Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aira byla fuč. Rozplynula se v noční tmě, jako by nikdy ani nebyla. Možná opravdu nebyla, možná jsem cestovala s duchem z prokletého hvozdu... Neviděla jsem ji nic jíst ani pít, ani na mě nesáhla. Bylo to celé hrozně iracionální. Žádní duchové přece nebyli. Muselo to mít nějaké rozumné vysvětlení. Když jsem za sebou zaslechla blížící se kroky, ulevilo se mi. To se určitě Aira vracela. Jen se mi ztratila z dohledu ve tmě, to bylo všechno.
"To je dost, že jdeš, už jsem si myslela že- " Ohlédla jsem se a okamžitě sklapla tlamu, až to cvaklo. Vysoká vlčice, která ke mně přišla, nebyla Aira. V životě jsem ji neviděla. Stáhla jsem uši dozadu. "Jasně, že jsem neviděla ducha, ducha nikdo vidět nemůže, protože neexistuje," odsekla jsem a hleděla nově příchozí zpříma do očí. Snažila jsem se poznat, jakou mají barvu, ale za noci jsem měla problém rozlišit, jestli jsou šedé nebo světle modré. "A neděje se nic," dodala jsem. "Nic, co by tě mělo zajímat."
S ušima otráveně otočenýma vzad jsem nakročila, že půjdu pryč, v břiše mi kručelo a když už tu nebyla Aira, musela jsem zkoušet štěstí sama, ale sotva jsem udělala půlkrok, znova jsem se zarazila. Otočila jsem se na vlčici a naklonila se do strany, abych se ujistila, že fakt vidím dobře. "Holka, víš vo tom, že jsi někde zapomněla ocas?" Vypadala jako nějaká srnka ve vlčím tělem. Docela pěkná, svým bizarním způsobem. Až na ty neurčité oči, které mohly všechno pokazit.

Čumák nevidomé vlčice asi nebyl tak dobrý, aby rozklíčoval, jestli jsou vlčice tulačky nebo rozežraní smečkoví povaleči. Ne, že by ten můj takový byl. To bych nejdřív musela nějaké místní smečky znát - a já neměla v nejmenším úmyslu se s nimi jakkoliv seznamovat. "Chmm. Tak nic. Necháme je teda bejt, no," odfrkla jsem si a natáhla se do trávy, mírně orosené s příchodem noci, i když vzduch byl dusný a všechna vláha jakoby se zase hned vytrácela.
Vlčice zamáchala ocasem a představila se jako Aira. Takže už měla jméno, fajn. Čekala jsem, až ty dvě lovkyně vypadnou (a tajně doufala, že po nich zůstane něco víc, než ohlodaný kosti), ale Aira tak dlouho v klidu nevydržela. Začala křepčit kolem, až jsem začala přemýšlet, jak si to ty dvě lovkyně vyloží, pokud nás sledují. "Neblbni, akorát je-"
Vyskočila jsem na nohy. Tam, kde se ve tmě předtím mihotal Aiřin bílý ocas teď nebylo dočista nic. "Airo?" Nic. Ticho. Klid. "Airo!" Rozhlédla jsem se, špicovala uši, ale přítomnost vlčice jsem už vůbec necítila. Její pach visel ve vzduchu, ale ona sama byla pryč. "To mě podrž," zahuhňala jsem si pod vousy. Akorát jsem tedy místo podrž použila výrazu mnohem sprostšího. "Že by fakt byla duch? Co je tohle krucinál za místo?" šeptala jsem si pro sebe dál a dál ztuhle stála a hleděla do noci. Když se o mě otřel jemný poryv vánku, třebaže letně teplého, přeběhl mi po páteři mráz.

