Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2. odstavec - Vidar, Einar, okrajově sourozenci, jinak jen sledování situace

Dělo se toho kolem opravdu hodně. Ani jsem nestíhala sledovat všechny tváře vlků kolem, které mi byly převážně neznámé. Necítila jsem se ale mezi všemi těmi cizinci v nebezpečí. Byla to přece moje smečka. Jména, která létala vzduchem, se mi ale v hlavě pletla jedno přes druhé a nejspíš neexistovala nejmenší naděje, že bych je napoprvé dokázala správně přiřadit ke správným vlkům. Zůstávala jsem tiše, zamíchaná mezi ostatní sourozence, a nevystrkovala příliš tykadla - jen jsem zvědavě sledovala, co se kolem děje a naslouchala velkému rezavému vlku, alfě Einarovi.
Byli jsme přivítáni ve smečce, ostatním vlkům se poté rozdělovaly funkce. Poslouchala jsem to celé se zájmem, i když mi z toho všeho šla hlava kolem - obzvlášť, když se pak tmavá vlčice dopustila čehosi, co bylo podle všeho velice nepřístojné. Jeden z vlků po Einarově boku, ten zlatavý, náhle vzkřikl, až jsem sebou škubla... a pak alfa doslova vzplanul. Zírala jsem na to se směsicí úžasu a téměř posvátné hrůzy a napůl čekala, že ta tmavá vlčice každou chvíli chytne a shoří... avšak nic takového se nestalo. Nakonec jí nebylo ublíženo. Alespoň ne fyzicky. Ovšem svého trestu se i tak dočkala. Sklopila jsem zrak a naslouchala splašenému bití svého srdce. Co jsem to právě viděla?

Nebylo příliš času nad tím dumat, protože nás alfa vyzval, abychom předstoupili. Jen letmo jsem vrhla pohledy nalevo napravo po svých sourozencích, než jsem s pořád ještě rozbušeným srdcem vykročila kupředu. Hleděla jsem teď na vysokého vlka se zcela novým respektem. Vyzval nás, abychom si vybrali některého z vlků, který nás bude učit. A také, abychom si zkusili rozmyslet, co bychom chtěli v budoucnu dělat. Ale to já přece vůbec nevím, zpanikařila jsem na okamžik, i když Einar říkal, že své rozhodnutí můžeme změnit. Pak jsem si vzpomněla na myšku, co jsme ulovili s Podbělem. Mohl by ze mně jednou být lovec? Nedokázala jsem si představit, že bych měla chránit hranice a třeba s někým bojovala. Mezitím, co já váhala, někteří ze sourozenců už se vyslovili. Hvozdík chtěl být obranářem, Třezalka zase hraničář... už se i rozbíhali k jednotlivým vlkům. "Možná bych chtěla být lovcem," vyslovila jsem se konečně a vzhlédla k Einarově tváři.
Pak už jsem se začala rozhlížet, ke komu bych se mohla připojit. Jedinou mně více známou tváří zde byla Hanka, ovšem ta vzápětí zmizela kamsi ven a Einar ji následoval. Přešlápla jsem. Jak jsem měla tušit, kdo je lovec a kdo je ochránce a kdo je tohle nebo tamto? Snažila jsem se dávat pozor, ale bylo toho tolik, že jsem z toho měla v hlavě leda tak naprostý guláš. Nakonec jsem si to namířila k tomu vlku s nazlátlým kožichem. K tomu, co předtím křičel. Žádný z mých sourozenců se za ním ještě nevydal. Já s tím taky trochu váhala. Měla jsem pocit, že kdyby ten hlas použil na mě, asi bych se rozpadla v prach. Jenže já přece nic neprovedla, ne? A navíc během shromáždění seděl tak blízko alfy. Jistě byl důležitým vlkem. Jistě mě toho mohl naučit hodně. Přicupitala jsem tedy blíž. "Ahoj," pozdravila jsem ho a posadila se naproti němu. "Jsem Máta - myslíš, že bych mohla být tvou učednicí?" otázala jsem se a trochu naklonila hlavu ke straně v očekávání, jaké odpovědi se mi dostane.

