Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jestli se jejich rodiče a sourozenci měli dobře, to Leto nevěděl. Nemohl to vědět. Jediné co mohl, namlouvat si, že se mají fajn. Ale jaká byla skutečnost? Byli naživu? Pokud ano, museli se se ztrátou dvou členů rodiny smířit, stejně, jako se tak museli smířit Leto s Yarem. Nic jiného. Ještě by mohli hledat to, co ztratili, museli by však vědět, kudy a kam jít a jestli se vůbec dá dostat z ostrovů. A poslední otázka, chtěli to vůbec? I kdyby Leto chtěl, neznal cestu. Neměl takový orientační smysl, jako mají někteří ptáci, nebo lososi. Neuměl se vrátit k rodině. Prostě to nechal tak, jak to bylo. "To ano, byli a snad i jsou." Mohli se ptát se sami sebe nebo jeden druhého, co asi dělají jejich sestry a aby jsme byli upřímní, Leto se občas ptal, sám sebe, co asi dělají, ale vždycky to byly jen domněnky a představy. Nikdy to nemohla být pravda. Museli jít dál. všichni.
"V pořádku. Jednou budeš vědět v čem jsi dobrý. A ve smečce je určitě potřeba rozličných profesí, aby fungovala správně." Někdo musel dělat i takové funkce, o které možná nebyl tak velký zájem. Ale také to mohla být přesně ta funkce v níž mohl být nakonec vynikající. Nic nebylo špatně. "Věřím, že si cestu najdeš, neboť jsi toho už tolik dokázal, zatím, co jsme byli rozděleni." Leto byl na svého brášku hrdý.
Leto sledoval brášku, jak se sbírá ze země a jak mu říká o svém zážitku s vlčetem. Přikývl, že si vybavuje vlka, který je míjel na té louce pod horami. Vlastně netušil, jestli by dokázal říci, že on vlčatům rozumí. Když se museli postarat jeden o druhého, byl vlče a bylo to tak nějak asi jiné. Ale neuměl si představit, že by se o vlče staral nyní. Asi by to dělal stejně. Nebo by využíval možností dospělého jedince? Nad tím se chvilku zamyslel. "Chápu," bylo to těžké. "Vlčata mají zkreslený pohled na svět a neumějí vyhodnocovat situaci. A vůbec. Celkově si neumí uvědomit důsledky." To byla i jejich zkušenost. Kdyby zůstali na místě, možná by je rodiče našli. Ale oni šli dál a tento důsledek si nedokázali tenkrát uvědomit, když se odehrávala ona situace.

"Patrně ano. Přinejmenším je to legrační," souhlasil Leto se svým bratrem. Prostě se jim převrátili role a to bylo přesně to, co tuhle situaci činilo nezvyklou. Letovi to však vůbec nevadilo. Cestou se snažil si zapamatovat všechna úskalí jejich cesty horami a hlavně tedy cestu samotnou. Bylo to pro něj nové, ale musel se naučit zapamatovávat si místa, pokud nechtěl opět ztratit svého milovaného brášku. Znovu už ne.
"Hm," zareagoval Leto na Yarova slova. "Asi bych se s takovým vědomím také dokázal smířit. Mít jistotu, že jsou v pořádku. Ale to nejde. Kdyby jsme tu jistotu měli, už dávno bychom byli s nimi, nemyslíš?" Nebyla to výtka. Prostě to byl jen fakt.
"Asi máš pravdu. Bylo by to divné, kdyby se jmenovali jako my a jednou bychom se setkali." Na to zamrkal, ta představa byla zvláštní. Vlastně si to neuměl představit. Ale na druhou stranu, co musela jejich matka prožívat, když si uvědomila, že její dva synové jsou pryč. Že je schlamstla bouře a ona ani nemá jistotu, jestli jsou mrtví či živí.
Otřepal se. Nebyl rodič, ale ta představa se mu nelíbila. Kdyby měl ztratit Yara znovu a netušit, jestli žije nebo je mrtvý. Bylo to hodně nepříjemné období pro Leta. Jestli pak jejich matka také obcházela to území, ve snaze najít jejich těla...
Z těchto deprimující představ Leta vytrhl Yarův veselý hlas. "Och, ano, je to hezké." Jaro bylo takové živé období, stejně jako jeho bráška. Zamrkal a pohlédl bráškovi do očí. "Hm," zamyslel se. Jakou funkci by chtěl vykonávat, kdyby se mohl stát členem smečky? "Těch možností je asi víc. Lovec, Hlídač nebo posel, řekl bych." Momentálně na tom nebyl nejlépe, ale hádal, že se dá do kupy. "Myslím, že rychlost, obratnost a vytrvalost mi nechybí." Ale to byl jenom jeho pohled na věc.
"Jsi pečovatel? To je milé." Určitě to nezahrnovalo jen péči o vlčata. Vlastně to byla, zřejmě, dobrá funkce pro Yara. I když si to možná neuvědomoval, i Yaro pečoval o Leta.

Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří) >>>

Cesta do hor byla poklidná a chvílemi byli oba zticha, což by se dalo klidně i vysvětlit tím, že se soustředili na výšlap. Ovšem, když padla slova o člence, která by mohla být kamarádkou, jeho bráška nejspíš přemýšlel o tom, zda by mohla. Leto chápal, že ji nemusel zatím brát jako někoho, koho ani jeden z nich neměl. Jak Yaro, tak Leto, neměli žádné přátele. Tedy alespoň ne doposud. "Možná ano. A možná se jednou stane naší kamarádkou. Nebo někdo jiný. Bylo by hezké, o někom říci, že je to kamarád," nebo kamarádka. Jo, to byl jeden ze snů a tužeb, které jistě oba bratři měli, avšak zatím ještě nesplněny. Nebo alespoň ne u Leta. Mohl za tu dobu Yaro najít někoho, koho by mohl zařadit do takhle vyjimečné kategorie - kamarád?
Leto se zastavil vedle bratra a také se pokochal výhledem na louku a les pod nimi. Viděl i tu zátočinu, kde ho vyplavilo moře. "Každý má co zlepšovat. Pořád." konstatoval Leto. Po té se dali zase do pohybu. I leto cítil různé pachy vlků. Některé byly staré, jiné novější. Pro něj byly všechny pachy cizí. Když dorazili k hranici smečky, Leto zavětřil výrazněji a snažil se vyčíst co nejvíce informací ze vzduchu. Jako by i naslouchal, co se mu vítr snaží říci. Kdo však promluvil, nebyl vítr, ale jeho bráška. Opravdu to byla legrační situace. Leto se musel uculit nad tím. "Rozkaz, bráško," ještě pořád se zubil, ale hlídal si pečlivě, kdyby se objevil někdo další. Ihned by nasadil svůj typický nepřístupný výraz.
"To nevím. Ale řekl bych, že jim chybíme." Určitě na ně mysleli, tak jako oni dva na ně. "Možná, že máme nové sourozence. Myslíš, že jim dali na naší počest naše jména?" Zamyslel se.

