Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To teda je," odkývala jsem Cipher celkem pobaveně, protože i když to vlastně nevyjádřila nijak, dle mého názoru to vystihla úplně nejpřesněji, jak to vůbec šlo. Vittani se zato tvářila dost šokovaně. "No, bylo to... zajímavé," uzavřela jsem to se zavrtěním hlavy. Zajímalo mě, co se stalo Vittani, ale zdálo se, že to by bylo na delší povídání. A teď na to opravdu nebyl ten nejlepší čas.
"Stina," opravila jsem Cipher tak nějak automaticky, přičemž myšlenkami jsem už byla trochu napřed, u divočáků. Trochu zmateně jsem tedy zamrkala, když se na mě Cipher tak podívala, zatímco jsme řešily levanduli. "Co? Jo! No... musíš zkusit jinou květinku, třeba Šalvěj," zasmála jsem se krátce, ale dlouho mi to nevydrželo. Lov přitahoval mou pozornost a soustředění.
Vittani i Cipher byly nakloněny tomu se ke mně připojit. Potěšeně jsem zamáchala ocasem. "To jo, musíme dávat pozor. Asi to bude náročnější, ale měly bychom to zvládnout." Doufala jsem v to. A taky v to, že nedělám chybu.
Cipher začala vymýšlet, jak to provést, ale zmínila docela podstatnou věc. "Hmm. Možná se nenechá tak snadno vylekat. Asi by bylo tentokrát lepší, kdybychom se držely spolu, abychom si mohly navzájem pomoct, kdyby se na některou z nás zaměřil?" přemýšlela jsem nahlas a pokývla svým společnicím, abychom už vyrazily. Cestou jsme mohly doladit detaily, ale přišlo mi opravdu lepší, když na divočáka zaútočíme společně.
Hledala jsem opatrně cestu skrze les a tišším hlasem pokračovala: "Zkusíme se připlížit co nejblíž a pak... Cipher by mohla jít z pravé strany, já zleva a Vittani by to mohla jistit víc vzadu a pomoct nám, kde bude potřeba. Měly bychom ho udolat co nejrychleji, aby neměl moc šanci někoho- no, zranit." Málem jsem řekla vykuchat, ale to mi přišlo jako přivolávání neštěstí. Zastavila jsem se. Už jsme musely být blízko. "Souhlasíte?" Byla jsem otevřená návrhům, v hlavě jsem si to opakovala, přemýšlela, jestli nepřehlížím něco zásadního, ale plán byl plán a realita mohla být zase docela jiný. Pokud Cipher a Vittani neměly námitek, byla jsem připravená vyrazit.

Mé vytí naštěstí nevyšumělo jen naprázdno do větru. Brzy se z porostu kolem vynořila známá tvář Vittani. Zamáchala jsem ocasem a přivítala ji s o poznání širším úsměvem, než ona mne. "Ahoj," broukla jsem. Nemohla jsem si nepovšimnout toho, že stejně jako moje tvář, i ta její teď byla poznamenaná jizvami. Ušiska mi mírně poklesla, když jsem to viděla, ale nestačila jsem se zeptat. "Ano, teda doufám. Jsem ráda, že jsi přišla, snad se k nám připojí ještě někdo další," zadoufala jsem. Ve dvou bych si na prase netroufla.
Jako bych ji svými slovy vyvolala, spatřila jsem opodál Cipher a i ona si to namířila přímo k nám. Zdálo se, že se nám utvoří skoro stejná lovecká skupinka jako minule, jen bez Hanky. Uf. Byla jsem z toho nesvá, zkušenější vlčice mě teď nemohla zastavit, kdybych se chystala udělat nějakou blbost. Musela jsem věřit svému úsudku... z čehož se mě chytal pocit ne nepodobná závrati.
"Taky tě ráda vidím," oplatila jsem tmavé vlčici se zamáváním oháňky a odolala pokušení otočit hlavu, aby na mé jizvy nebylo vidět. Byly přímo na očích, skrývat je bylo marné. "Teď už ano," zamumlala jsem místo toho. "Tedy, alespoň já. Nepohodla jsem se s medvědem," nabídla jsem aspoň krátké vysvětlení.
Otázka na levanduli mě poněkud zaskočila. "Umm, myslím, že ne," zadumala jsem se nad tím, ale nevěděla jsem pořádně ani, jak taková květina vypadá. "Promiň," dodala jsem. Cipher byla podle všeho už na lovu rostlin... Ale stejně jsem doufala, že se k nám připojí. "Pomohla bych ti ji hledat, ale chtěla jsem uspořádat nějaký menší lov, nechceš se připojit? Myslím, že se poblíž pohybují divočáci," pokusila jsem se pronést s naprostým klidem a jako by ve mně při tom nebyla malá dušička. Ty jejich strašné huby! "My tři už bysme jednoho mohly zvládnout skolit, co?"

