Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Pytias (přes Salt)

Možná tomu bylo schválně, že byl opět vtažen do děje. Prolétal z jednoho dobrodružství do druhého a obával se, že zranění z podobných akcí se čím dál tím víc zhoršovala. Hodlal být proto raději opatrný. Cestu z hor vedl bezpečnou cestou okolo jezera. Bylo zajímavé, jak se pláč naříkajícího mláděte odráží od skal a doléhá až k jeho uším. Nechtěl opustit své přátele, Ellie a Draconise, ale cítil povinnost. O to rychleji z kopce spěchal. Mohl jen doufat, že se jim v době jeho nepřítomnosti nic nestane a budou jednat rozumně. Zatím je vždycky musel zachraňovat on a to se stávalo čím dál tím víc otravné. Ale nemohl si stěžovat - dlužil jim to.
Když dorazil na známé pláně, konečně pochopil, o co jde. Doteď se mohl pouze dohadovat sám se sebou, co se zase děje, že tam tak jistě kráčí. Brzy zjistil, že na pláni není sám. Byl tu jiný vlk a ještě koňská klisna. Klusem se vydal jejich směrem. Pachy se mu pletly, ale dokázal rozpoznat, že je tu ještě mládě. "Co se tu děje?" Položil otázku do vzduchu, jakmile však uviděl díru v zemi, pochopil. Obával se, že klisna si nenechá pomoci, a tak neustále monitoroval její pohyb. "Pomohu ti," řekl odhodlaně a chvíli se díval, jestli by nebylo lepšího prostředku než pouhých vlčích tlap. Kdyby se prokopali dost hluboko... Mohl by přivolat vodu z nedaleké řeky, ale nechtěl ohrozit hříbě.

Narozdíl od uplynulých dní už šedému bylo dobře. Příznaky otřesu mozku vymizely a rány se zahojily, a proto byl odhodlán teď pomoci ostatním s jejich problémy. Už to nebyly problémy zdravotní, což bylo výhodou. Avšak sám věděl, že psychika je záludná věc a někdy může způsobit víc problémů, než jakékoliv zranění. Šedý svého přítele vyslechl. Doufal, že mu bude moci pomoci a že žíhaný bude spolupracovat, aby se mu to povedlo. Získal na svých cestách mnoho zkušeností a teď měl šanci je opět použít, aby pomohl. Jeho otázka byla absurdní. "Jak jsem řekl. Strach je nejupřímnější emoce a občas nás nutí dělat věci, kterých později litujeme. Nemám však důvod tě kvůli tvé minulosti odsoudit. Selhání i vztek patří k životu a je těžké to přijmout, ale občas nás posunou dál," s těmi konejšimými slovy se pomalu zvedl a společně s Ellie za vystresovaným Draconisem došel. Položil se po jeho boku a hlavu namířil jinam, protože věděl, že Draco asi neche, aby ho přátelé viděli brečet. Sám takový býval. "Už jsem potkal mnoho vlků i vlčic. Někteří se chovali jako ty v minulosti, jiní se ustrašeně krčili v rohu. Někteří jen přežívali. Někteří dělali všechno, aby byli lepší. A myslím, že můžu mluvit i za Ellie, když řeknu, že pro nás jsi přítel. Máš temnou minulost, ale můžeš čekat světlé zítřky. Nám jsi ukázal svou dobrou tvář. Neohlížej se na to, jaký jsi byl. Soustřeď se na to, jaký chceš být." Šedý čerpal z vlastních zkušeností. Sám podobné emocionální výkyvy občas zažíval, i když ne tak interzivně, protože se naučil přijmout realitu.
Lucio ještě chvíli ležel s Dracem. Chtěl počkat, než jeho bolest přejde. Chtěl, aby se uklidnil. Možná proto přehodil svůj ocas na druhou stranu před čumák černého. Po chvíli však vstal a zamířil k východu. Měl divný pocit... Něco ho volalo. Odpočinul si, když ležel. Má však dost energie jít dál. Venku už nepršelo. Půjdu se... Projít," oznámil hnědé i žíhanému a protáhl se dírou ve stěně. Chtěl jim chvíli nechat. Nebál se, že by Ellie byla v přítomnosti Draconise v nebezpečí.
Chvíli jen šouravě kráčel skalami, než opět zaznamenal ten divný pocit. Zaposlouchal se do krajiny a zjistil, co se děje. Chvíli váhal. Nebylo toho dobrodružství dost? Pak se ale sebral, zanechal po sobě Ellie a Draconisovi zprávu a rozběhl se z kopce.

