Příspěvky uživatele

< návrat zpět

RYCHLOHRA
← Vyhlídka (přes kraj lesa u Mostu)

Stray během cesty z vyhlídky vypadala, že má hlad. Z našeho divného a většinou dost sarkastického, provokativního a docela agresivního vlčka se stala prapodivná, nervózní a galantní postava. Jakmile vytušil, že si shání něco k jídlu, využil svou magii vzduchu, aby našel ušáka a ulovil ho pro Stray.
Ta byla z jeho úlovku překvapená. Díky magii objevil totiž zajíce, kterého šedá vlčice díky směru větru nevycítila a neviděla ho přes vysokou trávu. Šplhnul si u ní a jeho to podivně zahřálo u srdce...
Když se Stray najedla, jejich cesta pokračovala dál. Louku v podstatě rychle přeběhli. Šedá společnice dvoubarevného vlčka nijak nemluvila a "Loki" se trochu soustředil na jeho světlé vnitřní já, na Lokiho. Stále bych schoulený v koutku jeho mysli a přemýšlel. "Loki" však dobře díky sdíleným myšlenkám poznal, kam směřuje rozhodnutí jeho drahé polovičky... už měl téměř vyhráno a tak se s úšklebkem pustil dál za vlčicí, se kterou mu bylo skutečně dobře.

→ Pokračování rychlohry do Mlžné džungle (přes kraj lesa u Mostu)

← Luka (přes kraj lesa u Mostu)

Měl jsem skvělou náladu... nejdříve provokace a pak nakonec super seznámení. Loki byl ve mně příliš tichý. Trápil se. Nedivil jsem se mu, ale... jeho tichost mi byla příjemná, měl jsem větší svobodu... Na druhou stranu mě mrzelo, že cítím i jeho bolest... nebo mi ho bylo líto?
Oklepu se a brouzdám se travou dál, ani jsem si řádně nevšiml, jak vysoko stoupám a jaký krásný výhled se mi skýtá. Moc jsem ho nevnímal. Byl jsem zabrán do myšlenek.

RYCHLOHRA se Stray (omlouvám se, že ji píšu tak pozdě)
Ze zamyšlení "Lokiho" vytrhl závan větru a až pak si všiml krásného výhledu. Měl krajinu pod sebou jak na dlani. Líbilo se mu to, připadal si jako bůh... bůh podle kterého dostal jméno. Z úvah o Dracovi, Lokim, předchozích zážitcích a krásy výhledu ho vyvedl známý pach. Patřil šedavé vlčici se kterou málem zemřel pod horou... Stray. Když se konečně setkali, byl "Loki" podivně nervózní. Tenhle pocit neznal a zjistil, že na vlčici mu možná záleželo víc, než na většině vlků... Nerozeznával pohlaví jako většina vlků... i Loki měl v tomhle více zkušeností a tak nějak chápal rozdíl vlčice/vlk, ale "Loki"? Ten to takto prostě nebral.
Vyměnili si s sebou pár slov, mezi nimiž padlo i jméno CHAOS, SPOLEČENSTVO, SMEČKA a spoustu dalších, které se "Lokimu" náramně líbily... už jen proto, že by patřil do smečky s šedou vlčicí, které věřil. Loki byl na začátku proti, ale jeho vnitřní zlomení ho donutilo se stáhnout a začít přemýšlet. Vždy chtěl být ve smečce a tohle byla jediná možnost, která se líbila i jeho temné polovičce, která teď vládla tělu...
Se Stray pak hleděli z vyhlídky a šedou vlčici zaujal tajemný, hustý a zamlžený les v dáli. "Loki" neprotestoval a vydal se za ní, přeci jen s ní chtěl být... trvalo mu skutečně dlouho, než ji po té děsivé události našel.
→ Pokračování rychlohry na Luka (přes kraj lesa u Mostu)

