Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Úkryt (přes Alatey) →

Kráčel, dalo by se říci, v poklidu vedle bratra, tak jako tomu bylo vždycky. Bylo to příjemné, jen tak jít, zdánlivě bez cíle, ačkoliv cíl měli. Poohlédnout se po okolí. Naslouchal Yarovi a dával pozor, aby jemu tlapa neuklouzla, za to bráška si tedy zas takový pozor nedával, ale naštěstí měl docela solidní balanc. "Pozor, vždyť jsem říkal, že to klouže." Jemně se uchechtl a do bratra drcl hlavou. "Té vody je ale už moc. Hlína se změnila v bláto, půda je už, podle mě, nasáklá dost a nezvládá další přívaly vody pohlcovat."
Mířili k Temnému lesu. Teď za temné noci byl snad ještě temnější. "Zvěř se určitě schová a jestli narazíme na nějakou podezřele neschovanou, pak to bude znamenat, že něco není v pořádku tam, odkud přijde." Zvěř často zalezla, ale když prchala, měli by prchat také. "Tady v horách je dost jeskyní, myslím, že jsme na docela chráněném místě. Alespoň se to tak jeví." Uvažoval Leto nad slovy bratra. "Ale něco ulovit můžeme. Čerstvé maso se vždycky hodí." I když teď měli v úkrytu srnu i soba.
"Na druhém ostrově jsem nebyl." Pohlédl na brášku. "Svatyně? Zní to, jako kouzlo. Takže ty jsi tam někdy byl?" Zajímal se Leto. To už mířili dolů z pohoří a rovnou do oceánu temných stromů.

→ Temný les

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)

Vůbec to neznělo, jako špatný nápad a tak s tím Leto souhlasil. "Prší, to je pravda, ale kdybychom byli jen zalezlí, nic bychom se nedozvěděli." Protáhl se, ještě jednou prohlédl velký prostor úkrytu, než se jal následovat svého bratra. Protáhnout se nebylo na škodu a pršet, ještě pár hodin nepřestane.
Pohlédl nahoru nad jejich hlavami se kupila temná mračna zakrývající hvězdy, takže noc byla vlastně dost temná. "Hm, nezdá se, že by déšť hodlal do rána ustat." Jestli mu kdy vadilo ostré slunce, tak nyní měl asi štěstí, neboť je čekaly dlouhé hodiny bez zářného světla. "Dávej pozor kam šlapeš. Podloží se zdá být docela nestabilní, kvůli tomu mokru. Myslím, že voda a kroupy ho podmáčely." To by tak ještě scházelo, aby se svezli po zadnici až pod hory.

→ Hraniční pohoří (přes Alatey)

Bratr k němu přišel a tak Leto naslouchal všem těm slovům, které k němu jeho bráška vysílal, že se skoro až divil, kolik těch slov jeho bratr vyřkl. To bylo asi poprvé, co řekl toho tolik. Takže získal určité informace o údajných vrazích. Ať už to byli nebo nebyli vrazi Cinder, chtěl si tyto informace zapamatovat, pro případ, že by se některý z těch vlků objevil na hranicích. Přikyvoval.
"Dobrá, budu se snažit si to zapamatovat a dávat si na ty vlky pozor." Konec konců, to nyní byla jeho práce, že? "Hm, možná..." Nebyl si tak jistý, že to bylo dobré, že byli zde na území. Právě mu přišlo horší, že si toho nikdo nevšiml, včetně jej. I když... No, byl dost blízko, než se začal sraz smečky. Možná proto ho to štvalo víc. "Vadí mi, že se to stalo tak blízko a nikdo tomu nedokázal zabránit." Postěžoval si, alespoň tak trochu uvolnil ten tlak a podivný pocit, že třeba kdyby šel dál, možná by na vetřelce narazil a ona nebyla sama.

