Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen ať je ta úleva v její tváři vidět! Tahle prokletá výprava nebyla k ničemu, netahala se krpál, neriskovala svůj kožíšek a vztek Ikari z toho, že se prostě jen sebrala naprosto znenadání a vyšla si na výlet. "Daén," zopakovala po něm, "slyšela jsem o vaší a jiných smečkách, bohužel se mi však neuráčili říct kde to hledat." Vlkům z hor mohla děkovat jen natolik, že jim tehdy tu paloučnatku nestrčila pod čenich... a taky tam naposled viděla Meridii. Jejich stopa snad nemohla být tak těžko k nalezení. Stalo se jí něco, našla cestu domů, jednoduše si řekla že sólo se jí to bude táhnout líp. Nejradši by měla sestru pod tlapama aby to z ní mohla vytáhnout.
"Ithial," věnovala mu úsměv a své jméno, "tulačka, prozatím, neohřála jsem se v těhle končinách moc dlouho." Tohle nemělo cenu skrývat, stačilo by pak jen pár otázek aby to bylo všem jasné. "Jsem ale ráda že jsem narazila na někoho sympatického," tady mohla vydechnout, ne jako u vlčice u úpatí hory.

Vyčkávala. Koukala po kamení a kytkách, tam zas seděl docela pěkný brouk, krovky jako zelená perlovina. Kdyby mu je jen mohla vytrhnout a vsadit si tu barvu do očí. Vypadalo by to úchvatně. Ale i když přemýšlela jestli nezkusit ho trošku rozebrat, stále naslouchala svému okolí. Byla tady pro něco většího, než broučky.
Prvně slyšela kroky, poté hlas, mohla se po něm klidně obrátit. A pak taky trochu zaklonit hlavu, protože její nálezce byl poněkud vyšší než čekala, kde jen byli ti mládenci z hor, které tak krásně převyšovala!
Ale byl to někdo a jeho oči nebyly barvy zimní oblohy. Spíše jako ti dravci na pláni. Tohle bylo hned lepší. "Zdravím," pozdravila nazpět a nechala broučka odejít, "předpokládám správně, že jsem se přiblížila k hranicím smečky?" naklonila lehce hlavu, neochotna tančit okolo horké kaše. Tahle nevědomost jí zabíjela. V hlavě měla tři jména, která potřebovala přiřadit k místům.

<< Ostříží zrak

Výborné, skvělé a perfektní. S překročením hranice stromů si s úlevou oddechla. Nejen že již nebyla na pospas čehokoli co se dokáže vyhnout jejímu zornému poli a směru větru, dokonce cítila i čerstvé vlčí pachy. Smečka, nebo větší shromáždění, riskantní se přibližovat, riskantní ovšem byla celá tato výprava a sotva něco zjistí, když se bude jen koukat. Oh, i tak se dá zjistit dost, ale... priority. Teď si ještě najít někoho koho by mohla využít, zneužít, nebo si jen ukrást na pár slov. Nebyl důvod proč by něco mělo být drastické, pokud po ní někdo neskočí první, nerozerve ji a nenechá vykrvácet na lesním podrostu. A s takovým pesimismem, proč se na to rovnou nevykašlat. Tudíž vyhlížela, cokoliv a kohokoliv. Zvažovala volat, ale to zatím bylo trochu moc. Pokud tady skutečně vlci jsou, pak její přítomnost nemohla zůstat zas tak dlouho tajemstvím.

<< Nejvyšší hora

Koho to jen napadlo, postavit jí do cesty ten nadměrný příkop. Ah, že se vůbec ptala. Příroda, úžasná věc, nádherná a děsivá, léčivá i vražedná a občas, ta největší svině ze všech. Nahoru a dolů, krpál, který sotva toužila opakovat. Pokud předtím doufala v propojení ostrovů i nemagickou cestou, teď po něm přímo toužila. A jestli tomu tak nemá být, pak ať je před ní něco, co se vyplatí vidět. Nebo tohle bude nejhorší výprava jejího života a po té, co je dostala sem, to už byla notná laťka na překročení.
Jen to k ní docela mířilo, co jí čekalo byla placka. Travnato-písečná placka s hromadou rostlinného odpadu a ničím co by jí zajímalo. Muselo jí tady být vidět na míle daleko, neměla tu žádné krytí a ani to nebyl výhodný obchod, neb zde na oplátku ani nikoho nezahlédla. Půvabné. Její výprava však pokračovala dále. Na hranicích jejího vidění byl les. Pokud něco najde, pak tam. Alespoň to krytí, když nic jiného. Tož šla a dravcům nad hlavou jen věnovala vražedné pohledy.