//Alatey

Vracela jsem se zpět k úkrytu a už po cestě mi k uším dolehlo čísi zavytí. Lehce jsem nakrčila čenich a zastavila se. Čí to byl hlas? Nebyl mi nijak povědomý. Jistě nikdo z rodiny. Ovšem povědomé pachy sourozenců jsem cítila a sílily s každým krokem, který jsem učinila do kopce k úkrytu. Cítila jsem i Podběla. Přece nebyl hloupý, poradil si sám a cestu zpátky našel. Volání neznámého hlasu ale momentálně mělo větší část mé pozornosti. Kdo to byl, kdo nás to sháněl?
Vešla jsem do úkrytu a pokračovala dál chodbami. Tiše, obezřetně, k místu, odkud vycházelo nejvíce pachů. A také, jak jsem záhy zjistila, tam bylo nejvíce vlků. Spousta neznámých vlků. A také... mí sourozenci. Zdálo se, že se cosi probírá. Že jsem možná přišla i pozdě? Co možná nejtišeji a nejnenápadněji jsem se prosmýkla k Šalvěji a Podbělovi. "Zmeškala jsem něco?" špitla jsem jim, ale pohled jsem upírala na zrzavého vlka vpředu. Znala jsem ho? Neznala? Hm...

Musela jsem asi usnout. Když jsem totiž znovu otevřela oči, bratr byl kdoví kde a slunce se chýlilo k západu. "Podběle?" houkla jsem zkusmo. "Brácho?" Nic. Ticho. Až vzápětí mi došlo, že i kdyby Podběl byl někde poblíž, nejspíš by se neozval. On totiž nebyl zrovna výřečným typem. Zavětřila jsem a rozhlédla se, ale nezaznamenala jsem nejmenší stopu po jeho přítomnosti. Byl fuč a asi jsem se mu stěží mohla divit. Proč by se tady taky zdržoval s vychrápávající sestrou? Nemohla jsem být ani trochu zábavným společníkem.
Vyskočila jsem na nohy a protáhla se. Z dlouhého spánku jsem byla ztuhlá a poněkud zmatená. Zívla jsem, pohlédla na večerní nebe, vrhla pohled všude kolem, ale nenacházela jsem nic, co by upoutalo moji pozornost. Byla jsem prostě sama v horách, které byly mým domovem. Asi mi nezbývalo nic jiného, než se vydat směrem zpět k úkrytu a doufat, že narazím na někoho z rodiny. Ach, jak dlouho jsem je vůbec neviděla? Natáhla jsem krok.

//Úkryt

Podběl byl celý, nic se mu neulomilo, tím to tedy bylo uzavřené a vyřešené, nebylo z mého pohledu třeba dělat kvůli tomu další haló. Raději jsem svou pozornost upnula jinam - ke zkoumání živého světa kolem. Bylo přece tolik věcí k vidění! Jako třeba ten podivný tvor, ve kterém jsem ještě nebyla schopná poznat myš. Nutkání se toho zvířátka zmocnit jsem ale poznala naprosto bezpečně. Hop, skok a už jsem ho držela, ale co si počít dál, tím už jsem si jistá nebyla.
Zvířátko se mi málem vyškublo, v tom malém tělíčku bylo překvapivě hodně boje, když mu šlo o život, ale to už tu byl bratr, chopil se malého tvora, vzal ho do tlamy, cosi křuplo a... a nic. Pištění i cukání ustalo. Bylo po zvířeti. "Oh," dloubla jsem do hlodavce nejistě tlapou, ale on zpět k životu nevyskočil. "Je po něm?" špitla jsem zaraženě. Bylo mi to trochu líto. Ale pak jsem si něco uvědomila a oči se mi rozšířily údivem: "My něco ulovili, Podběle! A úplně sami!" To bylo přece určitě hrozně důležité, nebo ne? Ne? Ocas se mi váhavě rozhoupal.

