Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Severní hory

Trmáceli jsme se dál a dál a Konvalinka nás naštěstí nakonec dohnala. Chtěla vědět, co zmeškala. "No... jenom to, že bohové prý žijí někde na nejvyšší hoře. Teda někteří. A někteří zase žijí někde docela jinde. Takže..." pokrčila jsem bezradně rameny místo dokončení věty. Pořád jsem v tom neměla moc jasno. "A taky nám táta ukazoval další kytku. Jmenovala se... šóba?" Aha, už to bylo tady, začínala jsem zapomínat, jak se všechno pořádně jmenuje. "Ale to už jsi byla s námi, ne?" ujišťovala jsem se, abych jí to náhodou neříkala celé podruhé.
Táta mezitím dál vykládal o magiích, o krabech a o všem možném, snažila jsem se poslouchat, ale už mě celkem bolely nohy a začínala jsem mít problém se pořád soustředit. Když jsme ale dorazili k prazvláštnímu vlku, přece jen jsem zbystřila. Měl hroznou spoustu věcí! Zvědavě jsem si je prohlížela, Podběl i táta si něco vybírali, Hvozdík zrovna tak, div že Wuovi nevymluvil díru do hlavy a já nechtěla zůstat pozadu. Nakonec jsem odcházela se zvláštní šupinkou a zdálo se, že naše cesta se prozatím chýlí ke konci.

nákup:
Šupina snů - zdarma

Zapsáno

//Daén

//Les u Mostu

Bylo na čase jít dál. Jak ten Daén byl ještě daleko? Ohlédla jsem se přes rameno, přišlo mi, že od hor už jsme museli ujít pořádný kus cesty. Tak nějak jsem poslouchala všechno, co se kolem dělo, ale sama jsem zůstávala potichu. Všechny otázky, které mě napadaly, tak nějak padaly z tlam ostatních sourozenců - a i spousta takových, které by mě ani nenapadly. Jako ta o slimácích a šnecích, například. Snažila jsem se držet poblíž Konvalinky, ale ona nakonec i tak zůstala pozadu. Táta jí jen popsal cestu, kterou se má vydat, aby nás potom našla. Trochu jsem si povzdechla, ale zůstala jsem s ostatními.
Když přišla řeč na bohy, našpicovala jsem uši pozorněji. Zavrtěla jsem hlavou. "To jsou taky bohové, ti Nero a Iris?" Vlastně jsem ani pořádně netušila, jak si nějaké "bohy" představovat. Jistě, že to jsou mocné bytosti, mnohem mocnější, než my, to jsem věděla. Ale mohl se s nimi jeden třeba i setkat?
Navíc to vypadalo, že na nás čeká nějaká zvláštní rostlina na každém kroku cesty. Plazivec, paloučnatka, sioba, opakovala jsem si a zírala na tu cibulku, co táta vytáhl ze země, abych si ji vtiskla hluboko do paměti. Nechtěla jsem, aby se mi to v hlavě domotalo, které z těch rostlin jsou dobré a které ne, ale trochu jsem se obávala, že přesně to se stane. Tohle byla teprve třetí rostlina a už jsem v tom začínala mít trochu zmatek.