>> Les Alf

"Nicméně," pronesla pomalu, důraz na každou slabiku zvlášť, zatím co ještě jednou přehlížela slepou vlčici. Kdyby byla zdejší, i přes ten handicap by něco věděla, ale jako cizinka její hodnota velmi rychle padla. Dvě zmatené dámy na úpatí hory, jak půvabné, jak neužitečné. Zvláště když deště již přešly a její kožich s příchodem ranního světla už pomalu vyschnul. "Jsem tady na obhlídce, někoho jsem nechala čekat a nepotřebuji, aby se mysleli že jsem mrtvá, jinak mi hrdlo asi vytrhnou sami," oznámila asi tak zaujatě, jako by popisovala počasí. Tudíž zcela suchý fakt.
"Takže si dovolím tě opustit," vysekla poklonku, hlas zpět v téměř přirozené jemné tónině, "přeji mnoho štěstí s- čímkoliv co to vlastně chceš docílit," jak krásně v ní dokázala znít zcela neupřímná slova. Švihla s ocasem před čumákem bezejmenné a vykročila si svou cestou k severu. Smečky, prostředí, tyhle detaily jeden sotva zjistí jen z ptačího pohledu.

>> Ostříží zrak (Rokle)

// omlouvám se za odchod, ovšem potřebuji trochu nahnat posty~

Jak chytré... zastavila se od protočení očí, než jí došlo, že tohle je teď vlastně úplně jedno. Mít však úroveň i když to druhý nemohl ocenit, to dodalo na sebevědomí. Aspoň to nevypadalo ani na konfrontaci. Výborně, k sestře by se ráda vrátila, živá a s informacemi. Pokud slepá byla zdejší, mohla vědět přinejmenším trochu. Přistoupila k ní ještě o kousek blíž, pro jistotu nejklidněji jak dokázala, prostě jí chtěla obejít aby pak mohla pokračovat níže. Kapky už ztrácely na síle, když narážely na její tělo, stejně by pak ocenila trochu závětří, aby mohla oschnout bez toho aby se zimou klepala jako osika.
"Nutnost," švihla nespokojeně ocasem, "Dostala jsem se na místo mi neznámé, neznámými způsoby a potřebuji alespoň jednu z těch dvou věcí změnit, nejlépe obě." Nemělo pointu nalhávat o tom, že to tady snad zná. Jsi zdejší? Sama by se optala a pokud znala vlky alespoň z poloviny tak jak si myslela... "Takže ne nejsem a smím hádat, že ty na tom budeš podobně?" Nezněla jedovatě, spíše v tom byla snad nejupřímnější, našla se v ní přeci jen trocha soucitu k tomu jak zatraceně nepříjemná, celá tato situace je.

V prekérním sestupu pokračovala ještě chvíli, než ucítila něčí přítomnost. Skvělé, vidět mě jako vyplavenou krysu v nevýhodné pozici. Možná byla nad případným nepřítelem, ale na horských stezkách obvykle byly jen dva směry: nahoru a dolů. A pokud jí někdo odřízne cestu, nahoře jí stejně dostane do rohu, nebo to bude muset dolů vzít na kamzíka. Nejradši by se vyhnula oběma možnostem a pro jistotu doufala v všechna božstva, která se jí kdy dostala do podvědomí, že vlk se kterým se setká bude alespoň decentní.
Přes déšť mžourala před sebe a vyhlížela. Pokusila se trochu vyzvednout, netvářit se jako by právě sežrala prohnilou zdechlinu a vůbec, chytit trochu té promočené grácie. Opravdu, zrovna když šla na průzkum. Počítala s tím, dobrá, ale! Mohlo se jí to nelíbit!
Konečně spatřila vlčici, blíž než by čekala, ale hned po ní nikdo neskočil. Zelené oči hned padly na bíločernou srst, jako by chtěly prohlédnout mnohem hloub, za jizvy, na napnuté svaly, ne nepodobné těm vlastním. Do očí, do duše– Oh Povolila, vydechla, když zjistila, že pohled je stejný jako by se dívala na šedivé zimní nebe.
Měla tu decenci pozdravit a ona měla tu decenci opětovat, "Zdravím, vidím že nejsem jediným poutníkem v tomto... odpudivém počasí," nasadila příjemný tón. Až poté udělala dalších pár kroků níže.

