Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dorazili k potoku, kde bylo pěkně. Lucian tu měl dostatek vody, a tak mohl svým kouzlením pomoci mnohem lépe, než v oné džungli, z které vypadli. Požádal Ellie o strpení a hodlal jí pomoci. Ukázala mu bolavé místo a on ho schladil čistou chladnou vodou. Pomocí iluze ji také na chvíli pomohl od bolesti. "Zlomené. Docela určitě. Ale nebojte se, pár dní v klidu pomůže. Jen se nesmíte přemáhat, aby jste si s tím příliš nepohla, to by ta kost také nemusela vydržet," řekl jí svou diagnózu a lehl si k ní, aby se lépe mohl soustředit na své magie. Bylo složité je držet obě, ale měl k tomu dobrou motivaci, protože si pro svou přítelkyni přál jen to nejlepší. Naklonil svou hlavu k té její a do ucha jí pošeptal: "Nemusíš se bát. Budeš v pořádku. A já znovu nedovolím, aby se ti něco za mé přítomnosti stalo. Máš mou plnou podporu." Usmál se na ni a přešel do důvěrnějšího tónu hlasu.
I žíhaný měl očividně důvěru od Ellie, no Lucian byl teď trochu ostražitý na všechny strany. Jen však klidně zvedl hlavu a jal se uklidňovat je oba, protože tyhle řeči nikam nevedly. "Zabývat se minulostí je zbytečné, pokud jste se z ní již ponaučili. Dá se to využít v budoucnosti, ale braní viny na sebe nevyřeší to, že se všichni potřebujeme spíše léčit, než mluvit," poznamenal a dále se věnoval Elliinému zranění. Přivolal z potoku novou vodu a pokračoval s chlazením, jednou kapku zvládl skrz její srst a kůži dostat i k samému jádru zranění, aby ho pročistil. V téhle chvíli musel iluzi umírnění bolesti držet nejvíc, protože si nepřál, aby cítila to nepříjemné pálení, které se jí přímo u zlomeniny objevilo. Pustil kvůli tomuto vypětí vodu, kterou právě chladil povrch nad její zlomeninou a zhluboka se nadechl, protože na něj samotného přišla další závrať. Na chvíli odklopil zrak a zavřel oči, aby se to uklidnilo. "Jen se mnou tak trochu zmlátil strom, ale to nic není," odpověděl jí, když sebral opět kontrolu nad svým jednáním. Bohužel během toho pustil iluzi, která Ellie zbavovala veškeré bolesti, takže by ji mohla zase cítit, kdyby se pohla. Odřená záda už skoro ani nevnímal. Zůstal ležet, když vstala. Nějakou tu péči by také ocenil, ale nechtěl to po ní. "Ty lež, nevstávej, nebo se to zhorší," poprosil ji a provázel ji svým pohledem. "Přesně tak, potřebujeme se prospat. Draconisi, když tu rostlinu najdeš, mohla by jí pomoci," souhlasil s plánem žíhaného. On v kytkách tolik zběhlý nebyl, ale léčení pomocí magie a starého dobrého času znal jako své boty.

