Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla na háčku. Nepříjemnou unáhlenost prostého souhlasu si uvědomovala až když slyšela pravidla teprve po něm. Třeba že by souhlasila i s jejich vědomím, připadala si ošálena. Tahle narezlá mrcha zcela podkopla její logiku a možná si za to získala trochu víc loajality a respektu. Prozatím. Sotva plánovala zradu, jen postup výše, kdy získá váhu. Který pitomec by zradil nejlepší šanci za poslední měsíce. Podepsala smlouvu s ďáblem, ale třeba by z něj mohla vysát vše co mohla.
Allavanté, ten od jezera a Scar. Jaký jen tak musel být, aby ho poznala bez problému.
"Nemyslím si že budu mít problém s takto, upřímně vstřícnými, pravidly," čím méně konfliktu v její cestě, tím lépe, ten okolo se dal využít lépe. Jen jedna výtka vrtala v její hlavě. Bratři a sestry. Bylo to- dramatické, přehnané až to pálilo jazyk a stále uznávala jen jednu rodinu, tu vlastní, která jí tak úžasně znechutila, ale kam jí to dovedlo.
Ikari... Buď by si s Allavanté rozuměla nebo by jí chtěla vydloubnout oči. Nebo něco mezi. Hodila by se do takového paktu, ale teď? Sotva měla chuť jí sdělovat své vlastní výhry. Ať se udusí! Stále to neznělo úplně vážně. Až jí najde pokusí se jí to vysvětlit, ať už to dopadne jakkoliv, neuměla být jiná. Prostě se již poddávala svým blízkým a občas lhala že se jí od huby prášilo.
"Žádné další otázky," jen ta, kolik že mají členů, jak je pozná, plány, snad nějaké pokyny od její velevážené alfy? První dva body mohla zjistit na setkání, druhé v mlze by jí zajistily ještě na čas volnou tlapu. Ah, respektovala jejich a své společenstvo, ale pak to bude potřebovat více než krytá záda a velké cíle. Chce vidět a slyšet plány jak k tomu dojít. "Ovšem předpokládám, že pokud se mi nějaké vybaví, trocha prostoru se na ně najde, až opět setkáme."

Lehký mráz jí přejížděl podél páteře a jako by něco cítila ve vzduchu. Nepřipisovala to strachu, teď již odmítala, ne tohle bylo očekávání. Ticho před bouří, kdy napětí visí nad vším a jeden může jen očekávat. A naslouchat. To uměla, lehce fascinována, nejen konceptem onoho společenstva, ale čím dál víc vlčicí samotnou. Nebyla taková jakou jí prve viděla, šílená, možná trochu, ale ne hloupá. A nebezpečná.
"Bez posunu přichází stagnace, pak hniloba," oznámení, pouze myšlenky, kterým dovolila vyjít ven, "obdivuji to, boj o jiný řád," bylo to přiznání touhy, kterou sama nikdy nedokázala přenést v činy. A ty obvykle zanechávala pro ty, kterým věřila.
Bylo to spontánnější rozhodnutí, než preferovala. Připojit se k vyššímu cíli, měla nad tím sedět, možná hledat cizí poradu, kdyby již nebyla tak na hraně. Kdyby už neměla všeho dost, alespoň pro tenhle den, kdy byla rozedrána a rozevřena. Škeble vypáčená, poupě roztrženo, ona otevřenější než toužila.
Byl to vzdor, který tušila že brzy přidusí, se kterým se držela stále v blízkosti Allavanté. Tváří tvář, pak tlama k uchu. Tak jako ona šeptala v odpověď, "Pokud se skutečně snažíte změnit svět, tak jak mi popisuješ těmi půvabnými slovy. Pak je mou odpovědí-," zadržela se jen na chvíli. Rozhodnuta, však neodolala té dramatické vteřině ticha, "-ano."

