Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<úkryt daén

A slzy odmítaly přestat téct. I když chtěl aby přestaly, tak moc, stejně s ním jen zatřásl další vzlyk a namáhavý nádech, který jej následoval. Nějaká část mozečku se snažila lomcovat uplakaným srdéčkem, že je přeci velkej brácha že by to měl držet po kupě, že jednou už to dal a... jedině z něj drala víc a víc. Kdyby radši našla slov, jestli ty už hleny neutopily, k tomu rozostřenému hnědému flíčku. Alespoň 'Josie, prosím–' Prosím, teď ne a soustřeď se a poslouchej, a další, které ze sebe nedokázal vysypat.
Pojď sem. a věděl alespoň něco, co teď dělat. Dohrkal se za tátou jak kachnička na provázku, zatím co se opravdu snažil koukat mu do očí, jen ať se mu neztratí taky–
Lekl se, jen na chvilinku, než v objetí roztál. Moct se jen ztratit v šedé srsti, vylézt až příští podzim. Jen ať to tak nebolí. Ale to asi nemoh, co, tati? "Mhm," pořád tu někdo byl, nebyl sám. A možná to v hrudi nebolelo o nic míň, ale slzy už nehrozily druhou potopou a nebojoval o každý dech.
A tak na příchozího vlka mohlo vykouknout jedno fialkové opuchlé očko. Nepoznával ho, v čenichu pořád víc slz než aby špekuloval nad pachem. 'Vypadni!' křičel by po něm, táta nic nekopíroval a vůbec, měl tu moment!

<< Území

Tlapka nepřítomně rozhrabovala a uhlazovala zem. Ani se nepozastavil nad zdejším úkrytem, táta se dal do pohybu a on, sednul. Pozoroval a snažil se příliš nemyslet na to jak normálně to vše chvíli působilo. Křičel by, protože nebylo. Co se správně mělo dělat v těch chvilkách, než to spadne? Tohle ho nikdo naučit nemohl. Zaťal drápky do země.
Tymián. Závrať. Musel padat, třeba že byl packami stále na zemi. Čekal kdy konečně trefí zem, ale ta nikde, jen ta proklatá úzkost v hrudi a sevřené zuby a oči vzdorující slzám. Nepřicházelo to, sakra nepřicházelo to, i když se chtěl rozdrolit jako skořápka. Ani když přestal vzdorovat a vydral se z něj přerývavý vzlyk. Byl pryč. Byli pryč.
Přes slzy skoro neviděl nabídnutý odvar. Přešla ho chuť. Stejně pil, protože co lepšího tu pro něj vůbec bylo. Necítil jak chutná, jen to hřálo a jestli to teď nebylo tak nefér. Co vůbec mohl říct?
Ale nemohl tu zůstat. Donutil tlapky k pohybu, za tátou, nechtěl zůstat sám.

>> Ostříží zrak

Uměl být slušný a nenaslouchat cizím konverzacím, jenže táta cizí nebyl, to zaprvné a za druhé, nebyl slušný den. Takže ouško cuklo a naráz měl knedlík v krku a fakticky doufal že se jen přeslech, protože... koho, koho s–? Třeba tu měl táta nějakého strýka nebo něco, ale proč si vůbec nevěřil? Alespoň tu sílu nepřerušit tím sraz v sobě našel, počká to, chviličku to počká. Ale tak, co pak bylo to že, jo! Super! Vezme ho pod svá křídla, i když teda ne ta skutečná, na to byli jiní, bude z něj léčitel a bude moct pomoct. Pomoct jen teď sobě. "Děkuju," k Lissandře z něj vypadlo docela polopřítomně. Však ani to že Josie skutečně, byla od Lissandry tak nebyl žádný šok, žádný drama, které si to zasloužilo a s kým já se to zaplet.
Po očku koukal po Meduňce, prvně si jí nevšim, pak jí táta odehnal – což teda, jo pletla se do lékařské práce, ale to neznamenalo, že se za ní nemoh cítit špatně. A teď jen přemýšlel jestli taky slyšela, nebo už věděla o čem to bylo, jestli vůbec něco. Vrtalo mu to pod kůží jako velmi zarputilý kůrovec, to pak ať není divu že se naráz tak neculil a nekecal.
Takže jasně že využil šance jít za tátou, i když to už nebylo jen kvůli teplu a prevenci. Což neznamená že to pro mě nic neznamená! Bacha! Přišoupnul se k Zinkovi co nejblíž, skoro šeptal, "Kdo? Kdo s-? Tati." Chtěl to slyšet a nechtěl odhadovat. A opovaž se to přede mnou krýt.