//Hraniční pohoří

Bylo mi zatěžko opustit sourozence. Když se na nás konečně přišla Meduňka podívat, po takové době! Povzdechla jsem si. Co jsem mohla dělat? Povinnosti se musely plnit a už takhle jsem s tím vším byla jaksi pozadu. Měla jsem se seznamovat s dalšími členy smečky a místo toho... Hm. Zdálo se mi, že úkol socializovat se byl prozatím nejtěžší z těch, co mi kdy Einar zadal.
Nezamířila jsem hned na území smečky, místo toho jsem se z hor vydala směrem do okolních lesů, abych se trochu podívala, jak to tam vypadá. Nevím, co jsem čekala - vypadalo to prostě jako v lese. Působilo to však na mě slibně, co se lovu týče. Byl zde příjemný chládek a čenich mi napovídal, že se tu nějaká zvěř určitě najde. Jako vždycky jsem cítila králíky, ale skupinový lov na králíky? Málem bych se rozesmála, kdyby mi pořád nebylo jaksi těžko u srdce po tom, co jsme probírali s Podbělem a Meduňkou. Ale cítila jsem, ač zatím slabě, i jinou zvěř, která by už zasytila víc hladových krků. Tentokrát ne soby ani kozy, ale něco, co mě o poznání víc znervózňovalo. Divočáci? No Máto, jseš lovec. A delta. A nesmíš se bát a nebojíš se, tečka. Teď ještě aby se našel někdo, kdo se mnou půjde.
Nechtěla jsem hulákat uprostřed tajgy a vyplašit všechno, co se v okolí pohybuje. Opatrně jsem si tedy klestila cestu lesem blíž k hranicím smečky. Teprve tam jsem zvedla hlavu k obloze a zavyla v naději, že upoutám pozornost dalších lovců.

Sourozenecké pouto mezi námi bylo jednou z věcí, na které jsem se mohla vždy spolehnout. Osud nás zanesl do různých směrů, avšak pořád jsme byli rodina a navždy budeme. Připomínat si to pomáhalo, kdykoliv se věci zdály tmavé a beznadějné.
Bylo zvláštní, že Meduňka o Heřmánkovi nevěděla. Táta jí to neřekl? Určitě nezapomněl. Nechtěl? Nevěděl, jak na to? Nakrčila jsem mírně čelo v zamyšlení. Musel existovat rozumný důvod! Poněkud zkroušeně jsem koukala na Meduňku, kterou teď také čekalo předávání nepříjemných zpráv. "Dobře. Drž se," broukla jsem, věděla jsem, že to není žádná milá povinnost.
Když už mluvíme o povinnostech... Jen, co to zmínila, vzadu v mozku mě zašimralo, že bych se k nim měla vrátit, ačkoliv se mi příliš nechtělo opouštět sourozence, tím méně v takovou chvíli. Jestli na tom byli podobně jako já, pak byli určitě uvnitř pořád ještě citově roztřesení. "Vlastně... Já bych se měla asi pomalu vypravit zpátky. Chtělo by to uspořádat nějaký menší lov," řekla jsem omluvně. "Mrzí mě to," svěsila jsem uši. "Mám ale pocit, že jsem to poslední dobou nějak zanedbávala a-" Pokrčila jsem rameny. Muselo to být, nedalo se nic dělat.
"Moc ráda jsem tě ale zase viděla," řekla jsem Meduňce a ještě jednou se o ní krátce, avšak srdečně otřela tváří. "Snad se nám brzo povede zase se potkat!" zadoufala jsem a zamávala ocasem. "Měj se pěkně, a opatruj se. A my se potkáme pak doma, co?" prohodila jsem k Podbělovi. "Tak... ahoj," broukla jsem, jakmile jsem se se sourozenci pořádně rozloučila a pak už jsem se pomalu vypravila směrem k tajze okouknout, jaká je situace. Měla jsem co dělat, abych se neohlédla přes rameno. Pak bych totiž třeba nemusela odejít vůbec.