Ne by byla odpověď doma, tam kde mohla ten vztek zadusit a vylít do někoho jiného. Tady- Allavanté byla snad tím poslední komu by se měla svěřovat. "Každým dnem větší," pohodila ležérně hlavou, ale ani nezavadila o nápad k tomu využít narezlou. Ne teď minimálně. Teď byla užitečná a pokud mohla soudit, silnější než ona. Opatrný respekt, kterým se snažila si chránit krk.
Co však bylo výsledkem strachu se měnilo v něco z obdivu. Bylo to idylické. Bylo to brutální a hrubé. Bylo to - téměř perfektní. Alfa nikdo by si nedal takový titul bez toho, aby za ním někdo stál. Pokud chtěl žít. Takže za příslibem oněch slov, která by mohl pronést kdokoli, něco bylo. Slova u jezera jiného vlka. A sen síly.
"Zní... téměř příliš dokonale," skepticismus se dral o slovo, "ale sotva to zní jako lež." Jak na tom byla, když nacházela ve slovech podivné mrchy jistý směr upřímnosti? Touhu být součástí toho příslibu, to aby nebyla na jeho špatné straně, to nejmenší. Mohla být někdo. Víc než stín. Měla si to promyslet, vytáhnout z ní víc- "Nemůžu říct, že mě to nezajímá ani... že bych neměla něco zájmu." Tohle mohlo být její rozhodnutí a její šance. Už jen na vzdor. Hleděla rezavé do očí, hledala výsměch, nebo přijmutí. Jestli vůbec chtěla stín?

>> Prokleté jezero

Zajímalo jí to či snad ne? Ať se dáma rozhodne, už teď měla pocit, jako by jí tady měla vyložit největší rodinné drama, které svět viděl, když se nejednalo o nic moc. Docela maličkost, upřímně," švihla ocasem, "vyšla jsem si a mé oznámení bylo ignorováno. Ale když k tomu šípku šel i celý tvůj život, stačí už málo." Svěřovala jí příliš, všechnu tu frustraci posledních měsíců, která chtěla pryč a jak na ní bude reagovat, jí bylo již jedno. Nechť se klidně směje, být to někdo jiný, taky by se v ní našlo jen smíchu a falešné útěchy.
Šok se zablýsknul v zelených očích a pak byl pryč. Slovo povědomé, pocity nejisté. Vlčice před ní, Allavanté. Sotva se jí zdála jako alfa čehokoliv a přitom chaos- o, tohle slovo sedělo. A pak se již zdála téměř nonšalantní, i když krom překvapení, se pokoušela skrýt i závist. Závist nad tím, že tahle pološílené působící vlčice tady byla někdo. "Chaos, ptáček ke mně donesl to slovo, ale bez jediného detailu," nečekej že vím kdo jste zač. Řekni mi více.

>> Most (Temný les)

Měla hlavu na krku, mozek bez otřesu a na sto kroků poznávala špatné rozhodnutí. A tohle rezaté, kráčelo před ní a mělo pravdu, alespoň z poloviny. "Překvapivě, obvykle mám i radši tu rodinu, ale ne když nejsem v náladě obhajovat své rozhodnutí a přiznávat chybu, kterou nenacházím," kdo ví jestli by to po ní Ikari chtěla, do hlavy jí, těžce naneštěstí, neviděla. Sama by to hned udělala - a udělá když ji uvidí, protože se to snažila sdělit a nemůže vědět že jí 'někdo' neslyší, ale takhle byla kontrola její.
"Ale očekávám tvé na oplátku," nebyla to prosba, ale jen oznámení, které předcházelo jejímu vlastnímu představení, "Ithial," než se té přezdívky bude moct chytnout a vmetat jí vlastní pocity do tváře. Už tak na ní útočil, ve své sladkosti odpudivý, pach hniloby. Ale na rozdíl od předchozího zážitku ho shledávala, inu, upřímně půvabné. Nepřirozeně tiché a mrtvé. A klidné. Stejně však šla dál.

>> Nížina hojnosti (Temný les)

Víc než cokoliv, byla otrávená. Z sestřina výstupu, nevědomosti, celé téhle podělané štreky a tohohle mostu k tomu. Jeden pěkný, klidný den, nemohla si přát to? Zajištěný zadek, respekt a čerstvou večeři? Sama o sobě pochybovala, když se jí naráz zdála přítomnost téhle vlčice, jakkoliv zvláštní a docela možná labilní, příjemnější než cokoliv co zažila od svého odchodu z lesa. Krom tedy Cithriana, ale ten toho věděl bolestně málo, krom tedy místa jedné smečky, což bylo oplaceno a za Ikari se s tím hnát nebude.
Na rezavou pohledla jako na prozření. Se už nemusela bát nějakých termínů, toho kde je... "Tohle je... geniální nápad. Srát na ni," Však měla svobodnou vůli.
"Ani za mák, nejradši bych přehryzala šňůru a nechala to spadnout," předala jí svůj zcela upřímný názor. Však to nemohlo být tak těžké vzhledem k stabilitě celého konstruktu. A proti lepšímu soudu, následovala za vlčicí, i když už nebyla na dřevě. Co jinak, jít si pro hubování? Tahle mohla ještě něco vědět.

