Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Alatey

Mlčky jsem následovala Einara a v hlavě jsem se snažila uspořádat všechna jména a tváře, které jsem během chvíle poznala. Rozhodně smečka nebyla malá a věřila jsem, že těch vlků je ještě několik. Dokázal si vybudovat velkou smečku, tak snad je opravdu i dostatečně uzavřená, jak zrzek tvrdil.
Vydala jsem se s ostatními za ním o něco níž. Dostali jsme se k jezeru, ke kterému vyslal svého syna. Cítila jsem slanost vody, ale nejspíše ten špunt to ještě neznal. A mé domněnky se i potvrdily. Posadila jsem se kousek od vody a vyčkávala, o čem s námi vlastně bratr chce mluvit. Ovšem to se pustil do učení Arneho plavat. Tiše jsem celé to dění sledovala a sem tam se pousmála.
"O čem s námi asi chce mluvit?" houkla jsem k Vidarovi, který taktéž zůstával v tichosti. Třeba on by mohl vědět více, ač nic Einar nenaznačil.

Po dlouhé době to bylo ne mě příliš mnoho vlků, vzhledem k tomu, že jsem dobu trávila většinu času sama. Očima jsem přejížděla od vlčat, přes bratra až ke Stině a cizincům. Bylo toho na mě hodně, ale na druhou stranu nic, co bych nezvládla. Jedno z vlčat (Rannei) mě přišla očichat. Pousmála jsem se. "Ahoj," broukla jsem k ní.
Zvedla jsem hlavu, když jsem zaslechla známý hlas. Vidar. Nepřekvapilo mě, že jej vidím, Einar se o něm přeci jen zmínil. "Vidare, také zdravím," odvětila jsem k němu a prohlédla si ho. Vypadal tak, jak jsem si ho pamatovala. Do toho mě pozdravil další z Einarových potomků, který mu byl velice podobný. "Ahoj," odvětila jsem mu s přátelským úsměvem. A ještě do toho všeho přicupitala bílá vlčice, která se zdála býti veselou duší. "Taky te zdravím," řekla jsem k ní. Nestíhala jsem si ani pořádně všechny zapamatovat. "Taiclaro, mě také," pozdravila jsem i tuto vlčici. Také se začal představovat světlý vlk, který byl omegou Alatey. "Leto, těší mě, já jsem Jaina Fiske," představila jsem se, kdyby to náhdou v tom všem nepostřehl.
Z toho všeho seznamování mě vytrhl Einarův hlas. Otočila jsem se k němu. Chtěl si promluvit někde jinde. Přikývla jsem. Moc jsem neměla teď tušení, o čem by vlastně chtěl mluvit. Následně jsem se vydala za ním.

» Slané jezero

« Hraniční

Přikývla jsem. Chápala jsem, proč nechtěl, aby smečka byla 'veřejná', bylo to bezpečnější pro všechny. Vyslechla jsem si další jeho slova. "Rozumím," odvětila jsem krátce. Ani mě nenapadlo, že by mě Einar dál na vyšší post. Rozhodně by to nebylo fér vůči ostatním, co si jejich pozici museli získat.
Dle jeho slov tu nebyli všichni. To by mě asi velice překvapilo. "Třeba časem dorazí," pokrčila jsem rameny a následovala svého bratra do strmější kopce. Hned jsem se snažila si všechno zapamatovat, abych se tu tak neztrácela, pokud bych se tu pohybovala sama.
Následně jsem mlčky bratra následovala až na území smečky. Vydechla jsem a rozhlédla se kolem. Bylo tu hezky, to jsem musela uznat. Mírně jsem se pousmála a šla dál za ním.
Mísilo se tu hodně pachů. Většinu z nich jsem neznala, ale to nevadilo. Časem všechny poznám, o tom nepochybuji. Prvně oslovil jednu vlčici - Taiclara. Její pach byl podobný Einarovu. Že by jeden z jeho potomků. Nic jsem nemusela ani říkat a sám nás představil. "Těší mě, Taiclaro," promluvila jsem k mladé vlčici a mírně se na ni usmála. Dále pro pořádek představil Stinu a jejich vlčata. Natáhla jsem hlavu k malým drobkům, ale zároveň jsem dodržovala dostatečný odstup, aby se necítila ohroženě. "Ráda tě vidím, Stino," pronesla jsem k černobílé vlčici a následně si prohlédla všechna jejich vlčata.
Obrátila jsem hlavu k omeze Yarovi. "Taktéž mě těší," odvětila jsem. Do toho se k nám začala přibližovat další vlčice, která mi nebyla povědomá. Dle slov Stiny se jednalo o Astrid. "Astrid, zdravím... Jsem Jaina Fiske," představila jsem se, jelikož přišla později a nejspíše to od Einara nezaslechla. "Těší mě," pronesla jsem ke všem vlčatům a přátelsky se na ně pousmála.

