Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk mě poněkud poděsil, ale nezačal mne žrát, takže jsem se asi zase tolik lekat nemusela. "Ne," vyhrkla jsem, protože o žádné mlze jsem přece nemluvila. Ovšem vzápětí mi došlo, že se mi vůbec nechce vysvětlovat, co jsem skutečně měla na mysli. Pokud si toho on nevšiml, pak to asi nemělo smysl zmiňovat? "Tedy ano. Ale... ne. Nemůžu. Máš pravdu. Teda mám pravdu. Teda-" Plácla jsem se tlapou do čela a sklapla, než do toho zabřednu ještě víc. Cítila jsem, jak se mi do tváří valí horkost. To jsem to vymňoukla! První dojem za všechny peníze, opravdu. Možná bude lepší prostě vůbec nemluvit. Jenže to by nejspíš bylo ještě trapnější.
Na zádech mi mezitím přestál strakatý opeřenec a nejspíš si mě prohlížel víc zblízka. Otočila jsem po něm zvědavě hlavu a aspoň trochu pozapomněla na své ponižující blábolení. "Ochočil sis ho? Vůbec se nebojí," poznamenala jsem a lehce se zavrtěla, protože ptačí pařátky trochu škrábaly. Zvědavost trochu utlačila do pozadí i všechnu tu nervozitu. Vlka ale hlavně zajímalo, co tady dělám. Pokrčila jsem rameny. "Vlastně jsem se tady nechtěla úplně zdržovat, víš? Jsem na cestě domů. Vlastně jsem už skoro tam. To už se nic zlého nemůže stát, ne?" projevila se má nedospělácká naivita. Co asi špatného by se mi mohlo přihodit takřka na domácím prahu?

Hm. Musí smrdět něco v okolí, usoudila jsem, protože mi nepřišlo, že by to vycházelo z mého kožichu. Ale proč jsem to tedy cítila všude? I když teď už to vlastně necítím. Přešlápla jsem a zavrtěla hlavou. Asi bude nejlepší to prostě nechat plavat. Už už jsem se otáčela, že si mlhavou nocí najdu cestu domů a zapomenu na divné záhady, když vtom se z okolní tmy vynořil vysoký stín a než jsem vůbec stihla jakkoliv zareagovat, už byl až u mě, ba co víc, vrazil do mne. Úlekem jsem hlasitě vypískla, jako když mě na nože berou, div že jsem si samým šokem nekecla na zadek.
Hned jsem ale tlamu zase sklapla, když jsem si uvědomila, že se mi vlastně nic neděje. Vysoký vlk stál přede mnou mlčky, shůry na mě shlížel modrýma očima a na hlavě se mu usadil černobílý pták, který jako by mne také zkoumal. Nasucho jsem polkla, pořád ještě pěkně polekaná a pár chvil jsem mu pohled jen mlčky oplácela, než mi došlo, že bych asi měla něco říct. "Zdra-vím?" zkusila jsem začít pozdravem, neb se to jevilo jako nejlogičtější volba. Tohohle vlka jsem určitě neznala a upřímně vypadal dost... strašidelně, i když to možná bylo hlavně tím, jak se nenadále vynořil z mlhy a málem mě převálcoval. A proč na mě tak zíral? Že já přece jen smrdím? zhrozila jsem se a nenápadně o pár kroků zacouvala. "Já za to nemůžu," hájila jsem se přitom, radši předem, než měl šanci mě vůbec z něčeho obvinit.

