Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokrčila rameny, jak to jen vlčí tělo dovolilo. Jo, kdyby Kara mohla, tak by si ho jako partnera nezvolila. Tak by dala na to, až by se zamilovala a žila s ním šťastně až navěky, ale tohle nebyla pohádka od Disney, aby tomu tak bylo. "Mám. A docela se těším, jestli je někdy ještě uvidím. Ale třebas se ocitli také zde. Na tomto území. Jeden nikdy neví. Tyto ostrovy jsem zcela ještě nepochopila." Uchechtla se těmto svým slovům a podívala se na nebe. Kde se tu to pozdní dopoledne vzalo? Však před pár minutami svítalo. "Hm, kdo? Třebas ty? Nevypadáš špatně." Chvilku se snažila udržet vážný výraz, ale pak se rozesmála. "Sranda, tak zoufalá ještě nejsem." Zasmála se tomu. Čekala že se taky zasměje. Ale to už Alduin mizel z jejího dohledu. Kara na něj tak smutně koukala. Sic jí nabídl, že může jít s ním, ale nemyslela si, že to skutečně chtěl. Minimálně ne v Kary očích. Smutný to život.
A tak ještě chvilku seděla, jak kdyby jí ulétly včely a nakonec se vydala dál. Směrem kterým přišla.
-> Hraniční pohoří

Bylo příjemné zde potkávat někoho nového. Někoho, kdo nebyl zas o tolik mladší. S Alduinem aspoň mohla řešit trápení dospělých. Trápení, které jim způsobovala dítka nebo snad i samotní partneři, kteří se třeba staly nezvěstnými či se nechovali zcela ukázkově. Bylo toho tolik, kam se v debatě dospělých dalo zabloudit. Ne, že by Atray byl nějak špatný, ale prostě... pořád sotva dospěl a neměl žádné své děti. Dal ji za pravdu a ona se uchechtla. To bylo... příjemné slyšet. Ulver se byl schopný hádat a ona mu dávala za pravdu, i když ji tak zcela neměl. Až teď zjišťovala jak neskutečně toxický jedinec to byl. A divila se, že to tak dlouho vydržela. Že se z toho zcela nezbláznila už předtím. Poslouchala jeho slova a během nich se v myšlenkách vracela k dětem. Chyběli ji. Jo, měl v tomto pravdu. "Hm, v tomto máš pravdu zase ty. Jenže je tu jeden zádrhel. On mi skutečně nechybí. Jsem ráda, že jsem zmizela a až zde si začala uvědomovat, jak neskutečně... nechutný jedinec to byl." Dostala ze sebe. Kráčela vedle něj a sledovala jak začínalo svítat. Jak uklidňující to bylo. Neskutečně.

Kara se jeho slovům tiše zasmála. Nebral to tak? Jako kdyby ji nevěřil. Jako kdyby si to celé bral na lehkou váhu. A tak se tím nehodlala nějak stresovat. Však on na to přijde, že to každý jedinec potřebuje. Tohle upuštění páry. To mít možnost vypnout a neřešit. "Nesmíš na svých bedrech táhnout celý svět a neodpočinout si. To by ses pak z toho mohl posrat a nic už by ti nedělalo radost. Byl bys jen vystresovaný uzlíček, který by stále řešil co kdyby, co by stále dbal na to jak pro ostatní působí a co si budeme. Nikomu na tom druhém nezáleží dokud se nestanou přáteli. Většina první dojem zapomene a ty budeš rád, když si při dalším setkání vzpomenou na tvé jméno. Ale tím nechci ovšem nic naznačovat." Odkašlala si nakonec Kara jako kdyby se tím snažila zamaskovat jakési podivné pocity uvnitř ní. Nikomu na tom druhém nezáleželo. Všem byl každý ukradený pokud to nebylo něco, co by se jich týkalo. Ona to tak měla. Stejně pokud si více nesednou, tak už se dále neuvidí a ona bude moci s klidem ulehávat a nestresovat se, že si nějaký Alduin o ní myslel, že je šílená a naopak.
A pak řekl něco, co Karu donutilo se zasmát. Nesmála se jemu, že to takto bral, ale spíše těm slovům. Žal. "To, co líčíš je pouze pokud někdo zemře. Já věřím, že i když jsme třeba na tisíce kilometrů vzdálení, tak si mé děti poradí. Co se týče Ulvera, nechť si třeba zlomí vaz když mu to podklouzne na skále. Prevít jeden." Dostala ze sebe poslední označení, jako kdyby jej vyflusla společně s tím zbytkem vzduchu v jejích plicích. Nemiloval ji a tak se nehodlala nadále zabývat ona jím. "A třeba se sem jednou taky dostanou. Jsou to chytré holky a silní samci." Bude je milovat, i když bude takto daleko.

