Příspěvky uživatele

< návrat zpět

17

Spokojeně zavrtím ocasem a spokojeně přimhouřím očka a olíznu mu čumák. "Já to zvládnu." usměji se mile a podívám se na tlapku, která pomalu přestávala bolet. Skloním k ní hlavu a jemně a nejistě si ji olíznu. Už nebolela ani na dotek.
Pomalu vstanu. Šlo to, ale poraněnou tlapku jsem musel mít lehce odlehčenou, což znamenalo... Hurá! Jdeme kulhat! Nejistě se oklepu a udělám pár kulhavých krůčků k Dracovi a jemně se k němu přilísám. "Já vím, že je to nové... a vím, že je to pro tebe těžké... proto jsem neodešel...Také tě mám nadevše rád." šeptnu. Bylo trochu těžké teď s Dracem vyjít a já to věděl. Mě samotného ta hora neskutečně změnila. Nikdy jsem netušil, že by mě něco takového mohlo změnit. Nabyl jsem sebevědomí, nabyl jsem jistoty a... s "Lokim" jsme se začali mít rádi... byli jsme skoro jeden vlk. Skoro.
Draca jsem však opustit nechtěl. Mé city k němu byly skutečné. Proto jsem za ním do té vody skákal, proto jsem žárlil na Ellie, proto se mě trochu dotklo, jak se urazil. Ano, chápal jsem ho, ale...
Znovu se oklepu abych setřásl myšlenky. Miloval jsem ho, to bylo to hlavní a vždycky bude. Jediný rozdíl na mě tnyní prostě byl, že jsem se už necítil tak slabý a bezmocný. Nenáviděl jsem magii, dělalo se mi z ní zle, ale... "Loki" zjistil, že s ní může být silný... takže jsem se ji musel naučit alespoň částečně mít rád i já, protože magie i "Loki" byli mou součástí...

16

Jen jsem sledoval svého partnera v dáli a do očí se mi nahrnuly slzy. 'Zas jsi to zvoral', šklebil se dál "Loki uvnitř mě. Evidentně i přes náš už celkem dobrý vztah měl dneska výjimečnou kousavou náladu. Když však cítil, jak se mě to dotklo, radši zmiznul.
Když jsem viděl, jak se Draco otočil. Nejistě sklopím uši a pokusím se se postavit. Nechtěl jsem ho ztratit, ale... moc jsem netušil, co se vlastně stalo. Když došel ke mně, něco mi říkalo, že v sobě jistou zlost dusí... viděl jsem mu to na očích. Nejistě ho sleduji svýma trochu nešťastnýma dvoubarevnýma očima. Ve chvíli, kdy mi olízne tlapu, lehce sebou trhnu. Tolik to nebolelo, ale... strach z bolesti udělal své. "Zas tolik ne... jen jsem blbě šlápnul... v těch skalách." šeptnu nešťastně. "A při skoku portálem to nebylo ideální, špatně jsem došláp." olíznu si nejistě čumák a když mi olízne čelo, nejistě se k němu natáhnu a olíznu mu čumák. "Nevěděl jsem... nechtěl jsem, aby to tak vyznelo... miluji tě Draco... je mi s tebou dobře a upřímně... takhle jsem se naposledy smál se svými sourozenci... omlouvám se... nešlo to zastavit... nebylo to kvůli tobě... celá ta situace... byla krásná a zároveň hrozně vtipná... situace... ne ty." šeptnu tiše a trochu nešťastně.

15

← Sněžné Tesáky

Trvalo mi dlouho, než jsem našel odvahu proskočit portálem. Ale... chtěl jsem za Dracem. Trochu jsem se bál, že jakmile projdu portálem, ocitnu se někde sám. Soudě podle jeho chování by si to možná i částečně přál. Hněvalo mě to. A "Loki" tomu rozhodně nepomáhal, protože se mi v hloubi duše poškleboval, že jsem to zvoral.
Když jsem proskočil portálem, se zakňučením a kotrmelcem jsem skončil... na louce. Žádná ošklivá tvrdá země, žádná chodba uvnitř nějaké divné hory... louka. Ležel jsem v trávě jak dlouhý tak široký. Při doskoku mě totiž chytla bolest do poraněné tlapky z hor. Ale... nebylo slyšet žádné křupnutí, tak snad nebyla zlomená.
Matně jsem cítil pach Draca a viděl jeho siluetu, jak se sklání nejspíše u vody. Byl ode mne celkem daleko. Nešťastně sklopím uši a pohlédnu na packu, která mě bolela. Naštěstí ani nijak neotekla... prostě jsem blbě šlápnul...

