde tak brzy ... jeden nemá čas si to léto pořádně užít,“ posteskla si nad tím s povzdechem, kývaje mu hlavou, „věřím, že najdeme odpovědi a vrátíme se domů, všichni tři“ dodala optimisticky, plně věřící tomu, co řekla. Bylo to naivní? Kdyby ses trápila, tak by ses žalem uplakala k smrti, nikdy více nevidět svou rodinu. Cítila potřebu zeptat se vlka na více, no po chvíli nad tím jen sama sobě zavrtěla hlavou. Ještě se přece neznali tak dobře — a kdoví, jestli to, co by jí Arryn odpověděl, byla pravda. Jenže jaký by měl důvod k tomu lhát? To bylo to: nezdálo se, že by nějaký byl.
Zvědavě povytočila hlavu směrem, kudy hleděl vlk. „Hory se zdají být nebezpečným domovem pro smečku. Však ta ochrana hor,“ pozamýšlela nad tím. Musela tam být zima, v zimě tuplem tak — táhly jej do hor snad osobní věci? Ne, to nikoliv. Jaký život tito dva asi žili předtím? „Život tuláka mi není vůbec příjemný. Jeden je na to věčně sám a samota duši nikdy neprospívá, pokud k tomu vlk není narozen, či veden již od útlého věku. Pocházím z velkého rodinného společenství, čili ... zřejmě bych potřebovala smečku, nebo zešílím. A mé tulácké zkušenosti jsou, inu, nulové,“ vyřkla s pokrčením ramen, nemaje sebemenšího důvodu jim s těmito informacemi nevěřit. Jak by to proti ní použili, obořili se do ní, že oni tu rodinu mají a ona ne? Nesmysl! S dobrým úmyslem vyčkávala na odpověď Tanii — ta ale stále byla pohroužena do svých myšlenek, a tak své zraky přenesla na Arryna, kterého se pohledem jakoby ptala, jestli neví, o co jde. Slušné vychování asi nepatří do jejího slovníku. Budiž. Ne každý s tímto musel být obeznámen.
Bojovat, tak to bylo slovo, se kterým nebyla s to. Ve jménu bohů se nesmělo bojovat: špinilo to jejich čistotu. Vlk by neměl bojovat, nýbrž projevovat kus snahy, těžce dřít, ne-li se udřít k smrti, pokud to mělo pomoci-!... Pootevřela tlamičku, aby Arrynovi v tomto oponovala, jenže to už se ozvala Tania se smutnými zprávami toho, že jejich drobné trio opustí. „Ach,“ pronesla s lehkým překvapením, „ach tak. Tedy, věřím, že vám na vaší cestě bude dobře,“ pokývla jí s drobným úsměvem. Zdálo se, že má opravdu naspěch: kam se asi vydala? Nad jejím tónem potlačila chuť protočit očima a místo toho se na ni zhola obyčejně usmála: „Užijte si písek a štíry, Tanio, doufám, že nad vámi bohové budou i přes vaši nevíru držet ochrannou tlapu. Těšilo mne,“ nechala být slyšela se vší slušností, nemaje zájem o to zbytečně vířit vztahy. Nebyla vlk, který si užíval dramat - leč tahle vlčice uměla hezky zabrnkat na nervy. O bručouna míň, tedy, pomyslila si, otáčejíce svůj pohled na hnědavého vlka.
„Před odchodem naší drahé společnice jste povídal o hoře,“ připomenula mu, kdyby snad zapomněl, „myslím, že za svítání tam musí být velice krásně a majestátnost oné hory se zdá až dotýkat bohů — a možná, že bychom tam i nějaké našli. Pakliže mne omluvíte, mohl byste mne tam zavést?“ optala se narovinu, jdoucí si za tím, co chtěla (a jestli to byli bohové, nebo onen krásný výhled, to už bylo značně diskutabilní).