Kývnu, tuto odpověď jsem očekával. "Neříkám, že nezvládl, jen vlčice se trochu třásla..." ušklíbnu se. "Byla to spíš nabídka kdyby náhodou... vím, že pro jednoho z páru je vždy přechod zpět do těla vyčerpávající... ale hádám, že ty jsi tak tak nějak... ten druhý..." zazubím se. Nebylo to myšleno zle, ale Loki si mě sám vytvořil... to tělo patřilo jemu, já si spal kdesi v hloubi jeho mysli a pak náhle bum... a dostal jsem se do popředí... a od té doby si tak nějak žiju na stejné úrovni co Loki a rád škodím jak jemu, tak okolí... nebo ne přímo škodím... rád vemlouvám vlkům tak nějak část nepravdy, poštvávám je proti sobě... nebo jsem čistě zlý, rýpavý a podobně. Záleželo, jakou jsem měl zrovna náladu. Kdykoliv jsem sebral Lokimu tělo a pak mu ho vrátil, byl to on, kdo trpěl ztrátou energie... já byl relativně v pohodě, pokud jsem se hned nechtěl vrátit.
Po chvíli zívnu. Nebylo to nudou... spíš... ani jsem netušil proč. Měl jsem prostě potřebu si zívnout. "No... rád jsem tě poznal Artri... rád jsem poznal i tvou drahou polovičku, i když slušnému chování by se trochu naučit mohla..." ušklíbnu se, tuto poznámku jsem si prostě nemohl odpustit. "Doufám, že se někdy ještě uvidíme... oba jste... zajímaví..." zazubím se a teprve pak se podívám na další vlčici, která z nás měla asi slušnou podívanou... takové divadlo, které stejně nejspíše nemá šanci pochopit... pokud ovšem není také... rozdvojená.
"Tak se zatím měj." mrknu na vlka v těle vlčice, když kolem něj procházím... netušil jsem proč, měl jsem potřebu jít dál... kamkoliv... někam mě to táhlo... Možná za to mohl prapodivný pocit, že jsem zaznamenal pach Stray? Netušil jsem, ale vydal jsem se dál a nechal dva vlky za sebou... věřil jsem, že s tím rozdvojeným se jistě ještě někde shledám.

→ Vyhlídka (přes les u mostu)

Po vlkových slovech se mi opět na tváři objeví můj šílený úsměv s odhalenými zuby. "V pořádku... znám to... Je to s nimi těžké... buď dělají ostudu, jednají jak nerozvážná zbabělá vlčata, nebo dělají problémy." povzdychnu si, jako kdyby to byl skutečně nějaký problém. On to sice problém byl, ale většina vlků by to stejně nepochopila...
"Vždycky něco provedou a když už jsou v té největší prdeli, prostě tě pustí do těla a ty je máš zachraňovat a žehlit to." protočím očima a v klidu si sednu. Vlk přede mnou konečně nevypadal tak nepřátelsky a tak protivně, jako ta vlčice. Nedělalo mi problém o nich smýšlet jako o dvou pohlavích... stejně jsem pohlaví vlků moc nevnímal... bylo mi to nějak jedno.
"Každopádně... vypadalo to, že máš hlad... kdyby tvá druhá polovička uměla pozdravit a ne se mi plížit za zády, možná bych i nabídl... mám něco ulovit? Vím, jaký je příchod na toto úzěmí nepříjemný." ušklíbnu se. Najednou jsem byl hovorný a dokonce... v pohodě? Bylo to možné... Připadal mi sympaticky a co víc... neměl jsem nijak problém ulovit blbého ušáka, pokud někdo projeví nějakou úctu typu "zdravím, mohl bys prosím?... děkuji"
Přecijen jsem nebyl bezcitný.. bohužel za to mohla má drahá světlá polovička. Nějak mě příliš změnil můj nový vztah s ním... půjčoval mi už tělo skoro dobrovolně a co mě překvapovalo nejvíc, už vůči mě necítil nenávist... i když teď se Loki jaksi choulil v koutku mé mysli a třásl se... stále kvůli Dracovi a té divné vlčici... Normálně bych to nechal být, ale takhle jsem ho vidět nechtěl... musím zesílit a až jí jednou potkám... zbudou z ní cáry masa a louže krve... a z její kůže si udělám plášť.
Při té myšlence se mi na tváři objeví mírný úšklebek. Byl to geniální plán.
Lehce se oklepu a pohlédnu zpět na vlka přede mnou. Čekal jsem na jeho reakci, jestli mu mám něco ulovit, nebo to přeci jen zvládne sám.