//Tajga

Jméno vlka: Máta
Počet příspěvků: 2
Postavení: delta
Povýšení: /
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (+ rychlohry): V horách si dál povídá s Podbělem a Meduňkou, kterým sdělila, že viděla během potom Tymiánova ducha a tak si pobrečeli na hromádce.

Přece jen se naše nešťastné klubko nakonec trošku rozpletlo, ačkoliv jsme stále byli jeden blízko druhému. Na tvářích nám zasychaly slzy pro naše ztracené bratry. "Přesně tak. Budeme držet při sobě, i když jsme každý někde jinde," prohlásila jsem tak rozhodně, jak jsem v tu chvíli dokázala - tedy nepříliš, ale snaha tam byla. A hlavně jsem to myslela zcela upřímně.
Meduňka se na nás obrátila s otázkou. "O... o Heřmánkovi ano. To jsme byli ještě malí, když se to stalo. Viď?" otočila jsem se k Podbělovi, byla jsem si jistá, že i on to věděl. Snad jsem se nemýlila.
"Ale Tymián... Netuším, jestli to ví ještě někdo další, kromě Šalvěje. Byly jsme při potopách spolu, ale- Ale nemluvily jsme o tom. Nevím, jestli ho taky viděla. Dost možná to nikdo další netuší," uvědomila jsem si a stěží polkla knedlík v krku. Nedovedla jsem si představit, že bych to musela oznámit mámě. Třezalce. Konvalince. Povzdechla jsem si.

Meduňky slova mě trochu bodla u srdce. Že by si na ni táta nechtěl udělat čas? To určitě nemůže být pravda! Samozřejmě jsem Meduňce věřila, ale dokázala jsem si v hlavě věci překroutit tak, aby obě mohly být pravdivé - táta byl pořád pryč, ale určitě si chtěl ten čas udělat! Muselo to tak být.
Chtěla jsem se držet každé možné naděje. Hlavně proto, že nás žádná veselejší témata nečekala. Místo toho přišly slzy, slzy pro naše ztracené bratry. Objala jsem Meduňku a ucítila jsem, že se k nám připojil i Podběl. Byla jsem mu vděčná. Stáli jsme tam všichni v jednom chumlu a nějakou chvíli jen dávali průchod svým emocím.
"Je mi to moc líto," špitla jsem nakonec. Mrzelo mě, že Heřmánek s Tymiánem ani neměli žádné hroby, které bychom mohli navštívit, jako měla třeba Cinder. "Jsem... moc ráda, že vás mám," řekla jsem a malinko se odtáhla z našeho chumlu. Statečně jsem se pokusila na tváři vykouzlit úsměv. "A... Heřmánek s Tymiánem na nás určitě pořád dohlížejí. Jejich duchové j-jsou s námi," zajíkla jsem se a několikrát prudce zamrkala, abych se ubránila dalším slzám. Pár mi jich stejně vyklouzlo z očí. Otřela jsem si je tlapkou, ale už nepřišly další vzlyky, i když v hrudníku jsem cítila zvláštní prázdnotu, jako vždycky po pláči.