Zastavil nakonec. Stejně jako vše to muselo skončit. Kara jeho rozhodnutí respektovala a proto se zastavila po dopadu. Až jí packy zabolely a v celém jejím těle to hezky zadunělo. Pokynula hlavou na jeho slova. "Byla to milá hloupost, Alduine. Taková, za kterou se nemusíš omlouvat. Jeden nikdy nemůže být zcela vážným pořád. Jednou za čas je toto upuštění od všech starostí dobré." Osvětlila mu zase ona. Vlk se zdál být v jejím věku nebo aspoň jí byl blíže než Atray. To bylo jasné. Nebylo důvodu proč se před cizincem tedy ježit či se jinak krčit. Dosti se stihli poznat, pokud jeden vzal v potaz chvilku, kterou spolu trávili. Pokud by chtěl, zcela jistě by měla prokouslé hrdlo díky němu.
Udělala přes to od něj kroky stranou. Nemusela stát na něm natisklá, aby cítili navzájem teplo toho druhého. Hlavně kdyby se zde čirou náhodou objevil někdo z bývalé smečky a viděl by ji takto blízko samce, který by nebyl Ulver, tak ten by ji dal. Jenže měl na to vůbec právo? Chtěla konečně právo na lásku. Mít někoho s kým by se cítila dobře a on by ji projevoval tu náklonost. "Severské smečky. Přišla jsem sem díky magii. Nejspíše." Odpověděla mu a šlehla ocasem. Zvažovala svá další slova. "Nechala jsem tam své děti a... ne, nebude jej zmiňovat. Nebyl zde. Neměl být dál součástí jejího života. Takto si to osud přál.

Nehodlala to vzdát. On se za ní rozeběhl. Ona běžela jako s větrem o závod. Snažila se mu uniknout. Snažila se celý tento závod vyhrát. Snažila se mu uniknout prostě jako malé vlče. Hihňala se během toho jako malá. 
Netrvalo mu to, aby ji dohnal. Netrvalo mu to a skutečně už byl u ní a povalil ji do sněhu. Ona se toho lekla. Byl to přeci jen silný samec a tohle se dělo u ne dobrých věcí. Nechávala se jim válet. Nechala se a doufala, že se to někam nezvrhne. Doufala to tak moc. A pak se rozběhl. Měla babu ona. No tak to ne Alduine. Tohle si za klobouk nestrčíš. Tohle si tam nedáš. A tak se tedy rozběhla za ním. 

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Stáhla uši k hlavě v moment, co na sebe nechala dopadnout sněhové koule. Bylo to od něj tak bláhové. Co kdyby mu přeci jen lhala a byla ve skutečnosti silná? Ale což. Čert to vem. Bude si s ním hrát. Přijala jeho výzvu. Napodobila jeho gesto a vrtěla během toho ocasem. Následně se k němu rozběhla a dala mu pomyslnou babu. Jala se pak skákat sněhem jako liška. Užívala si to. Během toho se smála. Jako malá vlčice. Jako neskutečně malá. Tak jako kdyby byla zase vlčetem. Kdo ví zdali ji bude Alduin následovat? Bude po ní snad zase házet ty podivné věci? On měl oproti ní výhodu. Co ona s tím mohla dělat? Nic! Ale nehodlala to vzdát. Ne teď, když to bylo hned nadosah.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

