Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Severní hory

... přemítající nad tím nejhorším. Však vždy musíš s úsměvem tasit proti nepříteli. Vesele proto zakmitala špičkou ocasu ve vzduchu, nesnažící si dávat převeliký pozor ohledně toho, kam šlape. Hory byly majestátní a skutečně nebezpečné - jenže také němé a kultuře Hanky poměrně odstrčené. Neznala, jak to chodí: a pud sebezáchovy taky neměla nejhlasitější. No jo, a kdo tě pak jako placku bude sbírat z nějakého srázu? Arryn, přece! „Uvidíš, ani si od toho všeho neodpočineme. Je to poprvé, co tak moc cestuješ, anebo jsi ve své domovině měl občas čas na takové toulky?“ optala se jej se zájmem, nevědíc, na čem nakonec je. Ona sama si na velké cesty pamatuje snad jen tehdy, když se poprvé s maminkou snažili dostat zpět do jejího domova - však jí téže byla neznámo proč osudnou.
„Nepochybně dvakrát tak,“ pokývla mu hlavou, zvědavě nakukující do dáli tam, kde ji vlk navedl. Copak se asi skrývalo právě tam? Třeba krvežíznivé horské kozy, co vás první hezky stáhnou z kůže, než- ale dost už s tím dětským blábolem! A vůbec: zrovna takové kozy zněly jako fajn svačinka, kterou by nynní Hanka rozhodně nepohrdla.
„Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla úkryt jenom pro sebe, protože jsme spávali všichni pospolu. Jeden tam neměl kus soukromí ... no teď si ale říkám, že by mi vůbec nevadilo, kdybych něco takového měla,“ pousmála se nad tím s nepatrným steskem, který ke ztrátě rodiny už asi holt patří - visíce Arrynovi v patách.
Vyhlídka, na kterou se dostali, byla osvěžující, ale zároveň jim oběma blíže nastínila to, co se k nim hrne. Hromobití bylo slyšet na hony daleko a podívaná, která se před nimi rozprostírala, též byla k popukání - jakoby se někdo nahněval ... přestože vysvětlení bylo lehké: příliš dlouho bylo dusno. „Jen jestli tohle nebude naše smrt, ta magie všude naokolo,“ zadumala nahlas, načež zavrtěla hlavou a vydala se dále, pořádně ani nevědíce, kudy kam. Snad i proto se stalo, že ...

>> Les u Mostu

<< Němé údolí

... horám, které rozhodně nevypadaly bezpečně. Jenže kdejaká hora kdy vypadala udělána k tomu, aby po ní někdo přecházel? V tom bylo to kouzlo - byly jako zakázané ovoce, jehož se neměl nikdo dotknout a přesto byly tak klíčové k tomu, aby se jeden dostal z jednoho konce na druhý. „Každý život mnohé stojí, Arryne,“ usmála se na něj, „tak když teď ty budeš opatrovat ten můj, to zase dám já pozor na ten tvůj.“ A žádné odmlouvání! Jak jinak by se totiž dostali k tomu, že by Hanka měla s kým cestovat, že? Nemínila o svého kolegu přijít tak rychle, jak ho nabyla.
„Stáří je jen výmysl hlavy!“ odporovala mu s veselím vepsaným ve tváři, pomalu vystupující naokolo hor, které se na místním severu nacházely. Bylo slyšet na několik hromů a občas jeden mohl z výšky zahlédnout blesky - jenže déšť nikde. Na jednu stranu jí přišlo milé, ne-li jako boží úkaz, že se nerozpršelo při jejich výstupu do chladivých hor. Zdálo se, že na jejich vrších se zdržel sníh - což ji lehce překvapilo. „Nudu s tebou rozhodně nezažívám, to se nech slyšet. A pochybuji, že ji na našich dalších toulkách vůbec zažiju,“ vyřkla, co už se po hnědavém vlkovi poohlédla.
Že co přinesou luny, to teda! Jen co se mé tlapky dostanou k mé původní magii, naučím tě toho tolik, až tě hlava bude bolet. „Nic necítím,“ konstatovala na jejich cestě skrze tohle místo: trošku rozmrzelá, no stále s jakousi obdobou pousmátí. „Asi budeme muset své štěstí najít na jiné hoře,“ konstatovala s lehkým pokrčením ramen - přibližující se bouřka ji avšak nenechávala klidnou. Nebylo moudré se za bouře pohybovat a nemít žádný úkryt nad hlavou: a to, jak se déšť zjevně opozdil, neznačilo nic dobrého. „To počasí je horší a horší,“ posteskla si jen, už-už ...