Naslouchal bráškovu hlasu, který mu tak moc chyběl. Chyběl mu ne jen jeho hlas, chybělo mu na něm úplně všechno. Mohl by vyjmenovávat až dlouho do noci, co všechno Letovi chybělo a co měl na Yarovi rád i když mu to třebas nikdy neřekl, protože to byla ta nejtajnější část, kterou má zřejmě úplně každý tvor s duší. A nyní, když jeho hlas opět mohl poslouchat, vážně si ho užíval, jako by to nebyl jenom obyčejný hlas, ale rovnou hudba.
"Takže sis našel kamarádku? To je dobře." Bylo hezké poslouchat, kolik toho Yaro stihl poznat. Kolik vlků dokázal postkat jako ty, které by se dali označit za mírumilovné nebo prostě ne raply, co jdou ihned po krku jakémukoliv tulákovi. To vše Leta těšilo. "Je to dobrá taktika." Souhlasil Leto. Jistě, nedala se praktikovat vždycky, protože podmínky bývaly různorodé. Ale když se dalo, byl to dobrý způsob, jak si zajistit úlovek. "A tobě se to podařilo také. Dobře sis ho hlídal." Takhle to vypadalo, že když získá Yaro zkušenosti, mohl by z něj být také slušný lovec.
Péči bráškovi věnoval ne jen ze zvyku, ale i z pouta, které mezi nimi bylo. Možná mezi sebou měli pouto silnější, než-li kdyby zůstali se zbytkem rodiny. Kdo ví, ale to neměnilo nic na tom, že silný vztah jim nemohl nikdo upřít. Dokonce, dost možná, kdyby se teď objevil někdo jako Jhin a nakráčel by mezi ně, Leto by se pokusil, přinejmenším mu dát důrazně najevo, že nesmí jeho bráškovi zkřivit ani chlup, jinak si ho Leto podá.
Ze zamyšlení Leta vytrhla i Yarova veselá reakce na to, že půjdou dál. "Věřím tvému úsudku, takže, myslím, že bude." Odpověděl. Po té se protáhl a dal se do pohybu. Při cestě do hor, sledoval okolí a snažil se vyčíst něco, co mu třeba řečeno nebylo. Snažil se poznat okolí a prostředí, aby se taky neztratil. Do teď prostě šli, kam se jim chtělo a nepotřebovali znát cestu zpátky. Ale nyní, nyní to mělo být jiné.

>>> Území Alatey (přes Hraniční pohoří)

Leto si vůbec nemyslel, že by to jeho bráškovi nevyšlo. Naopak, vedl si výborně. Na to, že před tím, než se rozdělili, vůbec nelovil, bylo znát, že i tak se snažil se učit z pozorování Leta při lovech, stejně jako se učí malá vlčata od rodičů. Oddechl si úlevně, když se Yaro postavil na tlapky a tím dokázal, že je skutečně v pořádku, že si nic nezlomil, nevyvrkl a nic podobného, co by mu znemožňovalo se vrátit domů.
Leto švihl několikrít ocasem a protože zde už byli sami. Nikdo nikde v jejich blízkosti už nebyl, dovolil si položit Yarovi hlavu na záda, což bylo jeho objetí. "To jsem rád. Bylo by hloupé nést tě domů na zádech," jemně se zasmál do srsti svého brášky. Cítil, jak se k jeho hrudi tiskne Yarova hlava a on sám se tiskl k Yarově šíji. Samozřejmě ta slova nemyslel nijak vážně, protože kdyby musel, vždycky by bráškovi pomohl a rozhodně by mu to nevyčítal.
Nadšení brášky činilo Leta šťastným. "Děkuji, to víš, odbornost se nezapře." Opět se zasmál, neboť on to vůbec nebral jako, že by se vychloubal. Dělal to vždycky a bylo to pro něj přirozené, stejně jako dýchat, spát, jíst a vše ostatní, co děla z života život. "Ale ani ty sis nevedl špatně. Naopak. máš dobře naběhnuto stát se profíkem, Yaro," pochválil brášku zcela upřímně.
"A já, že jsem tě konečně našel," odstoupili od sebe, protože kdyby to neudělali, nejspíš by tam stáli jako sousoší ještě dlouho a možná by si náhodný kolemjdoucí mohl myslet bůh ví co.
Leto si sedl a pozoroval, jak se bráška činí. Když jej Yaro vybídl, natáhl k bráškovi hlavou a jemně se o něj otřel, než si utrhl kus masa ze zajíce, načež ho začal žvýkat. Ačkoliv měl hlad, dával si na čas a maso pečlivě přežvykoval, než kousíčky spolkl. Střídali se, dokud z ušáka nezůstala jen ta kožka. Leto si důkladně olízal tlamu a potom ji olízal i bratrovi na hřbetě čumáku, kam si nedosáhl jazykem sám.
"Půjdeme k tobě domů?" Zeptal se, jen co usoudil, že jsou již čistí.