//Temný les přes Nížinu hojnosti

Lesem plným stínů a děsů jsem prošla tak rychle, jak jen to šlo, aniž bych vyloženě prchala. Měla jsem sice pořádně nahnáno, ale snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že tomu tak není. To bylo asi takové hlavní téma dnešního dne - lhaní sama sobě. Co všechno už jsem si dnes nakecala? Že všechno zvládnu sama, že se cítím dospělá, že nemám strach z nejstrašidelnějšího místa, které jsem kdy navštívila? Pravda byla taková, že jsem plně nevěřila ani jednomu z toho, ale muselo to nějak fungovat, protože teď jsem byla tu, živá a zdravá a hory se přede mnou rýsovaly zcela jasně. Neztratila jsem se. Možná jsem nešla úplně tou samou cestou, ale byla jsem tu.
Na pláni jsem opět zachytila trochu toho smradu do čenichu. Jako by mě pronásledoval. Co když to smrdím já? zhrozila jsem se. Ale jak by se to stalo? Přece jsem se neválela v žádné zdechlině. Jenže jak jinak si vysvětlit, že to cítím, kamkoliv vkročím? Zastavila jsem se na kraji jezera a zavětřila. Tady mi ten hnilobný pach nepřipadal tak silný, ale pořád se mi zdálo, že ho trochu cítím. Střelila jsem pohledem nalevo napravo, ale když se zdálo, že nikdo není v bezprostřední blízkosti, stočila jsem hlavu a snažila se očichat sama sebe. To by bylo, abych to byla já, co takhle smrdí na sto honů! Tak bych se domů vrátit nemohla.

//Les u mostu přes Most

Na chvíli jsem zauvažovala, jestli náhodou nemířím špatným směrem, ale když mě tlapky donesly k vratkému přechodu přes zrádnou propast, bylo mi jasné, že jdu správně. Tohle jsem si pamatovala. Přechod nebyl napodruhé o nic příjemnější, ale nějak jsem to zvládla, i když jsem tentokrát byla sama. Fuj, fuj, fuj, opakovala jsem si celou cestu a vynakládala veškerou sílu vůle, abych se nepodívala dolů. Kdoví, co by se stalo pak. Možná by se mi jen zamotala hlava, ale taky jsem se mohla klidně pozvracet nebo se zřítit do těch hrůzných hlubin dole. Nic z toho se ale nestalo a nakonec jsem stanula na pevné zemi. Popravdě se mi dost ulevilo. Tohle rozhodně nebylo něco, co bych si toužila pravidelně zopakovat. "Fuj," odfrkla jsem si ještě jednou pro dobrou míru a raději se od ní vzdalovala svižným krokem. Teď už jsem se příliš nebála, že zabloudím. Hory byly takřka na dohled.

//Slané jezero přes Nížinu hojnosti

//Severní hory přes Luka

Krajina se vyrovnala, hory skončily. Alespoň prozatím. Bylo mi pochopitelně jasné, že až se začnu zase blížit k domovu, krajina opět zdrsní, ale prozatím jsem si docela užívala relativně rovnou půdu pod nohama. Lození do kopce a z kopce mi vyloženě nevadilo, ostatně jsem se přece narodila v horách, ale i tak jsem si od toho ráda alespoň na moment odpočala. Chvílemi se mi zdálo, že se mi o čenich opírá podivný pach. Zatuchlina, možná hniloba? Nebylo to nic vábného, co bych toužila prozkoumávat. Nějaká zdechlina v křoví nebyla nic pro mě. Zase tak zoufalá jsem se necítila. Jako bych si něco kloudného dokázala ulovit, kdyby na to přišlo, bodla mě lehká obava u srdce a raději jsem natáhla krok, abych už byla doma. Kdoví, z čeho ten smrad vlastně pocházel. Ještě tak, abych to sama zjišťovala... možná jsem byla zvědavá, ale o tohle jsem vážně zájem neměla.

//Temný les přes Most

//Furijské hory přes Němé údolí

Kráčela jsem dál a držela se stále hor. Trochu jsem se loudala, neboť jsem si v hloubi (a ne ani tak moc hluboké) duše přála, aby mě sourozenci dohnali a mohli jsme se k domovu vypravit společně. Jenže ať už jsem se šourala sebevíc, ať už jsem se ohlédla přes rameno, kolikrát jsem chtěla, nic to nezměnilo. Byla jsem sama. Konvalinka ani Podběl mě nenásledovali. Trochu jsem si kvůli tomu stýskala, ale co jsem mohla dělat? Měla jsem pocit, že pokud zůstanu pořád trčet u toho jezera, vypučí mi kořeny, zarostou do země a zadrží mne tam navždy. Nic takového jsem nechtěla. Mohla jsem jen doufat, že mne sestra s bratrem někde doženou nebo se potkáme doma, a že já se po cestě nikde neztratím. Zatím jsem si cestu celkem vybavovala, což jsem se rozhodla považovat za dobré znamení.