>> Na Vyhlídce

<< Ostříží zrak

... konečně zacítila vodu! Jenže to nebylo jen tak; stačilo podívat se na oblohu, přes kterou přelétali černaví beránci, a hned jednomu nabylo moudrosti, proč tomu tak bylo. „Podívej, Arryne, přece se nám povedlo!“ švihla nad tím překvapením radostně ocasem, žíznivá více, než samotné pouště. To je mi ale povedená náhoda. Nemá to třeba tak na svědomí nějaká magická příhoda? pomyslila si - nakonec to bylo ale obyčejné jezero, které mohlo být ledakde.
„Děláš si starosti stále jen o mě, ale nezapomínej na sebe! Já cestování zažila až-až, nemusíš se o mě bát,“ usmála se na něj a přestože jí to bylo nepatrně nemilé, též ji těšilo, že vlk dbal na její zdraví (ba i více, než ona sama). Tedy, pokud se "cestování" dá nazývat "poslouchala o výpravách ostatních", zamyslila se s potuleným úškrnem, nemaje vůbec v plánu tohle Arrynovi zmiňovat. Aťsi bylo dávat na sebe pozor více důležité, když jeden na takové věci dbal až příliš, přestával si všímat těch krás naokolo - a to Hanka neměla v plánu podnikat. „Pak se tedy můžeme nazývat oficiálními spolucestovateli. Těší mě, kolego,“ brouka mimoděk s veselou tváří: ráda za to, že své první kroky skrze tuto krajinu mohla sdílet s někým, jako byl on. Kam nás asi severní vítr odvane?
Více než ráda přistoupila k jezeru, aby se z něj mohla napít - horko už nebylo, ale to příšerné dusno, které bylo nyní víceméně nahrazeno, umělo pořádně vysušit hrdlo! „To by mě osobně nenapadlo. Občas je uvolňující hrát jejich hru a tvářit se u toho značně důležitě,“ kterého ukecaného vlka totižto kdy napadlo nenechat se lapit do hádky? Ačkoliv nebyla konfliktní typ, někoho štípnout, či pošťouchnout rozhodně nebylo na škodu - jak najednou bývalo na světě krásně, když jste měli za ocasem zuřící fúrii!
„Smečka je nutná, to vskutku. Třeba se nám poštěstí a nějaké společenství najdeme ještě dnes,“ pronesla vcelku optimisticky, věřící jen v to nejlepší. Nebylo nad čím váhat: proč taky? Ze smečky se vždy dalo na jaro odejít. Zvědavě zacvakala ušima, po tváři tančící radostný úsměv: „No to si piš, že tomu dáš šanci! I maličkou, nejmenší, však až to zkusíš, nebudeš chtít přestat!“ ovšemže z toho měla radost; zjevně mnohem větší, než samotný Arryn. „Vůbec to není na škodu, taková magie. Nemusíš si tím pomáhat, ale občas si pohrát dokáže pořádně uvolnit a zrelaxovat,“ dodala hned nato, oháňkou s veselím pohupující - vyčkala, než se její kolega také pořádně napije na následnou cestu, a už-už jí to táhlo směrem k ... „Podívej, hory!“

>>Severní hory

<< Rokle

... s určitou radostí protáhla, jen co se jejích tlapek dotkla příjemně travnatá planina. Nebyla potěšena představou, že se vydávají napříč místem, které je na tak otevřeném prostranství: bohužel ale neznala žádné zadní vrátka, které by jim oběma jistojistě ulevili od přímého žáru slunce. Jejich průchod roklí se však zdál být o cosi teplejší a ač to zřejmě muselo být prachem a vyprahlostí onoho místa, uznala, že se jí hned začalo cosi lépe dýchat - na nebi se objevovaly první náznaky rozhněvaných mraků. Jakoby i nebe mělo dost toho tepla, pomyslela si s lehkým úsměvem.
„To mi zní jako dobrý plán,“ pokývla mu, chviličku přemýšlející, zda-li by se k němu přidala (a jestli by jí takovou věc vůbec povolil). „Ostatně, kdybys potřeboval nějakou společnost ...“ začala, z určité slušnosti avšak nedokončila. Bylo to na něm: Hanka tu tak či tak neměla nic, co by ji drželo někde vysedávat.
„Vlčí společnost je mi vždy milá, pokud není trhnutá jako .. inu, někdo,“ Taková Tania, pomyslela si s nepatrným posměchem nad černavou vlčicí, která si jistojistě někde uhání smrt na písčitých planinách, „ale obávám se, kolik toho místní ostrovy vydrží. Potrava a místo pro život, toho nebude nekonečně mnoho,“ zakroutila nad tím hlavou, téměř zklamaná silami, které je zde dostaly. „Ó, třeba se skrývají v horách! I proto jsme nenarazili na pach žádné ze smeček,“ popichovala jej s přátelsky naladěným tónem, věnujíce mu radostně hravý úsměv - do světa jen se vším veselím!
„Už abychom našli tu vodu. Nebo bys mohl nějakou ze země sám vytáhnout, ať se učíš!“ navrhla, pociťujíce značné sucho v krku. Celého dne se jí dostalo jen slané, mořské vody, které ještě vynadala! No, zas to nedramatizuj. „Pojďme tudy,“ pokývla nakonec čumákem náhodným směrem, zvědava, co je potká tu. A jak šťastná byla, když ...