<< Mlžná džungle

Odpověd na svou otázku od Ellie sice nedostal, ale sám si vyvodil situaci a možný průběh děje. Vždyť na minulosti až tak nezáleží, i když potřeboval vědět, co se stalo a jaká zranění vlci vlastně utrpěli, aby jim mohl pomoci. Ani jeden z nich nepřijal pomoc, kterou nabízel, ale u jeho přítelkyně věděl, že je to z bolesti. Byla na tom špatně. Držel se u ní a hlídal, aby nespadla a nenatloukla si. Když se jí z bolesti podlomily tlapky, šedý byl připravený a rychle nastavil svůj krk, aby nespadla na zem. Pomohl jí i nahoru. "Měla bys odpočívat," podíval se jí starostlivě do očí a věnoval jí úsměv. Když pokračovali v cestě, občas se podíval dozadu. Bylo mu jasné, že pachová stopa za nimi ještě je, a že kdyby se tygřice probudila, mohla by se po ní vydat. To se naštěstí zatím nestalo, a tak mohl v klidu sledovat, jak se džungle mění v klasický les. I on zaslechl zurčení potoka a zamířil k němu. "Mne také, Draconisi," kývl na žíhaného, když mu vlka Ellie představila. Aspoň ho už mohl oslovovat jménem, i když čekal trochu jiné představení. Jak se však zdálo, ti dva se seznámili, když jí pomohl s oním předmětem. Rád by se představil i se svým druhým jménem a rodem, ale byl rád, že se držel na nohou. Hlava se mu točila a ještě vyprávět příběhy a moudra, jak mu bylo zvykem, na to sílu prostě neměl.
Vlčice se chtěla vydat na lov. Sice měl hlad, ale nemohl ji pustit, když sotva před chvílí spadla. "Má pravdu. Potrava počká, hlady za chvíli neumřeme. Pojďte si sednout k potoku a tam se lépe podíváme na ta zranění," navrhl a dovedl Ellie na břeh potoka. "Lehni si na chvíli," požádal vlčici a popošel k potoku. Napil se a když skončil, vytáhl z proudu nějakou tu vodu a popošel k Ellie. "Řekni, kde přesně tě to bolí?"

Probuzený vlk se zdál být dezorientovaný. Šedý tomu nevěnoval pozornost, měl k tomu respekt, chápal to. Však i on byl otřesený, i když se to pomalu klidnilo. Všichni si toho zažili dost, byla to cenná zkušenost vědět, jakou sílu tyhle kočky mají. Ještě že máme magie, pomyslel si. Obavy však byly na místě. Černý sice byl opečovávaný vlčicí a i vlkem, který se během života trošku i přiučil léčení, ale ještě to neměl za sebou, tím si byl šedý jist. "Ještě chvíli v klidu seď, ať se to nezhorší," pousmál se na něj místo odpovědi na jeho nevyřčenou otázku. Postaral se, aby tygřice nedělala problémy. Usnula jako kotě. Takže tohle opravdu přetrvalo... Jak je to silné? Předpokládal, že dost, když nejevila žádné další známky agrese. Vrátil se k raněným a vyslechl si Elliino povídání. Prohlížel si přitom její bok, protože... Něco nebylo v pořádku. "Pověz mi, co se stalo tady. Máma kočka sháněla potravu, či? Co nám osud připraví není vždycky naše vina a místa bývají zrádná, neber to za vinu sobě," upřesnil svůj požadavek a snažil se svou přítelkyni uklidnit, aby přesměrovala svou pozornost jinam. Z vlastní zkušenosti věděl, že s raněným je dobré si povídat. Zažene tak zlé emoce do pozadí a dá tak najevo svou plnou podporu. Věnovat se dvoum je s tímto přístupem však o mnoho těžší. Obvzláště když jeden z nich je vám naprosto cizí. Z jeho slov a gest se však dalo usuzovat, že je s Ellie ve přátelském vztahu. Jeho slova Lucian zaslechl, ale nevěnoval jim příliš pozornosti. On sám se v tu chvíli vyrovnával se závratí, která náhle přišla. "Máte pravdu, odejít je vhodné. Zdejší terén je však... Poněkud kostrbatý, a tak vás žádám, abyste se o mě opřeli. Zbytek zranění vyřešíme v bezpečí jiného prostředí a snad najdeme i lepší zdroj vody," konstatuje šedý velikán a postaví se mezi černého a jeho přítelkyni. Jeho nabídku sice vlk může odmítnout, ale jak dává šedý najevo, Ellie hodlá chránit a odříznout ji od jakýchkoli dalších podnětů, které by mohly zhoršit její stav. Jednoduššeji... Buď půjde po svých, nebo si nechá pomoct od Luciana, jinam cesta nevede. "A měla bys nás seznámit," dodá k Ellie s úsměvem. Pak se obrátí vzad a natáhne tlapu, přičemž liána, která tygřici svazovala, se vrátí a stočí se okolo jeho tlapy. Šelma však nadále spí a oni se mohou vydat na cestu.