To ano, v to mohl doufat i Leto, že se mu zde snad zalíbí také. Konec konců, co mu také zbývalo? Neměl potřebu odtud někam mizet. Neměl cíl, kterého by chtěl dosáhnout jinde a tak ta potřeba vypadnout z ostrovů u Leta, zkrátka, nebyla. A co víc, konečně po čtyřech měsících našel bratra a to bylo jeho cílem. Najít ho. A také, že ho našel a když ten zde našel domov, Leto mohl jen zkusit to samé. Přikývl a potom sledoval, jak se kožíšek jeho brášky vzdaluje.
Zaujal pozici a pečlivě sledoval terén. Nějaký přehled se mu podařilo získat a tím také zabít čas, po který se Yaro dostával na své místo. Když jeho bráška začal štvanici, Leto svou pozornost upřímil na drobnějšího vlka. Sledoval jeho počínání krok po kroku. Z dálky to vypadalo, že se Yaro přeci jenom něco o lovu naučil. Nevedl si vůbec špatně.
Leto ležel a hlavu schovával v trávě těsně nad úrovní a tak mu maximálně byly vidět uši a temeno hlavy. On však viděl dobře. Jakmile se lovec a lovná kořist přiblížili, Leto podsunul tlapy pod sebe, pozvedl zadek a ve chvíli, kdy Yaro vykřikl, odrazil se a vyřítil se ze své pozice přímo na zajíce, který akorát stačil zpanikařit, neboť útok z téhle strany nečekal. I když se ušákovi podařila udělat ještě klička, Leto jej stačil polapit. Zajíce vyhodil prudce do vzduchu a hned po něm chňapl znovu. Když jej nyní držel mnohem lépe, než při prvním úchopu, škubl tělem a zajíci zlomil vaz.
Po té se ale otočil na svého brášku a vyrazil k němu i se zajícem, aby mu pomohl případně vstát, bylo-li by to potřeba. Položil zajíce na zem: "Jsi v pořádku, Yaro?" Zeptal se starostlivě, pohledem zkoumajíc bratra od hlavy až po paty.

Těšilo jej bratrovo nadšení. Vždycky ho těšilo, když byl jeho bráška z něčeho tak nadšený, až z něj pryštěla jakási krásná energie, kterou tak mohl nasát i Leto. Yaro dokázal být nezvykle veselý a pozitivní v náladě, že Letovi dodával vždycky tu energii. Možná právě proto přežívali tak dobře. Jeden druhého se potřebovali. Sice z rozdílných důvodů, ale to už zkrátka tak bratři někdy mívají.
"Náš první společný lov," zopakoval po Yarovi i Leto a cítil maličkou hrdost na svého brášku. Byl z toho tady celý nadšený. Leto přikývl, když mu Yaro sdělil, že se mu tady na ostrovech líbí. "To jsem rád. Vypadá to, že by tohle místo mohlo být dobrým místem pro život." Alespoň podle toho, co mu bráška už řekl. Asi bude zajímavý tenhle kraj, když je naplněný magií. Kdo ví, jak se s tím vším Leto vyrovná. Ale když to zvládal jeho bráška na jedničku, tak v čem by mohl být problém?.
"Dovolenou?" Pravda, hledáním Yara strávil poslední čtyři měsíce a fakt mu z toho už mohla jít hlava kolem. Nyní to vše mohl pustit z hlavy a prostě se zaměřit na nový cíl. A tím bylo prozkoumání ostrovů. Respektive zjištění, kam, že se to jeho bráška upíchl.
Nakonec jeho bráška vzal iniciativně velení a rozhodl, že nahánět bude on. "Dobrá tedy," stačil už jenom Leto zamručet ke vzdalujícímu se kožíšku jeho brášky. Sám se připlácl k zemi, ale pořád mezi tím, než Yaro zajíce obešel, sledoval okolí, aby si mohl strategicky srovnat, jaké situace by mohly nastat a jak využít terén pro úspěšný zásah.

