Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Seděla jsem opodál a v tichosti sledovala celý pohřeb. Většina vlků se s ní v nějakém gestu loučila, většina řekla nějaká poslední slova. Smutek byl cítit ve vzduchu, dal by se až krájet. Nebylo divu, smečka přišla o někoho, kdo pro Alatey něco znamenal a teď byl pryč. Navždy. Sklonila jsem hlavu, abych tím také projevila jistý smutek a úctu.
Na jejím již zasypaném hrobě se objevil stonek, ze kterého následně vyrostl strom, který postupně rozkvetl. Květy byly ohnivé jako měla Cinder oči. Rozhodně to byl krásný pohled. Svým způsobem. Mlčky jsem hleděla na strom, který se stane jistě památkou na hnědou obránkyni smečky. Vydechla jsem.
Po celém tomto procesu se postupně všichni rozprchávali. Rozhlédla jsem se a pohlédla na Astrid. "Jak se cítíš?" zeptala jsem se světlé vlčice, která byla nedaleko mně. Déšť neustával, až mi přišlo že snad více sílí. "Ten silný déšť tomu dodal jinou atmosféru. Celé je to tak kruté, že někdo byl tohohle schopný," vydechla jsem.

« úkryt

Nejspíše jako poslední jsem vyšla z úkrytu a šla za ostatními, kteří již chystali Cindeřin hrob. Posadila jsem se vedle Vidara a tiše sledovala celé dění. Hrob měla nachystaný, ti, co ji znali, vkládali různé dary, ať už květiny nebo pero z vlastních křídel. Já neměla co nabídnout, vlčici jsem nestihla ani poznat. Viděla jsem pouze její příchod, kdy se párkrát nadechla než vydechla naposledy.
Déšť mi kapal na hlavu a nechala jsem je pomalu stékat a vsakovat se do mé husté srsti. Sklopila jsem mírně oči. Byla to velice smutná událost, která jistě pohne s celou smečkou. Nastalo úplné ticho, že by byl slyšet pád jehly, až takové ticho tu bylo. To ticho se neslo ještě nějakou chvíli a já v něm zůstala nadále. Dívala jsem se na vlky okolo a všechny si prohlížela. Odhadovala jsem, kdo vlčici znal více a kdo méně. A přesto v každém z vlků byl vidět smutek. I na mě mohl být viděn, sic ne v takové míře jako u těch, co si s vlčicí byli blízcí nebo ji alespoň trochu znali.

Po příchodu z obchůzky v okolí smečky jsem šla rovnou k Einarovi, kde mu Mercer sdělil, že jsme nic nenašli. Následně se schylovalo k pohřbu vlčice. Chtěla jsem být nějak užitečná a pomoc s čímkoliv bude potřeba. Úlohu rodiny jsem ovšem určitě na starost mít nechtěla a ani jsem neočekávala, že bych něco takového měla plnit. Spíše jsem chtěla pomoci kolem, na což jsem se Einara zeptala, ovšem ten mou pomoc momentálně nepotřeboval. Přikývla jsem. "Kdyby cokoliv, tak jsem tu," prohodila jsem k němu a dívala se na dění okolo. Bylo to zvláštní. A muselo to být těžké pro celou smečku, jelikož Cinder znali. Já jsem neznala ani vlčici, ani její rodiny. Ovšem to neznamenalo, že mi to nebylo líto. Naopak. Bylo těžké přijít o člena rodiny. Vydechla jsem a vyčkala, až se z úkrytu dostanou ti, co měli nějakou práci okolo pohřbu. Jakmile všichni vylezli ven, pomalým krokem jsem se vydala za ostatníma.

» území

Einar

« Alatey

Vešla jsem do úkrytu a zamířila za Einarem se zprávami ohledně stop. Ty již předával Mercer, já jen souhlasně přikývla. Neměla jsem na srdci nic jiného. Nebyli jsme úspěšní a nikam nás nedovadli, což mě štvalo, ale nedalo se nic dělat. Snad ostatní skupinky byly úspěšnější.
Pohlédla jsem na dění ohledně Cinder, která jak jsem čekala, byla mrtvá. Povzdechla jsem si. Okolo ní bylo dost vlků, kteří měli rozdělanou práci ohledně jejího pohřbu. Nechtěla jsem tu ovšem nějak postávat a nic nedělat. Zamířila jsem tedy k Einarovi. "Mám nějak přiložit tlapku? Cokoliv?" zeptala jsem se Einara a pohlédla k hloučku vlků, kteří se o mrtvou vlčici starali a připravovali ji na její věčný odpočinek. Bylo to strašné, ovšem i takové věci se bohužel děli a my s tím mohli udělat to, že se postaráme o to, aby se tohle již nikdy neopakovalo.