Podběl byl sice vzhůru nohama, ale naštěstí to vypadalo, že se žádným zásadním způsobem nerozbil. Nohy měl pořád všechny, ocásek taky, hlavu si nerozlouskl o kámen a když jsem k němu přiskočila a párkrát do něj dloubla, překulil se zase tou správnou stranou nahoru, tak, jak to má být. "Fůů, lekla jsem se, že se ti něco stalo," vydechla jsem a zamávala ocasem, když jsem viděla, že je naživu a vcelku. "To byl pořádný karambol. Ptáci jsou tedy pěkně zákeřní!" Vida, kolik jsme se toho učili o světě. Ani jsme k tomu nepotřebovali Hanku. Poradíme si sami, sami dva dobrodruzi a průzkumníci hor!
Bratr začal čuchat cosi na zemi a tak se i já rozhodla si procvičit čenich, když vtom mezi kameny cosi vyběhlo. Malé zvířátko, chlupaté, se špičatým čumákem a dlouhým holým ocáskem... a zase mi ten hlásek uvnitř začal napovídat. Kořist, říkal. Podběl chtěl chytit ptáka, teď byla řada na mě! Tvor se na nás nedíval, možná si nás vůbec nevšiml. "Sleduj," sykla jsem, přikrčila se k zemi, opatrně se došourala o kousíček blíž a hop, vrhla jsem se po zvířátku. K mému údivu jsem jeho tělíčko opravdu ucítila pod tlapami. Mrskalo se a svíjelo ve snaze uniknout. "Mám ho! Mám ho! Co teď?" křičela jsem napůl v triumfu, napůl v panice, protože jsem nečekala, že uspěju a teď jsem si jaksi nebyla jistá, jak pokračovat.

Vydala jsem se svažující se stezičkou dolů, Podběla v patách jako mlčenlivý stín, ale daleko jsme nedošli, než mě zarazil nový objev v podobě malého ptáčka. Zvědavě jsem si ho zpovzdálí prohlížela, ale v hlavě se mi pomalu rodila nějaká ta lumpačina... V Podbělově hlavě se ta myšlenka ale zformovala dřív, než v té mojí. Fíí, proletěl kolem mě jako neřízená střela a přímo na drobného ptáčka! Nemínila jsem se nechat zahanbit, takže jakmile jsem se vzpamatovala, vyskočila jsem a vyrazila za ním.
Jenže pták byl v trapu, než se kterýkoliv z nás vůbec dokázal přiblížit, odsvištěl si to do bezpečí a chvíli to vypadalo, že bratr snad odletí s ním, než si ho zem přitáhla zpátky k sobě a on se začal kutálet pryč. "Podběle!" vyhrkla jsem, protože ty kreace, co předváděl, vypadaly fakt celkem nebezpečně! Běžela jsem za ním, sama klopýtala a poslední kus cesty jsem sjela po zadku, než jsem zabrzdila vedle bratra, který zůstal ležet s tlapami trčícími k obloze. "Brácho, žiješ?" dloubala jsem do něj naléhavě čenichem a doufala, že je celý.