>> Les u Mostu

Ellie se připojila a dala najevo svůj soucit, čehož si Lucio vážil. Měla však obavy. No, i on měl obavy, ale nemyslel si, že by se to zvíře osvobodilo tak lehce. Zvedl svůj zadek a vydal se pomoct černému. Trochu se zarazil, když se Ellie jala mu rány olizovat. Měl za to, že čistá neinfikovaná voda by byla lepším lékem. "Nezanes tam infekci, asi se z toho bude chvíli dostávat... Nicméně to my všichni,"" neodpustil si poznámku. Byl stále trochu otřesený a svět se mu občas motal. Přesto seděl a hleděl Draconisovi do očí, když se probral. Kupodivu... Se s Ellie znali. Nejspíš dobrý kamarád. Zvláštní. Zcela vážným pohledem na vlka hleděl. Snad jako by si přeměřoval, jestli je nepřítel nebo jenom jede do jeho přítelkyně. "No dobré ráno," pozdravil ho s úsměvem. Stále myslí ovládal vodu a vymýval tak vlkovi jeho ránu, aby zůstala čistá a dříve se zacelila, což ovšem mohlo pálit. Jizvy po tom sice zůstanou, ale za příliš tragické zranění je šedý nepovažoval. Přežije to. Však on takových měl taky pár. Hnědá dala vědět, že ta bestie by mohla frnknout. "O to se postarám," kývne na ni a postaví se, přičemž mírné zavrávorá. Pak se vydá za tygřicí, která je sice bezpečně svázaná, ale zuří. Lucio jí před obličejem zamával ocasem. Hvězdy jakoby se jí sesypaly na tvář a ona se pomalu uklidnila a usnula. Tak se vydal zpět. "Tak a,-" málem zakopl o svoje nohy, jak se mu svět náhle zhoupl. Kecl si na zadek vedle hnědé . "A teď mi povězte, co se tady stalo," dokončil větu. Ptal se na to několikrát a zatím nedostal odpověď. "A slečno Ellie, řekněte mi, kde to bolí vás," dodal s úsměvem a připravoval si další bublinu příjemné chladivé vody, která by mohla pomoci.

Pouta kupodivu fungovala a nebezpečí tak bylo odstaveno z provozu. Tygřata nic neudělají, tím si byl Lucio jist. Teď bylo prioritou postarat se o raněné. Sám na tom nebyl nejlépe, dělalo se mu špatně a hlava se nepříjemně točila, navíc ho pálila záda, jak se sedřel o kmen stromu při nárazu. Když vytvořil vodní bublinu pro Ellie, musel chvíli počkat, aby mohl začít něco dělat, protože soustředit se... Bylo najednou docela těžké. V okolí to šustilo, svázaná kočka nespokojeně syčela a Lucio tak dostával mylný pocit, že v okolí se něco děje. Nejistě se postavil na všechny čtyři a Ellie pomalu položil na zem, pokud už nedokázala sedět bez jeho pomoci. "Prosím, odpočívej. Zkusím ho probrat," kývl na ni olízl ji na hlavě. "Bude dobře," ujistil ji a vlastně i sám sebe, když udělal těch pár kroků, aby si zase sedl, tentokrát nad žíhaným. Strčil do něj tlapkou a převalil ho na bok, aby si prohlédl jeho zranění. Ten se zřejmě dostal do přímé konfrontace s tou kočkou, pomyslel si a zamračil se. Vytvořil vodu a začal rány čistit. Namočil přitom i vlkovo čelo, v domněnce, že by se vlk mohl probrat rychleji. "Vstávej, kamaráde," zabručel si pod vousy a do nehybného strčil tlapkou. Doufal, že ho to probudí. I on by se potřeboval o něco opřít a hlavně se odtud dostat, protože svět se mu stále nepříjemně houpal.