Vypadalo to, že vlčice konečně pochopila. Sledoval jsem ji svýma proradnýma dvoubarevnýma očima. Bylo vidět, že ukončila jakýsi vnitřní zápas, který dobojovala. Čekal jsem netrpělivě a se zvědavostí, jak to dopadne. Skoro jsem se třásl na to, co přijde. Pozdravila mě... se sklopenou hlavou.
Ušklíbnu se. Skutečně mě více než zajímalo, co to mělo znamenat.
V dálce jsem zachytil pach... známý pach patřící... tomu černému vlkovi s divným postrojem z hory... jak se jmenoval? Asi jsem již zapomněl, nevadí... ten teď ale nebyl důležitý a navíc byl provázen ještě dalšími vlky... Na něm mi moc nezáleželo... momentálně bylo mé plné soustředění na vlčici přede mnou.
Náhle totiž zakolísala. Lehce přivřu oči. Další vlčice mě už nezajímala.
Náhle se z vlčice ozval... hlas vlka a ne vlčice? Na tváři se mi rozjede můj proradný až ďábelský úšklebek. "Těší mě Artri... konečně tě poznávám." odvětím se stále stejným úšklebkem. V mém zlatavém oku doslova jiskřilo. Nebo za to mohly paprsky zapadajícího slunce? Kdo ví... Ale... konečně se mi podařilo toho, co jsem chtěl... potvrdilo se mi, že je v ní druhý vlk a co víc... byla s ním kloudná řeč narozdíl od vlčice předtím.

Vlčice udělala tu chybu, že se skutečně jeho slovy nechala rozhodit. Potvrdila tím úplně vše, co jsem si stejně už myslel. Ten úšklebek mi na tváři už asi na věky zůstane. Zlý úšklebek... zlomyslný a proradný. Věděl jsem, že se nemusím ani jedné vlčice bár... byly příliš slabé oproti mně... obě. Navíc jsem stál v pozoru... dost daleko, abych stihl na obě dvě zareagovat.
Upřímně mě ale zajímala jen vlčice přede mnou... ta druhá byla... pro mě naprosto nezajímavá. Obyčejná vlčice... vlastně mě ani nezajímalo, jestli to je vlk nebo vlčice... nezajímal jsem se o pohlaví... navvíc, proč bych měl, když to byl jen zablešený chlupáč, co se náhodou objevil ve velice zajímavou chvíli...
Na otázku, co jsem zač, zareaguji smíchem. Rozesmálo mě to. Můj smích byl zlomyslný až možná i zlý a chraplavý. O to větší překvapení bylo, když mi náhle k čenichu vítr přivál mně natolik známý pach... Přestanu se smát a ušklíbnu se. Cítil jsem, jak Loki uvnitř mě sebou trhnul. Jen se podívám směrem odkud vanul vítr... Prošlo tudy spousty vlků, ale... Dracův pach bych poznal všude... a ten druhý, který ho doprovázel, také... patřil té Ellie... Díky černému, bíle žíhanému vlkovi jsem ten pach znal od Lokiho... tehdy u toho jednoho jezera se tam mihla... Loki ji nesnášel...
Podívám se vítězně na vlčku přede mnou s šibalským pohledem značícím. 'Co jsem zač? tak sleduj...' cítil jsem, jak ve mně Loki zavrčel.. nechal jsem jeho zavrčení vyjít na povrch... nechal jsem, aby zavrčení slyšela ta přede mnou. Dost se totiž lišilo od mého hlasu, od mého smíchu, vrčení všeho... zavrčení nebylo tak hlubokého tónu ani tak chraplaví, jako byl můj hlas... bylo to, jako by zavrčel někdo jiný... mladý vlk s celkem melodickým hlasem.
Na víc jsem ale Lokiho nepustil.
"Co jsem zač?" zopakuji s úšklebkem a upřeným pohledem na rozdvojenou vlčici přede mnou. "Říkají mi Loki..."