//Furijské hory

//Temný les
reakce hlavně na Zinka a na konci na Konvalinku

Otázky lítaly vzduchem jedna za druhou. Tátovi z toho musela jít hlava kolem. Hvozdík a Třezalka toho namluvili nejvíc, taky Šalvěj měla otázky, takže se tím asi vyvažovala zamlklost nás ostatních. I když já nakonec taky s jedním dotazem přišla. Radši budu myslet na jedovaté rostliny, než na to, jak se z Heřmánka stává nějaký šnek bez ulity či co vlastně. Ta představa se mi nelíbila. Stejně, jako se mi nelíbilo, že se Konvalinka vleče za námi jako vtělení smutku, nebo že Podbělem viditelně zmítal strach... nervózně jsem si olízla čenich. Kdyby to tak šlo nějak napravit. To celé.
Táta mě ujistil, že rostlina je jedovatá, jen když ji jeden sežere. "Neolizovat, nejíst, jasně," zopakovala jsem si a přikývla, aby bylo jasné, že nic takového dělat nemíním. Ani požírat žádné pestrobarevné houby nebo co. Možná by bylo vůbec nejlepší se necpat náhodnými rostlinami.
Naše kroky nás donesly až k ohromné průrvě, přes kterou vedla... věc. Velice vratce vyhlížející věc. Táta se přes ní pustil zcela neohroženě, ale já na kraji velice pevně zaryla tlapy do země a jen opatrně nahlédla přes okraj do té hrozné hloubky, ze které se mi zvedal žaludek. "Fuj," couvla jsem od kraje. Fuj. Fuj. Fuj. Jenže táta šel, sourozenci půjdou určitě taky a abych zůstala sama na druhé straně? No to se mi taky třikrát nechtělo, takže jsem nakonec vyrazila vpřed. Hleděla jsem jen na cestu před sebou, neodvažovala jsem se pohlédnout znovu do propasti. S každým krokem jsem čekala, že se mi ta hloupost pod nohama zlomí nebo se rovnou celá zřítí. To bych hned věděla, co se teď asi děje s tou Heřmánkovou duší, napadlo mě, naštěstí až ve chvíli, kdy jsem stála na druhé straně.
Tam bylo všechno hned veselejší. Les vypadal trochu živěji, než ten, co jsme opustili. Dokonce tu byla další rostlina, která tentokrát nebyla tak zákeřná, ale právě naopak. A taky borůvky. Nějaké jsem si natrhala, byly sladké a v borůvčí se mi povedlo vyrobit si na bílých tlapách krásné fialové šmouhy, ale po chvilce jsem se přimotala ke Konvalince, která z tohohle všeho vypadala asi nejvíc zdrchaně ze všech. A u Podběla se už držel táta. Jenže já jaksi nevěděla, co jí mám říct. Přála bych si být chytřejší, abych dokázala něco moudrého vymyslet, ale takhle jsem si k ní akorát přisedla blíž a lehce se o ni otřela tváří. Asi jsem začínala chápat, jak se musí cítit Podběl, když nemůže říct ani slovo. Navíc netrvalo dlouho a byl čas jít dál.

//Severní hory

//Alatey
víceméně jen úvahy, na konci reakce na Zinka

Hlavou mi vířila asi tak stovka otázek a myšlenek, ale po té první otázce, kterou jsem položila, jsem už zůstávala ticho. Nikdy jsem nepomyslela na to, že to, co my děláme zajícům, myším a dalším zvířatům, by někdo jiný mohl také udělat nám. Táta nám začal popisovat některé z těch tvorů, kteří by mohli být nebezpeční. Zdálo se, že jich je docela dost. Medvědi, kočky, hadi... kosatky, které ulovily Heřmánka. Možná proto, že jsem valnou většinu života strávila v bezpečí na území smečky mě vůbec nenapadlo, jaká nebezpečí můžou číhat venku. Tohle byl docela brutální způsob, jakým být uvedena do reality. Možná si to neuvědomoval ani Heřmánek. Možná proto ho ta záhadná vodní zvířata, která jsem si neuměla představit, dostala.
Poslouchala jsem, co táta vykládá o duši, o tom, že je to něco, co nás dělá námi. A taky, že nic nemůže žít navěky. Nic. Nikdo z nás. Rozhlédla jsem se po sourozencích s knedlíkem v krku. Takže my všichni jednou zmizíme. A... potom co?
Ovšem z mých úvah mě vytrhl fakt, že jsme náhle zastavili. Táta totiž poukazoval na jakousi rostlinu, která dle jeho vlastních slov byla jedovatá. Takže nejen zvířata, dokonce i rostliny mohly být nebezpečné. Kdo se v tomhle měl vyznat? Skoro mi začínalo připadat, jako že absolutně nemáme šanci. "Jak se pozná, které rostliny jsou jedovaté?" promluvila jsem konečně po celkem dlouhé odmlce. Nějak to jít muselo, jak jinak by se na každém rohu někdo nepřiotrávil? Pořád jsem z toho všeho měla těžké srdce a teď mi vším tím dumáním těžkla i hlava. Tátova slova o tom, jak staré musí ustoupit novému přece jen zněla jistou útěchou, byť nevelkou. "Akorát, že Heřmánek vůbec nebyl starý," špitla jsem si spíš jen tak pro sebe, než jsme se zase vydali dál na cestu.