>> úkryt

Joseline, Meduňka, Zinek, Excelsior

V tlamě už trs plazivce, otočil se za svou kamarádkou, hele že vím co táta chce! Hrálo mu to v očích, hrdost hrdobce, která se stočila v docela příjemný šok. Ona ví! Jedna věc, to bylo znát někoho mimo svůj rodinný kruh, druhá pak že ona 'někdo' zná co se dá žvýkat. Koutky cukly vzhůru, jí v odpověď, jen jestli mu to listí dalo nějaké dekórum, jestli s ní navíc nevypadal o to víc jako potutelný blázen. A vůbec, kdo by se vytahoval s plevelem!
Meduňka, to plevel není a Meduňka– ta na něm visela! (metaforicky teda) Kamarádka, táta a sestra, "Hmmj!" zvládl jí zamručet v pozdrav s plnou tlamou, co že s tou by se mluvit nemělo ať nezaskočí. A mělo to být Ahoj. Ale hrklo v něm jak v starých kukačkách a to by se byl zalknul, mluvě nemluvě. S trochou neštěstí by se možná přidal k zákazníkům tohohle lazaretu, kdyby mu nedošlo že tohle na jeho adresu není. Odkucknout si, nevyflusnout u toho těžce sežvýkanou práci dalo zabrat i tak, teď ještě se u toho netvářit docela trapně. I když má pravdu... Tady stále šlo o záležitosti medicíny.
Excelsior byl její obětí. Pokoušel se ho poslouchat, jeho i ty další dvě vlčice, mohl-li dostat malé bezvýznamné plus za snahu. Že mu to šlo jedním uchem dovnitř druhým ven, to nakonec nesouviselo s tím ho vyspravit. Takže budiž Excel pomazán, možná i trošku zmáčknut, třeba že víc omylem než naschvál. Ale co byl on, aby odmlouval zkušenému, rodiči k tomu. Toho se jednou zeptá, co jsou... byli ti zmínění zač a proč v tváří v tvář s bohem, musel si oko pacient vyrvat.
Nechá si nás, nechá! Mrknul téměř spiklenecky po Josie, tlapknutí od táty mohlo být rovnou pasování na rytíře. A jestli s tím nebylo rozhodnuto.

Sraz.
Violková očka se protočila v sloup, Já bych šel i tak! A ani po něm teď nemohl prsknout, natož koumat jádro Lissandřiny poznámky jako broučí nesmrtelnost. Všechny oči na něm. Nádech, výdech, co by se davů bál, přežil alatey! "Zdravím," skvělý začátek, perfektní, rovnou vespolek. "A měl bych zájem přidat se do smečky. Znám něco málo o rostlinách, chci pomáhat. Mohl bych být k tlapce otci. Pokud ten o to bude mít zájem " očko cuklo k Zinkovi, koutek v úsměvu. Vždy mohl zůstat žvýkačem. Jestli mi to projde.
"Někteří z nás to ještě neumí," špitnul k tátovi, "dýchat pod vodou." Na to by potřeboval toho podivína s kárkou a co se otočil na tu vodu, možná tomu se bude hodit spíš něco, co plave. "Protože no, prší fakt hnusně," a on se v tom prosím táhnul od severu, "něco suššího by bylo pěkný," šuškal si napůl v naději že ještě existuje místo cení úplně durch, přístřešek byl fajn ale– Lissandro? Otče? No?