Bezejmenná vlčice hned čenichem testovala naše okolí. I ten můj mi říkal, že zde žije kde co. Netrvalo však dlouho, aby se projevil problém takových míst - totiž že to sem táhlo nejen zvěř, ale i další vlky. Nebyly jsme samy, přišly jsme zrovna ve chvíli, kdy tu jiná vlčí skupina lovila. Krev, ano, po chvíli jsem i já ucítila ve vzduchu ten kovový pach. Nejspíš už bylo po všem. To znamenalo, že třeba brzy odejdou?
"Chmmm," zamručela jsem a pomalu se posadila. "Kam bysme ale šly? Dost možná bysme musely lízt přes ty blbý hory," stěžovala jsem si, s prázdným žaludekem se mi do skal nechtělo ani trochu. Olízla jsem si mlsně čenich, sbíhaly se mi sliny, jak mě v čenichu lechtala vůně krve. Jenže by byla pitomost se o něco pokoušet... Jo. "Třeba brzo vypadnou. Myslíš, že jsou z nějaký smečky?" zeptala jsem se vlčice a natáhla jsem se do trávy. Bylo vidno, že se nechystám teď hned někam vyrážet. Mít tak s sebou ségry... Povzdechla jsem si, tiše. Najdu je.
"Hele, mimochodem, jsem Jasmína," uráčila jsem se vlčici konečně představit - hlavně proto, aby mi řekla i svoje jméno a nemusela jsem o ní furt přemýšlet jako o "slepé vlčici".

//Prokleté jezero

Vlčice šla za mnou jako stín. Byla jsem z toho malinko nervní, asi bych byla víc v klidu, kdyby šla normálně vedle mě, ale třeba to pro ni takhle bylo jednodušší? Co já jsem věděla. Nezkoušela jsem zavírat oči a sama chodit poslepu, minimálně ne, dokud jsme byly v tom pichlavým propleteným lese. Nechtěla jsem si oko vypíchnout doopravdy. No, pořád by mi jedno zbejvalo. Mezi slepými jednovoký králem, neříká se to tak nějak?
"Jo, nedivím se, líp než tohle musí vonět i medvědí zadek," šklebila jsem se kolem sebe na nechutnou černou krajinu, která se nevylepšila, ani když stromy ustoupily a octly jsme se na břehu jezera. Naštěstí to nevypadalo, že by vlčice (možná by bylo dobrý zjistit její jméno?) měla zvláštní touhu se té hnusné vody napít. Začenichala jsem. Opravdu se z ní linul nevábný odér. "Jo. Nechci ani vědět, co by se po tom vlkovi stalo," zamračila jsem se na jezero a dávala pozor, abych ani polštářkem do žádné kaluže nestoupla.
Před námi už to vypadalo nadějněji, ale slunce už se chýlilo k západu, když jsme konečně vkročily na zelenou trávu. Zhluboka jsem si vydechla, nerada to přiznávám, ale spadl mi kámen ze srdce. Začínala jsem mít nahnáno. "Hele, tady to už vypadá nadějně. Určitě tady bude i něco žít," olízla jsem si mlsně čenich.
V dálce pobíhající stádo zvěře ale poutalo moji pozornost a nijak mi nevylepšovalo náladu. "Akorát... akorát už tady sakra někdo je!" zavrčela jsem si pod vousy. "Krucinál hergot práce." Pláň byla rozlehlá, ale co já věděla, kam se vlci rozhodnou stádo nahnat příště? "Počkáme, až vypadnou? Třeba po nich i něco zbyde." Ač bych na to nesázela. Kdybych tu nebyla s touhle slepou neznámou, mohla to být příležitost něco trochu počořit, ale... netušila jsem, jak moc nakloněná by tomu zrovna tahle dušička byla a stejně mohli být lovci tuláci jako my a ne žádná prašivá smečka. Měla jsem svoje zásady. Od tuláků jsem nekradla.