//Les u Mostu

Poslouchala jsem, co táta říká, a hrdlo se mi stahovalo. Ono to asi opravdu znamenalo, že Heřmánek už vůbec není. Nejen, že nebyl tady. "Heřmánka něco ulovilo?" pípla jsem a cosi uvnitř mě se začalo bolestivě svírat. Už se nevrátí? Vůbec už se nevrátí? Jak mohl být prostě... pryč? Napořád? Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, které mi zamlžily pohled, ale moc to nepomáhalo. Myšlenka, že se Heřmánek stal součástí velkého koloběhu, že v našich vzpomínkách zůstane a že čas, který jsme s ním měli, byl jedinečný, byla možná trochu uklidňující, ovšem převážně jsem z toho byla prostě v šoku. Nic takového jsem nečekala, když jsem vylézala z jeskyně. Nenápadně jsem si tlapou otřela slzy, které mi vytryskly, popotáhla jsem nudli. Nechtěla jsem brečet přede všemi, ale těžko se s tím bojovalo.
Nadcházel ale čas té výpravy, kterou nám Zinek už prve slíbil. Ne, že bych v tuhle chvíli měla nějakou extra náladu někam chodit, ale zase jsem o to dobrodružství nechtěla úplně přijít. Znovu jsem si otřela oči a mlčky se vydala na cestu s ostatními. Doufala jsem, že mě přivede na jiné myšlenky než na ty, které se točily kolem brášky, který zmizel ve velkém koloběhu života. Náš čas není nekonečný, zopakovala jsem si tátova slova. Mohlo se to stát tedy všem...

//Temný les

//úkryt

Vyběhla jsem z jeskyně, aby se mi táta a sestra neztratili z dohledu, ovšem ve své rozespalosti jsem se spíš tak malátně šourala a tak nejen, že jsem je hned neviděla, Podbělovi se navíc podařilo mě po cestě předběhnout. "Počkej," zavolala jsem na něj polohlasně, ale kdepak, jako bych mluvila do dubu. Pf, odfrkla jsem si a nasupeně si to kráčela dál, dokud jsem nespatřila skupinku vlků - svou rodinu, i když máma se zrovna kamsi vzdalovala.
Poslední úsek cesty jsem doklusala, ale bylo jasné, že mi něco podstatného uteklo. Nezdálo se, že by bylo všechno v pořádku, ale co se mohlo stát? Přišla jsem akorát tak včas, abych zaslechla otázku Šalvěje. "Cože? Jak, není?" Rozhlédla jsem se kolem. Heřmánek tu opravdu nebyl. Ale Šalvěj neřekla, že tu není, jen že prostě už není. Ale to snad byl nesmysl. Někde přece být musí.