« Nížina hojnosti přes Hraniční

Kráčela jsem v závěsu za Mercerem a v tichosti se soustředila na cestu. Měla jsem za to, že si to docela pamatuji, ale předtím jsem se zmýlila a dorazila o chlup později. Ovšem věřila jsem, že si brzy okolí zmapuji natolik dobře, že se v něm budu bez problémů pohybovat.
Přidala jsem do kroku, jelikož jsem měla už takhle promočený kožich a víc jsem nechtěla. Naopak jsem chtěla být již v úkrytu a být případně užitečná tam. Nedokázala jsem si představit, jaká atmosféra tam byla. Tedy... vlastně mohla, ale to bylo trošku něco jiného, než když dva zbabělci napadnou vlčici, která bránila jen hranice její smečky. Ubožáctví, opravdu ano. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v cestě. Před úkrytem jsem se oklepala, abych ze zrzavého kožichu dostala co nejvíce vody a vkročila dovnitř.

» úkryt

Našla jsem další stopy, ovšem ty s každou kroupou a kapkou deště mizely a já se obávala, že než by nás někam dovedly, dřív zmizí. Zamručela jsem. Nedalo se nic dělat. "Souhlasím," přitakala jsem. Neštětí bylo dost a léčitelé měli práce nad hlavu, ještě jim přidávat práci se zápalem plic. Štvalo mě, že jsme nenašly nic moc užitečného, ale počasí prostě bylo proti nám a s tím jsme nemohli nic udělat. "Ano, pojďme," odvětila jsem Mercerovy a ještě se rozhlédla kolem sebe v naději, že něco zachytím, ale bohužel. Nic.
Třezalka a Leto ještě nejspíše prohledávali okolí, ale nejspíše se také brzy vydají zpět. Já jsem na nic nečekala a rozešla se zpět do hor. Netušila jsem, jaká situace bude v úkrytu s Cinder. Ovšem očekávala jsem, že dorazíme k tomu nejhoršímu, a to, že již bude mrtvá. Nadechla jsem se a vyšla.

» Alatey přes Hraniční

« Hraniční pohoří

Klusala jsem za skupinkou do nížiny, kam nás můj bratr poslal. Celou cestu jsem dávala pozor, abych nepřehlédla jedinou stopu, která by mohla vést k těm dvěma zbabělcům, co napadli vlčici. Nechápala jsem to a stále to ve mně vřelo, ač jsem vlčici neznala. Ovšem patřila do bratrovy smečky, a to stačilo.
Hnědý vlk jako první narazil na stopy. Přistoupila jsem k němu a prohlédla si je a očichala. "Máš pravdu, taky mi to tak připadá," řekla jsem souhlasně a dívala se po dalších stopách. "Počasí je proti nám a některé stopy jistě už zmizely. Máme štěstí, že jsme narazili alespoň na něco," prohodila jsem ke skupince. Světlý vlk našel opodál další stopy. "Mhm, souhlasím. Pojďme se o něco rozptýlit, ať zabereme co nejvíce místa a uvidíme, kam nás zavedou. Ovšem musíme máknout. Ty kroupy nám to taky ztíží," zhodnotila jsme situaci a zamračila jsem, když jsem ucítila první kroupy na těle. V případě, že jsme se rozprostřeli, rozešla jsem se a narazila na další stopy, co vedly podél hor. "Tady jsou ještě vidět jakž takž další stopy, podél hor," houkla jsem k vlkům. "Ovšem to je vše." Žádné další stopy v podobě pachů a krve tu nebyly. Nebylo divu.

Zůstala jsem tu s mou skupinkou. Ostatní se rozprchli jinými směry. Pohlédla jsem na mé tři společníky. Pokývla jsem hlavou. Stále na mě mohl být vidět ten vztek, který mnou proudil. Chtěla jsem najít ty, co to udělali a řádně je potrestat.
Pohlédla jsem na šedou vlčici "Ano, jsem Jaina," přitakala jsem. Museli jsme hledat cokoliv, co by nás zavedlo za útočníky. Jen jsem se obával se sílícím deštěm, aby všechno nezmizelo. Zachvěla jsem se a jakmile mladá vlčka zavelela, rozešla jsem se za ní. Hned, jak jsem se dala do pohybu, vše jsem zkoumala, nasávala pachy a očima jsem těkala po zemi, zda neuvidím krev, která by nám mohla napovědět. Ovšem po cestě jsem nenašla nic, co by nám k něčemu mohlo být. Doufala jsem tedy, že o území dál budeme úspěšnější.