//Temný les

Bledá vlčice po mých slovech jaksi celá... zvadla. Až bych se pomalu zastyděla, ale co nejrychleji jsem zase zatvrdila svoji duši. No a co, co je mi po ní, nemusím nikoho zachraňovat a opatrovat, mám dost svejch problémů. A přece. Přece mě to tak nepříjemně bodlo, protože mi připomínala... Všechno, čím jsem bývala já a moje sestry. Ztracená stvoření, která nikdo nechtěl. Cosi si zamumlala pod vousy. Znělo to skoro jako omluva. "Nevomlouvej se," zahuhňala jsem v odpověď a rozhodla se to radši nechat plavat.
Vlčice asi tak moc nevěděla, kudy kam, ale měla alespoň nějaké povědomí. "Hory, říkáš? Hmm... No, asi by to bylo lepší, než tady tenhlecten bordel," usoudila jsem při pohledu kolem sebe na krajinu, která vypadala, jako by ji něco požvýkalo a pak ji znovu vyvrhlo.
Když už jsem byla u toho, já bych něco požvýkala taky ráda. Ale mohla by mi s tím vlčice pomoct? Zatímco jsme mířily skrz les, trochu se o tom rozpovídala. Pořád mi nebylo jasné, jak by třeba naháněla králíka, ale minimálně stopovat by asi mohla dobře, s tím svým čichem a čupr ušima. "Víš co, to zní celkem slibně. S tím můžem pracovat," usoudila jsem. "A taky to vypadá, že jsme na kraji lesa," informovala jsem ji. Trochu jsem natáhla krok, natěšená, že se dostaneme na denní světlo. Viděla jsem lesknoucí se hladinu jezera skrze stromy.
Když jsme tam však došly, nakrčila jsem čenich. "No fuj, co je tohle za nechutnej kus země?" pronesla jsem znechuceně. Voda byla černá a měla jsem pocit, že kdo by byl natolik tupý, aby se toho napil, zažil by vážně krušné chvíle. "Vypadá to děsně, hlavně to nepij," upozornila jsem vlčici - pro případ, že by nemohla vyčuchat, jak hnusná ta voda je.
Jednu výhodu to ale mělo. Nemusely jsme dál jít temným lesem. Vedla jsem nás kolem břehu a vpředu už viděla místa, která se opravdu tvářila o kus přívětivěji. A také siluetu hor, o kterých se vlčice zmiňovala.

//Nížina hojnosti

Slepá vlčice byla dost upřímná, otevřeně mi začala povídat o svých pocitech, které ji vedly k tomu se vydat na cestu do neznáma a dost možná taky do jisté záhuby. Skoro jsem si přála, abych se nikdy nezeptala. Neměla jsem v úmyslu to přiznávat nahlas, ale její slova se trefovala přesně do živýho. Byla sama, neměla nikoho- Rázně jsem potřásla hlavou. Ale co já s tim mám co dělat? Mám si ji snad vzít pod svý křídla nebo co? "Jo, to sem celá já, zachránkyně zbloudilých duší," pronesla jsem suše a zakoulela očima - až pak mi došlo, že to vlastně nevidí a tak si tyhle projevy nepohnutosti a drsnosti můžu nechat pro sebe.
"Ani ne, neznám to tady," pokrčila jsem rameny. Taky docela zbytečně. "Přes ten most zpátky nejdu a co je vepředu nevim." Přešlápla jsem z tlapy na tlapu. Nějak se mi nechtělo tady vlčici nechat napospas. Ta její zatracená historka o její zatracené osamělosti mě zatahala za moje chladné srdéčko víc, než by bylo zdrávo. Páč já bez sester byla taky sama samotinká a dost ztracená.
Navíc jsem slyšela, jak jí škrundá v břiše. Sama bych něco snědla a taky mi dost vyprahlo v tlamě. "Víš co, zkusím nás aspoň vyvést z tohohle pitomýho lesa," prskla jsem nakonec, jako bych to dělala proti vlastní vůli. Byla jsem jen na sebe trochu načuřená, jak jsem byla najednou měkká. "Třeba cestou najdem něco, co se dá jíst." Zamžourala jsem po vlčici. "Hej, jak se vlastně živíš, když nevidíš?" zeptala jsem se bez okolků a vykročila pomalu lesem. Zajímalo mě, jak mě bude následovat, ale šla jsem pomalu. Nesnažila jsem se ji setřást nebo tak něco.

