Příspěvky uživatele

< návrat zpět

změna přechodu

>> temný les

Městečko padlých hvězd - 5.úkol (mlha, jinovatka, deštík, rosa)

Rozhlédl se. Bylo pozdní ráno a šlo vidět, že brzy započne období tepla. Lapis měl teda radši spíše chladnější počasí. Měl tak huňatou srst, že se v létě skoro roztékal! Prostě se cítil víc ve své kůži, když třeba padal mírný deštík a pak celý rozzářený pozoroval rosu, co se držela na trávě a listech. Déšť ho celkově fascinoval, dokud nezačal nějaký liják. To už se o příjemnosti mluvit moc nedalo. Teď teda dlouho žádný příjemný deštík nepostřehl, jen se ještě nedávno po ránu držela občas všude jinovátka. Ta vypadala taky hezky, ne že ne. No přírodní jev, který neměl kromě horka moc rád, byla mlha. Vždyť jeden přes ní neviděl na krok! Pak jen zakopával o kořeny, klacíky a další překážky. Brr, proč nemohlo být 24/7 to počasí akorát? Proč jen buď samé mrazy nebo samá horka?!

<< ledové pláně

„Není to vůbec trapný. Možná se to v těchto oblastech stává každému. Však vidíš, všude led a sníh! Komu se to tu nestalo, jako by nebyl,“ taky se zasmál, aby ji mírně podpořil. Teda podpořil, spíš aby se necítila, že se stala první obětí těchto oblastí. Určitě ne. Že ne? „No ano, přišli jsme my tři společně,“ ujistil ji, že je fakt viděl. Teda Melanis ztratil už někde u toho jezera, ovšem pochyboval o tom, že z ostrovů odešla. Někde se nacházela. Museli jen přijít na to, kde. „Super!“ zavrtěl ocáskem. Měl radost, že i ona měla takovou radost z toho nápadu. Chtěla je určitě najít stejně jako on. Vyrazili z polárních oblastí do nějakých hor. Postupně větřil. „Myslím, že někde poblíž se nachází nějaká smečka. Aspoň podle toho, co cítím. Musíme se jí co nejlépe vyhnout, nerad bych měl problémy,“ usmál se a začal dělat menší oblouk, dál od pachu. Lapis byl ten poslední, kdo by si zahrával s ohněm.

>> kvetoucí louka

Amethy svůj běh očividně nevychytala, uklouzla a přistála mu přímo u tlapek. Uf, těsně ho nesrazila! Pořád ho trochu bolel bok z jeho pádu. „Aaj,“ vyjekl a uskočil, aby jí poskytl možnost se vzpamatovat. „Jsi v pohodě? Ale neměj obavy, před chvílí jsem taky spadl!“ zazubil se. Nevypadala, že by měla něco zlomené. Zvedla se, tak to dopadlo dobře. „Nějakou dobu nás to bude asi bolet, ale jednou to přestane,“ mrkl na ni. Pak převládla vzájemná radost ze znovusetkání. Taky začal vrtět ocasem jak splašený a nešlo to zastavit. „Teď ještě najít naše sestry a budeme pohromadě jako dřííív,“ vyřkl celý nadšený. Doufal, že se tak stane! Nemohly být přece daleko. „A našla jsi! I když jen mě,“ usmíval se od ucha k uchu a stejně jako ho šťouchla čumákem, tak jí ho pak olízl. Nakonec se zvedl a oklepal se. Nastal čas zahájit pátrací misi. „Tak co? Půjdeme najít Citru a Melanis?“ nabídl jí a zavětřil. Tady se asi nenacházela, mohla být kdekoli po ostrovech, jestli vůbec to. No Lapis věřil jejich úspěšnosti. Musel!

>> hraniční pohoří

Lapis
chyť do tlamy vločku - 1 bod
postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu - 1 bod
popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu - 1 bod
3 body = 5 kšm