14

Vypadalo to, že se Draco z nějakého důvodu trápí. Smutně nejistě sklopím uši a sleduji ho. "Noták... nemyslel jsem to zle...miluji tě." šeptnu a pohlédnu na něj. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem se mu neposmíval a ani jsem se mu nechtěl posmívat. Jen mi ta situace celá přišla vtipná. Nic víc.
Nejistě ho sleduji. Po mém otírání se o něj se trochu uvolnil, ale stále vypadal zvláštně napjatý. Jeho pozornost se však upřela k něčemu jinému. K divně se tetelícímu vzduchu. Předtím jsem to připisoval horkému vzduchu, ale když Dracovi v tom divném vzduchu zmizela tlapa, nejistě sklopím uši a zavrčím. Nedůvěřivě to sleduji. Draco v klidu prošel a já jen zoufale tiše zakňučím. Nechtěl jsem tam.Bál jsem se, že skončím zas někde na nějakém nepříjemném místě jako byla ta hora. Chvíli to nedůvěřivě sleduji se sklopenýma ušima a tichým vrčením. 'Musíš za Dracem... co když potřebuje pomoct?'' pomyslím si a pak se vrhnu dopředu skrze portál.

→ Červená louka

13

Smál jsem se dlouho... Pomalu jsem již nabíral dech k tomu, abych se uklidnil, když Draco pronesl poznámku o tom, že z nás dvou bude šašek a mě se v mysli opět objevil obraz panikařícího Draca a vyprskl jsem smíchy znovu.
Jen se směji dál a když se pomalu uklidňuji, cítím, jak mi Draco olízne čelo. Sundám tlapky z čumáku a zahledím se na něj s potlačovaným smíchem "Kdyby ses viděl, smál by ses taky..." zasměji se tiše a pak se pomalu přetočím na břicho a stoupnu si.
Můj dech byl zrychlený, jak jsem dobíral vzduch, který mi z plic vzal smích. "Vypadal jsi jak přerostlé panikařící vlče." šeptnu a se smíchem v očích a zároveň s něhou a láskou ho sleduji a pak k němu dojdu a lehce se o něj otřu. "Já tě beru jako svého partnera už od toho tvého vyznání lásky." šeptnu něžně a jemně mu olíznu čumák a znovu se o něj otřu. Bylo mi s ním báječně. Stále mě trochu hryzala Ellie, ale... možná za to mohl i fakt, že já po ztracení svých sourozenců už nikoho neměl.

12

Vypadalo to, že se Draco uklidnil a hlavně. Byl jsem za to rád, což také nakonec bylo vidět i na mé tváři, usmíval jsem se. Lehce, ale usmíval. "Nevím... bojím, se, že se probudím a tohle byl jen sen... bojím se, že se jednou vzbudím a ty budeš pryč." šeptnu a lehce přešlápnu na druhou tlapku. Ta jedna ještě stále bolela, tak jsem jí chtěl ulehčit.
Při zmínce o žárlení o vlčici se ušklíbnu. Možná to bylo proto, že já nebyl čistě na vlky... upřímně... do setkání s Dracem jsem si myslel, že nejsem na nic. při setkání s těmi vlky... já nevylučoval, že se mi nelíbily vlčice... Stray byla například moc fajn, ale... ani tak jsem prostě necítil k nikomu tolik, co k Dracovi. Jen nejistě sklopím pohled a sleduji své packy. Při jeho další zmínce na něj pohlédnu. Ano... on byl můj partner. Chtěl jsem se k němu lehce přivinout a vychutnat si ten okamžik, ale... on sebou náhle trhnul a začal panikařit. Chvíli jsem ho nechápavě sledoval a pak jsem se rozesmál. Od srdce jsem se rozesmál. Připadal mi hrozně vtipný... ve své velikosti a jak náhle vzal paniku... Smál jsem, až jsem se svalil na bok a tlapami si zakryl oči, abych zastavil slzy smíchu... vypadal hrozně vtipně.

