Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Alatey →

Zamířil k hranicím a dál do horského pásu. Jak zkoumal pach podobný tomu Vittani, ucítil jiný pach. Pach svého bratra.
Zachytil stopu a po ní se vydal hledat Yara svého bratra. Brzy na bratra opravdu narazil. Pohlédl na něj a už z dálky se mu zdálo, že jeho bráška vypadal trochu zamyšleně. Něco ho snad trápilo? Přišel až k němu a jemně do něj drcl. "Ahoj, bráško. Něco nového? Vypadáš trochu ustaraně. Stalo se něco, když jsem tu nebyl?" opatrně vyzvídal. Tušil, že se mohlo něco stát. Ale už nevěděl, co. Byla na něj Stina zlá? Neznal ji, nemohl ani předpokládat jaká je. Jediné, co o té vlčici věděl, bylo to, co mu sdělil bratr.

Hlídka 2/2

Vyrazil k hranicím smečky. Naslouchal zvukům, ale občas Leto zaslechl nějaké to štěbetání, nebo vzdálený hlas, ze kterého však nevyčetl, co říká. Nechtěl rušit členy smečky, kteří od něj odešli, vzdálili se a tudíž to pochopil tak, že nemají o něj zájem. Alespoň ne teď v tuto chvíli. Jediné co poznal, že se jednalo o členy smečky a to zjistil podle pachů. Stačilo, aby si pomocí magie přivolal vítr, který mu pachy v nejbližším okolí donesl přímo do nosu. Žádný cizinec se v okolí smečky nepohyboval, až... až na jednoho, který ale měl podobný pach jako Vittani nebo její otec. Leto zastříhal ušima. Ten pach byl však od hranic trochu vzdálen a cítil i pach Vittani. Snažil se ze vzduchu vyčíst více informací. Možná, že Vittani mířila prač a pach jí podobný zůstával na místě. Nesílil ani neslábl, to podle toho poznal, že se nepohybuje. Přes to se to vypravil trochu ověřit.

→ Hraniční pohoří

Hlídka 1/2

Všem, kteří na něj zareagovali, což byla jedna malá vlčice, Solveig a pak jedna velká Jaina, kývl a zavrtěl ocasem. Moc rád, by se s někým dal do řeči. Utužil vazby a prostě se začlenil do smečky, ale včichni se rozprchli, prakticky ve chvíli, kdy se přiblížil. Aby byl upřímný, trochu ho to znejistilo. Pořád nevěděl, jak by se jako člen smečky měl chovat. Dělal co mu řekli, pravda, ale nyní, když měl splněno, zůstal tu skoro sám. Bílá vlčice se s ním nedala do řeči, ba abi ho nepřizvala.
Leto si povzdychl a potom se vydal k hranicím, aby se trochu prošel a porozhlédl se, jestli je všechno v pořádku. Jistě, neměl žádné povinnosti, kromě poslouchání všech nad ním, což byli všichni, ale nikdo po něm nic nechtěl už a tak měl splněno. Vrhl se proto do hlídky u hranic, stejně neměl nic co jiného na práci.

Stina, Einar, vlčata a Taiclara, Astrid, Vločka, Máta, Vidar, Jaina

Byl rád, že se jim to povedlo. Leto se podíval na Podběla jestli sbírá ty potkany. Přišlo mu, že se už dost zdrželi a tak posbíral svých pět a vykročil dolů po pěšině. Chvíli se zamyslel a netrvalo dlouho a už cítil a slyšel, že nedaleko úkrytu je docela šrumec. Jak se blížil, ani si neuvědomil, tím, že byl tak soustředěný na vlky před sebou, že ztratil Kvítka. Inu, když už viděl skupinu vlků, bylo jich tam, no hodně.
Pomalými kroky šel blíž. V tlamě držel ulovené potkany pro vlčata. Čím blíž byl, tím dával hlavu níž až ji měl pod úrovní hřbetu. Pořád nevěděl, jak by se ve smečce měl chovat. Pořád neměl s kým o tom promluvit. Možná, že jeho bratr měl více štěstí než Leto.
Zastavil se poblíž, kde pomalu položil pět ulobených potkanů před své tlapy na zem. Zrak pozvedl ke Stině a pronesl: "Zdravím, přinesl jsem jídlo pro vlčata." Nevěděl, jestli jídlo Stina přijme nebo odmítne. Očima přejel přítomné vlky, Byly tu dvě vlčice, které si byly podobné (Astrid a Taiclara) a potom jedna bílá vlčice (Vločka) a jedna šedá se zvláštním hezkým přelivem ze světlé do tmavé (Máta). Nakonec rodina a vlci podobní tak moc sobě, že nejspíš byli příbuzní s Alfou, který tam byl také a na kterém na krátko spočinuly Letovy téměř bílé oči. Pohled od vlka s křídly uvolnil a znovu si projel všechny přítomné, ke kterým vyslal své jméno. Sám stěží totiž poznal jen málo z nich jménem a někteří byli noví úplně. "Mé jméno je Leto a jsem Omegou Alateyské smečky," Nebylo mu příjemné být takhle terčem, ovšem dělal to, co bylo po něm žádáno. Nakonec ještě upřel pohled znovu na Einara, aby na něj promluvil: "Doufám, že neruším, jen jsem chtěl oznámit, že jsem v úkrytu uklidil, jak jste žádal a také jsem přinesl dřevo." To bylo nejspíš vše, co měl k rezavému vlku.