<- Nížina hojnosti

Snažil se ji snad podpořit? Co to s vlky zde bylo? Proč byl každý vůči cizincům tak neskutečně milý? Však se jim to někdy muselo vymstít, ne? "Doufejme, že máš tedy pravdu." Podotkla nakonec.
A tak je pronásledovali. Kara si dávala pozor na to, aby maskovala rovněž své emoce. Ovšem u některých věcí neskrývala své znechucení. Něco bylo prostě naprosto nechutné a raději nechtěla ani smýšlet o tom, co se na těch místech dělo. Šla s nosem blíže k zemi. Vnímala tak lépe pachy ušáků. Na některých místech by i přísahala, že vnímala jak se zde dvojice zdržela více. Stopy vedly hlouběji do lesa. K lesíku. On měl plán jak lovit. Kara se proto jala jej následovat. Přesně jeho instrukcí. Vydala se tedy na svoji stranu a když se vyrušeny ušák rozhodl běžet kulhavě k ní, tak neváhala a skočila. Zahryzla se mu do krku. A neopouštěla. Alduin se nechtěl dělit a ona také ne. Jala se nakrmit a až pak se věnovat cizinci, co tu s ní byl. "Co teď?" zeptala se ho zvídavě.

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4

Kráčeli vedle sebe jako dva cizinci. Prakticky se o ničem neměli bavit. Co by si tak mezi sebou mohli říct? On jí poradil to samé co Atray. "Slyšela jsem. Neboj. Mám v plánu pak navštívit mistra." Pousmála se na cizince tak jak to uměla jen ona.
Sledovala stopy, které se draly dál a dál. Vnímala jak se dvojice čas od času k sobě přiblížila natolik, aby si mohli pocuchat srst. Na místě, kde tomu tak bylo se nacházeli chomáčky srsti. Raději nechtěla myslet na to, co by se tam ještě mohlo nacházet. Dle silného pachu hormonů vnímala, že zající byli stoprocentně připravení na to skočit v dalším okamžiku. A o to více se jevilo jejich sledování snadným. O to více se to lehčí. A jak se tak pohybovali směrem k lesu, tak se na sebe dvojice více lísala. Jako kdyby už nemohli vydržet. Stopovat nadrženou dvojici zajíců bylo to nejvíce bizardní, co se jí mohlo přihodit. Ani Alduin z toho nevypadal nadšený. A ona se mu nedivila. Kdyby neměla takový hlad, asi by šla raději lovit ryby či cokoliv jiného. Přičichla si ke stopám, které se zdály podezřelé a raději rychle začala couvat, když se její čenich dotkl něčeho, co rozhodně nebyl sníh, ale bylo to bílé.
Poznamenal, že se blíží jaro. "Jo, sledování nadržené zaječí dvojice je vyloženě jarní aktivita. I když bych sama chtěla další vrh, tak bych se nedokázala chovat jako ona jen díky tomu, že se blížilo jaro." Protočila očima, ale nakonec se pobaveně zasmála.
-> Temný les

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

<- Tundra
Ach, takže měla jen smůlu v tom, že první vlk na kterého narazila byl vlk narozený zde. Alduin se zdál byl také příchozí na ostrovy. A jak se zdálo, tak o tom něco věděl. Věděl o tom dosti na to, aby se s ní podělil.
A tak se dostali na planinu, která se zdála jen o chlup teplejší než byl zbytek ostrovů, které v poslední chvíli navštívila. Narazil na nějaké stopy a Kara se k němu přidala. Podívala se na ně a zhodnotila je. Uznale pokývala hlavou a přeměřila si ten kousek srsti, co se tam nacházel. Očichala jej stejně jako on a nakonec se zaměřila na to, kudy stopy vedly. Zdálo se, že to bylo hloubeji do středu louky. Velice brzy si povšimla i druhé o trochu méně hluboké stopy. Byly dva. Samec a samice? Pár? Nejspíše se chystal tento mladý pár na to, aby přivedli své první potomky. Skvělé, budou tedy myslet na něco jiného než dvojice vlků, co je vyruší. 
A pak se konečně zase rozpovídal. "Jasně, jak jsem si myslela. Je to příšerné... být zase slabá." Odkašlala si a podívala se na něj. Následoval stopy stejně jako tomu dělala ona. Představil se. Pokynula hlavou. "Kara Geir." Představila se ona. "Jak dlouho jsi na ostrovech, Alduine?" Zeptala se ho nakonec a odkašlala si ještě jednou.

