Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Majitelé: Kara
Kdo zde může být: Atray a Kara
Přístup mají: Ti, kterým Kara umožní vstup. Atray nemá o tomto právo rozhodovat.
Místo na mapě: Pomezí Křišťálového jezera a Severních hor

Popis:
Útulný jeskyní komplex do kterého se dá vejít jak z Křišťálového jezera tak ze Severních hor. Jeden by si nenápadného vchodu zakrytého liánami, jako tomu bývá ve filmech ani nevšiml. Skoro jako kdyby tam ani nebyl. A přesto se za ním ukrývá něco vskutku honosného. Něco co by jeden od podobného místa neočekával.
Díky blízkosti moře a Křišťálového jezera je v hlavní jeskyni utvořeno menší jezírko, které je zásobeno v jarních měsících hlavně roztávajícím sněhem jehož voda následně stéká po skaliscích do nížin. V letních a podzimních měsících je naopak zásobeno drobnými podzemními prameny, které se zde stékají z různých útrob jeskyně. Slouží k osvěžení v parných letních dnech. Přes zimu totiž zamrzají a tvoří dokonalou podívanou na stěnách.
Další menší místnůstky mají mnoho využití. Jedna slouží jako úschovna masa a usušených bylin. Další s nanošenými kožešinami zvířat slouží jako noclehárna. A o těch zbylých může rozhodnout osud sám nejspíše. Jelikož Kaře jakožto jediné stálé rezidentce stačí pouze již zmíněné místnosti. Ovšem dokázalo by zde zcela v pořádku žít více než jeden obyvatel nastálo.

Celou útratu platím sama. Obrázek snad jednoho dne přibude.

Schváleno.

<- Luka
Přikývl na její slova. Byla ráda, že se to takhle krásně zakončilo. Ta velice šílená debata o tom, jaký byl vlastně osud mrchou. A jak se s nikým nemazlil. Podívala se na své momentálně ploché břicho. Skutečně se s nikým nemazlil. Byla oddělená od svých dcer a jediné, co ji na ně zbylo byla vzpomínka. Vzpomínka byla i na jejího milého. Nedokázala se smířit s tím, že byla najednou sama. Bez své rodiny. Bez těch, co aspoň trochu znala. Ale oklepávala se z toho postupně. Brzo nebude ani tak smutná.
Přemýšlel kam teď. Ona také. Neznala to zde. Nevěděla kde vlastně je. Tudy předtím nešli. Připomínala mu jeho matku. To ji donutilo zasmát se. "Připomínám ti jí? A čím zrovna?" Zeptala se ho pobaveným hlasem. Nebylo to ale zas tak k smíchu pro někoho jiného než byla ona, ale ji to pobavilo. Byl rád, že ji mohl poznat. Bylo to dle něj uvolňující. Zazubila se na něj. "Připomínáš mi mého druha, když byl mladší..." Ach, bylo to dokonalé. Oba si připomínali někoho jiného.
--> Severní hory