>> Prokleté jezero

Jak praktické přemýšlení, poznačila by, kdyby se někdo nerozhodl pro dramatické zjevení. Pokud jí někdo nesežere, než ji stihne zase najít, mohla se už připravovat na muziku, tolik jí z toho bylo jasné, ať to bylo jakkoliv. A ať se pak třeba zadusí na informacích... pak jí zase odpustí a bude dělat jako by se nic nestalo, protože tak to už bylo vždy a stín vždy následuje. Proč jen máš tu příšeru tak ráda?
Ale rezaté patřil uražený pohled, který následoval po její poznámce. Na sestru si dokáže nadávat i sama, mnohé díky. Jenže teď opět byla sama na pospas někomu, kdo působil jako možná ještě větší potvora a na žádnou stejnou krev v žilách se odkazovat nemohla. Takže hlavu vztyčenou, mladá dámo, smrti se směje do tváře, pokud už nemáš na vybranou. "Kéž by v ráji," bylo docela pravdivým povzdychnutím. Probůh, měla čenich, musela to poznat a opravovat jí nebude. "Ale procházku bych rozhodně preferovala nad, touto... věcí," drápy přejela po odpudivém dřevě. A pak se rozhodla pro sebevražedný kousek iniciativy, koukla po dámě pochybných chutí, jestli náhodou nebude preferovat směr, kterým mířila Ikari. Protože znovu tudy nebo na okolo, cesta stejně hnusná a z nich dvou, jedna s tímhle mostem vypadala smířenější...

Byl to tanec. Krok vpřed, pohled na prkna, pohled do mlh, vyhnout se nestabilně vypadající polovině prkna, opakovat. Krok za krokem. S rytmem přicházela jistota v postupu a čelit té před sebou, sotva však taková jako na pevné zemi. Však v mlze vyhlížela první známky pohybu, aby již věděla čemu čelí. Sotva se něco změnila, když jí byla tváří v tvář, blíž než by toužila, ale evidentně tady nikdo nedbal na její názor. A ten úsměv jí byl do morku kosti nepříjemný. Přesně ten typ co jiné děsil smíchem na mlhavých stezkách.
Naneštěstí, ani druhý dojem, když promluvila na tom sotva něco změnil. Budiž, pokud to bude tak, pak se téhle hrozbě bude čelit z očí do očí. Co jinak, skočit rovnou dolů, nebo se pokusit utíkat na téhle rachotině, která si chtěla říkat most? Ještě nějakou grácii měla a nemusela být hned pesimista, však tohle třeba mohla přežít. "Poněkud zvláštní chutě," když se jeden smířil se všemi možnostmi, vyšlo to i docela klidným hlasem.
Víc jí však neřekla, protože v soustředění na to před ní, dění za ní docela zmizelo, do chvíle než po ní někdo cvaknul, Trvalo jí moment než jí poznala. Zase vypadala jinak. A podle téhle reakce, neslyšela, nebo ignorovala to co jí řekla. Půvabné. "Uh– vážně?" dostalo se sestře uraženého překvapení. Opravdu si to nemohla odpustit? "Pěkný kožich!" křikla ještě za ní. To bylo i docela upřímné. slušelo jí to, ale ať si to teď vezme klidně jako jedovatou poznámku mrcha.
Naráz však měla i odpovědi rezavé, která pro tohle míjení šla na druhou kolej. Mohla Ikari poprosit o nějakou potvoru, ale jednak měla nějakou čest a také, trochu pochybovala že teď by se jí chtělo. "Teď? Tebe? Méně než jí," téměř povzdychnutí, téhle nemusela nic vysvětlovat nebo s tím žít zbytek života, protože rodina~