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

Ach, poděkoval ji za ta milá slova. Už si myslela, že to byl nějaký neřád, který by jen tak odešel bez toho aniž by poděkoval. Ale vypadalo to, že měl v sobě aspoň nějaký doušek slušnosti. Zdálo se dokonce, že jen poděkuje a půjde dál. Ale že tak pěkně prosí, tak jí pomůže. Oddechla si. Zavrtěla nepatrně ocasem. Byla tak ráda, že tu měla čest narazit na milé vlky. A tak se vydala za ním. "Děkuji ti moc. Být zpět na svém levelu, tak bych tě nežádala, ale jsem velice zesláblá, ani nevím proč." Postěžovala si ještě Kara, aby věděl, že jinak není nýmand. Jala se čenichat ve stejnou chvíli jako začal on. Jestli něco mohla cítit tak nesjpíše rýma vzala její schopnost toho. Ale snažila se. Skutečně se snažila. Hledala dokonce po zemi i stopy. A něco skutečně viděla čím více se nacházeli dál od tundry. Možná že by se na ně usmálo štěstí?
-> Nížina hojnosti

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

Vlk jenž se k ní blížil a skoro by řekla, že dokonale splýval s tmou působil nebezpečně. Kara se naježila v zádech a nespouštěla z něj oči. On ji však pohledem pozdravil. Oplatila mu tento pozdrav a sama se cítila velice nesvá. Měla v sobě momentálně vnitřní boj jestli promluvit nebo ne. Jestli se mu zmínit a nebo ne. A nakonec tak přeci jen udělala. Nadechla se a sebrala veškerou odvahu, kterou v sobě měla. "Hej, cizinče, potřebovala bych pomoc s lovem kořisti. Objevila jsem se tu nedávno a tak nějak si nemyslím, že mám své schopnosti zpět. A ty vypadáš docela schopně. Tak prosím. Mohl bys pomoci dámě v nesnázích? Nebo jí necháš pojít hlady?" Promluvila k němu nakonec způsobem, jakým uměla jen Kara. Přesto na tom neviděla nic špatného. Dokonce jej i pochválila a pohladila jeho křehké samčí ego! To by byl tedy trouba, kdyby jí odmítl pomoci. 