Alatey →

Yaro, Stina

Kráčel již přímo k úkrytu, když se mu do nosu dostal pach Mercera. Bylo to proto, že hnědý vlk byl už blízko. Leto vlka následoval, trochu s odstupem, protože ten přišel trošku z jiného směru a dostal se tak před Leta. Nevadilo mu to. Byl rád, že je hnědý vlk zde. Ale kde byla Třezalka a Jaina? Na krátko se ještě zastavil před vstupem a snažil se znovu z větru vyčíst, kde se vlčice nacházely. Snad byly již také na cestě domů. Doufal.
I on se oklepal. Při vstupu spatřil Stinu a Yara. Zavrtěl ocasem na bratra, "bráško, jsem v pořádku," tušil, že o něj měl jeho bratr strach, neboť to zcela jasně říkala bratrova tvář a pohled plný očekávání. A Stině věnoval pokývnutí hlavou. Vešel do sucha a konečně mu přestaly kroupy mlátit do zad. Mercer již hlásil jejich neúspěch. On k tomu neměl moc co dodat. Zkrátka ty stopy byly rozbité

Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří →

Vydal se přes pohoří domů a jak mohl zjistit, stopy zmizely už i na místě, kde ještě před pár hodinami byly. Hodinami, minutami, těžko se to posuzovalo, když se jeden soustředil na stopování, čas jako by plynul rychleji. Ale kdo ví. Podmínky počastí také tok času ovlivňovaly, samozřejmě jen v rámci vnímání jednoho.
Jejich skupinka, alespoň on, už úspěšná tak moc nebyla. Ale co ostatní skupiny? Když konečně dorazil na území smečky, podle stop poznal, že někteří se už vrátili do úkrytu. Třeba Eiran a Podběl. Konečně už znal jméno šedého vlka. Slyšel ho v úkrytu a konečně tak rozšifroval květinu, kterou mu Kvítek ukazoval, že tak se jmenuje.
Zastavil se, rozhlédl, pomocí vzduchu si nechal přivát pachy členů své pátrací skupiny, dostalo se mu odpovědi, že se nacházejí stále v nížině. Ovšem čtení ze vzduchu bylo těžší, když pršelo a nemuselo být tak přesné. Možná, že už byli jeho společníci také na cestě zpátky. Po té zamířil k úkrytu.

→ Úkryt

Podmínky nebyly dobré, ale jestli měli něco zkusit, museli to udělat hned. Za pár minut už by nemuseli najít ani ty otisky. "Já si vezmu ty otisky podél pohoří když nic nenajdu, vrátím se do úkrytu." Oznámil Leto. Kroupy už mu namasírovaly celou páteř i lebku a tak si pomocí magie zkusil vytvořit na zádech ledovou krustičku. Sice pak do ní kroupy narážely, ale už ho tolik nebolely.
Pustil se po stopě a své společníky prozatím zanechal za sebou. Stopy se začínaly rozmáčet a místy byly už rozbité od krup. Stávalo se z nich bláto. Nic méně stopa se stáčela k pohoří. Nakonec Leta navedla na jednu z horských pěšin, kde se ztratila v kamenité půdě. Prostě už nemohl číst otisky, které ve zpevněné půdě ani nevznikly a pach zanechaný na podloží stezky byl dávno smyt. Nezbývalo, než se vrátit, jak řekl. A tak po pěšině zamířil domů.

→ Alatey přes Hraniční pohoří

Září
Obyčejné:
• Setkej se s jedním z NPC - Mušle v úkrytu (A-podzimní)

(Září)
Jméno vlka: Leto
Počet postů: 15
Postavení: Sigma
Povýšení: ze Sigmy na Omegu (E:"nezapomeňte si o něj napsat") Povýšení z Omegy na Sigmu
Funkce: Hraničář
Aktivita pro smečku: Značil hranice (ještě jako Omega so...).
Krátké shrnutí (i rychlohry): Setkal se s Yarem, šli spolu zkontrolovat část hranic, pak zamířili na smečkový sraz, kde byli povýšení z Omegy na Sigmy. Naučil se dvě léčivé rostliny a pak byl sraz přerušen příchodem na smrt raněné Cinder. Leto vyrazil se skupinou vlků pronásledovat zabijáky.
Smečková minihra: ANO