Lichotivé slova, kterými se Arryn měl zřejmě ve zvyku oplývat, ji potěšila (která vlčice kdy nerozkvetla pod něčí pochvalou?) a přivedla k děkovnému úsměvu, kterým vlka obdařila. To je mi ale přívětivé chování. Musí to být dobře vychovaný vlk, usměrnila se již v očividném, ráda za to, že se ocitla v jeho společnosti: a ačkoliv to samé nemohla říct o černavé vlčici, moc nad tím nepřemýšlela. Ještě by si přivodila vrásky, no fuj. „Kdybychom nebyli, život by byl zřejmě velmi nudný,“ broukla s pokývnutím.
„Usadili? V poušti se dle mého žít nedá- pouze přežívat,“ podivila se nad místními choutky, doufajíce, že vlci se takto doopravdy neničí. Výjimkou samozřejmě byli ti, kteří na život v poušti byli uzpůsobení: u ostatních jí to ale připadalo jako dětinská potřeba ukázat, že dokáží něco, co jiní ne. A platí za to vlastním nepohodlím. Ne, ji na poušť nikdo nedostane! „Věřím, že by vás to zajímat mělo, Tanio. Ale proti gustu žádný dišputát, jen co je pravda,“ uznala nakonec, sic si nepříliš stojící za svým názorem, že to pro vlčici rozhodně není to nejlepší — koutkem duše ji těšilo, že si to chce udělat v životě těžší, méně pohodlnější, než ona, nebo třeba i Arryn! „Pokud tohle nazýváte životem, začínám se obávat o ten svůj,“ zasmála se tomu krátce, nevěřící, že by se po ní černavá vrhla. A kdyby ano ... „Ale někomu adrenalin v životě vyhovuje. Dle mého ten najdeme ale i na přirozenějších místech pro vlky. A co vy, Arryne? Jste dobrodruhem, co tohle nebezpečí vyhledává?“ optala se vlka, koutkem ucha naslouchající Tanii. Asi jí muší šplouchat na maják. Nebo je to třeba její magií, rozhodla se nakonec, srozuměna s tím, že nemůže mít od jiných očekávání, nebo předsudky, které špiní jejich jména.
„Je k neuvěření, co všechno se zde nalezne. Nemohu se dočkat, až to uvidím na vlastní oči,“ odvětila Arrynovi s úsměvem, těšíce se na ten bizarní fenomén místí flóry a očividně i fauny, který ji čeká. „Magie je kouzelná věc, však v nesprávných rukou může napáchat mnoho škody,“ pokývla oběma hlavou a s drobounkým úsměvem, který věnovala Tanii. Viděla ve všem jen destrukci? „Myslím, že sebedestrukce je velmi možná, ale také věřím, že po zdlouhavém času by se země opět dala dohromady. Jednou se, ostatně, i my staneme její součástí,“ smutné, ale pravdivé. Proč si však takovou věc přivodit a nenechat to na přírodě? Ach, možná to bylo to - Tania chtěla zemřít, jen se styděla to nahlas přiznat. Chudák.
„Bohové?“ našpicovala ale hned uši, se zájmem pohledem přejíždějíce jak po Arrynovi, tak po Tanii. „Opravdu se s nimi někdo setkal? To je úžasné!“ zatajila nad tím dech, vyjadřujíce neskrývanou fascinaci s tím, že zde se bohové nebáli vystrčit tlapku z nebes, nebo podsvětí. „Bohové jsou více, než jen reální, Tanio. Pokud máme důkaz toho, že se s nimi někdo setkal, myslím, že je více hloupé pochybovat o jejich existenci, než-li jim důvěřovat,“ a tohle mi nikdo nevymluví! Mohla bych se také setkat s bohy? Och probůh, jak se v jejich přítomnosti jen zachovat? Hlavně čistou hlavu! A po chvíli: „Musím je najít- jistě mají odpovědi na to, proč se zde vlci objevují!“ Nahlásila rozhodně, koutkem duše doufající, že by se k ní někdo přidal — a to klidně hned teď!