//Les u mostu přes Luka

//Daén

Vyrazila jsem směrem, který jsem si jakž takž vybavovala. "Hory," mrmlala jsem si pod vousy. "Přišli jsme přes hory? Jo, jasně!" Byla jsem si tím celkem jistá. Ha. Říkala jsem, že si cestu vybavím. Nejsem natvrdlá. Ta poslední dvě slova a jejich různé varianty jsem si musela zopakovat už tolikrát, až by se mohlo skoro zdát, že se o tom snažím přesvědčit sama sebe. Což byla vlastně pravda. Nebyla jsem úplně stoprocentně přesvědčená o své inteligenci ani o tom, že tu cestu domů vážně najdu. Vlastně ve mě hlodala dost silně nejistota. Snažila jsem se neohlížet každou chvíli přes rameno, jestli se tam někde nevynoří Podběl nebo Konvalinka, případně táta plně odhodlaný mi vynadat, že jsem nečekala... ale přece jsme se načekali už dlouho! A vůbec, nejsme už malý, pokývla jsem rozhodně hlavou, avšak opět to byla spíš jen póza, touha utvrdit sebe samu v tom, že to tak skutečně je. Necítila jsem se zrovna moc dospěle, třebaže se mi nohy už pořádně vytáhly. Ale při představě, že bych se měla vrátit zpátky k jezeru a trčet tam dál a dál mi naskakovala husí kůže, takže jsem pokračovala vpřed, do kopce a z kopce, snad směrem k domovu.

//Severní hory

Jenže sourozenci se k ničemu jaksi neměli. Přešlapovala jsem a posedávala, už mě vážně nebavilo tu trčet, ale oni byli prostě jako přimrzlí. Sváděla jsem pořád ještě vnitřní boj, jestli se máme skutečně vydávat pryč, ale už jsem byla celkem odhodlaná. Jenže co Podběl a Konvalinka? "Jdem teda, nebo ne?" popíchla jsem je ještě jednou a povzdechla si: "Nebo víte co? Já půjdu napřed. Kdyžtak mě doženete, ne? Nebo se přinejhorším sejdeme doma," mávla jsem ocasem a doufala, že se ke mně vážně připojí alespoň jeden z nich. Úplně jsem si totiž nebyla jistá směrem, kterým se vydat domů. Nemohlo to ale být zase tak těžké. Přece jsem nebyla hloupá. Jak půjdu, určitě se mi to všechno vybaví. Naposled jsem kývla bratrovi se sestrou, naposled jsem se na ně ohlédla přes rameno, jestli se přece jen neodhodlají, a pak jsem vyrazila z lesa pryč. Přece táta nemůže chtít, abychom tu strávili mládí, potřásla jsem hlavou a přidala do kroku. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli z tohohle může být průšvih, nebo ne, ale to se asi brzy zjistí. Teď byl ale čas na dobrodružnou výpravu!

//Furijské hory

Podbělův podivný stav mi začínal trochu dělat starosti, ale netrvalo příliš dlouho a probral se zase k životu. Zkrátka nás začal zase vnímat. Lehce jsem se na něj pousmála a máchla ocasem, než jsem se vrátila k plánům, které jsme spřádaly s Konvalinkou."Jo, přesně tak!" odkývala jsem. Táta už přece byl někde poblíž, cítila jsem ho, tak proč si nás prostě nevyzvedne od toho jezera? Začínala jsem to vidět tak, že když vezmeme do zaječích, snad už to ani nebude úplně naše vina, ne? Z tak očividného vzpírání se pravidlům se mi žaludek tak trochu stahoval do uzlu, ale zároveň už mě vážně nebavilo tu trčet a taky jsem nechtěla před sourozenci vypadat jako nějaká třasořitka. A možná začínala vystrkovat růžky také moje trochu rozjívenější stránka.
Konvalinka potvrdila, že si cestu domů pamatuje. "Huh, no... já taky. Tedy, tak nějak. Ne úplně," přešlápla jsem předníma a znovu se rozhlédla, jako bych snad čekala, že mi stromy kolem začnou cestu ukazovat samy od sebe. "Ale když si ji pamatuješ ty, tak to přece stačí, ne?" zazubila jsem se a pak se zamyslela. Napůl se mi chtělo utéct jen tak, napůl jsem z toho měla nahnáno. "Když se ohlásíme, tak je taky možné, že potom už nepůjdeme nikam a budeme tu trčet dál. Takže... bych prostě šla," zamumlala jsem nakonec a stejně jako Konvalinka se otočila na Podběla. "Pojď taky! Uděláme si vlastní dobrodružství."

