Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem se zasmála, když se na Meduňky tváři náhle objevil překvapený výraz. Bylo mi jasné, co se stalo. Určitě se teď také seznámila s Podbělovou magií. Střihla jsem ušima a přemítala, co jí asi bráška říká. Nejspíš to nefungovalo tak, aby dokázal hovořit k nám oběma najednou, ale to byla jen malá vada na kráse. I tak to bylo naprosto skvělé!
Meduňka nám povídala, jak se jí v Daénské smečce žije. "Hlavně, že jsi tam šťastná," usmívala jsem se a pohupovala spokojeně oháňkou sem a tam. "Také jsem se chtěla vypravit za vámi na návštěvu, ale je tady pořád co na práci," vyfoukla jsem vzduch mezi zuby v krátkém povzdechu. Ne, že bych si chtěla stěžovat, jen jsem se k tomu dlouhému výletu pořád nedostala.
S mámou ani s Hvozdíkem Meduňka neměla šanci si příliš promluvit. Potopy narušily všechny plány. "Ty byly hrozné, viď?" otřásla jsem se a bezmyšlenkovitě si přejela tlapkou po jizvách na čenichu. "Nic takového už zažít nechci."
Sestra chtěla vědět, jak se nám líbí v horách. "Život v horách je drsný, ale já ho mám ráda," střihla jsem ušima. "Má to svoje vlastní kouzlo a naše smečka je skvělá, všichni držíme při sobě." Ohlédla jsem se na Podběla, který na mne koukal a pousmála jsem se na něj. "Já jsem lovec a Podběl ochránce," dala jsem Meduňce nějakou představu o tom, co děláme. "Třezalka je hraničářkou a Šalvěj zase léčitelkou," doplnila jsem i profese našich momentálně nepřítomných sester. Opravdu jsme měli v rodině od každého něco. Zvědavě jsem se na Meduňku zadívala, čímpak asi byla ona?

Radost ze znovushledání se sestrou mnou úplně cloumala. Máchala jsem spokojeně ocasem a na tváři mi hrál široký úsměv. Byla jsem vážně ráda, že jsme ji našli přímo tady, na hranicích smečky! Jak se ukázalo, zrovna se vypravila nás navštívit, takže to bylo vážně docela štěstí, že jsme se k ní přichomýtli zrovna my dva. "Tak to se tedy povedlo," zasmála jsem se. "Byli jsme zrovna nedaleko. Takhle určitě žádné nedorozumění nehrozí," zašvihala jsem ocasem.
"Jak se vůbec máš? Nedávno jsem mluvila s mamkou, říkala jsem jí, aby tebe a Hvozdíka pozdravovala, ale asi jste se ještě nepotkaly?" vyzvídala jsem. Tohle byla tedy další zajímavá náhoda. Ulevilo se mi, že o většině členů rodiny mám od potop nějaké zprávy. Teď ještě tátu... a Hvozdíka, kam ten se poděl? Koutkem oka jsem zamžourala na Podběla. Zajímalo by mě, jestli bude na Meduňku zkoušet ten svůj nový trik, ale to se asi nedozvím, pokud sestra něco neřekne. Nebála jsem se ale, že by na to nedošlo. Až se jí ozve Podběl v hlavě, určitě se vyjádří!

//Alatey

Podběl se zatvářil tak nějak všelijak. Snad si nemyslel, že si z něj dělám legraci? Jeho poznámka byla taková úsměvná, avšak nemyslela jsem to nijak zle, jen jako malé popíchnutí mezi sourozenci. Ale kdybych se začala omlouvat, nejspíš bych do té trapnosti jen přidávala... A jéje, co teď? "To jo," odsouhlasila jsem proto jen a byla ráda, že se náš rozhovor (který pro kohokoliv, kdo by nás pozoroval, musel působit hodně zajímavě) posunul dál.
"Že se budu snažit, to ti slíbit můžu," zasmála jsem se. Nesmím pak zapomenout z Podběla vytáhnout slib, že mi moc nenabančí, ale mezitím naši pozornost upoutalo vytí, které se ozývalo poblíž hranic. To byla situace, která nesnesla odkladu. Vyrazili jsme tam, ale moje nervozita se rychle proměnila v prostou zvědavost. Už i ten hlas se mi nezdál zcela cizí... a pach, který mi vánek donesl k čenichu, v sobě také nesl něco dobře známého. Začalo mi v hlavě svítat a tvář se mi okamžitě rozzářila, když se za ohybem cesty vynořil známý kožíšek.
"Meduňko! No ne, jsi to vážně ty!" vyjekla jsem nadšeně a hlava nehlava se hrnula za sestrou, kterou jsem neviděla už... no, ani jsem nechtěla počítat jak dlouho! Podběl se choval zdrženlivěji, ale já zabrzdila až těsně vedle sestry a bez okolků se k ní krkem přitiskla v pevném objetí. "Tak ráda tě vidím, přišla ses na nás podívat?"