//Prokleté jezero

No dobře, fajn, uznávám. To, co vlčice říkala, dávalo docela smysl. Asi neměla nejmenší tušení, do jakého zarostlého podpaží světa to vlastně vlezla. "Nojo, jasně," odfrkla jsem si a prohlížela si ji. Aspoň mi nemohla vynadat, že blbě čumím. Přátelsky se usmívala a máchala ocasem, vypadala popravdě dost neškodně, ale nechtěla jsem jen tak polevit v ostražitosti.
Má otázka vyvolala jen smích. "Rozumim. Ale proč se teda potuluješ po světě úplně sama? Nedaleko je tady strmá rokle, to je pěkně o tlamu," vyptávala jsem se dál, bylo mi jedno, jestli to je nevhodné. Jak mě opustil prvotní šok, začínalo mi to v hlavě trochu víc šrotovat. Možná tahle vlčice byla taky totální vyvrhel. Jako já. Vlci nesnášeli všechno, co je jiný. Začínala jsem si ji v hlavě proklepávat jako potencionální spojenkyni. Ale na to bylo pořád ještě moc brzo.

Z bílé vlčice jsem málem měla smrt. Srdce mi pořád ještě v hrudi divoce bušilo, když jsem jí oplatila zamračení. Mohla jsem si ho ovšem ušetřit, neboť jsem se v další větě dozvěděla, že je cizinka slepá. Což... asi vysvětlovalo, proč měla tak děsivé oči. "No fajn, tak se neplížíš," zamrmlala jsem, "ale proč u všech bohů hledáš společnost zrovna tady v takový díře? Tady nikoho nenajdeš," zavrtěla jsem hlavou s očima navrch hlavy, než mi došlo, jaká to vlastně je ironie. "Teda. Jo. Našlas mě. Takže asi gratuluju," zahučela jsem a sedla si na zadek do jehličí, než se mi trochu uklidní splašený tep. Přejížděla jsem vlčici podezíravým pohledem. Věřila jsem jí, že je slepá, ale nikoho, kdo by na tom byl stejně, jsem ještě nepotkala. Jednookých vlků jsem viděla docela dost, ale vždycky jsem si myslela, že když někdo oslepne úplně, prostě časem zdechne hlady nebo na to, že spadne někde do nějaké díry. Ona ale vypadala docela naživu. Chtěla jsem dál ublíženě mlčet, ale nedalo mi to. "Není to, no, blbý, chodit takovymhle hustým lesem, když nic nevidíš?"

Šla jsem přes les a ani si neuvědomovala, že se poněkud paranoidně krčím a otáčím ušima na všechny strany po jakémkoliv podezřelém zvuku. Ne, že by se jich moc ozývalo. Občas mi křupla pod tlapou větvička, občas vítr pročísl větve stromů, ale to bylo všechno.
A pak se ozval hlas. Zarazila jsem se na místě s přední tlapou pozvednutou kousek nad zemí. Slyšela jsem něco, nebo se mi to jen zdálo? Cítila jsem, že se mi zrychluje tep, ale nechtěla jsem dát najevo, že se bojím. "Haló? Hej, ukaž se!" houkla jsem, aby bylo jasné, že já teda podělaná strachy vážně nejsem.
Vyrazila jsem směrem, odkud se volání ozvalo. Někoho jsem cítila, nebyl to určitě můj výmysl. Odhrnula jsem čenichem větev blízké křoviny... A stanula tváří v tvář duchovi. Bledá vlčice s prázdným pohledem mě vyděsila málem k smrti. "No do pr-" Pustila jsem větev, která mohla dost dobře "ducha" šlehnout přes čumák a uskočila o pěkný kus dozadu. Toliko ke hrám na hrdinu. "Seš sakra normální, takhle se tady plížit?" zavrčela jsem, i když jsem dobře věděla, že se cizinka neplížila. Já jsem šla za ní. Jenže jsem nesnášela, když mě někdo děsí, ať to udělal naschvál nebo ne.