Spala jsem tvrdě, jako když mě do vody hodí. Však toho poslední dobou bylo vážně hodně, co jsem musela ve své mladé hlavě zpracovat! Stala jsem se Vidarovým učedníkem, potkala jsem tátu, ten nám zase vysvětlil spoustu věcí... no zkrátka, rozhodně jsem neměla problém usnout, protože mě to všechno dokonale unavilo.
Cosi mě ale náhle vzbudilo a já si uvědomila, že je něco jinak. To, co mě probudilo, byl odchod Šalvěje, ale ona nebyla jediná, kdo chyběl. Zmizel i tátův šedivý kožich. Že ono se zase vyráželo za něčím zajímavým beze mě? Ten divný světelný záblesk jsem ještě překousla, ale tohle tedy ne. Začala jsem se hrabat na nohy, možná jsem přitom neopatrně nakopla některého z bratrů, ale příliš jsem na to nehleděla. Nemohla jsem dopustit, aby mi táta se sestrou zmizeli. Přidala jsem trochu do poklusu, abych o nic nepřišla.

//území

Zinek, sourozenci

Asi nás to překotné vysvětlování trochu mátlo všechny, což pro mě byla docela úleva. Zinek - teda vlastně táta - se nám to tedy rozhodl všechno ještě dovysvětlit. Očka mi jen zářila. Byla jsem vážně ráda, že táta má s námi trpělivost a neodbývá nás nějakými jednoslovnými odpověďmi. Já se chtěla dozvědět co nejvíc.
Ukázalo se, že ten partner může být vlk, ale i vlčice, což byla rozhodně výhoda. Aspoň je tak větší výběr. S těmi vlčaty to ale znělo už o dost hůř. Jen jsem lehce pokyvovala hlavou, že kluci to tam dole mají jaksi divně uspořádané a musí při čůrání zvedat nožku, to už jsem si všimla. Že by se ale měly spojovat nějaké orgány? A pak bych měla být tlustá, rodit, krmit vlčata a všechno, zatímco vlci s tím svým orgánem si můžou vesele pískat a nic neřešit? Zamračila jsem se. "To teda nezní zrovna moc spravedlivě," podotkla jsem. "Spíš, jako že to holky všechno odnesou." A vlastně - když mohly být partnerky i vlčice, jak to pak fungovalo? Však by nebylo co spojovat... Tuhle otázku jsem si ale radši schovala na později.
To ta adopce už zněla líp, najít si prostě vlče, které už je hotové, aniž by mi někdo musel něco někam spojovat a všechny ty ostatní hrůzy. "Ach tak! Už tomu asi rozumím," zamávala jsem spokojeně ocasem, konečně to všechno dávalo trochu smysl. Také jsme se dozvěděli víc o tom, proč s námi táta nežije tady a zároveň nám bylo slíbeno, že se do jeho smečky budeme moct jít podívat, až se vrátí i ostatní.
To byly do budoucna tedy celkem pěkné vyhlídky. Pro tuto chvíli jsem ukojila i svou zvědavost a tak když nás táta vyzval, ať si jdeme alespoň chvíli lehnout, nikterak jsem neprotestovala. Oči se mi klížily už samy od sebe a v blízkosti rodiny jsem usnula raz dva. Že do úkrytu vešel alfa se špatnými zprávami, ani že táta kamsi odběhl, to jsem už vůbec nezaznamenala.