<- Rozbitý sever
Jak kráčela, tak se jí dostalo do hlavy, co vlastně její rodina a zima? Měly se její děti dobře? Zvládaly to? Ovlivnilo je to nějak? Měly dost potravy? Nikdy pro ně zima nebyla tak krušným obdobím. Učila je vždy, že je nutné si utvořit zásoby předtím, než samotná zima začne. Učila je, jak je to důležité. Jak se musí chovat v případě, kdyby se jim něco stalo. Ale co teď, když tam nebyla? Pamatovaly na to? Vzpomínaly na její učení? Vždy to tam u nich vypadalo jako ve zdejších horách, které viděla tyčit se do výšky kousek od ní. Jeden musel být velice opatrný na to kam šlape. Modlila se, aby se bez ní o sebe dokázaly postarat. Ulver jí byl momentálně ukraden. Pokud by on nezvládal zimu, pokud by ho až moc ovlivňovala, tak by jí ho ani nebylo líto. Nebylo by jí ho absolutně líto. I když si nemyslela, že by jej zima ovlivňovala. Uměl zacházet s nedostatkem potravy. Zbytek rodiny to bude mít s tím těžší. Ale jistě doufala, že by nenechal jejich potomky zemřít. Nenechal by je. Nedovolil by to. Zbytek rodiny si nepamatovala jak na tom byl. Zemřeli zimy předtím? Uklouzlo jim to díky zimě na skále? Nebo snad ještě žili někde jinde? Stejně jako ona teď? Ovlivnila je zima natolik, že nebyli schopni ulovit potravu a zemřeli hlady? Nebo snad byli sežráni jinou divou zvěří, která počas zimy měla hlad? Takový Einar byl horká hlava a ona by se nedivila, kdyby ho dostala do problémů. Třeba, že by díky tomu svému teplu spustil lavinu. Ne, že by mu to přála, ale znala ho až moc dobře, aby věděla že to bylo možné. Pokud se naštval tak šel hlavou proti zdi. A nebo taková Jaina. Ta jistě nemusela mít obavy o to, že by zimu nepřežila. O tak silnou samici by se mohli samci strhat jen aby ji ochránili. Zbytek rodiny, hlavně tedy její sourozenci, si taky zajísté poradil. A pokud ne, tak jich asi v tomto ani nebyla škoda. Přežijí jen silní. Jen ti, co mají schopnosti k tomu. Možná v tomto byla krutá. Ale uvažovat takto nad rodinou jak moc je ovlivnila zima a jestli ji vůbec dokázali přejít bylo něco, co k ní patřilo. Realita nebyla tak přátelská. Zajisté ale měli díky zimě dosti silný kožíšek. Stejně jako ona měli podsady, které jim umožňovaly tolik zimu nevnímat. Celkově i chlad tolik nevnímat. Bylo to podivné. Proč byla najednou tolik sentimentální?
A co ona? Zima zde jí tolik připomínala domov. Ovlivňovala jí leda v tom, že neviděla v okolí žádné stopy kořisti. Byla zde vůbec nějaká potrava? Poštěstí se jí, aby ji nalezla? Nebo bude umírat dále hlady? Ne! Musí přežít. Zima zde se zdála podobnou jako doma. Její srst se přizpůsobila chladu dávno. Nedokázala by přežít extrémní vedra. Měla by jazyk až na vestě a trpěla by. Tato zima pro ní sice taky nebyla dokonalá, hlavně tím že se tu sakra nenacházela žádná potrava, ale ona si s tímto zrovna uměla poradit. Při nejhorším se bude živit jako podřadná bytost kořínky, které by vyhrabala ze zmrzlé půdy. Šla by do úsporného režimu, ale pak by s jarem nedokázala zabřeznout. Kara si to moc dobře uvědomovala. Jak moc by jí v tomto zima ovlivnila, pokud by se dobře nevyživovala. A ona chtěla potomky. Cítila jak jí mateřské pudy v hlavě vyšilují. Jenže pokud bude pokračovat tato zima společně se sněžnými bouřemi, tak co bude pak? Najde dostatek potravy příští zimu, aby uživila sebe a vlčata? Najde dostatek potravy, aby se nemusela případně na někoho spoléhat? Najde dostatek všeho? Bála se, dost se bála toho, aby se to všechno zvládlo. Podívala se na své packy. Byly dost devastované zimou. Bolely z toho kolik toho nachodila. Jak velký byl u ní pokles té svalové hmoty? Měla by si snad díky tomu na příští zimu zajistit smečku? Měla by si snad na příští zimu nalovit zásoby do svého úkrytu? Co tu všechno vlastně bylo za smečky? Měla by o nějaké uvažovat? Aby ji zima tolik neovlivňovala? Stárneš, holka. Stáváš se víc a víc měkkou. Kde je ta odhodlaná vlčice, co dokázala celou zimu prochodit spousty území a učit vlčata tomu, jak prežít v zimě? Kam všechna ta vědomost zmizela? Byla někdy vůbec tam nebo to všechno bylo jen hloupé papouškování? Začínala o sobě pochybovat. Tato zima jí ovlivňovala hlavně psychicky. Zjišťovala o sobě toho spousty, co se jí ani nelíbilo. Spousty věcí, které by nejraději změnila. Věci, které by tuze ráda překopala. Přetvarovala. Možná by se skutečně měla podívat po nějaké smečce a zvažovat přidání se. Jenže ke které? Byla tu nějaká, která by ji přijala? Byla tu nějaká, která by se dokázala nezbortit poté, co by se přidala jedna další členka nebo v tomto měla smůlu? Netušila. Bála se toho, že se tu nacházela samá sluníčková smečka, kde by se cítila jako temný mrak. 
Co vlastně Atray? Oproti němu skutečně působila jako temný mrak. Byl takto vždy neskutečně pozitivní? Byla tu nějaká smečka, která chránila takto sluníčkové vlky v zimě před tím, aby neumrzli? Netušila a docela se o jeho blaho bála. Zima se zdála mu vůbec netvořila vrásky na čele. Takže buď byl psychopatem, co se nestrachoval o dostatek potravy a nebo to byl skrytý mistr lovu, co si bez problému a bez ohledu na podmínky okolo sebe dokázal vždy ulovit kus žvance. I když Atray se nezdál ani, že by měl silnou srst. Vypadalo to, že to byl běžný vlk, který na zimu přelínal v hustší kožíšek a pak na jaře zase vylínal. Ale proč ho zima teda neovlivňovala více? Proč vypadal tak bezstarostně? Měl snad nějaké skryté tajemství, které ji nechtěl sdělit? Co se za tímto vším skrývalo? Co se jí tajilo? Co se jí nezdělovalo? Nevěděla, co si o tom všem myslet. Co si myslet o něm. Byl to její jediný kamarád zde, její možná i adoptivní syn. Leč to bylo ještě bláhové si myslet. Ale pokud na něj ještě před koncem zimi narazí, tak mu velice ráda pomůže. Jen ji to bude muset nechat udělat. Nechat si pomoci. Ale to bylo všechno na něm. Jak to bude brát. Podívala se znovu na nebe. Ani si neuvědomila, že během rozjímání došla na toto území.