Tlapku do vzduchu (spolu s odmenou za postovanou by to melo byt myslim jiz o 7. tlapku do vzduchu)
5% - 2% do sily, 1% rychlost, 2% vytrvalost

ZAPSÁNO

Ušklíbnu se. Viděl jsem, jak se její postoj změnil. Nová vlčice mě v tuhle chvíli nezajímala. Cítil jsem na sobě její pohled a moc dobře jsem si uvědomoval, jak musíme vypadat. Na tváři se mi zase rozlil úšklebek. Měl jsem vyhráno... znejistělo jí to a já jsem věděl, že jsem trefil doslova do černého... v tom mě utvrdilo i její odseknutí.
Teprve až tehdy se lehce otočím na příchozí vlčici a se zlým úšklebkem ji sleduji. "Ne zlato, tebe jsem se neptal." můj pohled opět sklouznul k vlčici přede mnou. Na tváři jsem měl stále úšklebek ale můj pohled byl najednou... doslova prázdný a zároveň... hluboký a zkoumavý... Jakýkoliv úšklebek zmizel z mých očích, i když tělo se tvářilo jak se tvářilo. Zkoumal jsem ji a věděl jsem, že teď si musím dávat pozor, abych stihl včas ucuknout... pokud jsem měl pravdu v tom, co jsem si myslel, mohla na mě náhle vystartovat její druhá osobnost... díky stresu a zlosti, co jsem v ní vyvolal... až moc mi to připomínalo vztah s Lokim před tím odporným podzemím.
'U všech bohů! Nech ji být!' zajíkl se v mé mysli Loki
'Bohy sem netahej... odseknu s ledovým klidem a dál sleduji vlčici
v mé mysli se ozývalo polekané nešťastné kňourání Lokiho, že mě varovala pohledem... ať ji nechám být... že to sám znám... ať neprovokuju... Bál se... bál se, kdo další je uvnitř vlčice.
Můžu se mýlit...' ušklíbnu se na něj v mysli a pak se soustředím zpět na vlčici.
"Není mi do toho nic... jen buď trpíš samomluvou, nebo máš v sobě nechutný hlásek dalšího vlka, který jen čeká na příležitost, až ti na chvíli ukradne tvé tělo." ušklíbnu se.. Můj hlas byl snad ještě o něco hlubší a chraplavější... ledově klidný... Bylo vidět, že mám tělo ve střehu... mohla by si po mě zkusit vystartovat, ale zkousla by naprázdno. Nová vlčice mě nezajímala... rozhodně nebyla tak zajímavá, jako ta přede mnou. Chtěl jsem vědět, jestli mám pravdu... potřeboval jsem to vědět... Ani ne tak přímo ze zvědavosti... zajímala mě spíš její reakce... skutečně jsem chtěl vidět, jestli nejsem sám... Lokiho jsem sice momentálně nazval uchvatitelem mého těla a přitom to u nás vlastně bylo naopak... on si mě vytvořil a já mu momentálně oxidoval v těle, aby nebyl furt vázaný na toho velkého černého vlka... kord když teď nabral sílu... a moc... a já jsem chtěl víc moci... víc nenáviděné magie... jen proto, abych v tomhle proklatém těle mohl něco dokázat...
Šílenost s jakou jsem jednal před chvíli byla v podstatě pryč... vystřídal jí zlý škleb a proradné, lehce zlé oči upřené na vlčici přede mnou, která se v jistých gestech tak příliš podobala mně a Lokimu, když jsme spolu v hloubi mysli mluvili..