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

<< Les alf

Ořech
Čumáček se mu nakrčil. 'Hm' není pozdrav! A co že se tak křeníš! Jestli by to nemohlo být tím, že na něj kouká trochu svrchu. Ale bylo neslušný předpokládat, co by jen na něj řekli doma, kdekoliv teď vlastně doma bylo. Třeba měl Ořech prostě přátelskou dispozici, pěkný den a lásku k ošklivému počasí.
"Volal teda spíš on," uchechtnul se pod čumák, to bylo určitě slabé slovo, "on je odsud, z daénu teda, ne z–" bylo neslušné vysvětlovat časoprostorovou situaci svého otce na prvním setkání? "To je jedno. Je tady léčitel," posledně byl teda, ale že by snad dostal padáka nepřipadalo v úvahu, "a jmenuje se Zinek." Preventivně po svém novém známém švihl pohledem. Ať tě ani nenapadne se smát, sám se jmenuješ Ořech.
"To je on!" jen co se jistá šedá šmouha dostala do jeho zorného pole. Promiň Ořech, tohle je rodinný setkání. Jestli pochopil důležitost znovusetkání syna s otcem nad zakrvavenou polomrtvolou, to zjistí až pak. Teď už Hvozďa běžel.

Zinek
Levá, pravá, "Ahoj, tatiíí!" zavřísknout a hned šlápnout na brzdu. Krev – hrklo v něm. Ono se fakt na srazech všechno sere. Civěl tak na tátu a Excela jak na svaté zjevení, sestra tak nějak ztracená v periferii (sorry Meduňka). Na Zinka tak nějak obdivem, na lazara s jakousi polomorbidní fascinací. Něco málo z 'tak takhle to vypadá' a něco z 'a spravíš ho, žeo?' Mohl se vůbec koukat, nebo už výral moc.
Vše jistilo se sebrat a jít do kytek. Slyšel plazivec a to znamenalo ne jen povolení, ale přímo instrukce žvýkat a... měl své slabosti, dobrá? Sotva si teď bude někdo stěžovat, když poslušně přežvkuje.

Jak by Josie visel na každé slovu! Tady se řečnické otázky nevedly, tady jela čistá zvědavost. A může o daénu vykecávat? Dostane mě tu taky někdo pod křídlo (haha), nebo jsem moc velkej? A hoří Lissandra na srazech a– No teď mu rozhodně vypálila rybník! Tak to si asi za části mohl odškrtnout a to ostatní i předchozí nechat na příště, protože se muselo něco dít, jak táta křičel. Pak se ho musel zeptat kdo byl ten zdejší pitomec... Když teda byl vítaný a ne že by ho to teda nepotěšilo! A moment, ségra, to kdy kde jak se tu vzala?
No šup, šup Hvozďa, jdi! Rovnou se i seznam, když ti Josie zdrhla za... nebyla si s Lissandrou nějak blízká? A možná, možnáá i trochu podobná? Zas jak by mu na srdéčko něco sedlo. Hestia mi pomoz, koho já to znám?
Ořecha teda neznal, i když, s tím jménem by klidně nějaký příbuzný být mohl. Zkoumavá očka přešla přes jeho kožich. Nene, je moc barevný. U zinkovců na barevný inkoust nebylo. "Ahoj! Hvozdík!" moment, "Jak už teda bylo řečeno." Není nad perfektní první dojem, co?