<- Severní hory
Měl v tomhle pravdu. Nikdo nemohl říct jaká byla jejich budoucnost a kam je osud ještě zavane. Co on věděl. Třeba nakonec ještě Kara mohla skončit jako naprosto mýlící se. Jeden nikdy nevěděl. A to se jí na životě líbilo. Nic nebylo jasné. Všechno šlo dál. A ona to mohla jen respektovat. Nezbláznit se z toho. Život byl až moc krátký na to, aby si jeden dělal hlavu s maličkostmi. A nebo když to někoho bavilo, tak to bylo jen na něm. Jenže ona taková nebyla a zkrátka nebude.
Zima na louce, kam se dostali byla skutečně tvrdý oříšek i pro někoho, jako byla Kara. A to vyrostla na severu! Kde byly zimy výrazně chladnější! Není možné, aby si na to za takovou chvilku odvykla. Ale to nejspíše bylo tím nepříjemným větrem. Nejspíše by si rozuměli s jejími potomky. Uchechtla se tomu. "To nevíme, dokud se sem nedostanou. Ale měl bys je asi rád. Jsou to zlatá dítka." Pochválila je. Jako by to dobrá matka měla udělat. Nemohl to posoudit. Matku nezažil. Tohle ji zabolelo. Ona tu pro svá dítka byla vždy. I kdyby se svět měl zbořit. Bolelo ji to za něj. Neuměla si představit tu pro ně nebýt. "Ach, Atrayi, kéž bych ti mohla nějak pomoci s tímto. Žádné vlče by nemělo vyrůstat bez matky." Poznamenala nakonec. Roztávala s ním. Byla starostlivou. Vítr se zapřel do její husté srsti s podsadou a ona musela cvaknout zubama. Klepala se. Nelíbilo se ji to.
Podívala se na vlka ke kterému došli. Jeho tmavá srst s fialovýma očima nebyla vůbec špatná. Docela se ji i zalíbil. Ale teď tu byli díky něčemu jinému. Podívala se na květinu, kterou chránil. Umírala, pomalu ale jistě. Sledovala jak jim chřadne přímo před očima. Skoro by to ani nenazvala životem v momentálním stádiu. Ponořena do sledování květiny si ani nevšimla jeho výrazu v obličeji. Atray se jal do hovoru jako první. Zvedla hlavu. "Chystáme se ale někam zalézt. Do tepla." Odpověděla cizinci s klidným a vyrovnaným hlasem. Na to jak ji drkotaly zuby. Atray se jal dále hovořit s vlkem. Ona analyzovala jejich rozhovor. "Jsme prach a stín." Podotkla nakonec heslo života. Rostlina zajisté nebyla obyčejnou, když ji takto chránil. Proto pozvedla tlapu, aby Atraye zarazila. "Nebude to obyčejná rostlina, že? Která by rostla na každém kroku. Něco speciálního na ni bude, když se o ni takto staráš, že?" Usoudila z informací, které se jí podařilo nasbírat. A měla pravdu. Plazivec lékařský. Léčivá rostlina a nejspíše endemit zdejších ostrovů. Pokynula na něj na znamení díků. "Děkuji velice za informace. Předám je dále, pokud budu mít tu čest." Mírně se uklonila vlkovi jako vyjádření úcty za nově naučenou znalost. S tím už pokynula na Atraye. Bylo načase se vydat dál.
-> Dračí průsmyk

3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) ✔️

<- Ostříží zrak
Pohodil hlavou. Nepřála mu, aby se tomu tak stalo, ale některé věci v životě nebyly vůbec pěkné. Nikdo nemohl říct, že zrovna tohle chtěl. Protože kdyby si mohl vybrat, tak by to nechtěl vlastně vůbec. „Budeme v to doufat oba. Co ty víš. Možná nakonec mi budeš vyprávět, jak moc jsem se spletla." A to byla věc, kterou si pro něj Kara přála. Aby neztrácel víru v budoucnost. Uchechtla se tomu. Jak naivní teď byla. Dosti.
Dal jí za pravdu. „Nedávno jim byli tři. A my dostali povolení k dalšímu vrhu. Jen... Vždy jsem jim chtěla dát víc. Ale nevím jestli... Jsem vůbec dobrou matkou. Jestli jsem jim předala vše, co jsem měla." Přiznala se nakonec ona se svým trápením. Nemohla jim vynahradit ty ledové city. To co ona nikdy neprožila. Pak bude muset ještě o něčem poučit i tohohle vlka.
Měla ho brát jako svého mladého milého přítele. Došla k němu blíže, aby mu packou rozcuchala srst na hlavě. Mezi ušima. Uchechtla se tomu. Tohle bylo mateřské gesto. Takové, které dělala i svým potomkům. Ach, jak ji chyběli. „Říkáš, že budeš taková pojistka, jo?" Zasmála se tomu pobaveným hlasem. Tohle bude ještě zajímavé.
-> Luka