<< Les u Mostu

Stačilo se na tu... věc, jen podívat, aby mělo pocit že dosáhla absolutního šílenství, aby na to měla vlézt. To se pod ní snad musí propadnout jen udělá krok. Takový bude její neslavný konec, spadl pod ní kus ztrouchnivělého dřeva, zmizela v mlžných hlubinách. Sbohem drahá sestro, měla jsem tě opravdu ráda. První krok, nic, přeložila váhu na přední tlapku, prkno zavrzalo, ale drželo. Druhý, taktéž bez pádu. Dobrá. Život má jen jeden a neměla by ho zahazovat, ale teď už se neotáčí, o ne, znovu se horama netáhne. Přejde tohle a pak už si nepamatovala nic co by mělo stát v její cestě.
Bylo to pomalé, otravné a každou plaňku, která pod ní udělala nepříjemný zvuk měla chuť vyrvat a hodit dolů. A konec toho, neviděla, jen mlhu a mlhu, nebyla ani možnost že by to mohla zjistit, jen pomalu jít dál a dál. Někdo byl před ní. Cítila je dřív než viděla. Co teď? Už se neotáčí, teď už ne. S tichým odhodláním si to razila dál, než jí málem podjela tlapa a v zátylku jí zamrazilo. Který šílenec, který vtipálek dělá něco takového? Na straně příjemce to bylo odporné. Byl v ní zdravý strach, ale taky otrávení celého dne a chtěla jim vidět pěkně do očí.

<< Severní hory (Na vyhlídce)

Příroda se jí vysmívala do tváře a bohužel, nebyla ve stavu jí to oplatit. Chytrá to dáma a taky potvora. Myslíš na skákání ty zoufalče? Na, tu máš krásný útes! Zkus si to! A už jen proto na to víc ani nekoukala a šla dál. Naschvál. Aby neexistujícím přírodním silám hrála do karet, to se nedělalo. Bylo to absolutně zbytečné a dělalo jí to radost.
A pak les, konečně, příjemná cesta, kvítí, zvířata, idylka a to všechno to ignorovala. Kráčela si při kraji a hledala přechod. Skála, skála, voda, matný obrys druhé strany a mlha co už skryla vše. Skvělé, už byla na hraně to otočit, když její pozornost upoutal jakýs to delší obrys vedoucí do mlh. Že by? K její nechuti se nejednalo o skálu ale sotva držící mišmaš dřeva, lián a vlhkosti. Ovšem cesta na druhou stranu to byla. Tak zahodila rozum a vyrazila kupředu.

>> Most

<< Furijské hory (Němé údolí)

Jestli jí vlastní packy nezabíjí ve spánku, bude se divit. Nahoru a dolů, příběh jejího života a téhle prokleté štreky, ale bylo to správným směrem. Probůh, už si zněla jako stařec, za chvíli tady začne nadávat na hnusnou a nevychovanou mládež a bolest kloubů... byla stařec. Být tu někdo další, klidně si zanadává. Ještě aby na ní přišla senilita a může rovnou skočit ze skály, co by to pak mělo cenu. Tedy, prvně říct Ikari, pak skákat.
Inu, měla alespoň ten výhled, to byl bonus, k téhle štrece. Je to sice blíž ale o to horší cestou. Ty dva ostrovy, bylo to blízko k sobě, mohl tam být nějaký přechod. A nebo tam bude sráz a bude to muset otočit a táhnout se horama zas pryč, portálem a do hor. Nebylo už to dost? Jen nedoufat, tak jak si říkala. Ale prskat bude stejně jestli ji to zradí.

>> Les u mostu (Na Vyhlídce)

Věděl přesně co míní, bystrý mladík. Až to téměř bylo nudné, alespoň špetičku něčeho, kapesní konfliktíček, jako se protáhnout na ztuhlé svaly. Byla zrezlá, zesláblá, vykolejená. Bez sester, i když z poloviny vlastní vinou. Snad ocení, že jsem alespoň něco zjistila. Jestli bude chtít hledat nějakou prozatimní smečku, tak již něco má a dokonce i známost.
"Pak přeji štěstí s hledáním, najít se, víš co chceš od života," a ona věděla co chtěla. Nebýt bezbranným cizincem v cizí zemi, ale přehoupnout se na druhou stranu pomyslného žebříčku. Tato pozice nebyla pohodlná. A skutečně se nehodlala okrádat o čas. Ikari, o Ikari... ještě kousek na sever a hned zjistí jak se vrátit zpět. Těšilo mě, poslední úsměv k šedivému vlčkovi, " štěstí se bude hodit.
Hned jak jí opustil se obrátila směrem, který nyní potřebovala. Skutečně nehodlala otálet. I když to znamenalo hory. Další prokleté hory. Proč žádná z jejích cest nemohla být jednoduchá?