>> Laica Mar

Klidná a vlídná slova šedého nakonec opravdu přesvědčila žíhaného k tomu, aby začal vyprávět. Lucio doufal, že se mu se svými problémy svěří, protože moc dobře věděl, že když jeden své trápení vysloví před blízkými, hned se cítí líp. Sice si nebyl jistý, jestli je Draconis bere za přátele, ale předpokládal, že ano, když ještě neutekl. Spokojeně překřížil tlapky přes sebe, zkontrolovat, že Ellie spí klidně a pak už se nesoustředil na nic jiného než na Draconisův příběh.
Nečekal, že mu řekne svůj životní příběh tak dopodrobna. Ani to po něm nechtěl, jediné, co chtěl, bylo, aby se přitom zamyslel a na ty pocity se podíval ze všech stran. Aby se na ně soustředil a nevnímal všechno jako křivdu a neštěstí. Želbohu jeho příběh byl plný nástrah, zvratů a neúspěchů, a tak musel šedý trochu změnit taktiku. Neskákal vyprávějícímu do řeči a nechal ho, aby vyprávěl vše, co mu jen přijde na jazyk. Šedý byl rád taková zpovědnice, rád pomáhal a bylo pro něj uspokující vidět, když jeho klid, vyrovnanost, empatie a trpělivost dokázala pomoci. I on si při jeho vyprávění vybavoval špatné vzpomínky ze svého dlouhého života. Za tu dlouhou dobu se je však naučil vnímat jako přirozené. Když Draconis domluvil, nechal mu chvíli, aby se vzpamatoval. Čekal, kdy bude schopný poslouchat. Ty emoce musely ven. "Život tě už od mala podroboval těžkým zkouškám. Hrál si s tebou a nutil tě se rozhodovat, jestli je pro tebe důležitější čest nebo názor ostatních. Jestli se dokážeš postavit svým strachům. Nebo jestli jen jdeš s davem. Nic z toho ale není špatně. Je to jen výsledek aktuálního rozhodnutí a i když čas zpět nevrátíš, i teď můžeš sám své činy soudit, protože nikdo jiný by na to neměl právo. Můžeš s pocity naložit jakkoli. Můžeš je ignorovat a jít dál nebo se jim postavit a tu realitu přijmout, i když to není lehké. Právě to ti však pomůže se od svazujících emocí osvobodit. Když je přijmeš, budeš se jim moci přímo podívat do očí a budeš moct říci, co jsi udělal špatně a co bys dnes udělal jinak," poví mu klidným hlasem. Doufá, že mu to pomůže. "Život nevyplývá z toho, jaký jsi byl. Je takový, jaký si ho přeješ mít. Musíš však mít odvahu na to změnit to, co pokládáš za špatné, musíš ovládnout strach. Protože strach je to jediné, co nás doopravdy svazuje. Je to nejsilnější emoce. Já se s ní naučil spolupracovat. Naučil jsem se využít toho, co nám dává, ale využívám ji jen způsobem, který neubližuje ostatním. Pamatuj: každý strach musí být poražen. Od toho tu je. Aby zmizel," dopoví. Chová se mile, přátelsky a zároveň si udržuje svou vážnost a profesionální odstup.
Když se probudí Ellie, láskyplně se jí otře o bok. Když se vyspala... Je ještě hezčí, než byla.

Šedák tiše sledoval hnědou, jak tiše spí. Měl ji tak rád a bál se to říct. Vlastně to nechtěl přiznat ani sám sobě, jelikož se bál ztrát. Jeho pozornost však upoutal Draconis. Vypadalo to, že potřebuje pomoc. Nebo ji naopak tak moc nechce, ale chce, aby se vědělo, že je nesvůj. K Lucianovu štěstí to vypadalo, že první možnost byla ta správná. Nemohl si tím však být jistý, dokud pomoc nenabídne. Klidně si vyslechl slova přítele. Byl... Smutný. Ztrápený. To Lucian poznal hned, jak promluvil. Věnoval mu dlouhý pohled a pak se zahleděl na Ellie. Když opět chtěl navázat oční kontakt s Draconisem, už měl odpověď. "Život nám dává překážky, aby nás vyzkoušel. Staví nám do cesty nepřátele a ty nejbližší rád trápí, aby jako bůh mohl sledovat, co jeho experiment udělá s vlčími emocemi," zasní se. Řekl by víc, ale nechce nešťastníka zase tolik zahlcovat slovy. Možná naznačoval, že sám si tím prošel. A hle - je vyrovnaný jako nikdy předtím a s dávkou empatie dokáže porozumět i druhým. Pochopil, proč se Marcos přidal na stranu Risy. Chápal, že pro nové bývá vlna dobrodružství skličující. "Nebraň se těm vzpomínkám. Podívej se jim do očí a važ si toho, že je máš. Řekni mi o nich," poradí Draconisovi stále s tím klidným přátelským tónem.
Během svých slov se zvedne a dojde Ellie. Vypadá, že nemá klidný spánek. Sedne si a na chvíli svůj ocas nechá před jejím čumákem snažíc se spojit s jejím snem. Tuto schopnost ale neovládá vůbec dobře, a tak to po chvíli vzdá a jen se položí po jejím boku.