11

Když dojdeme na vyvýšené místo, posadím se tam a mé dvoubarevné oči v klidu sleduji prostranství, které se otevřelo před námi. Tak nějak jsem si zmapoval, kudy jsme šli. Bylo to tu... tak obrovské... krajina se táhla dál a dál a postupně se ztrácela v dáli, kam mé dvoubarevné oči už nedohlédly. Bylo to zvláštní cítit takovýhle klid. Po té hoře... vše se změnilo... úplně všechno. Měl jsem pocit, jako by mě to celé přetvořilo... ti vlci kolem, ať už místní, nebo evidentně všichni odsud z tohoto území.
Když se Draco ozval, pohlédl jsem na něj a vyslechl jeho otázku. Ve chvíli, kdy jsem si všiml jeho postoje, v klidu upřu pohled zpět na krajinu. Tolik jsem se změnil... my oba. Můj klid možná vnášel do těla i "Loki"... prostě tak nějak takový byl... měl jsem pocit, jako by ve mě seděl a jakoby zároveň seděl vedle mě. Od té hory jsem s ním ani jednou nebojoval, naopak... stali jsme se paťáci sdílející jedno tělo... jeden citově založený (já) a druhý drsný, rozvážný a trochu provokatér ("Loki"). Oba jsme si toho prožili dost.
Jen si lehce olíznu čumák a po celkem dlouhé době konečně promluvím. "Jen mě to trochu... zaskočilo." řeknu hledíc do krajiny a lehce sklopím uši. Bylo mi trochu líto, že se k tomu vrátil, já to vnitřně přestal řešit cestou na římsu, protože "Loki" se se svými poznámkami stáhl... asi pochopil, že to teď není úplně nejlepší nápad. Nebál jsem se Draca i když se nade mnou tyčil... miloval jsem ho a... nebezpečí jsem v něm neviděl i přes ten jeho pronikavý, trochu děsivý pohled. "Prostě mě to zaskočilo a hlodá mě to... nic víc." šeptnu a konečně se na něj podívám svýma dvoubarevnýma očima. Na chvíli to vypadalo, jako by v jednom mém oku jsem byl já... trochu smutný, ale já... a v druhém oku jakoby se na chvíli šklebil "Loki"... tento pocit však zmizel stejně rychle, jako přišel. Lehce se oklepu, ale oční kontakt nepřeruším. "od té události... nevím... asi za to může má druhá polovička... nechci tě ztratit Draco... šeptnu a dám si chvíli pauzu, protože to, že o něj skutečně nechci přijít, jsem mu dokázal tehdy u toho prvního jezera. "Prostě... poprvé v životě my oba... já i druhý Loki máme chuť žít a něco dokázat... kvůli tobě... nejsi asi jediný, kdo tu je majetnický a kdo umí žárlit." šeptnu a až nyní lehce sklopím hlavu. Bylo mi to tak nějak líto... nechtěl jsem se hádat...

10

Jen ho podezíravě sleduji a je vidět, že mi "Loki" něco našeptává. Evidentně měl srandu z mých obav a žárlivosti. Lehce se zamračím. 'Nech těch svých hadích řečí.' řeknu mu v myšlenkách a pak sleduji Draca. Bylo vidět, že se mi lehce naježila srst, ale pak jsem se uklidnil. Teď jsem ho měl JÁ.
Ani jsem netušil, kdy jsem se stal tak majetnickým... možná za to mohla ta hrozná zkušenost s podzemím a má i "Lokiho" touha se dostat pryč jen kvůli němu. Nejistě ho sleduji a pak si lehce olíznu čumák.
Neřekl jsem na to nic, nevěděl jsem co. Byl jsem směšný sám sobě... Nejistě se podívvám na tlapku, na kterou jsem blbě šlápnul a znovu s ní lehce zatřesu a pak na ní opatrně šlápnu. Docela bolela. Když na ní přenesu váhu při zkusmém kroku, trochu zavrčím na bolest, která tlapkou projede a pohlédnu na ní... byla v pořádku... jen jsem asi prostě hůře šlápnul. Věděl jsem, že to za chvíli přejde... Lehce kulhavým krokem se opatrně vydám zas za Dracem. "Tamhle z té římsy by mohlo být celkem pěkně vidět na území" řeknu po chvíli s klidem a sleduji římsu před námi. Za ní se pak táhlo travnaté horské sedlo.