Vrchol světa. Klidně to tak mohlo být. Dole pod námi jsem neviděla nic, co by se vypínalo do takové výše, jako vrcholky těch hor, ve kterých jsme stáli. A když i Podběl přikývl, ještě jsem se v tom utvrdila. "To je úžasné!" zavrtěla jsem ocáskem a zvedla hlavu k nebi. Ano, to vlastně bylo o dost výše než my. Stejně jako velký pták, který na něm pomalu kroužil. Chvíli jsem pohledem sledovala oblouk, který opisoval, pak jsem si povzdechla. "Musí být skvělé umět takhle plachtit vzduchem," zamumlala jsem si spíš pro sebe a nastavila tvář větru, představovala jsem si, jaké to musí být moci roztáhnout křídla a prostě se vznést. Dlouho jsem na té představě ale nelpěla. Vydala jsem se po cestičce níže a ani jsem se neohlédla, jestli jde Podběl se mnou, zkrátka jsem předpokládala, že samozřejmě ano.
Byla to celkem obyčejná kamenitá stezka, ale mým mladým očkám připadala jako dobrodružná cesta, na jejímž cíli mohlo být cokoliv. Šmejdila jsem s čenichem u země, vnímala všechny ty neznámé pachy a ohon mi přitom vlál jako vlajka. Kameny, tráva, mech, nic z toho mě příliš nezaráželo, ale když na kamení vpředu přistál malý ptáček, zabrzdila jsem tak prudce, že jestli Podběl pořádně nekoukal, dost dobře do mě mohl narazit. "Hele!" špitla jsem a sledovala opeřence, který poskakoval po kamení a cosi ozobával na zemi. Byl o dost menší než ten, kterého jsem předtím viděla kroužit po obloze. A byl tak blízko, blizoučko jako snad ještě nikdy. Sledovala jsem ho zatím s neškodnou zvědavostí, ale jakýsi nezbedný hlásek v hlavě mi našeptával, že bych ho snad měla zkusit chytit.

Nešla jsem tedy sama a byla jsem tomu celkem ráda, protože bylo dost možné, že kdyby vedle mě nestál bratr, šok z rozlehlosti všeho kolem by mě dost dobře mohl obrátit zase zpět. Už pořádně dlouho jsem nebyla venku, nikdy bez mámy a tohle... tohle bylo vážně něco. Chvíli jsem jen beze slova čučela, než se mi ocásek zvolna rozhoupal. Přikročila jsem blíž k okraji skály, na které jsme stáli, a shlédla dolů. Až by se mi z toho zatočila hlava! Ale tam dole, úplně dole, se rozléhaly neznámé kraje a lesy a louky... a my byli tady nahoře, nad tím vším. "Páni, myslíš, že jsme na vrcholu světa?" vydechla jsem a kopla dolů oblázek, který se mi povaloval u tlapy. Klink, klink, cinkl o větší skály po cestě a odskákal někam do neznáma. Nenapadlo mě, že by stejně dobře mohlo dolů sletět moje vlastní tělo, stačil jediný špatný krok. Přesto jsem z té hloubky dole měla jistý respekt, takže jsem zase o kus couvla. V očích mi hořely plamínky, když jsem se obracela na Podběla. "Měli bychom se tu rozhlédnout, pořádně to prozkoumat!" přikývla jsem rozhodně na potvrzení vlastních slov a už jsem se s čenichem u země vydala hledat nějakou stezku, která by nás svedla trochu níž... nebo možná výš? Prostě jinam. Bylo mi celkem jedno, kterým směrem to bude směřovat.

//úkryt

Nemusela jsem snad mít Hanku za zadkem, když jsem se chtěla jít podívat ven, nebo snad ano? Mohla jsem jít klidně sama. Vystačím si sama, přesvědčovala jsem se, ale nějak jsem tomu nedokázala úplně věřit. Srdce mi bušilo, když jsem se blížila víc a víc k východu, ze kterého se dovnitř linulo světlo. Mohla bych se otočit a vrátit se zpátky, ale zvědavost byla nakonec silnější, než strach. Ne, nemohla jsem se bát, nemohla jsem se jen tak otočit nazpět. A pak jsem to ucítila, lehké šťouchnutí. Ohlédla jsem se a spatřila Podběla. Oháňka se mi hned uvolněně zhoupla sem a tam. "Jdeš se mnou? Paráda!" usmála jsem se. "Co tam asi může být?" přemítala jsem, ale nemělo moc smysl nad tím jen tak fantazírovat. Zhluboka jsem vydechla a vykročila do denního světla.
Před očima se mi okamžitě otevřel obrovský výhled. Už jsem samozřejmě byla venku, někde v koutě paměti jsem měla louky květin, kde jsme se proháněli všichni, ovšem to byly v tuto chvíli spíše zamlžené vzpomínky. Tohle mi popravdě vyrazilo dech. Kopce a skály a kameny a zbytky sněhu, stejně jako místy trčící trsy zeleně. Chvíli jsem oněměla úplně stejně, jako Podběl a netušila jsem, co říct, jen jsem dýchala chladný vzduch svého domova a hleděla na nesmírnost a majestátnost hor před sebou.

