Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zhluboka se nadechla a stáhla uši k hlavě. Kde byl Ulver vlastně? Stále doma? Mohla ho tam nějaká vlčice ulovit pro sebe? Sakra, ještě z tohohle by Astra dělala problémy, že ho skutečně milovala. Jako kdyby sestru nepopudila už dost tím, že se odtáhla od rodinných vazeb. Posadila se a podívala se na nebe. Léto. Nenáviděla léto do morku kostí. Na vteřinu jí projelo hlavou, že co kdyby vlastně Astra řekla o tom, co ona povídala, dál? Co kdyby se to dostalo až k Einarovi? Byl by z toho problém? Ne... prvně bude řešit problémy postupně. Prvně Ulver, který by se tu taky mohl objevit a pak další. Co by dělala kdyby jí řekl, že miluje jinou partnerku, co mu pak doma přiřadili? O kousek blíže byla k tomu, aby nenáviděla dál smečku z celého srdce. Do Daénu teď ale nemohla. Astra by jí sežrala, Alatey by jí teda sežrala. Do pouště neměla kožich. Co ta Zlatá? Cítila by se tam jako doma?
Otočila se na vlčici a naklonila mírně hlavu. Nejspíše to řekla nahlas. Odkašlala si mírně, aby srovnala svůj až moc emotivní hlas. "Zdravím... nemyslím si, že ten koho hledám se nachází na ostrovech." Odpověděla jí. Proč to bylo tak složité. "Ovšem děkuji za nabídku pomoci. Jsem Kara Geir. Smrdíte cizím... takže typuji že jste na ostrovech nová... spíš zdali vám nějak mohu pomoci já?" Zeptala se jí s milým úsměvem, který se ovšem nedostal až k jejím očím.

<-- Severní hory
Jeden by i řekl, že jej tohle místo neumělo překvapit, ale to předtím nesměl potkat svojí sestru, která vyloženě byla dosti... nepříjemná. Která se zdála jako kdyby nezapomněla na to všechno zlo, které jim to právě způsobilo. Zavrčela a podívala se na nebe. Proč... to bylo to jediné na co se ptala. Na co se měla tu sílu zeptat. Přesto jen tiše kráčela dál. Na tu podivnou louku, kde předtím jen procházela. Třeba právě na ní byla část Daénu, ale jak se zdálo, tak ne. Ona Astra uvidí, jaký přírůstek bude do smečky! Ještě jí setře úsměv z tváře!
Když na ní došla, nebylo zde více vlků než jen dva kdesi daleko vzdálení, aspoň dle slabého pachu, který jí zalechtal v nose. Ona byla sama. Stejně jako vždy byla sama. "Ach, Ulvere, kde jen jsi? Nezdržel jsi se snad někde?" Ptala se zoufalým hlasem větru. Chyběl jí.

Kara se dívala za sestrou ještě dlouho. V ústech cítila tu hořkost toho všeho. Tu hořkost toho, že jí vlastně řekla, že byla líná? Vnímala to dobře? Tohle bolelo. Přesto k tomu nic neřekla. Mlčela a spíše se zevnitř požírala pocitem, že možná její rodina už nikdy nebude... pro ni. Že její rodina vždy už bude jen vzpomínka na minulost, která jí nechtěla ani pustit. Držela se jí snad více než žvýkačka v kožichu.
Počkala do momentu, než jí sestra popřála hezký život. "Ty taky, sestro." Popřála jí i přes veškerou bolest, kterou jí Astra způsobila Kara. Šíleně to bolelo a ona s tím nemohla nic dělat. Trhaně se nadechla a zavrtěla hlavou. Ne. Proč by se měla zabývat tím, co si myslela jedna z těch, které předtím měla tak ráda? Ona jednoho dne procitne a uvědomí si, že život nebyl jen o Severských smečkách. Ale i o tom, že se život měl žít. Ne jen přetrpět.
Vydala se proto i ona dál. Tak aby mohla být zas s jiným novým vlkem.
-> Luka