Měl-li by se jen tak válet a nechat brášku, aby se snažil něco ulovit sám? Jistě, mělo by to určitě nějaké plus, protože by bráška získal víc zkušeností s lovem jako jednotlivec. To by však nebyl Leto, kdyby jen tak seděl a koukal. Rozhodně chtěl být nápomocen, alespoň tím, že kořisti nedovolí uprchnout. "Rád ti pomůžu," řekl proto rozhodně. Byl sice unavený, ale na druhou stranu, kdo ví, jak dlouho byl mimo a tak byl přesvědčený, že zrovna teď spát nechce. Protáhl se a zadíval se po louce.
Přejel očima louku a potom se pohledem vrátil na bratra: "Vážně? Myslím, že mě tenhle svět nepřestane překvapovat," a to byl teprve na začátku a už slyšel tolik zvláštních věcí, které, ať už jeden chtěl nebo ne, nabádaly k prozkoumání. "Jestli to tak je, doufám, že se mi poštěstí a budu zase ve své síle." Kdo by nechtěl být tak silný, na co byl zvyklý. Teď se cítil jako požvýkaný, ale věřil, že se to nějak srovná.
I on si všiml nějakého vlka, který byl dál od nich, ale zcela určitě o Letovi s Yarem věděl stejně, jako oni věděli o něm. "Tak to jsme zřejmě blízko tvému domovu, že?" Zareagoval Leto. Muselo to tak být.
"A ten vlk chce za to také ty mince?" Zeptal se zvědavě Leto. Lhal by, kdyby ho ta informace nijak nezaujala. Jak se mu zdálo, tyhle ostrovy byly opravdu zvláštní.
Potom jej vyrušilo z přemýšlení nad podivnostmi Yarovo upozornění na ušáka. "Máš pravdu." Opravdu tam zajíc byl. Leto zavětřil, aby zjistil, odkud vane vítr. "Tak já ho obejdu a nadeženu ti ho?" Nabídl se. To by bylo něco, co by dokázal zvládnout.

Bylo hezké pozorovat Yara, jak se z něj stával sebejistý vlk. Letovi došlo, že tím odloučením se Yaro musel postavit na vlastní tlapky a tak mu to nesmírně prospělo. Jestli to však prospělo i Letovi, to už je věc druhá. Leto nasál do nosu vůni jara, ve vzduchu byla cítit probouzející se příroda. "Máš pravdu. Teď mi to můžeš oplatit," mrkl na brášku a vlastně ano, cítil, že hlad má. "To je lákavá nabídka, myslím, že teď nemám tolik sil, abych něco ulovil." Sám. Yaro měl pravdu. Leto cítil, že je slabý. Netušil nakolik zeslábl, ale určitě zeslábl. V tuto chvíli by asi neulovil ani myš, leda, že by byla tak hloupá a nakráčela by Letovi přímo do tlamy.
"Chápu, takže neměl jsi ty mince, tak tě to nepustilo dovnitř." Jistě, tak nějak by to být i mohlo. Proč ne. Pokud je tohle místo tak moc magické, jak tvrdila Yarovi ta vlčice Stina, pak to tak být mohlo. "To zní moc fajn. Budu rád, když mě tam někdy vezmeš. Jestli najdu také ty podivné mince."
S tím, že by si ho příroda nevybrala nesouhlasil a tak zavrtěl hlavou: "Nebo prostě je jenom nerozhodná a potřebuje víc času. Ale já si skutečně myslím, že by se ti hodilo, mít přírodu na své straně." Jo, tohle si Leto představit dovedl.