Můj výbuch smíchu jí evidentně rozhněval ještě víc... Stála tam a měl jsem pocit, že by mě nejradši zadusila. To mi upřímně vyhnalo myšlenky skutečně i na Stray a rozesmál jsem se znovu a ještě víc.
Už jsem si myslel, že prostě budu moci odejít, nebo se uklidnit a nastolit zpátky svůj umíněný šílený a lehce zlý výraz, když jsem zachytil přítomnost někoho dalšího. Ta magie se mi opravdu líbila.
Už jsem se chtěl otočit směrem k příchozí, kterou teď zachytila i vlčice, když v tom kýchla. Nemohl jsem si to odpustit a automaticky jsem se ušklíbl. "Na zdraví". Když si to uvědomím, oklepu se a lehce se mi naježí srst. Skutečně se se mnou něco dělo a dost se mi to nelíbilo... uvnitř v mé hlavě se ozval Lokiho smích. 'Bráško... koukám, že už nejsi takový tvrďák, když jí odpovídáš i na kýchnutí.' smál se mi Loki v mé hlavě.
'Dej mi pokoj... za to můžeš ty, tvé problémy, Draco... a Stray!' odseknu mu... můj výraz se změní z úšklebku na nebezpečně vzteklý. Začínal mě štvát... Ale... změna mého výrazu mě upozornila na malou drobnost. Lehce přimhouřím oči a nevšímám si vůbec příchozí vlčice... věděl jsem o ní, ale momentálně jsem měl v hlavě jeden zajímavý detail... to jak vlčice přede mnou zavrtěla hlavou. Lehce naklopím uši a vlčici upřeně pozoruji. Sám jsem občas tělesně odpovídal na svou druhou polovičku... "Kdo jsi?" sleduji vlčici před sebou. Další příchozí jsem stále ignoroval... ta pro mě byla momentálně nezajímavá.. zajímal mě spíše fakt, že přede mnou byla vlčice, která se v tom gestu až příliš podobala mně... tedy... nám oběma.

To, že kolem mě vlčice kroužila a já si v klidu ležel neznamenalo, že bych nebyl opatrný... věděl jsem moc dobře, že než by po mně stihla chramstnout, uskočil bych. Šílený jsem byl narozdíl od Lokiho dost, ale... opatrný jsem byl, přeci jen... svou drahou chudinku polovičku, za kterou jsem trpěl všechnu bolest, jsem chtěl ještě nějakých pár let týrat občasnými vtípky. To, že jsem se naučil v té hoře s ním spolupracovat a mít ho alespoň trochu rád neznamenalo, že jsem se změnil... Teda... nejspíše ano, ale ne nijak výrazně.
Při vzpomínce na to odporné místo jsem si vzpomněl na Stray... byla to jediná vlčice... nah... vlastně jediný vlk na kterého jsem nebyl... kousavý a hnusný... Vloudila se mi i myšlenka na to, jestli je vůbec někde na tomhle rozsáhlém území.
Její další slova ze mě vytřesou poslední myšlenky na to divné, divně páchnoucí, srst ježící místo v hoře a na Stray. Nastražím uši a pak vyprsknu smíchy. 'Hej... Lokouši... slyšels to?' řeknu v myšlenkách své mračící se polovičce. Věděl jsem, že on by jí pomohl. Flirtování jí bylo v obou případech k ničemu, ale... on byl hodný a ochotný... já ne.
Chvíli se směji dál svým chraplavým hlasem a pak se jen posadím a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil. Pobavila mě i její změna... Měl jsem štěstí, že tu nebyl Loki... určitě by jí na to skočil... na tu její... "nevinnost".
Jen se ušklíbnu a lehce naklopím hlavu na stranu. "Ale ale... tady má někdo hlad, že začal škemrat a snažit se využít nevinnost mladé vlčice?" Sledoval jsem jí pobaveným pohledem. Můj pohled byl proradný, drzý a hlavně tak trochu možná i zlý... nebezpečně mi blýskalo v očích... věděl jsem, že na sílu by asi zvítězila... i když nejsilnější také nebyla... ale... na obratnost i rychlost bych ji strčil do kapsy... hlavně teď, když byla ještě ke všemu zesláblá. Ne... gentleman jsem nebyl a nikdy nebudu... narozdíl od Lokiho jsem uměl zneužít nepřítelovy slabiny a neváhal jsem... Tahle vlčice se mi silně nelíbila... byla prohnaná, takže jsem v ní jistého nepřítele viděl... ostatně jako ve všech... snad jen kromě Stray a Draca... a těch pár vlků, co jsme spolu byli v hoře... dokonce i toho protivného šedého vlka jsem měl... svým způsobem rád... Přeci jen... byli ve stejné rejži jako já a ven jsme se snad dostali živí všichni...
Oklepu se a lehce zavrčím. Nelíbilo se mi, že o něčem takovém vbec přemýšlím... já a city... Pche!