Zvedla zrak k nebesům. Nic nového, doufala že se mračna rychle přesunou a ona se bude moct seškrábat, klid a pohoda. Nelopotila se sem protože jí zajímaly lezecké výkony, ale protože potřebovala informace. A ty získala. Už věděla i co by chtěla podniknout dále – pokračovat okolo pobřeží a ostrova a zjistit jestli navazuje k místům, kde už byly. Možná zjistit jestli tu není někdo další, ze kterého by mohla vytáhnout další zprávy. Byly tu smečky. Kde, jaké měly podmínky. Pokud tady chtěla alespoň trochu pohodlí a bezpečnosti, bylo by lepší, kdyby to nebyla jen ona a sestry. A vedle všech cílů stála ještě jedna věc. Chtěla dolů.
Už měla dost horské římsy a promočeného kožichu. Alespoň pohybem by se zahřála. Jestli si tu má srazit krk, tak ať, už tu kypět nebude. Sebrala nervy, protáhla se, oklepala kožich a vydala se na dlouhou a nepříjemnou cestu, alespoň o trochu níže. Vrána ať kálí na grácii, když její tvář kazil kyselý výraz a jí už to bylo jedno. Stejně musela vypadat jak vyplavená nutrie, hlavně ať je promoklé zvířátko někde trochu níž.

<< Sněžné tesáky

Úžasné. Probleskla myšlenka hlavou, sarkastický tón, kterému stačilo aby rezonoval její hlavou, při prních kapkách, které dopadly do jejího kožichu. Už chvíli se sápala do vrchu, výprava ještě náročnější, než sněžnými vrcholky, kdy její srdce svíral strach z neznáma, ale stejného výsledku mohly dosáhnout i strmé svahy. Bylo jedno jestli její vaz mělo zlomit něco v mezích jejího chápání, nebo prostá gravitace, teď by byl výsledek stále stejný. A stejně se jim chtěla i vyhnout, třeba že přes déšť pokračovala vzhůru. Dolů nebo nahoru, šance na pád stejná a nechtěla tohle přečkávat na nebezpečně úzkých stezkách.
Zastavila se až když se volný prostor trochu otevřel a vydechla úlevou. Ne dnes, smrti. Ah, po tomhle se rozhodně netěšila na cestu zpět. Teď ještě jestli to k něčemu bylo. Pár opatrných kroků a mžouravý pohled do krajiny. Děšť jí teď pral přímo do očí a viditelnost padla s večerem, ale přeci jen něco. Od hor kde se nacházela předtím jí dělila velká vodní plocha, viděla náznaky pevniny, které se okolo stáčí, ale nevěděla zda jsou propojené. A pak také záblesk a burácení, které k ní dolehlo, než napočítala do deseti. Přesunula se blíže ke skále, ale nečekala že je třeba se tohoto ohledu bouře obávat. Hora se tyčila ještě výše nad ní. Ani zde zdaleka nebyla nejvyšší a vyplácelo se jí to-