"Snad ano, už jsem ho vážně dlouho neviděla," máchla jsem ocasem. Znělo to ale, že ani Meduňka tátu nějak zvlášť často nevídala. Kde se asi pořád potuloval, hm?
Obyčejně bych chtěla slyšet mnohem víc o tom fénixovi, kterého zmiňovala Meduňka, ale dostali jsme se bohužel velmi rychle k mnohem smutnějším tématům. Být tím, kdo musí sdělit tyhle smutné zprávy, nebylo vůbec příjemné. Bylo těžké to vyslovit nahlas... a srdce se mi svíralo, když jsem myslela na chudáky své sourozence, kteří byli navždy ztracení. Přikývla jsem Podbělovi. "Asi to znamená, že..." Ani jsem to nedořekla. Museli to už oba vědět.
Meduňce z očí vytryskly slzy a mně okamžitě taky, když se rozplakala sestra, já už to zadržet nedokázala. Přišla jsem k ní blíž a krkem ji objala. Nemohla jsem k tomu říct už nic dalšího. Chtěla jsem ale, aby věděla, že ve mně najde oporu. Oba dva, samozřejmě.

Jméno vlka: Máta
Počet příspěvků: 6
Postavení: delta
Povýšení: /
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: Průzkum vytí na hranicích
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Setkala se v horách s Podbělem a začali se domlouvat, že by si mohli společně procvičit boj, když je vyrušilo vytí u hranic. Vydali se to prozkoumat a zjistili, že se jedná o Meduňku, která je přišla navštívit.

Jméno vlka: Mercer
Počet příspěvků: 2
Postavení: Kappa
Povýšení: /
Funkce: Obránce
Aktivita pro smečku: Výchova vlčat
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Se Sierrou dohlédli na to, že vlčata zdárně dokončila svůj první lov králíka. Taky ve škvíře mezi kameny objevil nový náramek!

Pokývala jsem hlavou, už jsem ten výlet musela nekdy podniknout. Jen nejdřív urovnat všechny záležitosti... Ach jo. "Mám to v plánu a budu jen ráda, kdybys mě tam provedla," usmála jsem se na Meduňku. "Taky bych někdy zase ráda viděla tátu - a Hvozdíka," potřásla jsem hlavou, bylo to dávno, co jsem brášku naposledy zahlédla, o tátovi ani nemluvě.
Bylo zvláštní, když mezi sourozenci probíhala mimoslovní komunikace, které já jsem nebyla součástí. Zvědavě jsem studovala Podbělův obličej a podle jeho výrazu i odpovědí Meduňky jsem se snažila přijít na to, co jí zrovná říká.
Potopy byly skutečně hrozné a ani Meduňka se neobešla bez úhony. Zalapala jsem po dechu, když řekla, že si zlomila v horách nohu. "Cože!" vyjekla jsem a přejela jí všechny čtyři tlapky pohledem. Ale všechny vypadaly v pořádku, přesně, jak říkala. "To jsi měla štěstí, že se ti to pěkně zahojilo," otřásla jsem se. Ani jsem nechtěla myslet na to, co všechno se mohlo zvrnout.
Zaslechla jsem v hlavě Podbělův hlas ohledně Konvalinky. Jistě, jak jsem mohla zapomenout? Viděla jsem, jak se soustředěně kouká na Meduňku a tak jí snad pověděl o tom, co naše sestřička dělá. Při zmíňce bratrů mi však srdce pokleslo. Zamžourala jsem po Podbělovi. Nevěděla jsem, jestli to už Meduňce řekl, ale nebyla jsem si ani jistá, jestli věděl o Tymiánovi. Já to nevěděla. Dokud jsem ho neviděla při potopách... "Heřmánek se utopil," hlesla jsem tiše. "A Tymián... Tymián je nejspíš taky... pryč. Nevím, co se mu stalo, ale viděla jsem jeho ducha," podívala jsem se s těmi slovy i po Podbělovi. Ani jemu jsem o tom neřekla. "Možná to nemusí hned znamenat to nejhorší, ale-" Bylo vidět, že tomu sama nevěřím.