1% Letovi, prosím do vytrvalosti, děkuji moc ♥

Všichni vlčci z výpravy ještě nějakou tu chvíli hleděli za posledními z vloček, proměněnými z majestátného zvířete, dopadajícími na zem, než ticho prolomil Heřmánek slovy: "Možná nám chtěl říci, že máme jít ještě o kus dál tím směrem." Možná tomu tak skutečně bylo.
"No, možná, tahle nora stejně vypadá prázdně, jako by v ní nikdo nežil." Pronesla na to Marunka. Kdyby mohla, nejspíš by pokrčila rameny.
Mráček však namítl: "Anebo nám tím chtěl říci, že hledáme vločku v celé krajině sněhu." Co tyto malé nezbedy přimělo být pro jednou trochu přemýšlivými? Možná už toho měli dost a nebo naopak málo. Tak či tak se všichni dali do pohybu směrem, kde se jim sob rozpadl na sníh. Sob sice zmizel, ale tu si všiml Norbert třpytících se stop ve sněhu. Byly jako otisky ojíněné ranní rosou. "Tudy!" zvolal, aby ostatní pobídl k větší rychlosti, jako by se bál, že ty stopy každou vteřinou zmizí.
"Rychleji!" připojil se k pobízení Šmudla, "ztrácejí se!" Opravdu, stopy skutečně bledly. Vlčí skupina dobrodruhů tedy zrychlila své tempo. Chůze sněhem však byla namáhavá. Stopy skoro zmizely, avšak před omladinou zářila ve sněhu díra. Normálně, by byla temná, jako každá jiná jeskyně, ale tahle zvláštně blikavě svítila.

Protože se do smečky narodila vlčata, Leto tušil, že bude třeba zásobit smečku čerstvou potravou. Jako Omega sice povolání ve smečce neměl, ale jako vlk, který se staral dlouhou dobu o bratra už od vlčecích let, věděl, co takové vlče potřebuje. Tyto myšlenky jej vrátily do dob, kdy byli s bratrem malí. Patrně byli větší, než ta vlčata, která se narodila zde, ale pořád byli dost malí a najít jídlo bylo vlastně celodenní záležitostí.
Zastříhal ušima. Podběl si vyhlídl místo, kde usoudil, že nějakou kořist najde. Leto se na šedého vlka lehce usmál. Byla to grimasa, kterou příliš neužíval a až teprve tady ji měl možnost párkrát vyzkoušet, pomineme-li, že úsměvy patřili pouze jeho nejbližším.
Podběl se jal lovu a snažil se vyšťourat kořist ze skrýše. Přesvědčit ji, že není dobrý nápad zůstávat zalezlý. Nejspíš se mu to podařilo, neboť začal chňapat po tmavých tělech, prchajících z úkrytu. Někteří si to nasměrovali i k Letovi a ten, po nich začal čelistmi chňapat též. Cvak sem, cvak tam.
Po chvilce už nebylo po čem chňapat a kolem Leta bylo přinejmenším pět mrtvých potkaních těl. Pohlédl na Podběla a pokývl mu hlavou. "Dobrá práce, Kvítku. Tohle by se těm mrňatům mohlo líbit. Co myslíš?" Pak posbíral mrtvá těla, které ležela tam, kde Letovi odlétla z tlamy, když je pouštěl, aby mohl chytat další.