Tlapku do Iluze, děkuju! Občas nějak zřídit postavu prospěje :D A jizvičky necháme pod srstí :3

Ta kočkovitá potvora se narozdíl od ostatních zdála být plná života a odhodlaná se dočkat pomsty živá. A byla rychlá. Kupodivu však nejednala jako běžná kočka, která by jako první zaútočila tlapami a hned na to zuby přímo na nejcitlivější místa, tahle si se svými protivníky hrála jako kotě s klubíčkem. Odhodila Luciana stranou - nemohla to mít lehký, Lucian byl jeden z největších zdejších vlků - ale dost to bolelo. Zaklel, snažíc se vrátit se zpět do boje. Motala se mu hlava a obraz měl rozmazaný. Sil mu ubylo jako mávnutím proutku a on se svezl na zem, zoufale se snažíc chytit dech. Přesto však tygřici nepřál smrt. Byla silná, to ano, ale on ještě nevytasil svá největší esa. Starat by se teď však měl o Ellie - vždyť kvůli ní tu byl, za ní přišel, aby ji mohl chránit a pomáhat jí. A ona se moc snažila pomoct tomu žíhanému, který byl zřejmě její přítel. "Musíme pryč," zasténal, když vlčice přišla i k němu. Ten náraz bolel. Avšak rány mohl vyřešit později, jejich nepřítel svou pozornost zaměřil na jeho kamarádku. Kdyby se té něco stalo, neodpustil by si to. Obrátil zrak na tu pruhovanou bestii a podíval se na své tlapy. Wu mi přece něco dal... Vzpomněl si na instrukce a zvedl svou pravou přední. Okamžitě vystřelila liána, která měla za úkol tygřici plně znehybnit. Bylo to spíš pro jistotu, protože Eliiny kořeny už to nejspíše měly pod kontrolou.
Jeho pozornost pak upoutala právě ona. Věděl, že kdyby vstal na všechny čtyři nejspíše by se zase sesunul k zemi, protože se mu točila hlava. Sedl si. Nebylo mu zrovna hej, ale věděl, že ti dva to nemají jinak. "Ellie," řekl pološeptem a olízl její tvář. "Co se vám a jemu stalo? Pomůžu." Svou hlavou podebral hnědou pod krkem a opřel její tělo o své. Potřeboval vědět, jaké zranění to vlastně schytali, aby mohl zasáhnout. Byl odhodlaný chránit je, minimálně svou přítelkyni, a pokusit se jim vyléčit jejich zranění. Stále se měl za toho, kdo je tu v nejlepším stavu. Utvořil kouli z vody a nechal ji levitovat před Elliinou hlavou. "Napij se. Bude ti líp," pobídl ji něžně a sám se snažil pobrat další síly, aby se mohl věnovat i černému.

V životě občas nastanou chvíle, kdy se všechno podělá v ten samý moment a jeden je pak nucen řešit všechno najednou. Jsou to chvíle, kdy se vám všechno sesype na hlavu a je otázka vašeho zdravého rozumu, jestli zvládnete všechno dát do pořádku. V takové situaci se nyní ocitl i Lucio. Strach a nevědomost u něj vyvolaly stres a on musel hned reagovat. Ten vlk tady umíral, Ellie byla raněná... A ta potvora se sápala ven. Rychle pomohl Ellie na nohy, snažil se přitom pomyslet na vodu. Podařilo se mu ji vytáhnout z okolních listů. "Prosím, uklidni se, jsem tu," konejšil ji ne příliš klidně a položil ji za kmenem blízkého stromu. Vodou, kterou měl, ji přikryl její ránu. Poté se rychle vracel pro žíhaného - obluda byla však téměř venku. Musel reagovat rychle. Opět zkusil vzít vodu z okolí a vyčistit tak vlkovy rány, přesunout ho však již nestihl. Postavil se před vlka a s dominantním postojem se hodlal naštvané hladové tygří mámě postavit. "Odejdi," zavrčel na ni. V mysli se snažil sáhnout po jiné magii. Vyvolal tak jí mžitky před očima a krátké, ale nesnesitelné pištění v uších. Bylo to varování.