Podbělova otázka mě trochu pobavila. Co já věděla o tom, jaké jsou jiné alfy? Mou jedinou alfou za celý život byl Einar a věděla jsem zcela jistě, že bych ho vyměnit nechtěla. "To já nevím, žádné jiné neznám. Určitě se najdou i nějací líní alfové, kteří chtějí jen rozkazovat, třeba. Jsem ráda, že nás vede Einar. Opravdu se o smečku stará," zamávala jsem ocasem, ale stejně jsem měla tak trošku starosti. I o Hanku. Oba toho dělali tolik... Teď, když se mi rány zahojily, jsem začínala přemýšlet, jak bych mohla pomoct. Chtělo to určitě nějaký další lov - a ten trénink boje by určitě nebyl na škodu!
"Hehe, to já taky," potřásla jsem hlavou. "Ty už ses aspoň něco o boji naučil... Ale to bude určitě v pohodě." Těšila jsem se, že něco vyzkoušíme už teď. Aspoň byla menší šance, že se potom úplně ztrapním před ostatními. "Tak jo, co mám dělat?" Byla jsem připravená se do toho pustit. Jenže nás něco přerušilo. Hlasité zavytí od hranic nedaleko. "Slyším," kývla jsem a srdce jsem měla na chvíli až v krku. Ale... kdyby nás šel někdo vyplenit, asi by nevyl, aby dal o sobě vědět, že ne? Krom toho v tom hlasu bylo cosi... cosi... povědomého? Vyběhla jsem za bratrem bez nejmenšího zaváhání.

//Hraniční pohoří

Tetelila jsem se radostí, když mi bráškův hlas zvonil v hlavě jako krásný zlatý zvoneček. Zněl asi trošku jinak, než jsem si ho představovala, ale to bylo tou úplně nejmenší překážkou. Věřila jsem, že si na to zvyknu jako nic - i na to, že slyším v mysli jiný hlas, než jen ten svůj.
Pověděla jsem mu o příhodě s medvěděm a vážně přikývla. "Ano, je, ale myslím, že by neměl všechno zvládat jen sám. Mám strach, že to jednou přežene a-" Ale to byla tak ohavná myšlenka, že jsem ji radši nechtěla ani dokončit, fuj! "Proto bych se chtěla taky o boji trochu poučit." Podběl pravil, že ho Xander lecčemu naučil a může se o svoje znalosti podělit. "Skvělé," vydechla jsem. "Myslím, že Einar zmiňoval Xandera, tebe a... Mercera? Víš, toho vlka s tou děsivou tlamou. Že byste to měli být vy tři, kdo nás budou učit." Protáhla jsem se a lehce se zamyslela. "Hm, nechtělo by se ti to zkusit už teď? Nějaký... cvičný souboj?" Nechtěla jsem Podběla do ničeho tlačit, ale zdálo se to jako dobrá příležitost.

Koukala jsem na bratra jako vyoraná myš. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem se mu chystala něco vyprávět, jen jsem na něj zírala. On sám vypadal poměrně zmateně. Jako by ani nečekal, že to dokáže. Kdoví? Možná nečekal.
Po krátké odmlce se jeho hlas ozval znovu. Zacukala jsem ušima, ale ty samozřejmě nebyly tím, co vnímalo Podbělův hlas. Bratr mluvil přímo uvnitř mojí hlavy. "Páni. No... páni. To je vážně super," vydechla jsem s nadšením a zamávala nadšeně ocasem. Že Podběl nemůže mluvit mi nikdy nijak nepřekáželo, vlastně mi to po té době už ani nepřišlo, ale když tu ta možnost teď byla, měla jsem z ní vážně radost. Konečně si toho můžeme tolik povědět!
Zářivý úsměv mi na tváři trošku ochladl, když se Podběl vrátil k tomu, co jsem říkala předtím. Aniž bych si to uvědomila, opět jsem zvedla tlapku k tváři a osahala si jizvy. "Jo, medvěd. Schovávali jsme se s Einarem v jeskyni v horách a on nás tam našel. Byla tam s námi ještě jedna vlčice, stala se z toho velká rvačka," otřásla jsem se. "Naštěstí to všichni přežili, Šalvěj je v pořádku, ale Einara ten medvěd dost pochroumal, jak se nás snažil bránit. Byla to hrůza. Einar říkal, že bychom se měli všichni začít učit, jak bojovat, aby se to nestalo znova," vzpomněla jsem si. "I když, ty už určitě něco znáš, když jsi ten ochránce," usmála jsem se trošku.