Fajn, možná to skutečně nebylo něco, co by neočekávala. Její sestra byla vždy chladná, vždy nepřístupná vůči tomu, aby někomu dala informace. Spíše by se divila mnohem více, kdyby měla kamarády a něco jí o Daénu řekla. 'Fajn, tohle je až moc trapné, spíš je to... sakra, jak se tomu říká? Fiasko? Jo... tohle je rodinné fiasko. Už chápu proč... jsem se s nimi nechtěla bavit' Projelo jí hlavou a ona na nepatrný okamžik stáhla uši k hlavě. "Popravdě, plánovala jsem se k nějaké smečce přidat. Nechci žít jako tulák nadosmrti. Navíc kus odsud mám svůj vlastní úkryt, takže se... Daén zdá jako dobrá volba. Ovšem, když o něm nevím moc informací, je pak těžké se někam přidávat. Ale z logického položení se to zdá jako dobré místo." Určitě byl někde kousek odsud. Navíc ze sestry cítila les. Les byl dobré místo pro smečku. Ptala se jí co bude dělat. Fajn, zase se snažíš obrátit debatu, sestro? "Naleznu Ulvera aspoň. Myslím si, že ten tu někde bude... musí tu být..." Přece se nemohl jen tak vypařit, ne? "Někam se přidám, budu dělat to co bude mým úkolem." Nic lehčího nebylo. Přesto co ona jí na to mohla říct? Poznala, že nejspíše to nepůjde tak lehce se se sestrou bavit.

No tak to byl možná důvod, proč toho Kara nečekala více od svých sourozenců. Proč nešla nadšená zpět za svou rodinou, aby se jim pochlubila, kolik toho dokázala. Protože ona od nich to co chtěla v tomto životě mít necítila. Spíše od nich cítila něco jiného. Jakousi touhu manipulovat ji. Jakousi závist toho, že se ona nenechala tím vším ovládnout. Že už byla zcela... byla jiná než její rodina. A dříve by se taky viděla za špatnou. Takže to sestře nemohla mít za zlé. Jeden se nemůže změnit během chvíle... ale možná jednoho dne? Bylo by to rozhodně krásné. Projelo jí hlavou a povzdechla si tiše. Nemohla na Astru být nechutná. Nemohla být na ní zlá. Proto se jen slabě usmála a nechala to být. Nechala ať to odvane vítr kamsi do dálky. Ať... no těch ať tu bylo až moc.
Řekla jí jméno oné smečky a Kara pokyvovala hlavou. Jistě, jistě. Zajímavá to smečka, která se zdá být férová. Ale nebyla jejich férovost falešná? Kara se ušklíbla. "Jistě, chápu. Férovost se v dnešní době cenní. A co ty? Našla jsi si tam nějaké kamarády? Máš se tam dobře?" Ptala se Kara jako kdyby byla matkou a Astra jejím dítkem. Ptala se a zajímala se. Doufala, že jí sestra o tom něco více poví.