Naslouchal dál hlasu Yara a cítil, jak se pomalu vytrácí všechen ten stres, který Leta tížil po celou tu dobu, kdy byli od sebe bratři odloučeni. Yarův hlas Leta uklidňoval. Nadechl se jarního vzduchu a konečně se pořádně rozhlédl kolem. Nacházeli se na jakési louce. Pomalu ale jistě začala rozkvétat různorodými květinami.
Zadíval se na svého brášku, "Chápu. Možná to tak skutečně bude. Takže každý začíná od nuly." Byl rád, že nebyl starší. Patrně by ho tohle trápilo o mnoho víc. On však byl šťastný, že opět nalezl bratra.
Přikývl hlavou a trošku se na Yara usmál. "Hlavně, že jsi opravdu v pořádku." I on se otřel o bratra, když jej konečně měl na blízku. Byla to pravda. Yaro byl tady a byl skutečný. Leto konečně zavrtěl ocasem svižněji. "To rád slyším a ještě raději vidím, že jsi získal kus sebevědomí. Teď už si na tebe vyskakovat nebude jen tak někdo." No a kdyby, pořád tu má přeci Leta, že?
Poslouchal dál a nestačil se divit. "Mince poházené po ostrovech? To zní zajímavě a ty už jsi nějaké takové mince našel?" Zeptal se zvědavě Leto. "To je divné, proč by tě to nechtělo pustit dovnitř?" Vyvolávalo to myšlenky, nad kterými musel jeden bádat. Možná tam ale Yaro podvědomě nechtěl vstoupit...? Kdo ví.
Yaro upřímil pozornost na květiny probouzející se ze zimního spánku. "Je zvláštní, že tě příroda už dávno nezačala poslouchat. Vždycky jsi k ní měl blízko," pravil Leto s lehkým nadšením, které však mohl odhalit pouze Yaro, protože svého bratra znal dobře. Kdyby měl mít Yaro magii, určitě by to byla země.

Tichá zátoka >>>

Byl na ty vysoké vlky zvědavý. Jestli jsou normální, což znamenalo jen o něco větší než Leto, nebo jsou skutečně tak moc obrovští. Ať už budou vysocí nebo ne, pochopil, že se s nimi dá nejspíše jednat lépe, než s vlky ze severu. I alfa vlk byl obrovský, podle jeho brášky. Leto si asi neuměl představit opravdu obrovského vlka. Že byli ostatní větší, to bylo tak nějak normální. Ovšem když Yaro zmínil slovo 'obrovský' musel být ten vlk opravdu velký. No, třeba ho uvidí. Konec konců od bratra se zrovna nehodlal odpoutávat. Čtyřměsíční 'dovolenou' měl do teď. Rád by, pro změnu, zase nějaký čas trávil s bráškou, když už to začínalo vypadat, že už se nikdy neuvidí.
Zastříhal ušima. Skutečně se cítil slabý, ale to přikládal tomu, jakým způsobem se zde ocitl. Ta cesta si musela něco vzít, že? "Říkáš slabí? Jako unavení?" Zatím nezkoušel své síly, dovednosti ani svou magii, kterou doposud vnímal jako něco, co bylo součástí jeho podstaty. Spíše jako takový další smysl, kterýmu rozumněl. Když už to Yaro zmínil, zastavil na chvíli a zavětřil. Pokusil se přivolat vítr. Zkusil to. Pocítil však velké vyčerpání a tak toho nechal. "Asi na tom něco bude. Něco je špatně." Trochu se zamračil, neboť si stále musel urovnávat myšlenky a nové informace. "A co ty? Jak se cítíš? Vrátily se ti tvé síly?" Zajímal se o brášku. Zdál se být spokojený a nejspíš mu to nevadilo, nebo se s tím smířil či se mu síly vrátily. Přemýšlel o tom Leto. "Svatyně? Mistr? To musí být opravdu magické místo. Magické..." Vlastně, když se ohlédl zpět, nebylo nic, co by bylo až tak magické a tajůplné, jako to, co mu právě říkal bráška. Nepamatoval si, že by se kdy setkal s takhle prapodivnými názvy a místy. Znělo to ale zajímavě. přinejmenším Letovi přišlo, že bráška je tím vším nadšený. "Tys nechtěl jít k tomu... Mistrovi?" Když tam šla ona, proč ne on? Vrtalo Letovi hlavou. Věděl, že Yaro není na boj, ale že by nebyl zvědavý, jak to u toho zvláštního Mistra vypadá?