Zdálo se, že se jedná o dva samce (i když ten tmavší jí byl od pohledu nějaký podezřelý!), tuláky, kteří vedli značně nicotné konverzace o místní krajině, což znamenalo, že toho již nyní oba věděli více, než ona. To bylo dobře, i špatně. Nezdá se, že by tě někam chtěli zatáhnout. Proč bys zbytečně panikařila? Ačkoliv si povšimla vcelku jízlivých pohledů od menšího ze samců (je tohle vůbec samec? Vlčice většinou jizev tolik nenosí, ale některým život nepřeje ...), velkou hlavu si z toho nedělala a namísto opětování tohoto pošetilého gesta podarovala každého z nich drobounkým, uvolněným úsměvem.
Hnědavý vlk byl očividně elegán, což oproti jeho společníkovi už teď Hance v hlavě črtalo, že na tomto ostrovu může narazit na skutečně rozlišné charaktery (a samozřejmě ji těšilo, že onen Arryn přistupuje k cizím vstřícně). Koutkem duše doufala, že tomu tak nebude — na druhou stranu věděla, že všude po světě jsou rádoby mrzutí vlci, a tak nad tím jen mentálně mávla tlapkou. Třeba se špatně vyspal. Nebo nespal vůbec, usmyslela si s návazností na fakt, že tito dva své konverzace vedli uprostřed noci. Ač ona sama by neměla co říkat ...
„Jmenuji se Hanka, a tak jako vy jsem se zničehonic objevila na nedalekých plážích. Vyplavilo mne moře, zdá se,“ informovala je, jakoby snad věřila, že to může k něčemu pomoci. Takže nemístní, nevadí. „Těší mě, Arryne, Tani-... Tanio,“ pokývla drobounce hlavou, překvapena konečným výsledkem — on byl vlastně ona. Byli snad partneři, že jí před chvílí věnovala onen tón? „Lepší úsměv na tváři, než studený čumák,“ prohodila jen s drobným pousmátím nad poznámkou vlčice. Pokud Arryn ale tvrdil, že nic důležité neruší, tak zřejmě nerušila: očividně tedy nerušila jen jej.
„Poušť? Tak to musí být rozlehlé území,“ vyřkla s neskrývaným zájmem, leč jí osobně se pouště tedy vůbec nelíbily. Ten písek a horko — to už raději zajde na pláž, kde se alespoň smočí a promluví s mořem! Kdyby jenom nebylo uražené a mluvilo s ní. Magie tu očividně je- proč ta moje tedy nefunguje? Poznámka Tanii s ní nehnula: pouze se usmála. „Cožpak vám by poušť byla s tím černým kožíškem pochuti? Vlci dle mého v poušti mnoho štěstí v životě nenajdou. Jsou to mrtvé planiny pokryty zrnky písku, které často leda škrábou a svědí. Já preferuji lesy, nebo okolí vod,“ zapojila se do jejich konverzace, aby nestála jako solný sloup a jen nepozorovala jejich rozmluvy. Hlavně nikoho neurazit a dobré vychování nechť je ti svaté, pomyslila si, vzpomínajíce na matčinu výchovu. „Máte s okolní krajinou převeliké zkušenosti? Z mých krátkých zkušeností se zdá, že je toto místo až ... magické,“ zadumala. Mohla se na to, jestli je tu magie (protože stále váhala mezi ano - ne), zeptat přímo: jenže nechtěla působit hloupě. A proč nevyužít dosavadního tématu, že?

<< Mlžné pláně

... nejenže se dostala pryč z mlhavých krajin, konečně ji v čumáku podráždil vlčí pach. To, že byl cizí, jí vůbec nevadilo — třeba narazí na vlky tak, jako byla ona. Nemohla být jediná, co se zničehonic objevila mimo rodinu, mimo domov! S touto myšlenkou se uklidnila, načež jí v hlavě vyrazila další: Co dělají vlci tak pozdě vzhůru? Věnovala nebesům posetým hvězdy pohled, jakoby se jich ptala, jestli je tohle dobrý nápad: pak ale usoudila, že dokud k nim nezkusí promluvit, nic nebude vědět. Bez své magie už tak byla bezbranná, protože nepříliš vynikala v boji a pokud je tohle skutečně sen, tak by se po své smrti probudila.
Otřásla se. Smrt není nikdy dobrá. Sen, nebo realita. „Přeji dobrý večer!“ Zvolala tak na Arryna a Taniu, ku kterým ji přivedl jejich pach. Byli místní? Koutkem duše doufala, že tomu tak nebylo. „Omlouvám se za to, že tak neslušně ruším vaši konverzaci,“ dobrými mravy nikdo-nikdy-nic nezkazil! pomyslela si na začátek svých rozprav, „ale potřebovala bych se na něco zeptat. Jste místní?“ pokračovala plynule, hned od začátku nemaje v plánu je vystrašit svou schopností mluvit do aleluja. To by bylo nadělení!
Ve slušnosti vyčkávala na jejich odpověď, doufající v to, že oba dva budou s to pomoci jí prozřít v tom, co se jí vlastně stalo. Nikdy nebylo moudré toho mnoho nevědět, hlavně v situaci jako takovéto — ocitla se na cizích ostrovech, voda na ni byla uražená (nebo ta místní neuměla mluvit) a neměla tu žádnou známost. Katastrofický scénář jako z noční můry! Ah, kdyby tohle byla "jen" ta noční můra ...

