Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Se střihnutím uší naslouchala Arrynovi, neb ten se zdál ujmout slova, zatímco Tania vypadala duchem nepřítomna. Sní o těch svých pouští? pomyslela si s drobounkým posměchem, k tomu, aby se k vlčici ale s těmito slovy obrátila nahlas, se neodvažovala. Nakonec to nebyla tak špatná společnost (kdokoliv, kdo jí neskočil po krku, byl úspěch), jak smýšlela: čas s ní plynul rychle, až pomalu začalo svítat. To si tak znovu zajít k moři, tam jsou východy slunce nejlepší. Jenže kudy kam? Možná by nebylo naškodu se podívat všude, když už jsem na pláži byla, zadumala nad tím právě ve chvíli, kdy hnědavý oříšek opět promluvil.
„Zima vždy přijde tak brzy ... jeden nemá čas si to léto pořádně užít,“ posteskla si nad tím s povzdechem, kývaje mu hlavou, „věřím, že najdeme odpovědi a vrátíme se domů, všichni tři“ dodala optimisticky, plně věřící tomu, co řekla. Bylo to naivní? Kdyby ses trápila, tak by ses žalem uplakala k smrti, nikdy více nevidět svou rodinu. Cítila potřebu zeptat se vlka na více, no po chvíli nad tím jen sama sobě zavrtěla hlavou. Ještě se přece neznali tak dobře — a kdoví, jestli to, co by jí Arryn odpověděl, byla pravda. Jenže jaký by měl důvod k tomu lhát? To bylo to: nezdálo se, že by nějaký byl.
Zvědavě povytočila hlavu směrem, kudy hleděl vlk. „Hory se zdají být nebezpečným domovem pro smečku. Však ta ochrana hor,“ pozamýšlela nad tím. Musela tam být zima, v zimě tuplem tak — táhly jej do hor snad osobní věci? Ne, to nikoliv. Jaký život tito dva asi žili předtím? „Život tuláka mi není vůbec příjemný. Jeden je na to věčně sám a samota duši nikdy neprospívá, pokud k tomu vlk není narozen, či veden již od útlého věku. Pocházím z velkého rodinného společenství, čili ... zřejmě bych potřebovala smečku, nebo zešílím. A mé tulácké zkušenosti jsou, inu, nulové,“ vyřkla s pokrčením ramen, nemaje sebemenšího důvodu jim s těmito informacemi nevěřit. Jak by to proti ní použili, obořili se do ní, že oni tu rodinu mají a ona ne? Nesmysl! S dobrým úmyslem vyčkávala na odpověď Tanii — ta ale stále byla pohroužena do svých myšlenek, a tak své zraky přenesla na Arryna, kterého se pohledem jakoby ptala, jestli neví, o co jde. Slušné vychování asi nepatří do jejího slovníku. Budiž. Ne každý s tímto musel být obeznámen.
Bojovat, tak to bylo slovo, se kterým nebyla s to. Ve jménu bohů se nesmělo bojovat: špinilo to jejich čistotu. Vlk by neměl bojovat, nýbrž projevovat kus snahy, těžce dřít, ne-li se udřít k smrti, pokud to mělo pomoci-!... Pootevřela tlamičku, aby Arrynovi v tomto oponovala, jenže to už se ozvala Tania se smutnými zprávami toho, že jejich drobné trio opustí. „Ach,“ pronesla s lehkým překvapením, „ach tak. Tedy, věřím, že vám na vaší cestě bude dobře,“ pokývla jí s drobným úsměvem. Zdálo se, že má opravdu naspěch: kam se asi vydala? Nad jejím tónem potlačila chuť protočit očima a místo toho se na ni zhola obyčejně usmála: „Užijte si písek a štíry, Tanio, doufám, že nad vámi bohové budou i přes vaši nevíru držet ochrannou tlapu. Těšilo mne,“ nechala být slyšela se vší slušností, nemaje zájem o to zbytečně vířit vztahy. Nebyla vlk, který si užíval dramat - leč tahle vlčice uměla hezky zabrnkat na nervy. O bručouna míň, tedy, pomyslila si, otáčejíce svůj pohled na hnědavého vlka.
„Před odchodem naší drahé společnice jste povídal o hoře,“ připomenula mu, kdyby snad zapomněl, „myslím, že za svítání tam musí být velice krásně a majestátnost oné hory se zdá až dotýkat bohů — a možná, že bychom tam i nějaké našli. Pakliže mne omluvíte, mohl byste mne tam zavést?“ optala se narovinu, jdoucí si za tím, co chtěla (a jestli to byli bohové, nebo onen krásný výhled, to už bylo značně diskutabilní).