Tak ho napadlo, že možná Podběl nemůže mluvit, ale třeba zná někoho, kdo by názvy rostlin znal. Proto se také vlka zeptal: "Ty víš, Kvítku, za kým bych mohl jít, aby mě naučil, jak se ty rostliny jmenují? Třeba ta, po které se jmenuješ ty. Jak jsem řekl. Tu květinu znám, ale nevím, jak se jmenuje, protože mi to nikdo neřekl," Snad šedý vlk chápal, jak to Leto myslí. On nebyl hloupým vlkem, jen neměl žádného mentora, který by ho seznámil s názvoslovím obyčejných věcí kolem. Slovní zásobu si rozšiřoval až později a vlastně tak nějak pořád, když měl příležitost.
Po zmínce vlčat i šedý Kvítek začal větřit a podle řeči jeho těla, Leto poznal, že vlčata také cítí. Musela se už tedy dávno narodit. Leto totiž necítil krev, nýbrž pach, který vydávala mláďata sající mléko a který se jim linul z malých tlamiček tak výrazně, jako dospělým vlkům už ne.
"Dobrá, budeme lovit. Ono se teď jídlo hodí, když přibyla vlčata." shrnul to Leto a lov byla činnost, kterou zvládal dobře.

Ledové pláně →

Leto by velmi rád znal skutečné jméno Kvítka, ale i když byl dobrým pozorovatelem a samotný květ dokázal poznat i najít, kde roste, neznal jeho název, neboť nebyl nikdo, kdo by mu jména mnoha rostlin, které míjel na svých cestách s bratrem, sdělil. Možná proto taky nebyl na dráze léčitele, ale lovce. I když ve smečce, momentálně neměl žádnou funkci a lovců se tam vyrojilo příliš. Sám tedy nevěděl, co bude dělat, až se stane víc než Omegou. Všiml si však, že šedý Alateyčan se začal usmívat a vůbec z něj vyzařovala velmi dobrá nálada. Leto zastříhal ušima a cítil se hned o něco lépe. "Jsem rád, že ti to nevadí. Já sice znám mnoho rostlin, jenomže pouze od vidění. Nepotkal jsem nikoho, kdo by mi prozradil jejich jména." Snažil se vysvětlit, proč nezná takhle běžnou květinu. Natož aby vůbec tušil, že se z ní dá udělat skvělý čaj.
Dorazili na území a ucítil, že se zde pohybuje několik vlků, ačkoliv je neviděl. Identifikoval z větru pach brášky, takže věděl, že na území je. Byly tu i nové pachy. Možná vlčata? "Cítíš také vlčata?" Nebyl si jistý, zda je Kvítek schopný cítit tak dobře jako Leto. Jemu jeho magie přišla tak samozřejmá, že si někdy neuvědomil, že ostatní, nedokáží ze vzduchu vyčíst tolik. Po území se pohybovali vlci sem a tam. to nebylo nijak divné.
Pak si všiml, že Podběl začal stopovat. "Chceš lovit?" zeptal se ho Leto.

Ovšem, někam se pohnuli a to bylo dobré. I když Leto nyní věděl, že se šedým vlkem se nedomluví klasickým způsobem, věřil, že nějak to přece jít musí. Ale jak? Byl on ten upovídaný? Ani ne. Takže to bude ještě zajímavá zábava. Pomyslil si.
Jakmile se představil, šedý si vzal do tlamy jakýsi žlutý kvítek připomínající pampelišku, ale podstatně menší. Leto zamžoural. "Tak se jmenuješ? Jako ta květina?" Patrně předpokládal, že ano, ale zase tak znalý botanicky nebyl. "Nevím, co to je, takže, když se neurazíš budu ti říkat kvítku, jo?" No a třeba se to časem prolomí a od někoho se dozví, jak se jmenuje onen kvítek.
"Chceš se vrátit na území?" Předpokládal. Pokýval hlavou inu proč ne.
Vykročil tedy směr pohoří. Snad tam nebude takové horko jako bylo v Tajze. Ale večer sliboval krásný výhled a zdálo se, že i vánek je bude doprovázet až na vrcholky hor.