>> Severní hory (Němé údolí)

Tady to měla, žádná očekávání, žádná zklamání, samozřejmě že ji neviděl, kde jen té mohlo být konce... Asi bylo lepší to nechat být, jestli se bude chtít ukázat, tak se ukáže, to že jí za to zdrbne, s tím měla počítat dřív. "Nevadí, lepší se optat než nic," vlčici dle jeho popisu také nepoznávala, takže už to opravdu bylo jedno. Ještě stále věděla, kde nechala druhou sestru a to bylo to důležité. Ale Cithrian vedl, smečka i rodina, někdo měl krytá záda... Prubovat území by šla, leda by nebyla sama. Na to postrádala jistou impulzivnost.
Teď, inu bylo příjemné někomu ukázat že roztomilá kytička není pampeliškou a vidět námitky vyprchat. Jestlipak pro to kdy vlček najde nějaké využití. "Něco za něco," co v tom mohlo být škody, podstrkovat mu to nehodlala. "Žádná špička, ale marná nejsem. děd byl léčitel, matka něco pobrala a dostalo se to až ke mně." Klidnější to časy. Bez podivných ostrovů, jezevců a obchodníčků. "Zajímá vás to?"

>> Les Alf

Věděla toho málo a byla si příliš dobře vědoma toho faktu. Možná s ním byla příliš otevřená, ale potřebovala se uvolnit a teď brala vše příjemnějšího než klacek do žeber. To byla nízká laťka, ale stále to byly nějaké standarty. "Tak jako tak, mě to zanechává ve stejném bodě," pohodila hlavou.
"Sestry, objasnila mu a rozhodnou se rozhodla využít šance, "Náhodou jste neviděl černou vlčici, bílé znaky na zádech, zelené oči, Meridia jménem?" Hledala v jeho tváři záblesk poznání, nebo něčeho podobného, ale nedějí si nedělala. Doufat mohlo vést jen ke zklamání. Nedoufej a budeš příjemně překvapen. Onen adoptivní otec tedy mohl něco vědět, ale byl na území smečky, "Byl by to čistý nerozum," přisvědčila, "Nějak si poradím, tak zoufalé to se mnou snad nebude."
Důkaz toho mohla vidět po cestě, však mu mohla prokázat službu na oplátku. Pomalu si přešla k žluté květině, kterou dobře poznávala, však před chvílí byla na její mysli. "Třeba vím že sežrat tohle, je to mé poslední jídlo," sladce se usmála, zatím co se skláněla nad jedovatou rostlinou. "Vypadá to jako pampeliška, ale není, té nerostou listy ze stonku a na ty musíš dávat pozor," svá slova zdůraznila tím, že okolo nich přejela tlapkou, ale sahat na to netoužila, ještě aby si omylem přikořenila další jídlo. "Paloučnatka," mrkla po Cithrianovi, "třeba pro to najdeš užitku," naklonila hlavu a nechala kvítí kvítím.

Přesně! Absolutně souhlasila s jeho reakcí na to, že jí ani řádně neukázali cestu! Hlava z toho šla bokem, měli snad nahnáno ze tří zmatených vlčic? Co si o tom mohla dělat iluze, sotva, spíše se nechtěli podělit, nebo měli v té dutině mezi ušima jen slámu a žádný mozek. Oboje bylo pravděpodobné. Cithrian tedy taky nemohl více pomoci, ale už poskytl něco, drobný odpich. "Nevadí, už tak jste byl nápomocen. Síla informací je tady ovšem poněkud podceněna," Bylo by hloupé, že by o sobě smečky nevěděly, ale že se v rámci svého kruhu o to nepodělily... škoda.
"Probůh, to na tom budeme podobně, i když vy teda máte smečku a já rodinu," za ten čas tady, toho bylo příliš málo. Krom toho co bylo příliš zas moc, jako kupříkladu jezevci. Musela ale hodit pohled po okolním lese. Cithrian nebyl zdaleka špatně působící společností a posunout se trochu s někým po boku bylo trochu bezpečnější. "Máte něco proti menší procházce? Nechci aby si mě někdo spletl s hrozbou pokud budu takhle postávat na hranicích." protáhla se pomalu okolo něj a pokynula jestli jde. Jestli to tady moc nezná, proč by mu vadilo toho poznat trochu víc?

>> Furijské hory