Lichotivé slova, kterými se Arryn měl zřejmě ve zvyku oplývat, ji potěšila (která vlčice kdy nerozkvetla pod něčí pochvalou?) a přivedla k děkovnému úsměvu, kterým vlka obdařila. To je mi ale přívětivé chování. Musí to být dobře vychovaný vlk, usměrnila se již v očividném, ráda za to, že se ocitla v jeho společnosti: a ačkoliv to samé nemohla říct o černavé vlčici, moc nad tím nepřemýšlela. Ještě by si přivodila vrásky, no fuj. „Kdybychom nebyli, život by byl zřejmě velmi nudný,“ broukla s pokývnutím.
„Usadili? V poušti se dle mého žít nedá- pouze přežívat,“ podivila se nad místními choutky, doufajíce, že vlci se takto doopravdy neničí. Výjimkou samozřejmě byli ti, kteří na život v poušti byli uzpůsobení: u ostatních jí to ale připadalo jako dětinská potřeba ukázat, že dokáží něco, co jiní ne. A platí za to vlastním nepohodlím. Ne, ji na poušť nikdo nedostane! „Věřím, že by vás to zajímat mělo, Tanio. Ale proti gustu žádný dišputát, jen co je pravda,“ uznala nakonec, sic si nepříliš stojící za svým názorem, že to pro vlčici rozhodně není to nejlepší — koutkem duše ji těšilo, že si to chce udělat v životě těžší, méně pohodlnější, než ona, nebo třeba i Arryn! „Pokud tohle nazýváte životem, začínám se obávat o ten svůj,“ zasmála se tomu krátce, nevěřící, že by se po ní černavá vrhla. A kdyby ano ... „Ale někomu adrenalin v životě vyhovuje. Dle mého ten najdeme ale i na přirozenějších místech pro vlky. A co vy, Arryne? Jste dobrodruhem, co tohle nebezpečí vyhledává?“ optala se vlka, koutkem ucha naslouchající Tanii. Asi jí muší šplouchat na maják. Nebo je to třeba její magií, rozhodla se nakonec, srozuměna s tím, že nemůže mít od jiných očekávání, nebo předsudky, které špiní jejich jména.
„Je k neuvěření, co všechno se zde nalezne. Nemohu se dočkat, až to uvidím na vlastní oči,“ odvětila Arrynovi s úsměvem, těšíce se na ten bizarní fenomén místí flóry a očividně i fauny, který ji čeká. „Magie je kouzelná věc, však v nesprávných rukou může napáchat mnoho škody,“ pokývla oběma hlavou a s drobounkým úsměvem, který věnovala Tanii. Viděla ve všem jen destrukci? „Myslím, že sebedestrukce je velmi možná, ale také věřím, že po zdlouhavém času by se země opět dala dohromady. Jednou se, ostatně, i my staneme její součástí,“ smutné, ale pravdivé. Proč si však takovou věc přivodit a nenechat to na přírodě? Ach, možná to bylo to - Tania chtěla zemřít, jen se styděla to nahlas přiznat. Chudák.
„Bohové?“ našpicovala ale hned uši, se zájmem pohledem přejíždějíce jak po Arrynovi, tak po Tanii. „Opravdu se s nimi někdo setkal? To je úžasné!“ zatajila nad tím dech, vyjadřujíce neskrývanou fascinaci s tím, že zde se bohové nebáli vystrčit tlapku z nebes, nebo podsvětí. „Bohové jsou více, než jen reální, Tanio. Pokud máme důkaz toho, že se s nimi někdo setkal, myslím, že je více hloupé pochybovat o jejich existenci, než-li jim důvěřovat,“ a tohle mi nikdo nevymluví! Mohla bych se také setkat s bohy? Och probůh, jak se v jejich přítomnosti jen zachovat? Hlavně čistou hlavu! A po chvíli: „Musím je najít- jistě mají odpovědi na to, proč se zde vlci objevují!“ Nahlásila rozhodně, koutkem duše doufající, že by se k ní někdo přidal — a to klidně hned teď!