<- Rokle
Podíval se na ni s pozvednutým obočím. Moc dobře věděla, co tenhle pohled znamená. Věděla to snad od samého narození. Tyhle pohledy snášela na sobě stále. A už to s ní nic nedělalo. Dal jí za pravdu. Věděla to. Jenže co to z jeho úst znamenalo? Že se už nebude zajímat? Sledovala jak se podíval před sebe, než tak učinila i ona. Cítila jak se jí sníh nepříjemně dostává do očí. Ráda spala ve sněhu, ale teď když se někam potřebovala dostat a zrak k tomuto úkonu byl nutný, tak se to nehodilo. Nehodilo se, aby byla slepá. Dodal něco, co nečekala. Jeho slova ji donutila se začít tiše chechtat. „Taková milost se ti jednoho dne dokonale vymstí. Každý, kdo má ve svém srdci aspoň trochu špatnosti toho zneužije. A byla by škoda, kdyby si kvůli někomu takovému ztratil víru v ostatní." Vydechla i ona obláček páry. Toho, že by se mu zničily ideály ve kterých si svět představoval, by neuvěřitelně litovala. Doufala, že se mu to vyhne velkým obloukem.
Poslouchal její příběh o vztazích se sourozenci. To jak mu líčila jaké to bylo. A on poslouchal. Poslouchala jeho příběh. To co prožil. Pokyvovala čas od času hlavou. „Měl bys je najít. Mohou se trápit stejně jako ty. Tohle chce udělat ten skok do propasti a doufat. Možná by vás smrt matky naopak spojila. A nebo ne. Ale to nezjistíš, pokud je nevyhledáš a nepromluvíš si." Možná tu byl nějaký z jeho sourozenců, který jej právě potřeboval.
Leč mezi nimi nebyl takový velký rozdíl, ona věřila že si zasloužil někoho mnohem lepšího než ji. Než tu, která neuměla milovat. Nevěděla ani co je to láska. „Neboj, řeknu ti, kde bys mne mohl najít. Co ty víš. Třeba si někde tady najdu útulnou jeskyni." Zasmála se tomu tiše. Nezbývalo jim nic jiného než pokračovat v cestě.
-> Severní hory

<- Nejvyšší hora
Usmál se na její poděkování. Bylo to skutečně tak jednoduché? Získat si někoho? Byla zvyklá na samé ty chladné typy, kterým ona i sama byla, ale na jednu stranu. Na jednu stranu to bylo v něčem vskutku jiné. Bylo to příjemné vědět, že někomu není její společnost ukradená a skutečně vnímá i to, jak by se mohla cítit. Donutilo ji to se i usmát. Slaboulince. Skoro nepovšimnutelně. Byl rád, že ji bylo lépe. Tohle bylo... Vždy čekala, že to bude jiné. Že nikomu na ni nezáleží. Že každý má její přítomnost u zadních partií. Ale on? „Nemusíš se zajímat o naprostou cizinku. Jsem zvyklá na nezájem ze strany druhých. Že na tom, jestli se mám dobře záleží jen mně." Leč ona byla vždy taková, že se zajímala. I u jejího partnera se zajímala. Respektovala to, že měl ještě jinou samici, se kterou vyvedl mladé. Že ona nebyla jeho jedinou. Nezažila nikdy, co je to skutečná láska. Co to znamená, když druhému záleží na tom jak se partner cítí, na tom aby prosperoval.
On své sourozence dlouho neviděl. Když se on rozhodl sdílet tak citlivou informaci o rodině, rozhodla se i ona. „Vztahy mezi mnou a sourozenci nikdy nebyly takové jak by si asi zdejší vlci přestavovali. Jediné, co jsme mezi sebou měli byl respekt, ale hlubší city? Nikoli. Nepoznala jsem nikdy lásku rodinou a tak nevím popravdě ani jak ji dát. Možná jsem svým potomkům pokazila život tím, že jsem k nim byla až moc chladnou a pouze je učila." žádné objetí, žádné olíznutí vyjma očištění poté co se narodili dokud nezačaly chodit. Ona sama to nezažila a tak nevěděla jak to vlčatum věnovat. A to samé měla i v lásce. Uměla respektovat, bránila by ho svým tělem, ale jestli by ho někdy olízla? To ani ona sama neznala. Dokonce i Atrayova poznámka byla první, kterou dostala. Překvapeně zamrkala. Již poněkolikáté. „To je poprvé, co mi samec věnoval lichotku. Být já mladší a ty bys měl jiný element, tak bych se i červenala a zvažovala tě za možnost. Díky." Usmála se na něj konečně pořádně. Roztávala. Postupně se stávala více přístupnou. Dokonce se zasmála i společně s ním. Tohle bylo roztomilé. On byl roztomilý, ale moc mladý na to co měla Kara zafixované ve své hlavě.
-> Ostříží zrak