Tiše jsem se zasmála, když se na Meduňky tváři náhle objevil překvapený výraz. Bylo mi jasné, co se stalo. Určitě se teď také seznámila s Podbělovou magií. Střihla jsem ušima a přemítala, co jí asi bráška říká. Nejspíš to nefungovalo tak, aby dokázal hovořit k nám oběma najednou, ale to byla jen malá vada na kráse. I tak to bylo naprosto skvělé!
Meduňka nám povídala, jak se jí v Daénské smečce žije. "Hlavně, že jsi tam šťastná," usmívala jsem se a pohupovala spokojeně oháňkou sem a tam. "Také jsem se chtěla vypravit za vámi na návštěvu, ale je tady pořád co na práci," vyfoukla jsem vzduch mezi zuby v krátkém povzdechu. Ne, že bych si chtěla stěžovat, jen jsem se k tomu dlouhému výletu pořád nedostala.
S mámou ani s Hvozdíkem Meduňka neměla šanci si příliš promluvit. Potopy narušily všechny plány. "Ty byly hrozné, viď?" otřásla jsem se a bezmyšlenkovitě si přejela tlapkou po jizvách na čenichu. "Nic takového už zažít nechci."
Sestra chtěla vědět, jak se nám líbí v horách. "Život v horách je drsný, ale já ho mám ráda," střihla jsem ušima. "Má to svoje vlastní kouzlo a naše smečka je skvělá, všichni držíme při sobě." Ohlédla jsem se na Podběla, který na mne koukal a pousmála jsem se na něj. "Já jsem lovec a Podběl ochránce," dala jsem Meduňce nějakou představu o tom, co děláme. "Třezalka je hraničářkou a Šalvěj zase léčitelkou," doplnila jsem i profese našich momentálně nepřítomných sester. Opravdu jsme měli v rodině od každého něco. Zvědavě jsem se na Meduňku zadívala, čímpak asi byla ona?

Radost ze znovushledání se sestrou mnou úplně cloumala. Máchala jsem spokojeně ocasem a na tváři mi hrál široký úsměv. Byla jsem vážně ráda, že jsme ji našli přímo tady, na hranicích smečky! Jak se ukázalo, zrovna se vypravila nás navštívit, takže to bylo vážně docela štěstí, že jsme se k ní přichomýtli zrovna my dva. "Tak to se tedy povedlo," zasmála jsem se. "Byli jsme zrovna nedaleko. Takhle určitě žádné nedorozumění nehrozí," zašvihala jsem ocasem.
"Jak se vůbec máš? Nedávno jsem mluvila s mamkou, říkala jsem jí, aby tebe a Hvozdíka pozdravovala, ale asi jste se ještě nepotkaly?" vyzvídala jsem. Tohle byla tedy další zajímavá náhoda. Ulevilo se mi, že o většině členů rodiny mám od potop nějaké zprávy. Teď ještě tátu... a Hvozdíka, kam ten se poděl? Koutkem oka jsem zamžourala na Podběla. Zajímalo by mě, jestli bude na Meduňku zkoušet ten svůj nový trik, ale to se asi nedozvím, pokud sestra něco neřekne. Nebála jsem se ale, že by na to nedošlo. Až se jí ozve Podběl v hlavě, určitě se vyjádří!