Alatey. Nebyla jsem si jistá, jestli mi ta vlčice řekla název, ale jestli ano, v hlavě mi neutkvěl. "Allari se jmenuje ta vlčice. Dokonce jsme tam mířily spolu, ale nakonec z toho sešlo. Ona se vypařila a já nakonec si řekla, že ještě chvíli počkám," sdělila jsem Einarovi a olízla si čenich. Asi jsem čekala na lepší chvíli a to byla tahle.
Mírně jsem stáhla uši, když jsem se dozvěděla, že Kasena neviděl. Možná zůstal doma. Ale že by mě nešel hledat? Těžko říct. "Co se dá dělat. Třeba dorazí později," pokrčila jsem rameny a švihla ocasem. Jistě bych byla ráda, kdybych měla celou rodinu tady, ale nebo to na mně. Ovšem přeci jen velkou část rodiny jsem tu měla. "Tak to blahopřeju, bratříčku," pousmála jsem se. "To nás tu pár je. Všichni se přidali k tobě do smečce? A Stina je tedy druhou alfou?" zjišťovala jsem informace.
Vydala jsem se za zrzkem po cestičkách a zároveň si prohlížela okolí, které se pro mě stálo teď domovem. "Musím uznat, že jsi vybral pěkné místo pro smečku, podobné domovu," sdělila jsem mu mé myšlenky. "To zvláštní rozhodně je. A jak dlouho tu jsem... Nu skoro druhou zimu," odpověděla jsem. "Ale popravdě řečeno na to, jak jsem tu dlouho, mi přijde, že ostrovy vůbec neznám. Poslední dobou jsem se motala v kruzích," švihla jsem ocasem a stoupala výš do hor.

» ig přechod Alatey?

Jakmile Einar jedno křídlo roztáhl, s obdivem jsem si ho prohlédla. Bylo to až neuvěřitelné, že vlk má křídla. Zas ta magie. "Takhle jednoduše? A... Počkej, ty máš smečku?" podivila jsem se. "Tu v horách, předpokládám?" dodala jsem. O smečce tady v horách jsem věděla, ač jsem neměla ponětí, že Alfou je Einar.
Dostal se sem ještě někdo jiný z rodiny? Bylo to pravděpodobné, když jsme tu byli my dva, proč ne někdo další. Věřila jsem, že jsme dost silní, abychom se sem v pohodě dostali. "Ne, nešokuje mě to. Samozřejmě jsem měla obavy, zda jsi v pořádku, ale věřila jsem, že jsi naživu," pousmála jsem se a otřela se o jeho srst na krku nazpět. "Jsem ráda, že jsi to zvládl," dodala jsem ještě.
Novinky? Zastříhala jsem ušima a pozorně jej poslouchala. Očividně jsem se nemýlila. Nebyla jsem s Einarem sama, co jsme se sem dostali. Byl tu i Rainer. "Mh, nepochybuju, že je v pořádku, ať už někde tady, doma nebo kdekoliv jinde," vydechla jsem. Že by se sem dostali i další mojí potomci. "Kasena jsi neviděl?" optala jsem se na svého partnera. Další novinkou byla jeho vlčata. Zajiskřilo mi v očích. "Se Stinou? Ta je tu taky? Einare, kdo všechno od nás tu je?" Nevěřila jsem svým očím, že nás že Severních smeček je tu víc. "Ano, ráda se ke tvé smečce připojím, bratře," pyšně jsem se na něj usmála. Byla jsem na svého bratra pyšná, opravdu.