Cítil jsem na sobě ten pohled vlčice... cítil jsem tu myšlenku toho, že by se na mě nejraději vrhla a zabila mě. To mě vyprovokuje ještě víc k tomu si labužnicky olíznout zbývající kosti z ušáka... momentálně totiž už nic víc nezbylo.
Při její otázce se jen ještě víc zašklebím a spokojeně znovu olíznu jednu z kostí. Pak naprosto v klidu vstanu a pomalu se protáhnu. Už už jsem se radoval, když mi na čumák kápla první kapka. Z tváře mi v tu chvíli zmizí veškerá radost a jakýkoliv úšklebek a mrzutě se podívám na zatažené nebe.
Z hrdla mi vyjde tiché zavrčení. 'Déšť... počasí jako stvořené pro tebe a tvou citlivou povahu.' pomyslím si a oklepu se. Loki mi kupodivu neodpověděl, ale cítil jsem z něj jisté zadostiučinění a podlý úšklebek. To mě pobaví a na tváři se mi úšklebek zpět objeví. 'Už se mi začínáš podobat.' odvětím s vnitřním smíchem a tím Lokiho zaženu do kouta a stáhne se.
Upřímně... kdyby tady nebyla ta divná vlčice, klidně ho pustím k tělu... ale... věděl jsem, že by ztratil hodně síly a... v blízkosti tohohle divného stvoření se mi to dělat nechtělo.
Jen spokojeně zívnu a dělám, skoro jako by mi déšť vůbec nevadil... vnitřně mě ale doslova užíral. "A co ty tu furt okouníš? Jestli máš hlad, něco si ulov." odvětím, když konečně po dlouhé době vnitřního hovoru přenesu pozornost zpět k divné nové vlčici... musela být nová... neměla ten pach... pach tohohle území.

Spokojeně jsem ukusoval ze svého uloveného ušáka. Magii vzduchu jsem začínal milovat. Nepotřeboval jsem evidentně ani přímo směr větru k tomu, abych vycítil něčí přítomnost. Byl to vlk... možná vlčice... Jen nezaujatě dál pojídám svůj úlovek s těžce skrývaným šíleným úšklebkem.
Nechal jsem vetřelce v domnění, že o něm nevím, zajímalo mě, co asi tak může udělat. Vypadalo to, že mě chce buď přepadnout nebo tak... blížil se pomalu a podle všeho odmítal dát o sobě vědět. To už se můj škleb přeci jen na tváři objeví.
'Uteč! Co když je silnější?' ustrašený hlas Lokiho v mé mysli ještě více rozšířil můj úšklebek s lehce vyceněnými zuby... 'Buď zticha srabe... teď jsem tu já... a tohle vypadá... víc než zajímavě.'
Na vetřelce upozornilo kýchnutí. Jen si spokojeně ležím dál v trávě a ohlodávám poslední zbytky ušáka... pokud bude chtít... ať si uloví... já jí nic dávat nebudu... podle hlasu to totiž byla ona... Kýchnutí ji evidentně donutilo se prostě přiznat. 'Blbý co?' pomyslím si a olíznu si čumák, abych na chvíli zamaskoval svůj škleb.
Chvíli si dávám na čas, než jí odpovím. Když se uklidním, zvednu prostě hlavu s přimhouřenýma očima a podívám na slunce. "Ani ne... spíš oběd." řeknu nezaujatě hlubokým lehce chraplavým hlasem. Věděl jsem moc dobře, že kdyby mě někdo jen slyšel, asi by mi přisuzoval daleko větší a mohutnější tělo... místo toho jsem se musel smířit... s tímhle...
Ani se na vetřelce neohlédnu a v klidu dojím poslední zbytek králíka. Cítil jsem pohled té vlčice... a bylo mi víc než jasné, jak moc velký asi musí mít hlad... ale... Proč by mě to mělo zajímat. Na tváři se mi opět objeví ten šílený úšklebek.
Naprosto ignoruji Lokuiho, který se snaží mě vytlačit z těla a nadává mi do všemožných potvor. 'Jsi příliš slabý...' sdělím mu v mysli, což ještě prohloubí jeho vztek na mě... jop, možná jsme se za posledních pár týdnů smířili a měli jsme k sobě... vskutku krásný vztah... ale... já si chtěl taky trochu užít té svobody... nechtěl jsem ho furt tahat jen z potíží...