<- Červená louka
Byla ráda za to, že jí nesledoval, když se zmítala v tom hrozném a úzkostném dávení obsahu žaludečního. Nikomu by nebylo příjemné být během takto sledován jako jakási celebrita či pacient. Když činnost dokonala, tak si vyčistila tlamu, jak bylo psáno. "Díky, žes neokouněl." Poděkovala mu nakonec se slabým úsměvem.
Vnímala jeho naklonění hlavy. Ptal se jestli jí je dobře? Úplně cizí vlk se zajímal o její pocity. To bylo pro Karu něco nového. A lehce jí to dokázalo vykolejit. Zacukala uchem. "Neboj, je mi už líp. Jen ten portál jsem využila... poprvé v životě. Tak to docela pohnulo s mým žaludkem." Odpověděla mu nakonec na tu nevyslovenou otázku. Proč se o ni tak zajímal. Byla cizí. A navíc byla samicí.
Znělo to, že to pro něj bylo těžkým tématem. Nehodlala mu otevírat rány a sypat do nich sůl, jen aby utěšila svoji zvědavost. Takto to stačilo. Pokynula hlavou jako znamení toho, že to zcela chápe. "Rodinné vztahy jsou někdy složité. Ale určitě to nebude tak špatné, jak si myslíš." Snažila se ho povzbudit aspoň milými slovy. Nakonec se zeptal na ty podmínky. Tiše se tomu zasmála. "Aby měl podobně tmavé barvy jako já. To bylo nařízeno rodinou. Mám to zafixované jako nejlepší možnou variantu. Jako on by se hodil každý silný samec, ale... eh... zem je v naší rodině takové... no vlk s ní by byl černou ovcí." Snažila se mu vysvětlit tu komplikovanost.
Nakonec během toho, co se procházeli se podívala na nebe. Všude okolo nich padaly vločky a jí nenapadlo nic lepšího než po nich cvaknout tlamou. Toto zopakovala tolikrát, kolikrát ji to bavilo.
-> Rokle

2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - splněno

<- Sněžné tesáky
Přikývl na její slova. Musí tomu dát šanci, aby to zjistila ona sama. Větší šanci než tomu dávala teď. Ona nebyla tolik naivní, aby tomu ihned věřila. Aby ihned začala skákat tři metry do vzduchu a oslavovat tento nový začátek. Tuto novou šanci na to, aby mohla vše prožít lépe. Vydechla a sledovala, jak se jí z úst vydral obláček páry. Tohle ji vždy těšilo sledovat.
Její reakce nebyla taková jak by jeden čekal. Jen co vyšla na druhé straně portálu, tak cítila jak se jí zhoupl žaludek. Odvrátila se od něj a cítila jak to jde ven. Následně co dokonala tuto činnost, jenž většina nenávidí, tak nabrala sníh do tlamy, aby si vypláchla ústa. Vyflusla vodu. "Ironie. Ale ne, čekala jsem to horší. Dá se na to zvyknout." Podotkla nakonec, když se její žaludek uklidnil a ona neměla potřebu to ze sebe dostat.
Vrátil se k předchozímu tématu. Pokynula hlavou. Vypadalo to, že se tu populace vlků dosti rozmnožovala a vypadalo to velmi příjemně. Pozitivně. Že se tu bude dát založit bytí. „Hm, dva vrhy měli tvoji rodiče?" zeptala se ho zamyšleně spíš jako kdyby uvažovala nahlas. „Mé pudy mi říkají, že bych taky měla zájem o další vrh. Jen najít vlka splňujícího podmínky." Uchechtla se tomu. Vychovat další dítka. Milovat je celým svým srdcem.
-> Nejvyšší hora

<- Zubří pláň
Tiše se začala smát jeho slovům. V tom měl svatou pravdu. Těžko učit starého psa novým kouskům, či jak bylo to přísloví. Ono na tom něco bylo, leč stále měla kapku naděje, že by se něco změnit mohlo. Že všechno nebude jen černo-bílé a zaryté ve starých kolejích, které stále ještě více prohlubovala. „To víš, chce to čas. Ale třeba si zvyknu a už nebudu chtít odejít. Co ty víš." Zasmála se ještě jednou. Kráčela vedle něj ladně, jak se na dámu slušilo a patřilo. Jako pravá vlčí dáma, kterou byla. Ladně se jí při tom pohyboval delší ocas. Pláň se změnila v kopce a ty následně v hory. Bavili se společně o tom, jaký tu bude život. Že to tu mělo své kouzlo. „Ty ses zde narodil? Zeptala se nakonec překvapeně. Někdo si tu přeci jen zvykl natolik, aby zde vyvedl mladé. Pokud to zvládli oni, tak to určitě dokáže i Kara. „Máš zde nějaké sourozence nebo jsi sám? Otázala se jej s pobavením v hlase. Velice brzy se jí naskytl pohled na portálovou trhlinu. Působila jinak. Ne tak jak si zprvu představovala. Zmateně zamrkala. Než stačila na něj cokoliv říct, tak už proskočil na druhou stranu. Zaskuhrala. Nezbývalo ji nic jiného než jej následovat.
-> Červená louka