To ticho bylo svazující. To ticho bylo jako kdyby jí někdo do žil lil olovo a čekal, jak vlčice bude reagovat. Hledala jakýkoliv náznak pochopení v jejích očích, ale nedokázala ho tam vydolovat ani kdyby chtěla. Protože jak si vždy myslela a jak sestru znala, tak Astra neměla pochopení. Neměla žádné pochopení pro to, že někdo už nechtěl jen skákat jak druhý píská. Ale že taky chtěl mít vlastní názory. A leč měla Kara stále zakořeněný respekt k ohni a brala ho jako ten "lepší" element, tak se naučila mít ráda i ten svůj element. Sledovala ji a stále čekala slova podpory, ale byla bláhová. Věděla, že je nedostane. Že se bude muset smířit se statusem černé ovce rodiny a dál se od nich distancovat, tak jako doposud.
Ne, nemohla čekat nic jiného. Nemohla čekat že se sestra najednou změní. I jí to trvalo do momentu, než vyjela po svých dětech, že nejsou dostatečně silné, aby si uvědomila, že takovou masáž si už od dětství nezaslouží.
Kara se nadechla. "Nečekala jsem, že bys pochopila. Já svůj názor změnila v moment, co jsem poprvé byla krutá na vlastní potomky. Co jsem poprvé po nich chtěla vyjet a zacvakat jim u ucha." Každý měl ovšem ten bod zlomu někde jinde. A to že její sestra v to dál věřila, nebylo špatné. Každý měl nějaké názory. To se naučila.
Proto byla ráda, že změnila sestra téma. Pokyvovala hlavou na informace o smečce. "Alfa je samice?" Dodala překvapeně Kara. Nečekala to. Většinou žila v tom, že samice se do vedení nepouštěli. Tohle v ní bylo zakořeněné také. Ne. Samice byly dobré velitelky smeček! Teda až na některé. "Jak se jmenuje tvá smečka?" Zeptala se když ani ona sama zjistila, že by k tomu neměla moc co říct hezkého. Spoustu věcí se ještě do smrti bude muset naučit jinak.

Ticho, které tam nastalo by se dalo krájet. Uvědomovala si, že to co se podařilo jí poté, co se spíše distancovala od rodiny a netrávila s nimi tolika času se zástěrkou, že má teď vlastní rodinu, které musí věnovat dostatek času bylo jako léčení její duše.
Astra nejspíše stále spočívala v kolejích toho, co je doma učili. Kara byla možná až moc odvážná, když se roky toxicity a manipulace se sílou rodu, předáváním znaků snažila bojovat. Kdyby to jen zjistil jejich otec, tak by jí nejspíše prokousl hrdlo na místě. Nestačila by se ani bránit. Zavrtěla mírně hlavou a podívala se na nebe. Jako kdyby sbírala jakousi sílu k tomu, aby promluvila. "Moji potomci mne nemusí poslouchat na slovo. Nikdy jsem je nevedla v soukromí k tomu, aby se podvolovali stejným okovům, jakými nás svázala naše rodina. Dávala jsem jim rady, životní lekce a ne ultimáta." Drápy zaryla nevidomky do země. Zavrtěla hlavou nad jejími slovy. "UIver nebyl nikdy... jako on. Nikdy nerozséval mimo náš vztah. Přesto že jsem na něj byla zprvu naštvaná, že jsme spolu skončili." Dokázali si to ale dobře vyřešit mezi sebou. To co pak ale přišlo jí zastavilo na pár úderů srdce v hrudníku. Einar měl smečku v horách. Jako kdyby to byl špatný sen to jen slyšet. "Promiň... já... nemohu... nemohu být znovu svázána neviditelnými okovy toxického jednání. Ne když jsem konečně... volná. Byla ironie to snad nazývat svobodou? I když svou rodinu milovala, tak neschvalovala jejich metody. Neschvalovala to ovládání a zbavování vlastního hlasu. Takový na to měla názor ona.

To bolestivé připomenutí toho, jak dlouho byla mimo svůj původní domov. Jak dlouho už neviděla vlastně svého partnera a jak moc se to celé změnilo. Stáhla uši k hlavě a zadívala se na chvilku do strany, mimo bělostnou vlčici. "Nikdy mi nedošlo, jak čas utíká. Už dva roky jsem neviděla... svého druha a svou rodinu, neviděla jsem vá..." Hlas se jí zlomil. Nedokázala maskovat více své emoce. Ta, co měla být vlastně chladnou a nepřístupnou vůči emocím se tu teď v tento moment chovala před sestrou jako vlče. Jako malé nestabilní vlče. Zavrtěla nenápadně hlavou a snažila se posbírat. Snažila se nebýt tak nestabilní. Ale očividně emoce měli momentálně jiné plány.
A pak se sestra ptala na to, jestli měla zázemí na zimu. Došlo jí, co tím nejspíše myslí a proto zavrtěla hlavou. "Ne, bohužel. Nemám zázemí na zimu. Nemám žádnou smečku. Držela jsem se tulákem, kdyby přišli moje děti, abych se případně mohla rozhodnout s nimi... jo, je to bláhové, vím... ale nechtěla jsem, aby se mi tato rodina rozpadla jako ta naše..." A přesto se tak stalo. Stalo se toho hodně. Hodně co nemohla nikterak ovlivnit.