<< Začarovaný les

Nechat Ikari za sebou a vyrazit sama, byl risk, kalkulovaný, ale stále. Vracela se do hor, tam kde se sem poprvé dostaly, přesně, a nevěděla co jí tady může čekat. V co doufala byla jakákoliv stopa po cestě zpět domů. Pokud by to vyšlo, byl by úspěch její, jestli ne byla v ohrožení jen ona. Její slova na rozloučenou měla šanci zajistit aby se o něco podobného její sestra nepokoušela. Snažila se být klidná, prvně hledat a poté následovat stezku, kterou prvně šly. Následovat jen to co jí bylo trochu povědomé a doufat, že jí to zavede do bodu odkud už nebude muset odhadovat. Přišla z jiného úhlu, měla čekat že to bude oříšek. K tomu nevěděla odkud by vůbec mohlo přijít nebezpečí, kterého by se obávala. Věděla jak vyhlížet divokou zvěř, ale Wiss jí do hlavy nasadil obavy z nadpřirozena. A to mohlo přijít odkudkoliv.
Trvalo jí, než našla jeskyni kde hledaly úkryt, musela jít pomalu, temná mračna nad hlavou jí nikterak nepomáhala. Pomalu a jistě, každý krok zkontrolovat, držet hlídku, až se konečně dostala do míst kde veškerá známost končila a stezka vedla už jen výš. Okolo žádná stopa cesty zpět.
Dvě možnosti. Vrátit se nebo pokračovat. Obavy z bouře neměla, měla se kam schovat pokud nezabloudí příliš daleko. Pokud už ale byla tady, chtěla toho využít. Ještě jen kousek dál.
Kousek se stal něčím více, když si všimla zlatavé záře, která teď nemohla být jen sluncem na sněhu. A než stála přímo před ní, nechápala o co přesně se jedná. I když nějaké pochopení bližší prohlídka nepřinesla. Obcházela okolo zlaté záře a vlnění vzduchu, okolo jevu, který nedokázala vysvětlit. Jevu, který byl k ní zcela pasivní a nepůsobil žádné nepohodlí, minimálně po fyzické stránce. Stále, byla k tomu skeptická. Skrz to, jako by viděla i jiné obraze, než by měl být okolo.
Risk může být i zisk. Vzala kámen a zkusila ho na to hodit. A pak ještě další tři, když všemi minula. Až pátý pokus byl úspěch, který prolétl přímo středem té věci. Pokaždé předtím slyšela jak kámen zapadl do sněhu, nebo se odrazil od skály, tentokrát následovalo jen ticho. Žádná reakce jevu, nic. Další kámen a stejný výsledek. Měla by mít strach, takový byl její pocit, neměla si zahrávat se silami, mimo své chápání. Ale v ten moment z ní opadl strach z toho, že by to mohla být její smrt. Buď jí to roztrhá na cucky, nebo - jaká byla její teorie, to vede na jiné místo. Musela to vyzkoušet.
Její svět se zhoupnul, útroby sevřely a pak viděla druhou stranu a stejně temnou oblohu, i když... mračna vypadala tak jako když se k ní předtím blížila. Krajina okolo byla taky jiná, ale podnebí bylo podobné jako v nížině. A když se obrátilo to co nyní už bylo portálem se za ní stále vlnilo a pár kroků jí dostalo zpět na zasněžené vrcholky. Nebyla to jen jednosměrná věc. Výborně. Vrátila se na neznámou stranu, hodnotící krajinu před sebou. Nejistá, jestli by se neměla vrátit pro Ikari, ale do chvíle než by jí měla potkat byl ještě čas a před ní bylo přesně to, co potřebovala. Bod dostatečně vysoký, aby měla celý svět jako na dlani - pokud si pospíší, než ztratí veškerou viditelnost.

>> Nejvyšší hora

Srdce jí v hrudi bilo jako zvon, dech ji pálil v hrdle, poté co se nadýchala více vody, než by se jí kdy líbilo. Stále v těle, které nebylo její, které, jakkoliv se snažila zrychlit, se nehýbalo tak jak mu poroučela. A přitom se musela hnát dál, protože jestli se zastaví, zemře. Nikdy necítila nic podobného se stejnou jistotou, že jen sotva vnímala cokoliv jiného.
Kupředu, rychleji, nezpomaluj! byl celý její svět než prudce zastavila. Protože veškerý smysl existence se z toho nejčistšího strachu přesunul k postavě před ní. Mlhavé přes slzy v očích, které se snažila nevnímat a rozedraný dech, který se v ní ostře zadrhl. Ráj, který viděl do jejího nitra matčinýma očima. A ona se viděla v nich, doma, mezi vším co teď bylo nedosažitelné. Oči, které byly jejím pevným bodem velkou část jejího života, všechen cit a něžné chvilky, stabilita. A tentokrát v nich neviděla ani to, co v nich možná ani nebylo, promítnutý pocit toho že není dost, spletenec střípků svých sester, nedokonalý drahokam. Mami- vydechla citlivě, raněně, s omluvou svého zmizení. Vykřikla, nebo zašeptala tak tiše, že zvuk ani neopustil její fantazii? Stejně zmizela, její svět najednou temný mračny nad hlavou, v barvě křídel vran a bouře. A stíny teď nebyly příjemným hávem, ale obrazem který jí svíral srdce. Přes slzy a splašené srdce, do té chvíle byla její tvář relativně klidná, ale v hořkém vztekům k samým nebesům se zkroutila. Odhalené tesáky jen čekaly až budou smět rozervat hrdlo bouře samé.
Mraky naráz protrhlo světlo dne, třeba že šeré. Tentokrát to nebyl sen, jak jí brzy s úlevou došlo. I když sám ten pocit nepřinášel takový komfort jako doufala. Byla... v pořádku, již necítila předchozí námahu, hlad ani rozhořčení, jen podivné ticho. Nenacházela odpovědi na Wissfeohova slova, jen tiše ho zaznamenala a pokynula mu na rozloučenou. Jen sama se sestrou se napnula jako struna pod krutostí toho jak jí tohle místo trhalo celý svět. Pak nádech, výdech... klid, vyklepat listí z kožichu, ujistit se že slzy cítila jen ve snu. Vztekem nic nevyřeší, ale může ho využít.
Pohled k Ikari už byl téměř rozkošný, když zjišťovala jak na tom byla ona. Jak jen čekala příkrá slova... jí stačilo jen jedno, unavené "Jezevci." Zakroutila hlavou a rozhodla se nad dalším počínáním. "Potřebuju se rozhodnout po okolí," její hlas byl jemný, ale docela vylučoval že vezme na ponětí jakékoli ale. "K horám, kde jsme tady byly prvně," stále okolo nezaznamenala Meridii a to byl problém. Nepotřebovala aby se Ikari ztratila i ona. "Nebudu tam další den - něco mě zdrželo. Za tři další - jsem mrtvá, nebo se stalo něco jako tohle," její tón se nezměnil ani při zmínce možné smrti. Pak se už jen s letmým úsměvem obrátila, švihla ocasem a zmizela mezi stromy."
>> Sněžné tesáky (Mlžné pláně)