//přehodím se do první osoby, don't mind me

Chtěla jsem už jít ven, těšila jsem se na ten vítr, co mi asi poví a pošeptá, jenže Hanka najednou zmlkla a zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Trochu uraženě jsem nafoukla tváře, protože náhle jsem tu byla se dvěma zamlklými. Ovšem hnědá vlčice mluvit uměla, to už mi předvedla, a navíc slíbila, že půjdeme za větrem a teď to vypadalo, že z toho nic nebude. A aby toho nebylo málo, Podběl se plížil rovněž kamsi pryč, nechával mě tady samotnou. Nebyla jsem zrovna urážlivá, ale píchlo mě to u srdíčka. Proč bych ale vlastně měla smutnit? Nebyla jsem hloupá a už ani tak malá. Poradím si přece. "Tak já půjdu sama," prohlásila jsem a vykročila. Najít východ nemohlo být tak těžké, nebo ano? Ohlédla jsem se - několikrát - jestli se mnou jde bratr nebo Hanka. Doufala jsem, že aspoň Podběl by mohl. Přece jen mě velký neznámý svět trochu děsil. Zvědavost ale byla silnější a brzy jsem podle světla a trošku i podle závanů čerstvého vzduchu došla k díře, která vedla ven, za neznámými dobrodružstvími.

//Alatey

"Vážně?" Z Hančina popisu to vyznívalo, jako že jsou brouci vážně prospěšní a užiteční. Měla by je tedy jíst? Netahala ji náhodou vlčice za čenich? Chvíli o tom mlčky přemítala. "A proč nemůžou být dobří, když jsou tedy tak zdraví?" zeptala se nakonec. Přece to nedávalo smysl, neměly by věci, co pro ni byly dobré, také chutnat dobře, aby je chtěla jíst? Brouk ji ale k dalším ochutnávkám příliš nenamotivoval.
Dožadovala se vysvětlení o těch bozích, hodně ji to totiž zaujalo - aby také ne, však se jí to osobně týkalo. Fascinovaně naslouchala Hančiným slovům, ale i když to všechno bylo velice zajímavé, měla pocit, že tomu stále pořádně nerozumí. Nedokázala si ani pořádně představit nikoho mocného a tajemného, natožpak aby věděla, co by od ní a jejích sourozenců mohl někdo takový chtít. "Ach," vydechla jen a čenich se jí nakrčil soustředěním, jak si z toho chtěla vyvodit nějaký smysl. "Takže... Hmmm. Určitě to znamená samé dobré věci," rozhodla se na to nahlížet optimisticky. "Ten někdo mocný na nás asi bude dohlížet, když jsme jeho oblíbenci, že?" zamávala chvostíkem a ohlédla se na Podběla, který si o tom asi myslel kdoví co. Nebo spíš kdoví, jestli si vůbec něco myslel. Jen potřásla hlavou, jakkoliv měla bratra ráda, musela uznat, že dnes není zrovna zábavným společníkem.
Soustředila se radši na vlčici, která navrhla, že by se mohly za větrem vydat společně. Rozsvítila se jí očka - to znělo skvěle! Zajímalo ji, co se skrývá venku, za zdmi jeskyně. "To bych moc ráda," přikývla radostně. "Chtěla bych to tu poznat, když už jsme se tu... objevili."
Jen se zasmála, když hnědá poukázala na to, že i jejich kožíšky je jednoznačně pojí k sobě. "Nojo, to taky," střihla ušima. "Možná," zopakovala, nikdy ji nenapadlo, že by Podběl třeba nevěděl, jak vůbec začít mluvit. Vždycky tak nějak předpokládala, že prostě... nechce. Moc nad tím ale nedumala, už se totiž viděla na průzkumné výpravě někde venku - ať už tam venku bylo cokoliv. Byl to les, louka? Něco úplně jiného a neznámého? Nedočkavě přešlápla a s očekáváním v očích zvedla pohled k Hance, zdali tu svou nabídku myslela vážně, nebo mluvila jen tak... inu, do větru.