34

← Irisin ráj (přes Dračí průsmyk)

Konečně otevřená pláň! S úlevou jsem vběhl na travnatou louku a zhluboka nasál čerstvý vzduch. Slunce mě šimralo na mé dvoubarevné srsti... příjemně hřálo. Asi na mě lezla trochu mírnost Lokiho, ale.. tentokrát jsem se nezlobil. Ten skalní průsmyk se táhl snad donekonečna. Už jsem myslel, že nikdy neskončí. Místo toho se ale naštěstí objevila louka... tahle překrásná louka plná květin a volnosti... Chvíli jsem už myslel, že mezi těmi kameny jednou prostě chcípnu.
Pomalu se oklepu a rozhlédnu se. Pak se pomalu ušklíbnu. Magii jsem nenáviděl a v hlavě jsem si to opakoval často, ale narozdíl od Lokiho jsem ji teď neskutečně chtěl... znamenalo to sílu, kterou mi toto tělo nebylo ochotné poskytnout. Možná právě proto jsem magii větru vyvolal bez zaváhání a vítr mi k čenichu přinesl pach ušáka. Jen se ďábelsky zazubím a přikrčím se... už jsem viděl i jeho uši vyčuhující z trávy. Naštěstí si mě zatím nevšiml... jen lehce sklopím uši... možná jsem někomu mohl připomínat kočku... ale... bylo mi to fuk... byl jsem proradné stvoření.. smějte se mi a já se budu smát vám. S úšklebkem se vrhnu na ušáka a než stihne zdrhnout, mé zuby s křupnutím proniknou krkem a nejspíše při tom trhnutí, soudě právě podle onoho křupnutí, mu ještě navíc zlomím páteř.
Vezmu oběť do tlamy a spokojeně pomalým krokem s lehce svěšenou hlavou se prodírám trávou trochu dál od průsmyku... ně, že bych se ho bál... jen pro jistotu, kdyby se mě náhodou nějak pokusil vtáhnout zpátky... Když mám pocit, že jsem od něj dost daleko, spokojeně si lehnu do trávy a začnu pojídat svou kořist...

33

← Rest (přes Severní hory)