Hraniční pohoří →

Třezalka, Mercer, Jaina

Kroupy bušily do zad béžového vlka. Počasí zřejmě jen neplakalo, ale bylo v tom i něco víc. Pak-li že nešlo pouze o klasické podzimní počasí. Jak kráčel dolů, cítil, že občas šlápl na tvrdou ledovou kuličku. Jistě, bylo jich na zemi tolik, že tomu snad ani nebylo divu a vyhnout se jim všem bylo nemožné. Důležitější však bylo tohle ustát a nenechat se strhnout, jako na hrášku.
Leto použil magii vzduchu na vítr, aby mu do nosu přivál pachy z okolí, ale i když měl tuto schopnost, vládnout a naslouchat větru, žádný pach krve zde necítil. Nejspíš zde už žádný nebyl. Ani pach, který by se dal jasně rozpoznat. Všechny pachy ze vzduchu byly nemilosrdně ubity deštěm a kroupami. Jediné, co zde zůstalo, otisky. Stopy. Leto pohlédl na své společníky: "Já bych asi navrhnul se rozptýlit do okolí, Sledoval je a zajímalo jej, co si o tom myslí. "Ale tak, aby jsme na sebe stále viděli." Bylo to smělé? Možná, ale přišlo mu to jako rozumné. Pokud by kráčeli pořád ve skupině v chumlu, nemohli by prohlédnout větší prostor.
V tom Mercer na něco narazil. Leto zamířil k němu, aby si stopy prohlédl. Byly to určitě stopy vlčí, ale čí, to netušil. "Vypadá to tak," zhodnotil to stejně i Leto.
"Vzhledem k tomu počasí, to prostě musíme risknout. Buď budeme mít štěstí a nebo ne. Ale pachy jsou definitivně pryč. Teď nás mohou k cíli přiblížit jen tyhle otisky. Nebo támhle ty." Další totiž vedly podél hor.

Třezalka, Mercer, Jaina

Ostatní dvě skupinky už odešli. Letovi v uších zněly slova Einara a tak se otočil, jestli nespatří vlčici, se kterou se již seznámil, než odešla s Einarem a dalšími z území. Zatím její kožich neviděl, dokud mu nezmizel zrzavý kožich z dohledu.
Jaina ale dorazila krátce po tom taky, kývl jí na pozdrav a tak byla jejich skupinka kompletní. Leto mlčel a vyčkával, než se vedení ujala Třezalka. To potom své ledově bílé oči upřel na ni. Zapamatoval si tedy, že hnědý vlk se jmenuje Mercer. Takže vyrazili. Třezalka, Mercer, Jaina a on. Déšť jim všechno komplikoval a navíc se k němu přidalo i krupobití. Nebyla to příjemná cesta a schovat se nemohli. Na druhou stranu, Leto byl rád, že mu do očí nesvítilo ostré slunce. Soustředil se na to, aby mu neuklouzla tlapa po mokru nebo po narušené půdě. Snažil se nepřehlédnout jakýkoliv náznak stop, které by je mohly přivést k útočníkům.

→ Nížina hojnosti

Úkryt přes Alatey →

Držel krok s Keijim a Třezalkou. Jejich alfa se vznesl k obloze, aby to vzal zkratkou, no Leto se držel při zemi, stejně jako ostatní vlci. Mlčel, pro tentokrát? Ne, on mlčíval vlastně dost často. Jistě, dokázal i hovořit a i dlouze, ale nyní nebyl důvod, proč mluvit. Bylo nutné se soustředit a popravdě, ačkoliv déšť se celkem úspěšně snažil smýt všechny stopy, vzduch mu čpivý pach krve neustále foukal pod nos. Snažil se pomocí vzduchu k sobě přitáhnout všechny zbytky pachů z okolí, aby mohl z nich něco vyčíst. Cokoli!
Cítil pach Cinder a další slabé pachy mu neznámé. Cítil stopové zůstatky pachu další krve, ale dost rychle se vytrácely. Na kožich mu přitom pršelo, jako by celé ostrovy truchlily soucitně s vlky. I když to byla asi hloupost, ostrovům bylo jedno, zemřel-li někdo.

(Einar), Keiji, Třezalka, Vittani

Keiji, Třezalka
Třezalka se přiblížila ke Keijimu a Letovi a už už by vyrazila na hranice, kde se tohle neštěstí s matkou Vittani stalo. Vylekalo jí to a Leto se nedivil, neboť i jeho by to vylekalo, zřejmě, kdyby svou funkci nezískal před pár minutami. Takhle byl, dá se říci a de facto z obliga. Pohledem střelil k hraničáři, který zachoval klid. Bylo rozumné počkat na adekvátní reakci Alfy. A kdyby vyběhli nějak nekoordinovaně, nemuselo by to přinést úspěch. Ale chápal, proč tady nechtěla Třezalka jenom tak stát.
"Nemám žádný výcvik, ani zkušenosti z boje. S Yarem jsme se ztratili jako, asi, půlroční vlčata." Ovšem to neznamenalo, že by se nikdy nerval. Chránil bratra, to ano. Ale nikdy to nezašlo tak daleko, že by kdokoliv měl smrtelná zranění.
Z Keijiho pohled přenesl k Cinder a vlků kolem ní přibývalo. Každý, kdo tam byl se snažil nějak pomoci. Einar vyslal příkaz, že kdo chce, může s ním a Keiji jej vyzval též. A tak společně s Keijim a Třezalkou se dal do pohybu ven.
Vittani a její rodina
Když procházel kolem hloučku, vyhledal Vittani pohledem a pokud se na něj podívala, kývl ji, aby ji povzbudil a projevil soucit se situací, která zde nastala a která byla pro tuto rodinu zásadní. Pokud se ně něj podíval kdokoliv z rodiny, věnoval jim kývnutí hlavou, že stojí při nich.