→ Alatey

Chtěl se přece socializovat a učit se, co jsou to mezivlčí vztahy, že? Tak tedy pojďme na to. Ovšem stále ještě netušil, že má před sebou vlka, který nepromluví. A tak, po krátkém zkoumání, které se prodlužovalo, Leta nutilo k zamyšlení a analizování situace. Proč jenom kouká? Inu, pokud by s ním nechtěl mluvit, což by Leto chápal, když byl jen omegou, že, tak by za ním nepřišel. Ale on přišel! A jestli něco chtěl, nebo s ním chtěl hovořit, měl by mluvit, no ne? Jenže on nemluvil. Takhle nějak uvažoval. Leda, že by... No, ano? Mohl by tenhle vlk být němý? Tedy, nikdy s takovým vlkem nesetal. Ale nic není tak úplně nemožné.
A jak se nakonec ukázalo, šedý vlk si tlapkou ukázal na tlamu a zavrtěl hlavou v záporném gestu "ne" Letovi tedy docvaklo, že se setkal s někým, kdo nemůže mluvit. Nemůže, neumí, vlastně bylo jedno, jestli nemůže nebo neumí, ve výsledku to bylo tak, že se nedomluví normálním způsobem. Leto pozvedl hlavu z podřízeného postoje a zvědavě zastříhal ušima.
"Ty nemluvíš? Dobře." Jako by on sám byl ukecaný. S Electrou to šlo tak nějak samo. Ale teď?
Inu, někde se začít musí: "Já se jmenuji Leto, ale to možná už víš." Nadechl se a znovu natočil uši k šedému. "Víš, já jsem se svým bratrem, Yarem, vyrůstal bez smečky, takže proto se v tom, jak to ve smečkách chodí, příliš nevyznáme." Začal. Ono taky, co jiného by řekl. pokud chtěl, aby ho a jeho bratra vlci z Alatey pochopili.

Jak mohl pocítit na vlastní kůži, vydat se do ledových pustin byl dobrý nápad. Tak se dalo totiž skvěle bojovat proti tomu horku, které se náhle vyrojilo. Inu, léto se, zkrátka, nedalo zapřít. A ať už Leto sám chtěl a jeho jméno se sebevíc podobalo slovu "léto" nic nemohlo být vzdálenější než letní období. Slunce, které mu svítilo do téměř bílých očí, řezalo jako čert a horko na jeho hustou srst také nebylo to pravé. Vlastně byl rád, že si Yaro našel domov právě ve smečce, která nebyla, třeba v poušti.
Zavětřil, nebo, přesněji ho do nosu udeřil pach vlka z Alatey. A netrvalo dlouho, kdy ho také uviděl. Zastavil se, když byl šedý vlk blízko a kývl na něj. Leto zastříhal ušima a mírně sklopil hlavu, stejně jako ocas. Jako Omega se dokázal držet zpátky. Také mu kývl na pozdrav, ale na rozdíl od šedého, promluvil: "Zdravím," byť to bylo jediné slovo. Netušil, že má před sebou němého. Nebo... Vybavilo se mu několik vzpomínek ze schůze, ale jistý si být nemohl. Vlastně pokud ho něco takového mohlo napadnou, mělo by to jen titěrnou formu krátké myšlenky zapadající do toku proudu myšlenek, které se řadily do "co když?" Ne, dejme tomu, že netušil tak úplně, koho před sebou má, kromě toho, že ho na srazu viděl a trochu vnímal, něco o povýšení na Kappu či tak.

Tajga →

Cítil se tak těžký a hlavu měl plnou myšlenek a pocitů, které právě prožil a snažil se je zpracovat. Vlastně ani nevěděl, zda je jeho mysl čistší, než když odešel z území pro dřevo, nebo je naopak ještě těžší. V tuto chvíli nemohl z hlavy dostat krémovou vlčici a pořád cítil její vůni ve vzduchu. Útočily na něj pocity, které prožíval a úzkost z odloučení, jak se mezi sebou hašteřily rozum a srdce.
Hluboce si povzdychl a stromy začaly ustupovat otevřenému prostoru. Ocitl se brzy na Ledových pláních. Zamrkal, protože se do něj opřel vítr, který byl i teď v jinak teplém vzduchu studený až ledový. Vlastně bylo docela dobře, že se přesunul z horkého slunce do oblasti, kde byl sníh na zemi i teď. Tím se dostal z dusna a horka, které také si dost možná také přisadily účinkem při pocitech nekomfortu u Leta. Tady se alespoň mohl ochladit.