Ještě upravil vlčího sněhuláka, pak ho nechal sedět tam, kde ho postavil a zvedl se, přičemž se pořádně protáhl. Bolest v boku už skoro zmizela. Když v tom...na něj někdo zavolal! A ten hlas byl poměrně známý! Otočil zrak tím směrem a no páni a dámy! Právě k němu běžela další jeho sestra! „Amethy!“ rozběhl se jí též naproti. Zastavili od sebe maličký kousek a v šoku na sebe chvíli koukali. Nemohl tomu uvěřit! Byla Amethy skutečnou? Jo, musela být! Vždyť se praštil do boku, ne do hlavy, takže halušky určitě neměl. „Moc rád tě vidím! Jsem rád, že i ty jsi dorazila na Moisgrisské ostrovy! I Citra s Melanis tu už jsou,“ ohlásil jí vesele, ocásek se mu jen vrtěl ze strany na stranu. „Bohužel, Melanis se poděla kdo ví kam a Citru jsem vytratil v nějaké začínajicí sněhové bouři,“ posmutněl. Avšak, teď je mohli začít hledat oba! A ve více se vše lépe dělalo. Teda, pokud ho za to Amethy nesejme, haha. Ne, to ne. Taková nebyla, určitě! Šlo jen o shody náhod, kterým se nedalo zabránit. Ani jeden to neudělal schválně. „Co tě vůbec přinutilo též odejít z domova?“ zajímal se. Třeba chtěla znovu vidět své sourozence! A to bylo bááječné...

<< začarovaný les (přes tajgu)

Vzpomínky na zimu - Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu; Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

Dorazil z barevného lesa do obyčejného lesa. Jenže sestra tam na něj nečekala. K tomu ztratil její pach kvůli větru, co se začal prohánět z barevného lesa. Už zase! On měl na to fakt smůlu a štvalo ho to. Posmutněl. Pochyboval, že se na něj vykašlala, když ho ten zvláštní les zcela okouzlil, avšak... no, asi na něj musela čekat fakt dlouho a myslela si, že to on se na ni vykašlal. Musel ji zas brzy najít a to bez dalších řečí. Jenže kde? Celý ve všech myšlenkách vstoupil na ledové pláně a na kus ledu, po kterém uklouzl a už se válel na zemi na boku. Tvrdý pád. Lapis zaúpěl a pomalu se přetočil na břicho. Bok ho teď bolel, no mohl se pohybovat normálně, takže žádné zlomené žebro nebo tak určitě neměl. Maximálně tam bude mít pěkně velkou modřinu. Zvedl se a oklepal se, i když se v jeho boku ozvala menší bolest. Možná by si měl lehnout do sněhu, což by bolesti ulevilo? Dobře. Vystoupil z toho kusu zledovatělé plochy a položil se do vrstvy sněhu. Studilo to dost, ovšem Lapis věřil, že to pak bude bolet méně! Po chvíli se zvedl, kdy už to studění bylo nesnesitelné a doopravdy. Bolest mírně ustoupila. Nahradilo ho studem mírné štípání. No, pořád to působilo víc snesitelně. Vydal se dál, ovšem po chvíli zastavil, aby si na chvíli odpočinul a jeho bok ho u pádu nezačal zas bolet. Zatímco seděl, kutil cosi ve sněhu. Ano, formoval sníh do tvaru malého vlka. Jako malý rád tvořil různé věci ze sněhu. A tak konečný produkt byl hezký malý sněhový vlček, byť bez obličeje. Obličej by mi neměl jak vytvořit, nic jiného, než sníh by tu nenašel.

Přikývl. „Nic nenamítám, máš pravdu!“ souhlasím s ní. Porovnat to bude tak nejlepší. Které se jim bude nejvíc líbit a hodit do krámu, to použijí. Tam potkají snad sestru a kdo ví, koho ještě. „Třeba se nám poštěstí. Vlků tu musí žít víc,“ promluvil na ni znovu. Očividně se tu nenachàzeli sami. Tak kde všichni byli??? Po tom, co Lapise ten les zhypnotizoval a on vyrazil mezi barevné stromy, v podstatě neslyšel ani sestřino upozornění, ani fakt, že už šla pryč. Vzpamatoval ho až silnější vítr, co se prohnal kolem. Něco se blížilo. Zavrtěl hlavou a zamířil pryč z lesa. Co se mu stalo? Byl úplně mimo! „Ehm, Citro?“ zavolal, avšak jeho sestra zmizela. Už zase! No třeba na něj čekala jinde.

>> ledové pláně (přes tajgu)