Na Draconise se jen usmál. Bál se nepřátelštější reakce, ale očividně žíhanému pomohl přejít opět nějaký blok z jeho života.
Ačkoli Ellie další prozkoumávání vyloženě a slušně zakázal, ona neposlechla. Šla chodbu prozkoumat i tak. Zvědavost může být nebezpečná, varoval v duchu, nahlas to však neřekl. Ach, kolikrát už jeho takhle vlastnost přivedla do problémů. Říkal si často "jen nahlédnu, jen zjistím, co to je, co to znamená, proč to je..." a zaplatil vždycky. Sice musel přiznat, že pro rebelky měl vždycky určitou slabost, ale zkušenosti ho naučily zbytečně neriskovat, když to bude v rozporu s jeho morálními zákony. Jen tiše kývl, když se jeho přítelkyně vrátila bez úspěchu. Stejně ale našli zajímavý úkryt a Lucian se opět dal do pozorování zvláštní stěny, když si lehl ke stěně. Ucítil, že Ellie si lehla k němu a kdyby mohl, tak se teď červená. Položil svou hlavu před její krk a čumákem se v její dokonalé srsti chvíli hrabal. Tak úžasná... Vzpomněl si ale na staré časy. Nešlo by to. Nemohl by znovu ztratit. Bojí se ztráty, a proto si své nejbližší chrání. Ellie k nim už déle patřila. "To jsem rád," usměje se, když hnědá řekne, že noha nebolí. Sice jí úplně nevěří, nejspíše jen nechtěla svými problémy opět zatěžovat ostatní, ale spoléhá na její zdravý úsudek.
Všimne si, že je unavená. Nechápe však, proč se zvedla a šla si lehnout sama. I na něho padá únava. "Jsi v pohodě?" Řekne, když si všimne Draconisovy nezvyklé polohy. Zvláštní.

Jakmile ze zlého počasí šedý přešel do překvapivě velké jeskyně a přece tak dobře skryté, oddechl si a Ellie pochválil za její výkon. Sám byl unavený a potřeboval odpočinek či více spánku, protože v lese si přes všechnu tu bolest, nervozitu a nepříjemné počasí moc nepospal. Také si stále neuměl vysvětlit přeludy, které viděl a proč pak náhle dostal chuť spát. Ve špatný moment, samozřejmě. Lucian položil svítící lahvičku doprostřed místnosti a prohlížel si podivné žíly modré barvy, které z holé skály vyčnívaly. Když však zaznamenal vzdálený hlas, hlas Draconisův, pozornost přesměroval k němu. Popošel k vchodu, kterým se sem dostal a podíval se malým vstupem vzhůru k vlkovi, který dobrovolně mrzl venku. Nejspíše to musel být další jeho strach. Zvedl hlavu ke stropu. Občas hlína, ale jinak pevný kámen. "Je to bezpečné, pojď dovnitř!" Pokud se ani pak žíhaný neodhodlal, Lucian nečekal. Vystrčil hlavu ven, popadl vlka za tlapku a stáhl ho dovnitř. "Nenechám přece přítele mrznout," vznese proti Draconisovu počínání přátelskou námitku. No, snad pěkný prostor černého přesvědčí, aby zůstal. Než se bouře uklidní, minimálně. Měli světlo, bylo tu sucho... A i když to byla jen nepatrná teplotní změna, z chodeb vedoucích dolů sálalo teplo. Lucian se k chodbám postavil čelem, ale viděl dál jen tmu. "Teď by asi mohlo být rizikem, vydat se dál. Zůstaneme chvíli tady," rozhodne a zastaví Ellie. Dobrodružství, to ano, ale pro teď ho bylo mnoho. Musí si od něj na chvíli odpočinout, než se vydají dál. "Co tvá tlapa?" Optal se jí starostlivě a lehl si ke stěně.