9
← Wolf Lake

Jen postupuji dál. Cesta začínala bý nebezpečnější a tak mě Draco mohl rychle dojít. Opatrně našlapuji po skalní pěšince, která byla docela dost úzká a plná uvolněných kamínků.
Věděl jsem, že stačil jediný špatný krok a mohl jsem skončit mrtvý někde v rokli mezi skalami, nebo přinejmenším se zlomenou nohou. Při zmínce o té vlčici se mi povede málem slítnout ze srázu, jak jsem sebou škubnul. Nejistě se za sebe ohlédnu na Draca a trochu nadzvednu jednu packu, na kterou jsem předtím blbě šlápnul. "Ellie? Společný úkryt?" zeptám se nejistě a lehce zatřesu s tlapkou, aby přestala bolet. Uvnitř jsem cítil, jak se probudil "Loki"... poznámka o nějaké vlčici a společném úkrytu... Nelíbilo se mi to a "Loki" to moc dobře vycítil... proto tu byl, byl připravený trhat, kousat... cokoliv, kdyby bylo třeba. Nejistě si olíznu čenich a sklopím uši.
'Já žárlím?'' pomyslím si a sleduji Draca svýma dvoubarevnýma očima.
'Vypadá to tak... asi v té vlčici vidíš nějakou hrozbu... konkrétně, když byla... poblíž.' namítnul "Loki" a já tak nějak věděl, že se mě snaží vyprovokovat. Měl Draca rád... ale... tohle byl prostě on. Pro mě to byl takový ten špatný hlásek, co vám hlodá v mysli. 'Co ty víš... třeba to nebyla jen kamarádka... maj spolu někde úkryt...' pokračovala má druhá polovička.
Lehce jsem vycenil zuby. 'Nech toho...'

8

Jen spokojeně vrtím ocasem a sleduji ho. Když se opatrně zvedne, sklouznu z něj a pak také pomalu vstanu na své pohublé nohy a s úsměvem se oklepu od trávy.
Jeho souhlas s pokračováním mě potěšil, protože vítr k nám donesl pachy dvou vlků... ani jeden z nich jsem neznal a nějak jsem neměl náladu se teď o Draca dělit, nebo se seznamovat s dalšími. Přeci jen... nemusel to být nikdo hodný a mohli by na nás zaútočit. A má magie byla stále slabá, stejně jako mé tělo.
Má otázka na smečku Draca viditelně znepokojila a já nejistě sklopím uši a sleduji ho. Bedlivě jsem poslouchal každé jeho slovo a trochu chápavě ho sledoval. Nejistě se k němu přiblížím a olíznu mu čenich. "Já ani neříkal hned." usměji se. "Ale možná časem? A i kdybys nechtěl... nějak to zvládnu." zvesela zavrtím ocasem a jemně se hlavou otřu o Dracův bok. Pak se pomalu vydám směrem k horám okolo tohoto jezera. Sice vypadaly nebezpečně, ale... chtěl jsem také vidět něco jiného než jen jezera a nížiny... Navíc... podle jejich výšky by z nich mohl být dobrý výhled na celé širé území, alespoň bychom si mohli s Dracem trochu zmapovat, kde jsme byli a kam bychom se chtěli podívat. Doufal jsem, že Draco jde za mnou, já měl totiž pohled upřený do hor a má mysl byla plná myšlenek na rozhledy, které tam možná budou.