>> Němé údolí

„Možná to je jedna z maličkostí, kterou má na svědomí magie,“ zadumala nahlas nad ohavným počasím, které nad nimi uzavřelo své spáry a nepatrně si povzdechla. Bylo tu skutečně ohavně a co se nacházeli v mrtvolné Rokli, bylo Hance o to hůře. Hlavně co nejdřív pryč, někam do podzemí, nebo třeba těch Arrynových hor, pomyslela, nacházející v tom jakousi útěchu. Za chvíli - ne nyní, ale již brzy.
Jeho slova o poušti ji potěšily a nevědomky zkroutily pysky do posměšného úškrnu. Ó ano, na poušti se nyní musí Tania s tou svou tmavou srstí přímo rozpouštět. Však jí to taky patřilo, no ne? Měla z jejího možného neštěstí radost a dopovala se tak mentální energií, která ji na jejich cestě doprovázela.
„Zatím jsem zcela v pořádku,“ notovala, „no kdyby na mě přišly mdloby, budu dávat pozor na to, abych ti padala přímo do náruče,“ usmála se pobaveně, načež vzhlédla. Vycházeli z propasti; a Hanka už-už měla chuť otočit se na patě a přejít zpět k mlhavým pláním. „Kolik tu je probůh plání? Tolik prostoru, až příliš prostoru. Děsím se představy, kolik vlků tu nakonec bude žít ... co je moc, to je moc,“ zakroutila nad tím hlavou, ačkoliv byla pravda, že mnoho čerstvých pachů nepochytila: nejméně se na to nesoustředila. Zvědava, co je potká tentokrát, se ...

>> Ostříží zrak

Již mu pouze pokynula na srozuměno hlavou. To by bylo, kdyby se tu narodili také oni ... kolik generací tohle místo už zažilo? Se zamyšlením se vrátila zpět ke svému domovu, kde věkové kategorie značně silně skákaly. Občas jedněch bylo moc a druhých málo; no a jindy se stalo, že bylo málo všech. Vlčata, co přežila, se často vydávala na cesty, aby si našli své vlastní rodiny, protože bylo velmi lehké zapadnout do koloběhu života, který uskupení vedlo - bylo značně těžkým vyčnívat a o originalitu charakteru jen stěží kdekdo zakopl, vzhledem k tomu, že většina, ne-li všichni, soustřeďovali svou energii právě do okolní přírody. No, alespoň se nikdo nehádal o to, kdo je lepší a horší. Teda až na ty soutěže ... ale to taky bylo jen v tom nejlepším duchu a s dobrým záměrem!
„Pravda tomu,“ usmála se zlehka, „ač je to stále poněkud ... podezřelé. Místní bohové nám poskytnou magii, místa, která k našim srdcím provolávají vzpomínky domova ... to je mi poněkud pozoruhodná idylka. Kde je to špatné? Co je to negativní, co tyto ostrovy na oplátku za tento luxus potřebují?“ možná naše duše, naši moc. Pokud jsou ostrovy magické, magii odněkud musejí čerpat; tak, jako bohové. Jsou snad nějakými obětními beránky, co platí svůj dluh přepychu právě tím, co se skrývá uvnitř tělesné schránky? Přinutila se však pomyslit na něco veselejšího - ne, nemá cenu hledat to špatné, když sama ví, že jednou se to ukáže. Byly snad místní horka tím nepříjemným? Arryn věřil tomu, že jednou přijde zima, a tak možná ani toto nebylo tím "zlem", co dřímalo uvnitř těchto ostrovů.
„Vsutku,“ pokývla mu na oboje následné věty, než s myšlenou švihla ocasem, neštěstím tím nevědomky otírajíce svou oháňku o jeho bok. „Měl bys zájem ulovit si nějakou tu smečku hned po tom, co se ochladí, anebo myslíš, že čím dříve, tím lépe?“ optala se jej následně, chtějíce vědět, jestli je mu milejší připravenost, nebo osobní pohodlí. Za velkého horka ... Má cenu s takovým počasím do hor?