Androme
Druhým jménem: Meditullium constituerint domum
Majitelé: Lucian a Ellie
Jeskyně dále smí obývat: Draconis, Shine, Lucianovi sourozenci (po domluvě) a další vlci na pozvání jedním z majitelů.


To jméno jeskyně v horách jest. Nacházející se v tajemných horách Pityas, kde slané jezero Salt nachází se. Jeho voda se do ráje též pár kapkami dostala, a tak pramen, jenž plný minerálů je, ochutila. Dobrovolníci by jej raději nepili, ale vlk nepohrdá žádnou vodou. Zvláštností místa je kámen, který vznikl sopečnou činností, vývinem překrásného ostrova, na kterém Androme, nebo-li „Meditullium constituerint domum“ se nachází.
Oculu, kámen podobajíc se nejkrásnější andělské tváři, anděl, jenž zažene vaše obavy zde neustále a krásně září. Dodává zde na příjemné teplotě, osvětlení, které na noc „bohové zhasnou“. O teplotu se starají podzemní řeky, kterých je zde hned několik, ačkoliv jen křišťálové jezírko vidět je. Pokud však vlk utichne, zaslechne je.
Jeskyně, v jejímž středu je právě jezírko, ze kterého nabírá energii obrovský strom, po kterém stékají jednotlivé kapky, které občasně ukápnou po kmeni stromu do drobného jezírka. Samotný úkryt není nejvíce prostorný, místnosti jsou určeny pro vlčí rodiny okolo šesti členů. Neodmítl by jej však ani medvěd, ale ten byl, dle legend, kdysi vyhnán prvními vlčími osadníky, kteří na MoisGrisu byli. Co je na tom pravdy? To nikdo neví.
Jeskyně má drobný vchod, který je velmi strmý, a tak, při neopatrnosti, si vlk může maximálně udělat něco se svalstvem, ačkoliv většina jen spadne a poučí se. Zbytek jeskyně můžete vidět na přenádherné podobě, kterou Androme má. Útulno, ráj? To úkryt přesně má.
_______________________________________________________________________________________

Platí vše Ellie.

SCHÁLENO

Žíhaný vlk vzal šedákova slova s vděkem a ten se na odpověd jen usmál a kývl hlavou. "A kolik. Ale i nebezpečí se za některými může skrývat, není nad opatrnost," daroval mu už o něco vážněji radu. Věděl, že i hezké věci mohou být falešné nebo zraňující. Tomu tygrovi to přece taky slušelo... Zkrátka, život dokáže dělat iluze sám o sobě a realita může být krutá, to chtěl šedý naznačit. A ačkoli by býval bral Draconise za hrozbu, i od něj se původní nedůvěra vytratila. Lucian mu svým způsobem začal důvěřovat, i když to by nebyl Lucian, kdyby si na svůj zadek nedával pozor skoro pořád. Poslouchal slova vlka, kterého začal uznávat za přítele a uvědomoval si, jak moc jsou vlastně rozdílní. "Zajímavé..." Poznamenal. S takovým zvykem se ještě nesetkal. "Ale můžu ti slíbit, že tady je vody dost. Měl bys svůj strach překonat," poskytl mu další radu. Pozornost od tohoto tématu však odpoutal, když našli jeho přítelkyni.
Společně se vydali hledat úkryt. Kvůli počasí, které jim v tuto dobu zrovna nepřálo, to byl jediný logický krok, který teď mohli udělat. Šedý svým velkým tělem chránil zraněnou Ellie a svou přítomností ji utišoval. Sám se rozhlížel kolem, jestli něco nenajde, a jejich zdroje světla - Luciův ocas a svítící přívěsek byly snad jediným zdrojem světla, díky kterému ještě nespadli ze srázu. Počasí to ještě všechno znepříjemnilo. Draconis po chvíli našel noru, ale ta nebyla dost velká. No co, museli hledat dál. Šedákova srst vodu nějakou dobu dobře odpuzovala, ale ani její odolnost nevydržela v tomto počasí dlouho. Rychle hledal další směr, kterým by se mohli vydat, to se však Ellie odpoutala a s nadějí, že to půjde, lépe prozkoumala onu noru. A měla pravdu. Vztyčil uši, když vykoukla na jiném místě. Kroupy opravdu byly nepříjemné, a tak se rychle připojil k ní a jen tak tak se protáhl malým otvorem, který do skryté jeskyně vedl.
"Dobrá práce," usmál se na hnědou, když vstoupil dovnitř. Sice by tomuhle velké neříkal, ale bylo to zajímavé. Všímal si zajímavých žilkování na stěně jeskyně. Strop měl zajímavou klenbu, ale celé to bylo nepravidelné, tedy přírodní. "Tohle jsem... Ještě neviděl," podotkl tiše a tlapkou se tmavě modrého žilkování ve stěně dotkl. Pak pohled odpoutal. "Můžeme tu bouři přečkat," konstatoval. Pak si všiml ještě jedné divnosti. Z této menší síně vedly další chodby.