Snažil se, ale ona si uměla najít méně pozitivní věci na tom všem. Uměla být nespokojená tak jak se slušelo a patřilo k dámám jejího mravu. Nakonec se ale přeci jen tiše zasmála. "Chápu tvou snahu, neboj. Jen jsem v tomto už dost zatvrzelá." Tiše se tomu zasmála. Měla problém to všechno vstřebat. Bylo zde toho tolik, co ona neznala a nechtěla to ani znát. Nějakého prodejce. Ale bude to muset znát. Pokud zde bude dál šířit poselství své smečky. Nebo spíše dělat to co byla naučená dělat. Odkašlala si nakonec než se rozhlédla. Bylo to tu divný. Hodně divný. Plné magie.
Pokynula hlavou nakonec nad jeho slovy. "Ono.. život zde asi nebude sluníčkový jak se zdá." Zhodnotila nakonec než si odkašlala.
Chtěl být se svou partnerkou díky lásce. Což mu nehodlala vyvracet a místo toho vedle něj mlčky šla. "Budu ti to přát, aby se tomu tak skutečně stalo. Aby to nebylo jako u nás." Popřála mu ona nakonec.
Pokynula hlavou nad jeho větou. Bude toho dost co zjistit.
-) Sněžné tesáky

(--- Bašta
Jako kdyby si z ní dělal srandu. Lepší možnosti ji nenabízel. Brala to jako potrestání od osudu za to, že si dovolila snad opustit svou rodinu? Ona za to nemohla! Nemohla za to, co se povedlo díky nějaké pitomé mlze. Křídla jako pták nebo být dobrý plavec. To jí skutečně pomohlo. "U mocného Ódina, proč nemůže být jedna z možností překonat zamrzlé jezero či prostě vyšlapat spousty hor? Jako tomu bylo doma." Zanadávala nakonec ona nakonec. Ulevilo se jí tímto. Dosti se jí ulevilo. Jednou najde toho, co jí tohle způsobil a vlastními tesáky jej zardousí. Pokud to už neudělá někdo před ní. Pak si do jeho mrtvoly aspoň kopne, aby se jí ulevilo. Jen tak protože mohla.
Jala se tohoto mladíka poučit o tom, jak to v životě fungovalo. Vypadalo to, že si z toho moc nedělal. JAko kdyby mu ta neskutečná naivita do mozku vyžrala díru. Jako kdyby tomu tak skutečně bylo. Uchechtla se. "Líbí se mi to, když jsou mladší stále nesemlení životem. Kéž by ti to vydrželo a nepoznal si, jak umí být někdy krutý." Oznámila mu s úsměvem menším. Nikdy nebyla nějak ostrá na to, aby byla nepříjemnou. Byla to spíše typická severská žena. Ostrý jazyk, nezkrotná povaha a smysl pro humor.
Vnímala jeho pohled, který jí věnoval, když se zmínila o té nutnosti mít potomstvo. Jako kdyby tomu nechtěl věřit. Bral jí snad za blázna? Otázka, kterou položil tomu dokonale nahrávala. Zase se tomu zasmála. Jako kdyby si z toho vlastně nic nedělala. "Slova co hledáš je plození potomstva. A více méně politika mé smečky je založená na tom, že silní jedinci jsou dobří jedinci. Samci jsou určeni k vedení a samice... ano, vypracujeme se do dobrých rolí, ale většinou je i v našem životě povinnost přivést kvalitní potomstvo. Já a Uther, což je můj partner jak ti může být jasné, se nemilujeme. Respektujeme se a máme spolu dobrý vztah, ale láskou bych to nenazvala ani v nejmenším. Nevadí mi, když na mne skočí. Nechám ho. Láska motivem pro naše plození ale není." Podotkla nakonec a odkašlala si. Pokud nebude cesty domů nalezne zde podobného. Silného samce s magií vody. Porodí mu potomky. Jejich vztah bude zcela politických rozměrů. Pokud se za ní nevydá Uther. To by zmařilo její plány. Více než by mělo. Ale nebyla mezi nimi láska. Nedalo se to nazvat tou pravou nevěrou. Ta by obsahovala zlomení srdce toho druhého.
Pochválil jí jméno a následně se představil podobným způsobem. "Kde je vlastně ta tvá Zlatá smečka, Atrayi? A jsou tam nějací silní samci s magií vody? A nejlépe tmavým kožichem." Zeptala se jej nakonec s drobným úsměvem. Hodilo by se jí usadit.