» Nížina hojnosti

« úkryt přes Alatey

Vyšla jsem ven a ihned mě zkropil déšť, který byl poměrně silný. Stopy! Brzy budou smyte deštěm. Chtělo to hnout zadkem a rychle okolí prozkoumat. Následovala jsem Einara a skupinku, která chtěla pomocí chránit smečku.
Na místě bylo dost krve. Jednalo se krutý souboj a dost mě překvapilo, že se vlčice dokázala ještě dostat do úkrytu. Musela jsme ovšem uznat, že smečku chránila stůj co stůj. Za to měla můj respekt.
Einar mezitím některé vlky poslal na obhlídku jinam. Mávla jsem rozrušeně ocasem. Než jsem stihla zareagovat, Einar již odcházel se svou skupinou. Zbyla jsem tu tedy já, tmavý vlk, světlý vlk a šedá vlčice. Tázavě jsem se na ně podívala a vyčkávala na jejich reakci. Kam jdeme my? Doufala jsem, že přijdeme s něčím užitečným a dopadneme ty, co tohle udělali a dostanou co proto. Proč to udělali? Stálo jim to za to? Tiše jsem zavrčela. Vůbec se mi to nelíbilo, ale jistě jsem nebyla jediná. Nikomu se nelíbilo to, co se vlčici stalo.

Nestihlo se dořešit moje bytí ve smečce. Teď tu byly důležitější věci k řešení, než moje případná role tady. Jakmile jsem viděla hnědou vlčici celou od krve, z těží dýchající, naježila jsem se a zavrčela. Nelíbilo se mi to. Někdo si nakráčel k hranicím a nerespektoval je. Nerespektoval vlčici. Nelíbilo se mi to, i když jsem vlčici viděla teď poprvé a i naposledy.
Hned jsem se přihlásila, že půjdu s vlkem k hranicím a prozkoumame, zda v blízkosti nebudou ještě pachatelé. Dělo se toho tady dost. Vlčata byla odvedená pro jejich bezpečnost hlouběji do úkrytu. Oddechla jsem si alespon v tomto směru. Další vlci postávali opodál nebo byli přímo u vlčice a chtěli jí pomoct.
Zavrtěla jsem hlavou s pohlédla na Einara, kterého jsme mohli následovat. Na nic jsem nečekala a šla za ním. Chtěla jsem být užitečná a smečku případně chránit.

» Hraniční přes území

Einar, Cinderdrama, Mercer

Všemu kolem jsem naslouchala a pozorovala. Odehrávalo se tu spousta věcí... Novinky ve smečce, povyšování, úkolování. Snažila jsem si jména přiřadit ke tvářím, ale bylo tu tolik vlků, že to nebylo možné. Čas na seznamování bude později, až se vyřeší smečkové záležitosti, které se mě netýkaly tak hluboce, jako ostatních.
Co jsem si odnesla určitě, byl nový post pro loajální vlky a takový mezistupeň mezi kappou a deltou. Zbystřila jsem a tuto informaci si uchovala v paměti. Určitě něco takového časem využiju, chtěla jsem se dostat co nejvýš to bude možné.
Mlaskla jsem a jakmile byly vyřčené věci od Einara, přešla jsme k němu blíže. "Přemýšlela jsem nad funkcí bojovníka nebo obránce," sdělila jsem bratrovi. "Ovšem nevím, jaké máš stavy ohledně těchto funkcí, takže pokud by sis představoval něco jiného, ráda si tě vyslechnu," dodala jsem a rozhlédla se. Chtěla jsem zdejší vlky chránit, ač jsem je neznala, ale smečková pouta mi byla blízká.
Ovšem nastalo drama. První sraz. První drama. Jsem doma? Pohlédla jsem na umučenou vlčici, co to měla za pár. Neznala jsem jí, věděla jsem, že nepřežije. Přesto mi to bylo velice prosí srsti. Naježila jsem se a zavrčela. Hnědý vlk (Mercer)se nabídl na prohlídku okolí. "Půjdu klidně s ním," řekla jsem k bratrovi dost naštvaně.