I Konvalinka si povšimla podivného rozpoložení, ve kterém se nacházel Podběl. Nikdy nebyl zrovna mluvka, ale aby se úplně takhle... vypnul? To jsem u něj ještě neviděla. Pokrčila jsem rameny. "To upřímně nevím. Takhle vypadá celkem v pořádku," přejela jsem bráchu pohledem a pro jistotu ho ještě obešla kolem dokola, avšak neměl na sobě žádná zranění, dokonce ani žádnou bouli, že by se třeba někde praštil do hlavy, prostě nic. "Nejspíš se jen zasnil. To se může stát celkem snadno," usoudila jsem nakonec, že se určitě nejedná o nic vážného.
"Jo, to mě taky," zasmála jsem se spolu se sestrou. "Takže jsem si šla oběhnout tohle jezero, ale ani tak jsem nic moc zajímavého nenašla." Moc už mě to tu nebavilo. Konvalinka mínila, že mámě určitě chybět budeme, ale jak dlouho to potrvá, než si v tom množství dětí vůbec všimne, že jsme v tahu? Obzvlášť, když musela vědět, že jsme odešli s tátou? Do té doby z nás klidně tady u jezera mohli být kostlivci. "Já bych rozhodně něco podnikla! Vím tedy, že máme sedět tady na zadku a poslušně čekat," zavrtěla jsem se, nechtělo se mi úplně vzpírat pravidlům, "ale... přece nemůžem čekat tak dlouho, dokud nezapustíme kořen? Už to trvá věky," povzdechla jsem si. Ale co bychom mohly provádět? Konvalinka měla docela dobrý nápad. Zamířit na cestu domů. To mohlo být zajímavé už samo o sobě! "Tak jo! To zní jako fajn plán. A mohlo by to být pořádné dobrodružství!" zamávala jsem zvesela ocasem a rozhlédla se kolem. "Akorát... noo, ty si tu cestu pamatuješ?"

Podběl mlčel, což jsem pochopitelně tak nějak předem předpokládala. Zdálo se však, že mě popravdě vůbec nevnímá. Možná spal? S otevřenýma očima? naklonila jsem zvědavě hlavu na bok. Zamávala jsem mu tlapou před čenichem, ale to už se za mnou ozval známý hlas. Obrátila jsem se za ním a mávající tlapou zamávala na pozdrav i Konvalince, která se probudila ze své dřímoty a dorazila za námi. "Ahoj!" přivítala jsem ji s oháňkou podobně mávající, jako ta její. Tak jsme se tady sešli nakonec v docela hojném počtu, třebaže Podběl možná ani nebyl duchem přítomen. "Už tě taky nebavilo trčet v tom křoví?" tázala jsem se a střihla ušima. "Mě teda vůbec." Povzdechla jsem si a pohlédla na své tlapky, které byly momentálně oplácané bahnem ze břehu jezera až hrůza. "Myslíš, že se pro nás ještě někdo někdy vrátí, nebo na nás dočista zapomněli?" Přišlo mi, že už čekáme tak nejmíň sto let.

Motala jsem se kolem jezera, ale nic příliš zajímavého jsem nenacházela. Nakonec jsem se tedy s povzdechem zastavila, napila se chladné vody a plácla tlapou na hladinu. Sledovala jsem vlnky, jak se po ní v kruzích rozbíhají. "Achjooo," zahučela jsem. Nebavilo mě to tu. Sourozenci chrápali jako zabití nebo se už někam rozprchli, ale já zase nechtěla úplně porušovat daný slib, že počkám tady u jezera. Chvíli jsem se pachtila na břehu, plácala se v blátě, až jsem si bílé tlapy dočista zamatlala a přece jen jsem se na chvíli zabavila, když mi padl pohled kousek do strany, kde se objevil Podběl. Nechrápal! Vypadal docela probuzený! S vlající oháňkou jsem se rozběhla za ním. "Ahoj," doklusala jsem k němu a přejela ho pohledem. Po cestě sem vypadal... docela špatně. Aby taky ne. Cítil se už líp? "Všechno v pohodě?"