Zavrčela při informacích, které se dostaly k jejím uším. Tohle vskutku musel být zlý sen. Magie, aby přenášela vlky mezi ostrovy? Byli snad na nějaké fantasy show? Nevěřila ji. Nedůvěřovala jiné magii než magii ohně. Pro ní tato magie byla uctívanou. Zbytek byl podřadný. Proto představa, že svěří svůj život jakémusi portálu byla pro ní nechutná. A ještě tomu když zmínil ten most. Nebyla blbá a riskovat života se jí nechtělo ještě. „Existuje jiného způsobu, jak se mezi ostrovy dostat? Nejsem zrovna příznivcem magie a vratkých mostů." Slovo magie skoro až se znechucením jako kdyby vyflusla ze svých úst jako kdyby to bylo něco vskutku odporného. Mohl by ji stokrát ujišťovat v bezpečnosti daného přemístění, ale ona by stejně měla své myšlení. Nechtělo se jí tomu zrovna dvakrát věřit. Zmínil se nakonec ještě o třetím ostrovu, ale k tomu ji toho moc nepověděl. Jak úsměvné. Jeden poskytuje informace, aniž by je měl kompletní. Čekala tedy lepšího průvodce, když už se do toho takto pustil s vervou a elánem.
Zvedla packu, aby ho zarazila. „I ta sebemenší informace, která se ti zdá nepodstatná prozradí dost. Realita života je taková, že sebevíc si milý, tak tím více si pro ostatní obětí. Nabídni někomu tlapu a urve ti celou nohu. Jenže co já bych tě vzdělávala o životě. Nejsem tvou matkou. Jednoho dne se tyto lekce naučíš sám. Přesto doufám, že tě s tou tvou milostí život tolik nesemele. Byla by tě škoda." Uchechtla se Kara nakonec a šlehla svým ocasem. Pro ní byl mladší, sotva dospělý vlk, který se snažil všem pomáhat. Nejspíše vyrostl od narození ve smečce, kde si každý pomáhal. To u nich nebylo. U nich se dbalo na sílu a kázeň. Na to, aby jeden toho dokázal spousty. Ovšem samci byli na tom lépe než samice. Pro ní ale byla radost přivést na svět potomky. Pokud by si měla vybrat, udělala by to znovu. S chutí. Bez rozmyslu. „Já se ale musím vrátit. Musím své smečce přinést další potomky. Zplodit je spolu se svým partnerem." Měl nejspíše zemi. Aspoň dle jeho pohledu. Nehodící se. Ona potřebovala vodu. Nakonec se tedy podívala směrem k dálkam. Někde tam bude její milý. No ani ne milý. Prostě druh. Životní partner vybrán smečkou. Vybrán tak, aby zplodili silné potomky.
Získala cenné informace. Ohledně těch dvou. Podivné kamínky. Na co by vlci nosili podivné kamínky. A kde by je skladovali? Neměli kde. Divný to svět. Tenhle Mois Gris. Přesto se vydala mlčky za ním. „Kara Geir ze Severských smeček." Představila se mu nakonec jak se slušilo a patřilo. Čekala to samé od něj.
~> Zubří pláň