Ujistili se, že se najdou navzájem. Leto přikývl. Ona si myslela, že šťastné konce nejsou a on nevěděl. Ale pokud byly špatné konce, musely být i ty šťastné, jen to asi nebylo vždycky. Inu, tak či tak, jejich čas strávený společnou přítomností se chýlil ke konci a cítili to oba. Leto nechtěl, aby odešla. Ale nemohl ji bránit a upírat svobodnou vůli. Nebyl ten, který potřeboval někoho neustále ovládat a už vůbec si nemohl dovolit myslet si, že ona patří jemu i když k ní cítil velkou náklonnost a mohl si myslet, že nejde jenom o pobláznění.
"Krásné momenty jsou konec konců, to, co si pamatujeme. Jen útržky krásných nebo naopak ošklivých momentů. Silné emoce nám zanechávají obrazy vzpomínek." Doplnil její slova a ještě se o ní otřel dříve, než-li mu uteče.
"Smrt je ve výsledku stejná, je to konec, avšak pro každého může být jiná." Někdo ji vítal, někdo byl klidný a někdo se bál. Pak tu byli takoví, kteří ani nepostřehli, že umřeli. Možná to byli duchové.
Tulili se k sobě, vychutnávali si každou vteřinu strávenou společným bytím. Laskal ji v srsti. Ucítil polibek, který byl tak hřejivý a příjemný, že se mu roztančily všechny buňky v těle. "A ty budeš chybět mě."
Sledoval, jak se zvedá, dívali se na sebe mlčky, protože ani jeden nevěděl co říci. Ačkoliv Leto toužil říci, zůstaň! Nemohl, jako by se mu hrdlo slepilo a jazyk mu v tlamě odumřel. Kývla a on jí opětoval kývnutí, neboť to bylo jediné, co dokázal. Pak sledoval jak pomalu odchází. Postavil se na všechny čtyři a div, že nevyběhl za ní. Ale neotočila se a on tušil proč. Protože potom by neodešla.
Když mu zmizela v trávě, ještě nějakou chvíli stál, jako zkoprnělý, než se přiměl k pohybu. Otočil se k severu a přinutil své tlapy, aby ho nesly kupředu.

→ Ledové pláně

Příslib, který byl volný, svobodný, ale okouzlující, byl něco krásného a cenného. I kdyby šlo jen a pouze o čistý příslib a ne přímo přísahu a skutečný slib, bylo to něco, čeho si Leto vážil. Kdo ví, možná nebude moudrým krokem se na onen příslib upínat, ale říkejte to mladým srdcím, která tak lehkovážně vzplanou? Tak či tak, Leto se necítil jako poblázněný. Naopak, cítil se sice nově, ale uvolněně.
Ona možná neměla nejlepší zkušenosti ve svých vztazích, on neměl ani ty zkušenosti. Proto také byl tam kde byl. Ale svět je velký a příležitostí bude ještě dost, tak proč nezačít zde. V téhle okouzlující přítomnosti? Čas, který minul, byl stejně již nezměnitelný. Proto bylo lepší soustředit se na teď a tady. Naopak budoucnost se dala ještě přetvořit, ale bylo to těžké.
Usmál se, ano, moc rád by je slyšel znovu. Tak moc, ale co když potom ztratí to kouzlo? Proto se k ní jen natáhl a věnoval ji jemnou, hřejivou pusu na čumáček. "Řekneš mi je, až se vrátíš." Otřel se o ní hlavou. Ukáže mu-li je, budou ještě cennější, než jenom slova. "Nebo až si tě najdu." Slíbil jí, že ji bude hledat?
A věřil na ně? "Já nevím. To je velmi složitá otázka. Ale jistě se vše děje tak jak má i když se nám někdy zdá, že události nemají zrovna hlavu ani patu." Odpověděl jí tedy. Třeba bratra ztratil a našel. Ale zbytek rodiny ne. Bylo to tak správně? Uvidí je ještě někdy? Teď sám neví, zda je to tak moc, co by si přál, nebo ne. Zkrátka se smířil s tím, že jsou s bratrem sami. A nyní, v tuto chvíli by nemusel být pouze s bráškou. Však bráška někoho také potkal, ne? Jeho bráška už nebyl sám. A Leto také ne, jen si to možná ještě tak úplně neuvědomoval.
I on se musel pousmát téhle jejich hrané přísaze. Sám nikdy jiného vlka nezabil, ale pro bratra nebo tuhle slečnu, kdyby jim šlo o život, by ten svůj položil rád. "Tak pravíme," zakončil přísahu, slovy jež se mu náhle objevila v tlamě.