Klidně jsem oddechovala a stále naslouchala okolním zvukům. Jaký krásný klid to byl. Ten jsem bezesporu potřebovala. Jeden nezdvořák a jedna zvláštní vlčice. No měla jsem dost. Zafuněla jsem a sem tam se zkontrolovala okolí, zda se tu někdo nenachází. Naštěstí jsem byla stále sama. Hlavu jsem položila na přední tlapy a přivřela ohnivé oči. Přemýšlela jsem, kam bych se pak mohla vydat. Rozhodně jsem se již nechtěla motat v kruzích. Chtělo to ostrovy probádat víc. Možná bych se mohla vydat na druhou stranu těchto hor. Jistě se tam najdou další místa k průzkumu.
Nad těmito myšlenkami bych bývala usnula, klížily se mi oči, ale prudce jsem zvedla hlavu, když jsem zaslechla až příliš známý hlas. Obratně jsem se dostala na nohy. Stál tu. Stejný, ale zároveň jiný. Nadzvedla jsem obočí. "Einare," vydechla jsem a prohlédla si ho. Měl křídla. "Páni, kdes je vzal?" zeptala jsem se zvědavě. Ovšem na obličeji se mi objevil úsměv. Ráda jsem ho viděla. "Bratře, ráda tě vidím... Takže ses na ostrovy taky dostal koukám," konstatovala jsem.

« Kvetoucí louka

Se spokojeným žaludkem jsem se vydala do hor, kde jsem hádala, že mi bude rozhodně líp, než na té louce. Kráčela jsem zprvu svižně, už jsem se těšila na horský vzduch. Následně jsem zpomalila a kráčela spíš elegantně. Šla jsem po vyšlapaných cestičkách od kamzíků a vlků a očima pátrala po dobrém místě, kde bych si mohla odpočinout a konečně být taky chvíli sama. Čas se Sonorou mě docela vyčerpal.
Neměla jsem problém se v terénu nějak pohybovat. Když jsem se podívala směrem k tajze, vybavil se mi domov. Pousmála jsem se a oči jsem zas odvrátila. Brzy jsem našla skalku, kde se dalo hezky odpočívat a zároveň jsem nebyla na první pohled tak dobře vidět. Obratně jsem na kámen vyskočila a ulehla. Jen tak mě kráčející vlk vidět nemohl, takže jsem se cítila téměř bezpečně. Zavřela jsem oči a naslouchala okolním zvukům.

« Začarovaný les

Kráčela jsem vpřed s pískovou vlčicí. Netušila jsem, kam nás vlastně cesta zavede. Nakonec jsem ale zjistila, že asi nikam. Sonora se omluvila s tím, že půjde po svých. Přikývla jsem. "Dobrá. Taky se opatrujte," odvětila jsem a skoro jako kdybych se pousmála.
Vlčice mi brzy zmizela z dohledu a já byla zas na té louce. "Zase?" zamračila jsem se. Pořád jsem se motala v kruzích, a to jsem rozhodně nebyla špatná v orientaci, jen ty ostrovy jsou zvláštní, že jeden neví, kam ho zavedou.
Ozval se žaludek. Měla jsem hlad a rozhodně bych něco ocenila. Rozhlédla jsem se po louce, kde se jistě něco k snědku najde. Mlaskla jsem a zavětřila. Přeci jen jsem ušáka cítila a vydala se po jeho stopě. Brzy jsem na něj narazila a dala se do lovu. Úspěšně. V tlamě jsem jo držela. Lehla jsem si do vyšší trávy a pustila se do něj. Byl vynikající.
Začínalo být větší a větší dusno, což se mi moc nelíbilo. Zafuněla jsem a vstala. Očistila jsem si srst a vydala se k nejbližšímu potůčku, že kterého jsem se napila. "Že bych se šla osvěžit do těch hor?" zamručela jsem a víc nečekala a vyrazila svižným krokem.

» Hraniční pohoří

« Tajga

S vánkem měla pravdu. Pofukoval jemný a rozhodně byl příjemný. Přivřela jsem oči a nasála ranní vzduch do plic. Rozhodně jsem měla hned o něco lepší náladu, ač jsem věděla, že písčitá vlčice není zrovna společnost pro mě. Ale tak ukážu jí pár míst a uvidíme.
Zastříhala jsem ušima, když vyslovila mé jméno. "Ano?" vyřkla jsem a vyčkávala na její dotaz. Neměla jsem moc tušení, na co se tak bude chtít zeptat. "Mhm, dobrá," zamručela jsem na její slova a víc to nerozebírala. Co bych jí na to taky řekla? Z jehličnatého lesa jsme se dostaly do toho fiaového, ve kterém jsem již jednou byla. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se kolem. Vypadal pořád stejně. Nepřekvapilo mě, že se na fialový les Sonora začala ptát. Pokrčila jsem rameny. "Opravdu nevím, hádám, že to bude magií," vysvětlila jsem, jak jsem to vnímala já.
Pak spíše mluvila pro sebe, než že by ta slova byla mířená na mě. "Chamsin? Bratr?" zeptala jsem se. Ne že bych toho vlka znala, ale přeci jen mě to zaujalo.