>> daén

Nervozita vzala roha a zůstal už jen úsměv ve tváři. Byla to ona! Jak by jen nemohla být, to by bylo, kdyby nepoznal tu jednu ze dvou kamarádek co krom sourozenců měl! By se na sebe ze studu ani v kaluži podívat nemohl, nepoznat ji. A ona na něj i čekala a... proč mu z toho srdce bušilo jak králičí pacička? Dost! Soustředit se tu snažím!
"Když to nešlo jinak–" s mrknutím fialkového očka a úsměvem na tváři. Ne že by to někde hluboko nebylo jak bodláčí, protože bylo, ale... on taky šel hledat mámu a pak se se vším všudy klidně mohl ztratit v čase. Měl si tu být už dávno. Takže vše omluveno, vše smazáno, copak bude trucovat jen jí zas našel? "Ale! Já tě tak rád zas vidím!" A to byla svatá pravda, svatá jako Šalvěj.
"A jo, myslím že jo!" Jak jako myslím, jak jinak by to bylo? Táhl se tady dost možná přes půl známého světa, se neotočí zas na pacce pryč. Ale věděl dost? No? Koukal si na packu a počítal na drápcích, "Vím jak se jmenuje, trochu jak vypadá – totiž, jednou mě tu vzali na návštěvu, a že tu mám rodinu že alfa je Lissandra..." očka cukla do boku. Pamatovala si ho a ještě k tomu ho nestáhla z kůže! Jen pak mu došly drápky i informace, "... a to je ta nějak všechno?" Měl vědět víc? Co se vůbec tak obvykle říkalo, v alatey byl od malička a o té neměl moc rozkecávat, tak si to neměl s čím moc porovnat. "Je to dost?" A to byl zcela upřímný dotaz, prosím.
Na oplátku jí totiž s naprostou jistotou mohl vypovědět co to tak huláká po lesích. Jen jestli se u toho smát nebo brečet. Smát, Hvozdíku, smát. "To je můj táta!" Proč ale takhle ječel, to mu hlava nebrala. A kdo je pitomec?

<< Ostříží zrak

Já to dal! Dosvištěl si to do přesně toho lesa, který potřeboval. Přesně toho, který si v matných obrysech pamatoval ze svých nejútlejších let. To s ním ale byl táta a snad všichni sourozenci a teď byl sám. Docela. Vytahal magií vodu z kožichu, alespoň ať není úplně durch. Ale pro koho? Tolik tady spěchal, jako by mu měl utéct ještě další čas a další vlčata na pláži, barevná stejně jako ten písek. Ale proč? Najednou pomalu tlapkal lesem a okolo srdéčko se mu ovíjelo cosi. Cosi, pro co neměl slova, ale svíjelo se to jako klubko hadů a třepalo se jako křidélka vážek. A každý krok byl těžší a těžší, jako by se mělo něco stát. Nic se nestalo.
Měl ten pocit že cítí tátu, že někde se tu okolo mohl prohnat, ale... bylo to starý nebo čerstvý, před chvilkou nebo pár dní zpět? Jediné co cítil teď byla voda a navlhlé listí a– tenhle pach určitě nebyl táty, ale znal ho. Povědomý, však jen chvilku zpět o na něj myslel. Byla by ráda, že mě vidí? Nejdu nevhod? Je to slušný? Packa dupla, no tak Hvozdík! Byl nejstarší a možná nepovedený, ale onehdy se učil na obránce a něco sakra uměl! Seber se!
A tak se sebral a sebral i té odvahy co v něm bylo aby se opatrně přiblížil k tomu zdejšímu hloučku. Opatrně zejména, aby nevypadal jako hrozba, nebyl si jistý jestli to je vůbec v jeho kapacitách. Jen doufal že měl pravdu.
"Josie!" Tolik bylo k opatrnosti a pravdě, "já tu–" hledám svého tátu a... slovíčka na chvíli vyschla, když vznikal nový plán. Protože tu vlčici docela poznával. I když nepůsobila tak obrovsky jako tehdy. Ježečku, Lissandra. Po hromadě kroků vpřed udělal tři vzad, "Já se hrozně omlouvám že jsem tu tak vtrhl. Dobrý den." Dobré vychování, Hvozdík!