Spala jsem a spala, jako když mě do vody hodí. Už jsem nějaký pořádný odpočinek vážně potřebovala. Za poslední dny toho bylo na mou mladou hlavu vážně hodně, už vůbec nemluvě o té dlouhé cestě! Takhle daleko jsem se ještě nikdy nevypravila a i když se mi cestování líbilo, lenošné pospávání pod keřem mělo také něco do sebe. Párkrát mě cosi probudilo, ale mě se ještě nechtělo vstávat, tudíž jsem se pokaždé jen přemístila do pohodlnější polohy a spala dál.
Nakonec už to ale nešlo a já otevřela modrá očka. Protáhla jsem se, široce zívla, zamlaskala... a zjistila, že se vůbec nic nezměnilo. Hvozdík a Konvalinka chrápali někde poblíž, dospělí byli pořád pryč. Hmh. Chvíli jsem tam jen tak ležela s hlavou položenou na tlapách, ale brzy mě to začalo nudit. Věděla jsem, že se nemáme vzdalovat od jezera, ale určitě jsme nemuseli trčet jen v tomhle jednom křoví, ne? Vstala jsem a s čenichem u země a oháňkou vlající jako vítěznou vlajkou se vydala po břehu, jestli náhodou nenajdu něco zajímavého.

Konvalinka, Zinek, Lissandra

Kolem lovu byl stále pořádný povyk. Celkem ráda bych se na něj šla dívat, ale klížily se mi oči a lehce jsem usínala v sedě. Táta mě posílal, ať si jdu lehnout a já jen přikývla. Za chvilku půjdu. Snažila jsem se ale ještě poslouchat všechno dění kolem lovu, zajímalo mě to... přesto jsem se brzy v záplavě cizích vlků a pod rouškou únavy v celém dění dost zamotala.
"Taky tu zůstanu," připojila jsem se ke Konvalince, když prohlásila, že se na lov nevydá. Akorát bych tam někde po cestě usnula. Lissandra nás pak upozornila, že protože nejsme členy smečky, neměli bychom se vzdalovat od jezera. Navíc s námi ještě nechala červeného ptáčka, ke kterému se připojil tátův modrý. "Nebudeme se tu nikde toulat," slíbila jsem a široce zívla. Vlci se pomalu odebírali na lov a já už sotva udržela očka otevřená. "Půjdu si asi chvíli lehnout," obrátila jsem se ke Konvalince, která se držela poblíž, a pousmála se na ni. "To cestování je strašně náročná věc!" Znovu jsem zívala, div mi tlama nevypadla z pantů a schoulila jsem se poblíž jednoho z keříků. Hlava mi klesla a usnula jsem skoro hned.

//Furijské hory

Takže jsme se konečně dokodrcali ke zdárnému cíli. Tohle byl tedy ten Daén - další smečka. Tátova smečka. Poslouchala jsem, co nám o ní říká a snažila jsem se zapamatovat alespoň ty nejpodstatnější informace, zatímco jsem pohledem bloudila po okolí. Brzy jsme se ale začali blížit ke skupině zcela neznámých vlků. Trochu mi sklaplo a tak nějak jsem se snažila co možná nejvíc vmíchat mezi ostatní sourozence, protože jsem nejdřív chtěla prozkoumat situaci, aniž by si mě někdo víc všímal. "Dobrý den," pípla jsem jen polohlasně tak nějak do prostoru.
Třezalka se do toho zkoumání pustila s mohem větší vervou, hned se ometala kolem té rezavé vlčice s rudou šálou, kterou táta oslovil jako Lissandru. Už se o ní zmiňoval dřív. Zkoumala jsem pohledem i ostatní přítomné, ale zůstávala jsem zticha, poslouchala jsem o další rostlině lumině, o lovu který se chystal a nakonec mi to vlastně začínalo jít všechno jedním uchem tam a druhým ven, protože se mi už v sedě klížily oči a brada mi co chvíli padala.