→ Sněžné tesáky

7

Jen blaženě vrtím ocasem. Bylo to asi nejkrásnější probuzení, jaké jsem kdy zažil. Spokojeně mu žužlám ucho a pak na něj radostně pohlédnu. "Ten odpočinek jsi vážně potřeboval." zasměji se a olíznu mu lehce čumák. Bylo mi s ním skutečně dobře.
Jen se k němu znovu přitulím a pak opět zvednu hlavu a rozhlédnu se. "Teď, když jsme oba plní síly a ty ryby už zmizely... co kdybychom vyrazili zas dál?" řeknu tiše. Bylo vidět, že jsem byl plný energie a zvědavosti prošmejdit další území. Díky tomu včerejšímu vánku se ze mě vyplavil veškerý stres a zlé myšlenky a vzpomínky. Vše bylo v takové zvláštní mlze a já se cítil skvěle.
Když jsem tak chvíli Draca sledoval, bylo vidět, jak náhle lehce znejistím a olíznu si čumák. "Co vlastně... říkáš na to, kdybychom se dostali někam do smečky?" řeknu nejistě a sleduji ho. Zajímalo mě to, protože... já si vždycky přál dostat se do smečky. Pokud by mí sourozenci někde byli, tak v nějaké smečce... a i kdyby tam nebyli... chtěl jsem poznat jaké to je, patřit někam... do velké "rodiny", kde mnou nebudou opovrhovat za to, jaký jsem. Ale... kdyby s tím Draco nesouhlasil... chápal bych to kvůli jeho minulosti, kterou mi vyprávěl.
Navíc... teď už jsem nebyl sám, měl jsem jeho, takže bych tuláckou roli díky němu asi také docela dobře zvládl... i když snu o smečce se mi moc vzdávat nechtělo.

6

Když tak chvíli u Draca ležím, cítím, jak se začne vrtět. Nejspíše měl zlé sny... Nejistě se k němu přitulím a trochu nešťastně ho sleduji. Jen tak tak uskočím, když se ze spánku oženě po někom tlapou a pak... pak volal ta jména. Ferus a Preya. Nebo tak něco. Nikdy se o těch jménech nezmínil a... já nebyl takový, abych se někdy ptal, ale... ta jména jsem si uložil do paměti, kdybych je náhodou někde někdy slyšel.
"To jsem já Draco." šeptnu tiše, když se k němu přivinu. Nějak jsem měl pocit, že jeho jméno řečené mým tichým hlasem se k němu nejspíše nějak dostalo, protože se skutečně uklidnil... nejspíše mu konečně zmizely noční můry. Byl jsem za to rád. "Jsem tu s tebou... navždy." šeptnu tiše a chvíli přemýšlím, co by se stalo, kdyby tehdy po tom návratu Draco odešel. Věděl jsem, že bych se asi... zabil? Možná?... Nevěděl jsem, ale podle nesouhlasného zavrčení "Lokiho" mi bylo jasné, že by mi to nedovolil. Nějak i on si našel cestu ke světu a po tom, co se stalo v té hoře... asi nechtěl umřít... konečně...
Místo toho jsem cítil, jak se chce stát silnějším... tentokrát nebojoval proti mě, protože zjistil, že když budeme bojovat proti světu spolu, budeme silnější... a k tomu přibyl ještě Draco... teď jsme v podstatě byli 3 vlci proti světu.
Při té myšlence se trochu ušklíbnu a poté se mi podaří také usnout. Ze spánku mě vzbudí náhlý pohyb Draca a pak jsem byl náhle přitisklý k němu a on se se mnou tulil... Podle jeho slov se cítil už skvěle. To mě rozveselí a já rozespale zavrtím ocáskem a tulím se k němu také. Když se trochu vzpamatuji, začnu ho radostně olizovat a nakonec mu začnu žužlat ucho.