Spíše popis - Einar, Dorča

« Alatey

Proklouzla jsem do úkrytu, který se zdál být rozlehlý. Rozhlédla jsem se kolem a rozhodně jsem nemohla minout shluk několika vlků. A těch vlků bylo opravdu hodně. Zastříhala jsem ušima a vyhlížela Einara. Toho jsem neminula. Jeho zrzavá srst nešla jen tak přehlédnout a o křídlech nemluvím. Ta byla dost velká na to, abych je mezi hloučkem vlků nepřehlédla.
Musela jsem uznat, že si bratr vybudoval pořádnou smečku. Po starší vlky až po ty mladé a vlčata, která jsem nemohla přehlédnout, jak skotačila a lovila králíka. Mírně jsem se pousmála a vykročila k hloučku. Většinu jsem neznala a nebyla mi ani povědomá. Některé tváře jsem znala z mé minulosti, ale s těmi jsem se stihla potkat již předtím.
Našla jsem si kousek místa, kde jsem se postavila a poslouchala bratra, který proslov začal pronášet ještě před mým příchodem. Omluvně jsem na něj pohlédla, jistě pochopí, že se tu ještě neorientuji na sto procent. Mluvil o vlcích, které jsem neznala a některé si ani nestihla přiřadit. Ovšem takovou fialku jsem pochopila správně, jednalo se o fialovou vlčici. Zajímavé.

« Slané jezero přes Hraniční

Myslela jsem, že se v okolí budu orientovat snadněji, ale cestou jsem se přeci jen ztratila a chvíli bloudila, než jsem našla správnou stezku a došla na území. V tuhle chvíli jsem zde nikoho ani neviděla, ovšem pachů jsem cítila nespočet. Zřejmě si všichni nacházeli v úkrytu, který jsem ještě nestihla poznat a prozkoumat. Chvíli jsem jej hledala a přemýšlela nad svou pozicí ve smečce. Kým jsem chtěla být? Obráncem smečky? Bojovníkem? Lovcem? Mhm, lovců bude mít takhle velká smečka dost. Ovšem chtěla jsem být ten, kdo bude prolévat krev v případě nutnosti? Byla jsem na to dost odhodlaná? Určitě. Sice jsem rvačky nevyvolávala a raději vše řešila klidnou cestou, rozohnit jsem se dokázala a dokázala jsem zaútočit, pokud to situace vyžadovala. Každopádně takovou roli bych potřebovala ještě promyslet a případně zjistit, zda takových vlků tu není dostatek.
Prošla jsem přes část území a došla ke vchodu do úkrytu. Mávla jsem ocasem, upravila si rezavou srst a proklouzla dovnitř.

» úkryt

Klidně jsem stále seděla a sledovala dění kolem a přitom navázala konverzaci s Astrid. Byla tu tedy už poměrně dlouho. Přikývla jsem. "Tak to jsi jistě znalá zdejší krajiny," odvětila jsem. Také třeba za čtyři zimy budu znát celé ostrovy a kde co je, kde koho můžu najít. Ovšem k tomu mě čekala spousta práce. Jak se zdálo, ostrovy zrovna mrňavé nebyly.
Zbystřila jsem, když EInar popošel k nám a promluvil. Momentálně jsem nevěděla, jakou roli na sebe vzít. Smečku jsem neznala, neznala jsem ostatní a jejich role. Potřebovala jsem čas, abych se zorientovala a zaznamenala nedostatky v rolích. Nerada bych fušovala ostatním do něčeho, kde je jich dost. "Jistě, ozvu se, popřemýšlím," odpověděla jsem. Také promlouval k Astrid, ale to jsem příliš nevnímala, léčitelské věci šly docela mi mě.
Zvedla jsem se, když se bratr rozešel směrem zpět do hor. Zdálo se, že se bude smečka scházet. Také bych měla jistě dorazit. Chvíli na to jsem se rozešla směrem k mému novému domovu.

» Alatey přes Hraniční

Seděla jsem kousek od jezera a sledovala Einara a jeho výcvik v plavání svého syna. Neměla jsem proti jeho praktikám vůbec nic. Hodit vlče přímo do vody a plav. Přeci takhle se to naučí nejrychleji, než ho přesvědčovat, aby to té vody šlo. Zdálo se, že malý Arne na to přišel a neměl s tím nakonec velké problémy.
Vidar s Taiclarou si řešili své a já si jich nevšímala do té doby, než se oba dva rozhodli odejít. "Mějte se," odvětila jsem k oběma a hleděla na dva odcházející kožichy. Zbyla jsem tu tedy já, Einar, Astrid a Arne. Stále jsem čekala na to, co s námi vlastně chtěl probrat, ale zatím to nevypadalo, že by se k něčemu měl. Mávla jsem ocasem a pohlédla na Astrid. "Jak dlouho žiješ tady na ostrovech a v Alatey?" optala jsem se, aby mezi námi nevzniklo trapné ticho. Ač asi by mi to ve výsledku bylo jedno. Takhle jsem mohla o Astrid něco málo vědět, což nebylo vůbec k zahození, když sdílíme jednu smečku.
Zastříhala jsem ušima a otočila hlavu k bratrovi. "Já? Co bude třeba a jen to nejlepší," odpověděla jsem mu na otázku a dívala se na něj.