Kara se na něj zadívala jako kdyby spadl z višně. V jejích chladných modrých očích bylo přesto vidět pobavení, které na výrazu obličeje nedávala moc znát. Spíše si pak po chvilkovém momentu zanechávala chladným, skoro až nepřístupným. "Oh mocný osude, to je ale vskutku na prd jméno pro ostrovy. Předpokládám, že když mluvíš o nich v množném čísle, že jich tu bude více než jen jeden. Jde se mezi nimi dostat? Potřebuju na to zesílit své tělo?" Zhodnotila nakonec jako první společně s několika důležitými fakty. Nakonec se sám v jejích očích mladý vlk rozpovídal o tom, co lze tady najít. Zvedla packu, aby ho zadržela v dalším výkladu. "Měl by ses naučit, že vybalit tolik informací najednou není nikdy dobré. Přesto ti za informace děkuji. Pokusíme se je ale projít postupně." Poodhalila trochu své tesáky jak se usmála na cizince. Pokoušela se být milou jak to jen šlo. "Takže, se odsud nejde dostat. Zkoušel to skutečně někdo, nebo se jen o tomto spekuluje, že se nejde dostat? Mám někde děti a partnera. Nechci je nechat čekat." Skutečně. I když jejich partnerství bylo spíše pro nějakou parádu a přínos silných jedinců do smečky, tak se k němu částečně nějaké city dokázaly vyvinout. "Dále jsi zmínil starého vlka, který prodává předměty. Co si pod tím mám představit? Jako cetky na sebe? Či něco více potřebného?" Položila mu další otázku během které si jej prohlížela jako kdyby v něm viděla pouhého blázna a nic více. "A v poslední řadě ta svatyně a jakýsi Mistr, který pomůže předpokládám získat zpět původní sílu vlka. Kde je ono místo? Co potřebuji k tomu abych na jakémkoliv z těchto dvou míst s jistými podivnými blázny, kteří chtějí pomáhat ostatním, budu... platit? Odevzdám jim úlovky? Prvorozeného syna zde? Obětinu? Co si pod tím mám představit?" Zeptala se jej stále tím neutrálním hlasem. Prohlédla si prostor okolo nich. "Projdeme se, co ty na to? Mám totiž hlad a chtěla bych se napít více než té trochy sněhu, co jsem pozřela před chvilkou." Nabídla mladému vlkovi až skoro mateřským hlasem.

Byla více méně v tichosti, jako kdyby ještě vstřebávala dojmy z tohoto místa. Než se jí podařilo šlápnout na jakési trny pod sněhem a to už se rozjela série nadávek v jazyce, který místním vlkům mohl připadat jako cizí. Ona severská kráska v ní se rozhodně nemusela za toto stydět. Leč by možná měla dbát na celkovou svou povahu než to, aby někomu přišla příjemná. Aspoň někomu. Poté co se ocitla zde nevěděla jací zde byli vlci. Jestli se s nimi bude dát rozumně domluvit. Ucítila potřebu otřít svou packu o sníh a zanechat tam krvavou stopu. A pak si jej všimla. Zprvu to byl pouhý hnědý flek v dálce a pak se to začalo mnohem více vyjasňovat. "Dobrej, taky bych řekla, že jsem docela ztracená. Jak se to tu jmenuje?" Zeptala se ho nakonec. Možná by ji na tohle to přerostlé vlče mohlo odpovědět. Připomínal jí v něčem její dítka, akorát ti se s ní moc nemuseli takto bratříčkovat. Sledovala jej ledově modrýma očima a čekala, co z něj vlastně vypadne.

{-- Zubří pláň
A tak se ocitla ze Zubří pláni, u které samo sebou jméno netušila, na Baště. Další planině, která ji v této zimě byla platná jako mrtvému zimník či dokonce slepému housle, ten by na nich aspoň něco předvedl. Kara momentálně neměla co předvést. Byla na tom bídně. Hodně bídně. Pohublá a celá její krása byla fuč! Co jiného mohla tato ledová kráska nabídnout? Moc toho tedy nebylo. Momentálně. Ale až si dá pár jídel a zesílí, tak to bude jiná podívaná. Aspoň tak se uklidňovala. Že nebude úplně zcela k zahození, ale bude se na ni dát dívat. Teď by se ani svému partnerovi nelíbila. Stáhla uši k hlavě. Cítila se zde tak nekomfortně. Ani netušila kde byla. Kde vůbec mohla být. Určitě za to mohla ta zpropadená magie, která ji už dost sourozenců vzala. A ona byla jednou z nich.