» Kvetoucí louka

Vydechla jsem a pohodila ocasem. Sic mě ta vlčice popravdě nebavila, nebo jsem zrovna nebyla naladěná, ale pomalu jsem si na její chování začala tak nějak zvykat. "Jistě, osud, ano," procedila jsem skrz pysky tak, aby to nevyznělo zle. Věřila jsem na osud? Ani ne. Naším chováním a přístupem jsme si utvářili naší životní cestu, případně nám to bylo dáno od rodičů nebo alf. Jako můj partner. Nebyl to žádný osud, prostě jsem byli pro sebe takhle vybráni a nemohli jsme říct ne. Kdepak jsi, Kasene? Ráda bych jej viděla, ale neměla jsem tušení, kde mohl být. Zůstal doma? Možná. Kde byli mé potomci? Taky těžko říct. Moc otázek a málo odpovědí.
Přikývla jsem. Něco málo bych Sonoře ukázat mohla, ač jsem nebyla tak znalá, jak bych si sama představovala. "Ano, to bych mohla. Ale upozorňuji, není toho moc. Ještě jsem to tu neprobádala dostatečně," oznámila jsem pískové a rozešla se směrem pryč z lesa. Na její další slova jsem jen mlčky přikývla. Kdo ví, zda se ještě někdy potkáme. Zatím jsem vlky, které jsem potkala, už nikdy víc neviděla. Tak jsem moc nepočítala s tím, že my dvě bychom se zrovna měly potkat ještě jednou.

» Začarovaný les

Odfrkla jsem si. Vlčice byla zvláštní, když jsem ji déle poslouchala, ale na druhou stranu byla zdvořilá a ne jak ten Šedivák. Ovšem nebyla jsem si jistá, zda mám na společnost vůbec náladu, ale nechtěla jsem vlčici posílat kdo ví kam... To bych nezdvořilá byla zas já a to jsem rozhodně nechtěla. Na její slova jsem jen mlčky přikývla a nic jí na to vlastně neřekla. Nevěděla jsem popravdě ani moc co.
"Mhm, to máte pravdu. Tajga rozhodně není nic pro vás a opravdu sousedí s chladními místy," odsouhlasila jsem se pohlédla dál na sever, ale v té tmě nebylo vlastně nic moc vidět. Máchla jsem ocasem a pohledem jsem se vrátila zpět na Sonoru. Co ale vlastně bylo úsměvné na tom, když se potkali vlci z pouště a ze severu? Povyytáhla jsem obočí, jelikož mi to zas tak moc zajímavé nepřišlo. Sice to byl jiný kraj a jistě zvyky, možná vzhled, když jsem na světlou pohlédla, ale to bylo tak vše. "To jste se tedy nezjevila zrovna na nejpřívětivějším místě. Ale o pouštích tady nic nevím, můžeme se leda tak podívat, ale já osobně pouštní místa tady neznám," odpověděla jsem vlčici. Těžko říct, zda tu vůbec nějaké byly.

Vlčice byla čímsi zvláštní. Možná mluvou, na kterou jsem nebyla zvyklá? Možná. Ještě jsem si ji řádně prohlédla a mírně se uvolnila. Nezdálo se, že by měla být nebezpečná, a co jsem tak pochopila, tak se tu nedávno objevila, takže nebude mít zrovna energie na rozdávání. Přeci jen vlka sem vyplaví moře a je unavený a vysílený. A tohle mi stále nešlo do hlavy, jak to vlastně funguje.
Zamručela jsem. "Ano. Nezdvořáci a jestli si to uvědomí? To upřímně nevím," odfrkla jsem a pohlédla směrem, kde byl ten šedivý nezdvořilec. "Já určitě ne. Jsem dobře vychovaná," odpověděla jsem docela odměřeně. Písková vlčice ale také nakonec nezdvořile nepůsobila, zřejmě se jí také dostalo dostatečného vychování. "Těší mě, Sonoro. Já jsem Jaina Fiske ze Severních smeček," představila jsem se na oplátku. Dle jejích dalších slov pocházela s písečných míst, což byl opak toho, odkud jsem pocházela já. "Pouště... Ty zas neznám já. Já jsem z chladnějších krajů než ty," odpověděla jsem. "Tedy se nenacházíš zrovna na vhodném místě," řekla jsem a rozhlédla se po jehličnatém lese.

