Příspěvky uživatele

Máta spokojeně spala, pravidelně oddechovala, občas cukla uchem nebo tlapkou, jak se ve snech proháněla za kde čím a vůbec netušila, že se cosi změnilo. Byla by nejspíš chrápala jako zabitá ještě celé hodiny - však byla obklopena bezpečím, teplem a rodinou. Jenže to by jí nesměla na nepozorně vystrčeném ocásku přistát něčí neopatrná tlapa. "Jau!" vykvíkla vlčice a vymrštila se skokem z hromady sourozenců. Než se z leknutí vzpamatovala a rozkoukala, Heřmánek, který to měl na svědomí, už se vzdaloval z dosahu, ale modrooká mladá slečna na nějaký přišláplý ocas rázem zapomněla. Zaprvé to moc nebolelo, zadruhé... Co to je? Očka se jí rozšířila úžasem. Kde to jsme? Ohlédla se na svou rodinu a rychle je všechny přejela pohledem. Byli tu všichni, krom Heřmánka, kterého viděla odcházet, a Šalvěje, kterou cítila poblíž. Trochu si oddechla, ale napětí zůstalo. Nepoznávala tohle místo. Tuhle jeskyni. Pachy, které se tu vznášely. Nasála je do čenichu a pak zavětřila u země. Obezřetně poodešla o kousek dál, pak ještě o krůček, očima rejdila sem tam, čenich se jí nepřestával chvět a uši měla našpicované přímo kupředu. Tohle bylo něco zcela nového! Ale kde to vlastně byli a jak se tu octli, to jí bylo poněkud záhadou, která si říkala o rozluštění.

Zdalipak není zrození ten největší zázrak pod sluncem? Když se zažehne nový život, nová duše? Plíce poprvé vtáhnou doušek sladkého vzduchu a rázem je tu nový tvor, zcela nepopsaný list, jehož budoucnost může skrývat naprosto cokoliv. Jisté je jen jedno - černobílá hrouda, která momentálně víc připomínala krtka, než vlčici, nad tímhle rozhodně nepřemýšlela. Nepřemýšlela vlastně nad ničím. Neměla totiž proč. Její svět byl prozatím totiž velice jednoduchý a nenabízel příliš mnoho důvodů ke složitým úvahám. Všechno to bylo velmi prosté. Kolem ní bylo příjemné teplo a naprostá tma, která byla ale taky příjemná. Když dostala hlad, stačilo dostatečně zkoordinovat tlapy, prozatím dost nešikovné, a doplazit se k hlavnímu zdroji onoho tepla. Tlamička jako by si pak už sama našla cestu k jídlu. Snad jediné, co jí bylo poněkud na obtíž, byl fakt, že tu nebyla sama. Do cesty se jí pletli nějací další. Nevěděla, proč to dělají a co z toho asi tak mají, ale to jí nezabránilo kníknout pokaždé, když do ní někdo z nich vrazil - nebo ona do někoho. Celé to vlastně bylo dost únavné, plazit se sem nebo naopak tam, snažit se najít místo u mléka a každou chvíli se s někým pošťuchovat... dost ji to zmáhalo. A tak taky hodně spala. Bylo snadné vklouznout do snu. Nemusela ani zavírat oči.