Wissfeoh - 0, 1, 2, 3, 4
Mercer - 5, 6, 7, 8, 9
Máta - 10, 11, 12, 13, 14
Walean - 15, 16, 17, 18, 19
Mokoš - 0, 2, 4, 6, 8
Eren - 1, 3, 5, 7, 9

Mercerovi i Mokoš prosím procenta do síly c:

Jméno vlka: Máta
Počet příspěvků:
listopad - 14
prosinec - 3
leden - 2
Postavení: delta
Povýšení: /
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: S Einarem a Šalvějí probírala smečkové záležitosti, vzájemně si pomáhali při potopách
Krátké shrnutí (+ rychlohry): V listopadu je na cestách s Einarem a Šalvějí zastihly potopy, před kterými se vypravili schovat do hor. Bohužel v jeskyni natrefili na medvěda, se kterým se utkali ještě společně s Ionou. Bez šrámů se to neobešlo a Máta si tak odnesla nové jizvy. Po návratu do hor převážně odpočívala a zotavovala se, stačila si také ještě popovídat se Shine, která přišla na návštěvu.
Smečková minihra: /

Jméno vlka: Mercer
Počet příspěvků:
listopad - 3
prosinec - 2
leden - 4
Postavení: Kappa
Povýšení: /
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: Výchova nové generace
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Věnoval se hlavně rodině. Se Sierrou svá vlčata poprvé vyvedli z úkrytu, aby se seznámila s územím smečky a také je začali učit lovu.
Smečková minihra: /

Opětovala jsem bratrovi jeho objetí s úlevou a vrtícím ocáskem. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, když se přede mnou celý otočil, aby ukázal, že se mu během potop ani po nich nic nestalo. Byla jsem moc ráda. Postupně jsem se ujišťovala, že je moje rodina v pořádku.
Úsměv mi ale poněkud pohasl, když jsem viděla, jak Podběl zavadil pohledem o jizvy na mé tváři. Sklopila jsem pohled stranou, ale ta otázka, která přišla, byla asi nevyhnutelná. "Víš, byli jsme s Einarem a Šalvějí na cestách a narazili jsme na medvě-" Slova mi v půlce věty odumřela na jazyku. Prudce jsem se napřímila a pohlédla rovnou na Podběla, oči vypleštěné. To přece není možné. Nebo je? "Podběle," vydechla jsem v naprostém překvapení, když informace o tom, co se právě stalo, konečně doputovala do mého mozku. "Tys na mě promluvil?" Komu jinému by patřil ten hlas, který se ozval? Znělo to, jako by byl jen v mé hlavě, ale určitě nepatřil mě. Zaraženě jsem na brášku civěla, připravená se začít radovat, ale pro tu chvíli příliš vyvedená z míry, než abych se zmohla na cokoliv dalšího.

//úkryt

Vyšla jsem ven a rozhlédla se. I tady byl klid, ale ve vzduchu se vznášely různé pachy. Nasála jsem je do čenichu a snažila se k nim přiřadit tváře. Tohle bude ta rodinka. Sierra, Mercer... no a jejich malí. Že bych se za nimi šla podívat? Jé, to by mohlo být fajn. Možná bych mohla začít vychovávat malé lovce už od začátku, hehe, zamáchala jsem ocasem, ovšem další z pachů, které mi k čenichu přinesl vítr, mě přiměl své plány změnit. Alespoň prozatím.
Vyrazila jsem tím směrem a užila si krátkou procházku horami, než jsem spatřila bratrův kožich. Vypadalo to, že Podběl taky jen tak bezcílně bloumá a tak jsem si to k němu hned namířila. Byla jsem ráda, že ho vidím, posledně jsme se rozloučili dost ve spěchu a od té doby se toho stačilo semlít opravdu hodně.
"Podběle, ahoj!" zvolala jsem na něj už z dálky a mávala ocasem. "Páni, ráda vidím, že jsi po těch potopách v pořádku. To bylo vážně šílené, co?" Trochu jsem se zarazila a přejela ho soustředěným pohledem od čenichu po ocas. "Jsi v pořádku, žejo?" Trochu zahanbeně jsem se snažila mu na pohled nastavovat tu stranu tváře, kterou nehyzdily jizvy. Ne, že by existovala nejmenší šance, že si jich nevšimne.