Po debatě o přesnosti toho teleportovacího předmětu šedý zjistil, že žíhaný vlastně na ostrovech nepobývá dlouho. Vlastně se i na to celou dobu ptal a celou dobu k tomu mířil, i když to doteď sám nevěděl. Poslechl si jeho slova a v mysli se snažil spojit ta místa čarou, ale zjistil, že sám některá nezná. Měl bych se vydat na cestu a poznat tento svět více, až se věci uklidní, dal si cíl a krátce se podíval do země. "Tak to jsi prožil krásný začátek," zasmál se Lucian. Samozřejmě to myslel humorně, skočit do rány tygrovi asi není krásný start. "Tak to mi dovol tě zde přivítat. Jsi na Mois Grisu, v zemi vlků, nyní... Na jednom ze třech jeho ostrovů. Máš co objevovat," řekne vážně, ale přátelsky. "Ty asi moc vodu rád nemáš, či?" Konstatuje, když se mu po chvíli vlk svěří s problémem. No, jeho přistání nebylo hladké, připustil v duchu. Další důvod toho víc prozkoumat. A možná bych na to nemusel být sám. Myšlenka cesty zapřísáhlého tuláka docela lákala. Sice šel celý život, ale poslední dobou se dost držel na místě, a tak ho další dobrodružství lákalo. Ale bez tygrů, samozřejmě. Když Draco vyslovil větu o jeho očích, zatvářil se stylem opravdu? Čekal, jestli z něj vypadne ještě něco víc. Jistě, že mu to lichotilo. Nečekal by to od muže, ti se přece snaží být ve všem obvykle drsní. "Nevšední? Jistě si s tím nikoho přede mnou neviděl, díky," pokusil se černému pomoct, protože si všiml jeho paniky. Snažil se napravit chybu? On by to jako chybu nepokládal.
Vydali se hledat Ellie. Díky jejímu volání to bylo rychlejší a svítící lahvička to také mnohokrát zjednodušila. Šedý její nadšení opětoval. Vrtěl svým svítícím ocasem a její mazlení jí plně toleroval. Měl o ni však starost, když si ji tak prohlížel, narazil na problém. "My tebe také. Pojďme," zavelel, když neodpovídala. Lampičku ještě nechal na jejím krku a po jejím boku následoval Draconise, který se postavil do vedení. Moudré rozhodnutí, mohli by pořídit rychleji. "Musíme najít jeskyni, převis, cokoliv bude vítané... Nejlépe co nejdřív, abychom tohle přečkali," řekl k svým společníkům a přes déšť hledal skrýš. Terén zde byl přijatelný, ale v nějaké té výšce už se nacházeli.

Vlk zopakoval poznámku, kterou vypustil z tlamy i před transportem. Šedý musel přiznat, že to bylo rychlejší, jak jít pěšky. Jen nepochybně přesnost toho přístroje nic moc, ale to se snad dá spravit. "To věřím. Nejspíše si neměl moc šancí to tu prozkoumat. A dej na mne, je tu toho hodně, co stojí za řeč," řekl z vlastní zkušenosti. Byl rád, že černý se má do hovoru i s někým jiným než s Ellie. Pomalu ho přestával brát za hrozbu a tato konverzace jen prohlubovala jeho důvěru v něj. Možná začátek přátelství. Trpělivě čekal, než se žíhaný sebere a bude připraven jít. Ještěže já tyhle hory znám, pomyslel si s těžkou hlavou. Na chvíli se zastavil, když zjistil, že mu rudooký věnuje pohled. Nebral na to ale větší váhu. "Nenechal bych tě tu," ujistil žíhaného a zvědavě natočil hlavu na stranu, když zjistil, že se Draconis dívá nějak dlouho. Pak si to uvědomil. Ach ano, jeho oči. "Dárek z jiného světa. Nebo spíš... Prokletí, stejně jako ta zář," vysvětlil mu jeho nevyřčenou otázku a pohled odvrátil, aby mohl zahájit hledání Ellie.
Všiml si určité nejistoty či nepozornosti v chování jeho společníka, ale nevěnoval mu pozornost. Jen se usmál a snažil se v dešti zachytit známý pach. Viditelnost také nebyla nejlepší. Uslyšel další vytí a zastavil se, aby přes proudy vzduchu lépe určil, kde se hnědá nachází. "Asi potřebuje naši pomoc," koukne se naléhavě na Draconise a přidá na tempu. Hledá v té tmě svůj svítící majáček. Zahne za roh a rozhlíží se kolem, pak narazí na sráz a sleduje, jak se nedaleko strhla vlivem větru lavina. Nepříjemné. "Ellie!" Zavolá. Po chvíli ji i uvidí. Byl by ji v té bouři nenašel, kdyby takovou situaci nepředpokládal a nedal ji onu svítící věc. Rozběhl se za ní. "Jsi v pořádku? Musíme najít nějakou jeskyni!" Druhou větu věnuje i žíhanému, přičemž kontroluje zbídačenou Ellie. Podepře ji z druhého boku než má zraněná žebra a vyhlíží jakýkoliv úkryt.