Ve výsledku bylo docela jedno jak se z nich stali podělaní jezevci, k tomu prťaví, že to slušné nebylo, hlavní bylo neumřít. Ale to neměnilo nic na tom že: bod první, se jí tohle vůbec, ale vůbec nelíbilo, bod druhý, jestli za tímhle stojí nějaká entita, tak ať doufat, že jí nikdy nepotká, protože Ithial už tady toho měla už tak dost a možná by to mrtvola jen vylepšila. To bylo myšlení hodně dopředu, ale plány měla vždy ráda. Na rozdíl od nečekaných událostí, které ji stavěly až příliš blízko smrti. A pokud se měla utopit, pak ať je to s lepšími myšlenkami. Voda všude, vody příliš, packy krátké a vztek lepší než zoufalství. Drala se navzdory proudu za svou sestrou a jen doufala, že jí od ní voda neodnese. Nebo naopak, co z toho b vlastně bylo horší? Ne, dost. Wissfeoh volal! Větev! Drobounká naděje.
Musela se dostat k němu a po čertech se o to snažila. I když už se jí podařilo množství vody vdechnout, kdy se snažila držet v závěsu za svou sestrou s urputností stínu. Netopila se, to ne, ale daleko k tomu ještě neměla a dýchala sípavěji, než by bylo radno. Ale Ikari už se držela a tak mohla už i ona. Od ní Wiss do ocasu nedostal, to drobné štěstí měl, když to vlčici-jezevčici podklouzlo. Dále už ale ne, protože sice se Ithial větve chytit podařilo, měla pocit, že to co omylem zasáhla, mohl být kousek něčího zadku. Nouze budiž dostatečnou omluvou, když byla zanedbána prskáním a škrábáním se nahoru.