„Takže vlkům se v této krajině na vlčata zjevně musí dařit, což je vzhledem k magii vlastně očekávané. Zdali jsou její rodiče původní obyvatelé tohoto místa ...? Nebo jsou uvězněni tak dlouho, že už stihli i smečku a děti,“ podivila se nad tím, nepatrně zhrozena skutečností, že vlci tu stárli a žili tak, jakoby se nic nedělo. Značně to zúžilo její naděje ohledně úprku z tohoto místa - na druhou stranu bylo milým vidět, že někomu se tyto ostrovy staly domovem, který by nikde jinde na světě zřejmě nenašli. Najít si zde lásku, vychovat děti ... to jí přišlo sic hezké, byla to idylka, o které nevěděla, co si myslet. „Nikdy neříkej nikdy, říkávala moje matka,“ uškrnula se nad následnými slovy Arryna, byť mu s úsměvem pokývla. Vskutku se nezdálo, že by se zde schylovalo k něčemu špatnému - nejméně z jejich dosavadních cest a toho, co zde hnědý zažil předtím, než se potkali.
„Možná zavírají své oči a ukazují na náhodné nešťastníky. Ač ... ačkoliv věřím, že některým to musí být jako vysvobození a nová naděje pro život,“ naťukla, neměla avšak v plánu zmínit přímo Arrynovo jméno. Jeho loajalita k vlastnímu domovu byla silná a Hanka nebyla na místě, v němž by se mohla v jeho životě jakkoliv rýpat; ani by si to tak nepřála. „Možná vyvažují poměry těch, kteří to berou jako neštěstí a těch, kteří se z toho naopak těší. Ostatně, pro bohy jsme jen čísla v masech, nepochybuji,“ naklonila nad tím zlehka hlavu, ponořena do myšlenky, než-li se opět rozhlédla. Nechutné. Co se tu asi stalo, že je tu takové sucho? Existuje víc takových míst? Pokud je zde magie, proč se vlci nespojili, aby toto místo znovu oživili? Věděla, že na to byla potřeba mnoha vlků: taková smečka by to však dozajista zvládla! Udělat si místo hezčí pro život, no kdo by do toho nešel?
Úsměv mu opětovala, ráda za to, že jí s jejími monology nepeskoval. Však i kdyby ano, nu co: ne každý dokázal pozornost udržet dostatečně dlouho na to, aby mu Hanka mohla sdělit vše, co se jí honilo hlavou. „Těžké je to pro nás oba. Vidíš, jeden druhého můžeme podržet,“ zasmála se zlehka, než mu dobrotivě pokynula.
„Zima, málem bych zapomněla,“ posteskla si popodnos, „to u nás doma už se pomalu musejí chystat s přípravami, jéminkote, to jim tam budu asi chybět,“ pousmála se posmutněle, byť jakousi přestávku od svých loveckých povinností by si mohla náramně užít. „třeba nějakou najdeme po našich toulkách. Až nabude lepšího počasí, mohli bychom se podívat do hor- ostatně tam většinou bývá lépe, když jeden ví, kudy kam,“ zamyslela se nahlas, nechtěla avšak Arryna nutit do toho, aby s ní stále trávil společnost. Museli poznávat nové vlky, rozvíjet své znalosti: a jednou si je ba vyměňovat. „I když těžko říct, zda se tam nějaké z místních smeček zdržují. Hory bývají značně nebezpečným místem a kdoví, která alfa by chtěla své následovatele vystavit takovéto věci,“ vyřkla po krátké odmlce. Kolik smeček tu bylo, jaké měly politické zaměření? Našlo by se s přicházející změnou ročního období místo pro dva - nebo snad jen jednoho? Poočku zkoumala, jakou reakci bude mít nad jejím návrhem Arryn, který se zdál být ve své představě horské smečky sebejistý. Možná, že nějakou už zná. „Nepochybuji, že přinejhorším můžeme Taniu vyhledat. Jistě by sama založila na poušti nějaké společenství nadšenců podobných její nátuře,“ uškrnula se, ač lehce zlomyslně, nad vzpomínkou vlčice. Kde jí teď asi byl konec, takhle z rána? Třeba dospávala to, co s Arrynem přes noc napovídali.

<< Nejvyšší hora

... nakonec nebylo naškodu zapátrat, zda-li by se k této věci nemohla dostat i ona. Nešlo jí tak o to ovládat dva elementy, jako získat zpět vodu: ono když vlk jednou téměř odnepaměti ovládá jednu a tu samou věc, je pro něj zjevně nepříjemným o ni přijít, ba se i školit jiné. Však není to milé, dostat novou šanci od bohů? Naučit se něčemu, co je těm nejmocnějším nejblíže, čím jsou? Odpovědi neznala - i proto se zaměřila raději na Arrynovy slova, aby se jimi mohla rozptýlit.
Rozzářeně se na něj usmála - pokud před chvílí měla o vlku nějaké pochybnosti, rozplynuly se tak, jako ještě nedávné šeravo. „To je od tebe velmi ušlechtilé a nadmíru milé, Arryne,“ pokynula mu, nijak se nebránící krátce trvajícímu zavrtění ocasem, „budu s tvou ochranou počítat tak, jako ty můžeš počítat s mou. Ó áno, bok po boku,“ zasmála se tomu krátce, potěšena tím, že v hnědavém něco takového mohla vidět. Vždy bylo dobré mít ať už u sebe, či někde ve skulině vlastní paměti někoho, na toho se jeden nebál obrátit.
„To by bylo vskutku skvělé, ačkoliv se obávám, že mnoho z vlků jsou jako my - noví, ostrovy neotrkaní,“ zadumala. Jak jinak? Zatím jsem potkala jen vlky, kteří měli takový osud, jako já; a to také raný, zdá se. „Možná zde bohové shromažďují vlky pro nějakou velkolepou událost,“ vyřkla s otázkou v hlase, přestože věděla, že v okolí a nejbližší době zřejmě nenajdou žádného z bohů, který by jim mohl odpovědět. Jaká to smůla!
Rozhlédla se po místní propasti, na jejíž začátku se nyní objevili - už teď mohla cítit, že tu bylo pořádné horko, ne-li větší, než to, které potkali při sestupu z oné vysoké hory. No fuj, nakrčila nepatrně čumák, však neřekla ani slovo: cestovatel si žel nemohl vybírat, a tak to raději chtěla mít co nejdříve za sebou. Vadilo jí to, že tu nenašla ani mnoho zeleně - jakoby ji nepřítomnost přírody až .. děsila. Byly tyhle pocity součást její magie? Těžko říct, možná si to jen vsugerovala. „Mrtvo,“ konstatovala jen nevědomky, než-li se vrhla na odpověď Arrynovi: „Dala bych za to všechno na světě. V naší zemi jsem mohla k vodě promlouvat, měla jsem tak společnost na každém kroku-... i proto by byl jeden z mých plánu dostat své tlapky na element vody, nebo se přidat ke smečce, abych okolo sebe někoho měla, ať už jako plnohodnotnou společnost, nebo třeba zvuk do pozadí. Nebo obojí? Těžko říci. Sama být ovšem nechci, není mi to přirozené,“ pousmála se na vlka, nacházející pohled na něj mnohem lepší, než na vyschlou rokli. „Vyhledat bohy a zeptat se jich ... plánů by se našlo hodně, však těžko říct, kolik jich zvládnu uskutečnit. Máš i ty nějaké vize do budoucnosti na těchto ostrovech?“ optala se jej ze slušnosti, ačkoliv očekávala, že nějakou tu odpověď už dávno Arryn spřádal.