Konečně jsem z těch proklatých hor byl venku. Má srst byla lehce naježená... od té hory a se svou menší klaustrofobií jsem hory nesnášel... ale... k mému zklamání prostě stály v cestě doslova všude.
Mé tlapy konečně dopadnout na jinou zem, než na kámen. "Huh?" řeknu nahlas a nejistě se podívám na cosi sypkého pod mýma tlapama. "Písek?" slyšel jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděl... možná Loki ano, ale já ne. Ušklíbnu se a oklepu se... Lehce popoběhnu a sleduji, jak mi od tlapek lítá jemný písek. Tohle tělo jsem stále nenáviděl, ale... i tohle na mé tváři dovedlo vykouzlit úsměv. V tu chvíli se však zarazím, oklepu a zamračím. "Už jsi jak on." zavrčím sám na sebe a ignoruji pohnutí mé druhé polovičky uvnitř mě... nespokojené, že byla vyhnána ze svého těla a že je unášen dál a dál od Draca.
Jen se ušklíbnu. Románek to byl pěkný... nechtěl jsem Dracovi ublížit... ale... chtěl jsem jít dál... toužil jsem po moci... a Draco mě zatím brzdil... Jen se zašklebím a lehce vycením zuby. Mou pozornost nakonec upoutá divná deska ke které po písku pomalu dojdu. Nejistě ji očichám a sleduji vytesaná jména. "Humpf." odfrknu si... na tohle vzpomínání jsem narozdíl od Lokiho neměl... nemusel jsem to... dostihla je Smrt.. no a... teď mohou být svobodní... neomezuje je tělo... dostihla je jediná spravedlivá věc...
Pomalu se obrátím k odchodu a pak se rozběhnu dál... věděl jsem, že musím udržovat pomalejší tempo, ale zároveň pokračovat dál, pokud jsem se chtěl někam dostat. Sil jsem měl zatím dost... dost jsem se tomu divil... to tělo... asi skutečně sílilo... teď ještě ta magie, kterou tak nesnáším... díky ní budu moci být mocný... S úšklebkem tedy vyrazím dál.

→ Luka (přes Dračí průsmyk)

31

← Les Alf (přes Furijské hory)

Z lesa se pak staly hory a po namáhavém brouzdání horskými průsmyky jsem konečně sestoupil do údolí kde k mému vyprahlému štěstí byla voda... 'Voda!' zahřměla mi myslí má i "Lokiho" myšlenka. Jen se na svých pohublých nohách rozběhnu k jezeru a hltavě se napiji jeho vody. K mému štěstí byla pitná. Když se konečně zchladím a upokojím svou žízeň, nejistě nastražím uši. Do čenichu mě uhodil pach vlka, kterého jsem znal z té hory.... Lehce se mi naježí srst z té vzpomínky. Ale ten vlk... byl to ten, co nás vyvedl se Stray ven... ani jsem nevěděl, jestli mi vlastně sdělil své jméno.
Chvilku přemýšlím, jestli se nevydám za ním, ale... pak jsem ucítil pach dalších vlků... na tomhle území jsem možná neměl co dělat... podle množství pachů to vypadalo, že tu možná bude v okolí smečka... a smečky na tuláky nejsou občas plně přívětivé...
'Kam teď?' optám se sám sebe v mysli... chtěl jsem zpět za Dracem, ale... přes ty hory se mi už nechtělo... málem jsem si tam ublížil, když se mi na skalní pěšině smýkla noha.
'Stejně přes hory budeš muset... a Draco ještě jistě spí...' ušklíbl se v mysli "Loki"... chvíli jsem strnul a zaváhal...
'Ale... měl bych se vrátit.' pomyslím si a už už se vydám zpět, když slyším vnitřní zavrčení 'Lokiho' a pak... zas jsem se krčil v koutku mysli, zatímco 'Loki' si užíval volnost... 'Proč to zas děláš...'...
Konečně jsem měl zas příležitost jít ven... vzpomínky na horu Lokiho rozklížily... Draca jsem měl rád... ale... chtěl jsem to tu prozkoumat... kdyby se příště něco semlelo... a zesílit... a vyzkoušet magii... Lehce se ušklíbnu a oklepu. 'Promiň brácho... je na čase se trochu hnout... on se Draco jednou také nepomine... pokud tě skutečně miluje...' ušklíbnu se a pak vyrazím dál. Mohl jsem jít po té travnaté části, ale už na první pohled mi bylo jasné, že přes hory budu muset tak jako tak... a tak jsem vklouzl na první skalní pěšinu a vydal se dál...

→ Irisin ráj (přes Severní hory)