→ Hraniční pohoří přes Alatey

Einar, Keiji, Třezalka, Yaro

Událo se najednou tolik věcí a nebo jen mu to tak připadalo, neboť události následující od chvíle, kdy věnoval pozornost kytce, nabraly obrátky do neuvěřitelných chvil. Leto zkrátka zkoumal rostliny, do uší se mu dostávaly zvuky hlasů, jak vlci, předvolaní před vůdce mluvili a pak najednou nastalo ticho, pak křik a najednou toho bylo tolik. Pach krve byl tak silný, že přebil i pach z ulovené zvěře. Leto ani nemusel použít magii, aby poznal, že se jedná o příslušnici Vittaniny rodiny.
Nechtěl se motat léčitelům pod tlapy a nebo překážet vlkům, kteří se hnali ke zraněné vlčici. Udělal prostor, pak-li, že byl někde, kde by mohl překážet. Raději se snažil vyčíst ze situace a dění kolem, co by bylo nejlepší udělat. Tedy, co se očekávalo od něj. Vyhledal pohledem Keijiho a Třezalku a přesunul se k nim. Byli-li u sebe. Nevěděl, co jako hraničář bude muset udělat, ale doufal, že se to od nich dozví. Stále byl ve střehu a připravený na jakýkoliv rozkaz, který by mu byl zadán. Očima přelétl též vlčata, zda některé není tam, kde by být nemělo. I bratra poštěstil pohledem. Potom se ale zase vrátil pohledem na své společníky a svého alfu.

(Trychtýřek)
Ale když už byl Leto v tom okukování kytek, inu proč ne, že? Vlastně to byla skvělá příležitost, zjistit alespoň, jak se ty kytky - které sice znal od vidění, ale nevěděl - jmenují. Mimo jiné se zaměřil i na tu druhou, údajně speciální pro tyto ostrovy - Trychtýřek. Vypadala jako vlčí mák. No, ne tak úplně, měla jiný stonek, jiné listy a jiný květ trochu, ale z dálky by tak mohla klidně být považována za vlčí mák. Našpicoval uši i na ty obyčejné, zajímalo ho, zda tam je i kytka, podle které se jmenuje Kvítek, aby konečně rozšifroval jeho jméno tím, že by ho Šalvěj řekla. Řekla ho? Mohla ho říci? Třeba ta květina rostla jenom na jaře. Ale možná měla usušenou rostlinku, tak jako ji měl Kvítek? Jo? Měla ji? ???

(Plazivec)
Už byl klidnější, když nebyl již omegou, ale sigmou a tak s mnohem větším klidem naslouchal dění kolem. Kdykoliv se na něj upřel něčí pohled, byl-li to někdo nový, kývl mu na pozdrav. Byl-li to někdo kdo mu věnoval pozornost, lehce se pousmál. Věnoval se tomu, aby o smečce zjistil co nejvíc. Zaznamenal, že by měl být účastníkem výpravy po hranicích a tak se snažil navázat oční kontakt se jmenovanými vlky, aby měl trochu lepší přehled, kdo byl kdo, alespoň když se o nich mluvilo.
Pak jej aujal výklad rostlin šedé léčitelky, která se ještě před pár okamžiky starala o Arryna.
"Plazivec," zopakoval si a snažil se tu rostlinu si prohlédnout. Ta se zdála jako jedna z užitečných pomůcek, které byly i dostupné. Ani netušil, že takový plevel by mu mohl někdy být prospěšný. Tedy tenhle konkrétní. "Rozžvýkat a vyplivnout na rány.