Na srozuměno mu pokývala hlavou, zdajíce se, že mysleli na podobnou věc. Ještě nikdy se na tak úmorně dlouhou dobu neobjevila od rodiny, a tak i přes očividnou pošetilost této myšlenky doufala, že by se domů mohla dostat třeba i zítra. „Je potřeba počítat s tím nejhorším, ale myslím, že nakonec by ti trocha klidu v této krajině mohla přinést jen dobrou sklizeň,“ vyřkla se zamyšleným tónem, než se na Arryna letmo - v jakési podpoře-, pousmála. Osobně by se rozhodně nechtěla vracet do míst, kde žil: na druhou stranu rozuměla, že pokud tam měl životní lásku, či jak očividně vyzařoval jeho postoj a mluva, vysoké postavení. Takové by i ona oželela. Práce na tom musí být víc než dost, a ta viditelnost .. radši se tak držet u země, kdy ji všichni budou peskovat z očí do očí, než za zády!
„Musí to však vypadat k popukání,“ uškrnula se přátelsky, „však více povídaček jsme snad ani neměli. Nebyla to smečka jako spíše rodinná skupina, čili pokud se někomu zachtělo do světa, tak byl za řádných ceremonií vyprovozen, aby se mu nic špatného nestalo. Vlastně doufám, že bez požehnání mé rodiny neskončím na tomto místě špatně,“ trklo ji, že bez sebemenšího rozloučení zmizela: však to zjevně k tomuto ostrovu již patřilo. Brát vlky tak, jak se zachtělo, bez sebemenší lítosti či ohledu na minulé životy ... "Minulé," no fuj. Přítomnost to není, ale zas tak daleko, aby z toho byla minulost-! To tedy ne.
Se střihnutím uší se zaposlouchala do Arrynova vlastního monologu, zhrozena i fascinována tím, co jí vlastně povídal. „Probůh,“ ujelo jí neslušně nakonec, s povzdechem kroutící hlavou nad jeho pousmátím. Až se jí z toho ježila srst! „Na takové místo bych se vrátit nechtěla- to už bych raději našla způsob, jak svou rodinu dostat na toto místo,“ vyřkla s neskrývaným obdivem vůči loajalitě, kterou se hnědavý vlk zdál oplývat. Nebylo pochyb proč; pokud k tomu byl veden již od narození ...
„Takovým hrůzám bych děti nikdy nevystavila, aťsi je to sebelepší opatření,“ usmyslela si jen, ač děti neměla zas tak v oblibě. „To už bych vlastně děti vůbec zakázala, pokud tohle měl být život, kterým jste je chtěli vést. Tedy, život, omluv mne- přežívání,“ pomyslela si jen. Přestože Arryna nechtěla urazit, tohle jí nešlo na rozum - kdo by ve své čisté hlavě jen chtěl přivést na takovou zkázu, co si říkala svět, vlastní děti - někoho tak nevinného, kterému by rodič měl přát jen to nejlepší? Ač si uvědomovala, že z logického směru to bylo poměrně rozumné, nebyla s to se s tímto smířit.
„Žel to tak vypadá. Doufám, že brzy bude lépe- takové počasí jsme doma měli jen tehdy, když se schylovalo k nějaké pohromě,“ povzdychla si s drobounkým úsměvem, otáčeje se tak, aby se mohla vydat níže. Východ slunce jim tak utekl rychle: jitro avšak ještě nekončilo. „Třeba můžeš zkusit přijít na to, jak zde ovládnout svou magii,“ navrhla jen, ve tváři vepsána radost - voda, voda, voda! Jak moc dětinské by bylo, kdyby k ní zkusila znovu promluvit? Arryn přece jen tvrdil, že zde může jeden ovládnout více magií, a tak ...