Kdyby byl nepřítel, určitě by využil toho, že žíhaný se na pokraji sil válel v problémech. Šedý však měl respekt k tomu, jaké přátele si to Ellie vybírá a musel uznat, že tenhle vlk se mu nejspíše snažil pomoci. Oplatil mu jeho laskavost a pomohl mu na břeh. Byl také potlučený z přistání, ale narozdíl od Draca tenhle povrch dobře znal. Bylo mu jasné, proč černý tolik prožíval ten přenos a proč se mu úplně nevydařil. "Příště asi budeme muset upřesnit, kam přesně se chceme přenést. Tyhle hory jsou rozlehlé. A ty bys je měl lépe poznat," poznamená s úsměvem. Samozřejmě to myslel humorně. Šedý možná začal přicházet na to, co na tomhle vlkovi Ellie vidí. Byl obětavý a vlastně i přátelský. Na pohled byl ale takový roztomilý šašek. Lucian se po získání cenné informace o poloze Ellie vydal ji hledat a čekal, že jeho společník se rychle připojí. Vyšplhal na ten kopec, ale zastavil se, když viděl, že druhý na tom není nejlíp. Sebral síly a vrátil se, aby mu pomohl. "Jestli budeš pořád spěchat, jednou si uděláš ještě něco vážnějšího, než škrábance a namohlé svaly," podíval se na žíhaného s vážností, když se dostali nahoru. "Teď ale pojďme," zavelel, tempo však zpomalil na přijatelnou hodnotu.

<< Les u Mostu

Jen přátelský úsměv věnoval Ellie, když si od něj přebrala jeho svítidlo. Pak už toho moc nezmohl. Snažil se pobrat všechno, co pochytil z Elliiných zmatených instrukcí a vybavit si správné místo v horách. Nedaleko jezera. Zaklel, když se ho opět zmocnil bolehlav a halucinace, ale jak se tak díval kolem, zjistil, že to tentokrát není jen vina jeho hlavy. Vždyť je v portálu. Točí se, hází sebou a je plný barev, ale přesto je jiný než vortex do Yaloru. Nakonec i tento vír přestane. Netrvá to ani tak dlouho. Zavrávorá, protože přistane tlapkami na pevné zemi, ty se však podlomí a on zaryje hlavu do hlíny.
Když otevře oči, zjistí, že je nedaleko jakéhosi vodního toku. První se uklidní a dostatečně probudí, aby po tom všem zase trochu procitl, a pak zpanikaří, protože nevidí své přátele. Rozhlédne se kolem, ale nikdo nikde. Pak však ucítí pach žíhaného - nebo spíše šplouchnutí něčeho neobvykle velkého. Zpozorní a urychleně se tam vydá. Když vidí, jak černý zápolí s vodou, musí se v duchu uchechtnout. Jak vtipné! Vyvolá ve vodě trochu proudu, aby mu pomohl na břeh a spěchá za ním. "Ellie není s tebou?" Řekne už když se žene dolů z kopce. Tlapka mu však uklouzne těsně u cíle a on tak sklouzne přímo do vody. Naštěstí má na sobě tu magickou cetku, a tak se vody vlastně ani nedotkne - jednoduše po hladině chodí. "Nevypadáš v pohodě," zamračí se a veme vlka za kůži na krku, aby ho osvobodil od vody, kterou podle všeho nemá v lásce. "Jestli ji chceme najít, měli bychom jít někam výš - možná uvidíme její signál. Musela se ztratit při přenosu," přešel šedý k věci. Byl vážný a ačkoli byl stále trochu vyvedený z míry, snažil se zahnat všechny pochyby a něco dělat i přes nepříjemnosti. Čekal, než se žíhaný zvedne, aby mohli hledat. Než však stačil říct víc, uslyšel vzdálené vytí. "Nebude daleko," konstatoval a na její vytí odpověděl. Už déle nečekal na černého, spoléhal na jeho schopnost se zvednout a držet krok.