Letův bráška byl tak nadšený, že to nadšení přenášel i na Leta, kterého tím přiměl, aby zavrtěl špičkou ocasu a sklonil hlavu. "Potkal jsi víc vysokých vlků?" Zeptal se ho ho a hlavu opět pozvedl v tázavém výrazu. Potom se uchechtl, "všichni jsou obvykle větší než my, ty můj malý ťuňťo," nemohl si tu poznámku odpustit. Ale nebylo to nic ve zlém. Prostě byli nižšího vzrůstu. To mu ale nikdy nepřekáželo.
"Stina, tedy říkáš? A obrovská?" Podle všeho, co zatím Yaro zmínil, vlci, které potkal byli rozhodně přátelštější a bez předsudků. Jinak by Yaro nebyl takhle klidný. Vzpomněl si, jak ho musel naposled utěšovat, když si z něj jiní vlci utahovali, že je holčička leda tak dobrá na... Naježila se mu srst na zádech, když si na to vzpomněl. Raději vykročil za bráškou a udělal tak několik nejistých kroků, které se však s každým dalším stávaly jistější, tak jako tomu bylo před tím, než se mu smýkl kmen stromu pod tlapami.
"Já vím, že jo, ale víš jak," prostě byl pro něj malý bráška. Malý sladký optimista a ten, který Letovi dodával naději. I když to třeba nikdy neřekl, Yaro byl důležitou součástí Letova života. Bez něj by byl někdo úplně jiný.
"Tak mi něco pověz, jsem zvědavý a chci zase slyšet tvůj hlas," nemohl se ho nabažit. Ty čtyři měsíce byly jako temnota v Letově duši. "Chci poznat tvou dospělost."

>>> Kvetoucí louka

Jeho bratr skutečně vypadal dospěleji. Neviděli se sice jen přes zimu, pořád nemohl uvěřit, že to bylo tak dlouho, ovšem v celkovém měřítku to byl jenom okamžik. Jak mohl vyspět, za tak krátkou chvilku? Uvnitř sebe byl ale rád, že se Yarovi podařilo postarat se o sebe, když on nemohl pokračovat ve svém poslání.
Potkal hodně vlků? Zdálo se, že tady byli vlci jiní, než na severu. Jako by Yaro našel přátele. Leto si ho prohlédl od hlavy až po paty. "Jsem rád, že se ti podařilo najít pomoc," moc dobře si pamatoval, jak se Yarovi většinou vlci smáli nebo si z něj utahovali, že je holka a podobně. Ale tady se jeho malý bráška tvářil sebejistě. Rozhodně byl sebejistější, než, jak ho znal.
Leto pohodil hlavou, "Každý vyniká v něčem jiném. A ty? Byl jsi ještě mládě, je logické, že na to, aby se z nás stali silní vlci, je potřeba čas." Jako by on byl snad větší a dospělejší. Byl přeci stejně mladý jako Yaro. Jenom si prostě tu ochranitelskou roli bral příliš k srdci a možná psychicky dospíval rychleji. "A pomohl jsi mi. Nemusel jsem oplakávat tvé mrtvé tělo." I když se sžíral po ty týdny, obavou, že někde Yara najde mrtvého, utonulého.
Další slova jej překvapila. "Ty sis našel smečku?" Překvapený byl nad míru. Netušil, jestli je překvapený víc tím, že je Yaro ve smečce, nebo tím, že se zdál být spokojený. Byl rád, že je Yaro v pořádku, ovšem, že až takhle dobře, to nečekal.
Přikývl, že jej hodlá následovat. "Zdá se, že potřebuji slyšet víc." A také, proč by bratra teď opouštěl, sotva ho našel? "Myslím, že je na čase, abys, pro jednou, vedl ty, Yaro." Zřejmě Letovi osud chtěl říci, že je na čase, aby si dal pauzičku. Čas 'na dovolenou'.