>> průliv

„Ale samozřejmě jí to nemám za zlé, mně taky všechno zajímá,“ usmál se. S největší pravděpodobností to měli v rodině. Dobrodružné duše. zatímco pohlížel před sebe a dával pozor na cestu, odposlechl si další Citrina slova. „To není vůbec špatný nápad! Ale jak poznáme, jaké místo je to pravé?“ zeptal se, to už na sestru na pár okamžiků pohlédl. Nějaká představa trvalého bydliště, byť jen dočasného, se mu líbila. A kdo ví, třeba se stane trvalým! Jen to místo museli...najít. „Jmenuje se Ivory, ale bohužel stejně jako my je na ostrovech poměrně krátce, takže nic zásadního neví,“ odpověděl jí a pokrčil rameny. Jo, jasně, že by bylo lepší, narazit na někoho, kdo to tady už znal, no s Ivory se snad naposled neviděl. A kdo ví, třeba cestou nějakého všeználka potkají. „Jako, že jsme třeba nedorazili do pravěku?“ pokusil se o menší vtip. V pravěku ještě písmo známo určitě nebylo! Anebo? Dorazili do barevného lesa, kterého jako by se zima ani v nejmenším nedotkla. Stromy pořád kvetly různými barvami a nenacházela se na nich ani vločka. Lapis nad tím zůstal jen s údivem stát. „To je úžasný! Takový úkaz bych v momentálním období nečekal. A...a ty syté barvy! Na tohle místo snad v životě nezapomenu,“ rozbásnil se o tomto lese a vydal se pomalu mezi stromy, s pohledem upřeným ke korunám státných stromů. Jako by ho toto místo hypnotizovalo...

Vzpomínky na zimu: Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

<< oblouky Bohů (přes mlžné pláně)

„To je možné. Jí vždycky nové přírodní jevy velice zaujmou! Ale ať je teď kde je, nebude trvat dlouho, kdy si nás zas najde,“ zazubil se. Melanis byla chytrá. Také chytřejší, než on. Neměl by strach, že by se ona ztratila ve světě sama, narozdíl třeba od něho. Lapis uměl být samostatný, avšak samota ho tížila. Nevydržel by dlouho někde v izolaci. „Bohužel, ALE našel jsem si novou kamarádku. A pak jsem tě našel u těch kamenů, to vypadalo taky jako velmi zajímavé místo. Na co asi vlkům slouží?“ zamával ocasem. Zajímalo ho to, samozřejmě. Byť na to brzy asi myslet zas přestane. Však se znal. Pozoroval, jak chytila vločku do tlamy. To zněla ale jako zajímavá činnost! Napřáhl se a též chňapl do tlamičky jednu ze sněhových vloček, co začaly padat z nebe. Že by další sněhová nadílka? Nakonec se zasoustředil zpět na sestru. No jo, on lehce ztrácel pozornost... „Jojojojo, samozřejmě,“ přikyvoval a následoval Citru do nějakého blízkého lesa. Tam se před sněžením rozhodně schovají. Avšak proč se před tím sněhem schovávat? Mohli v něm dovádět! Pak jí to navrhne.

>> začarovaný les

Jeho čumák se nemýlil. Nacházela se zde Citra, jeho jedna ze sester. „Super! Ale myslel jsem, že jste tu obě. Nevíš, kde je Melanis?“ promluvil k ní taky vesele, i když z něj sálalo mini zklamání, že zde nebyla i jeho druhá sestra. No oni ji snad brzy najdou! „Já taky, samozřejmě!“ zavrtěl ocasem. On svou radost tolik neskrýval. Avšak když mluvila dál, usoudil, že měla pravdu. Zde se nehodilo zůstat o moc déle. Kdo ví, co tyto ruiny dokázaly. „Už jduu,“ ohlásil a následoval spíš její pach, než ji samotnou. Protože přes mlhu viděl prd. Aspoň, že zde fakt nestály žádné stromy. Už by z těch nárazů dostal otřes mozku, haha.

>> průliv

<< Zubří pláň (přes mlžné pláně)

Přes mlhu, v které se objevil, neviděl v podstatě nic. Jestli byl pořád na planině, nebo snad v lese, kde narazí brzy do nějakého stromu... Kdo ví! No Lapise to nevyvedlo z míry a pomalými, opatrnými kroky, však rozhodnými, pokračoval v cestě. No nenarážel do žádných překážek ani stromů, tak usoudil, že byl pořád na planině. Jen se v této části držela mlha, i když počasí jinak nepůsobilo tak špatně. Zvláštní to úkaz! Jeho cesty ho dovedly až ke kruhu, tvořený vysokými kameny. A uprostřed plošina s vyrytými znaky. U všech vlků! To to našel ale moc zajímavé místo. A nejen toto místo. Dost známý pach ho udeřil do čumáku chvíli po objevu tohodle všeho. „Citro? Melanis?“ zavolal na ně, protože přes místní mlhu je neviděl. Ovšem určitě se tu ještě nacházely. Jejich pach byl nadmíru čerstvý. Doufal, že právě neodešly a on je jen těsně neminul. No kdyžtak by následoval jejich pach a dohonil by je. Jednoduché.