Všechno se jí to chvíli i docela zamlouvalo, informace, trocha klidu. Nebýt fialové flóry, všeho katastrofického, co Wissfeoh říkal a vůbec všeho ostatního, tak by to nemuselo být tak špatné. Bylo toho na ní dost a pekelná díra nepatřila mezi výrazy, které by dávaly naději. Možná tak opak toho a už to byla dost slabá slova. A sakra ráda by černého prostě označila za pomýlené individuum, kterému by prospěla trocha reality. Jenže bylo docela těžký nevěřit. Navenek přikyvovala, vnímající jeho slova, ale vevnitř... tam byla chuť si znova zaklít alá Ikari a tentokrát by to vyletělo dost přirozeněji. Vydechla, snažila se alespoň trochu vyrovnat svou sestru a dělat že rozhodně je vše v pořádku, díky za optání. To se ale ukazovalo jako čím dál těžší, stejně jako její víčka. Byla utahaná jako kotě, to věděla, ale taky věděla že obvykle dokázala přemáhat mnohem déle. Jenže jak se jí teď chtělo spát...
Do háje, vskutku do háje. Oči možná rozlepila, ale co se dělo vůbec nepoznávala. Nepřipadala si ve své kůži, bylo to divné, jiné a neměla s čím to srovnat. Peklo. A vedle ní byli jezevci. Překvapovalo jí to ještě? Kde jen tyhle divné sny brala? Problém, docela rychle jí došlo, že to nebude tak jak se hned zdálo. Proč? Rezonovalo myslí krom toho překročit vodu, nebo sprostě zhynout. Bála se, i když nechtěla. Byla ještě mladá, tolik toho co udělat. Musela za nimi, přinutit ty krátké, hrozně krátké nožky k pohybu a pryč, přes vodu. I když co by mělo být za ní... na to zrovna myslet teď nemohlo. Řvalo po ní přežití. K vodě se možná dostala, ale jakmile byla v ní, bylo to ještě horší. Jak se přes to dostat, jak to ty pruhované potvory normálně dělaly? Vodu měla v očích, čenichu, táhlo jí to jak nechtěla a ještě viděla že jezevec-Ikari se taky sotva daří. Bylo to alespoň drobné nakopnutí přestat se dusit vlastním utrpením a pomoc sestře. I když jak bylo nejisté, plácala se jen kousek u ní, mohla se ji pokoušet alespoň trochu vyžďuchnout, aby se neutopila a doufat, že tím ještě vše nezkazí.

Postovaná 3

Proč se nikdy nemohla řádně prospat. Byl svět samotný proti ní, nebo se jí chytil řetěz nepříjemných náhod? Druhá možnost zněla realističtěji, ale v tomhle nepříjemném neznámu to už snad mohlo být cokoliv. A to se jí po tom ulevení tak hezky odpočívalo. Zvedla hlavu za nově příchozím a smetla i náznaky otrávení z tváře, s únavou to už bylo těžší. Nezdál se jako nepřítel. Teď, ale stále byla obezřetná pátrající po každém pohybu, který by mohl znamenat hrozbu. Opatrnost byla na místě veprostřed neznáma. Alespoň tady teď měla Ikari nějakého samce, když o tom tak mluvila. Tenhle ještě nevypadal jako naprosté pako. Pokynula mu v přivítání, v kontrastu s myšlenkami působila příjemně, skoro uvolněně. Měl na sobě věci, nevypadal ve fialovém lese zmatený nebo vykolejený, odhadovala že možná tu bude dýl než ony. A v takovém případě by mohl být užitečný. "Jde o to, že jsem se zde nedostaly zrovna dobrovolně ani příjemně," objasnila více slova své sestry, hlas jemný. Nebyl důvod to skrývat, když to už bylo prozrazeno. "Ithial," držela se snahou o konverzaci vzhůru. Zájmy teď důležitější než to, jestli se vyspinká do růžova.

Postovaná 2

Vskutku uklidňující že její vysvětlení bylo vyslechnuto a tak krásně přijato. Ale tak, žádný problém s tím jinak neměla a sama se mohla svalit do měkkého a alespoň na chvíli dát odpočinout unaveným tlapám. Mozek to štěstí neměl, "Nevím," monotónní, bez výrazu, ale to taky docela odpovídalo její osobní verzi 'jestli se mi zosobnění toho vedra dostane pod tlapy, udělám z něj ragú a předhodím rybkám'.
Nemělo cenu se z toho tady vztekat, kdyby tu začla kopat do stromů, prskat a klít jak stařík, byla by přesně tam kde začala. Možná s naraženou tlapou navíc a to by byl v neznámém území jen problém. Jako by jich už tak nebylo příliš. Přes veškeré mrmlání Ikari by se i zdálo, že jí to vše jde jedním uchem dovnitř a druhým se zase sype ven, ale pravda byl docela opak. Poslouchala všechno a na konci si jen povzdychla, "Netřeba abych tady vše proklínala, když to děláš i za mě," řekla by to možná trochu jinak, ale pointa? Absolutně stejná. Chtěla z téhle, všemi bohy podělané, díry pryč. Domů, tak moc chtěla domů. Vlastně, "Ale tak, už jen pro tebe-" pousmála se lehce k sestře, "Do řitě s tímhle vším, já chci domů!" Nadávat takhle na něco nebyla její parketa, ale musela uznat, že to pomáhalo s napětím. Hezké na to, když taky chtěla složit hlavu na tlapy a trochu se z toho všeho prospat , "Její chyba," zamumlala ještě tiše, ale za slovy se skrýval upřímný stesk z toho, že tady sestra není.