<< Luka přes Ovocný lesík

Jak se ukázalo, cestu si mohl zkrátit. Mohl jít lesem, ale on prošel přes louku. No, aspoň se napil a odpočinul si. Před vstupem na další podivné místo tohohle světa zaváhal. Bylo tak... Tropické a tajemné. Skoro hrůzyplné. Ale střelka Elliin směr jasně ukazovala tam, a tak šedý pobral odvahu, nadechl se a vstoupil.
Už když vstoupil, nevěděl, kde to je. Mapoval si svou trasu, aby vůbec zvládl vyjít ven. Ohlížel se za sebe a pečlivě kladl tlapky, aby náhodou nezakopl. Musel uznat, že terén nebyl snadný. Když chvíli šel, poznal, že ve vzduchu visí nepříjemná atmosféra. Opět ho popadl strach, že Ellie by se mohlo něco stát a tak přidal, ale přes kmeny a mechy to nebyl zrovna příjemný klus.
Po několika chvílích ve vzduchu ucítil krev. Tentokrát už si nedělal iluze a spěchal. Byl tu pach Ellie, cizího vlka a bohužel i nějaké kočkovité šelmy, kterou Lucio nedokázal dobře určit. Brzy svou přítelkyni uviděl. Byli na tom zle. To zvíře je zranilo. Všiml si, že má mláďata. Zřejmě si je chránila. Nevěděl, k čemu došlo, ale... Musel zasáhnout. "Ellie! Co se stalo?" Zeptal se zmateně a starostlivě. O tygra už se nezajímal, protože její magie to vyřešila. Sice ne na dlouho, protože takové kočky jsou v tomto velmi obratné, ale provizorně ano. "Pojďte odtud, hned!" S těmi slovy podepřel Ellie. Na vlka se díval s otázkou v očích. Taky byl raněný. Měl by mu pomoci.

<< Most přes les

Když překročil onu propast, byl rád. Nechal ho být daleko za sebou a rozběhl se vpřed, aby náhodou nepřišel pozdě. Les byl... pěkný. Listy se začínaly barvit do barev podzimu. Bylo vidět, že zima nebude dlouho čekat. Dny se krátily a teploty klesaly... Bylo to nevyhnutelné. A Lucian stále sledoval střelku, která ukazovala směr za jeho přítelkyní. On ji vlastně má i docela rád. Možná... K ní cítí víc jak přátelství. Ale odmítá to přiznat, aby znovu neztratil. Už má za sebou mnoho let...
Na louce cítil, že začíná přihořívat. Zpomalil a klidně došel k říčce, kde zaznamenal její pach. Avšak něco bylo jinak... Nebyla tu sama. Jiný samec byl s ní. Pak musí být v bezpečí. Ačkoli myšlenka byla kladná, Lucia to neuklidnilo. Chvíli poseděl, aby si odpočinul, a pak pokračoval. Měl zlý pocit, že se něco děje...

>> Mlžná džungle přes Ovocný lesík

<< Zátoka smrti přes les

Průchod přes les byl opět jako vždy depresivní. Tahle mrtvá soustava života byla... pláče hodná. Přesto ji však šedý už znal a bylo mu jasné, že on tento les nezmění. Že je to součást ostrova. Divnější však byla věc, která se nacházela na konci tohohle lesa. Zastavil se před tou dřevěnou konstrukcí a čekal, co se stane. Vítr si s ní zlověstně hrál a onen Most vypadal po včerejším dešti kluzce. Lucian tu byl sám. Naprázdno polkl a pak se opatrně vydal přes. Je krátký... Nic ti to neudělá. A pro Ellie se musí něco obětovat! Střelka kompasu směřovala různými směry, jak se Most chvíli houpal, ale šedému se povedlo ho přejít. Měl z toho sice chvíli nervy v... Ale nakonec zjistil, že tak strašné to není. Pokračoval proto v cestě.