Šedý na tom nebyl zrovna nejlíp. Únava se spojila s zmateností způsobenou otřesem mozku a vlka to tak zmámilo do jakéhosi transu. Byl neklidný, i přes svůj dokonalý kožich se třásl zimou a hvězdná zář na jeho ocasu vlála vzduchem okolo. Sám by ji v tomto stavu pokládal za nebezpečnou, bohužel však nestihl varovat i své společníky. Pro okolí tato záře naopak působila uklidňujícím účinkem - příjemné teplíčko, světlo a mnoho hvězd v ní. Vítr zesílil na velmi nepříjemnou úroveň a tak se stalo, že coul té záře zavál Luciovi k čumáku. Možná proto se na vyzvání neprobudil.
Ba naopak. Snil. Opět byl v tom samém lese, ale jakmile udělal pár kroků vpřed, zem pod tlapami mu popraskala a z trhlin vysvitlo světlo. Viděl, proč tam je. Šel za Ellie, která ležela mezi stromy několik metrů před ním. Udělal pár dalších kroků, ale zem se mu pod tlapami rozdrolila úplně. Kolem jen hvězdy. Rozhlédl se kolem. Z nějakého důvodu se toho vesmíru nebál. Jen měl starost o svou přítelkyni. Nikde kolem ale nebyla! Otočil se a mrkl. V tu chvíli byl zpět na bojišti v Yaloru. Klopýtl, když schytal další šíp a zaskuhral, snažil se však dosáhnout cíle. Vřel v něm vztek, chtěl to tomu parchantovi oplatit, moc chtěl!
Trhl sebou, když mu ve snu další zlý šíp přeťal svaly a v instinktu se ohnal zuby po nejbližším. Do tlamy naštěstí nabral jen Draconisovu srst, kterou ani nestihl uškubnout, protože z jeho zad sklouzl a rozplácl se o kmen stromu. Dezorientovaně se rozhlížel kolem. Probuzení do reality bylo nepříjemné, od mokrého podvozku mu byla zima a ještě ho bolela hlava. S ušima staženýma u hlavy se díval do blba a oddychoval, než si uvědomil, proč jsou všichni vzhůru. Pohledem vyhledal Ellie. "Do hor?" Zeptal se zmateně a zíral na portál a pak na Draconise. "Omluv mě," zaklel a zavrávoral, ale zase získal jistotu. O takovém portálu už slyšel. Byl si však jistý, že to není ten Yalorský.
Ještě než vstoupil, pohled mu padl na lahvičku na jeho krku. Zvedl tlapu a přejel po něm, takže se světla v okolí objevilo mnohem víc. Pak ho sundal ze svého krku a hodil Ellie. "Abychom tě našli, kdyby něco," odůvodnil svůj čin. Samozřejmě, že jí přívěsek nedával natrvalo. Věděl, že světlo zhasne rychleji, když ho nemá u sebe on sám. Ale taky věděl, že ji chce mít v tomto nepříjemném počasí na očích a když bude svítit, bude to jednodušší. Pak se na ni usmál, nervózně se ohlédl za sebe, jak se strom klátí k zemi a proskočil portálem za Draconisem.