Zinek, sourozenci

Jak jsem tak koukala po sourozencích, nikdo z nás se netvářil na výraz "partner" příliš chápavě. Celkem se mi tedy ulevilo, nebyla to nějaká mezera ve vzdělání, kterou bych měla jenom já. Zinek se nám to jal vysvětlovat - nejspíš byl teda někým, koho měla máma ráda. To mi prozatím stačilo, ovšem nad otázkou, co padla, jsem musela zavrtět hlavou. "Ne. Jak se rodí?" zajímala jsem se, když už to tak hezky nakousl a jevil se jako někdo, kdo byl ochoten věci vysvětlovat. Toho se muselo využít!
Když nám pak sdělil, že je vlastně naším tátou, opět jsem se rozhlédla kolem a opět jsem se ujistila, že zmatená reakce je nejspíše adekvátní. V duchu jsem si spokojeně přikývla, jde mi to skvěle. Ale v tom dalším vysvětlování jsem se už dočista ztratila, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila následovat tok otcových myšlenek, zamotala jsem se v tom takřka okamžitě. "Já to asi nechápu," pokrčila jsem nakonec rameny. Jediné, co dávalo smysl, bylo to, že jsme měli podobné kožichy a očka, což jsem brala jako důkaz, že si to Zinek nevycucal z drápku a že jsme vážně rodina. Jen to tak trochu bylo těžké brát, když jsem ho doteď vůbec neznala - ale všechno se přeci mohlo změnit, že?
Když se u nás objevil vysoký vlk s huňatým krkem, nijak jsem se do toho nepletla, jen jsem naslouchala tomu, co si říkal s tátou a co sděloval Podbělovi, stejně jako jsem se jen mlčky zubila, když se Tymián jal nás všechny představovat. To byl dobrý nápad. Táta by snad měl vědět, kdo jsme, ne? Zvesela jsem zavrtěla oháňkou. "Já bych tu smečku ráda viděla. Je daleko?" zajímala jsem se. Znělo to jako něco, co by mohlo být vskutku zajímavé. Avšak... "Ale proč vlastně nebydlíš ve smečce s námi, když se máš rád s mámou a jsi náš táta?"

Zinek, sourozenci

Zatímco jsem se trucovitě uložila do kouta a mínila být naštvaná, protože jsem nemohla jít prozkoumat tu extrémně zajímavou věc, objevil se tu náhle další vlk a sdělil nám, že nás má hlídat. Moje snaha tvářit se uraženě mi příliš dlouho nevydržela. Netrvalo dlouho a zamíchala jsem se zpět mezi svoje sourozence, protože jsem nechtěla, aby mi něco uniklo.
Šalvěj měla dobrou poznámku - vážně jí byl tenhle Zinek celkem podobný, dokonce měl úplně stejně černou nohu. "Ale na bráchu je trochu moc starej," zkroutila jsem čelo do zamyšleného výrazu, když promluvil i Tymián, a zahleděla se na dospělého vlka. Sice nás sourozenců bylo hodně, ale tenhleten byl přece o hodně větší. Zinek sám vzápětí potvrdil, že žádným naším bráchou není, ale že je partner naší mámy. Naklonila jsem hlavu ke straně a rychle střelila kolem sebe pohledem po sourozencích, jestli oni jako chápou, co tím myslí.
Přebírala jsem si to v hlavě, zatímco hulákal na tu vlčici, která předtím dostala takovou čočku, ale nic moc jsem nevymyslela. To slovu "otec" už jsem porozuměla lépe... ale zadumaná vráska na čele se mi akorát tak prohloubila. "Opravdu?" vypadlo ze mě, protože jsem si nebyla jistá, jak bych na tuhle informaci měla reagovat. Měla bych se radovat? Asi měla, že? Ale popravdě jsem se víc než cokoliv jiného cítila hluboce zmatená. Znovu jsem přejela pohledem sourozence, jestli mi jejich chování líp nenapoví, co dělat. Jestli je náš táta, proč ho vůbec neznáme?

Jméno vlka: Rýdie
Počet postů: 3
Postavení: kappa
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Shrnutí: Po delší nepřítomnosti spolu s Ahvou přivedli domů vlčata a vrátili se na území smečky.

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 4
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: Učedník
Aktivita pro smečku: účast na smečkovém srazu
Shrnutí: Po potulkách na území se vrátila zpátky do úkrytu, kde se zúčastnila smečkové sešlosti a stala se Vidarovou učednicí.
Minihra:
-přidala se do smečky... a to je asi vše :D