"Zdraví?" přemítala o tom, zatímco jí nepříjemná chuť brouka stále držela na jazyku. "Možná, ale dobží - dobří - rozhodně ne." Rychle se opravila, když se přistihla při šišlání, nechtěla nic takového, chtěla už mluvit jako dospělí. Její bratr volil zase úplně jinou strategii a nemluvil pro změnu vůbec. No... i tak se dalo předejít chybám.
Ona ale mluvit chtěla a rozhodně chtěla mluvit s tou neznámou vlčicí. Strach už ji opustil a místo toho zvědavě špicovala ouška, když spatřila takový údiv na její tváři. Zajímalo ji, co za tím stojí. Určitě věděla, odkud se tu vzali! "Ne, nebudeme si myslet nic špatného, řekni nám to, prosííím," žadonila a ohlédla se na bratra, jestli ji míní taky podpořit. Ale on se tvářil tak nějak... nijak, a že by se vyjádřil, to ho taky nenapadlo. Co už, poradí si sama. A vlčice jim to naštěstí vzápětí opravdu řekla. Máta vykulila oči. "Vyvolení bohy? Co to znamená?" Znělo to důležitě, ale nerozuměla tomu. "A pošeptal ti to vítr? On s tebou mluví?" Zaposlouchala se, ale v jeskyni vítr pochopitelně nebyl. Vlčice, která se představila jako Hanka, jí předkládala spoustu věcí, o kterých se dalo přemýšlet. "Nojo, všichni se jmenujeme po bylinkách," usmála se a zamávala ocasem. "Tak se hned pozná, že patříme k sobě." Když Hanka vyzvala Podběla, aby něco řekl, Máta se na bratra krátce zahleděla a pak pokrčila rameny. "On toho brácha zrovna moc nenamluví," vysvětlila.

Chtěla se zapojit do bratrova lovu na kořen, ale ukázalo se, že to vlastně vůbec nebylo jeho plánem, jak jí naznačil zavrtěním hlavy. "Hm. Tak se můžeme poohlédnout po něčem jiném," navrhla a hned vzápětí jejich pozornost upoutal velký brouk lezoucí po stěně. Byl to Podbělův objev a Máta mu ho nechtěla krást přímo před nosem, ale nezdálo se, že by se vlček nějak měl k jeho sežrání. Neměl se nijak zvlášť ani k řeči, ale Mátě to zatím zas tak divné nepřišlo. Jaksi byla zvyklá na bratrovu zamlklou náturu a možná to bylo lepší, než kdyby jen bez ustání žvanil a žvanil, ne? Ještě by jí upadly uši, a co by si počala potom?
Než ale stačila šestinohou potvoru ochutnat, objevil se tu kdosi cizí. Vlčice, kterou nikdy neviděla. Lehce couvla a sklapla tlamu, ze které jí doteď jazyk plandal ven. "Ahoj," pozdravila opatrně a udělala nenápadný úkrok směrem k bráškovi. Byla ta vlčice v pořádku, nebyla nebezpečná? Ale... vypadala docela přátelsky a jakmile se zmínila o královské hostině, Máty ocásek se váhavě rozhoupal sem tam. "Vážně jsou dobří? Vidíš, já to říkala," střihla ušima k Podbělovi, ač nic takového neříkala, a pak konečně tlustého brouka slízla ze stěny a pořádně rozkousala. Křuplo to, ale chuť, co jí naplnila tlamu, nebyla něčím, co by označila za "královské". Ne, že by se to nedalo zvládnout, ale... podruhé by si nejspíš už nedala. Poněkud zaraženě brouka požvýkala, spolkla ho a přemítala o tom, co to právě zažila - dlouho jí to ale nevydrželo, její pozornost se vrátila k hnědé vlčici. "My se tu totiž zjevili nedávno," vysvětlila. "Ani nevím, jak...?" protáhla do otázky v naději, že by třeba vlčice mohla mít nějaký nápad, jak se vlci prostě můžou zjevit na úplně novém místě. "Já jsem Máta, mimochodem, a tohle je můj bráška Podběl," představila i svého sourozence, neb neočekávala, že on to udělá sám. "A kdo jsi ty?"