//Les u Mostu přes Most

Směr, který jsem si vybrala, byl zvolený náhodně a podle toho taky vypadal. Les najednou končil příkrým srázem. Ještě, že jsem čučela, kam šlapu, jinak už bych se řítila dolů do propasti a už nikdy nemusela řešit žádné starosti. Opatrně jsem koukla přes okraj dolů na zubaté kamení a vířící vodu hluboko dole. Nic moc. Propast nebyla zase tak široká, aby se nedalo dohlédnout na druhou stranu, ale přeskočit bych ji nezvládla. Na druhé straně stromy pokračovaly. A brzy jsem před sebou uviděla i rozvrzanou strukturu ze dřeva, která by mě mohla dovést na druhou stranu.
Otázka byla - chci na tu věc vkročit? Netušila jsem, kdo to postavil a proč. Nebo kdy. Vypadalo to hodně staře. Vracet se mi ovšem moc nechtělo. Někde tam za mnou mohla pořád být ta pošašená vlčice, se kterou už jsem mluvit nechtěla. Zkusmo jsem položila tlapu na první prkno. Zavrzalo, ale vydrželo. Ani se neprohnulo. Dobře, není to zas tak shnilý, jak to vypadá. Krok za krokem jsem vykročila přes most, vždycky jsem opatrně testovala další prkno, než jsem na něj dala plnou váhu. S ušima připláclýma k hlavě a tichým vrčením hluboko v hrdle jsem nakonec tu trnitou cestu přežila a stanula zase na pevné zemi na druhé straně.
"Tak," řekla jsem a to slovo mi odpadlo mrtvě od tlamy a ztratilo se kdesi v okolním šeru. Na téhle straně propasti les už nevypadal tak vesele a pěkně. Byla tu tma a divné dusno. Taky ticho. Skoro až strašidelné. "Ale houby strašidelný, to ta vlčice mě tak vyschýzovala," řekla jsem nahlas, ale hned jsem si přála, abych to neudělala. Protože to tady bylo opravdu docela strašidelné... a kdoví, co mohlo poslouchat? Možná tak sovy a lišky, ty strašpytle. Znovu jsem připlácla uši k hlavě a tvrdohlavě vykročila přes les. Žádní duchové neexistovali a nebylo, čeho se tady bát. Byl to prostě nemocný les. To je toho.

//Ovocný lesík přes Luka

Jak jsem tak šla přes louku, došlo mi, že se cítím už trochu líp. To byla docela úleva. Určitě za to mohla hlavně ta vlčice, úplně jsem cítila, jak ze mě těmi kecy vysává životní sílu. Neobyčjené místo, to určitě, zakoulela jsem očima už nejméně popáté a otočila se přes rameno, abych se ujistila, že mě nepronásleduje. Ale pokud jsem mohla soudit, byla jsem sama.
Takže co teď? Vyhlížela jsem nějaká povědomá místa, ale všechno kolem se zdálo být zcela neznámé. Největší pech byl, že jsem si vůbec nevzpomínala, jak jsem se sem dostala. Přišlo mi trochu přitažené za chlupy, že bych nějak přeplavala moře, ale vzhledem k tomu, že jsem se probudila na pláži, jsem to nemohla vylučovat. Možná to bylo nějaké úzké místo, nějaký průliv... ale mohla jsem se na to spolehnout? Kdybych se pletla, následky by byly dost katastrofální. Netoužila jsem po tom zahynout na moři. Mysli, sakra, mysli.
Jakmile mne obklopily stromy a cítila jsem se alespoň trochu skrytá před světem, lehla jsem si skrytě do malé houštiny a na chvíli si odpočinula. Upadla jsem do dřímoty a doufala, že mě třeba osvítí nějaký spásný nápad, ovšem když jsem se znovu probrala do říše bdících, cítila jsem se sice osvěženě a odpočatě, ale úplně stejně dutě jako předtím. Nepropadala jsem ale zoufalství. Chce to čas. A možná taky trochu rozhled. Prozatím se trochu podíváme na zoubek tomu, kde jsem to vlastně skončila.