Za krásné noci jsem se od nezdvořilce a omylem se vydala za pachem, který se ke mně dostal. Na zemi ležela světlá vlčici, alespoň se mi tak na první pohled zdála v té tmě. Neměla jsem zrovna dvakrát náladu se tu seznamovat, chtěla jsem si konečně odpočinout a nabrat dostatek sil. Což se mi ne a ne podařit.
Vlčici jsem pozdravila, načež ona se zvedla ze země. Dlouze jsem si ji prohlédla, měla světlé tělo, dlouhé nohy a srst, také měla zvláštní tvar tlamy, se kterým jsem se ještě nesetkala. Následně vlčice promluvila a rozhodně byla zdvořilejší než ten Šedivák. Povytáhla jsem obočí a ještě jednou jsi ji změřila pohledem. Rozhodně jsem momentálně nevypadala zrovna nejsympatičtěji. Ovšem na její pozdrav jsem pokývala hlavou. Zdálo se mi, že mluvila poněkud zvláštně. "Jsou tu nezdvořáci, kteří neumí ani pozdravit," odfrkla jsem si. "Alespoň ty to dokážeš," dodala jsem, aby to nepochopila tak, že ta poznámka byla na její účet. "Ne všichni byli vychovaná k tomu, aby zdravili cizince, se kterými se setkají. Co je tohle za zvyky, netuším," protočila jsem ohnivýma očima.

Zvedla jsem se ze země a šedého si ještě jednou prohlédla. Ovšem na můj podzrav neodpověděl a ani si mě pořádně. Zamručela jsem nespokojeně a mávla ocasem. Zdálo se, že i tady se najdou nezdvořáci, kteří neumí otevřít tlamu. Beze slova jsem se rozešla pryč od šedého a kráčela tajgou dál. Připomínala mi domov. Mírně jsem se pousmála. Vzhlédla jsem k nebi, které bylo celé poseto stříbrnými hvězdami. Byla to nádhera. Chvíli jsem upírala oči na hvězdné nebe, ovšem do čenichu mi přivál pach vlka v mé blízkosti. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se kolem. Pach rozhodně nepatřil tomu šedému.
Nevěděla jsem, jak přesně daleko onen cizinec byl a neměla jsem ani náladu seznamovat, ovšem stejně jsem na původce pachu narazila. Přede mnou byla písková vlčice, ležíc na zemi. "Mh, zdravím," řekla jsem odměřeně a změřila si ji pohled. Nevypadala vůbec jako hrozba. Ovšem mohla jsem se plést, ale rozhodně jsem se jí nebála.

« Hraniční pohoří

Následovala jsem Karu z hor do lesa, který nevypadal zrovna přívětivě, ale rozhodně jsem se ho nezalekla. V žádném případě. Kráčela jsem za šedou vlčicí, ale v jednu chvíli jsem se dívala, kam šlapu, a když jsem zvedla hlavu, už jsem ji neviděla. "Karo? Kde jsi?" zeptala jsem se zcela v klidu a rozhlížela se. Neozývala se mi a já ještě nějakou chvíli strávila v lese, ale vlčici se mi nepodařilo najít. Netušila jsem, že se mohla takhle rychle z ničeho nic vytratit. Ovšem nehodlala jsem tu stát jako opuštěný pejsek, který doufá, že se mu páníček vrátí. Oklepala jsem se a vyrazila nějakým směrem. Ostrovy jsem stále moc neznala, tudíž jsem netušila, odkud přijdu.
Při mém štěstí jsem se zjevila opět v horách. Zamručela jsem mírně otráveně a párkrát zašvihala ocasem. Nebyla jsem spokojená, ale co se dalo dělat. Vyrazila jsem tedy podél hor rovnou na sever. Hodlala jsem si tam najít nějaké klidné místo na odpočinek, který jsem rozhodně potřebovala.
Kráčela jsem dál a dostala se do lesa, který mi částečně připomínal domov. Mírně jsem se pousmála a mávla opět oháňkou. Tady jistě bude nějaké fajn místo. Projelo mi hlavou. Začala jsem se rozhlížet po něčem pohodlném a místo toho jsem zahlédla kousek ode mě šedého vlka. "Zdravím," pronesla jsem že slušnosti a vlka si řádně prohlédla.