<< Zubří pláň

... jak by tuhle masu mlhy obešla? Už po několika minutách svých toulek tímto proklatým místem začala svého rozhodnutí litovat. Ty si vždy vybereš to nejhorší místo, na kterém zakotvit. I tak se ale řídila prvním pravidlem cestovatele: nikdy se nezastavuj tam, kde ti není dobře! No a komu by bylo dobře tady na tom místě? „Leda slepému, co dobře slyší,“ odpověděla sama sobě, protože společnosti ještě na tomhle záhadném ostrově nenašla. Bylo jí z toho akorát tak smutno, co se zamyslela nad tím, jestli někdy své bratry znovu uvidí. Co si pomyslí tatínek, až mě nenajde doma v noře? Bude si myslet, že je poběhlice a od rodiny utíká bez rozloučení! „To bych nikdy!“
Ouška se jí nad jejím steskem sklopily. Tomu ale nebylo věčně — brzy zaslechla vábivý zvuk vody, podle jejíchž tónů ihned přispěchala blíže. „Pravidlo číslo ... číslo několik, podle vody se vždy někam dostaneš!“ uklidnila sama sebe a nad náhlou úlevou oddychla tlapkám, které ač byly na vandrování zvyklé, začaly pomalu dávat najevo svůj nesouhlas. Vodo, vodičko moje, budeš i ty mlčet? Co mi povíš, hm?
Napila se a za ticha, kterým ji řeka obdařila, si povzdechla. Je čas jít dál — pokud přišla z druhé strany řeky, tak půjde na tu opačnou. Někam se dostat musí (a maminka vždy říkala, že nikdy nemá kráčet odkud přišla, protože tím zneuctí božstvo!). Nakonec se na ni konečně usmálo štěstí, protože ...

>> Vlčí jezero

<< Bašta

... vstopila na pláň, z níž byly hvězdy tak krásně viditelné! Zdály se být tak dlouhé a nekonečné, až ji málem porazilo, co to viděla. Tohle bude dlouhá cesta a přestože se díky teplému vzduchu neklepala zimou, neměla ty nejlepší vyhlídky na svou budoucnost. Srst byla v čas její nynější cesty skrze planiny už jen vlhká, to ano, ale také nepatřila k jedním z těch řídkých: zabere další dobu, než úplně uschne. Jenže pokud je tohle sen, proč si nemůžu usmyslet, že uschne? Zadumala nad tím, než ji trkla myšlenka tak silně, až ji vyjekla nahlas: „Vždyť ovládám vodu!“
Zaradovala se nad svým malým vítězstvím, povyskočila v kroku a- a nic. Ať se soustředila, jak chtěla, nezdálo se, že by se její srst vysušila. Zamračila se nad tím. Že by tu magie nefungovala? Nabývající pocit náhlé bezmoci a uvědomění, že je vlastně neschopná, odmítavě přidala do kroku. Ne. Kdyby tu nebyla magie, nepřežila by to, jak ji vyplavilo moře — to by dávalo rozum i tupému vlčeti. Fuj, vlčata. Ať už mohla být tvor sebevíce rodinně založený, představa malých harantů jí byla proti srst: nakrčila proto nad svou dotěrnou myšlenkou čumák, ukazujíce nespokojenost s kousky, které její hlava smýšlela. „Už abys byla pryč,“ zamumlala nahlas.
V samotě nenacházela dobrého společníka: samomluva tak byl jeden z jediných zbraní, které teď měla. Hlavně nešil. Ale jak mohl jeden nešílet, když mohl být bůhvíjak daleko od domova, v krajině, kde se neměl jak bránit? S tímto usmyslením se zastavila před hranicí krajiny, která se zdála být obehnána mlhou: kdoví, co tam číhá. Jenže kdo taky ví, ...