2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

<- Dvojčata
A tak se Kara dostala k místu, které viděla z dálky. Místu, které jí lákalo už jen díky tomu jak nebezpečně to vypadalo. Byla v tomto šílená? Dost možná. Sama se označovala za blázna. Naprostého šílence, který neměl občas pudu sebezáchovy. A tak přešla ke kraji a skočila na první ledovou kru. Cítila jak se s ní zakymácela. Kara se ovšem nedala. Nechtěla se nechat dát. Hrdinně proto přešla ke kraji kry a skočila na další. Ta se nahnula, ale rychlím poskočením dál se s ní naštěstí nepřevrátila. Oddechla si a podívala se zpět ke břehu. Vypadalo to, že se tu více cizinců pokoušelo ukázat svou statečnost. Ona se usadila na kru, na které se momentálně nacházela a chvilku se potřebovala vydýchat. Tohle byl adrenalinový zážitek, který bude chtít stoprocentně zopakovat. Postavila se nakonec a jala se skočit zpět k břehu. Kra na kterou doskočila zakřupala a už už se jí chtěla rozpadnout pod nohama. Odrazila se od ní a dopadla na břeh bokem. Oddechla si. Tak tohle tedy nakonec skutečně přežila. Mohla oslavovat svou statečnost.
-> Tundra