Jeden by si snad i říkal, že se na obzoru začalo dělat hezky a tento den nebude tak k ničemu, přesto se pak musela zarazit v pohybu. Cítila ten pach, který moc dobře znala. Geir. Tento pach bylo něco, jako kdyby přičichla sama k sobě a pak se to snažila stopovat. Takže tu byl někdo z její rodiny. Nechtěla tomu věřit a musela znovu několikrát nasát tu vůni. Ne, ne, ne... to se jí muselo zdát.
Přesto jí pak v tom utvrdil hlas, který slyšela. Otočila své šedé tělo směrem k ní a ve světle modrých očích se zalesklo. "Astro." Ani od ní to nebylo kdo ví jak milé přivítání, spíše jí odpověděla stejně ledovým hlasem. Nakonec si ale odkašlala. Jeden nikdy neuteče od rodiny, i když se bude snažit jakkoliv. "Nečekala jsem, že by tohle území pojmulo více z nás." Mírně natočila hlavu na stranu. Přesto nakonec znovu hlavu narovnala. "Jsem ráda, že tě vidím. Jak dlouho to je?" Zeptala se sestry s hraným úsměvem, který jí zamrzl na rtech. Jako vždy předtím.

<--- Luka
Jako kdyby tomu ani ona sama nechtěla věřit. Zamručela nespokojeně, když se jí zdálo, že byla až moc unavená na to, aby vystoupala na tyto hory. Z Louky to nebylo zrovna příjemné stoupání. Zastavila se u úpatí hory. Povzdechla si ještě jednou a stáhla uši k hlavě. Sakra, tohle jí byl čert dlužný. Hodně jí byl dlužný. A nebo snad její milovaný jí byl dlužný? Hmm, co by se na to dalo říct. Nemohla tomu věřit, že tu ještě nebyl. Nebyl tu a jí hrozně chyběl. Kde byl? Kde jen sakra byl? Stáhla uši k hlavě. Až se mi jen dostane do pacek, tak ho přetrhnu jako hada... takto dlouho mě nechávat čekat... takto dlouho jsem doufala, až se ke mne znovu dostaví a ono nic. Zanadávala si Kara ve své hlavě. Ale neztrácela naději.
A tak si toho ani nevšimla, ale ocitla se až na jedné z mnoha vyhlídek, kde se dalo zastavit. Protáhla se a podívala se na menší jeskyni, která tam byla. Dalo by se tam schovat, ale nemohla by říct něco jiného k tomu.

<--- Ovocný lesík
Luka nebyla místo, které by Kaře bylo cizí. Znala ho spíše jakože lépe než kdejaká jiná území. Vypadalo to tu jako jedna z mála věcí, které měla zrovna ona ráda. To moc doma neměla. Sakra, jak by se jí líbilo se konečně zabydlet ve smečce. Aby to pak mohla říct svým potomkům a partnerovi. Kde vůbec byl? Kde se sakra zdržel? Nestalo se mu nic? Věděl že ona zmizela z jejich domova? Tolik šílených a bolestivých myšlenek a Kara tomu nemohla přijít na kloub. Zasténala a dala si packu na spánky. Zase jí z myšlenek začínala bolet hlava. Proč ona? Sakra, toto byl nějaký boží trest za její otevřenou hubu.
Udělala dalších pár kroků a všimla si hor. Jako kdyby jich na těchto ostrovech nebylo málo. Ba naopak. Bylo jich tu přehršel. Bylo jich tu tak moc, že tomu Kara nechtěla snad ani věřit. Jak nějaká taková krajina mohla být tak hornatá? Bylo to vůbec pro ní dobré? Nepřitahovaly hory až moc mraků? Těžko říct.
--> Severní hory