>> Rokle

S uznáním a drobným úsměvem mu pokývnula hlavou. Rozuměla tomu, že z místa, kde Arryn pocházel, si odnášel také svůj názor: na druhou stranu ... „Ber toto místo jako novou příležitost, Arryne. Zdá se, že tady je magie používaná až na pár špatných jablek ve vší počestnosti. Ostatně pochybuji, že bez magie by tento ostrov byl schopen existovat,“ zamyslela se. Pro vlka tohle místo obecně muselo být čímsi jiným, doposud nepoznaným - pokud jeho slova o krajině, v níž před příchodem na toto místo žil, nebyla proťata lží (a že Hanka pochybovala, že by nějaký důvod na to jí lhát vůbec měl!), toto místo na něj mohlo být přespříliš klidné. Však kdo by si nezvykl, že? Pokud tu budeme dlouho, snad je načase dívat se po nějaké smečce. Komu kdy samota dělala dobře- navíc, pokud by se byl odpojil od našich toulek ...
„S vašim předešlým vyprávěním o vaší zemi se mi zdá, že setkat se s bohy by mohlo přinést další neštěstí,“ pomyslila si náhle nad svou myšlenkou, se slušností si však vyslechla následná slova, které vyřkl. „Vaše smýšlení o víře se mi líbí,“ usmála se nad tím po chvíli, ráda, že se o tom s ní podělil. Ač nezvyklá kultura, je to snad to nejlepší, co ze všech tří zemí ta jeho má. Přesná linie dělíce božstvo a pouhopouhý život, který se jako číslo často míjí.
Pousmála se nad světlem, které se pomalu začalo rozlévat do okolí hory: povšimla si však i zvláštní propasti, která se zdála být z její nynější pozice nekonečnou. Raději svůj pohled tedy stočila na louku, odkud přišli - a kdoví, zdali to bylo magií, no zdálo se, že rudě žhnoucí květy se v rozednění téměř až třpytily. Jen kdyby nebylo takové dusno, posteskla si, doufaje, že při zemi snad bude lépe. „To opravdu. Je však také pěkným vidět, když se takové kultury pospojí a stvoří jednotnou víru,“ uznala, leč rozmanitost této věci jí těšila. „V domovině jsme mnoho vlčat neměli, neb se zdálo, že je vždy postihla záhadná nemoc a valná většina se jen sotva dožívala dospělosti,“ svěřila se, „no většina z našich strašidelných povídek byla postavena na bludničkách, neb duše mrtvých nám jsou posvátné,“ usmála se na Arryna, ráda za to, že se o to s ním může podělit. Na povídky a příběhy si nikdy příliš nepotrpěli. „Vlky, kteří se příliš pozdě v noci drželi v lesích, očarovaly a zavedly do bažin, kdy si na nich pak pochutnaly. Nebo se u nás vyprávělo o chodících slunečnicích, které neposedným vlkům vyňaly oči a nahradily je jejich květy, které v sobě měly nekonečně dlouho semínka, aby je do konce jejich dnů klovali ptáci,“ brutální, však dobře zaobstarané. Dodnes ji samotnou slunečnice děsily! „Tuším, že u vás se strašilo božím hněvem?“ optala se, zatímco se pozastavila u jednoho z krajů, aby se mohla pokochat okolním prostředím a zapamatovat si místní krajinu. Tu se ztratit by bylo velmi nepříjemné.

<< Červená louka

... pomalu vydala směrem vzhůru k značně špičaté hoře, jejíž vrcholek se nepochybně musel pyšnit největší zaznamenanou výškou. Připadala si s jejím porovnání jako drobounký mraveneček- ne, ještě něco menšího-, co sotva dokázalo pozvednout hlavu tak, aby se dobře vidělo na špici. Zajímavé, vskutku zajímavé! „To je zajímavý pohled na magii. Ještě jsem se s takovým, přiznávám se, nesetkala, protože většina vlků by bez ní nedokázala žít,“ vlk ctěného postavení, ah? Hanka ve své rodinné smečce nezastávala při svém příchodu těch nejušlechtilejších z prací, však nakonec se našla v lovu. Odpovídalo by to tomu, jak se Arryn prezentoval a vyjadřoval - zajímalo ji avšak, zda to není jen jakási drobná přetvářka, kterou si chce mermomocí před cizími držet. „Osobně si nemyslím, že na magii je tolik špatného. Je to o tom, jaký vlk ji ovládá, magie jako taková nemůže, myslím si, být označována za špatnou. Pakliže je mocná a dostane ji někdo, kdo není na onu sílu zvyklý, je lehkým pro něj nabýt arogance a božského komplexu,“ což následně vede k válkám a utrpení, kterému se muselo dostat právě v domovině hnědavého vlka. Nedokázala by žít v zemi, kde by vlci takto ubližovali nejen sobě, ale hlavně okolní přírodě: hnusilo se jí už jen holá myšlenka.
Ku konci jejich dosavadní konverzace mu avšak pouze pokývala hlavou, zatímco očima zkoumavě putovala po terénu. Nezdálo se, že by k vrchlolku vedla bezpečná cesta - povytočila se na Arryna, zdali on svým pohledem nenašel vhodné místo, z nějž by mohli hledět na probouzející se den. „Pravda tomu. Však je to milá představa,“ pousmála se zlehounka, „viděl jsi někdy ve své domovině bohy? V proroctvích, či rozjímání?“ střihla zvědavě uchem a věnovala Arrynovi poslední letmý úsměv, než vzhlédla k nebi. Takové dusno hned z rána ... to nic dobrého nepřinese. Měla by mu navrhnout, ať se začnou porozhlížet po nějaké skrýši, nebo ji její šestý smysl klamal?