Zdálo se, že se jedná o dva samce (i když ten tmavší jí byl od pohledu nějaký podezřelý!), tuláky, kteří vedli značně nicotné konverzace o místní krajině, což znamenalo, že toho již nyní oba věděli více, než ona. To bylo dobře, i špatně. Nezdá se, že by tě někam chtěli zatáhnout. Proč bys zbytečně panikařila? Ačkoliv si povšimla vcelku jízlivých pohledů od menšího ze samců (je tohle vůbec samec? Vlčice většinou jizev tolik nenosí, ale některým život nepřeje ...), velkou hlavu si z toho nedělala a namísto opětování tohoto pošetilého gesta podarovala každého z nich drobounkým, uvolněným úsměvem.
Hnědavý vlk byl očividně elegán, což oproti jeho společníkovi už teď Hance v hlavě črtalo, že na tomto ostrovu může narazit na skutečně rozlišné charaktery (a samozřejmě ji těšilo, že onen Arryn přistupuje k cizím vstřícně). Koutkem duše doufala, že tomu tak nebude — na druhou stranu věděla, že všude po světě jsou rádoby mrzutí vlci, a tak nad tím jen mentálně mávla tlapkou. Třeba se špatně vyspal. Nebo nespal vůbec, usmyslela si s návazností na fakt, že tito dva své konverzace vedli uprostřed noci. Ač ona sama by neměla co říkat ...
„Jmenuji se Hanka, a tak jako vy jsem se zničehonic objevila na nedalekých plážích. Vyplavilo mne moře, zdá se,“ informovala je, jakoby snad věřila, že to může k něčemu pomoci. Takže nemístní, nevadí. „Těší mě, Arryne, Tani-... Tanio,“ pokývla drobounce hlavou, překvapena konečným výsledkem — on byl vlastně ona. Byli snad partneři, že jí před chvílí věnovala onen tón? „Lepší úsměv na tváři, než studený čumák,“ prohodila jen s drobným pousmátím nad poznámkou vlčice. Pokud Arryn ale tvrdil, že nic důležité neruší, tak zřejmě nerušila: očividně tedy nerušila jen jej.
„Poušť? Tak to musí být rozlehlé území,“ vyřkla s neskrývaným zájmem, leč jí osobně se pouště tedy vůbec nelíbily. Ten písek a horko — to už raději zajde na pláž, kde se alespoň smočí a promluví s mořem! Kdyby jenom nebylo uražené a mluvilo s ní. Magie tu očividně je- proč ta moje tedy nefunguje? Poznámka Tanii s ní nehnula: pouze se usmála. „Cožpak vám by poušť byla s tím černým kožíškem pochuti? Vlci dle mého v poušti mnoho štěstí v životě nenajdou. Jsou to mrtvé planiny pokryty zrnky písku, které často leda škrábou a svědí. Já preferuji lesy, nebo okolí vod,“ zapojila se do jejich konverzace, aby nestála jako solný sloup a jen nepozorovala jejich rozmluvy. Hlavně nikoho neurazit a dobré vychování nechť je ti svaté, pomyslila si, vzpomínajíce na matčinu výchovu. „Máte s okolní krajinou převeliké zkušenosti? Z mých krátkých zkušeností se zdá, že je toto místo až ... magické,“ zadumala. Mohla se na to, jestli je tu magie (protože stále váhala mezi ano - ne), zeptat přímo: jenže nechtěla působit hloupě. A proč nevyužít dosavadního tématu, že?

<< Mlžné pláně

... nejenže se dostala pryč z mlhavých krajin, konečně ji v čumáku podráždil vlčí pach. To, že byl cizí, jí vůbec nevadilo — třeba narazí na vlky tak, jako byla ona. Nemohla být jediná, co se zničehonic objevila mimo rodinu, mimo domov! S touto myšlenkou se uklidnila, načež jí v hlavě vyrazila další: Co dělají vlci tak pozdě vzhůru? Věnovala nebesům posetým hvězdy pohled, jakoby se jich ptala, jestli je tohle dobrý nápad: pak ale usoudila, že dokud k nim nezkusí promluvit, nic nebude vědět. Bez své magie už tak byla bezbranná, protože nepříliš vynikala v boji a pokud je tohle skutečně sen, tak by se po své smrti probudila.
Otřásla se. Smrt není nikdy dobrá. Sen, nebo realita. „Přeji dobrý večer!“ Zvolala tak na Arryna a Taniu, ku kterým ji přivedl jejich pach. Byli místní? Koutkem duše doufala, že tomu tak nebylo. „Omlouvám se za to, že tak neslušně ruším vaši konverzaci,“ dobrými mravy nikdo-nikdy-nic nezkazil! pomyslela si na začátek svých rozprav, „ale potřebovala bych se na něco zeptat. Jste místní?“ pokračovala plynule, hned od začátku nemaje v plánu je vystrašit svou schopností mluvit do aleluja. To by bylo nadělení!
Ve slušnosti vyčkávala na jejich odpověď, doufající v to, že oba dva budou s to pomoci jí prozřít v tom, co se jí vlastně stalo. Nikdy nebylo moudré toho mnoho nevědět, hlavně v situaci jako takovéto — ocitla se na cizích ostrovech, voda na ni byla uražená (nebo ta místní neuměla mluvit) a neměla tu žádnou známost. Katastrofický scénář jako z noční můry! Ah, kdyby tohle byla "jen" ta noční můra ...