<< nejvyšší hora (rokle)

Agresivní cupitání pryč z děště muselo být na chvíli zpomaleno na decentní poklus, velmi velká díra v zemi, kde musel dolů a pak zas nahoru, byla možná dost slušný důvod. Zvlášť když zase vystřelil jako kulový blesk, sotva dostal packy zas na travnatou zem. A– co to jeho oči neviděly, támhle v dáli! Les! A docela možná přesně ten les. Ten přesně lesitý les, kde najde daén a tátu a možná i Josie! Třeba ta měla pořád dečku! A nebo jí měla Cipher. Nedivil by se, kdyby jí měla Cipher. To by pak musel zas do alatey, zaklepat na sourozence, ať ho jakože pustí dovnitř a on by si to s ní nějak vyřídil! Nevyřídil. To by byl spor, který by určitě prohrál. Tak proč mu to ani tak nevadilo...?
Nutno dodat, onen splašený běh byl již nucen zpomalit. Nohy měl krátký, výdrž malou a cesta byla daleká a kluzká, ale i tak! Les se blížil!

>> Les Alf

<< Sněžné tesáky (červená louka)

Byl živý a relativně zdravý, pokud nepočítal zimu a krupobití. Ale všechny končetiny byly přesně tam kde měly a k tomu se hýbaly správně takže experiment portál byl jasný úspěch. Protože si sice nechtěl nic nakecávat, ale ta hora před ním měla docela jasnou siluetu a možná, možná, už jí někdy z dálky viděl a to by mohlo znamenat že je na správném ostrově a Šalvěj nelhala. A krom cesty zpět, no cesta byla jen jedna. Trefí, protože trefit musí, protože možná už byl skoro dospělý, ale stále nebylo v jeho srdci většího teroru než rodičovského sprdnutí. Co oproti tomu byly nějaké strašlivé alfy.
Takže černobílé torpédo prosvištělo přes červenou louku, nač otálet, co nejdřív pryč z toho nečasu! Tady mu ani voda nepomůže!

>> Ostříží zrak (rokle)

<< Průliv (mlžné pláně)

Dříve než začal vzývat svátost své sestry, měl možná trochu přemýšlet, než vyšel k prvnímu kopci co viděl. Takhle musel domýšlet logiku za pochodu. Protože ona tam byla! Ten portál měl být relativně blízko a v horách a přitom o něm v alatey nikdo nikdá nemluvil, takže nemohl být v jejich horách, vůbec jí tam údajně bral táta. Takže smysl to dávalo. Teď jen potvrdit že neudělal v tom smyslu omyl a nebude se staženým ocasem a pošramoceným egem vracet zpět. Už teď stačilo že sám byl celý pošramocený! Od krup! Kdo jako vymýšlel tohle počasí.
Pokud nenajde ten portál, alespoň by tady mohl najít nějakou jeskyňku a schovat se. A pak nebude muset přespříliš vysvětlovat že udělal blbost. Jestli teda teď vůbec nějakou najde. Šedo, šedo a kámen a jácchidomů a– světýlko! Žluté jako pampelišky a paloučnatky a už jen kousek. Jen trochu přidat do kroku a už před ním byl!
Jen, jak s tou věcí operovat? Skepticky do něj dloubl packou, pak ho po Hvozdovsku olíznul. Stále žil. Dost vědecké metody na to, aby jím propadl celý.

>> Nejvyšší hora (červená louka)

Skutečně nechtěl nechat toho vlčka na pospas osudu! Se prostě stalo! Prostě stál a pak Caspian řek že hledal nějakáho Visella, kdekoliv už ten visí a pak že musí jít a pak byl v čoudu! A pak byl v čoudu čas. Jeho čas. Můj čas! Problikl okolo a přitom se táhnul jako probouzení ze sna. A vůbec, před kým se tu tak urputně bránil! Však tu byl už sám. Očka jak violky koukaly na svět, jak právě ty kvítky co ho vidí poprvé. Kolik ho vůbec bylo, času tedy. Neměl přeci někde být no? Hvozdíku?
Podrbal se za uchem a s terorem, který stejně umí sevřít jen srdce mládeže vyskočil na nohy. Tady se možná obhajoval jen sobě, ale co máma... a táta! Daén! No propo, Hvozdíku, teď si to vvrbil! Tlapa už, už vykročila směrem kde ležela alatey v instinktivním nastavení domov, než se otočil zcela do kola. Svatá Šalvěj!.