Pozorně naslouchala Arrynovu monologu, místy až překvapena tím, o čem povídal. Zdálo se, že jeho minulý život byl skutečně něco ... něco, a jeho rozhodný názor v tom navrátit se na takové místo ji až dojímal. Byl to vskutku nebezpeční, no věru zajímavý svět. A tak strašně odlišný od toho, co je mi známé, uzavřela nakonec své smýšlení, kývaje mu tak, aby věděl, že stále naslouchá. „Magii by rozhodně neměl dostat každý. Myslíš, že byl nějaký systém v tom, kdo u vás element dostal? Zdá se mi to jako volný výběr bohů. Však i bohové se mohou tak šeredně plést ...“ posunula nepatrně téma jejich konverzace. Však bohové bývají moudří, zejména ve svém živlu. Pokud se něco mělo stát, stalo se to; proklínat je za chyby, které údajně napáchali, by bylo pošetilé. Nakonec to byli hlavně vlci, co chybovali - a co platili za své milníky.
Brzy po zmínce skutečnosti, že jeden může mít více magií, na něj překvapeně vytočila hlavu: „Opravdu?“ Nechtělo se jí věřit, že bylo možné mít větší moc, než tu, kterou vlk již dávno ovládal. „To je poměrně .. nepříjemná představa,“ uznala s nepatrným zamračeným, dumajíce nad touto informací. Byla zde možnost, že by získala zpět vodu? Očividně ji měl i Arryn: kdyby ji získala, zřejmě by se jí musela znovu naučit ovládat (a hlavně se ji naučit ovládat místním způsobem). Budoucnost je daleká, Hanko, však si vyčkej. Třeba odejdeš tak rychle, že to ani nestihneš! zadoufala na chvíli, ačkoliv by jí bylo milejší poznat vše, co měl tento ostrov v nabídce, než-li by se vydala domů. „V magii musíte být zběhlý. Je to váš koníček?“
„U nás se vedly hlavně oběti, to se každopádně týkalo ale jiných věcí, než magie. Ta k nám většinou přicházela náhodně,“ zavzpomínala, „dříve jsem ovládala vodu, která ku mne kdysi dávno promluvila, a tak se zjistilo, že nějakou magii mám.“ Jak se matka těšila, že spolu něco sdílíme! Jakoby si z oka vypadly.
Pozvedla hlavu od jednoho z plápolajících květů a opět pohlédla na horu, která se jim začala přibližovat. Tak obrovská a majestátná, nepochybně musí ukrývat a střežit něco velkého! ... Třeba takové bohy, nebo jejich magickou moc ... Nesmysl. Je to jako kýč v oku. „Je to příliš poutavé na to vzdát se jedinečné příležitosti podívat se na probouzející se krajinu, není tomu tak?“ pousmála se nad jeho otázkou. „Snad jsme měli vzít něco s sebou jako dar, kdyby se nám poštěstilo bohy doopravdy zřít,“ zauvažovala nahlas, žádný z květů se jí ale nezdál natolik hezký, aby jej mohla utrhnout. Kdyžtak se jeden z nás obětuje, pokud to znamená získat odpovědi na naše trápení. Byla by schopna se dát darem? S touto myšlenkou se ...

>> Nejvyšší hora

<< Sněžné tesáky

... byla odnesena portálem na absolutně jiné místo. Vykodraca se z něj bez sebemenší elegance, neb nebyla tomuto způsobu cestování vůbec naučena: radostný úsměv, který se jí avšak ukázal na tváři, odpovídal za vše. Pro boží síly, tohle je fenomén! Ihned se otočila, aby se podívala, zda se Arryn téže objevil. „Úžasné,“ zamumlala, než hlasitěji dodala: „Absolutně úžasné! Takovou vychytávku jsem jaktěživ neviděla. Přímý unikát!“ zavrtěla ocasem, než nazpět nabyla své stability a zklidnila rozvířené myšlenky. Je tu toho víc? Že bych si to klidně zopakovala!
Brzy nato byla ale překvapena ještě něčím jiným — Arryn určil, jaký element ovládá. Tolik toho už musí znát ... Musím se jej držet do doby, než poznám dost na to, aby mě tu nic nemile překvapilo. Podělí se ale o své znalosti? „Země, ach. Dříve jsem ovládala vodu-... bude mi to chybět,“ povzdychla si nad tím lehce, než se na něj s úsměvem povytočila: „Jak jsi to uhodl? U nás jsme mívali znaky, které naší magii ukazovaly, nebo malé krystalky, ve kterých magie dřímala,“ a jakou máš magii vlastně ty, vlku? Co ho tak viděla a co se sama podívala na svůj kožíšek, pochybovala, že by to bylo až tak moc na očích. Třeba se to dalo cítit? Však zavětřit by mohlo být značně nevhodné gesto.
„Nemohu se dočkat, až na tyto věci narazím,“ usmála se opět a za pomalé chůze se vydala kupředu, každou chvíli se rozhlížející po místní louce, která přímo žhnula rudou barvou. Jakoby hořely, leč jejich barva k tak brzkému ránu nemohla být nejvýraznější — musí se tu podívat, co bude slunce ulehat ke spánku. Jako Taniiny oči ... S touto myšlenkou se podívala do těch Arrynových, vrývaje si do paměti to, že by jeho byly sytě modré. „Květy vypadají tak jemně, až by se jeden bál, že pouhé fouknutí je zlomí,“ vyřkla, aby se neponořili do ticha: místo květin se protentokrát zahleděla do dálky, ve které se pomalu, ale jistě začala rýsovat hora, na jejíž vrcholek nemohla dohlédnout. „To musí být ona, viď? Jakoby to byl titán natahující krk k nebesům. Pokud jsou uvnitř jeskyně, nepochybně by to musel být nádherný a chráněný úkryt. Musí to tam být nebezpečné,“ zas a znova přemýšlela nahlas, dělila se s vlkem o myšlenky a doufala v to, že je sám podpoří těmi svými. Nestyděla se před ním (těžko říct, jestli se ona někdy měla za co stydět), protože věděla, že říct to, co si jeden myslí, byl základ k tomu vůbec nějaký ten přátelský vztah vytvořit — a že by bylo výhodné mít Arryna na své straně!