<< Zubří pláň

... jak by tuhle masu mlhy obešla? Už po několika minutách svých toulek tímto proklatým místem začala svého rozhodnutí litovat. Ty si vždy vybereš to nejhorší místo, na kterém zakotvit. I tak se ale řídila prvním pravidlem cestovatele: nikdy se nezastavuj tam, kde ti není dobře! No a komu by bylo dobře tady na tom místě? „Leda slepému, co dobře slyší,“ odpověděla sama sobě, protože společnosti ještě na tomhle záhadném ostrově nenašla. Bylo jí z toho akorát tak smutno, co se zamyslela nad tím, jestli někdy své bratry znovu uvidí. Co si pomyslí tatínek, až mě nenajde doma v noře? Bude si myslet, že je poběhlice a od rodiny utíká bez rozloučení! „To bych nikdy!“
Ouška se jí nad jejím steskem sklopily. Tomu ale nebylo věčně — brzy zaslechla vábivý zvuk vody, podle jejíchž tónů ihned přispěchala blíže. „Pravidlo číslo ... číslo několik, podle vody se vždy někam dostaneš!“ uklidnila sama sebe a nad náhlou úlevou oddychla tlapkám, které ač byly na vandrování zvyklé, začaly pomalu dávat najevo svůj nesouhlas. Vodo, vodičko moje, budeš i ty mlčet? Co mi povíš, hm?
Napila se a za ticha, kterým ji řeka obdařila, si povzdechla. Je čas jít dál — pokud přišla z druhé strany řeky, tak půjde na tu opačnou. Někam se dostat musí (a maminka vždy říkala, že nikdy nemá kráčet odkud přišla, protože tím zneuctí božstvo!). Nakonec se na ni konečně usmálo štěstí, protože ...

>> Vlčí jezero

<< Bašta

... vstopila na pláň, z níž byly hvězdy tak krásně viditelné! Zdály se být tak dlouhé a nekonečné, až ji málem porazilo, co to viděla. Tohle bude dlouhá cesta a přestože se díky teplému vzduchu neklepala zimou, neměla ty nejlepší vyhlídky na svou budoucnost. Srst byla v čas její nynější cesty skrze planiny už jen vlhká, to ano, ale také nepatřila k jedním z těch řídkých: zabere další dobu, než úplně uschne. Jenže pokud je tohle sen, proč si nemůžu usmyslet, že uschne? Zadumala nad tím, než ji trkla myšlenka tak silně, až ji vyjekla nahlas: „Vždyť ovládám vodu!“
Zaradovala se nad svým malým vítězstvím, povyskočila v kroku a- a nic. Ať se soustředila, jak chtěla, nezdálo se, že by se její srst vysušila. Zamračila se nad tím. Že by tu magie nefungovala? Nabývající pocit náhlé bezmoci a uvědomění, že je vlastně neschopná, odmítavě přidala do kroku. Ne. Kdyby tu nebyla magie, nepřežila by to, jak ji vyplavilo moře — to by dávalo rozum i tupému vlčeti. Fuj, vlčata. Ať už mohla být tvor sebevíce rodinně založený, představa malých harantů jí byla proti srst: nakrčila proto nad svou dotěrnou myšlenkou čumák, ukazujíce nespokojenost s kousky, které její hlava smýšlela. „Už abys byla pryč,“ zamumlala nahlas.
V samotě nenacházela dobrého společníka: samomluva tak byl jeden z jediných zbraní, které teď měla. Hlavně nešil. Ale jak mohl jeden nešílet, když mohl být bůhvíjak daleko od domova, v krajině, kde se neměl jak bránit? S tímto usmyslením se zastavila před hranicí krajiny, která se zdála být obehnána mlhou: kdoví, co tam číhá. Jenže kdo taky ví, ...