>> Luka přes les

<< Kvetoucí louka

Poté, co opustil Marcose, se vydal hledat Ellie. Vydal se poněkud neobvyklým směrem, protože kompas v jeho hlavě byl jaksi zmatený. Střelka náhle přeskočila úplně jinam a šedý z toho také nebyl moudrý. Musela se... Nějak teleportovat. Proč a jak? Došel až k podivně vyhlížející zátoce. Říkal si, co ji tak mohlo zničit, ale jeho prioritou bylo najít Ellie. Jste v pořádku? Nedopustil bych, aby se vám něco stalo! Když naposled měl tyto starosti, vše bylo v pořádku. Kromě toho, že mi Ellie nic neřekla o tom, že jí chybí kus ucha! Přidal na tempu. Zastavil se kousek před hladinou a díval se přes moře. Bylo mu jasné, že jeho milá je na jiném ostrově. A tak se dal do běhu.

>> Most přes Temný les

Marcos navázal na jeho povídání a on mohl chvíli mlčet a poslouchat, jak to vlastně vnímá on. Všímal si přitom u Ellie jisté ostýchavosti, jistého nezajmu či snad smutku. Proč? Byla ve společnosti s ním. Zřejmě ji však nebavilo jen sedět a čekat. Odcházející Ellie jen váhavě kývl hlavou. Hodlal se za ní později vydat. Až si ještě chvíli popovídá s Marcosem, když se konečně sešli v dobrém.
Onen vlk mu ukázal, co si z Yaloru odnesl. Šedý si toho všiml hned, že to má spojitost, také se lekl té podoby k jeho roli. Ve skutečnosti byl teď Marcos ale jiným vlkem, dle jeho názoru. Když vyletěl šíp, ostražitě zastříhal ušima, potom se ale usmál. "Vidím, že jsme si oba z Yaloru něco odnesli. Zřejmě část našich schopností. Vskutku podivuhodné," pokýval uznale hlavou hodil svůj ocas k tlapám, aby mohl cosi předvést. "Také mi zůstala zář, kterou mne vortex vyzdobil... A zřejmě i oči," podíval se na svou zářivou oháňku a sledoval, jak se jednotlivá světla v ní mihotají jako samotné hvězdy. "Avšak je na tobě, jak s touto schopností budeš zacházet. Sama o sobě není zlá, ačkoli s ní zlo napáchat lze," pokusil se Marcosovi připomenout to, že jak se svými dary naložíme, je v našich rukou. Svůj pohled obrátil směrem, kterým odešla Ellie. A černo-bílý byl jakýmsi ztělesněním jeho myšlenek, když o ní začal mluvit. "Jsme... Přátelé. Ale asi máš pravdu, dáma se nesmí cítit zbytečně. Tím pádem se ale budeme muset rozloučit, příteli. Sbohem, snad se zase někdy potkáme," usmál se a poděkoval mu pohledem za jeho pobídku i za rozhovor, který spolu nějakou tu dobu vedli. Vstal, kývl hlavou na rozloučenou a klusem se vydal směrem, který mu ukazoval jeho vnitřní kompas k Ellie.