Lapis i Ivory by mohli být i sourozenci. Oba byli stejně naladěni a měli stejnou radost ze života. Avšak co sourozenci? Dvojčata! Od svých doopravdických sester se lišil, no i tak si pomalu začal říkat, kde se asi nacházely, jestli se jim nic nestalo a jestli je v blízké době na Mois Grisu zas potká. Ovšem teď na to neměl čas myslet, právě se plížili za malou skupinkou zajíců. Jakmile jeho společnice vyrazila, vyrazil též. Zajíci byli na pár vteřin zmateni z nečekané hrozby, no i tak se včas rozběhli pryč. I tak to stačilo, aby si každý ulovil jeden chutný kousek. „Skvělý lov!“ pochválil je, když upustil svoji kořist, poté si lehl a začal pořádat zajíce. No myšlenky na jeho sestry se vrátily. S Ivory se mu trávil čas moc moc dobře, avšak sestry byly sestry, byť se ne vždy shodli. Dojedl masitou svačinku, zvedl se a pohlédl na vlčici. „Rád bych našel znovu své sestry. Potřebuji vědět, zda jsou v pořádku. Ale slib mi, že se ještě uvidíme!“ promluvil k ní a zavrtěl ocáskem. Nerad by přišel o toto nově nabyté přátelství. „Tak se měj, Ivory,“ rozloučil se s ní, když domluvili a vydal se náhodným směrem s nadějí, že ho tlapy dovedou za jeho rodinou.

>> oblouky bohů (přes mlžné pláně)

Zběsile přikyvoval. Ať si jdou ptáci otravovat jiné. „Přesně tak! Mají přece i nějakou kořist, ne? Myšky nebo tak. Ať si všímají jich a ne vlčích mláďat!“ promluvil sebejistě. Nad jejími dalšími slovy se zazubil. Chtěla s ním být kamarádka! Takže si tu fakt našel kamaráda. To byl rád. „Budeme ti nejlelelelelelepší kamarádi na světě!“ souhlasil s ní a jemně do ní hravě drcl. Bylo jasné, že by se tu časem neznal hej se svými sestrami, jenže navázat takové rychlé přátelství jako tady s Ivory, to už byla šance menší. Nikdy by netušil, že se něco takového stane. Že narazí na někoho stejně šťastného ze života. „Přesně tak, jde o louku. Myslím, že tady poznáme ještě hodně věcí, co neznáme,“ promluvil zvědavě. „Králíka...cítím!“ odpověděl jí, když pečlivě zavětřil. „Tak jdeme na něj!“ pokynul jí a sám se vydal pomalu po pachu kořisti. Byť uměl být pěkně hyperaktivní, dokázal při lovu udržet klid.

<< sněžné tesáky

Ať se jen pokusí si na něj nějaký pták dovolovat. A středověk zažije! „A vlčata...ty ochráníme celou svou duší,“ dodal ještě odhodlaně a podzvedl hlavu. Nikdo nebude útočit na malá vlčata, která teprve poznávala svět. NIKDO! A jestli on bude někdy nějaká mít, nikdy v životě nedovolí, aby se jim cokoli stalo. NIKDY! „Soudit za mluvení? To bych si v životě nedovolil!“ zazubil se celý radostný. Její radost ho nakazila! Měl fakt radost z někoho dalšího, kdo pociťoval radost ze života, byť se nacházeli v podstatě na cizím území. „Dokáže ti to mnoho věcí usnadnit, uvidíš,“ odpověděl na její slova o vyrábění předmětů. Taková taštička, do které si mohla dát nějaké věci, se vždy hodila, byť nevydržela obvykle moc dlouho. No jo, vše se jednou spotřebovalo. No existovaly předměty, které vydržely déle. Na konverzaci o jejím vykopnutí z bývalého domova už se nevyjadřoval. Ivory stejně vypadala, že se o tom nechtěla bavit a on to plně respektoval. Konec konců, dalo se takové místo označit i jako bývalý domov? Když se rozešel pryč, vlčice ho dohonila a začala okolo něj pobíhat, musel se zahihňat a zavrtět ocasem. To byla energie! Sám si musel začít při cestě poskakovat a broukat si nějakou neznámou melodii. Přestal, až když na něj zas jeho společnice promluvila. „Ty jo, jak jsem řekl, vůbec to tu neznám, ale něco tu rozhodně poznáme. Silně pochybuju, že tu nic nenajdeme,“ hraně si odfrkl a už se pokusil obezřetněji naslouchat svému okolí. Byl šťastný, no musel být v neznámém prostředí i obezřetný.