V úkrytu panoval velký poklid. Pár dalších tváří se objevilo, ale nezdálo se, že by kdokoliv jevil zájem o to se se mnou bavit a popravdě, mě už to tady nebavilo. Noha už mě skoro nebolela a bylo na čase se začít zase trochu hýbat. Rozpohybovat tělo ztuhlé a lehce zesláblé dlouhým odpočinkem. Protáhla jsem si s tichým lupnutím hřbet, joj, stařeno jedna, a ohlédla se po Šalvěji, která se stále zdržovala na svém místě. "Jdu to omrknout ven," broukla jsem k sestře a zamávala ocáskem. Doufala jsem, že se ke mně třeba připojí, ale už jsem nechtěla úplně vyčkávat, co a jak se bude dít. Musela jsem se provětrat, začínalo mi to v jeskyni lézt úplně na mozek. Snad bych mohla i zjistit, kam se všichni poděli. No, ne úplně všichni, ale... spousta vlků. Einar? Xander? Hanka? Nechtěla jsem dávat průchod obavám a hysterii, ale i tak mi hlodaly v mysli. Hlodaly a hlodaly jako zoubky malého hladového zvířátka, jako to poslední dobou dělaly tak často.

//Alatey

Byla jsem ráda, že se mamka dál nevyptávala. Mluvit o tom nebylo jednoduché, i když jsem Cinder tolik neznala. Byla to... hrozná situace. Strašlivá. A doufala jsem, že se už nikdy nic podobného nestane. Budoucnost se zdála být jaksi nejistá.
Jizvy na mém čenichu se tvářily, že plánují nějakou dobu zůstat. Bylo to k vzteku... taky trochu k pláči, ale plakat nad tím nemělo smysl. Ničemu by to nepomohlo. Jen jsem si povzdechla. "Co se dá dělat, že? Třeba aspoň vypadám jako drsňačka," pokusila jsem se o úsměv, který kupodivu i celkem vyšel. Mohli by na to letět vlci, ne? Škoda, že mě nenapadli žádní, na které bych se měla snažit zapůsobit. Leda- Ale teď nebyl vhodný čas nad tímhle dumat!
Nastražila jsem uši, když mi máma začala popisovat houbu. "Ah, mám dojem, že jsme ji už viděli na výletě s Einarem," vzpomněla jsem si, málem by mi to vypadlo z hlavy. Teď už jsem si ji ale musela zapamatovat! "Jestli narazím na nějaká zvědavá vlčata, určitě je varuju," slíbila jsem, ale pak už to vypadalo, že je naše společná chvilka u konce.
"Tak se zatím měj," zamávala jsem ocasem. "Ráda jsem tě zase viděla," špitla jsem, když mi prohrábla čenichem kožich a krátce jsem se k ní přitulila tváří. "Opatruj se," rozloučila jsem se nakonec a potom už jsem jen sledovala, jak černý ocásek mizí venku z úkrytu. Vědomí, že se mamka usídlila někde poblíž, mě svým způsobem uklidňovalo. Kdyby něco... aspoň jsem věděla, kde začít hledat.

Když odešla, dopřála jsem si ještě trochu odpočinku. Noha mě totiž pořád trochu zlobila a pobolívala, avšak už to přecházelo. A nečinné polehávání mě nakonec začínalo plnit výčitkami. Měla jsem na paměti, co jsem slíbila Einarovi - a taky jsem měla své lovecké povinnosti! No, jenže... když jsme u toho, kde vlastně Einar byl? A Hanka? Xander? Prakticky všichni z těch vlků, se kterými jsem se měla seznamovat? S mírně nakrčeným čelem jsem vyskočila a namířila si to k východu z úkrytu. Vykoukla jsem ven do zasněženého mraziva. "Co tam všichni takovou dobu vyvádějí," zamrmlala jsem si pod vousy. Nechtěla jsem být paranoidní, ale... No.