5

Jen si tiše užívám sluníčka a blízkosti Lokiho. Mé chování ho přeci jen asi uklidnilo a já podle jeho zpomaleného tlukotu srdce a dechu poznal, že spí. Pomalu otevřu oči a jemně zvednu hlavu a zadívám se na něj. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc ho může štvát, že se cítil tak slabý. Poznal jsem to na něm. Poznal jsem to z jeho nešťastných očí ze kterých ale čišela trochu i zloba, že to jeho tělo nezvládlo. Mrzelo mě, že je na sebe tak tvrdý. Každý vlk má nějaké své hranice a pokud se je bude za každou cenu snažit překonat.. může zemřít.
Pomalu tiše vstanu, abych Draca nevzbudil a chvíli ho sleduji, abych se ujistil, že spí. Pak se pomalu rozejdu k vodě. Ryby mě stále sledovaly, ale pak náhle... jakmile jsem došel k vodě a natáhl se k ní, abych se napil, ryby jakoby na povel se zanořily zase zpět.
Nastražím uši a opět zvednu hlavu a naklopím ji tázavě na stranu. Chvíli to sleduji a pak se rozhlédnu... nikde nic. Nejistě se opět skloním k vodě a když se chci napít, cítím, jak se mi čumák dotkne ledové vody. Prudce hlavu zase zvednu a oklepu se. Olíznu si čenich a pak se znovu nakloním k vodě, tentokrát již připraven na její teplotu. Pomalu začnu pít. Voda byla ledová, ale... zároveň to bylo celkem i příjemné. Když jsem napitý, jdu zpět k Dracovi lehnu si opatrně zpět k němu a pozoruji okolí. Až teď jsem si všiml, jak je toto místo nádherné.

4

Když se v Dracových očích objeví slzy, nejistě si opět lehnu normálně a zadívám se na něj. Smutně se k němu zpět přivinu a jemně mu slíznu slzy ze srsti. "Není ostuda být unavený... a to, že tě neposlouchají nohy značí, že tělo už dál nemůže." šeptnu tiše a sleduji ho. "Spi.." šeptnu tiše a něžně. Bylo mi jedno, že by mě teď nedokázal ochránit.... udělal toho už dost. Tady to vypadalo, že je vše v klidu a že nehrozí žádné nebezpečí. "Teď chránit nepotřebuji... všude je mír a ty ryby..." nespokojeně mlasknu a hodím na ně vražedný pohled. "Ty ryby by musely mít dost odvahy vylézt na břeh a pochybuji, že by na tom sluníčku dlouho vydržely... udělal jsi už dost Draco... odnesl jsi mě sem, nalovil jsi... i ty potřebuješ občas odpočinek." usměji se na něj něžně a jemně se k němu přitulím. Hlavu si spokojeně zabořím do jeho srsti. "Není to ostuda... slunce krásně hřeje... tak si odpočiň." šeptnu tiše a sám zavřu oči a užívám si sluníčka. Doufal jsem, že můj hraný klid ho alespoň trochu uklidní. Vnitřně jsem byl... nejistý... nejistý z ryb a trochu nešťastný z toho, že Draco zas pláče místo aby si už konečně odpočinul.

3
Nějak jsem měl pocit, že Draco je o něco dál za mnou. Mé prudké zastavení mu neudělalo nejlépe a on zůstal ležet na zemi. Smutně k němu sklopím hlavu a jemně mu olíznu čumák.
"Promiň... já ti říkal, že si máš odpočinout... šeptnu trochu nešťastně a smutně. Svými slovy jsem mu dal jasně najevo, že vím, že je vyčerpaný. Potvrdil to i jeho "pád"... Nohy ho prostě už neunesly. Nejistě se podívám na čumící ryby. "Doufám, že už za chvíli zaplují zpět do vody... takhle je vysuší horko, nebo chytne dravec... upřímně... obojí bych jim za jejich neustálé zírání docela přál." mlasknu nespokojeně a pak se smutně opět podívám na Draca a pomalu si lehnu vedle něj a znovu mu olíznu čumák... Poprvé v životě mi připadal... bezbranný a hrozně roztomilý.
opatrně se k němu přilísám a lehce zavrtím ocasem. "Miluji tě." šeptnu tiše ignorujíc pohledy ryb. Bylo mi s ním tak dobře... a po tom příjemném vánku... Celé mé tělo bylo opět v klidu a v naprosté pohodě. Byl jsem rád, že jsem zase zpátky u svého milovaného vlčka. Na svobodě... ležící v trávě...
Cítil jsem, jak se mi sluneční paprsky opírají do mé srsti a trochu se oklepu, protože na černou část slunce hřálo daleko více než na část s bílou srstí. Jen se spokojeně převalím na bok, aby slunce mohlo pálit do mé černé srsti. Teď jsem ležel vedle Draca tak, že mé packy směřovaly k němu.
Spokojeně a blaženě si olíznu čumák a pak se podívám s hravým, ale něžným úsměvem na Draca a pozoruji ho svýma dvoubarevnýma očima.