>> Zátoka Smrti

"Když to jde, tak jistě. Občas se však změnám nevyhneme, protože jsou přirozené," doplnil vlka, s kterým teď vedl zajímavou debatu. Vždyť se měníme pořád... Rodíme se, rosteme, dospíváme, stárneme a umíráme. A tebe z toho nečeká už mnoho dobrého. Měl bys s tím něco dělat. Pomyslel si smutnou realitu. Možná ho jeho stáří jednou vzburcuje k činnosti. Sice procházel dobrodružstvími, ale... I to už pro něj začínalo být všední a se všemi těmi roky to už jaksi splývalo. Navíc... Se už ani na mladíka necítil. Na chvíli se zasnil, ale opět vnímal realitu hned, jak jeho společník promluvil.
Jen se nad jeho poznámkou o jídle zasmál. Věděl, že i malý může hodně sníst. Nemohl nic namítat, sám byl jeden z největších a věděl, že je schopný toho sníst docela hodně oproti ostatním. Utrhl si další kus masa a pomalu kořist obíral. Mňamka. Měl hlad, to jo. A co lepšího je než snídat s přáteli. "Tam jsem zrovna nikdy nebyl, i když občas nemám daleko," odvětil při zmínce pekla a nebe. Narážel na to, jak málem umřel v Yaloru, ale bral to s očividným humorem. Opět se pustil do jídla, masa pomalu ubývalo. A pak promluvila Ellie. "V pořádku, co jiného byste také měla dělat," odpověděl přátelsky. "Omlouvám se, že mluvím o něčem, co nechápete. Ale ano, Yalor byl jiný svět. Přenesli jsme se tam, abychom pomohli sjednotit strany, které mezi sebou válčily. Povedlo se porazit vlčici Risu, která za to mohla a strany se zřejmě nakonec sjednotily, ale opravdu, jak říkáte, to nebylo za malou cenu," přiznal Ellie a vysvětlil. Nechal prostor Marcosovi, aby ho případně doplnil o zajímavější detaily. "Už jsem na světě pěkných pár let. Nenechám se vykolejit něčím, co jsem nezažil poprvé," usměje se na její poznámku. Lichotila mu, úplně to cítil. "Vy už jste, slečno Ellie," naklonil se k ní a upřímně se jí podíval do očí.

Východ Slunce vrhl Luciovi do očí další jiskry. Sice přes den jeho oči nebyly tak magické, stále však bylo poznat, že ocas září. Šedý sice stále byl vážný,ale usmál se. Opravdu se dokázal chovat takhle? Očividně ano. Ale jeho společníci nevypadali, že by jim to vadilo. Možná to bylo správné. A jemu jeho chování vlastně také vyhovovalo. "Změny jsou součástí života, bez nich bychom tu nebyli," řekl Marccosovi. Svou pozornost však na chvíli přesměroval k Ellie, která přitáhla jeho úlovek. Nic velkého, odrostlé mládě horské kozy, ale na zaplnění žaludku by to stačilo i pro tři vlky. Provizorně. Hnědá vlčice však svůj kus odmítla a nechala muže, aby se najedli. "Kdyby sis to chtěla rozmyslet, tak tomu učiň dřív, aby ještě něco zbylo. Dobrou chuť," otočil se na Ellie a těmi slovy jí naznačil, že on sicemá hlad, ale když bude chtít, nabídka pro ni stále platí. Otřel se o její půvabnou tvář a sám se přesunul ke kamzíkovi. Utrhl si flák pro sebe a v klidu, ačkoli s vervou, se ho jal konzumovat. Kdyby byl kočka, spokojeně by vrněl.
Marcose jen beze slova pohledem přizval k žranici. Vlk se nebál, což bylo dobře. Zakládal si na tom, aby mu byl projevován respekt, ale i on sám respektoval potřeby druhých a byl v tomhle ohledu sdílný a chápavý. Když vlk položil otázku, první dožvýkal sousto, než odpověděl. "Věřím, že každý z nás je nebo byl součástí něčeho většího. Že naše kroky předurčily budoucnost, která nás do těch končin zavedla. Jestli jsem byl v jiných světech? Pojem "svět" je relativní. I hnízdo může být ptákem pokládáno za jiný svět. Jeho svět. Pokud však mluvíte o magii, tak ano. Mé cesty mě zavedly do různých končin. Pokládám je za jiné světy, ale nemůžu s určitostí říci, jestli byste tak učinil i vy." Po objasnění jeho názoru si ukousl další sousto.