>> Mlžné pláně

<< Mělká pláž

... tím více ji trápilo, že vůbec nepoznává okolní krajinu. Rozhněvala snad moře, svého nejlepšího přítele, který ji doprovázel na každém kroku? Nemožné. Tohle by mi nikdy neudělalo, usmyslela si, přestože jen co jí to začalo vrtat hlavou, nemohla se zbavit pocitu, že to tak bylo. Zradila ji vlastní magie? Magie. Mohla za tohle všechno snad její magická moc? To by byl pořádný výmysl — vodu neuměla tak dobře ovládat, jako k ní naopak promlouvat: ostatně tak, jako její maminka.
Se zatajeným dechem se otázala do vzduchu: „Mami?“ Bylo by snad možné, že tohle byla nějaká vize, kterou jí do hlavy vložila její zesnulá matka? „Je tohle snad nějaký sen? Co mi chceš říct?“ optala se do prázdna — a jak očekávala, nedostalo se jí žádných odpovědí. Nuže dobrá, vize to není. Na druhou stranu se v tomhle specializoval její otec, Galén: a zdálo se, že jeho schopnost zdědil pouze Floris, kterou svou moc předvídat avšak nerozvíjel. Nejméně ne tak, jako svou vrozenou magii, tedy zemi: v té ona osobně velkou budoucnost neviděla. Mluvit s kytkama, no fuj!
Jenže kdyby jsi teď ovládala zemi, možná by ti okolí napovědělo, co se děje, odsekla sama sobě a s povzdechem kráčela dále (co jiného tu totiž dělat?). Brzy se ale nechala zlákat vůní jahod — pochutnala si hned na několik, aby necestovala na prázdný žaludek (tak, jak jí vždy říkal tatínek, který byl zkušený cestovatel. Řídit se jeho rady je klíčové k přežití!), než pokračovala dále. A jaké překvapení ji přinutilo zatajit dech, jen co ...

>> Zubří pláň

<< Mimo Mělkou pláž [čti jako: příchod]

Teplo vody, která byla po (jí neznámém) pořádně horkém dni zahřátá, Hanku jenom kolébala a vábila k tomu, aby spala déle — a nebýt ochranné ruky bohů, zřejmě by se se svým spáčstvím byla utopila (těžko říct, jestli by to byla škoda). Nebylo by to poprvé, co se za spánku ocitla ve vodě: vyrůstat s dvěma vyčůranými bratry nebylo pro vlčici nic lehkého ... nejméně ze začátku, co jejich triky neznala, a tak i proto svůj příchod na Mois Gris za tichého chrupkání sama opozdila. Čas plynul, a že takový čas může být rychlý — možná, že by se byla ani neprobudila, kdyby nebylo noční můry, která s ní cukla tak silně, až jí to probralo z jejího snění. Jak nemilosrdné, nenechat ji vyspat se!
Ihned, co otevřela zraky, byla překvapena okolní tmou. Kde to jenom-?! Nepamatovala si, že by dnes měli nějaké to přespání na pláži: jenže vzhledem na to, v jaké kopce žili, se nedivila, jestli jí třeba tatínek nepřenesl právě na pláž. Však on by nikdy ... „Géralte! Florisi!“ zavrčela potichu do vzduchu, už-už se deroucí na nohy, že jim ukáže. Sprosťáci, takhle jí máčet srst!
Chvíli vyčkávala, zda-li se neozvou, či neprozradí tlumeným smíchem: jenže kromě ukolébavky moře se nezdálo, že by tu někde byli. Ani vidu, ani slechu. Slehla se po nich zem? „... Tati?“ ozvala se o cosi tišeji.
Tady bude něco špatně. Co se dělo? Snila snad stále? Hlavu vytočila na moře a dlouze se zahleděla do jeho útrob, vyčkávala na odpověď, jakoby s ním mohla komunikovat. Vždyť ještě před chvílí-?! „Hraješ si na nedostupné? Hm. Tak fajn- tak to já taky,“ urazila se nad mlčenlivostí vody, která k ní ještě včera promlouvala a otočila se na patě, rozhodnutá být ta, co tenhle tvrdošíjný, tichý boj vyhraje. Jenže čím déle kráčela ...

>> Bašta