>> Mlžné pláně

<< Mělká pláž

... tím více ji trápilo, že vůbec nepoznává okolní krajinu. Rozhněvala snad moře, svého nejlepšího přítele, který ji doprovázel na každém kroku? Nemožné. Tohle by mi nikdy neudělalo, usmyslela si, přestože jen co jí to začalo vrtat hlavou, nemohla se zbavit pocitu, že to tak bylo. Zradila ji vlastní magie? Magie. Mohla za tohle všechno snad její magická moc? To by byl pořádný výmysl — vodu neuměla tak dobře ovládat, jako k ní naopak promlouvat: ostatně tak, jako její maminka.
Se zatajeným dechem se otázala do vzduchu: „Mami?“ Bylo by snad možné, že tohle byla nějaká vize, kterou jí do hlavy vložila její zesnulá matka? „Je tohle snad nějaký sen? Co mi chceš říct?“ optala se do prázdna — a jak očekávala, nedostalo se jí žádných odpovědí. Nuže dobrá, vize to není. Na druhou stranu se v tomhle specializoval její otec, Galén: a zdálo se, že jeho schopnost zdědil pouze Floris, kterou svou moc předvídat avšak nerozvíjel. Nejméně ne tak, jako svou vrozenou magii, tedy zemi: v té ona osobně velkou budoucnost neviděla. Mluvit s kytkama, no fuj!
Jenže kdyby jsi teď ovládala zemi, možná by ti okolí napovědělo, co se děje, odsekla sama sobě a s povzdechem kráčela dále (co jiného tu totiž dělat?). Brzy se ale nechala zlákat vůní jahod — pochutnala si hned na několik, aby necestovala na prázdný žaludek (tak, jak jí vždy říkal tatínek, který byl zkušený cestovatel. Řídit se jeho rady je klíčové k přežití!), než pokračovala dále. A jaké překvapení ji přinutilo zatajit dech, jen co ...

>> Zubří pláň

<< Mimo Mělkou pláž [čti jako: příchod]

Teplo vody, která byla po (jí neznámém) pořádně horkém dni zahřátá, Hanku jenom kolébala a vábila k tomu, aby spala déle — a nebýt ochranné ruky bohů, zřejmě by se se svým spáčstvím byla utopila (těžko říct, jestli by to byla škoda). Nebylo by to poprvé, co se za spánku ocitla ve vodě: vyrůstat s dvěma vyčůranými bratry nebylo pro vlčici nic lehkého ... nejméně ze začátku, co jejich triky neznala, a tak i proto svůj příchod na Mois Gris za tichého chrupkání sama opozdila. Čas plynul, a že takový čas může být rychlý — možná, že by se byla ani neprobudila, kdyby nebylo noční můry, která s ní cukla tak silně, až jí to probralo z jejího snění. Jak nemilosrdné, nenechat ji vyspat se!
Ihned, co otevřela zraky, byla překvapena okolní tmou. Kde to jenom-?! Nepamatovala si, že by dnes měli nějaké to přespání na pláži: jenže vzhledem na to, v jaké kopce žili, se nedivila, jestli jí třeba tatínek nepřenesl právě na pláž. Však on by nikdy ... „Géralte! Florisi!“ zavrčela potichu do vzduchu, už-už se deroucí na nohy, že jim ukáže. Sprosťáci, takhle jí máčet srst!
Chvíli vyčkávala, zda-li se neozvou, či neprozradí tlumeným smíchem: jenže kromě ukolébavky moře se nezdálo, že by tu někde byli. Ani vidu, ani slechu. Slehla se po nich zem? „... Tati?“ ozvala se o cosi tišeji.
Tady bude něco špatně. Co se dělo? Snila snad stále? Hlavu vytočila na moře a dlouze se zahleděla do jeho útrob, vyčkávala na odpověď, jakoby s ním mohla komunikovat. Vždyť ještě před chvílí-?! „Hraješ si na nedostupné? Hm. Tak fajn- tak to já taky,“ urazila se nad mlčenlivostí vody, která k ní ještě včera promlouvala a otočila se na patě, rozhodnutá být ta, co tenhle tvrdošíjný, tichý boj vyhraje. Jenže čím déle kráčela ...

>> Bašta