Celé to bylo hodně znepokojivé, ale ulevilo se mi, když jsem slyšela, že Einar z onoho střetnutí vyvázl jako vítěz a mamka ho potom ošetřila. "Alespoň, že tak a že byl v dobrých tlapkách," přiměla jsem se mírně pousmát, ale trápilo mě to. Bála jsem se, že budou útoky dál pokračovat a že nakonec přijde k vážné újmě i někdo další. Ve smečce teď přece byla spousta vlčat a mladých vlků...
Jak to bylo s Cinder ze mě musela máma tahat jako z chlupaté deky. Nechtělo se mi o tom mluvit. "Ne, mami," zavrtěla jsem hlavou, když jsem ji viděla, jak se rozhlíží kolem a chce běžet pomáhat. "Ona... umřela. Ještě se dovlekla do úkrytu, aby nás varovala a... u-umřela," vypravila jsem ze sebe přiškrceně a ztěžka si povzdechla. Otočila jsem hlavu trochu stranou a tlapkou si otřela vlhké oči. "Byla moc statečná," dodala jsem po chvilce, kdy jsem nabyla zpět kontrolu nad svým hlasem. Překonala bolest a vyčerpání z vážných zranění, jen aby nás upozornila na nebezpečí. To mi přišlo skutečně obdivuhodné. Ale bylo by lepší, kdyby se to nikdy nestalo.
Pousmála jsem se, když máma slíbila, že moje pozdravy předá dál. "Tak jo, snad se mi brzy taky poštěstí se vydat na návštěvu," máchla jsem ocasem, bylo by to fajn, ale vůbec jsem netušila, kdy na to dojde.
Z informace, že jizvy se se mnou ještě potáhnou, jsem nijak nadšená nebyla. "To asi nemusíš," zavrtěla jsem hlavou a opatrně se dotkla šrámů. "Zdá se, že už jsou stejně skoro zahojené." Ale obvaz by třeba uškodit nemusel? Zvědavě jsem si prohlížela dlouhé listy, které před námi vyrašily. "Hadí tělo," zamumlala jsem si. "No... nejspíš se tím nic pokazit nemůže, viď?" pousmála jsem se a nechala ji, aby mi listy na čenich připlácla, pokud uzná za vhodné.

"To tedy vážně není," potřásla jsem hlavou, kdybych už nikdy žádného medvěda nezahlídla, byla bych šťastná vlčice. Ovšem další slova z matčiny tlamy pro mě byly novinkou - a ne nijak příjemnou. "Cože?" nadskočila jsem. "Kdy? Ach ne," zaúpěla jsem, vůbec jsem nevěděla, že se něco takového stalo. "No... Nikomu to neříkej, ale poslední dobou se kolem pohybují divná individua. Nevím, o co jim jde." Nechtěla jsem o tom mluvit, ale nakonec jsem asi musela. Nevěděla jsem, jestli to vůbec můžu říkat, ale... propána, mámě jsem to snad říct mohla? I když už nebyla členkou smečky, pořád byla její přítelkyní a hlavně, což bylo ze všeho nejdůležitější, byla moje máma. Komu jinému už bych to mohla povědět? "Byli tu už dřív. Oni... ublížili Cinder, naší deltě, rovnou na hranicíh." Polkla jsem se sevřeným hrdlem, oči mě štípaly a nějak jsem se nedovedla přimět k tomu, abych řekla, jak to vlastně dopadlo.
"Aha, škoda. Snad je najdeš - hlavně jim potom vyřiď, že je pozdravuju," pousmála jsem se a zamáchala ocasem. Také bych se měla někdy vypravit na návštěvu do Daénu, ale prozatím toho bylo pořád tolik co dělat ve smečce... Jeden by se snad musel rozpůlit, aby všechno stihl!
Zdálo se, že rány na mém čenichu nějakou chvíli pobudou. "Achjo," odfrkla jsem si a opatrně se jich dotkla tlapou. Nelíbily se mi, ať byly důkazem čehokoliv. Nechci mít takovou děsivou tlamu jako- Pohled mi na moment utekl k tomu obrovi Mercerovi, který právě mizel ven se svojí rodinkou. "No... hádám, že to mohlo dopadnout i hůř," pokusila jsem se na to alespoň nahlížet optimisticky.