4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

<- Ledovcové jezero
A tak dorazila ke dvěma zcela identickým horám. Na chvilku se musela zarazit a několikrát zamrkat, aby se ujistila, že nevidí dvojmo, ale jsou tam dvě skutečně stejné hory. Na jednu vedla vyšlapaná cestička a tak se po ní vydala. Co by se přece jen mohlo zvrtnout, ne? Ta ji zavedla až na římsu, kde měla ostrovy jako na dlani.
Tak tohle byl ten Mois, který jí Atray natolik propagoval. Nechtěla mu věřit, že by zde mohla vidět i něco pěkného. Spíše byla ohledně toho skeptickou, ale to na čem jí teď spočinul pohled bylo jiné. Před ní ozářené svitem hvězd, měsíce a dokonce i polární záře byly nekonečné sněžné pláně. Za noci působyly jako spící vodní hladina, jenž neměla žádného odlesku. Jezero na kterém před chivlkou měla tu čest kontrolovat pevnost ledu nebylo od zbytku lehce rozeznatelné. Prozradil ho jen lehký odraz, který byl téměř nevnímatelný. Skoro by ani neřekla, že zde byla nějaká změna oproti jiným částem. Směrem k oceánu začínaly kry praskat a vytvářeli tak nebezpečné místo, kde by jeden mohl dokazovat svou odvahu. Každá působila v tom tmavém, až skoro inkoustovém moři, jako ostrůvek. Některé vypadaly již takto z dálky a výšky jako kdyby nebylo vůbec vhodno na ně skočit, jiné vypadaly dost pevně takto na dálku. A Kara by možná i přísahala, že kdesi v dálce, ještě dál za místem, kde byla poslední kra se nacházelo jakési lehké fialové mihotavé světýlko. Něco jako ten portál na sněžných tesásích. Působilo to nebezpečně. Rozhodně by se tam nevrhla po hlavě. Něco, co se samo distancovalo od jiných nemohlo být zcela bezpečné. Ne, takto to nemohlo být. Pohledem přejížděla po zasněžených krajinách a hledala aspoň něco, co by jí připomínalo domova. A hle, tam v dálce! Skaliska jenž se táhla a tvořila pomyslné hranice od zbytku ostrovů. Dělila je na více částí snad? Vypadalo to tak takto z dálky. To jí připomínalo domova. Ještě s jejich zasněženýma špičkama. Rozhodně by se nedivila, kdyby se tam nějaká smečka usadila. Bylo to dle ní přímo ideální místo. Ale chtěla by ona do nějaké smečky v horách? Netušila. Nebyla si ničím jistá. Možná, skutečně možná kdyby tam byl někdo z její rodiny, tak by se k nim přidala znovu. Ale neměla dobré vzpomínky na to. Hory ovšem působily aspoň takto z dálky útulně. Bylo jich více než by zvládla napočítat. Výčnělek vedle výčnělku. Občas se tam táhlo nějaké dlouhé sedlo hory a pak další špičička. Vedle pohoří ležel onen lesík, který prošla, aby se dostala sem. A pak jen planiny. Nic, co by skutečně dokýzala odlišit od zbytku. Jedno tuctové místo za druhým. To tento ostrov neuměl nabídnout více než stále se opakující místa? Dokonce si všimla i toho podivně fialového lesa, který neměla tu čest projít a nejspíše ji jeho barva odrazovala natolik, že se k tomu ani v nejměnším případě nechystala. Fialové stromy nebyly dobrým znamením. A v té největší dálce, na kterou se Kara musela ještě více zaměřit se nacházela ona. Hora, jenž vyčuhovala z druhého ostrova jako vyčuhovala kost z otevřené zlomeniny, dokonce to bylo i stejně bolestivé na pohled. Hora, která byla nejvyšší si jen tak seděla ke konci druhého ostrova. Zbytek byl z této dálky nerozluštitelný. Spíše se více podobali na podivné šmouhy tmavých barev než na něco specifického, co by ji něco říkalo. Kara rozhodně nebyla tak znalou ostrovů, aby se orientovala takto za tmy. Proto toho rozhodla nechat. 
Vyrazila zase jinam. Na ty kry, které jí dokázaly tak zaujmout.
-> Rozbitý sever

7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

<- Ledové pláně
A tak se dostala sem. Na jezero, které rozhodně nebylo jako to, kde předtím byla. Tohle působilo, jako kdyby snad po celý rok ani nerozmrzalo. Proto se rozhodla svou teorii otestovat. Rozhodla se, že se tedy vypraví směrem k onomu jezeru a prokáže tak, že nebyla jen tak nějaká tuctová vlčice. 
Opatrně na něj vstoupila a překvapeně zastřihala uchem. Nevypadalo to, jako kdyby se led měl pod ní každou vteřinu propadnout. Měla mu věřit? Udělala krok dál a začaly se jí rozjíždět packy od sebe, ale ustála to. Zaryla drápy do ledu až to zabolelo. Nevypadalo to, že by to ledu nějak uškodilo. Vůbec to neprošlo do hloubky. Zdálo se, že led byl ještě pod jejím poškrábáním ještě několik metrů hluboký. Dobře, tohle bylo tedy děsivé. Přecházela tedy jezero opatrně a nejistě. Dávala si pozor na to, aby se jí packy nerozjely více než by chtěla a ona si tak nerozbila čenich. Na cestu po zamrzlém jezeře jí svítila pouze polární záře. 
Přesto jej zdolala, aby se mohla vydat dál. Vstříc dalším územím severu. 
-> Dvojčata (Přes ledové pláně)

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 2/2