>> Pytias

Šedému se neusínalo dobře. Byl rozbolavělý a hlava stále nefungovala úplně tak, jak by měla, ale díky tichému šumění vody v potoce byl nakonec ke spánku ukolébán a těch pár hodin spal. Pořád však nespal tvrdě a jeho sny byly divoké. Možná proto byla jeho reakce na vracejícího se Draconise taková, jaká byla. Když ho však ve světle svého ocasu rozpoznal, uklidnil se. Sdělil mu, co sdělit mohl. Zbytečně to neprodlužoval, nechtěl náhodou probudit hnědou. Navíc si myslel, že bude lepší vědět, co se v tomhle lese děje, když tak nepříjemně začalo foukat. Lucian se obával, že by to mohlo vyvrátit stromy a ohrozit je to. Zůstal u Ellie a posadil se, sledujíc okolí.
I hvězdná záře z jeho ocasu ve větru plála jako oheň, proto mhouřil oči a sledoval okolí. Domníval se, že by tohoto počasí mohli využít dravci. A vstal, aby převzal hlídku, ne? Vždyť je to potřeba. Po nějaké době se zvedl ze svého místa a popošel k potoku. Sedl si na jeho břehu a díval se do proudu a vodu, jak se leskne v matném světle. Zvedl nohu a podrbal se za uchem, když uslyšel neobvyklý zvuk. Přes vítr bylo těžké ho rozpoznat, ale byl tu a on okamžitě přesměroval svou pozornost jeho směrem. Vydal se do tmy. Jeho nos sice žádný pach nezachytil, ale on si byl jistý, že tu někdo je! Zvedl ocas a zrychlil tempo. Sledoval jakousi temnou věc... A byl si téměř jistý, že vidí dlouhý ocas. Téměř hadí. Skočil po něm...
A ihned sebou cukl, protože skočil přímo do potoka. Nejspíš šlo jen o iluzi jeho otřeseného mozku nebo vedlejší účinek magie, každopádně byl z toho vyděšený. Vysoukal se na břeh a podíval se na své společníky. Podle přibývajícího světla poznal, že se pomalu blíží ráno. Párkrát se hluboce nadechl, několikrát obešel tábor a pak si lehl zpět k Ellie a zavřel očka, aby si ještě trochu odpočinul.

Sice si cenil Elliiny obětavosti, ale přišla mu v téhle situaci nelogická. Pohlédl jí do očí, jestli si jako nedělá srandu. Byla... Tak obětavá. Lucianovi se to však vzhledem na její stav nechtělo líbit. Už otevíral pusu, že něco namítne, Draconis ho však přerušil s poznámkou podobného rázu. Jen souhlasně pokýval hlavou. Držel se u hnědé, aby ji podporoval a hřál vlastním tělem, protože se blížila noc a vítr se zvedal. Sám začal uvažovat, jestli by nebylo lepší se přemístit, ale došel k názoru, že přesun by jen zhoršil jejich aktuální stav. Jen zvědavě poslouchal jejich konverzaci. Aspoň se mohl dozvědět o něčem novém, byliny šly mimo něj. Doufal, že ji Draconis najde, aby ji mohl poznat. "Souhlasím. Šetři energii, jsi unavená a my chlapi už něco vydržíme, o nás se neboj. Budeme v pořádku a ty také, když budeš opravdu v klidu," připomněl jí opatrně její zranění z boje. Nechtěl, aby teď cokoli riskovala. Nechtěl, aby se jí cokoli stalo. A chtěl ji před tím uchránit. Už to, že tu teď ležela se zlomeninami v těle si bral jako vlastní selhání toho, co sám sobě kdy slíbil. Byl proto krapet neklidný. "Pokud vím, bylina vytvořená magií však ztrácí své přirozené schopnosti. Nebyla by tedy jistota, že kdyby si ji stvořila, opravdu by ti pomohla," snažil se ji přesvědčit o tom, aby žíhaného přece jen pustila lovit tu prazvláštní rostlinu.
Ne, že by pochyboval o jejích schopnostech, ale nedávné události ho prostě přiměly k opatrnosti. Chvíli mlčel, když se Draconis sám od sebe nabídl k hledání té rostliny, protože to odporovalo přání jeho přítelkyně. Podíval se na ni a pak zpět na vlka před sebou a kývl na souhlas. "Zůstanu tu s ní. Ať je tvá cesta úspěšná," popřál mu přátelsky a sledoval, jak odchází. Pak se otočil k Ellie. Sotva držela oči otevřené. "Jsem tu s tebou, klidně spi," usmál se a sám se posunul tak, aby zvedajícímu se větru zabránil se k hnědé dostat - vytvořil jí svým velkým tělem zástěnu. Sám ještě chvíli neusnul, světla ubývalo a za chvíli bude svítit jen jeho ocas. Snad bude Dracova cesta úspěšná, pomyslel si a sám usnul.
Věděl, že v lese číhá nebezpečí, obzvlášť když je zřejmě nejnápadnějším jedincem široko daleko. Z nedávných událostí také neměl zrovna klidné spaní a když se Draconis vracel, varovně se postavil a vztyčil ocas. Brzy ho však zase nechal klesnout, protože tu srst poznal. "Máš ji? Skvělé. Počkal bych s tím do rána, teď není moc příjemné počasí. Spi teď ty, budu hlídat," posadil se. Doufal, že s tímto šepotem neprobudí Ellie.