>> Sněžné tesáky

Sbohem sladké myšlenky na dobrodružství za vlnami, uvidíme se příště. Ty mohly počkat. I máma, ta jeho tedy. Ta zodpovědná za tohle škvrně, ta byla subjektem pátrání, když violková očka brouzdala mezi vlnami i kmeny stromů. Leda že by ale byla neviditelná, žádnou neviděl. A tak zbylo jen vlče na které koukat. Byla to doba co byl takhle maličký, příliš dlouhá a jeho hlava k tomu docela děravá. Kolik mu jen mohlo být? Při všem, však sám ani nebyl dospělý a už teď neuměl odhadnout jinou omladinu! Kam to se mnou spěje...
Příliš malý muselo stačit na odhad, když měl problém sebrat se na nohy i sebrat slova. A snad v pořádku. Snad. Rozbité vlče na krku, co by sakra dělal? Dýchat, pohoda, se určitě vysvětlí, tady Caspian má určitě pádné důvody! "Já jsem Hvozdík z–" alatey bylo už na jazyku, "jen Hvozdík." Prozatím, alespoň v to mohl doufat. "Máš tu někde rodiče, Caspiane?" zkusil, opatrně, nepůsobit hrozivě... to se ani nemusel snažit, to byl jen základní stav jeho existence. Což by se ale asi změnilo kdyby viděl ony dotyčné rodiče. Dospělé buňky mozkové možná neměl, ale věděl že sourozenci a ergo i děti se samotné nenechávají.

<< Kvetoucí louka (začarovaný les)

Možná trochu přestřelil, když stromy začaly opět řídnout a na čenichu ho šimrala slaná vůně oceánu, stopa po mámě docela ztracená. A proto jsem nechtěl být lovec... Kdy jí vůbec ztratil, jak dlouho šel naslepo? Možná to už teď bylo jedno, až to bude potřeba, tak jí snad najde, přinejhorším se posadí na hranice alatey a bude doufat že si ho někdo najde. Ztráty a nálezy, vyzvedněte rychle, nebo to hodíme do jámy-
Jednou už byl tady, mohl se snad porozhlédnout, ne? Zaplnit prázdný kousek mapy, místem, o kterém ani netušil. Moře které nebylo ledové- skoro by zapomněl, že i takové může být, ne jen kruté jako sever sám. Místo ker, kdesi v dáli kousek země. Byl tam někdy někdo? Přeplavil, přešel, rozestoupil, někdo kdy oceán a viděl to na vlastní oči. Musí se zjistit– jen umět to s vodou lépe.
Ale když už šlo o kousky odlišna... nebyl tady sám. Světlý kožíšek, malý... tohle vlče na srazu určitě neviděl. Není nějaký malý na to se tady poflakovat? Kde máš rodiče, malý, no?! Nebyl tady nikdo krom nich, ne? "Ty! Prcku! Jsi v pořádku?"

<< Začarovaný les

Byla to paranoia, když to nebylo tak dávno, když čelili živému větru? Když to nebezpečí předtím určitě bylo reálné? Pokud paranoia byla neoprávněný strach tak tohle, to muselo být oprávněné a tak nemohlo být zvláštní, že se ohlíží za každý strom! A vůbec, pomáhalo mu to, tak kuš! Je... no, dospělý nebyl, ale oficiálně dost starý na to aby opustil smečku a to se musí k něčemu počítat. Mohl si dělat co chtěl.
Že to co momentálně hlavně chtěl bylo najít mámu, to... detaily. Hlavně že už byl na louce, kde bylo vlků dost a tady ho žádná věc z větru nedostane a– máma tu nebyla. Předtím možná, ale teď jí docela minul. Kvítek se zlomil pod dupnutím tlapy, jaký, ani se nechtěl dívat. Už teď jeho odchod ze smečky určitě ranil dost květin, ještě aby měl na duši další.
"No nic, Hvozdíku čas jít!" tak, pěkně povzbudivě! Pochodem vchod zpátky do lesa... jestli ho nic nesežralo předtím, tak teď už to bude v pořádku.

>> Průliv (začarovaný les)