Na nohách se dokázal udržet, což bylo dobré znamení. Nezhroutil se ihned k zemi. Sláva. Patrně tedy neměl ani nic polámané. Nějak se mu podařilo přežít cestování řekou a mořem. Pokud se sem dostal skutečně takto. Jestli ho sem něco přeneslo kouzlem, tak si tuto skutečnost neuvědomoval. Byla by patrně pravděpodobnější, neboť, buďme upřímní, dokázal by takovou dálku přežít, kdyby cestoval právě tím způsobem, který považoval za ten, co se doopravdy stal? Přežil by cestu řekou a mořem v bezvědomí? Neutonul by spíš?
Leto nastražil uši a konečně se pořádně podíval na bratra. Zdálo se mu to, nebo byl Yaro tak nějak, dospělejší? "Jak dlouho..." Jak dlouho to bylo, kdy se rozdělili? Možná jen pár týdnů. Jemu to ale připadalo, jako roky. "Vypadáš, dospěleji," pronesl k Yarovi a byl na něj hrdý. Dokázal přežít i bez něj. Ne, že by si snad myslel, že to není možné, prostě si to jen nikdy nepředstavoval, protože zkrátka nemusel. "Hodně magické místo? Jak dlouho tady jsi?" Položil tu otázku jakoby znovu. Ale poprvé se ptal, jak dlouho to je, co Yaro spadl do řeky a teď, jak dlouho je Yaro tady na těch ostrovech, které zmínil. Doba strávená tady totiž mohla být odlišná od doby, kdy se od sebe odloučili. Leto byl vděčný, že Yaro žije. Celé ty týdny odmítal, byť jen pomyšlení na to, že by mohl být jeho bráška mrtvý.
"Možná ano. Jsem rád, že jsem tě našel." Nebo, že našel Yaro jeho. Ať tak či tak, našli se.
"Omlouváš? Za co?" Pohlédl mu hluboce do očí. "To já tě poslal pryč a nebyl jsem včas na místě, kde jsi spadl do řeky," vyčítal si to. Myslel si, že kdyby dorazil k té bláznivé řece dřív, ještě by bratra mohl zachránit.

Cítil po těch dlouhých týdnech opět bratrovy doteky. Tak jemné a bezpečné. Byly to doteky blízkosti, rodiny, bezpečí a také naděje, že není Leto ztracený. Takové doteky, které nepocítil od chvíle, kdy bratra odehnal pryč, aby ho ochránil před jistou smrtí. Sám by ji neunikl, kdyby mu nakonec nepomohli oni.
Dostalo se mu odpovědi a Leto povytáhl koutky úst do něčeho, co mohlo připomínat úsměv. Chabý projev štěstí, které nyní cítil uvnitř. Nikdy neuměl své city bujaře dávat na obdiv druhým, ale pro blízké, kterým byl po dlouhé měsíce pouze jeho mladší bráška, byl ochotný ukázat cokoliv, co si myslel, že by ocenili. "To mě dělá šťastným, bráško," zareagoval tak na Yarova slova a také, aby podtrhl ten prapodivný výraz ve své tváři, aby jej ubezpečil, že se jedná skutečně o úsměv.
Něžně se o bratra otřel svou hlavou, kterou již dokázal ovládat s jistotou. S tou samou jistotou však nevěděl, jestli zvládne ovládat i zbytek těla. Byl to přeci jenom ošklivý pád. "Taky jsi mi chyběl." Dále následovalo překvapení. "Moře? Ale jak to?" Zamračil se. "Ostrovy..." vážně? Opravdu se nacházel na ostrovech obklopený mořem? Tak to ho ta řeka musela unést fakt daleko. "Pořád jsem tě hledal u tý řeky," přiblížil mu svou situaci. "Pak jsem do ní spadl a asi mě odnesla... na... moře." Nemohl tomu uvěřit. Jak dlouho dokázal přežít v dravé vodě? A byl skutečně živý? Nezdálo se mu to jen?
"Jo, asi jsem," pokusil se postavit. Nejdříve se musel protáhnout, zaktivovat ztuhlé svaly. Rozechvěl se, jako ratlík, když se probudí, což vlastně tak nějak fungovalo u každého. Nakonec vyvinul potřebnou sílu, aby přiměl své tělo dostat se na tlapy.