//Alatey

Podběl se zatvářil tak nějak všelijak. Snad si nemyslel, že si z něj dělám legraci? Jeho poznámka byla taková úsměvná, avšak nemyslela jsem to nijak zle, jen jako malé popíchnutí mezi sourozenci. Ale kdybych se začala omlouvat, nejspíš bych do té trapnosti jen přidávala... A jéje, co teď? "To jo," odsouhlasila jsem proto jen a byla ráda, že se náš rozhovor (který pro kohokoliv, kdo by nás pozoroval, musel působit hodně zajímavě) posunul dál.
"Že se budu snažit, to ti slíbit můžu," zasmála jsem se. Nesmím pak zapomenout z Podběla vytáhnout slib, že mi moc nenabančí, ale mezitím naši pozornost upoutalo vytí, které se ozývalo poblíž hranic. To byla situace, která nesnesla odkladu. Vyrazili jsme tam, ale moje nervozita se rychle proměnila v prostou zvědavost. Už i ten hlas se mi nezdál zcela cizí... a pach, který mi vánek donesl k čenichu, v sobě také nesl něco dobře známého. Začalo mi v hlavě svítat a tvář se mi okamžitě rozzářila, když se za ohybem cesty vynořil známý kožíšek.
"Meduňko! No ne, jsi to vážně ty!" vyjekla jsem nadšeně a hlava nehlava se hrnula za sestrou, kterou jsem neviděla už... no, ani jsem nechtěla počítat jak dlouho! Podběl se choval zdrženlivěji, ale já zabrzdila až těsně vedle sestry a bez okolků se k ní krkem přitiskla v pevném objetí. "Tak ráda tě vidím, přišla ses na nás podívat?"

Podbělova otázka mě trochu pobavila. Co já věděla o tom, jaké jsou jiné alfy? Mou jedinou alfou za celý život byl Einar a věděla jsem zcela jistě, že bych ho vyměnit nechtěla. "To já nevím, žádné jiné neznám. Určitě se najdou i nějací líní alfové, kteří chtějí jen rozkazovat, třeba. Jsem ráda, že nás vede Einar. Opravdu se o smečku stará," zamávala jsem ocasem, ale stejně jsem měla tak trošku starosti. I o Hanku. Oba toho dělali tolik... Teď, když se mi rány zahojily, jsem začínala přemýšlet, jak bych mohla pomoct. Chtělo to určitě nějaký další lov - a ten trénink boje by určitě nebyl na škodu!
"Hehe, to já taky," potřásla jsem hlavou. "Ty už ses aspoň něco o boji naučil... Ale to bude určitě v pohodě." Těšila jsem se, že něco vyzkoušíme už teď. Aspoň byla menší šance, že se potom úplně ztrapním před ostatními. "Tak jo, co mám dělat?" Byla jsem připravená se do toho pustit. Jenže nás něco přerušilo. Hlasité zavytí od hranic nedaleko. "Slyším," kývla jsem a srdce jsem měla na chvíli až v krku. Ale... kdyby nás šel někdo vyplenit, asi by nevyl, aby dal o sobě vědět, že ne? Krom toho v tom hlasu bylo cosi... cosi... povědomého? Vyběhla jsem za bratrem bez nejmenšího zaváhání.

//Hraniční pohoří

Tetelila jsem se radostí, když mi bráškův hlas zvonil v hlavě jako krásný zlatý zvoneček. Zněl asi trošku jinak, než jsem si ho představovala, ale to bylo tou úplně nejmenší překážkou. Věřila jsem, že si na to zvyknu jako nic - i na to, že slyším v mysli jiný hlas, než jen ten svůj.
Pověděla jsem mu o příhodě s medvěděm a vážně přikývla. "Ano, je, ale myslím, že by neměl všechno zvládat jen sám. Mám strach, že to jednou přežene a-" Ale to byla tak ohavná myšlenka, že jsem ji radši nechtěla ani dokončit, fuj! "Proto bych se chtěla taky o boji trochu poučit." Podběl pravil, že ho Xander lecčemu naučil a může se o svoje znalosti podělit. "Skvělé," vydechla jsem. "Myslím, že Einar zmiňoval Xandera, tebe a... Mercera? Víš, toho vlka s tou děsivou tlamou. Že byste to měli být vy tři, kdo nás budou učit." Protáhla jsem se a lehce se zamyslela. "Hm, nechtělo by se ti to zkusit už teď? Nějaký... cvičný souboj?" Nechtěla jsem Podběla do ničeho tlačit, ale zdálo se to jako dobrá příležitost.