//Temný les přes Most

Rozhodla jsem se, že už vlastně nemám potřebu dál poslouchat nějaké bludy vlčice, která je buďto úplně šílená, nebo naopak až moc vychytralá. Její modré oči ve mně taky velkou důvěru nevzbuzovaly. "Víš co, já jdu. Mám plný zuby těch tvých... no toho všeho. Zkoušej si to na někoho blbějšího," doporučila jsem jí a znechuceně si odfrkla. Ani jsem se s ní nerozloučila, prostě jsem se otočila na patě a zamířila jinam.
Slabší. Že jsem slabší. To víš, že jo. A tohle, že je neobyčejné místo? Nakopla jsem kámen, úplně ten nejobyčejnější křemen, jaký jsem kdy viděla. Neobyčejné bylo jedině to, jak moc ta vlčice byla mimo. Chtěla jsem si někde odpočinout, ale tady jsem zůstat nemohla. Kdoví, co by mi udělala, kdyby mě načapala, jak spím? Proto jsem se přinutila jít ještě o něco dál, bezpečně mimo dosah. Doufala jsem, že teď nějakou chvíli nikoho nepotkám. Musela jsem se rozhodnout, co dál.

//Les u Mostu přes Luka

Naslouchala jsem šedivce a v hlavě mi vyskakoval jeden otazník za druhým. Konkrétní slova a jejich spojení na mne z řeči vlčice vyskakovaly jako rudé vlajky. Specifické místo, slabší, příšerná cena? Jestli tohle neznělo jako bláboly nějaké vypečené podvodnice, tak já byla bůh srandy. "Co se mi to tu prosímtě snažíš namluvit? Tohle je les, to nejobyčejnější místo, co existuje," rozmáchla jsem se dramaticky tlapou kolem sebe. "A já nejsem žádná slaboška," odfrkla jsem si. Fajn, teď zrovna mi nebylo tak úúúúplně do skoku, ale to nebylo tím, kde jsem byla, spíš tím, co jsem vyváděla.
Vlčice se však údajně nic prodat nepokoušela. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Oukej, takže se snažíš vlky natahat do nějakýho kultu nebo tak? Nechceš prostě přejít k věci a říct mi, o co tady jde?" Její informace o místním bláznu, který se snažil prodávat kdejakou starou veteš, se zajisté hodily, ale zbytek její promluvy mi nedával nejmenší smysl.
Neviděla jsem tu nic divného. Nic podezřelého. Dalo by se snad i říct, že všechno bylo v pohodě, ale dokud nenajdu sestry, nebude nic v pohodě. Narazila jsem prostě na bláznivou vlčici, která ještě stokrát zhoršovala mou bolest hlavy. "Jo, máš pravdu, tohle je peklo," masírovala jsem si tlapou čelo a doufala, že nějak přežiju dnešní den.