Fajn, možná tohle nebylo to nejlepší setkání. Dobře si to pokonila Karo. Mohla si k ní být příjemnější. Ne každý tě bude brát jako velkou mamku! Ne každý se s tebou bude chtít bavit ty blbko! Co by se teda mohlo dát dělat. Nepoběží za ní jako bláhová jen aby se jí omluvila za to, že se její chování zrovna jí nelíbilo. Šlehla ocasem. Uvědomovala si vlastně, že dlouho neviděla svého "adoptovaného" syna, kterým pro ní Atreas byl. Nestalo se mu nic? Možná se jen zatoulal na těchto velkých ostrovech a ona s tím nebude moc co dělat. Povzdechla si tiše a lehce zavrtěla hlavou. Její mysl jí nedovolovala myslet si na temné scénáře. Proč by taky tomu měla věřit?
Udělala krok směrem k té louce. Tu kterou předtím viděla a několikrát přes ní šla. Odfrkla si a nakrčila nos. Po tom slejváku už tu nebylo ani známky přestože počasí momentálně bylo nečitelné. Co to mohlo být? Proč to bylo?
--> Luka

Beru si 30% slevu a element oheň třebas. Tlapky do vrozeného. Ještě jednou díky moc za akci.

Vlčice se skutečně jevila jako kdyby se s ní vůbec nechtěla bavit. Kara se na cizinku dívala a hodnotila jak se tvářila. Jo, tohle se jí nelíbilo a ona to chápala. Nechala jí domluvit. "Ne, netoužila si po společnosti, ale tohle je docela dost specifické místo. Jak sis asi mohla všimnout, tak se cítíš slabší a jsi rozhodně slabší než si byla předtím, než si sem přišla. Je to magie tohohle místa. Obere tě to o všechno a pak tě to za příšerné ceny nutí kupovat zpět..." Začala Kara a sledovala reakce, které měla vlčice. Nechtěla nic koupit. Kara se na moment zarazila. Připadala jí skutečně jako prodejce něčeho? Sakra kde by to tahala? Ze své srsti? "Ne, nejsem žádný prodejce. Od toho tu jsou jiní, aby tě oškubali jako husu. Je tu takový podivný prodejce, co si všude tahá svůj dřevěný vozík a u něj seženeš všechno. Jakože skutečně všechno." Podívala se na ní a pak se uchechtla. "Jo a skutečně za tyhle rady budeš jednou ráda. Protože i když si na světě nějaký ten pátek, tak tohle je peklo všech pekel. Není to zas takové." Zasmála se tomu tiše. Ale tohle už bylo jen na ní, jak to přijme.

<-- Les u mostu
Sakra, ten kdo vymyslel trénování musel být neuvěřitelný psychopat a sadista. Ale asi to měl takhle někdo rád. Někdo to měl rád prostě tvrdý. Sakra být ti její partner tak se tomu zasměje, ale ten už bůh ví jak dlouho byl v čudu. Kara zoufale vydechla a podívala se na nebe. Za tohle ji někdo musel nenávidět.
Vůně ovoce. Vůně která ji zvedala kufr. A... Neznámá cizinka. Překvapeně se na ni podívala. „Uhm, zdravím. Nevypadáte zrovna dvakrát šťastně. Můžu vám s něčím pomoci? Třeba jako jak se to tu jmenuje a tak to tu funguje?" zeptala se nešťastné vlčice. Mohla ji pomoc aspoň tímhle a co by ona za to dala v momentě, kdy se tu taky objevila nasolená jak treska. Sledovala ji modrýma očima. Zvědavě přihlížela té zoufalosti. Jako kdyby nedopřávala soukromí nikomu.