Vidar usoudil, že ulovení malé myšky byly alespoň začátkem, načež jsem jen potěšeně zamávala oháňkou sem tam. Beztak ve mně dřímal skrytý velký lovec! Jenže než jsem stačila mít další otázky, náhle se k nám přihnala Hanka a vložila se do našeho rozhovoru. Našpicovala jsem ušiska, třebaže to, co říkala, patřilo hlavně Vidarovi. "Modré světlo?" rozšířila se mi očka úžasem, který nicméně pohasl ve chvíli, kdy mě vlk se zlatavou srstí poslal spát. "Ale-" začala jsem protestovat, nicméně jeho tón byl pevný a nekompromisní. Svěsila jsem uši. "No dobře," zamrmlala jsem a schválně se odšourala do koutku jako zpráskaný pes, aby bylo jasné, že tedy poslechnu, ale nebudu z toho mít vůbec, ale vůbec žádnou radost. A jak vůbec mohl Vidar očekávat, že se mi podaří po tomhle usnout? Plácla jsem sebou na první příhodné místo na zemi, ale oči jsem ani nezavřela - poslouchala jsem Hanku, div jsem si z toho nevytahala uši. Dělo se něco podivného a moc zajímavého, ale já u toho nemohla být. To nebylo ani trochu fér. S podrážděným zafrkáním jsem si zabořila čenich mezi přední tlapy. A vůbec. Kam se vytratila máma? Jde si taky za dobrodružstvím a nás tady nechá? Ztěžka jsem si povzdechla - to byl život!

Vidar

O tom, co čekat při výuce a vlastně ani při lovu, jsem neměla nejmenší povědomí a tak jsem špicovala uši, aby mi neuniklo žádné Vidarovo slovo. Vlk začal tím, že lovec je pozicí pro smečku důležitou. Přikývla jsem, jako že rozumím, a dychtivě cupitala za ním, když vyrazil pro dřevo. Jasně. Stará se o potravu a ta je hrozně důležitá. Bez ní by přece všichni vyhladověli... Ach. No ano. Nebyla to nakonec přece jen příliš veliká zodpovědnost? To zvládnu. Přece se ještě všechno musím nejdřív naučit, přesvědčovala jsem se v duchu a usadila se naproti táboráku, ke kterému Vidar právě přihodil další dřevo. Jiskry vylétly vzhůru a já je pohledem následovala, než jsem se zase zastavila u tváře svého nového učitele. "Ach. Tedy, zní to jako že lovec toho musí znát hroznou spoustu," pronesla jsem zadumaně. "Ale určitě se to dá naučit, že jo? Ty ses to taky musel naučit?" ujišťovala jsem se a rozhodla se ještě podělit o svůj zásadní lovecký úspěch: "Já už to trénovala na myši tam venku a myslím, že mi to celkem šlo." To přece musel být dobrý začátek! I když to byla vlastně spolupráce s bratrem a hlodavec přišel o život prakticky jen náhodou...

Vidar
Sebrala jsem odvahu jít požádat onoho vlka, jehož jméno mi uniklo, o to, aby mě učil. Otázkou bylo, jestli on bude chtít? Netušila jsem, jestli mám nějaké nadání. Co když jsem úplné kopyto? Třeba je to na mně vidět. Dá se to nějak poznat na první pohled...? A taky jsem byla zrovna z tohohle vlka drobátko nervózní. Ovšem moje pochyby se poněkud rozptýlily, když na mě shlédl s úsměvem a odsouhlasil, že mě rád zaučí. To se úsměv objevil i na mé tlamě a ocas se mi párkrát zhoupl ze strany na stranu. Zároveň se mi celkem ulevilo. Obava, že budu jediná ze sourozenců, koho nikdo nebude chtít učit, byla sice naprosto iracionální, ale stejně se mi v hlavě kdoví proč vynořila. "Vidar," zopakovala jsem si tiše, aby mi to nevypadlo z paměti. "Těší mě. A... že mě zaučíš mě taky těší!" vybreptla jsem poněkud nesouvisle a nervózně se zasmála. Snažila jsem se budit dobrý dojem, ale skoro mi připadalo, že čím víc se snažím, tím je to horší. Vydechla jsem, abych se přiměla trochu uvolnit. "Hm... ale co to vlastně všechno obnáší?" uvědomila jsem si, že ani nevím, co mě čeká.