Bylo to hloupé. Polevit takhle v pozornosti, na cizím místě, kde jsem nevěděla, co kde je a odkud se může někdo vynořit. Kdybych byla se sestrami, určitě bych nedovolila, aby se něco takového stalo. V první řadě bych nebyla v tomhle stavu. Bez nich jsem ale byla jako bez tlapy a dělala jsem hlouposti. Už takhle brzo začínal můj úpadek?
Neznámá vlčice se vynořila zcela nečekaně. Odlepila jsem se okamžitě od stromu a vyskočila na všechny čtyři, i když se mi tím náhlým pohybem povážlivě zatočila bolavá hlava a přelila se přese mne nepěkná vlna nevolnosti. Stáhla jsem uši dozadu a ohrnula pysky, aby cizačka viděla, že mám zuby a nebojím se je použít, pokud bude třeba. "Ne, to teda nejsem šťastná," odsekla jsem. "Připadá ti, že jsem toužila po společnosti?" Bledě modré oči vlčice prozrazovaly, že je to ještě ke všemu nóbl slečinka s magií vzduchu. Super. A hned se vemlouvala a nabízela. Byla jsem naštvaná, že mě nachytala ve slabé chvilce, ale to nebylo všechno. Bylo to celý krajně podezřelý. "Cokoliv prodáváš, já nic koupit nechci," pravila jsem rázně a doufala, že brzo zmizí. V hlavě mi od jejího příchodu začalo vytrvale bušit.
Přimhouřila jsem oči do podezíravých škvírek: "Jak to tady... funguje?" Navzdory všemu mě něco v tomhle slovním obratu přimělo se trochu zarazit. "Jak to jako myslíš? Tohle není můj první den na světě, víš."

//z minulosti

Jen pomalu jsem se propracovávala opět do stavu bdělosti. Nechtělo se mi tam. Sotva jsem si začala na okrajích vědomí uvědomovat pocity svého těla, věděla jsem, že v zemi bdících mi nebude nijak příjemně. Snažila jsem se zavrtat hlouběji do spánku, ještě alespoň na chvíli uniknout. Schovat se před bolestí a před nevyhnutelnou realitou. Nedařilo se mi to však příliš dlouho. Zvuky kolem se stávaly zřetelnějšími a uvědomovala jsem si čím dál více věcí - že je kolem tma, že mi je nějak divně, že jsem celá mokrá, že je mi zatracená kosa. Chtě nechtě, musela jsem se probudit. Otevřela jsem ohnivé zraky... a přejela pohledem totálně neznámou krajinu ponořenou do tmy.
"Co to sakra?" odkašlala jsem si a olízla si čenich. Znechuceně jsem se zašklebila, když mě na jazyku zaštípala sůl. Koupala jsem se v moři? Copak jsem snad úplně blbá? Vyslala jsem unavenou mysl v třeštící hlavě pátrat po událostech předešlých, ale nacházela jsem jen chaotickou změť. Pláž, moře, tu pěknou vlčici vonící po vanilce... jak se jmenovala? Pokud jsem její jméno někdy znala, odplavily ho vlny.
Přivřela jsem oči a zamyslela se znovu. Vzpomínala jsem si na sladkou chuť přezrálého ovoce. Není divu, že mi je blbě. A že mám v hlavě bramboračku. Nezačala jsem se zapřísahat, že už se nikdy kvašeného ovoce nedotknu. Jen jsem se protáhla, otřepala se a popošla dál od zrádného moře, které se po mě už natahovalo, jako by si mě chtělo vzít zpět. Usadila jsem se opodál, mezi stromy lesa a opřela si bolavou hlavu o kůru javoru. "Tak fajn, Jasmíno. Seš někde na cizím místě, ségry pořád nikde, nasolená jako treska, je ti blbě a možná jsi ještě napůl opilá. Takže... co s tím uděláš?" mumlala jsem si pod vousy v naději, že se vynoří nějaká odpověď. Ale nevynořovalo se nic a mou duší se začala rozlévat melancholická prázdnota. Dovolila jsem si tu krátkou chvíli slabosti, protože jsem byla přesvědčená, že se nikdo nedívá. Tohle místo vypadalo naprosto opuštěně.