Podběl v odpověď neřekl ani fň. Vyškrábal se sice na nohy a ukázal tlapou na nějaký kořen na zemi, ale jinak mlčel jako hrob a když se nad tím Máta zamyslela... zaslechla od něj vůbec někdy jediné slovo? Bylo dost těžké se v tom orientovat, když jich bylo tolik, ale nedokázala z paměti vyšťourat žádnou vzpomínku na bratrův hlas, ať už si hlavičku namáhala jakkoliv. A co jí chtěl sdělit tím kořenem? Zmateně zamrkala. "Lovíš kořeny?" navrhla jako možnou odpověď. "Dobrý plán. Kořeny totiž jen tak neutečou!" Sama po kořenu skočila a stiskla ho v zubech, ale... neviděla v tom nějaký hlubší význam a že by to byla velká zábava, to se taky říct nedalo. Radši to tu chtěla trochu poznat a tak byla ráda, když bráška přikývl, jako že to tady taky chce prozkoumat. "No bezva," rozvrtěl se jí vesele ocásek, "tak to můžem jít spolu. Vypadá to tu vážně rozlehle," rozhlédla se, zatímco Podběl zkoumal cosi na stěně. "Ale... je tu tolik cizích pachů a vlků... kde si vlastně myslíš, že jsme?" Také se zahleděla na šestinohé stvoření na stěně a očichala ho. Nijak zvlášť nevonělo. Dalo se třeba jíst? Vyplázla jazyk, že to zkusí, ale nakonec to byl vlastně bratrův objev. Tázavě se na něj s jazykem stále venku ohlédla. "Ech hho?" pronesla poněkud nesrozumitelně, jestli to stvoření Podběl jako chce, nebo si ho může ochutnat sama.

Chvíli se rozhlížela kolem, modrá očka těkala po kamení a skalách a všemožných jiných útvarech, zatímco kolem ní bylo víc a víc živo. Sourozenci se jeden po druhém probouzeli a zkoumali to divné místo, kde se octli. Ale kde to jsme? Jisté bylo, že nemohla zůstat jen tak pozadu. Chtěla to tu taky prozkoumat. Ale opatrně.
Rozhlédla se kolem a spatřila zrovna špičku Podbělova ocasu, jak jí mizí za kamenem. Roztlapala se tím směrem, drápky klepaly o tvrdou podlahu. Ať už tohle místo bylo cokoliv, vypadalo to jako velké rozlehlé bludiště, minimálně pro takové malé stvoření, jakým ona byla. Nerada by se tu ztratila a už vůbec ne sama, takže zrychlila do klusu, aby bratra dohnala a on jí nezmizel z dohledu. Nemusela se ale vůbec obávat, protože na Podběla rázem málem šlápla, vzhledem k tomu, že se rozvaloval jako placka na zemi. "Brácho, co tady blbneš?" zajímala se a sklonila k němu čenich, aby zjistila, jestli je celý. "Chceš to tady taky prozkoumat?