<< Vlčí jezero

... neměla raději, než-li poušť, přinutilo to Hanku zamyslet se nad tím, zda to nakonec také neměla na svědomí magie. Pokud ovládala něco, jako třeba oheň, bylo by logickým, že ji to táhne k teplu. Doma ale měli všichni přívěšky se svou magií, zamyslela se, na chviličku kloníce hlavu tak, aby se mohla podívat po svém vlastním krku. Možná proto ke mě voda nemluví. Připadaje si pošetile nad tím, jak se ještě nedávno nahněvala na moře, mrskla nespokojeně ocasem. Jak svou magii poznám zde? Co vůbec mám? Nesmělá tímto zjištěním projela letmým pohledem Arryna, jestli náhodou nemá nějaký magický znak.
Nad jeho odpovědí se pousmála a pokývla mu hlavou, nacházející tuto jeho schopnost jako plusový bod. Sic tedy neměli cíl, nemohli se ztratit (tedy, Hanka se po jeho boku nemohla v této krajině ztratit, tak). „Doufám, že se nám ukáží. I kdyby ne .. tuším, že pakliže se ukazují, možná by se dali nějakým způsobem přivolat. Ač je to sebevíc neuctivé, potřeba vědět je žel silnější,“ promýšlela nahlas. Rituály ti přece jen nejsou cizí, viď? Aťsi by vyžadovali obětiny jakéhokoliv směru (již nyní se připravovala skutečně na cokoliv), Hanka věřila, že byla schopna je jim snést. Hlavně být zpátky doma, posteskla si, místo smutného výrazu si na tváři nesoucí výzor naděje.
V určitém projevu úcty, snad téměř soucitu, sklopila uši. „To musíš být svému domovu velmi loajální,“ vyřkla tlumeným hlasem, zkoumaje jeho neutrální tvář, než uznala, že je to krajně nevhodné. „Snad toto místo ber jako kus klidu v hurikánu, který musí řádit doma.“
Nechala panovat odmlku, neb na chviličku zazmatkovala v terénu: hory jí nebyly zas tak známé, no i tak se snažila působit, že to pro ni byla hračka. „Věří, že bohové samotní jsou takový vzduch nebo půda, po které kráčíme. Hory jsou titáni, kteří byli stvořeni bohy, aby je v jejich spánku chránili- bohy války a smrti nemáme,“ zavrtěla lehce hlavou, přestože na tváři se jí dostal rozzářený úsměv. Vzpomínat na domov ... „Je to víra silně spojena s našim okolím,“ uzavřela avšak, aby se nenechala unést. Naučit se o kultuře bývalého domova toho druhého mohli přece jen vždy a vyzradit vše najednou by zrovna u Hanky mohlo být považováno za otravnost.
Fascinována zvláštní magickou aurou, ku které se dostali, dlouze se zahleděla na portál. „Místní magie je věru viditelná. Doma takové úkazy nemáme,“ řekla předtím, než přistoupla k portálu blíže a rázem už jí nebylo pomoci: jen, co znovu vykročila kupředu ...

>> Červená louka

Pootočila se zpět k Arrynovi, kterému opětovala letmý úsměv. Kudy budeme asi muset procházet, než se k takové hoře dostaneme? Terén jistě také nebude nejvhodnější: ještěže byla ze spánku a drobné svačiny plna energie a elánu! Při výzvě proto vykročila, naplněna očekáváním a vyhlídkami na rozhled po území. „Jste v místní krajině již zběhlý? Zdá se, že toho mnohé víte a znáte,“ optala se okrajově, zatímco se snažila uhodnout, kam jeho pohled směřuje. Do hor, o tom nebylo pochyb — zdálo se ale, že v nich něco hledá.
„S pohledem na magii bych vytušila, že známe původce těchto neobvyklých cest. Je fascinující, jak se zde ona kouzelná moc zakořenila- nebo to snad bude bohy. Ti jsou, přece jen, tvůrcem nejedné věci,“ Hlavně naší tělesné schránky! Pak jsme to my, kdo tvoří duši a ideály.
Netrvalo dlouho, co začali stoupat do hor: a to Hanku naplnilo energickou radostí. Ač většinou pobývala se svou rodinou v nížinách, protože mnoho členů rodiny mělo s hory špatnou zkušenost, neměla strach (bylo to jako okusovat zakázané ovoce, a to setsakramentsky dobré zakázané ovoce). „Tykejme si. Cesta bude, věřím, ještě dlouhá,“ navrhla důvěrnější způsob mluvy, neb sic jí toto "vy" lichotilo (být pro vlky vyspělý a starý je přece jen mít také vzácný respekt), nebyla na něj převelmi zvyklá.
Nastražila uši. „Jitro je mi milejší. Svět má možnost se znovuzrodit a probudit v jiném světle- změny jsou to nepatrné, ale když se dobře díváme, můžeme si jejich poklady prohlédnout. Líbí se mi, že slunce vítá nový den, jakoby nás tím vítali i bohové,“ odvětila s úsměvem, pozvedla obočí a pokynula hlavou tak, aby otázku opětovala. „Když naváži na bohy, pokud nebudete- nebudeš otázku pokládat za osobní; jací bohové vládli tvému domovu?“
Již nyní byly změny na terénu vidět: zaradovala se nad horou, kterou si svižně dělali cestičku. Jestliže tohle Tania ...

>> Sněžné tesáky